5 Tdo 639/2026

Rubrum

5 Tdo 639/2026-561 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2026, sp. zn. 13 To 69/2026, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 176/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 16. 1. 2026, sp. zn. 1 T 176/2024, byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoníku“), za nějž mu byl podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození uvedení v rozsudku odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil zjednodušeně uvedeno následovně. Obviněný s vědomím svých splatných závazků, některých i exekučně vymáhaných, uzavřel dne 7. 8. 2019 jako prodávající kupní smlouvu, na jejímž základě převedl do vlastnictví kupujícího M. S. nemovitosti v obci XY za kupní cenu ve výši 600 000 Kč, ač věděl, že byly krátce předtím pro účely dědického řízení oceněny částkou 2 500 000 Kč, přičemž k datu 7. 8. 2019 obvyklá cena podle znaleckého posudku činila 2 390 050 Kč. Navíc z takto snížené kupní ceny obdržel pouze částku 90 000 Kč v hotovosti, neboť částka ve výši 510 000 Kč byla podle smluvních ujednání započtena na úhradu jeho závazků vůči kupujícímu M. S. V důsledku toho obviněný vědomě znemožnil v částce 2 390 050 Kč uspokojení pohledávek svých věřitelů v celkové výši 3 287 586 Kč, a M. S. tak umožnil nabytí nemovitého majetku za cenu o 1 790 050 Kč nižší, než k datu uzavření dotčené kupní smlouvy činila jeho obvyklá cena.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. ř. zamítl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 24. 3. 2026, sp. zn. 13 To 69/2026.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obviněný nejprve shrnul své námitky. Podle jeho názoru soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci a nepřihlédl ke všem provedeným důkazům, žalované jednání nebylo prokázáno bez důvodných pochybností, resp. skutkové závěry soudu prvního stupně nevyplývají z provedených důkazů. Zejména podle něj nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Dále namítal, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

6. Obviněný se následně věnoval jednotlivým námitkám a připomněl obsah své odvolací argumentace, s níž se však odvolací soud neztotožnil. Podle obviněného soud prvního stupně nesprávně zjistil výši obvyklé ceny předmětných nemovitých věcí, neboť nesprávně vyhodnotil znalecký posudek znalkyně Ing. Lenky Kramplové, který podle obviněného trpěl vadami, protože znalkyně nezohlednila všechny podstatné okolnosti, zejména existenci důlních děl a propadů pozemku způsobených předchozí důlní činností v bezprostřední blízkosti nemovitostí v obci XY. Obviněný navrhl vypracování revizního znaleckého posudku a vyžádání zprávy od Báňského úřadu, který se měl vyjádřit k počtu evidovaných propadů v důsledku dřívější důlní činnosti v lokalitě obce XY. Tyto návrhy však soud podle obviněného nedůvodně zamítl.

7. Obviněný dále namítal nesprávné skutkové zjištění nezbytné pro posouzení subjektivní stránky. Nesouhlasil se závěrem soudu, že v době prodeje nemovitostí věděl o svých splatných dluzích. Nadto k žádné škodě nedošlo, neboť závazky přihlášené do insolvenčního řízení byly zcela uhrazeny. Všichni věřitelé, kteří své pohledávky přihlásili, byli v insolvenčním řízení uspokojeni ve 100% rozsahu a žádná škoda jim nevznikla. Prodejem nemovitostí neztratil schopnost poskytnout věřitelům plnění v plném rozsahu, protože veškeré dluhy byly uhrazeny. Neuspokojen zůstal pouze jeho bratr P. Š., který ale svou pohledávku nepřihlásil do insolvenčního řízení ani ji jindy nijak neuplatnil. Pohledávka měla být splatná dne 30. 8. 2018, a proto podle jeho názoru byla již v době zahájení trestního stíhání promlčená.

8. Soudy nižších stupňů podle obviněného také porušily zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, když nerespektovaly § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování a z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (v bodě 13.) totiž jednoznačně vyplynulo, že v následném insolvenčním řízení došlo ke stoprocentnímu uspokojení všech věřitelů, kteří své pohledávky řádně přihlásili, a proto jim nevznikla žádná majetková újma. Odvolací soud odmítl aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe s odůvodněním, že k úhradě dluhů nedošlo přímým jednáním obviněného, nýbrž prostřednictvím finančního daru ve výši 1 635 189,83 Kč poskytnutého nabyvatelem nemovitostí M. S., s čímž obviněný nesouhlasí. Z hlediska trestního práva bylo nerozhodné, z jakých legitimních zdrojů byla majetková podstata dlužníka saturována, a to i v případě daru třetí osoby. Civilněprávní škodlivý následek byl zcela odstraněn. Jedinou neuspokojenou pohledávkou zůstala pohledávka bratra obviněného P. Š. z dědického vypořádání, která ale nebyla v insolvenčním řízení uplatněna a v době zahájení trestního stíhání byla již promlčená. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření k dovolání

9. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného.

10. Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly prakticky žádné námitky, jimiž obviněný zpochybnil hodnocení důkazů, výsledky provedeného dokazování a na jejich základě učiněné skutkové závěry. Jde-li o znalecký posudek Ing. Lenky Kramplové, znalkyně se s námitkami obviněného vypořádala velmi pečlivě a při stanovení obvyklé ceny převáděných nemovitostí prokazatelně pracovala s informacemi o poddolování obce XY, a to i ve spolupráci s Českou geologickou službou. Státní zástupce souhlasil též se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný musel být obeznámen s výrazně vyšší faktickou hodnotou převáděných nemovitostí, protože pro účely dědického řízení byla jejich hodnota ke dni 22. 2. 2023 stanovena částkou 2 500 000 Kč, o čemž dovolatel nepochybně věděl. Soudy nižších stupňů také důvodně nevyhověly návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku k ceně převáděných nemovitostí. Podle státního zástupce obhajoba zřejmě též přehlédla informace získané od Českého báňského úřadu, na což již přiléhavě upozornil odvolací soud v odůvodnění svého usnesení (v bodě 9.).

11. Správně soudy nižších stupňů vypořádaly též námitku obviněného, že o svých dluzích nevěděl, neboť obviněný byl přímým účastníkem závazkových vztahů, z nichž pohledávky jeho věřitelů vyplývaly. Když dne 7. 8. 2019 podepsal kupní smlouvu, nepochybně věděl i o svých splatných závazcích. Úhradu závazků obviněného provedenou více než 3 roky po uzavření kupní smlouvy soudy nižších stupňů také správně posoudily jako náhradu škody způsobené dříve spáchaným trestným činem. Soud prvního stupně velmi pečlivě, přiléhavě a detailně vyhodnotil provedené důkazy a na jejich základě ustálil skutkový stav věci.

12. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že námitce absence zavinění nelze přisvědčit. Obviněný při znalosti své materiální situace v době uzavření kupní smlouvy, tj. když po předchozím prodeji dalších nemovitostí M. S. již nedisponoval jiným zpeněžitelným majetkem, musel být nejméně srozuměn s tím, že pokud za převod nemovitostí, o nichž věděl, že byly v roce 2013 oceněny částkou 2 500 000 Kč, obdrží v hotovosti pouze 90 000 Kč (částka 510 000 Kč byla započtena na tvrzené závazky vůči M. S.), bude zcela vyloučeno uspokojení jeho věřitelů. Ti měli vůči obviněnému splatné pohledávky v celkové výši přesahující 3 000 000 Kč. Ani námitka obviněného, že po prodeji nemovitostí uhradil 100 % pohledávek věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení, nemůže obstát, protože okamžikem převodu jediného hodnotného majetku na M. S. bez odpovídajícího protiplnění, obviněný vědomě zbavil své věřitele možnosti domoci se uspokojení jejich pohledávek. Ohledně zavinění ve formě nejméně nepřímého úmyslu odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (bod 15., str. 5).

13. Pokud by insolvenční správce po zahájení insolvenčního řízení duchapřítomně nezapsal předmětné nemovitosti do majetkové podstaty obviněného, nikdy by nedošlo k uzavření darovací smlouvy ze dne 30. 1. 2023, jejímž prostřednictvím M. S. obviněnému daroval částku 1 635 189,83 Kč, aby byli uspokojeni všichni věřitelé přihlášení do insolvenčního řízení, a to včetně nákladů řízení. Bez tohoto kroku by tito věřitelé nikdy nebyli uspokojeni ve výši svých přihlášených pohledávek. Soud rovněž odmítl námitku obviněného týkající se nedostatečné společenské škodlivosti trestného činu. Státní zástupce poznamenal, že dovolání obviněného bylo v zásadě založeno na opakování námitek, které se prolínaly celým trestním řízením, včetně řízení odvolacího. Na tuto skutečnost ostatně obviněný ve svém dovolání výslovně upozornil. Soudy nižších stupňů tak správně právně kvalifikovaly zjištěný skutek, jeho skutkové i právní závěry byly správné.

