5 Tdo 660/2025-5137

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2026 o dovoláních, která podali obvinění 1. P. Ch., a 2. Ing. Jan Smékal, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2024, sp. zn. 1 To 41/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 9/2020, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 40 T 9/2020, byli obvinění P. Ch. a Ing. Jan Smékal uznáni vinnými pomocí k přečinu dotačního podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 212 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, resp. ve znění účinném od 1. 10. 2020, což soud ve výroku o vině nespecifikoval, blíže k tomu bod 36. níže – pozn. Nejvyššího soudu, (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod I. výroku o vině), pouze obviněný P. Ch. byl dále uznán vinným pomocí ke zločinu dotačního podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod II. výroku o vině). Za uvedenou trestnou činnost soud uložil obviněnému P. Ch. podle § 43 odst. 1 a § 212 odst. 5 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2,5 let, a obviněnému Ing. Janu Smékalovi podle § 43 odst. 1 a § 212 odst. 4 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jejichž výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku oběma obviněným podmíněně odložil na zkušební dobu 3 let. Současně byli oba obvinění podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzeni k peněžitému trestu, a to ve výměře 175 denních sazeb po 2 000 Kč, tj. v celkové výši 350 000 Kč (u obviněného P. Ch.), resp. ve výměře 150 denních sazeb po 2 000 Kč, tj. v celkové výši 300 000 Kč (u obviněného Ing. Jana Smékala). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo též rozhodnuto o povinnosti obviněných nahradit škodu poškozené České republice, zastoupené Ministerstvem práce a sociálních věcí. Konkrétně soud uložil obviněnému P. Ch. povinnost zaplatit na náhradu škody označené poškozené jednak společně a nerozdílně se spoluobviněným Radomírem Diblíkem částku 526 000 Kč a dále společně a nerozdílně se spoluobviněným Václavem Kameníkem částku 1 204 000 Kč. Obviněnému Ing. Janu Smékalovi byla potom uložena povinnost zaplatit poškozené společně a nerozdílně s Radomírem Diblíkem na náhradu škody částku 878 400 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem práce a sociálních věcí, odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem bylo zároveň rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody obviněných Radomíra Diblíka, Václava Kameníka a L. V.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění a také poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem práce a sociálních věcí, odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 2. 2024, sp. zn. 1 To 41/2023, následovně. Z podnětu odvolání všech spoluobviněných odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen jako „tr. ř.“), částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ohledně Radomíra Diblíka ve výroku o náhradě škody, ohledně P. Ch., Ing. Jana Smékala a Václava Kameníka ve výrocích o peněžitých trestech a ve výroku o náhradě škody, a ohledně L. V. ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody. Odvolací soud následně sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného L. V. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, obviněným P. Ch., Ing. Janu Smékalovi a Václavu Kameníkovi při nezměněných výrocích o jejich vině tento soud uložil vedle trestů odnětí svobody shodně podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžité tresty ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výši 100 000 Kč, podle § 228 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl o náhradě škody tak, že obviněnému P. Ch. uložil povinnost zaplatit na náhradu škody částku 526 000 Kč, Ing. Janu Smékalovi částku 878 400 Kč, Václavu Kameníkovi a P. Ch. společně a nerozdílně částku 1 204 000 Kč a Václavu Kameníkovi 75 215,60 Kč, přičemž poškozenou ohledně jejího nároku na náhradu škody ve vztahu k obviněným L. V. a Radomíru Diblíkovi odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně odvolací soud zamítl odvolání poškozené České republiky, zastoupené Ministerstvem práce a sociálních věcí, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

3. Pomoci k přečinu dotačního podvodu a přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie se obvinění P. Ch. (pod bodem I.A/) a Ing. Jan Smékal (pod bodem I.B/) podle zjištění soudu prvního stupně dopustili ve stručnosti tak, že v souvislosti s dotačním řízením, v němž bylo rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 3. 12. 2010 schváleno poskytnutí dotace žadateli, obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., zastoupené Radomírem Diblíkem, v rámci Operačního programu lidské zdroje a zaměstnanost na projekt s názvem „Zvýšení konkurenceschopnosti obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., prostřednictvím vzdělávání svých zaměstnanců“ v celkové maximální výši 5 108 630 Kč, jmenovaní obvinění se záměrem pomoci spoluobviněnému Radomíru Diblíkovi neoprávněně vylákat tyto finanční prostředky postupovali následovně. Obviněný P. Ch. předstíral svému zaměstnavateli obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., s níž obchodní společnost PROTISK, s. r. o., uzavřela dne 11. 5. 2011 smlouvu na celkem 43 celodenních odborných školení v období od května 2011 do listopadu 2012 za celkovou částku 1 138 350 Kč bez DPH, výkon lektorské činnosti podle uvedené smlouvy do 19. 4. 2012 (v jednom případě měl být lektorem M. R.), ačkoliv ve skutečnosti obviněný buď vůbec školení nevykonal anebo je prováděl v menším rozsahu, než jaký byl smluven, v důsledku čehož obchodní společnost GRAFFIN, s. r. o., vystavila obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., faktury za realizaci školení na celkovou částku 526 000 Kč, jež jí byla také uhrazena, přičemž obviněný P. Ch. věděl, že doklady, zejména faktury, budou obchodní společností PROTISK, s. r. o., předkládány poskytovateli dotace jako potvrzení o vynaložených nákladech dotačního projektu, které byly následně proplaceny. Obviněný Ing. Jan Smékal pomohl spoluobviněnému Radomíru Diblíkovi tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná vystavoval faktury obchodní společnosti GRAFIE CZ, s. r. o., s níž obchodní společnost PROTISK, s. r. o. uzavřela dne 11. 5. 2011 smlouvu na celkem 23 celodenních odborných školení v období od května 2011 do listopadu 2012 za celkovou částku 2 065 600 Kč bez DPH, jíž současně předstíral provádění školení v souladu s uvedenou smlouvou (případně, že lektorkou byla V. S.), přestože ve skutečnosti školení vůbec neprovedl anebo pouze v minimálním rozsahu, na základě čehož obchodní společnost GRAFIE CZ, s. r. o., vystavila faktury obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., na celkem 878 400 Kč, jež jí byly zaplaceny, přičemž obviněný Ing. Jan Smékal věděl, že doklady, zejména faktury, budou obchodní společností PROTISK, s. r. o., předkládány poskytovateli dotace jako potvrzení o vynaložených nákladech dotačního projektu, které byly následně proplaceny. Takto mj. i v důsledku jednání obviněných P. Ch. a Ing. Jana Smékala vznikla škoda České republice, zastoupené Ministerstvem práce a sociálních věcí, ve výši 526 000 Kč (447 100 Kč pocházelo z prostředků Evropského sociálního fondu a 78 900 Kč ze státního rozpočtu České republiky), resp. 878 400 Kč (746 640 Kč pocházelo z prostředků Evropského sociálního fondu a 131 760 Kč ze státního rozpočtu České republiky).

4. Skutkové okolnosti trestné činnosti popsané pod bodem II. výroku o vině, jimiž obviněný P. Ch. naplnil znaky pomoci ke zločinu dotačního podvodu a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie, se v zásadě shodují s těmi, jež jsou uvedeny u bodu I. výroku o vině, s tím rozdílem, že funkci jednatele obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., zastával od 19. 4. 2012 Václav Kameník, jemuž (resp. jím zastupované obchodní společnosti) obviněný P. Ch. od 19. 4. 2012 předstíral provádění školení podle smlouvy mezi obchodními společnostmi GRAFFIN, s. r. o., a PROTISK, s. r. o., ze dne 11. 5. 2011. Přestože tedy ani školení deklarovaná v období od 19. 4. 2012 neproběhla (případně se uskutečnila v minimálním rozsahu), vystavila obchodní společnost GRAFFIN, s. r. o., žadateli o dotaci faktury za ně v celkové výši 1 204 000 Kč, které jí byly uhrazeny a které byly použity jako podklad pro vyplacení dotace obchodní společnosti PROTISK, s. r. o. Takto v důsledku jednání mj. i obviněného P. Ch. vznikla škoda České republice, zastoupené Ministerstvem práce a sociálních věcí, ve výši 1 204 000 Kč (1 023 400 Kč pocházelo z prostředků Evropského sociálního fondu a 180 600 Kč ze státního rozpočtu České republiky). II. Dovolání obviněných a) Dovolání obviněného P. Ch.

5. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle obviněného „bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h)“, tedy, rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Označení dovolacích důvodů obviněný doplnil tvrzením o porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

6. Zjevný rozpor obviněný spatřoval jednak mezi obsahem jeho pracovního výkazu, tedy důkazu, který předložil v odvolacím řízení, a rozhodným skutkovým zjištěním o tom, že obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., předstíral realizaci školení, a dále také mezi obsahem provedených důkazů se závěry soudů, podle nichž měl mít podíl na předávání či doručování prezenčních listin a potvrzování jejich pravosti. Jakékoli předstírání provedení jednotlivých školení v obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., obviněný zcela odmítl a poukázal na obsah záznamů z jeho výkazu práce za rok 2011, z něhož (s výjimkou jednoho školení dne 8. 6. 2011) jednoznačně vyplývá, že ve stejné dny, v nichž měla školení proběhnout, prováděl jinou činnost, tudíž realizaci školení v dotčených dnech zaměstnavateli nepředstíral. Protože obviněný tedy nepůsobil jako lektor v rámci této zakázky (s výjimkou jednoho školení), nemohl ani dávat zaměstnavateli pokyny k fakturaci odběrateli, obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., přičemž není k dispozici jediný důkaz potvrzující závěr odvolacího soudu o tom, že měl potvrzovat pravdivost údajů z prezenčních listin či se podílet na jejich doručování jakožto podkladů nutných pro vystavení faktur obchodní společností GRAFFIN, s. r. o. Aniž by zmínil konkrétní důkaz, obviněný odmítl, že by obsah provedených důkazů dával podklad pro skutkové zjištění soudů o jeho roli jako spojovacího článku mezi odběratelem a dodavatelem, tj. mezi obchodními společnostmi PROTISK, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o. Namítl v této souvislosti, že o vystavování faktur obchodní společností GRAFFIN, s. r. o., za jednotlivá školení dodávaná obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., ani nevěděl.

