5 Tz 229/2000
V PLATNOSTINejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu, protože ten nesprávně označil správní rozhodnutí za nicotné. Soud vysvětlil, že Policie ČR měla věcnou kompetenci projednat přestupek porušení předpisů o bezpečnosti silničního provozu podle § 52 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. Rozhodnutí o pokutě a zákazu řízení bylo tedy platné a muselo být respektováno. Odvolací soud proto chybně zprostil obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. a zrušil rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto rozhodl o znovuprojednání věci Městským soudem v Praze.
Rubrum
5 Tz 229/2000 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 2. listopadu 2000 v Brně v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 8 To 148/2000, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 108/99, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2, § 270 odst. 1 tr. ř. a za podmínek § 272 tr. ř. t a k t o :
Výrok
Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 8 To 148/2000, b y l ve prospěch obviněného J. K. p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. d), § 259 odst. 3 a § 226 písm. b) tr. ř. Citovaný rozsudek se z r u š u j e . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 1 T 108/99, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 11. 3. 1999 kolem 18.45 hodin v P. řídil osobní automobil ve směru od ulice B. k ulici W. a tohoto jednání se dopustil, ačkoli mu byl rozhodnutím Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR Praha-západ ze dne 22. 12. 1998, které téhož dne nabylo právní moci, uložen za řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, kromě pokuty ve výši 6 500,- Kč i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti měsíců, s účinností od 28. 11. 1998. Za to byl obviněný odsouzen podle § 171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále byl obviněnému podle § 171 a § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 8 To 148/2000, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 1 T 108/99. Dále bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto, že se obviněný J. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 3 Zt 247/99, a to pro skutek, jenž byl výše popsán, kterým měl spáchat trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného J. K., která byla Nejvyššímu soudu doručena dne 18. 9. 2000. Ministr spravedlnosti poukazuje na ustanovení § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. d), § 259 odst. 3 a § 226 písm. b) tr. ř. s tím, že je Městský soud v Praze nerespektoval. Dále cituje ustanovení § 52 písm. c) zák. ČNR č. 200/1990 Sb., ve znění platném v roce 1998. Konstatuje, že odvolací soud nesprávně ztotožnil pojem "přestupek spáchaný porušením obecně závazných právních předpisů o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu" s pojmem "přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu", což je nadpis ustanovení § 22 citovaného zákona, které vypočítává jednotlivé skutkové podstaty přestupků a stanoví za ně sankce. Zdůrazňuje, že termín použitý v § 52 písm. c) uvedeného zákona je obsahově jiný. Zákonodárce měl zjevně na mysli, že Policie ČR projednává veškeré přestupky, které byly spáchány porušením právních předpisů o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, a nikoli pouze přestupky podle § 22 odst. 1 zák. ČNR č. 200/1990 Sb., ve znění platném v roce 1998. V takovém případě by to nepochybně výslovně vyjádřil. Ministr spravedlnosti dále uvádí, že pro přestupky podle § 22 odst. 1 konstatovaného zákona je charakteristické, že se jich může dopustit pouze účastník silničního provozu nebo, že mohou být spáchány jen v souvislosti s ním. Porušením obecně závazného právního předpisu o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu však mohou být spáchány i jiné přestupky. Může jít např. o přestupek podle § 49 odst. 1 písm. b) zák. ČNR č. 200/1990 Sb., ve znění platném v roce 1998, pokud k nedbalostnímu ublížení na zdraví došlo v důsledku zaviněného porušení pravidel silničního provozu. K projednání takového přestupku je příslušná Policie ČR. Pokud by došlo k nedbalostnímu ublížení na zdraví bez jakékoli souvislosti se silničním provozem, byl by k projednání přestupku příslušný orgán obce. Obdobná situace je i ve vztahu k ustanovení § 30 odst. 1 písm. ch) téhož zákona. Oprávnění policisty vyzvat řidiče, aby se podrobil dechové zkoušce, popřípadě lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem vyplývá z ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zák. č. 12/1997 Sb., který je obecně závazným právním předpisem o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Z ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona vyplývá povinnost řidiče uposlechnout výzvy a zkoušce nebo i vyšetření se podrobit. Proto byla k projednání přestupku spáchaného obviněným dána pravomoc Policie ČR podle § 52 písm. c) zák. ČNR č. 200/1990 Sb., ve znění platném v roce 1998. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti konstatuje, že skutková zjištění soudu prvého stupně byla správná a odvolací soud je akceptoval. Pochybil však, pokud dospěl k závěru, že jednáním obviněného nebyla naplněna skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Odvolací soud rozhodl na základě nesprávného právního názoru, že správní rozhodnutí je nicotné, a proto obviněný neměl povinnost je respektovat. Vzhledem k těmto skutečnostem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 8 To 148/2000, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. d), § 259 odst. 3 a § 226 písm. b) tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a to ve prospěch obviněného J. K. Dále aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., eventuálně podle § 271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona a na podkladě spisového materiálu správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen byl. Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že před Obvodním soudem pro Prahu 2 byly u hlavního líčení v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění skutkového stavu věci. Jednalo se o výslech obviněného a o přečtení celé řady zajištěných a přeložených listinných důkazů. Obvodní soud tyto důkazy také náležitě vyhodnotil a dospěl ke správným skutkovým závěrům ohledně jednání, pro které byl obviněný J. K. obžalován. Rovněž Městský soud v Praze jako soud odvolací důvodně shledal tato skutková zjištění jako správná. V tomto směru ani stížnost pro porušení zákona napadenému rozsudku nic nevytýká. Podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek bylo-li napadeným rozsudkem porušeno ustanovení trestního zákona. Podle § 259 odst. 3 věta první tr. ř. rozhodnout sám ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. Podle § 226 písm. b) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, není-li skutek, pro nějž je stíhán, trestným činem. Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Praze jako soud odvolací důsledně podle výše citovaných ustanovení trestního řádu, jak důvodně namítá i ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud mimo jiné uvedl, že policejní orgán, zejména uložením sankce podle § 30 odst. 2 zák. o přestupcích, překročil své kompetence, neboť učinil rozhodnutí, k němuž nebyl věcně příslušný. Podle jeho názoru neměl dopravní inspektorát právo projednávat přestupek podle § 30 odst. 1 písm. ch) zák. o přestupcích, neboť podle § 52 téhož zákona mu to nepříslušelo. V daném případě jednal za hranicemi své pravomoci. Pokud projednával přestupek podle § 22 odst. 1 písm. d) zák. o přestupcích, měl právo ve smyslu § 22 odst. 2 citovaného zákona uložit jen relativně malou sankci - pokutu do 2 000,- Kč. Uvedený správní orgán podle názoru městského soudu vyrobil paakt, na který třeba podle vžitých zásad správního práva hledět jako na neexistující od samého počátku. Výsledek této činnosti - rozhodnutí o přestupku proto nelze považovat za úřední rozhodnutí ve smyslu § 171 tr. zák., případně podle § 9 odst. 1 tr. zák. S poukazem na tyto skutečnosti nebyla podle odvolacího soudu naplněna skutková podstata žalovaného trestného činu pro absenci jeho objektu, neboť zájem na výkonu správního paaktu nemůže být zájmem chráněným trestním zákonem. S názorem uvedeným v napadeném rozsudku se nelze ztotožnit. Rozhodnutí Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR Praha-západ ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. ORPZ-2523/DN-98, kterým bylo vysloveno, že J. K. porušil ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zák. č. 12/1997 Sb., § 5 odst. 1 písm. e) vyhlášky FMV č. 99/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dopustil se tak přestupku ve smyslu § 30 odst. 1 písm. ch) zák. ČNR č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla podle § 30 odst. 2 citovaného zákona uložena pokuta 6 500,- Kč, zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu deseti měsíců a povinnost uhradit náklady řízení v částce 500,- Kč, není paaktem tj. nulitním právním aktem, který neměl a nemá žádné právní účinky. Nulita (nicotnost, neexistence, neplatnost) nastává, jestliže vady u správních aktů dosahují té míry, že nelze již vůbec o aktu hovořit. Nulita nastává zpravidla v