5 Tdo 774/2004
V PLATNOSTI- NS 5 Tdo 774/2004
- ÚS I.ÚS 644/04
Nejvyšší soud zamítl dovolání obviněného, protože jeho námitky ohledně nesprávného právního posouzení skutku nebyly opodstatněné. Soud uznal, že skutkové zjištění výroku soudu prvního stupně vykazuje použití násilí ve smyslu § 241 odst. 1 trestního zákona. Fyzické ovládání, výhrůžky smrti a závažný odpor poškozené potvrzují násilnou povahu útoku. Dovolání bylo považováno za zjevně neopodstatněné, protože námitky se neodpovídaly skutečným okolnostem věci.
Rubrum
5 Tdo 774/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. července 2004 o dovolání podaném obviněným Š. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 6 To 54/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 633/2003, t a k t o :
Výrok
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Odůvodnění
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 1. 2004, sp. zn. 4 T 633/2003, byl obviněný Š. Č. uznán vinným trestnými činy znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. tím, že „dne 26. 8. 2003 kolem 17.35 hodin v L. v prostoru panelové cesty spojující objekt bývalých kasáren s nákladovým nádražím ČD v Ch., okres L., zezadu přistoupil ke zde procházející J. K., kterou zezadu uchopil pod krkem, uchopil ji do tzv. kravaty a odtáhl ji pod výhrůžkami do křoví, tato použila na obranu pepřový sprej, stále jí vyhrožoval zmlácením a zabitím, přinutil ji, aby se svlékla, sám se svlékl také, lehl si na ni a vykonal s ní soulož, poškozená se ho snažila přemluvit, aby s ní odešel domů a odcházeli směrem na L., asi po 360 metrech ji znovu zatáhl do křoví, kde ji znovu pohrůžkami i násilím donutil k souloži, pak jí začal prohledávat tašku s osobními věcmi, ze které si vzal mobilní telefon zn. Nokia 5110 v hodnotě 1.100,- Kč, přinutil ji k vydání zlatého řetízku s přívěskem, který jí sám odepnul a který má hodnotu nejméně 1.200,- Kč, vzal jí i zlatý prsten v hodnotě 600,- Kč, pak s ní odešel do ulice U M. B. v L. do domu čp. 995, kde bydlí přítel poškozené, tomuto řekla, že byla přepadena a znásilněna a tento spolu s dalším mužem obviněného zadržel, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 8. 1996, sp. zn. 1 T 223/1996, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 1996, sp. zn. 4 To 566/96, který nabyl právní moci 21. 10. 1996, za trestné činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona a loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou a trest vykonal zčásti i ve Slovenské republice dne 2. 8. 2000“. Za tyto trestné činy mu byl podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu uložený obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 4 T 447/2003, který nabyl právní moci dne 7. 11. 2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 6 To 54/2004, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. Shora citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Lounech napadl obviněný Š. Č. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že skutková zjištění v dané věci považuje za nesprávná a neúplná, neboť při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., odůvodnění obou napadených rozhodnutí jsou navíc nepřesvědčivá a vnitřně rozporuplná. Podle jeho názoru se soudy obou stupňů zaměřily na jednostranné dokazování a bagatelizovaly obhajobu obviněného. Poškozená se nebránila útoku obviněného pomocí pepřového spreje, ale spíše užitím zakázaného bojového plynu, přičemž následné jednání obviněného bylo spíše intuitivně obranné. Poškozená se podle vyjádření dovolatele k obviněnému chovala vstřícně a žádné konkrétní zjištění nevyjadřuje naplnění zákonného znaku „násilí“. Ani okolnost, že se obviněný měl dopustit žalovaného jednání přes odpor poškozené a že se tato bránila nevyjadřuje, že by obviněný vůči poškozené užil násilí. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil obě napadená rozhodnutí a přikázal Okresnímu soudu v Lounech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedla, že uváděné důvody pro podání dovolání nekorespondují s obsahem odůvodnění podání, neboť uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti podání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Jak bylo uvedeno výše, obviněný v podaném dovolání zpochybnil hodnocení důkazů soudy obou stupňů a správnost učiněných skutkových zjištění. Dovolací námitky směřující ke změně skutkového stavu věci nelze z hlediska jejich obsahu podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a přicházelo by v úvahu jejich odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V dalších námitkách dovolatel vyslovil názor, že skutkový stav věci neodpovídá naplnění zákonného znaku trestného činu znásilnění podle § 241 tr. zák. v podobě „násilí“. Takto formulovaná námitka svým obsahem koresponduje deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud ji však shledal neopodstatněnou, jak je vysvětleno níže. Trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Násilím ve smyslu citovaného ustanovení je míněn takový způsob užití fyzické síly ze strany pachatele, který slouží k překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli. Použité násilí ze strany pachatele je prostředkem k dosažení takového cíle, přičemž jeho projevy mohou mít různé podoby a formy. Vždy však pachatel jeho prostřednictvím musí na znásilňovanou osobu fyzicky působit a jeho jednání tak musí vykazovat jistou donucovací schopnost. Forma a způsob násilí závisí na okolnostech případu, mimo jiné i na povaze pachatelem konaného fyzického útoku. Popření použití fyzického násilí obviněným bylo hlavním argumentem obhajoby již v předchozích stádiích trestního řízení v dané věci. Nejvyšší soud se však při přezkumu opodstatněnosti podaného dovolání neztotožnil s tvrzením dovolatele a podobně jako soudy I. a II. stupně ve skutkovém stavu věci shledal skutkové okolnosti naplňující znak „násilí“ trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. Jak vyplývá z popisu jednání obviněného ve skutkové větě výroku rozsudku soudu I. stupně, obviněný poškozenou „zezadu uchopil pod krkem, uchopil ji do tzv. kravaty a odtáhl ji pod výhrůžkami do křoví … stále jí vyhrožoval zmlácením a zabitím, přinutil ji, aby se svlékla …“. Takto popsaný skutek nenechává prostor pro pochybnosti o tom, že proti poškozené bylo ze strany obviněného použito násilí ve smyslu předchozího odstavce. V žádném případě tedy nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že užití násilí obviněným je ve skutkovém stavu věci charakterizováno pouze konstatováním, že tento se jednání na poškozené dopustil „přes její odpor“ a jednání obviněného není vyjádřením užitého násilí vůči poškozené. Okresní soud násilnou povahu útoku obviněného dovodil (viz str. 4 rozsudku) také z pořízené fotodokumentace a lékařské zprávy dokumentující drobná poranění poškozené. Závěru o násilné povaze útoku obviněného také odpovídá fakt, že poškozená, vědoma si fyzické převahy obviněného, se snažila útok odvrátit nejen za pomoci přemlouvání a rozmluvy s obviněným, ale intenzitu své obrany zvýšila také použitím obranného prostředku v podobě pepřového spreje. I po použití tohoto obranného prostředku však obviněný v útoku pokračoval. Z popsaného chování obviněného je tedy zcela zřejmé, že na poškozenou působil fyzickou silou, jejíž existenci uvedený zákonný znak předpokládá. Rovněž nelze souhlasit s tou částí uplatněných námitek, podle kterých skutková zjištění okresního soudu popisují pouze chování údajné poškozené, ale nevyjadřují skutečný úmysl a jednání obviněného. Tento argument zjevně vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 236/2002, které však nelze aplikovat na rozhodnutí napadená obviněným. V posuzované věci totiž, jak je již shora citováno, popis skutku ve výroku rozsudku soudu I. stupně dostatečným způsobem vystihuje jednání obviněného v jednotlivých fázích, kdy nejprve použil fyzické síly a dále pak slovních výhrůžek vůči poškozené, aby dosáhl pohlavního styku. V části odůvodnění rozsudku pak okresní soud podrobněji popsal svá skutková zjištění včetně vyjádření znaku násilí tak, že k přinucení poškozené k souloži došlo bezprostředně po předchozím fyzickém násilí ze strany obviněného. Případ obviněného tedy nevykazuje shodné či podobné vady popisu skutkových okolností v odsuzujícím rozsudku, které byly zjištěny ve výše uvedené věci senátu 7 Tdo Nejvyššího soudu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je zřejmé, že násilí jako znak skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. vyplývá přímo ze skutkového zjištění, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a je blíže rozvedeno v jeho odůvodnění, s nímž se ztotožnil i odvolací soud. Výhrady obviněného uplatněné v dovolání nelze tudíž považovat za opodstatněné. Obviněný v písemném podání uplatnil rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., aniž by však uvedl jedinou námitku obsahově odpovídající tomuto dovolacímu důvodu, tedy skutečnost, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Zmíněný dovolací důvod tedy nemohl Nejvyšší soud považovat za relevantně uplatněný, a v řízení o dovolání se jím nezabýval. S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jak se dovolatel domáhal ve svém mimořádném opravném prostředku. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože stanovisko dovolatele ohledně naplnění znaku „násilí“ v jeho jednání je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak je uvedeno shora, Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné, a rozhodl tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 13. července 2004 Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (6)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.