7. Obviněný zdůraznil zištný motiv obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., a fakt, že on k protiprávnímu jednání naopak neměl jakýkoli motiv. Zároveň s námitkou absence motivu obviněný poukázal na písemná sdělení obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., založená na č. l. 2701, 2733 a 2736 tr. spisu a vytkl soudům, že nehodnotily jejich věrohodnost. Odvolacímu soudu obviněný dále v dovolání opakovaně vytkl, že dospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, avšak ve veřejném zasedání sám neprovedl důkazy, jež měly být podkladem pro takové odlišné skutkové závěry.

8. Ačkoli to obviněný výslovně neupřesnil, zjevně dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byla přiřaditelná námitka obviněného, jíž zpochybnil naplnění znaku „vyhotoví nepravdivé doklady“ ve smyslu skutkové podstaty podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Ačkoli toto pochybení shledal i odvolací soud v bodě 35. svého rozsudku, nenapravil je, proti čemuž se obviněný v dovolání ohradil.

9. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněný P. Ch. spatřoval v tom, že mu nebylo k případnému vyjádření zasláno odvolání spoluobviněného Radomíra Diblíka.

10. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů (aniž by rozsah zrušení omezil na výroky vztahující se k jeho osobě – poznámka Nejvyššího soudu) i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. b) Dovolání obviněného Ing. Jana Smékala 11. Obviněný Ing. Jan Smékal napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu všech výroků, které nebyly odvolacím soudem zrušeny“ a učinil tak prostřednictvím svého obhájce, přičemž označil důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Podle slovního vyjádření je zjevné, že obviněný, resp. jeho obhájce nepoužil znění ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinné v době vypracování dovolání, nýbrž citoval vymezení tohoto dovolacího důvodu účinné do 31. 12. 2021. Nezohlednil tedy změnu, k níž došlo přijetím zákona č. 220/2021 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2022, a jímž došlo mj. k rozšíření taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů o nově formulovaný důvod pod písm. l), v němž byla v zásadě převzata rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně tří skupin procesních vad, k jejichž nápravě je tento důvod určen. Novelou tedy byly tehdejší dovolací důvody pod písm. g) až l) posunuty, nyní jim odpovídají důvody pod písm. h) až m). Tato chyba je zcela zjevná u slovního vyjádření důvodu obviněným přiřazeného pod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (správně v jeho druhé alternativě), který odpovídá současné definici pod písm. m), tj. že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahuje celkem tři alternativy, avšak obviněný v dovolání necitoval ani jednu z nich (ačkoliv slovně vyjádřil další dva citované dovolací důvody), pouze nepřiléhavě namítl „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi“ a v textu dovolání zmínil ještě „logický rozpor“, který shledal u obou rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, s jejichž skutkovými závěry nesouhlasil.

12. Obecně, bez konkrétní vazby na některý ze dvou trestných činů, resp. pomoci k jednomu z nich, jimiž byl uznán vinným, obviněný shrnul do bodů své námitky proti výroku o vině. Vzhledem k určité nejasnosti formulací těchto výhrad, které navíc nenavazují ani na jednotlivé, byť nesprávně uplatněné dovolací důvody, je bude Nejvyšší soud záměrně citovat způsobem, který zvolil obviněný. Namítl: nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání neboli porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu (nesprávné právní posouzení skutku), nesprávné hodnocení otázky zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu (nesprávné právní posouzení skutku), nesprávné hodnocení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem jakožto pojmového znaku trestného činu „nesprávné právní posouzení skutku)“, dále „vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces“ a nakonec „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi“. Samostatně se pak věnoval vadám výroku o náhradě škody, které budou reprodukovány níže. Své výhrady proti výroku o vině obviněný podrobněji vyjádřil v další části svého podání, v níž především zdůraznil porušení ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a nedostatečné vypořádání jeho obhajoby. Především odmítl skutkový závěr soudů, podle něhož měl vystavovat faktury vydané obchodní společností GRAFIE CZ, s. r. o., a prezenční listiny vydané obchodní společností PROTISK, s. r. o. Stejně jako spoluobviněný P. Ch. poukázal na to, že neměl motiv páchat posuzovanou trestnou činnost, a vyjádřil přesvědčení, že ho jako subdodavatele nelze činit odpovědným za dodržování dotačních podmínek, na což neměl jakýkoli vliv.

13. V rámci argumentace směřující proti výroku o náhradě škody obviněný namítl jednak nesprávný procesní postup odvolacího soudu, který nepostupoval podle zásady „beneficium cohaesionis“, resp. podle § 261 tr. ř. Dále vznesl námitku promlčení nároku poškozené na náhradu škody. Obě výhrady spolu souvisely. Obviněný upozornil na to, že odvolací soud ve vztahu k obviněnému Radomíru Diblíkovi, který již v odvolání uplatnil námitku promlčení nároku poškozené České republiky, zastoupené Ministerstvem práce a sociálních věcí, na jejím podkladě částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody, avšak jen ohledně obviněného Radomíra Diblíka a neučinil tak ohledně dalších spoluobviněných, přestože stejný důvod jim také prospíval. Podle obviněného odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou „beneficium cohaesionis“, pokud z důvodu promlčení nerozhodl o nároku poškozené tak, že by ji odkázal s jejím nárokem na náhradu škody uplatněným vůči všem spoluobviněným na řízení ve věcech občanskoprávních.

14. Závěrem dovolání obviněný Ing. Jan Smékal ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně (aniž by podobně jako druhý dovolatel omezil svůj návrh na výroky rozsudků týkající se pouze jeho osoby) a aby obviněného zprostil obžaloby. Učinil rovněž alternativní návrh, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu pouze ve výroku o náhradě škody a odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody vůči obviněnému Ing. Janu Smékalovi na řízení ve věcech občanskoprávních.

III. Vyjádření k dovoláním

15. K dovoláním obviněných, která byla zaslána nejvyšší státní zástupkyni, se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a základní námitky každého z obviněných. Poté se vyjádřil k jejich jednotlivým argumentům, a to postupně k těm, jež vznesl obviněný P. Ch., a následně také k výhradám obviněného Ing. Jana Smékala.

16. Státní zástupce souhlasil s obviněným P. Ch., pokud ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl zjevný rozpor rozhodného skutkového zjištění o předstírání realizace školení zaměstnanců obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., s obsahem provedeného dokazování. Státní zástupce vyjádřil pochybnosti o vědomé účasti tohoto obviněného na podvodném jednání spoluobviněného Radomíra Diblíka a nedostatek důkazních podkladů o dalším zjištění soudů, podle něhož by měl obviněný disponovat s doklady, které se vztahovaly k výdajům rozpočtu spravovaného Evropskou unií. Opodstatněnými shledal státní zástupce rovněž výtky přiřazené k dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ztotožnil se s obviněným, že nelze ze skutkových závěrů dovodit vědomí obviněného (jako pomocníka k přečinu dotačního podvodu) o úmyslu hlavních pachatelů uvést v žádosti o poskytnutí dotace nepravdivé údaje. Rovněž se shodně s dovolatelem domníval, že nebyly naplněny ani podmínky trestní odpovědnosti za přečin, resp. zločin, poškození finančních zájmů Evropské unie, neboť jednání obviněného nelze považovat nejen za vyhotovení nepravdivých dokladů, ale neodpovídá ani žádné z dalších z alternativ objektivní stránky základní skutkové podstaty trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku.

17. Co se týká dovolací argumentace obviněného Ing. Jana Smékala, státní zástupce jí částečně také přisvědčil. Obviněný svými výhradami sice nezaložil existenci zjevného rozporu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani relevantně nenamítal nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak důvodně brojil proti porušení svého práva na spravedlivý proces. K tomu došlo nesprávným procesním postupem odvolacího soudu, který v adhezním řízení neaplikoval ustanovení § 261 tr. ř., v němž je zakotvena zásada „beneficium cohaesionis“. Státní zástupce odkázal jednak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 4 Tdo 460/2011, uveřejněné pod T 1404 v sešitě č. 77 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, podle něhož se Nejvyšší soud nezabývá námitkou promlčení nároku poškozeného na náhradu škody, jestliže byla vznesena až v dovolacím řízení, ale současně také na rozhodnutí č. 38/1967 Sb. rozh. tr., v němž je vysloven právní názor o nutnosti použít § 261 tr. ř. a změnit výrok o náhradě škody nejen ve vztahu k obviněnému, který uplatnil v odvolání důvodnou námitku, nýbrž ve vztahu ke všem obviněným, jimž prospívá stejný důvod, pro který došlo ke změně ve výroku o náhradě škody. V posuzované věci podle státního zástupce promlčení nároku poškozené, tj. důvod, pro nějž odvolací soud zrušil výrok o náhradě škody ohledně Radomíra Diblíka, prospíval také obviněným Ing. Janu Smékalovi, P. Ch. a Václavu Kameníkovi, proto měl odvolací soud správně v souladu s § 261 tr. ř. zrušit výrok o náhradě škody také ohledně těchto jmenovaných obviněných.

18. Oba obvinění uplatnili v dovoláních důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., pouze obviněný P. Ch. v jeho druhé alternativě, již měl státní zástupce ve spojení s důvody v písmenech g) a h) za naplněnou. Obviněný Ing. Jan Smékal vznesl první alternativu označeného dovolacího důvodu, jež ale v posuzované věci nepřipadala v úvahu.

19. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně obviněného P. Ch. rozsudky soudu prvního i druhého stupně a aby soudu prvního stupně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Ohledně obviněných Ing. Jana Smékala a Václava Kameníka navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů ve výroku o náhradě škody týkající se jmenovaných obviněných, a to podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. V této souvislosti státní zástupce dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. odkázal v rozsahu zrušení poškozenou Českou republiku, zastoupenou Ministerstvem práce a sociálních věcí, s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň státní zástupce vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.

20. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněným, kteří tohoto práva nevyužili, a dále bylo spolu s dovoláními obviněných zasláno k případné reakci Ministerstvu práce a sociálních věcí jako zástupci poškozené České republiky, na což také nebylo do rozhodnutí o obou dovoláních reagováno.

IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

21. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u obou dovolatelů jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. U podání předloženého obviněným Ing. Janem Smékalem, v němž byly označeny dovolací důvody způsobem, který nereflektuje změnu jejich definování, jak bylo vyloženo pod bodem 11. shora, Nejvyšší soud vycházel z konkrétních námitek a přiřadil je ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. v aktuálním znění, resp. znění účinném do 31. 12. 2025.

22. Úvodem je vhodné připomenout, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

23. Z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít případné vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo vytýkající nedostatečný rozsah dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy. Tento dovolací důvod tak mohou naplnit jen takové vady procesu dokazování, jež deformovaly skutková zjištění, a které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí a jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají ze žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Tyto vady, pokud by se v trestní věci vyskytly, by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

24. Obvinění uplatnili také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pro nějž je možno dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

25. Současně oba obvinění opřeli svá dovolání ještě o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jenž lze uplatnit tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Každý z obviněných zvolil jinou alternativu citovaného dovolacího důvodu, obviněný P. Ch. druhou a obviněný Ing. Jan Smékal první. Základním předpokladem tohoto dovolacího důvodu ve vztahu k oběma jeho alternativám je existence rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., což v posuzované věci nebylo splněno. Vzhledem k tomu, že odvolací soud mj. i z podnětu odvolání obviněných P. Ch. a Ing. Jana Smékala rozhodl rozsudkem, jímž částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, nepřipadala v úvahu ani jedna z alternativ tohoto důvodu dovolání.

26. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). b) K námitkám obviněného P. Ch.

27. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že prakticky veškeré dovolací námitky obviněného představují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku. Oba soudy nižších stupňů se s ní také náležitě zabývaly a v podstatě správně se s nimi vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat. Nejvyšší soud se v zásadě přiklonil k úvahám soudů obou stupňů, není tak třeba jejich argumentaci znovu zevrubně opakovat, neboť je obviněnému dobře známa (viz přiměřeně § 265i odst. 2 tr. ř.). Nicméně pro úplnost a také s ohledem na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který přiznal opodstatnění části dovolacích výhrad tohoto obviněného, se Nejvyšší soud k jednotlivým námitkám alespoň ve stručnosti vyjádří. Nejvyšší soud tedy souhlasí s potvrzením skutkových závěrů soudu prvního stupně odvolacím soudem, jakož i s právním posouzením takto zjištěného skutku, naopak námitky uplatněné obviněným, pokud odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, shledal zjevně neopodstatněnými.

28. Přestože obviněný v dovolání jednoznačně neoznačil, které výhrady přiřadil jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům, evidentně relevantně ve smyslu první alternativy důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal zjevný rozpor, který spojil s více rozhodnými skutkovými zjištěními, jež podle jeho názoru nekorespondovaly obsahu provedených důkazů. Obviněný s odkazem na pracovní výkaz, který provedl k důkazu odvolací soud, zpochybnil primárně skutkový závěr, podle něhož předstíral realizaci lektorské činnosti svému zaměstnavateli GRAFFIN, s. r. o., což mělo podle soudů představovat podstatu jeho účastenství (ve formě pomoci) na přečinu dotačního podvodu hlavního pachatele Radomíra Diblíka. Jeho námitka však v dovolacím řízení nemohla obstát.

29. Nejprve lze obecně připomenout, že trestného činu dotačního podvodu v jeho základní skutkové podstatě podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Pomoc účastníka na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku spočívá v tom, že úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Pomoc obviněného P. Ch. k dokonanému přečinu dotačního podvodu spáchaného obviněným Radomírem Diblíkem jako pachatelem je v tzv. skutkové větě vyjádřena tak, že dovolatel předstíral svému zaměstnavateli obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., výkon lektorské činnosti ve prospěch obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., v souladu se smlouvou ze dne 11. 5. 2011, ačkoli k provedení školení ve skutečnosti nedošlo vůbec anebo pouze v omezeném rozsahu.

30. Soud prvního stupně se zabýval právním posouzením účastí obviněného P. Ch. na spáchání přečinu dotačního podvodu v bodě 202. svého rozsudku a odvolací soud v bodech 24. a 25. rozsudku. Jejich v zásadě správné úvahy Nejvyšší soud stručně doplní a shrne, přičemž nejprve považuje za nutné vyjádřit se k tzv. pracovnímu výkazu obviněného za rok 2011. Jde o listinu, která nesloužila jeho zaměstnavateli obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., jako podklad pro účely kontroly pracovní náplně obviněného či pro výpočet jeho mzdových nároků apod., jak potvrdila sama obchodní společnost GRAFFIN, s. r. o. (viz č. l. 2736 tr. spisu). Sám obviněný předsedovi senátu odvolacího soudu vysvětlil, že si těmito záznamy pro sebe vytvářel přehled o svých obchodních jednáních, která realizoval. V trestním spise je tento listinný důkaz založen na č. l. 4748 a násl. Jeho obsah skutečně nevypovídá o tom, že by obviněný měl s výjimkou dne 8. 6. 2011 provádět školení zaměstnanců obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., tudíž ji také zjevně nepoužil jako podklad pro jeho zaměstnavatele k předstírání realizace lektorské činnosti. Zaměstnavatel obviněné také nepotvrdil, že by se s tzv. pracovním výkazem obviněného seznámil, což je ale zcela logický důsledek toho, že tato listina ani nebyla určena pro obchodní společnost GRAFFIN, s. r. o., tedy zaměstnavatele obviněného, nýbrž pouze pro něj samotného. Z hlediska vyvrácení či potvrzení skutkového závěru soudů o předstírání výkonu lektorské činnosti v rozsahu vymezeném smlouvou ze strany obviněného vůči jeho zaměstnavateli je tedy tento důkazní prostředek zcela irelevantní. Obsahuje však jiné okolnosti, které mají význam pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného.

31. V pracovním výkaze jsou zaznamenány poznámky obviněného k jeho schůzkám se zástupcem obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., k jednání o vyhotovení nabídky do výběrového řízení i o sjednání a určení parametrů smlouvy na dodání, resp. provedení školení (viz č. l. 4765, 4767, 4768 a 4770 tr. spisu). Tyto údaje jsou zcela v souladu s vyjádřeními obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., (viz č. l. 2701, 2733 a 2736 tr. spisu) a jejího jednatele JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše (viz č. l. 4532 tr. spisu). Z nich totiž vyplývá, že obviněný P. Ch. za obchodní společnost GRAFFIN, s. r. o., vyhotovil nabídku do výběrového řízení a také sjednával konkrétní znění smlouvy mezi odběratelem PROTISK, s. r. o., a dodavatelem GRAFFIN, s. r. o. Kromě toho pak zaměstnavatel dovolatele celou dobu postupoval v přesvědčení, že nasmlouvaná školení provádí průběžně právě obviněný P. Ch., jenž měl tohoto obchodního partnera tzv. „na starost“. Jestliže se dovolatel zapojil jak do zpracování podkladů pro účast obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., ve výběrovém řízení na poskytovatele odborných školení, tak do sjednání konkrétních smluvních podmínek mezi dodavatelem a odběratelem takových služeb, pak nelze pochybovat o tom, že obviněný byl podrobně seznámen nejen s rozsahem školení a dalšími podmínkami poskytování lektorské činnosti zaměstnancům obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., ale také se zapojením odběratele PROTISK, s. r. o., do dotačního programu, z něhož měly být odběrateli proplaceny výdaje na smluvené služby. Jak vypověděl spoluobviněný Radomír Diblík, v předmětném obchodním vztahu byl pro něj osobou zastupující obchodní společnost GRAFFIN, s. r. o., výhradně obviněný P. Ch. (viz č. l. 4435 tr. spisu), s nímž podle záznamů z výkazu práce vyjednával i o zakoupení tiskařského stroje na měkkou vazbu V2 od obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o. Další výpovědi obviněného Václava Kameníka a svědka J. H. potvrzují, že vylákané dotační prostředky měly být primárně určeny právě na pořízení tohoto stroje příjemcem dotace. Tento listinný důkaz (výkaz práce obviněného), který obviněný P. Ch. předložil až v odvolacím řízení, tedy svým obsahem podporoval některé již dříve soudem prvního stupně učiněné skutkové závěry, rozhodně proto obsah tohoto důkazního prostředku nelze hodnotit jako rozporný s rozhodným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, jak prosazoval obviněný v dovolání.