důsledku některých vad kompetence, absolutního nedostatku formy, absolutního omylu v osobě adresáta, požadavku trestného plnění, požadavku plnění fakticky nemožného, neurčitosti či nesmyslnosti a neexistence vůle. Formulace důvodů nulity je doktrinální záležitostí a věcí judikatury ve správním soudnictví, neboť zákon nulitu nedefinuje. Podle § 52 zák. ČNR č. 200/1990 Sb., ve znění platném v roce 1998, přestupky projednávaly: a) obce, b) okresní úřady, c) orgány Policie ČR, šlo-li o přestupky spáchané porušením obecně závazných právních předpisů o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, d) jiné správní orgány, stanovil-li tak zvláštní zákon. Podle § 53 odst. 1 citovaného zákona obce projednávaly přestupky proti pořádku ve státní správě ve věcech, které jim byly svěřeny, přestupky proti pořádku v územní samosprávě, přestupky proti veřejnému pořádku, přestupky proti majetku, jakož i přestupky proti občanskému soužití, pokud nebyly spáchány porušením obecně závazných právních předpisů o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Podle § 53 odst. 3 konstatovaného zákona okresní úřady projednávaly přestupky ve věcech, které spravovaly, a ostatní přestupky, pokud k jejich projednání nebyly příslušné jiné správní orgány. Z citovaného ustanovení § 52 písm. c) zák. ČNR č. 200/1990 Sb., ve znění platném v roce 1998, jednoznačně vyplývalo, že Policie ČR projednávala všechny přestupky spáchané porušením obecně závazných právních předpisů týkající se bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Toto zákonné vymezení považuje Nejvyšší soud za určující pro závěr, že policejní orgán nepřekročil věcnou kompetenci, pokud projednal přestupek obviněného J. K. Naopak věcná nepříslušnost orgánu obce k projednání tohoto přestupku vyplývala z ustanovení § 53 odst. 1 in fine téhož zákona. Pouze pro úplnost lze uvést, že jmenovaný byl řešen pro přestupek podle § 30 odst. 1 písm. ch) uvedeného zákona spočívající v tom, že jako řidič motorového vozidla byl kontrolován hlídkou Policie ČR, orientační dechová zkouška na ovlivnění alkoholem byla pozitivní, trubička Altest se zabarvila 1 mm před dělící rysku, přičemž odmítl lékařské vyšetření. Je nepochybné, že tímto jednáním byly porušeny předpisy uvedené v § 52 písm. c) zák. ČNR č. 200/1990 Sb., ve znění platném v roce 1998, neboť povinnost pro obviněného podrobit se lékařskému vyšetření, zda není ovlivněn alkoholem, vyplývala z ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zák. č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, což připomíná i ministr spravedlnosti v mimořádném opravném prostředku. Naproti tomu přestupek podle § 30 odst. 1 písm. ch) konstatovaného zákona, kterého se obviněný v roce 1998 dopustil, mohl být spáchán i jinak, aniž by byly porušeny obecně závazné právní předpisy o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. V takovém případě by k jeho projednání nebyla Policie ČR kompetentní. Vzhledem k uvedeným skutečnostem postupoval odvolací soud chybně, pokud dospěl k závěru, že předmětné správní rozhodnutí nemusel obviněný respektovat, neboť šlo o tzv. paakt. V důsledku toho nesprávně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a rovněž chybně zprostil obviněného J. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby. Tím v konečném důsledku jmenovaného nedůvodně zvýhodnil. Nejvyšší soud proto vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona ve prospěch obviněného J. K. v rozsahu, jak bylo výše uvedeno. Nebyl však akceptován návrh ministra spravedlnosti uvedený v petitu mimořádného opravného prostředku, aby bylo vysloveno porušení zákona i v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., neboť v tomto směru žádné nedostatky nebyly shledány. Dále Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. a za podmínek § 272 tr. ř. (ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci napadeného rozsudku navrhl postup podle § 269 odst. 2 až 271 tr. ř. a Nejvyšší soud o této stížnosti rozhodl do tří měsíců od jejího podání) napadený rozsudek zrušil. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Po zrušení napadeného rozsudku se trestní věc obviněného J. K. dostala do procesního stadia, kdy existuje nepravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 1 T 108/99, proti kterému obviněný podal odvolání a o kterém bude rozhodovat Městský soud v Praze. Závěrem a jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud.
Poučení
Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná. V Brně dne 2. listopadu 2000 Předseda senátu: JUDr. Jiří Horák
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.