14. Z tohoto důvodu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.

15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.

IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

17. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

18. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

19. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo zejména o reakci na rozvinutou judikaturu především Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásady volného hodnocení důkazů, vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. b) K jednotlivým námitkám obviněného 20. Nejprve je třeba uvést, že většina dovolacích námitek obviněného představuje jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku. Oba soudy nižších stupňů se s ní také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat. Protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí, není třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž Nejvyšší soud také souhlasí. Nadto je třeba uvést, že obviněný svou argumentaci ve více bodech svého dovolání sice koncipoval jako polemiku s hmotněprávním posouzením skutku ze strany soudů nižších stupňů, nicméně svou obranu v mnoha ohledech založil na odlišném hodnocení důkazů a odlišné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Jak ale bylo vysvětleno shora, taková argumentace v zásadě neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

21. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat (v případě rozsudku soudu prvního stupně zejména na str. 7 až 10, u odvolacího soudu na str. 2 až 5 jeho usnesení). Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). To platí ovšem jen tehdy, pokud dovolací námitky odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, což nebyl případ dovolání obviněného.

22. Dovolání obviněného bylo ve své podstatě postaveno na dvou základních výhradách. Obviněný jednak namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména závěrů znaleckého posudku znalkyně Ing. Lenky Kramplové, s čímž provázal vlastní návrhy na doplnění dokazování v podobě revizního znaleckého posudku a zprávy Báňského úřadu, které však byly zamítnuty), jednak zpochybnil nesprávné právní posouzení skutku, což ale vázal na jinou skutkovou verzi, odlišnou od té, z níž vycházely soudy nižších stupňů, když zpochybňoval, že by došlo k poškození věřitelů a ke vzniku škody, resp. že by jednal s vědomím vlastních dluhů.

23. Obviněný opakovaně vytkl, že soudy nižších stupňů nedůvodně neprovedly jím navrhované důkazy, a to revizní znalecký posudek k ceně převáděných nemovitostí a zprávu Báňského úřadu, v níž by se měl Báňský úřad vyjádřit k počtu evidovaných propadů v důsledku předchozí důlní činnosti v lokalitě obce XY. Tím chtěl zvrátit zjištěnou cenu převáděných nemovitostí, určenou na základě znaleckého posudku Ing. Lenky Kramplové, s nímž nebyl v souladu obviněným upřednostňovaný znalecký posudek Miroslava Lva, který byl proveden jako listinný důkaz. Podle obviněného se proto jednalo o tzv. opomenuté důkazy.

24. S tím ovšem Nejvyšší soud nesouhlasí, třebaže soud prvního stupně nepostupoval zcela korektním způsobem, když nerozhodl usnesením o zamítnutí návrhů na doplnění dokazování (viz např. již ŠÁMAL, P., HRACHOVEC, P., SOVÁK, Z., PÚRY, F. Trestní řízení před soudem prvního stupně. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 316; anebo ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2703), ale toliko konstatoval, že podle § 216 odst. 1 tr. ř. považuje dokazování za skončené (viz č. l. 498 trestního spisu). Šlo ale přitom o přímou reakci na návrh obviněného na doplnění dokazování, tedy ve skutečnosti materiálně rozhodl, že navrhované důkazy neprovede, tedy že návrh na doplnění dokazování zamítá (vhodnější by ovšem bylo formálně korektní rozhodnutí formou usnesení o zamítnutí návrhů na doplnění dokazování). Následně pak soud prvního stupně toto své rozhodnutí, proč nechtěl dokazování doplňovat, srozumitelně (jakkoliv stručně) vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Toto vysvětlení akceptoval i odvolací soud, který s ním souhlasil. Oba soudy nižších stupňů důvodně vycházely z toho, že v řízení nebylo o ceně nemovitostí jakýchkoliv pochyb, znalecký posudek Ing. Lenky Kramplové doplněný v průběhu řízení před soudem prvního stupně obstojí, znalkyně také přesvědčivě své závěry obhájila při svém výslechu v hlavním líčení. Zabývala se přitom i tvrzeními obviněného o důlní těžební činnosti v dané lokalitě a tvrzenými propady, k čemuž si opatřila potřebné podklady. Jí stanovená hodnota nemovitostí také plně koresponduje s jejich ohodnocením v rámci dědického řízení, v němž jeden z dědiců (poškozený P. Š.) neměl žádný zájem na stanovení ceny co nejnižší. To je ovšem rozdíl oproti postupu při soukromoprávním úkonu v podobě prodeje nemovitostí obviněným svědku M. S., při němž nemovitosti znatelně odlišně (v podstatě na 1/3) ohodnotil znalec Miroslav Lev, který tak ale činil pro daňové účely (ze spisu se nepodává, zdali byl tento znalec stíhán pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivý znalecký posudek podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku, popř. proč tomu tak nebylo). Soudy nižších stupňů tak logickým způsobem hodnotily provedené důkazy, a proto nebylo třeba dokazování doplňovat a tzv. revizní znalecký posudek (ostatně Miroslav Lev nepodával znalecký posudek v trestní věci, jeho posudek zpracovaný mimo trestní řízení byl proveden toliko jako listinný důkaz, neměl tak povahu znaleckého posudku). Nejde tak o tzv. opomenutý důkaz, neboť rozsah dokazování primárně určuje soud, obviněný jako strana má možnost podávat návrhy na doplnění dokazování, které soud musí vzít v potaz a jimi se zabývat, ovšem není jimi vázán v tom směru, že by jim musel vyhovět. Přes shora uvedené drobné formální pochybení, že o návrhu obviněného nebylo výslovně (formálně) rozhodnuto, nejde o takové pochybení, pro které by postup před soudy nižších stupňů nemohl obstát a jen proto by musel Nejvyšší soud přistoupit ke kasačnímu zásahu a uložit soudu prvního stupně postupovat procesně korektním způsobem, neboť na výsledku trestního řízení by se ničeho nezměnilo, jen by v protokolu o hlavním líčení přibylo jedno procesní usnesení o úpravě postupu v hlavním líčení. Ostatně toto ryze formální pochybení by nebylo ani důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, když nejde o podstatnou vadu řízení mající vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaného rozsudku, jak plyne z § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