32. Z hlediska procesu vystavování faktur obchodní společností GRAFFIN, s. r. o., za lektorskou činnost, na němž obviněný popřel jakoukoli účast, lze poukázat na svědeckou výpověď účetního této obchodní společnosti J. J. Podle tvrzení tohoto svědka mu pro vystavování jednotlivých faktur za (údajnou) realizaci školení jako podklad postačovala i objednávka nebo již zmíněná smlouva ze dne 11. 5. 2011 o dodávce vzdělávacích kurzů a technického vybavení založená na č. l. 2405 tr. spisu, v některých případech svědek použil prezenční listiny (viz č. l. 4533 a 4533 verte tr. spisu). Zásadním podkladem pro fakturaci tak představovala podle svědka samotná smlouva s odběratelem školení, byť mu prezenční listiny nepravidelně předkládala firma PROTISK, s. r. o. Dále tento svědek naznačil, že odběratel mu prezenční listiny předložil např. kvůli logu, tj. nikoli kvůli věcné správnosti jejich obsahu. V tomto ohledu evidentně bylo cílem naplnit ujednání z čl. II. Smlouvy o dodávce vzdělávacích kurzů a technického vybavení, podle něhož budou faktury kromě náležitostí řádného daňového dokladu obsahovat také název projektu a jeho registrační číslo (viz č. l. 2406 verte tr. spisu). Rozhodně tedy nelze tvrdit, že to byl obviněný P. Ch., kdo předkládal prezenční listiny svému zaměstnavateli nebo účetnímu, aniž by to však současně znamenalo, že tímto zjištěním je dovolatel zbaven trestní odpovědnosti za žalované jednání. Při posuzování skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, je třeba vnímat a hodnotit celý komplex jednotlivých okolností, na něž nelze pohlížet izolovaně, současně je třeba mít na zřeteli, že obviněný P. Ch. vystupoval jako pomocník hlavního pachatele, a svými dílčími kroky mu umožnil spáchat posuzovanou trestnou činnost. S ohledem na celkový obsah soudy provedeného dokazování nelze mít žádné pochybnosti o tom, že obviněný P. Ch. ve snaze umožnit spoluobviněnému Radomíru Diblíkovi úspěšně vylákat dotační prostředky ve prospěch obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., zajistil dodavatele školení – obchodní společnost GRAFFIN, s. r. o., jehož udržoval v mylné představě o plnění smlouvy, tedy o provádění školení v dohodnutém rozsahu. Právě vzhledem k tomu, že obviněný svého zaměstnavatele neinformoval o skutečném stavu naplňování ujednání ze Smlouvy o dodávce vzdělávacích kurzů a technického vybavení, tento v souladu se smlouvou (případně také podle prezenčních listin předložených obviněným Radomírem Diblíkem zastupujícím odběratele služeb obchodní společnost PROTISK, s. r. o.) vystavoval fiktivní faktury, jež následně sloužily jako jeden z podkladů tohoto příjemce dotace pro vylákání peněz z evropských fondů. Obviněný P. Ch. významně přispěl k obstarání těchto nezbytných fiktivních faktur výše uvedeným jednáním, což vyjadřuje jemu za vinu kladená forma účastenství na dokonaném přečinu dotačního podvodu spáchaném obviněným Radomírem Diblíkem jako hlavním pachatelem. Lze odkázat především na úvahy soudu prvního stupně v bodě 202. jeho rozsudku, v němž vysvětlil, že obviněný P. Ch. opatřil nepravdivé doklady – faktury, které byly předkládány poskytovateli dotace. Také odvolací soud zcela adekvátně obsahu provedeného dokazování uzavřel, že obviněný potvrzoval svému zaměstnavateli pravdivost prezenčních listin z jednotlivých školení, neboť zastíral zaměstnavateli skutečný stav věcí s jediným zřejmým cílem (s nímž již sjednával i samotnou Smlouvu o dodávce vzdělávacích kurzů a technického vybavení), a to zajistit fiktivní faktury za neodvedené služby pro žadatele o dotaci za tím účelem, aby je tento žadatel mohl následně využít k prokázání způsobilých výdajů dotačního projektu a žádat o jejich proplacení ze strany poskytovatele dotace.

33. Celkový obraz soudy zjištěného skutku a způsob jeho provedení zároveň logicky svědčí o naplnění znaku úmyslného zavinění u obviněného P. Ch., a to spíše v úmyslu přímém podle § 15 písm. a) tr. zákoníku, ačkoli odvolací soud uvažoval o nepřímém úmyslu podle § 15 písm. b) tr. zákoníku. Obhajoba obviněného, že nevěděl o vystavování nepravdivých účetních dokladů obchodní společností GRAFFIN, s. r. o., se v kontextu veškerých skutkových zjištěných jeví jako ryze účelová a dokazováním jednoznačně vyvrácená. Jak již bylo vyloženo výše, obviněný s odběratelem školení, obchodní společností PROTISK, s. r. o., vypracoval znění Smlouvy o dodávce vzdělávacích kurzů a technického vybavení ze dne 11. 5. 2011, v níž je rozsah školení vymezen, tudíž si musel být vědom toho, že ve smlouvou určeném rozsahu budou školení i fakturována, a to zejména tehdy, jestliže smlouva byla zásadním podkladem pro vystavování jednotlivých faktur dodavatelem této služby. Obviněný byl tudíž zcela nepochybně obeznámen se všemi okolnostmi významnými pro vyhotovení podkladů nezbytných proto, aby příjemce dotace doložil jejímu poskytovateli naplnění účelu a cíle projektu, pro který byla schválena finanční podpora z operačního programu „lidské zdroje a zaměstnanost“ zčásti financovaného ze státního rozpočtu České republiky (15 %), zčásti z prostředků Evropského sociálního fondu (85 %). O naplnění znaku úmyslného zavinění ve vztahu k trestnými činům, za něž byl obviněný odsouzen, proto nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti.

34. Zcela bezpředmětná byla námitka obviněného proti závěrům soudů, jež ho považovaly za nejbližší kontakt obviněného Radomíra Diblíka (resp. obchodní společnosti PROTISK, s. r. o.) v rámci obchodních vztahů s obchodní společností GRAFFIN, s. r. o. Jak již bylo uvedeno výše, veškerou komunikaci s obchodní společností PROTISK, s. r. o., ponechala obchodní společnost GRAFFIN, s. r. o., na svém obchodním zástupci, který měl ve své pracovní gesci „teritorium Slavkova“, a především obviněný Radomír Diblík sám označil obviněného P. Ch. za „styčného důstojníka“ pro jednání se jmenovanou obchodní společností (viz č. l. 4435 tr. spisu). Oporu v provedeném dokazování má tedy jak tvrzení odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně, které P. Ch. považovaly za spojovací článek mezi oběma obchodními společnostmi (viz bod 25. rozsudku vrchního soudu a bod 195. rozsudku soudu prvního stupně).

35. Jestliže obviněný P. Ch. namítal, že k páchání trestné činnosti neměl jakýkoli motiv, šlo o tvrzení, jímž nemohl naplnit žádný z deklarovaných ani jiných dovolacích důvodů, protože motiv není znakem ani pomoci k trestnému činu dotačního podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 212 odst. 1 tr. zákoníku, ani trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Jde o okolnost, která může mít význam zpravidla při hodnocení společenské škodlivosti určitého protiprávního jednání, rovněž může být zvažována soudem při volbě druhu i výše trestní sankce. Stejnou výhradou se zabývaly již soudy obou stupňů. Soud prvního stupně v bodě 217. rozsudku uvedl, že motivem byla u obviněného odměna za školení. Odvolací soud v bodě 28. rozsudku upozornil na to, že motiv není znakem žádné z dotčených skutkových podstat, a prostě konstatoval, že fakticky profitovala obchodní společnost GRAFFIN, s. r. o. Protože motiv není podstatný z hlediska naplnění znaků předmětných skutkových podstat trestných činů kladených obviněnému za vinu, bylo nadbytečné se této otázce blíže věnovat. Nicméně s ohledem na obsah spisového materiálu Nejvyšší soud nepochybuje o motivu obviněného P. Ch. přinejmenším vyhovět záměru obviněného Radomíra Diblíka vylákat dotační prostředky mj. prostřednictvím nepravdivých faktur za lektorskou činnost. Ani jeden z nich nezastíral, že se delší dobu znali z pracovního prostředí a nepochybně k sobě chovali jistou vzájemnou důvěru, což dokládá již pouhý fakt, že obviněný Radomír Diblík oslovil s účastí na fiktivním výběrovém řízení na poskytování školení svým zaměstnancům právě obviněného P. Ch., který jeho nabídku přijal (za obchodní společnost GRAFFIN, s. r. o.). Motiv dovolatele se nabízí i z jeho výkazu práce, který však soud prvního stupně neměl k dispozici. Z pracovního výkazu obviněného mj. vyplývá, že obviněný Radomír Diblík poradil obviněnému P. Ch., aby prodejce GRAFFIN, s. r. o., přizpůsobil svou cenovou nabídku prodeje tiskařského stroje BQ 470 PUR jiné konkurenční nabídce odlišného prodejce, který tento stroj nabízel levněji (viz záznam z výkazu práce obviněného P. Ch. na č. l. 4775 tr. spisu). Motivem tedy mohlo být rovněž udržení vzájemných, do jisté míry nadstandardních obchodních vztahů mezi oběma spoluobviněnými, které nepochybně již tou dobou existovaly, avšak ještě víc vše napovídá tomu, že zásadním a hlavním motivem dovolatele bylo prodat označený tiskařský stroj, jehož pořízení měla obchodní společnost PROTISK, s. r. o., v plánu uhradit z vylákaných dotačních prostředků, jak vypověděl obviněný Václav Kameník anebo shodně s ním také svědek J. H. Takové úvahy však jdou nad rámec zjištění nezbytných pro vyslovení viny obviněného P. Ch. ve shodě s obžalobou.

36. Nedůvodně obviněný v dovolání dále brojil proti způsobu, jakým soudy vyhodnotily písemná sdělení obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., (č. l. 2701, 2733 a 2736 tr. spisu), jež byla reakcí na výzvu a dotazy policejního orgánu v průběhu vyšetřování. Jejich obsahem je jednoznačné sdělení, že školení pro odběratele PROTISK, s. r. o., realizoval za dodavatele (GRAFFIN, s. r. o.) obviněný P. Ch., a byl to právě on, kdo s odběratelem PROTISK, s. r. o., vyjednal podmínky Smlouvy o dodávce vzdělávacích kurzů a technického vybavení ze dne 11. 5. 2011 a zároveň formuloval ve spolupráci s druhou smluvní stranou text této smlouvy, k níž za dodavatele GRAFFIN, s. r. o., připojil svůj podpis jednatel této obchodní společnosti JUDr. Ing. Oldřich Jiruš jako osoba oprávněná zastupovat dodavatele školení. Obviněný se nevěrohodnosti těchto listinných důkazních prostředků dovolával neopodstatněně. Sice je pravdou, že obviněný fakticky školení podle smlouvy v zásadě nerealizoval, o tom však jeho zaměstnavatel a současně dodavatel školení nevěděl, nakonec i to je důvodem trestního stíhání obviněného. Obsah uvedených listin nicméně koresponduje tehdejší míře informovanosti vedení obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., o celé zakázce a jejím naplňování, a proto takto v dobré víře předložená, byť nesprávná informace nemohla vést ke zpochybnění věrohodnosti tohoto listinného důkazu. Naopak vystavené faktury odpovídající smluvnímu ujednání jen potvrzují důvodnost vyslovení viny obviněného, který fakticky předstíral před svým zaměstnavatelem naplňování smlouvy a zatajil před ním dohodu se spoluobviněným Radomírem Diblíkem o faktickém průběhu školení. Ohledně pravdivosti informace z písemného sdělení o tom, že obviněný za obchodní společnost GRAFFIN, s. r. o., dohodl obsah i konečné znění smlouvy s obchodní společností PROTISK, s. r. o., nejsou nejmenší pochybnosti, neboť také spoluobviněný Radomír Diblík před soudem potvrdil tuto skutečnost s tím, že s jinou fyzickou osobou vystupující za obchodní společnost GRAFFIN, s. r. o., nebyl v této záležitosti v kontaktu. Ostatně závěru o vyhotovení textu označené smlouvy obviněným společně s obviněným Radomírem Diblíkem odpovídají i záznamy ve výkazu práce předloženém k důkazu v rámci odvolacího řízení. Výhrady proti tomu, že soudy nesprávně vyhodnotily označené důkazní prostředky (písemná sdělení obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o.), tedy nemohou obstát.

37. Obviněný si také stěžoval na procesní postup odvolacího soudu, který podle něj zasahoval do skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by doplnil dokazování anebo zopakoval některé již dříve provedené důkazy. Ani tato námitka nebyla důvodná. Veřejné zasedání se u odvolacího soudu uskutečnilo dne 1. 2. 2024 a protokol o jeho průběhu je založen na č. l. 4799 a násl. tr. spisu. Odvolací soud doplnil dokazování o listiny vztahující se k bodu I.D výroku o vině a dále o výkaz práce předložený obviněným P. Ch., kterého soud k tomuto důkaznímu prostředku i znovu vyslechl. Na dotaz, jak je možné, že podle vyjádření obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., (č. l. 2736) zaměstnanci výkazy práce nevytvářeli, reagoval tak, že šlo spíše o obchodní výkaz přehledu jím vedených jednání s klienty, nešlo o hodinový výkaz odvedené práce, o němž se nejspíše vyjadřoval jeho zaměstnavatel, obchodní společnost GRAFFIN, s. r. o. Není tudíž pochyb o tom, že v odvolacím řízení bylo dokazování provedené soudem prvního stupně doplněno, a to nejen z podnětu samotného obviněného, ale též z vlastní iniciativy soudu. Z výrokové části rozsudku odvolacího soudu je přesto zjevné, že popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině nedoznal žádných změn. Odvolací soud pouze v odůvodnění mírně přeformuloval konkrétní způsob jednání či s ním související okolnosti, aniž by však šlo o podstatné změny žalovaného skutku vyžadující zásah do tzv. skutkové věty. Odvolací soud například uvedl, že obviněný Radomír Diblík vyhotovil prezenční listiny, což výslovně soud prvního stupně nevyjádřil, nicméně ani netvrdil, že by je vyhotovil obviněný P. Ch., který prezenční listiny podle soudu prvního stupně „nechal vyhotovit“ (viz bod 199. rozsudku soudu prvního stupně). K zásadně odlišným skutkovým závěrům od soudu prvního stupně tudíž odvolací soud nedospěl (s výjimkou nesprávného úsudku o nevyhotovení nepravdivého dokladu, viz níže), tudíž námitka obviněného nemá podklad v trestním spise, navíc ji nelze přiřadit žádnému ze zákonných dovolacích důvodů.

38. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně odpovídala námitka proti naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, a to znaku „vyhotoví nepravdivé doklady“, avšak Nejvyšší soud jí nepřiznal opodstatnění. Nejprve je však třeba upozornit na pochybení soudů obou stupňů, které ve výroku o vině ani v odůvodnění rozhodnutí nevěnovaly pozornost časové působnosti trestního zákoníku, byť v konečném výsledku to nemělo vliv na použitou právní kvalifikaci žalovaného jednání obviněného. Z rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, které přesné znění zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, aplikoval na jednání obviněného (resp. všech obviněných), jestliže v něm spatřoval trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie (resp. rovněž pomoc k dotačnímu podvodu). Pouze ze slovního vyjádření a jemu odpovídající právní kvalifikace (jelikož výše škody 526 000 Kč byla posouzena jako větší škoda, tj. znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 260 odst. 3 tr. zákoníku, resp. § 212 odst. 4 tr. zákoníku), vyplývá, že soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, použil zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném od 1. 10. 2020, po novelizaci provedené zákonem č. 333/2020 Sb., resp. ve znění účinném v době rozhodování soudu prvního stupně o podané obžalobě. Ke změnám příslušných ustanovení trestního zákoníku od počátku trestné činnosti (konec roku 2010) do současnosti Nejvyšší soud stručně připomene pouze některé podstatné okolnosti, aby bylo dostatečně patrné, že soudy postupovaly při posuzování časové působnosti zákona fakticky správně, byť to není explicitně vyjádřeno v jejich rozsudcích. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější, jako tomu bylo v posuzované trestní věci. Trestná činnost pod body I. i II. výroku o vině byla páchána v období od prosince 2010 do dubna 2012. V tomto časovém období byl trestný čin „poškození finančních zájmů Evropských společenství“ definovaný v § 260 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2011 novelizován zákonem č. 420/2011 Sb. Šlo o formální změnu tohoto ustanovení navazující na nahrazení dosavadního pojmu „Evropská společenství“ s účinností od 1. 1. 2012 pojmem „Evropská unie“. Od této doby se tedy tento trestný čin označen jako „poškození finančních zájmů Evropské unie“. Po obsahové stránce významnější byly novelizace ustanovení § 260 provedené zákony č. 315/2019 Sb. (s účinností od 1. 12. 2019), a č. 220/2021 Sb. (s účinností od 1. 7. 2021), jimiž došlo k rozšíření znaků objektivní stránky tohoto trestného činu i na uvádění nesprávných nebo neúplných údajů (nikoli již tedy hrubě zkreslených údajů), důsledkem čehož je umožnění neoprávněného (nikoli již nesprávného) použití nebo zadržování finančních prostředků pocházejících z evropských zdrojů. Zákonem č. 333/2020 Sb. došlo s účinností od 1. 10. 2020 mj. ke změně dolních hranic příslušných kategorií škod vymezených v § 138 tr. zákoníku, a to výrazně ve prospěch pachatelů trestných činů, jejichž následkem, případně účinkem je způsobení škody. Od 1. 10. 2020 se tedy rozumí škodou nikoli nepatrnou částka nejméně 10 000 Kč (dříve 5 000 Kč), škodou nikoli malou částka nejméně 50 000 Kč (dříve 25 000 Kč), větší škoda dosahuje částky nejméně 100 000 Kč (dříve 50 000 Kč), značná škoda částky nejméně 1 000 000 Kč (dříve 500 000 Kč) a škodu velkého rozsahu představuje částka nejméně 10 000 000 Kč (dříve 5 000 000 Kč). Vzhledem k takto „nově“ vymezeným dolním hranicím výše škod byla trestná činnost obviněného P. Ch. pod bodem I., jejímž následkem byl vznik škody ve výši 526 000 Kč, posouzena mírněji jako pomoc k přečinu dotačního podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přestože podle zákona účinného v době spáchání by byly tytéž skutky právně posouzeny podle § 212 odst. 5 písm. c) a § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Změny v určování kategorií škod měly současně dosah i do pravidel pro ukládání trestu, co se týká přičítání přitěžující okolnosti ve smyslu § 42 písm. k) tr. zákoníku spočívající ve způsobení vyšší škody [nebo naopak polehčující okolnosti podle § 41 písm. i) tr. zákoníku spočívající ve způsobení nižší škody]. Přitěžující okolnost je obecně možno přiznat zejména pachateli, který způsobil škodu výrazně převyšující dolní hranici příslušné kategorie škody jako okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby, což u obviněného při použití aktuálního znění trestního zákoníku nebylo možné. Co se týká změn, které se týkaly ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákoníku, šlo vždy v zásadě o dílčí úpravy formulace této skutkové podstaty, aniž by byl dotčen objekt tohoto trestného činu, a to zájem na ochraně finančních zájmů Evropské unie. V rámci ratifikace Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ze dne 26. 7. 1995 došlo k inkorporaci trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie do právního řádu České republiky. Podle Důvodové zprávy k zákonu č. 122/2008 Sb. míří nynější skutková podstata podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku (tehdy podle § 129a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009) proti takové manipulaci s doklady, která by mohla vést (resp. „umožnit“) ke škodlivému následku spočívajícímu v nesprávném (v současnosti „neoprávněném“) použití evropských prostředků. V podstatě je touto skutkovou podstatou postihována široká škála jednání, jež mají charakter porušení hospodářské disciplíny a současně vykazují prvky přípravného jednání. Formy úmyslného nakládání s doklady a údaji ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku je třeba zvažovat velmi obezřetně podle individuálních okolností případu a mít vždy na zřeteli zejména hledisko, zda jsou objektivně schopny, byť i v důsledku dalšího jednání pachatele či jiné osoby, ohrozit finanční zájmy Evropské unie. Jak již zdůraznil soud prvního stupně, tento trestný čin je dokonán samotným ohrožením chráněných evropských prostředků, zákonodárce zde tedy kriminalizuje již v podstatě účastnické jednání (ve formě pomoci). Uvedený přístup k označenému trestnému činu trvá doposud. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného P. Ch. (ale i dalších spoluobviněných, jimž je za vinu kladeno spolupachatelství na trestném činu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku) tedy dílčí úpravy objektivní stránky trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie neměly relevanci, jeho jednání od doby spáchání až do rozhodování soudů obou stupňů naplňovalo znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu po celé toto rozhodné období. Z hlediska změn ve stanovení dolní hranice výše škod, však nepochybně bylo výhodnější pro všechny spoluobviněné aplikovat pozdější zákon, jak fakticky učinily soudy obou stupňů.

39. Pokud se týká znaku „vyhotoví nepravdivý doklad“, Nejvyšší soud plně nesdílí názor odvolacího soudu, který v bodě 35. svého rozsudku nesouhlasil se soudem prvního stupně zvolenou alternativou protiprávního jednání ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku a považoval za naplněnou některou z dalších alternativ, výslovně zmínil „použití nebo předložení nepravdivých, nesprávných nebo neúplných dokladů“ anebo „uvedení nepravdivých, nesprávných nebo neúplných údajů“. Odvolací soud totiž zcela pominul fakt, že poskytovateli dotace byla mj. předložena také Smlouva o dodávce vzdělávacích kurzů a technického vybavení ze dne 11. 5. 2011 uzavřená mezi obchodními společnostmi PROTISK, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., což je vyjádřeno i ve výroku o vině. Není rozhodující, že samotnou smlouvu obviněný P. Ch. nepodepsal, rozhodné z hlediska trestní odpovědnosti podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku je skutečnost, že se podílel na vyhotovení této listiny. Podle odborné právní teorie se „vyhotovením“ dokladů rozumí jejich výroba, nejčastěji sepsání, popř. jiný proces spojený s jejich vznikem (např. oskenování dokladu do počítače a jeho úprava), přičemž „dokladem“ je jakákoli listina, jejíž předložení je zapotřebí pro účely získání finančních prostředků z evropských rozpočtů, může se jednat např. o žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, čestné prohlášení (např. o bezdlužnosti vůči veřejné správě či ve vztahu k veřejné podpoře), podklady k veřejné zakázce nebo o výpis z obchodního či trestního rejstříku apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3439, 3440). Rovněž další autoři považují za nepravdivé doklady ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku mj. i doklady vytvořené v rámci zakázkového řízení, jež je od samého počátku zmanipulováno tak, aby v něm uspěl předem vybraný uchazeč [viz ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 13., dostupné na beck-online.cz.]. K charakteru „nepravdivého dokladu ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku“ se vyjádřil ve své judikatuře také Nejvyšší soud, a to v rozhodnutí č. 35/2024 Sb. rozh. tak, že jím může být jakákoli listina, jejíž předložení je zapotřebí pro získání finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem (žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, výpis z obchodního rejstříku či z evidence rejstříku trestů apod.). Jestliže tedy poskytovateli dotace byla předložena kromě dalších listin také Smlouva o dodávce vzdělávacích kurzů a technického vybavení ze dne 11. 5. 2011, lze souhlasit s právním závěrem soudu prvního stupně o naplnění znaku „vyhotoví“ nepravdivý doklad ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Na druhou stranu Nejvyšší soud zároveň souhlasí s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož obviněný naplnil znak základní skutkové podstaty podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku „uvedení nepravdivých, nesprávných nebo neúplných údajů“. Ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud primárně ohledně pachatelství trestného činu dotačního podvodu, ale zároveň i ohledně pachatelství trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie, vyslovil názor, že za uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nelze zúženě považovat pouze fyzické sepsání nebo vyplnění žádosti o dotaci, ale i jednání bezprostředně související s touto činností, které fakticky způsobí nepravdivý nebo hrubě zkreslený obsah žádosti o poskytnutí dotace (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012, ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 400/2023, které bylo potvrzeno usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 2742/23). Rovněž shodně ke znaku pachatele u obou označených trestných činů Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že pachatelem může být jak ten, kdo vyplnil jednotlivé nepravdivé údaje do žádosti o poskytnutí dotace, dále kdo takovou žádost podepsal a je si vědom, že v ní jsou uvedeny nepravdivé údaje, stejně jako ten, kdo připravuje podklady, které je nutné předložit k žádosti o dotaci, resp. pro posouzení trestní odpovědnosti není významné zjištění, že obviněný sám neuvedl nepravdivé údaje do listiny, ale učinila tak jiná osoba s jeho vědomím (viz bod 44. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 5 Tdo 557/2025, a bod 33. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1139/2018). Právě s ohledem na takový přístup rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k aplikaci znaků objektivní stránky základní skutkové podstaty trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, také s ohledem na spolupachatelství dovolatele s obviněným Radomírem Diblíkem, resp. Václavem Kameníkem, a současně s přihlédnutím k širším souvislostem průběhu posuzovaného skutku, jež Nejvyšší soud opakovaně shrne níže v následujícím bodě tohoto usnesení, lze zapojení obviněného P. Ch. na vytvoření účetních dokladů obchodní společností GRAFFIN, s. r. o., posoudit jako určitý článek řetězu nezbytný pro spáchání zmíněného trestného činu ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku.

40. Obviněný P. Ch. znal od počátku záměr hlavního pachatele (z hlediska trestného činu dotačního podvodu), resp. spolupachatele (z hlediska trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie), a koordinátora celé trestné činnosti, obviněného Radomíra Diblíka, neoprávněně odčerpat z evropských zdrojů finanční prostředky, které byly určené na školení zaměstnanců obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., a aktivně přispěl k jeho dosažení. Dovolatel nejprve zajistil uchazeče o zakázku zadávanou ve zmanipulovaném výběrovém řízení (obchodní společnost GRAFFIN, s. r. o.), vyjednal za něj znění Smlouvy o dodávce vzdělávacích kurzů a technického vybavení, kterou vyhotovil v kooperaci s obviněným Radomírem Diblíkem zastupujícím zadavatele zakázky, obchodní společnost PROTISK, s. r. o. Evidentně ani jeden z nich se nezajímal o faktické naplnění předmětu označené smlouvy, což ani nebylo jejich cílem, pouze dbali o to, aby za neuskutečněné služby bylo v souladu se smlouvou fakturováno. Obviněný P. Ch. dále jako zaměstnanec obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., jež se stala v důsledku uzavření obviněným dohodnuté smlouvy dodavatelem školení zaměstnanců obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., udržoval svého zaměstnavatele v mylné představě o provádění lektorské činnosti v souladu se smluvními podmínkami. Ten nabyl dojmu, že školení probíhají, a vystavoval podle nepravdivé Smlouvy o dodávce vzdělávacích kurzů a technického vybavení faktury, které neodpovídaly skutečnosti a byly použity kromě dalších dokumentů také k proplácení výdajů ze strany poskytovatele dotace. Nutno připomenout, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli (viz rozhodnutí č. 170/1949 Sb. rozh. tr.), jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje (článkem řetězu) tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz rozhodnutí č. 36/1973-I. a č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). Nezastupitelná role dovolatele v celém řetězci událostí spočívala tudíž stručně uvedeno v tom, že obstaral jak samotného dodavatele školení, tak jím vystavené, nepravdivé faktury (byť je sám nepodepsal ani přímo nevyplnil údaje na nich uvedených), na jejichž podkladě bylo poskytovateli dotace nepravdivě tvrzeno vynaložení nákladů na školení zaměstnanců žadatele o dotaci. Takto tedy dovolatel od počátku jednal se shodným úmyslem obviněného Radomíra Diblíka vylákat finanční prostředky z evropských rozpočtů ve prospěch obchodní společnosti PROTISK, s. r. o. Kromě počátečního vyjednávání o uzavření Smlouvy o dodávce vzdělávacích kurzů a technického vybavení ze dne 11. 5. 2011 následoval ještě celý komplex úkonů (včetně vystavování fiktivních faktur obchodní společností GRAFFIN, s. r. o., za školení nebo vyhotovení nepravdivých prezenčních listin obviněným Radomírem Diblíkem), s nimiž byl dovolatel obeznámen a jež všechny jednotlivě i ve svém souhrnu umožnily jednak hlavnímu pachateli uvést v žádosti o dotaci nepravdivé údaje a zároveň umožnily také neoprávněné použití dotačních prostředků, k čemuž také v konečném důsledku i došlo a škoda tak skutečně vznikla, byť k dokonání trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku tato skutečnost není podmínkou vyvození trestní odpovědnosti jeho (spolu)pachatele. Jde totiž o tzv. ohrožovací delikt a způsobení škody (větší, značné či velkého rozsahu) je okolností, která podmiňuje použití přísnější trestní sazby. V této souvislosti je nezbytné znovu upozornit na povahu trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie v jeho základní skutkové podstatě uvedené v prvním odstavci. Jde o postihování jednání, které by v rámci jiných skutkových podstat bylo běžně považováno za jednání účastnické (ve formě pomoci), které však je zde vyloučeno, protože trestný čin podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již samotným ohrožením prostředků pocházejících z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem, postačí totiž, že pachatel v § 260 odst. 1 tr. zákoníku popsaným jednáním přinejmenším vytvoří možnost (srov. dikci „umožní“), aby posléze nastal poruchový následek (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3439).

41. Dále si obviněný stěžoval v dovolání na postup soudu prvního stupně, který mu nezaslal opisy odvolání ostatních obviněných, v čemž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces. V tomto ohledu je možné obviněnému přisvědčit v pochybení soudu prvního stupně, jemuž zákon v § 251 odst. 3 tr. ř. ukládá, aby doručil stejnopisy odvolání a jejich odůvodnění ostatním stranám, jakmile uplyne lhůta k podání odvolání a k odstranění vad odvolání. Citované ustanovení skutečně nebylo soudem prvního stupně dodrženo. Nicméně, nešlo o hrubou procesní vadu, k jejíž nápravě by mělo dojít po právní moci rozhodnutí ve věci samé, tedy v řízení o mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumává napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející na podkladě relevantních námitek, které však musí být přiřaditelné některému z taxativně vymezených dovolacích důvodů v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř. Zákonodárce sice mezi vyjmenované důvody zařadil i některé procesní vady, k jejichž nápravě je určen daný výčet důvodů dovolání, avšak nedodržení postupu stanoveného v § 251 odst. 3 tr. ř. mezi nimi není zařazeno. Nejvyšší soud nepovažuje pochybení soudu prvního stupně ani za natolik závažné, aby svou intenzitou vyvolalo porušení ústavně garantovaných základních práv obviněného včetně práva na spravedlivý proces, jak jsou zakotvena v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listině základních práv a svobod a samotné Ústavě České republiky. K principům spravedlivého procesu se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje především Ústavní soud, který definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace tzv. podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (viz nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 74/02). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (nepředvídatelná libovůle), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (teze přepjatého formalismu). Také Evropský soud pro lidská práva se opakovaně vyjadřuje ve svých rozhodnutích k výkladu práva na spravedlivý proces ve vztahu k různým pochybením, která sice v některých případech konstatuje, nicméně vždy klade důraz na posouzení celého průběhu konkrétního soudního řízení v komplexu a hodnotí, zda bylo jako celek spravedlivé (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 2. 1994, ve věci Stanford versus Spojené království Velké Británie a Severního Irska, č. stížnosti 16757/90). V posuzované trestní věci obviněného však nejde o takovou procesní situaci, která by učinila trestní řízení vedené proti obviněnému P. Ch. jako celek nespravedlivým. Přestože poté, co soud prvního stupně obdržel odvolání všech spoluobviněných a uplynula lhůta k podání odvolání u všech oprávněných osob, předsedkyně senátu tohoto soudu nedala pokyn k doručení stejnopisů odvolání a jejich odůvodnění ostatní stranám předtím, než věc předložila odvolacímu soudu, měl obviněný možnost se s podáními spoluobviněných seznámit jiným způsobem. Před konáním veřejného zasedání u odvolacího soudu mohl například využít svého oprávnění nahlédnout do trestního spisu, a to s dostatečnou časovou prodlevou poté, co byl o jeho konání (včas) vyrozuměn, případně v den konání veřejného zasedání před jeho začátkem. Z protokolu o průběhu veřejného zasedání konaném dne 1. 2. 2025 vyplývá, že obhájce obviněného Radomíra Diblíka byl předsedou senátu vyzván k přednesu odvolání svého klienta, nicméně ten odkázal na jeho písemné odůvodnění, zjevně v zájmu stručnosti a s předpokladem, že senát si v rámci přípravy přečetl jeho odvolací argumentaci. Jestliže pro obviněného P. Ch. bylo seznámení se s obsahem řádného opravného prostředku spoluobviněného Radomíra Diblíka natolik významné pro zachování jeho procesních práv, nic mu nebránilo, aby vůči senátu odvolacího soudu vznesl požadavek na reprodukování obsahu dovolání tohoto spoluobviněného v souladu s § 235 odst. 1 tr. ř., a nelze pochybovat o tom, že by jeho požadavku bylo předsedou senátu vyhověno, event. mohl požádat o přerušení veřejného zasedání právě za účelem poskytnutí času na vlastní nastudování tohoto podání. Ani jedné z uvedených možností pro uplatnění práva obviněného seznámit se s textem odvolání jednoho ze spoluobviněných však on, resp. ani jeho obhájce nevyužili. Vytýkané procesní pochybení soudu prvního stupně proto nepředstavuje intenzivní zásah do práva obviněného P. Ch. na spravedlivý proces a rovněž s oporou o dlouhodobý výklad tohoto ústavně garantovaného práva v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu vyhodnotil Nejvyšší soud posuzované trestní řízení jako celek za spravedlivé. Vzhledem k tomu, že obviněný měl příležitost seznámit se s plným odůvodněním odvolání spoluobviněných již před rozhodnutím soudu druhého stupně, čehož však nevyužil, nelze pochybovat o tom, že trestní řízení bylo spravedlivé nikoliv v jednotlivosti úkonů, nýbrž jako celek, což je rozhodující z hlediska zachování práva obviněného na spravedlivý proces (kromě již výše zmíněných rozhodnutí též viz bod 35. nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14; nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. září 2025 ve věci Fajstavr proti České republice, č. stížnosti 48303/21). Lze tedy shrnout, že výhrady obviněného P. Ch., které formálně odpovídaly zvoleným dovolacím důvodům, neměly opodstatnění. c) K námitkám obviněného Ing. Jana Smékala 42. Obviněný Ing. Jan Smékal, který byl stejně jako obviněný P. Ch. pod bodem I. výroku o vině uznán vinným pomocí k přečinu dotačního podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, sice formuloval dovolací námitky poměrně obecně, výslovně ani nenamítl zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů (zvolil termín extrémní a logický rozpor, zjevně i díky použití nesprávného znění trestního řádu), přesto však s jistou mírou tolerance lze zčásti jeho výhrady přiřadit dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nicméně Nejvyšší soud neshledal přednesené výhrady tohoto obviněného opodstatněnými.

43. Nejprve je třeba předeslat, že podstata části námitek obviněného Ing. Jana Smékala se shodovala s dovolací argumentací obviněného P. Ch., k níž se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil shora, a proto v tomto rozsahu opakovaných výtek proti nesprávnému právnímu posouzení skutku a zjevnému rozporu mezi skutkovým závěrem soudů a obsahem provedených důkazů lze na příslušné pasáže tohoto usnesení odkázat i ve vztahu k obviněnému Ing. Janu Smékalovi, což se týká především naplnění znaku „vyhotovení nepravdivých dokladů“. Dovolatel důrazně brojil proti tomu, že by vyhotovil faktury vystavené obchodní společností GRAFIE CZ, s. r. o., či prezenční listiny o provedených školeních. Takovým skutkovým zjištěním se však nemusel vůbec bránit, protože je ani soudy neučinily. Jeho účastenství na trestném činu hlavního pachatele obviněného Radomíra Diblíka spočívalo podobně jako u obviněného P. Ch. v obstarání účetních dokladů od dodavatele školicích služeb, obchodní společnosti GRAFIE CZ, s. r. o., za niž obviněný Ing. Jan Smékal s obviněným Radomírem Diblíkem dohodl účast ve výběrovém řízení i podrobnosti konečného znění smlouvy o poskytnutí vzdělávacích služeb v rozsahu 23 celodenních školení, byť ji jako statutární orgán podepsal jednatel GRAFIE CZ, s. r. o., Ing. Martin Novotný. Obviněný následně předstíral provádění školení zaměstnanců obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., v dohodnutém rozsahu, a jako osoba samostatně výdělečně činná je rovněž vyúčtovával. Na tomto podkladě účetní obchodní společnosti GRAFIE CZ, s. r. o., fakturovala obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., výkon školicí činnosti. Tato obchodní společnost v postavení žadatele o dotaci předmětné fiktivní faktury vystavené obchodní společností GRAFIE CZ, s. r. o., předkládala dotačnímu orgánu k proplacení výdajů na dotační projekt. Obviněný současně svým jednáním naplnil znaky přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na výklad k námitkám spoluobviněného P. Ch. s tím, že u obviněného Ing. Jana Smékala je jeho aktivní zapojení do trestné činnosti podstatněji zřetelné a zjevné, neboť on sám jako podnikající fyzická osoba a subdodavatel smluvního dodavatele obchodní společnosti GRAFIE CZ, s. r. o., školení vyúčtoval, přestože nebyla realizována. Skutkovým závěrům soudů obou stupňů, podle nichž obviněný Ing. Jan Smékal nejprve domluvil účast obchodní společnosti GRAFIE CZ, s. r. o., ve výběrovém řízení, v němž jí zakázka na lektorskou činnost byla zadána, poté aktivně předstíral její naplňování vůči obchodní společnosti GRAFIE CZ, s. r. o., zhotovením faktur, na jejichž podkladě pak jmenovaná obchodní společnost vystavila faktury pro odběratele služby a příjemce dotace, který jimi doložil poskytovateli dotace naplnění podporovaného projektu. Tyto předstírané výdaje byly poté obchodní společnosti PROTISK, s. r. o., skutečně proplaceny, tudíž soudy přijaté skutkové závěry nejsou v žádném ohledu rozporné s provedeným dokazováním. Obviněný ani v dovolání neoznačil jakékoli konkrétní, navíc rozhodné zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, které by bylo odlišné od obsahu určitého důkazu, jak předpokládá důvodné naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V zásadě lze jeho výhrady označit jako pokračování zvolené obhajoby, s níž se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly, a to především Krajský soud v Brně v bodě 196. jeho rozsudku a Vrchní soud v Olomouci v bodech 26., 30. až 31. napadeného rozsudku. Na vyčerpávající a přesvědčivé úvahy soudů obou stupňů proto lze odkázat včetně odpovídajících a správných závěrů o použité právní kvalifikaci, která byla správně zvolena při naplnění všech znaků obou skutkových podstat trestných činů, za něž byl obviněný odsouzen.

44. Nesprávnost výroku o náhradě škody obviněný namítl prostřednictvím dvou argumentů. Prvním z nich je promlčení nároku poškozené České republiky zastoupené Ministerstvem práce a sociálních věcí na náhradu škody. Obviněný poměrně obšírně připomínal okolnosti spojené s podmínkami posuzování běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku poškozené na náhradu škody. Přitom poukázal na rozhodnutí odvolacího soudu, který vyhověl námitce obviněného Radomíra Diblíka, již uplatnil ve svém řádném opravném prostředku, a které také odvolací soud vyhověl. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že poškozená v posuzované trestní věci řádně uplatnila nárok na náhradu škody vůči obviněnému Radomíru Diblíkovi až po uplynutí subjektivní promlčecí doby, zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti tohoto obviněného zaplatit stanovenou částku a sám rozhodl tak, že odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody ohledně tohoto obviněného na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř. Ačkoli obviněný Ing. Jan Smékal v této části svého dovolání předložil částečně správné úvahy o povaze adhezního řízení i o jeho se týkajícím výroku, který při stanovení povinnosti obviněného podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit určitou částku na náhradu škody představuje exekuční titul pro vymáhání takového nároku, zcela pominul charakter institutu promlčení práva podle občanského zákoníku. Podle § 100 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen ve zkratce „občanský zákoník“), který bylo nutné použít při posuzování nároku poškozené České republiky zastoupené Ministerstvem práce a sociálních věcí podle přechodného ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který nabyl účinnosti 1. 1. 2014, platí, že k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Právním účinkem uplynutí promlčecí doby je, že dlužníkovi vzniklo nové oprávnění vznést v průběhu řízení námitku promlčení a tím způsobit zánik nároku věřitele, kterému tak soud nemůže promlčené subjektivní právo přiznat. Subjektivní, typicky majetkové právo pak vznesením námitky promlčení přestává být u soudu autoritativně vynutitelné ve smyslu § 3 občanského zákoníku. Obviněný Ing. Jan Smékal ve svém dovolání nijak nezastíral, že on sám nevyužil svého práva namítnout promlčení nároku na náhradu škody v posuzované trestní věci, a to ani ve stadiu odvolacího řízení předtím, než odvolací soud rozhodl o jím podaném odvolání. Ze všech spoluobviněných, kteří byli zavázáni k náhradě škody rozsudkem soudu prvního stupně, pouze obviněný Radomír Diblík uplatnil v odvolání námitku promlčení nároku poškozené, přičemž odvolací soud po přezkoumání zákonných podmínek shledal, že je důvodná. Z procesního hlediska šlo tedy v posuzované trestní věci o zcela odlišnou situaci než v trestním řízení, v němž Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 580/2020, na které obviněný odkázal ve svém dovolání, zrušil výrok o náhradě škody k námitce promlčení nároku poškozené, již však obviněný uplatnil již v odvolacím řízení, aniž by se touto námitkou promlčení odvolací soud vůbec zabýval. V citované trestní věci tudíž obviněný prosazoval již před soudy nižších stupňů názor o promlčení nároku poškozené, zatímco v nyní projednávané trestní věci obviněný Ing. Jan Smékal uplatňuje námitku promlčení nároku poškozené České republiky poprvé za celé trestní řízení až v dovolacím řízení. Pro možnost Nejvyššího soudu přihlédnout v řízení o dovolání obviněného k námitce promlčení je přitom zcela zásadní, zda ji obviněný vznesl již před právní mocí napadených rozhodnutí. Jak Nejvyšší soud vyslovil již v usnesení ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 4 Tdo 460/2011, uveřejněném pod T 1404 v sešitě 77 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, pokud obviněný v celém trestním řízení, které předcházelo vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, nevznesl námitku promlčení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem a poprvé ji uplatnil až v řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, nejde o včas uplatněnou námitku promlčení, kterou se Nejvyšší soud již není oprávněn věcně zabývat. Obviněný Ing. Jan Smékal, zřejmě vědom si této skutečnosti, se snažil domáhat změny výroku o jemu uložené povinnosti zaplatit částku stanovenou odvolacím soudem v napadeném rozsudku další výhradou, jíž odvolacímu soudu ohledně jeho výroku učiněném v adhezním řízení vytýkal nerespektování procesní zásady beneficium cohaesionis, k níž se Nejvyšší soud vyjádří níže.

45. Prostřednictvím této své druhé námitky se obviněný Ing. Jan Smékal domáhal využití odvolací námitky spoluobviněného Radomíra Diblíka spočívající v promlčení nároku poškozené odkazem na ustanovení § 261 tr. ř. s tím, že důvod, pro který byl napadeným rozsudkem zrušen výrok o náhradě škody ohledně obviněného Radomíra Diblíka, prospíval též obviněnému Ing. Janu Smékalovi, což odvolací soud nerespektoval. Podstatou procesní zásady beneficium cohaesionis (tj. dobrodiní záležející v souvislosti) podle § 261 tr. ř., která se zásadně uplatní v řízení o řádném opravném prostředku, ale přiměřeně též v řízení o dovolání, stížnosti pro porušení zákona a obnově řízení jako mimořádných opravných prostředcích (viz § 265k odst. 2 a § 269 odst. 2 a § 285 tr. ř.), je změna napadeného rozhodnutí i ve prospěch té osoby, která nepodala řádný či mimořádný opravný prostředek, jestliže jí prospívá důvod, pro nějž bylo změněno rozhodnutí ve prospěch osoby, která jej podala. Využití této procesní zásady je však možné pouze v případech, že bylo nesprávně rozhodnuto v tomtéž řízení a jde o důvod společný, tj. že nejde o důvod takové povahy, který je nutno u každého obviněného, resp. zúčastněné osoby zkoumat individuálně. Obviněný se sice správně domníval, že důvod prospívající Radomíru Diblíkovi je stejné povahy (šlo zjevně o promlčení nároku poškozené na náhradu škody ve vztahu ke spoluobviněným), avšak jeho názor o tom, že promlčení se nezkoumá u každého obviněného zvlášť a neměl tedy povinnost vznést samostatně námitku promlčení, již správný nebyl. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že výrok o náhradě škody je soud povinen odůvodnit v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., tj. soud vždy musí zkoumat, zda nárok na náhradu škody byl mj. uplatněn včas a řádně (v konkrétní výši vůči konkrétní osobě) a současně posoudit i hmotněprávní podklad v příslušných ustanoveních právních předpisů, z nichž obviněnému vyplývá odpovědnost za vznik škody, event. povinnost k vydání bezdůvodného obohacení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1051/2009). Jak již opakovaně zdůraznil také Ústavní soud, výrok trestního soudu, jímž byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok poškozené na náhradu škody vůči obviněnému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má proto v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody či nemajetkové újmy ve věcech občanskoprávních. V rámci takového rozhodování musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, vydání bezdůvodného obohacení, popř. nemajetkovou újmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, anebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016. sp. zn. I. ÚS 3456/15). Těmto povinnostem však Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací dostál a správně vyhodnotil nutnost použití zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a při určení délky promlčecí doby pak vycházel z § 106 citovaného zákona. K této části odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který se v bodě 47. omezil na pouhé, byť správné konstatování, že kromě obviněného Radomíra Diblíka žádný z dalších odvolatelů námitku promlčení neuplatnil, je třeba doplnit výklad týkající se právě obviněným Ing. Janem Smékalem vytčené vady spočívající v nerespektování zásady beneficium cohaesionis. Jak bylo již shora avizováno, při rozhodování o možném použití této procesní zásady je soud vždy povinen zkoumat, zda je důvod prospívající jiné osobě, zásadně spoluobviněnému ve stejném řízení, těmto osobám společný, a současně zda jej není nutné posuzovat individuálně (in personam). V rámci hodnocení okolností souvisejících s vyvozením trestní odpovědnosti obviněného jde například o určení formy zavinění či volbu druhu a výše trestní sankce (viz rozhodnutí č. 59/1977 Sb. rozh. tr.). V adhezním řízení pak mezi takové individuální okolnosti patří právě promlčení, resp. právo uplatnit námitku promlčení, což je upraveno v § 100 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, podle něhož soud přihlédne k promlčení jen k námitce dlužníka. Jde o zákonem prosazovanou vlastní odpovědnost účastníka řízení za jeho procesní postup a je na jeho úvaze, zda promlčení uplatní či nikoliv. Jak mj. vyslovil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02, občanský zákoník zdůrazňuje v těchto případech i vlastní přičinění subjektů pro ochranu jejich práv a požaduje, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování. Ústavní soud rovněž připomněl, že institut promlčení patří k zásadním a závažným institutům občanského práva hmotného, ale i právního řádu jako celku, tudíž nelze do jeho výkladu zasahovat ať již extenzivně či restriktivně aplikací dalších obecných institutů právního řádu, tj. i aplikací obecných zásad. V posuzované trestní věci je z hlediska vytýkané vady se zřetelem k zákonné úpravě občanského zákoníku významné, že rozsudkem soudu prvního stupně, a kromě obviněného Radomíra Diblíka též rozsudkem soudu druhého stupně, byli všichni spoluobvinění zavázáni povinností nahradit škodu způsobenou trestnými činy společně a nerozdílně (byť v rozdílných částkách v souladu s jednotlivými skutky, jimiž byli uznáni vinnými). Nelze pochybovat o tom, že u obviněných jde v posuzované trestní věci o případ solidární odpovědnosti za vznik škody, proto bylo třeba postupovat podle § 511 odst. 1 občanského zákoníku. Toto ustanovení stanoví (resp. stanovilo), že u solidárních závazků běží promlčecí doba pro každého ze spoludlužníků, resp. spoluvěřitelů, samostatně (in personam) se všemi právními účinky, které z této skutečnosti vyplývají (viz ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 587). K tomu lze poznamenat, že stejný přístup k samostatnému posuzování promlčení závazku solidárních dlužníků zůstal zachován i v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2013 [viz Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 695]. Za těchto okolností se tedy odvolací soud vypořádal s možným použitím zásady beneficium cohaesionis naprosto správně a v souladu s výkladem přijatým ve shora citovaném rozhodnutí č. 59/1977 Sb. rozh. tr. Otázkou, již je třeba zkoumat u každého z obviněných samostatně, třebaže odpovídají za trestným činem způsobenou škodu společně a nerozdílně, je kromě dalšího také promlčení nároku poškozeného na náhradu škody vůči každému z nich. Dovolací námitce obviněného Ing. Jana Smékala tudíž nebylo možné přiznat opodstatnění.

V. Závěrečné shrnutí

46. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných P. Ch. a Ing. Jana Smékala podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, přičemž tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů II. Dovolání obviněných a) Dovolání obviněného P. Ch. b) Dovolání obviněného Ing. Jana Smékala III. Vyjádření k dovoláním IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání a) Obecná východiska b) K námitkám obviněného P. Ch. c) K námitkám obviněného Ing. Jana Smékala V. Závěrečné shrnutí Poučení: