5 Tdo 721/2025-826

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání, které podala obviněná V. B., roz. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 5 To 31/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 148/2023, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné

V. B. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí prvním rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 1 T 148/2023, uznal obviněnou V. B. vinnou přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za tento přečin byl obviněné podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. S. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. K odvolání obviněné Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 5 To 131/2024, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k novému rozhodnutí.

3. Následně byla obviněná v pořadí druhým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 1 T 148/2023, uznána vinnou pokusem přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento přečin byl obviněné podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. S. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání obviněná V. B. a poškozená V. S., o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 5 To 31/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil z podnětu odvolání obviněné ve výroku o uloženém trestu a sám podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody uložil obviněné podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 3 let. Odvolání poškozené V. S. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

5. Skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, se ve stručnosti dopustila tím, že dne 26. 10. 2015 v Praze 4, Michelská 12/22, v notářské kanceláři JUDr. Martina Foukala podepsala tímto notářem sepsaný notářský zápis sp. zn. N 687/2015, NZ 685/2015, vztahující se k uzavření „smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění manželů v zákonném režimu a dohody o jeho vypořádání“ mezi ní a jejím tehdejším manželem R. B., přičemž hodnota společného majetku činila k tomuto dni částku 5 041 260 Kč, tudíž podle zásad rovnoměrného uspokojení při vypořádání společného jmění manželů by každý z manželů obdržel majetek v hodnotě 2 520 630 Kč, avšak uvedenou smlouvou do výlučného vlastnictví R. B. přešel ze společného jmění manželů pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY v obci XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY, pozemek parc. č. XY– orná půda, zapsaný na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY, v celkové hodnotě 4 821 640 Kč, osobní automobil tov. zn. Mercedes-Benz D 220 CDi, RZ: XY, v hodnotě 131 870 Kč. Ze společného jmění manželů získal R. B. do svého výlučného vlastnictví majetek v celkové hodnotě 4 953 510 Kč, zatímco do výlučného vlastnictví obviněné přešel ze společného jmění manželů pouze osobní automobil tov. zn. Mercedes-Benz A 160 CDi, RZ: XY, v hodnotě 87 750 Kč. Tím došlo k neodůvodněnému znevýhodnění obviněné o částku 2 432 880 Kč. Tohoto jednání se obviněná dopustila za situace, že si byla vědoma existence splatného závazku ve výši 5 000 000 Kč vůči poškozené V. S. ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 26. 2. 2015 a splatné ke dni 31. 8. 2015, ačkoli nedisponovala jiným majetkem, z něhož by mohl být závazek vůči poškozené uspokojen, čímž se pokusila poškozené V. S. způsobit škodu ve výši 2 432 880 Kč.

II. Dovolání obviněné

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná V. B. dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž namítla, že napadené rozsudky soudů nižších stupňů jsou založeny na nesprávných skutkových zjištěních, v nichž se tyto soudy nevypořádaly s její obhajobou, a na nesprávném hmotněprávním posouzení stíhaného skutku.

7. Obviněná s ohledem na civilní hmotněprávní úpravu problematiky zúžení společného jmění manželů (dále jen „SJM“) odmítla možnost, že by její jednání mohlo být posouzeno jako jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu ve smyslu právního posouzení skutku jako pokusu trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Uvedla, že ke zmaření uspokojení věřitele by byla nutná další dispozice s majetkem, která by znemožnila uspokojení poškozené. Právě tyto další dispozice s majetkem by vedly k znemožnění uspokojení věřitele. V její trestní věci však tyto další dispozice s majetkem byly provedeny bez jejího přičinění nezávisle na její vůli, a nemohou jí proto být kladeny za vinu. Obviněná zpochybnila, že by jakékoli její jednání, které je jí kladeno za vinu, mohlo vést bezprostředně ke zmaření uspokojení jejího věřitele (poškozené). Nemohla totiž předpokládat, že exmanžel s jeho dcerou uzavřou jakékoli další dohody. Dovolatelka proto namítla, že její odsouzení je v rozporu se zásadou „nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege“. V této souvislosti odmítla aplikaci závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1300/2015, odvolacím soudem na její případ. Soudy nižších stupňů totiž pominuly změny úpravy manželského práva v mezidobí, proto nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby zúžení SJM mohlo být považováno za pokus trestného činu poškození věřitele, neboť citované rozhodnutí vycházelo z hmotněprávní úpravy manželského majetkového práva účinné k 1. 10. 2010. V této souvislosti dovolatelka poukázala na první kasační rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 5 To 131/2024, v němž tento soud konstatoval, že v dalším řízení je nutno zjistit, zda se domnívala, že tento následek způsobit lze, zda tedy jednala v omylu a spáchala pokus tohoto trestného činu na nezpůsobilém předmětu útoku, resp. nezpůsobilým prostředkem. V této souvislosti poukázala dovolatelka i na její chybně zaprotokolovanou výpověď ze dne 15. 1. 2024, v níž uvedla, že byla přesvědčena o možnosti poškozené dosáhnout uspokojení její pohledávky z prodeje domu i po vypořádání SJM, přičemž v uspokojení její pohledávky se jí snažila poskytnout pomoc. Podle dovolatelky není důkazní podklad pro závěr, že se snažila sjednaným vypořádáním SJM řešit několikamilionový dluh vůči manželovi, tomuto nic nedlužila.

8. K naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku obviněná namítla, že nebyl prokázán její úmysl spáchat tento trestný čin. Podle obviněné při stávající právní úpravě nelze uzavřením dohody o zúžení SJM spáchat trestný čin poškození věřitele, proto bylo na soudech nižších stupňů, aby zjistily, zda se obviněná domnívala, že uzavřením dohody o zúžení SJM lze spáchat trestný čin poškození věřitele, zda jednala v omylu a spáchala tak pokus tohoto trestného činu na nezpůsobilém předmětu útoku, resp. nezpůsobilým prostředkem. Její domnělý omyl soudy nižších stupňů opřely o její chybně zaprotokolovanou výpověď. V této souvislosti opět poukázala na rozpor mezi její výpovědí zaprotokolovanou v hlavním líčení dne 15. 1. 2024 a zvukovým záznamem této výpovědi. Zdůraznila, že soud prvního stupně žádnou relevantní úvahu k posouzení a prokázání jejího vnitřního úmyslu nepředložil, dokazování k otázce pokusu (zejména se zaměřením na omyl na její straně) nedoplnil, přesto soudy nižších stupňů shodně dospěly k závěru o její vině. Otázka jejího jednání v omylu tak zůstala nezodpovězena. Pokud odvolací soud uvedl, že v době zúžení SJM byl dluh vůči poškozené již splatný, že jí nevěří, že měla v úmyslu dluh poškozené splatit a sjednáním přechodu nemovité věci řešila svůj dluh vůči manželovi, šlo podle dovolatelky o nepravdivý a důkazně nepodložený závěr, přičemž až v odvolacím řízení bylo uvedené překvapivě předloženo jako tvrzený důvod jejího jednání. Obviněná znovu zdůraznila, že svému manželovi nic nedlužila, neměla potřebu vůči němu cokoliv řešit, navíc svědek R. B. o půjčce od poškozené věděl a opačným tvrzením jen chránil svůj majetek, proto ihned po vypořádání SJM převedl nemovitost na dceru, což soudy označily za účelové a neplatné jednání motivované snahou vyhnout se uhrazení závazku vůči poškozené. Obviněná poukázala i na nepřesvědčivost a rozpory ve výpovědi tohoto svědka, který tvrdil, že nevěděl, jakou částku má na účtu, jaké náklady si stavba domu vyžádala. V této souvislosti znovu zdůraznila, že již před zahájením trestního stíhání si byla vědoma, že uzavřenou dohodou o zúžení rozsahu SJM manželů v zákonném režimu a o jeho vypořádání nemůže dojít k poškození její věřitelky.

9. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, který její úmysl spáchat pokus trestného činu poškození věřitele dovodil z výpovědi svědka R. B., jemuž měla obviněná sdělit, že na účtu určeném k dostavbě domu nejsou finanční prostředky ve výši asi 3 až 4 milionů korun, a nabídla mu za to svůj podíl na domě. Za nelogický označila dovolatelka závěr odvolacího soudu, že její úmysl znemožnit uspokojení poškozené vyplynul i z toho, že vypořádáním SJM řešila několikamilionový dluh vůči manželovi, od kterého odcházela. K tomu namítla, že tvrzený dluh vůči manželovi v rámci SJM nepřichází v úvahu, a že není jasné, jak si mohla zlepšit svou pozici, neboť neuhrazený dluh vůči poškozené nemůže být lepší pozicí než domnělý dluh vůči manželovi. Obviněná namítla, že se domnívala, že dluh vůči poškozené budou splácet s manželem oba, zejména když půjčené peníze byly použity na dostavbu domu, s čímž byli oba srozuměni. S ohledem na výše uvedené proto není podle dovolatelky ani zřejmá její motivace pro jednání, které je jí kladeno za vinu, z něhož by mohla být dovozena subjektivní stránka trestného činu. Není tedy jasné, z čeho odvolací soud dovodil, že musela subjektivně vnímat, že zúžením SJM a jeho vypořádáním dojde ke zmenšení majetku, z něhož by poškozená mohla být uspokojena. Poukazoval-li odvolací soud na splatnost dluhu obviněné vůči věřitelce v době jednání, nevypovídalo to zhola nic o jejím záměru. Za absurdní označila i tvrzení o vložení diamantu do zástavy, aniž by si nechala napsat stvrzenku či byla sepsána dohoda o jeho vrácení.

10. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněné

11. K dovolání obviněné se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

12. Státní zástupce uvedl, že námitky uplatněné obviněnou jsou jen opakováním obhajoby uplatněné již v předchozích stadiích řízení, s níž se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Obecně formulované námitky, kterými obviněná vytýkala nesprávnost skutkových zjištění a odkazovala na znění svého odvolání, není možné podřadit pod žádný z dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. Navíc v rámci podaného dovolání nelze pouze odkázat na obsah podaného odvolání, neboť Nejvyšší soud se v dovolacím řízení může zabývat jen námitkami, které jsou uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), tedy musí být uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Je tudíž zcela bezpředmětný odkaz obviněné na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku. Obdobný závěr lze učinit ve vztahu k námitkám obviněné týkajícím se věrohodnosti výpovědi svědka R. B., neboť se vztahují k hodnocení provedených důkazů, které přísluší soudu prvního stupně. Obviněná přitom nekonkretizovala žádné zjevně rozporné a očividně nelogické vyhodnocení tohoto důkazu, které by jeho skutečnému obsahu neodpovídalo. Bez významu jsou podle státního zástupce rovněž obecné výhrady dovolatelky vůči skutkovým zjištěním, včetně tvrzené absurdnosti vložení diamantu do zástavy, neboť nešlo o podstatnou skutkovou otázku.

13. Státní zástupce připomněl, že obviněná ani nespecifikovala konkrétní variantu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o níž chtěla své výhrady opřít. Pokud namítala zjevný rozpor, pak konkrétně nevymezila, kterých rozhodných skutkových zjištění se její námitky týkají, v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy, o jaké konkrétní důkazy se jedná, proč jsou tato skutková zjištění ve věci podstatná. Současně zdůraznil, že zjevný rozpor nelze shledat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Obviněná se podle jeho názoru domáhá pouze prostého přehodnocení důkazního podkladu, aniž by označila ty konkrétní důkazy, jež by měly být ze strany soudů stiženy vadou zjevného nesprávného vyhodnocení jejich skutečného obsahu. Z provedených důkazů obviněná zmínila pouze výpověď svědka R. B., kterou zpochybnila se snahou znevěrohodnit výpověď svědka v zájmu odlišného vyhodnocení tohoto důkazu s cílem prosadit vlastní verzi skutkového děje, jež byla soudy nižších stupňů v jejich rozhodnutích na podkladě provedeného dokazování vyvrácena. Státní zástupce připomněl, že k výpovědi svědka R. B. se obviněná nechtěla v předchozím řízení vyjadřovat. Rovněž státní zástupce odmítl tvrzení dovolatelky, že soud prvního stupně a soud odvolací vystavěly závěr o její vině výlučně na výpovědi tohoto svědka.

14. K námitce obviněné, že obsah její výpovědi byl zaprotokolován v rozporu s tím, co uvedla, státní zástupce uvedl, že na podkladě této její výpovědi, kterou vyhodnotil jako nevěrohodnou, soud prvního stupně své skutkové závěry neutvářel. Přestože soud prvního stupně okrajově zmínil prohlášení obviněné v podobě uvedené v protokole o její výpovědi, nejednalo se o rozhodující a osamoceně existující okolnost, na níž by tento soud vystavěl své skutkové i právní závěry. Nemůže tak jít o okolnost podstatnou pro rozhodná skutková zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků pokusu přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

15. Za neopodstatněné námitky, které by obecně bylo možné podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., označil státní zástupce argumenty obviněné, v nichž odmítla naplnění znaku bezprostřednosti směřování svého jednání k dokonání trestného činu, a taktéž vyloučila svůj úmysl spáchat předmětný trestný čin. V této souvislosti připomněl znění § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu může mít v zásadě dvě podoby: 1. pachatel již počal naplňovat znaky skutkové podstaty, ale ještě je všechny nenaplnil, 2. pachatel sice ještě nezačal naplňovat znaky skutkové podstaty daného trestného činu, ale jednání má bezprostřední význam pro dokonání trestného činu [srov. Ščerba, F. a kol., Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace, 2025), Praha: C. H. Beck, s. 41: J. Provazník.]. Podle státního zástupce si obviněná představovala, že svým jednáním naplňuje znaky objektivní stránky trestného činu poškození věřitele, jednala tak ovšem nezpůsobilými prostředky, neboť samotné uzavření smlouvy o zúžení SJM, nevýhodné pro toho z manželů, který je dlužníkem věřitele, jenž má být poškozen, nepostačuje k naplnění znaku zmaření pohledávky věřitele. Jednání obviněné v omylu ovšem nemění nic na tom, že již započala naplňovat znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele v alternativě jednání spočívající ve zcizení části svého majetku, jakož i znak subjektivní stránky tohoto trestného činu v podobě úmyslu trestný čin spáchat. Státní zástupce připustil, že naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu nemohlo s ohledem na specifičnost občanskoprávní úpravy objektivně proběhnout jako jednorázový proces v krátkém časovém okamžiku navázaném výhradně na jednání, jehož se obviněná aktivně zúčastnila (a reálně po právní stránce i účastnit nanejvýš mohla, na rozdíl od dalších nutných kroků, jež už nijak sama ovlivnit nemohla), ale bylo závislé na navazující další činnosti třetích osob a vzniku určitých objektivních událostí. Tyto další nutné kroky již ovšem v představách obviněné, která jednala v omylu, zahrnuty nebyly. Jednání obviněné, která se aktivně zúčastnila na vyjednání dvoustranného právního úkonu v podobě smlouvy o zúžení SJM, v němž přenechala manželovi v podstatě veškerý hodnotnější majetek využitelný k uspokojení věřitele obviněné, je nutno vnímat minimálně jako jednání, které má bezprostřední význam pro dokonání činu. Toto jednání mělo přímý a bezprostřední význam pro způsobení následku a tento následek jím byl podmíněn. Ze strany obviněné se jednalo o odstranění poslední překážky, ovlivnitelné právě její činností, která bránila tomu, aby mohly být znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele naplněny. Přistoupení obviněné na pro ni zcela zjevně nevýhodnou dohodu o zúžení SJM s vidinou dalšího využití takové dohody k dalším krokům k nakládání s převáděným nemovitým majetkem, jež již obviněná nemohla nijak ovlivnit, lze podle státního zástupce vnímat i jako použití prostředku k uskutečnění jejího úmyslu zmařit, byť zčásti, uspokojení svého věřitele. V této souvislosti odmítl tvrzení dovolatelky, že ani nemohla předpokládat další dispozice s majetkem původně tvořícím SJM, neboť „ius disponendi“ je kruciální součástí vlastnického práva, a je tedy u vlastníka vždy očekávatelné, že s věcí, kterou vlastní, bude nakládat. K dokonání předmětného přečinu v důsledku pouhého jednání obviněné přitom nedošlo pro takovou okolnost, která byla nezávislá na jejím vnímání a vůli.

16. Státní zástupce zdůraznil, že obviněná ani neupřesnila, které zákonné podmínky pro to, aby mohlo být zúžení SJM považováno za pokus trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nebyly splněny. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že byla dána podmínka v podobě existence splatné a neuspokojené pohledávky věřitelky vůči obviněné, kterou nebylo možné zhojit z jiného využitelného majetku obviněné. Na místě nejsou ani obecné výtky obviněné, že soudy v projednávané věci opomenuly změny v manželském majetkovém právu, ke kterým došlo od doby, v níž došlo ke skutku, který byl předmětem posouzení v citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1300/2015, když tyto obviněná ani blíže nerozvedla. V této souvislosti odkázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1300/2015, a srovnal znění původního ustanovení § 150 odst. 2 a § 143a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), s § 737 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V tomto směru konstatoval, že ochrana práv věřitele jednoho z manželů, který s druhým manželem sjednal dohodu o zúžení (vypořádání) SJM, v důsledku níž by mohlo dojít k zásahu do práv věřitele, je nyní upravena úžeji, neboť ten se musí relativní neúčinnosti tohoto jednání dovolat vůči tomu, kdo od dlužníka nabyl právo za podmínek uvedených v § 737 odst. 1 o. z., protože nenastává přímo ze zákona, bez nutnosti se jejího vyslovení domáhat v soudním řízení. Pokud tak učiní, může se uspokojit i z toho, co ušlo z majetku v SJM tím, že jeho výhradním vlastníkem se stal nedlužící manžel. Taková změna podle jeho názoru nemůže nic změnit na aplikovatelnosti dílčího závěru z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1300/2015, o možnosti posouzení účelového zúžení (vypořádání) SJM jako pokusu trestného činu poškození věřitele.

17. K námitkám obviněné vztahujícím se k otázce naplnění subjektivní stránky přečinu, resp. k závěru soudů nižších stupňů v projednávané věci o vědomostní a volní složce úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že tyto soudy hodnotily obhajobu obviněné a její pochybné jednání vůči poškozené již v době před přijetím závazku (předání nadhodnocených drahých kamenů, vystavení zajišťovací směnky, zjevně bez patřičného krytí, smyšlené až bájné historky o potřebě právě tohoto způsobu financování aktivit obviněné). Zdůraznil, že k uzavření pro ni zjevně nevýhodné dohody s manželem bez jiných zjevných a ospravedlnitelných důvodů obviněná přistoupila v okamžiku, v němž byl její dluh ze smlouvy o půjčce ve výši 5 mil. Kč již podle obsahu této smlouvy splatný téměř dva měsíce a ze strany poškozené bylo jeho splacení urgováno. Navíc v dohodě uzavírané s manželem si nesjednala podmínky, jež by jí zaručovaly takové prostředky, z nichž by mohla ona sama jako dlužník hradit svůj dluh vůči věřitelce, učinila pravý opak a veškerých hodnotnějších věcí, resp. vlastnického práva k nim se bez dalšího v notářském zápisu vzdala. Za takové situace je logický závěr soudů, že usilovala o vyvedení svého majetku ze své dispozice ve snaze eliminovat reálnou možnost poškozené domoci se své pohledávky. O úmyslu obviněné podle jeho názoru svědčí i její jednání vůči poškozené, s níž zcela přestala komunikovat. Význam přiznal státní zástupce rovněž skutečnosti, že v době sjednání dohody o zúžení SJM byla obviněná nesolventní a následně ze svého dluhu neuhradila poškozené žádnou částku. Snaha obviněné vyhnout se úhradě dluhu vůči poškozené, třeba i v zájmu příbuzných, popř. v zájmu narovnání majetkových vztahů k manželovi (a rovněž k jejich dítěti), které byly právě v důsledku neodpovědného nakládání s finančními prostředky a dalšími majetkovými hodnotami ze strany obviněné zjevně značně narušeny, dostatečně logicky odůvodňují, proč obviněná přistoupila na zúžení SJM. Tento zájem pak podle státního zástupce vědomě upřednostnila před svou povinností k úhradě dluhu poškozené, kterou cíleně ignorovala.

18. K námitce obviněné stran jejího možného omylu státní zástupce uvedl, že se obviněná mýlí v normativním znaku skutkové podstaty spočívajícím v takovém zcizení věci, které má současně za následek zkrácení věřitele, přičemž má subjektivně za to, že naplňuje skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, která objektivně existuje („de lege lata“ je zde skutková podstata, jejíž znaky pachatel subjektivně ve své představě naplňuje). Obviněná se pokouší o trestný čin, který „de lege lata“ existuje, a pokouší se naplnit i jeho znak, který je součástí tohoto trestného činu. V této souvislosti podotkl, že trestní zákoník kriminalizuje (i jen částečné) zmaření uspokojení svého věřitele tím, že dlužník zcizí i jen část svého majetku, je-li tím způsobena alespoň škoda nikoli malá. Uzavření dohody o vypořádání (zúžení) SJM lze považovat za zcizení části majetku dlužníka. Jak právní pojem zcizení, tak i majetek dlužníka jsou normativními znaky, na které trestní zákoník neodkazuje, ale čerpá z úpravy občanského zákoníku. Při posuzování zavinění obviněné ve vztahu k těmto znakům podle státního zástupce nelze aplikovat § 19 tr. zákoníku o právním omylu, ale ustanovení trestního zákoníku zabývající se skutkovým omylem. Jde o omyl skutkový pozitivní o znaku skutkové podstaty, neboť obviněná se mylně domnívala, že naplňuje znak skutkové podstaty (respektive všechny její znaky), ačkoli ve skutečnosti tomu tak nebylo. Tento druh omylu není přitom výslovně řešen v § 18 tr. zákoníku o omylu skutkovém. Plně na ně dopadají právě ustanovení o pokusu, tj. § 21 tr. zákoníku. Obviněná jednala v úmyslu trestný čin dokonat, její jednání k takovému dokonání bezprostředně směřovalo, přičemž trestný čin nebyl dokonán pouze z důvodu, že tomu zabránil omyl obviněné. V důsledku toho tak tento omyl ze skutku obviněné činí nezpůsobilý pokus trestného činu.

19. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

20. Na vyjádření státního zástupce reagovala obviněná V. B. replikou, v níž uvedla, že obsah odvolání nečinila předmětem dovolání na základě odkazu, ale na základě věcného odůvodnění, neboť odvolací soud se s jejími námitkami nevypořádal. V rámci svých výhrad k hodnocení důkazů poukazovala na skutečnost, že jí nebyla prokázaná vina a soudy „ustrnuly“ v rovině tvrzení. Ve vztahu k předání diamantu bez stvrzenky zpochybňovala závěr soudů, že měla promyšlený plán na vylákání peněz z poškozené na základě falešného diamantu, na který si nenechala napsat stvrzenku ani smlouvu o jeho vrácení. Opětovně uvedla, že v řízení jí nebyla prokázána vina, konkrétně její přímý vnitřní úmysl a přesvědčení, že navzdory znění zákona, zúžením SJM zhorší postavení věřitelky. Podle jejího přesvědčení v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezila, která rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy, a to poukazem na chaotickou výpověď svědka R. B. a svou výpověď, která byla dezinterpretována. Bez významu podle jejího názoru je poznámka státního zástupce ve vztahu k výpovědi svědka R. B. i jeho argumentace týkající se rozporů v protokolaci její výpovědi a jeho vyjádření k otázce pokusu trestného činu. O její vině pokusem trestného činu v důsledku omylu ani nesvědčilo vyjádření státního zástupce ke změně občanskoprávní úpravy. Není jí ani zřejmé, z jakého důvodu státní zástupce namísto rozboru občanskoprávní úpravy nepoukázal na argumentaci soudů k naplnění subjektivní stránky projednávaného přečinu, pokud měl za to, že ji soudy uvedly. Podotkla, že důvodem nesplacení půjčky byl její odchod od manžela v důsledku manželské krize. Měla za to, že dluh splatí manžel, který si jej převzal s nemovitostí, resp. že bude uspokojen z prodeje nemovitosti. S projednávanou věcí pak podle obviněné nesouvisí její koupě drahých kamenů od společnosti DIC a jejich následný prodej pod cenou. Splatnost dluhu v době uzavření dohody o zúžení SJM nevypovídala nic o volní a vědomostní složce subjektivní stránky projednávaného přečinu. Pokud státní zástupce k otázce úmyslu obviněné argumentoval následným vývojem dluhu, pak podle jejího názoru zcela ignoroval, že věřitelka se mohla zhojit na předmětné nemovitosti a že jí obviněná před zahájením trestního stíhání pomáhala se domoci jejích práv. Nesouhlasila ani s tvrzením státního zástupce, že se vyhnula úhradě dluhu ve prospěch příbuzných. Státní zástupce podle dovolatelky ignoruje skutečnost, že z obavy o svůj život utekla od manžela, který na ni podal trestní oznámení, označil ji za psychicky nemocnou, vyvíjel na ni psychický i fyzický nátlak a dům pod záminkou údajného dluhu předal své dceři. Dále obviněná k otázce jednání v omylu uvedla, že tento omyl jí nebyl prokázán. Odkázala na princip „in dubio pro reo“ a porušení principu presumpce neviny. Konstatovala, že neměla povinnost prokazovat, co si myslela při sepisu notářského zápisu o zúžení SJM, neboť tato povinnost byla na orgánech činných v trestním řízení.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněné a) Obecná východiska

21. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některé z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovýmto důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

23. Obviněná V. B. opřela své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

24. Dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž soudy nižších stupňů pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených s právem na spravedlivý proces, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace, a to opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemající návaznost na provedené dokazování (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Jedná se o situace, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). b) K dovolacím námitkám obviněné 26. K uplatněným dovolacím námitkám Nejvyšší soud předně konstatuje, že z velké části jde jen o opakování obhajoby obviněné z předchozích stadií trestního řízení, s níž se soudy nižších stupňů přesvědčivě a náležitým způsobem vypořádaly v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí. Lze navíc přisvědčit i státnímu zástupci, že obviněná v dovolání vznesla ve značné míře námitky, které svým obsahem vůbec nebyly způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud se takovými námitkami tyto soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

27. Jako námitku procesního charakteru, a tedy nepodřaditelnou pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů, je nutno vyhodnotit argumentaci dovolatelky, že soudy hodnotily důkazy v její neprospěch, resp. že měly postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů nižších stupňů není možno spatřovat namítané porušení této zásady, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou porušení této zásady samo o sobě nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, že není možné žádným dalším dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení důkazních prostředků dovolatelkou proto nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při jejich hodnocení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V nyní projednávané věci byl skutkový stav zjištěn bez jakýchkoli pochybností, proto pro aplikaci zásady „in dubio pro reo“ není důvod (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18 a nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 743/25).

28. K námitkám obviněné, v nichž nesouhlasila se správností skutkových zjištění vyplývajících z provedeného dokazování, lze uvést, že rozsah dokazování a jeho vyhodnocení je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Pokud soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Výhrady obviněné uvedené v dovolání (a to zejména ve vztahu k výpovědi svědka R. B., jakož i k její výpovědi), nepřesahují charakter prosté polemiky s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, jejímž prostřednictvím se obviněná snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné závěry ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Takové námitky nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání. Tyto námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění, a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněné tedy ani v případě, v němž by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

29. Nejvyšší soud neshledal zjevný (natožpak extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna. Zjevný nesoulad je tak dán pouze v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněné na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které odpovídají § 2 odst. 6 tr. ř. a nalezly svůj odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru lze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího zcela odkázat. Nutno poznamenat, že v případě výpovědi obviněné, ohledně které namítala nedostatky v protokolaci, nešlo o osamocenou a rozhodující okolnost, na které by soudy vystavěly své skutkové a následně právní závěry. Soud prvního stupně tuto výpověď vyhodnotil jako účelovou a nevěrohodnou a své skutkové závěry na jejím podkladě neutvářel. S ohledem na to lze přisvědčit argumentaci státního zástupce, že se ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nejedná o okolnost podstatnou pro rozhodná skutková zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků projednávaného přečinu.

30. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit část námitek obviněné, jimiž polemizovala se závěry soudů nižších stupňů, zda byly naplněny znaky pokusu trestného činu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněná zpochybnila právní kvalifikaci skutku, jehož spácháním byla uznána vinnou, podle jejího názoru nemůže být její jednání posouzeno jako bezprostředně směřující k dokonání tohoto trestného činu s ohledem na hmotněprávní úpravu manželského majetkového práva. Nemohlo proto podle jejího názoru dojít k naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. jeho pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto námitky sice svým obsahem spadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nejsou však opodstatněné.

31. V obecné rovině Nejvyšší soud k tomuto připomíná, že přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část, svého majetku, a způsobí tím na cizím majetku značnou škodu. Podstatou tohoto trestného činu je jednání směřující sice vůči majetku dlužníka, ale v konečném důsledku poškozující majetek věřitele, do něhož se nedostane odpovídající plnění z majetku dlužníka k uspokojení pohledávky věřitele.

32. Obviněné byla z uvedené skutkové podstaty kladena za vinu varianta spočívající ve zmaření uspokojení již splatné pohledávky ve výši 5 000 000 Kč její věřitelky poškozené V. S., přičemž si existence této pohledávky byla vědoma, ostatně poškozená ji urgovala o zaplacení, smlouvou o zúžení rozsahu SJM v zákonném režimu a dohodou o jeho vypořádání zcizila svůj jediný hodnotný majetek, ačkoli si byla vědoma, že nedisponuje jiným majetkem, z něhož by svůj dluh vůči poškozené mohla uhradit. Tímto činem hodlala způsobit škodu 2 432 880 Kč [tj. značnou škodu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. K zamýšlenému následku, ke kterému její jednání bezprostředně směřovalo, nedošlo jen proto, že obviněná neznala příslušnou v době jejího jednání platnou občanskoprávní úpravu manželského majetkového práva, a proto bylo její jednání kvalifikováno podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pouze jako pokus trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je tento trestný čin dokonán, pokud uspokojení pohledávky věřitele je alespoň částečně zmařeno, tedy jestliže pachatel (dlužník) v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v tomto ustanovení již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník nemá vliv ani na to, zda byl nebo bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Pro pokus tohoto trestného činu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku je mj. typické, že chybí následek ve skutkové podstatě předpokládaný. Pokus vyvolává jen nebezpečí způsobení následku jako znaku skutkové podstaty trestného činu. Současná nauka i praxe dokonce posuzuje též trestnost tzv. nezpůsobilého pokusu, jinak je pokus trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin podle § 21 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1300/2015, uveřejněném pod číslem 21/2016 Sb. rozh. tr., uvedl, že samotné zúžení SJM samo o sobě uspokojení věřitele nezmaří, jedná se toliko o jednání bezprostředně směřující ke zmaření uspokojení věřitele (pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku). K dokonání trestného činu dochází teprve v důsledku dalších dispozic s majetkem, při kterých se manžel dlužníka zbavuje majetku původně patřícího do SJM. Vyvolá tím situaci, v níž poškozený věřitel nemůže uspokojit svou pohledávku vůči takovému dlužníku, neboť např. zástavní věřitel, v jehož prospěch dlužník využil zajišťovacího práva, má přednostní právo na poskytnutí plnění ze zástavy, resp. z jejího zpeněžení. Při nedostatku dalšího majetku dlužníka se pak poškozenému věřiteli nedostane plnění, které je předmětem závazku mezi dlužníkem a tímto věřitelem. S ohledem na uvedené lze souhlasit se státním zástupcem, že jednání obviněné mělo přímý a bezprostřední význam pro způsobení uvedeného následku, který jím byl podmíněn. Ze strany obviněné se jednalo o odstranění poslední překážky, ovlivnitelné právě její činností, která bránila tomu, aby mohly být znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku naplněny. Lze tak přisvědčit správnosti závěrů soudů nižších stupňů, že jednání obviněné je na místě kvalifikovat jako pokus trestného činu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

33. K blíže nespecifikovaným výtkám obviněné ohledně nepoužitelnosti výše uvedeného publikovaného rozhodnutí na její případ v důsledku změn v oblasti manželského majetkového práva lze obecně uvést následující. Oproti původní právní úpravě podle § 143a odst. 4 obč. zák., podle níž pro nastoupení právních účinků dohody modifikující SJM ve vztahu k třetí osobě (věřiteli, jehož pohledávka je v době uzavření dohody modifikující SJM již splatná) postačovalo oznámení jejího obsahu tomuto věřiteli, vyžaduje stávající právní úprava § 719 odst. 2 o. z. její souhlas s takovou dohodou. Je to tedy právě třetí osoba (věřitel), kdo rozhodne o tom, zda vůči ní bude mít dohoda účinky, nebo nikoliv. Je-li pak v důsledku následného vypořádání SJM dotčeno právo třetí osoby, může se třetí osoba domáhat, aby soud určil, že vypořádání je vůči ní neúčinné. Obecně tedy zůstává provedené vypořádání v platnosti (tedy např. i dohoda o vypořádání zůstává platným právním jednáním), přestože odporuje § 737 odst. 1 větě první o. z. Vypořádání si navíc uchovává své účinky i vůči všem ostatním třetím osobám, které se neúčinnosti nedovolaly. Relativní neúčinnost ve vztahu k třetí osobě je ve stávající úpravě vždy spojena s aktivitou dotčené osoby, nenastupuje automaticky, jak to bylo dovozováno za dřívější právní úpravy podle § 150 odst. 2 obč. zák. Třetí osoba je nyní aktivně legitimována obrátit se na soud a domáhat se určení neúčinnosti (obdobně srov. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, HRUŠÁKOVÁ, Milana, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020). S ohledem na uvedené lze konstatovat, že pokud měla obviněná na mysli zmíněné změny v oblasti manželského majetkového práva, pak tyto nejsou způsobilé zvrátit závěry soudů nižších stupňů o její vině pokusem trestného činu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 k § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V kontextu s výše uvedeným výkladem lze navíc k otázce možností poškozené reálně se domoci uspokojení své pohledávky vůči obviněné pouze na okraj dodat, že v projednávané věci bylo odvolacím soudem mimo jiné zjištěno, že uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění, jak je popsána ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, neskončily dispozice s předmětnou nemovitostí, neboť manžel obviněné následně po zúžení SJM dotčenou nemovitost zatížil zástavním právem ve prospěch své dcery L. Č., přičemž poté došlo k výkonu zástavního práva a tato byla zapsána jako vlastník do katastru nemovitostí. I přesto, za situace, pokud dovolání podala výlučně obviněná, není s ohledem na zásadu zákazu změny k horšímu (reformationis in peius – viz § 265p odst. 1 tr. ř.) místo pro jakékoli úvahy, že by v dané věci mohlo jít o dokonaný trestný čin, případně i trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku s ohledem na zjištěné okolnosti, za nichž obviněná půjčku na poškozené vylákala.

34. Pokud jde o námitky dovolatelky vztahující se k otázce naplnění subjektivní stránky pokusu přečinu, jímž byla uznána vinnou, resp. námitky ohledně absence zavinění, lze souhlasit s odvolacím soudem, že obviněná jednala v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomu obecně doplňuje, že z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost za trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 15 tr. zákoníku), a to ve vztahu ke všem objektivně-deskriptivním znakům základní skutkové podstaty, jakož i ke znakům normativním, u nichž postačí laická představa. Úmysl se tak musel vztahovat zejména k jednání a následku (včetně způsobení značné škody) a příčinnému vztahu mezi jednáním a následkem. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že obviněná naplnila všechny znaky pokusu přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že její úmysl směřoval ke zmaření uspokojení její věřitelky poškozené V. S., které po splatnosti svého dluhu vůči poškozené neuhradila žádnou částku. Odvolací soud správně dospěl k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém, neboť v době, ve které již byl její dluh vůči poškozené splatný a poškozená urgovala jeho zaplacení, zcela záměrně bez jiných zjevných a ospravedlnitelných důvodů na základě dohody o zúžení SJM a jeho následném vypořádání přenechala svému manželovi veškerý hodnotnější majetek, který by byl využitelný k uspokojení její věřitelky, a to bez toho, že by si alespoň vyjednala podmínky zaručující jí prostředky k úhradě dluhu. Obviněná tak ve skutečnosti činila vše pro to, aby své věřitelce nezaplatila nic ze splatného dluhu. Úmysl obviněné pak dokresluje i skutečnost, že záměrně oproti předcházející době s poškozenou přerušila veškerou komunikaci.

35. V návaznosti na výše uvedené bylo nutné se rovněž zabývat námitkou obviněné, že jednala v omylu. Podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle § 19 odst. 2 tr. zákoníku omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Citované ustanovení řeší problematiku (omluvitelného) právního omylu negativního stran protiprávnosti činu, tedy ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon dovolává v blanketních nebo odkazovacích skutkových podstatách, což se posuzuje podle zásady „ignorantia iuris non nocet“ (neznalost práva neškodí, omlouvá, neboť pachatel nejedná zaviněně). Naproti tomu nedopadá na případy právního omylu negativního o protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává, tj. omyl o normativních znacích skutkové podstaty, který se posuzuje podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního („ignorantia facti non nocet“). Tam, kde skutková podstata obsahuje tzv. normativní znaky, tedy znaky vyjádřené právním pojmem, institutem či právním vztahem, převzatými trestním zákoníkem z mimotrestního právního předpisu, se vyžaduje, aby se zavinění vztahovalo i na tento znak, postačí však, aby pachatel měl o něm jen laickou představu. Nemusí tedy vědět, jaké právní předpisy upravují takový normativní znak a jaké funkce takový normativní znak plní. Postačí, pokud mu jsou známé konkrétní skutkové okolnosti vztahující se k takovému normativnímu znaku a má alespoň laickou představu o jeho charakteru (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 1976, sp. zn. 5 Tz 26/76, publikované pod č. 10/1977 Sb. rozh. tr.). Pro omyl o normách mimotrestních, jichž se trestní zákoník nedovolává, tedy pro omyl o normativním znaku skutkové podstaty, platí zásady posuzování pozitivního omylu skutkového. Přichází tak v úvahu trestní odpovědnost za pokus o příslušný trestný čin ve smyslu § 21 tr. zákoníku (k tomu obdobně srov. ŠÁMAL, Pavel, KRATOCHVÍL, Vladimír. § 18 [Omyl skutkový]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 413, marg. č. 26.). Pachatel jedná v úmyslu čin dokonat, jeho jednání k takovému dokonání bezprostředně směřuje, přičemž čin nebyl dokonán pouze z důvodu, že tomu zabránil pouze pachatelův omyl. V důsledku toho tak tento omyl z pachatelova skutku činí nezpůsobilý pokus trestného činu. Lze tedy přisvědčit argumentaci státního zástupce, že v případě skutkové podstaty trestného činu podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jsou jak pojem „zcizení“, tak i pojem „majetek“ dlužníka normativními znaky, na které trestní zákoník neodkazuje, ale čerpá v úpravě občanskoprávní. V projednávané věci se obviněná mýlila v normativním znaku skutkové podstaty spočívajícím v takovém zcizení věci (zde uzavřením smlouvy o zúžení rozsahu SJM v zákonném režimu a dohody o jeho vypořádání), které má současně za následek zkrácení jejího věřitele, přičemž měla subjektivně za to, že naplňuje skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Svým jednáním se tak pokoušela naplnit znaky uvedeného trestného činu. Vzhledem k tomu nebylo na místě použití § 19 tr. zákoníku. Je tak možné shrnout, že soudy nižších stupňů správně posoudily, že zjištěný skutek naplňuje znaky skutkové podstaty pokusu přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Rovněž v tomto směru proto byly námitky dovolatelky shledány neopodstatněnými.

V. Závěrečné shrnutí

36. Obviněná V. B. v projednávané věci uplatnila námitky, které byly v zásadě totožné s těmi, které již uplatňovala v předcházejících fázích tohoto trestního řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Takto uplatněné námitky zčásti vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku byly zjevně neopodstatněné. S ohledem na tuto skutečnost proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítnout, a to z důvodů, které jsou výše uvedeny, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Takové rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to na podkladě trestního spisu.