25. Dále je možno připomenout, že znalkyně Ing. Lenka Kramplová ve svém znaleckém posudku, ze kterého vycházely soudy nižších stupňů při svém rozhodování, výslovně zohlednila též obviněným tvrzený důvod nižší ceny, že se obec XY nachází v poddolovaném území. Znalkyně tuto informaci brala v potaz, ověřovala ji a dospěla k odůvodněnému závěru, že posuzovaná nemovitost byla situována v dostatečné vzdálenosti od vzniklých propadů, jak vyplývalo z podkladů dodaných Českou geologickou společností a ze šetření provedených Báňským úřadem, na stavbě nebyly zjištěny žádné trhliny či jiné poruchy, jež by nasvědčovaly poškození stavby v důsledku nestability podloží. Jí stanovená cena vycházela z porovnání cen nemovitostí v dané lokalitě, též vysvětlila, že v této lokalitě se i nyní povolují nové stavby, takže situace zdaleka není tak závažná, jak obviněný tvrdil. Ostatně důlní činnost byla ukončena dávno předtím, než byly nemovitosti ohodnoceny i v dědickém řízení s podobným výsledkem. Za této situace se jeví rozhodnutí o nedoplňování dokazování jako (věcně) správné a též logicky a ústavně konformně zdůvodněné.

26. Lze tedy uzavřít, že se soud prvního stupně důkazními návrhy obviněného vážně zabýval, třebaže formálně správně nerozhodl o zamítnutí těchto návrhů na doplnění dokazování, materiálně tak učinil, přičemž jeho postoj a postup byly stranám dostatečně zřejmé, potřebu doplnění dokazování zvážil, avšak jakékoliv doplňování neshledal za potřebné, což posléze ústavně konformně odůvodnil jeho nadbytečností (viz bod 10. na str. 7 odůvodnění jeho rozsudku a bod 6. na str. 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

27. Námitky obviněného směřující proti hmotněprávnímu posouzení skutku, konkrétně námitky, že nebyl prokázán znak škody a znak zavinění, tedy znaky objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele, vycházely ze zcela jiných skutkových předpokladů, než k jakým na základě dokazování a jeho vyhodnocení dospěly soudy nižších stupňů. Tyto námitky tak ve skutečnosti nebylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak jej obviněný uplatňoval. Obviněný totiž na základě odlišné interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení dospíval k odlišným skutkovým závěrům, na které chtěl aplikovat hmotněprávní úpravu. Jinými slovy vlastně nevznesl námitku nesprávného právního posouzení správně zjištěného skutkového stavu, ale žádal právně posoudit skutkový stav jiný, k němuž dospěl vlastní interpretací důkazů, zatímco soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovým závěrům odlišným, které předtím tvrdil i veřejný žalobce v obžalobě. Verze obviněného, že ke škodě nedošlo a že nevěděl o svých dluzích, byla soudy nižších stupňů zcela důvodně odmítnuta, neboť byla spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním (a to nejen znaleckým posudkem Ing. Lenky Kramplové, ale i výpověďmi svědků včetně M. S., a listinnými důkazy, zejména pak plynoucími z dědických řízení, z insolvenčního řízení, kupní smlouvou mezi obviněným a M. S.). Obviněný tak ve skutečnosti nevznesl námitku nesprávného právního posouzení skutku zjištěného provedeným dokazováním, ale námitku nesprávného skutkového zjištění, kterou v zásadě nelze v dovolacím řízení uplatnit, neboť Nejvyšší soud není soudem, který by měl provádět dokazování a provedené důkazy hodnotit, jak vyplynulo již ze shora rozvedených obecných východisek. Nejvyšší soud přitom neshledal ani žádný (natožpak tzv. extrémní) nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě učiněnými skutkovými závěry soudy nižších stupňů.

28. Obviněný dále zpochybnil, že by došlo k poškození jakéhokoliv věřitele, když všichni věřitelé byli v insolvenčním řízení uspokojeni ze 100 %. Tuto námitku obviněný uplatnil jednak při zpochybnění naplnění znaku jednání v podobě zmaření uspokojení věřitelů a znaku následku v podobě škody coby součástí objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele, jednak v rámci zpochybnění správnosti postupu soudů nižších stupňů při uplatnění principu subsidiarity trestní represe.

29. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že obviněný byl uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, konkrétně mu bylo kladeno za vinu, že částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zcizil část svého majetku, a způsobil tak značnou škodu na cizím majetku a získal tak pro jiného značný prospěch. Obviněný svou námitku nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty postavil na tom, že nezmařil uspokojení žádného věřitele a nezpůsobil mu žádnou škodu, neboť všichni byli plně uspokojeni v insolvenčním řízení. K tomu ovšem došlo teprve poté, co od svědka M. S., který byl mimo jiné tou jinou osobou, která získala trestným činem obviněného značný prospěch, obdržel dar, který odpovídal souhrnu pohledávek do insolvenčního řízení přihlášených věřitelů. M. S. vystupoval v tomto trestním řízení v postavení svědka, a nikoli spoluobviněného (policejní orgán vyšel z tvrzení tohoto svědka, že o dluzích obviněného nevěděl, třebaže mu měl půjčovat na jejich splácení). K uspokojení (toliko) přihlášených věřitelů došlo až v důsledku poskytnutí daru obviněnému svědkem M. S., který ale tím chtěl pro sebe uchránit dříve nabyté nemovitosti, jejichž převod byl v insolvenčním řízení zpochybněn. Důvodně přitom soudy nižších stupňů upozornily, že trestný čin poškození věřitele byl obviněným dokonán již převodem těchto nemovitostí za neadekvátní protihodnotu. Následné uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení na předchozí dokonání tohoto trestného činu tak nemá žádný vliv, stejně tak ani nezanikla trestní odpovědnost obviněného např. z důvodu účinné lítosti (což ovšem obviněný ani v dovolání neuplatňoval).

30. Toto uspokojení věřitelů z přijatého daru od další osoby (zde navíc od osoby disponující s výnosem z této trestné činnosti, o který nechtěla přijít) nemá ani žádný významný vliv na hodnocení společenské škodlivosti trestného činu spáchaného obviněným, jak též správně uzavřely soudy nižších stupňů. Je sice pravdou, že věřitelé přihlášení do insolvenčního řízení následným jednáním další osoby, která měla na trestném činu obviněného účast a profitovala z něj, byli se svými pohledávkami zcela uspokojeni, tj. nakonec se jim dostalo nápravy škody způsobené činem obviněného, nicméně není pravdou, že by takto byli uspokojeni všichni věřitelé obviněného, popř. všichni věřitelé, kteří o uspokojení stáli. Především nedošlo k uspokojení věřitele P. Š., který se nestihl včas přihlásit se svou pohledávkou do insolvenčního řízení, a proto se s jeho pohledávkou v insolvenčním řízení již nepočítalo. Bratr obviněného, P. Š., měl pohledávku ve výši 2 000 000 Kč plynoucí ze schválené dohody o vypořádání pozůstalosti, a to na podkladě usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 26 D 84/2015, jež nabylo právní moci dne 30. 9. 2015. Podle něj měl obviněný zaplatit svému bratrovi do 3 let od právní moci tohoto usnesení částku 2 000 000 Kč. Tato pohledávka tak vznikla před návrhem na povolení oddlužení a rozhodnutím o úpadku. V proběhlém insolvenční řízení, sám insolvenční správce ve svém podání ze dne 5. 5. 2023 upozornil insolvenční soud na to, že obviněný jako dlužník od počátku svým návrhem na povolení oddlužení zřejmě sledoval nepoctivý záměr, protože jen několik měsíců před podáním insolvenčního návrhu zcizil podstatnou část majetku, tj. předmětnou nemovitost, a to přesto, že se na jeho majetek vztahovalo generální inhibitorium, čímž měl poškodit především svého bratra J. Š., který přišel o možnost přihlásit svou pohledávku ve výši 2 000 000 Kč do insolvenčního řízení. Připomněl také četné exekuce nařízené na majetek obviněného jako dlužníka z let 2007 a 2009. Přesto Krajský soud v Praze poté ve svém usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. KSPH 77 INS XY, o splnění oddlužení, o osvobození dlužníka od placení pohledávek, vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka obviněného J. Š., pod bodem VII. výroku rozhodnutí osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny, a pod bodem VIII. výroku uvedl, že toto osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili ve lhůtě určené soudem v rozhodnutí o úpadku, ač tak učinit měli. Osvobození se vztahovalo i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníkovi pro tyto pohledávky právo postihu. Sám insolvenční soud konstatoval, že uspokojení všech věřitelů v plné výši bylo zapříčiněno poskytnutím daru M. S. ve výši 1 635 189,83 Kč na základě darovací smlouvy ze dne 30. 1. 2023 a snahou M. S. zabránit zpeněžení nemovitosti insolvenčním správcem. Je tak zřejmé, že nejvýznamnější věřitel obviněného, bratr P. Š., kvůli kterému především obviněný svůj trestný čin spáchal, tak uspokojen nebyl a zřejmě ani nebude.

31. V podrobnostech lze odkázat na zevrubné posouzení situace a hodnocení důkazů soudem prvního stupně (str. 3 až 10 odůvodnění soudu prvního stupně, resp. str. 2 až 6 odůvodnění odvolacího soudu). Soudy nižších stupňů tak správně dovodily, že se obviněný dopustil přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a b) tr. zákoníku.

32. Nelze tak souhlasit s obviněným, že jen z důvodu uspokojení pohledávek věřitelů, kteří se s nimi přihlásili do insolvenčního řízení, nejde o případ společensky škodlivý, který nezasluhuje uplatnění trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených. Soudy nižších stupňů se tak nedopustily ani vytýkaného porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Předně je třeba uvést, že ani případné uspokojení pohledávek všech věřitelů dlužníka v následném insolvenčním řízení by nutně nebylo důvodem neuplatnění trestní represe, zvláště pak to nemůže platit v nyní projednávané věci, v níž byl zkrácen a ani následně nebyl uspokojen věřitel s nejvyšší pohledávkou ze všech věřitelů.

33. Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012). Správně soudy nižších stupňů i státní zástupce ve svém vyjádření odmítly, že by pozdější uspokojení věřitelů bylo samo o sobě důvodem nevyvození trestní odpovědnosti, když byly naplněny všechny znaky trestného činu poškození věřitele, a to navíc v kvalifikované skutkové podstatě. Kromě toho není ani pravdivé východisko obviněného, o které opíral svou argumentaci vztahující se k principu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, že by skutečně došlo k uspokojení pohledávek všech věřitelů (nebyl totiž uspokojen se svou pohledávkou bratr obviněného). Nadto o nápravu škodlivého následku se nepřičinil obviněný, ale svědek M. S., který z trestného činu obviněného profitoval a chtěl si uchovat trestnou činností obviněného nabytý majetek. V daném konkrétním případě tak soudy nižších stupňů správně vyvodily trestní odpovědnost obviněného za trestný čin poškození věřitele.

34. Je tak možné shrnout, že se soudy nižších stupňů věcí náležitě a dostatečně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, důkazy náležitě vyhodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, které následně adekvátně právně kvalifikovaly, přitom se též dostatečně zabývaly obhajobou obviněného a řádně odůvodnily, proč jí neuvěřily a považovaly ji za nevěrohodnou. Proti takovému postupu na podkladě námitek podaných obviněným v dovolání nemá výhrad ani Nejvyšší soud jako soud dovolací, který neshledal žádný zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.

V. Závěrečné shrnutí

35. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. 7. 2026 JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu