Nejvyšší soud · Usnesení

6 Tdo 1040/2007

Rozhodnuto 2008-02-26 · ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1040.2007

Citované zákony (73)

Rubrum

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2008 dovolání, která podali obvinění G. G. a JUDr. P. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 9 To 50/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 174/2005, a rozhodl takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných G. G. a JUDr. P. P. odmítají.

Odůvodnění

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 17 T 174/2005, byli obvinění G. G., JUDr. P. P. a Z. V., rozený V., uznáni vinnými, žedne 27. 9. 2000 ve své advokátní kanceláři ve Z. obžalovaný JUDr. P. P. po předchozím pokynu a na základě plné moci ze dne 18. 7. 2000 udělené obžalovaným Z. V. (tehdy V.) - společníkem T. v. o. s. k zastupování T. v. o. s. sepsal smlouvu o poskytnutí investiční půjčky se zástupci Zemědělského družstva S., kterou podepsal obžalovaný Z. V. (tehdy V.), a podle níž společnost T. v. o. s. jako smluvní partner společnosti M. C. I. S. D. zajistí ve prospěch ZD S. investiční půjčku ve výši 7.000.000,- Kč, přestože obžalovaný Z. V. a G. G., který dohlížel nad činností kanceláře T. v. o. s., věděli, že ZD S. nesplňuje podmínky pro poskytnutí půjčky, neboť se oba podíleli na procesu před i po uzavření obdobných smluv, tedy nejen se ZD S., kdy obžalovaný JUDr. P. P. zastupoval na základě plné moci z 6. 3. 2000 obžalovaného V. v jiné trestní věci do 3. 12. 2001. Ve smlouvě bylo stanoveno, že ZD S. jako garanci solventnosti složí částku 700.000,- Kč na účet u G. C. B., a. s. formou termínovaného vkladu nejpozději do 31. 10. 2000, kdy termínovaný vklad bude vinkulován ve prospěch T. v. o. s. nebo zahraničního investora. Dne 11. 8. 2000 založil obžalovaný JUDr. P. bankovní účet u G. C. b. a. s., ke kterému měl podpisové právo, mohl nahlížet na stav účtu a pohyby prostřednictvím elektronického platebního styku, disponoval s prostředky na tomto účtu, kdy výpisy byly zasílány na T. v. o. s., a obžalovaný G. měl zmocnění k elektronickému platebnímu styku. Po osobní návštěvě obžalovaného G. složilo dne 1. 11. 2000 ZD S. 700.000,- Kč jako garanci na zmíněný účet. Následně v rozporu s uzavřenou smlouvou a dohodou o tom, že tato částka bude vinkulována, nebude použita pro jiné účely, což obžalovaní P. i G. věděli, kdy s přihlédnutím ke znění jiných smluv o půjčkách nemohli předpokládat, že složené finanční prostředky pocházejí od jiného smluvního partnera než ZD S., přičemž vzhledem k dispozicím s prostředky na účtu věděli o přijetí platby od ZD S., obžalovaný JUDr. P. částečně sám vybral a opakovaně umožnil obžalovanému G. vybrat složenou garanci, vybrané prostředky byly užity pro jiné účely, čímž způsobili všichni tři obžalovaní svým jednáním Zemědělskému družstvu S. škodu ve výši 700.000,- Kč. Takto popsaným jednáním podle soudu prvního stupně spáchali: - obviněný Z.V. účastenství ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., - obvinění JUDr. P. P. a G. G. trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za toto jednání byli obvinění JUDr. P. P. a G. G. odsouzeni každý podle § 248 odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen u každého z obviněných na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněným JUDr. P. P. a G. G. uloženo, aby podle svých sil ve zkušební době nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Rovněž bylo rozhodnuto o trestu u obviněného Z. V. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem třem obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému Zemědělskému družstvu S. škodu ve výši 700.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo poškozené Zemědělské družstvo S. odkázáno se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podali obvinění G. G., JUDr. P. P. a Z. V. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 9 To 50/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuta. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění G. G. a JUDr. P. P. prostřednictvím obhájců dovoláními. Obviněný G. G. mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl nesprávné právní posouzení skutku, který byl kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., přestože znaky tohoto trestného činu neměl. Nesprávné právní posouzení skutku, jehož znění následně připomněl, shledal v neexistenci zákonem stanovené podmínky protiprávního přisvojení si cizí věci a v absenci subjektivní stránky trestného činu, tj. úmyslu přisvojit si cizí věc. V podání obviněný odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, z něhož by mělo být nesporným, že finanční prostředky zaslalo ZD S. na účet, a to v rozporu s ujednáními ve smlouvě uzavřené s T. v. o. s., když finanční prostředky měly být složeny na termínovaný vklad vinkulovaný ve prospěch T. v. o. s., přičemž na předmětný účet, jenž byl založen již dne 11. 8. 2000 (tedy víc než měsíc před podpisem smlouvy), měl obviněný složit částku 130.000,- Kč a měl se podílet na vybrání částky cca 75.000,- Kč. Podle obviněného nesprávné právní posouzení spočívá v domněnce soudu, že tyto skutkové okolnosti mohou naplnit základní podmínku trestnosti, kterou je přisvojení si cizí svěřené věci. Vytkl, že se trestného činu zpronevěry nemohl dopustit tím, že předal ZD S. lísteček s číslem účtu společnosti T. v. o. s. a měl zmocnění k nikdy nerealizovanému platebnímu styku, nebo se měl podílet na výběru finančních prostředků z předmětného účtu. S těmito skutkovými zjištěními vyslovil nesouhlas, neboť nikdy nebyl osobou, jíž byly jakékoliv finanční prostředky ve smyslu § 248 tr. zák. svěřeny. Nesprávnost právního posouzení skutku obviněný odůvodnil rovněž argumentací, že zpronevěřit lze pouze věc a nikoli pohledávku jako jinou majetkovou hodnotu, kterou peníze ve formě vkladů na účtu jsou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 178/2004). Pokud by došlo k výběru z předmětného účtu ve vlastnictví T. v. o. s. oprávněnou osobou, nemohly se po právu vybrané peníze z bankovního účtu proměnit zpět na cizí věc ve smyslu ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. Uvedeným postupem nemohlo dojít k přisvojení si svěřené cizí věci ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zák., když výběrem finančních prostředků z vlastního účtu nedošlo k vyloučení ZD S. z držení, užívání a nakládání s věcí. K získání možnosti dispozice s finančními prostředky došlo okamžikem jejich připsání na účet společnosti T. v. o. s. Podle obviněného vyznívá postup soudu absurdně, když ztotožňuje okamžik přisvojení si cizí věci s okamžikem výběru finančních prostředků z vlastního účtu. Navíc pokud se měl podílet na vybrání částky cca 75.000,- Kč, jakým způsobem by chtěl kdokoliv rozlišit, zda poté, co finanční prostředky z předmětného účtu v důsledku jejich výběru opětovně nabyly materializovanou podobu skutečných peněz, se jednalo o finanční prostředky složené ZD S. a nikoliv společnosti T. v. o. s. nebo dokonce, které na účet G. G. vložil osobně. Obviněný rovněž konstatoval, že soudy připouští, že předmětný účet nemusel být zcela jednoznačně založen přímo pro ZD S. s ohledem na dřívější pohyby na tomto účtu, na který měl dokonce vložit částku 130.000,- Kč. Dále že jeho dispozice s účtem spočívala pouze ve zmocnění k elektronickému platebnímu styku, jenž ale nikdy nebyl z jeho strany aktivován či využit k jakékoliv finanční transakci s prostředky na účtu, případně k nahlížení na stav účtu. Obviněný zdůraznil, že o tomto oprávnění své osoby fakticky ani nevěděl. Vytkl, že soudy zcela protikladně a v rozporu s popsanými závěry dovozují, že věděl o přijetí platby od ZD S. na zmíněný účet a nemohl předpokládat, že by finanční prostředky mohly pocházet od jakékoliv třetí osoby či by byly společnosti T. v. o. s. V této spojitosti obviněný namítl nedostatek subjektivní stránky, neboť má-li být předmětné jednání kvalifikováno jako úmyslný trestný čin, musí být každý znak skutkové podstaty kryt zaviněním, v daném případě ve formě úmyslu. Zdůraznil, že jediné dispoziční právo k účtu T. v. o. s. měl fakticky spoluobviněný JUDr. P. P., který na základě plné moci zastupoval statutární orgán jmenované společnosti a s účtem po celou dobu jeho existence disponoval. Tím je zpochybněn závěr soudu, že se obviněný mohl, byť jen domnívat, že jakékoliv finanční prostředky na účtu T. v. o. s. nesměly být z její strany jakkoliv použity. Pouhé zjištění, že byl zmocněn k používání elektronického platebního styku ve vztahu k předmětnému účtu, aniž bylo jakkoliv prokázáno, že tento byl kdy vůbec aktivován a že jej k nahlížení na stav účtu využil, nemohlo vést k závěru, že věděl o přijetí platby ZD S. na předmětný účet, že měl povědomost o financích společnosti T. v. o. s. či znal na tomto účtu aktuální zůstatky. Zopakoval, že oprávnění jednat za společnost měl na základě plné moci spoluobviněný JUDr. P. P., jemuž důvěřoval, přičemž on sám se snažil pomoci organizačně zajistit činnost společnosti T. v. o. s. v době, kdy spoluobviněný V. (nyní V.) byl ve vazbě. Nebyl proto prokázán přímý ani nepřímý úmysl někoho poškodit na majetku nebo být srozuměn s tím, že se tak stane. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 9 To 50/2007, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 17 T 174/2005, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný JUDr. P. P. dovolání podal z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), d), g), l) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl, že ve věci v 1. a 2. stupni zřejmě rozhodoval vyloučený orgán, k čemuž dodal, že prozatím vycházel z ústních informací, které doloží dodatečně, pokud se mu podaří zajistit písemná svědectví. Podjatost Krajského soudu v Brně shledal ve skutečnosti, že "bezprostředně po skončení veřejného zasedání se exekutorská kandidátka soudního exekutora Mgr. L. C., Exekutorského úřadu Břeclav, takto bývalého soudce Městského soudu v Brně, JUDr. P., sama do roku 2006 soudkyně Městského soudu v Brně, e-mailem obrátila na prezidenta EK ČR s žádostí o projednání obsazení místa soudního exekutora ve Znojmě“. Protože na veřejném zasedání nebyla veřejnost přítomna, je zřejmé, že musela obdržet telefonickou informaci z Krajského soudu v Brně. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak obviněný vytkl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. Na svých procesních právech byl zkrácen předsedou senátu Okresního soudu ve Znojmě porušením ustanovení § 208 tr. ř., když při hlavním líčení dne 11. 9. 2006 byl jím ze soudní síně vykázán, a to na základě požadavku spoluobviněného Z. V. Ten prohlásil, že učiní výpověď, při níž nemá být přítomen. V této spojitosti obviněný nastolil otázku, zda již samotné vykázání jeho osoby ze soudní síně nezakládá porušení práva na obhajobu, neboť spoluobviněný prohlásil, že hodlá soud seznámit s určitými fakty, přičemž tyto skutečnosti mohly být pro jeho obhajobu důležité (z hlediska jejich obsahu, dikce, plynulosti, poznámek, ale i reakce senátu a státního zástupce apod.). Tato výpověď trvala značnou dobu a poté, co se obviněný navrátil do soudní síně, vzhledem k zdravotní indispozici nežádal z důvodů časových čtení zmíněné výpovědi a netrval na seznámení předsedou senátu s jejím obsahem. Soud pokračoval v hlavním líčení, aniž obviněný měl možnost alespoň krátké konzultace s obhájcem. Předmětná výpověď měla zásadní vliv na rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ve smyslu překvalifikace trestného činu podvodu, jak byl uveden ve sdělení obvinění a obžalobě, a to na trestný čin zpronevěry, neboť spoluobviněný Z. V. soudu dokládal, že systém půjček FUND SEL byl akcí české tajné služby. Podle obviněného došlo ke zkrácení jeho práva, což představuje podstatnou vadu řízení, která je důvodem pro zrušení usnesení odvolacího soudu a dovolacím důvodem, přičemž odkázal na rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod TR NS 8/2004-T 722 a zmiňované v komentáři k trestnímu řádu. Na svých procesních právech byl zkrácen i konáním veřejného zasedání Krajského soudu v Brně dne 3. 5. 2007 v jeho nepřítomnosti, ač přítomnost mu měla být soudem umožněna. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V návaznosti na to citoval: - z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 46/2002, že "skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva“, - z usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 474/2003, podle kterého "se může jednat o nesprávné právní posouzení skutku, pokud zavinění není náležitě vyjádřeno v odpovídajících skutkových zjištěních“, - z usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 13/2006, že "musí být v popisu skutku uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popřípadě i pohnutka, která charakterizuje trestní stíhání“, - z usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 856/2006, podle něhož "je zásah dovolacího soudu do oblasti skutkových zjištění přípustný v případě, že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a právní kvalifikací jednání obviněného“, - z usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 959/2006, že "musí být v rozhodnutí soudu naplněny znaky konkrétní skutkové podstaty, zejména zavinění ve vztahu ke způsobení škodlivého následku s tím, že je nezbytné v rámci dokazování a skutkového stavu objasnit vnitřní psychickou stránku jednání obviněného, a zda byl minimálně srozuměn s přisvojením si cizí svěřené věci jinými osobami“, - z dosud nepublikovaného nálezu Ústavního soudu ve věci odsouzené L. R., že "neexistují-li důkazy, vždy musí být zvolena interpretace, která je pro obviněného nejvýhodnější“, - z usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 799/2004, podle kterého "mezi škodou, která vznikla z majetkového trestného činu a jednáním podílníka, který na jiného převede věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, zpravidla nebývá příčinný vztah a podílník za tuto škodu neodpovídá“. Dále obviněný uvedl, že v celé záležitosti vystupoval jako advokát na základě plných mocí od T. v. o. s., Z. V. a investora ze S., a tudíž byl podle § 16 odst. 1 věty první zákona o advokacii povinen řídit se pokyny klienta. Tyto neodmítl splnit podle věty druhé citovaného ustanovení zákona proto, že nic nevěděl o tom, že na účtu klienta jsou peníze, se kterými by nemohl disponovat; pokyny samy o sobě rozpor s právním předpisem ani v nejmenším neukazovaly. Jediným důkazem, z něhož soud dovodil, že musel vědět o původu peněz, bylo sdělení G., že jako osoba disponující s účtem T. v. o. s. měl právo na účet nahlížet. Toto však nijak nedokazuje, že na účet skutečně nahlížel, což okresní soud žádným důkazem nedoložil. Podle obviněného nebylo prokázáno, že věděl, že se na účtu nacházejí peníze, které klient není oprávněn použít pro svou potřebu. Namítl, že neměl zřízen elektronický styk, výpisy z účtu mu nebyly doručovány a zjistit jakékoli skutečnosti o pohybech na účtu by mohl pouze dotazem na pobočce G. ve Z., která účet vedla. Tuto důkazní situaci soudy nijak neinterpretovaly a nehodnotily podle zásady in dubio pro reo, nesprávně posoudily hmotně právní stránku jednání a skutková zjištění i právní kvalifikace jsou v extrémním nesouladu. Orgánům činným v trestním řízení obviněný vytkl, že se vůbec nezabývaly pohnutkou jeho jednání, jakožto součásti subjektivní stránky trestného činu (tou bylo výhradně plnění povinností advokáta vůči klientovi), nevzaly v potaz, že z částky 700.000,- Kč, která měla být předmětem zpronevěry, pro sebe ničeho nepožadoval a ani nezískal. Zdůraznil, že peníze byly bezezbytku použity pro provozní účely klienta, respektive v malé části pro výživné dcery Z. V. Soudy neprokázaly, že byl alespoň srozuměn s tím, že plněním pokynů klienta dojde k přisvojení si jemu svěřených peněz a úmysl společným jednáním s dalšími spoluobviněnými tyto peníze zpronevěřit. O tom, že jde o svěřené peníze nevěděl, neboť v tomto směru byl ze strany klienta uveden v omyl. Ten škodu respektive bezdůvodné obohacení vůči poškozené společnosti uznal, zavázal se peníze vrátit a následně v obchodněprávním sporu byl pravomocným rozsudkem zavázán škodu nahradit. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný konstatoval, že "Krajský soud v Brně rozhodl o zamítnutí jeho odvolání a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř.“ V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 9 To 50/2007, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 10. 2006, č. j. 17 T 174/2005-1076, a sám podle § 265m tr. ř. ve věci rozhodl a jeho osobu zprostil obžaloby. V případě, že by dovolací soud postupoval podle § 265l tr. ř. a po zrušení napadeného rozhodnutí věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, obviněný navrhl, a to s ohledem na jeho námitku podjatosti, jež se týká soudů obou stupňů, věc přikázat jinému okresnímu soudu mimo obvod Krajského soudu v Brně. S odkazem na ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. taktéž navrhl, aby "předseda senátu Nejvyššího soudu odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 10. 2006, č. j. 17 T 174/2005-1076, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 9 To 50/2007, neboť odklad nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí, přiznaný těmito rozhodnutími poškozenému ZD S. by pro obviněného znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout poškozenému, který má přiznaný nárok na náhradu téže škody vůči dvěma spoluobviněným“. Následně obviněný JUDr. P. P. učinil několik vlastnoručních podání, která označil za doplnění dovolání a jež byla Nejvyššímu soudu doručena dne 18. 9. a 18. 12. 2007, dále 3. 1., 10. 1., 22. 1. a 29. 1. 2008. V jednotlivých podáních, jejichž součástí byla i kopie podnětu ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 9 To 50/2007, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 17 T 174/2005, obviněný v podrobnostech rozvedl své výhrady k rozhodnutím soudů obou stupňů ve věci eventuálně k řízení, které jim předcházelo. K podaným dovoláním se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vyjádření k dovolání obviněného G. G. státní zástupce poukázal na vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že zásah do skutkových zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, učiní-li obviněný tento "nesoulad“ předmětem dovolání. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a přiléhavým způsobem právně kvalifikován, když bylo zjištěno, že obviněný se na spáchání posuzovaného skutku aktivně podílel jako spolupachatel. Skutková zjištění, jež našla odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, soud učinil na základě poměrně rozsáhlého dokazování, přičemž zejména prvostupňový soud velmi podrobně rozvedl vlastní hodnotící úvahy, s nimiž se státní zástupce ztotožnil. Podle jeho názoru bylo provedenými důkazy prokázáno, že obviněný Z. V. prostřednictvím obviněných JUDr. P. P. a G. G., kteří jednali minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák., se dopustili posuzovaného skutku. V tomto směru odkázal na podrobné rozvedení hodnotících úvah soudů, jak byly obsaženy v odůvodnění napadených rozhodnutí, především soudu prvního stupně. Dále státní zástupce citoval podstatnou část z tzv. skutkové věty rozsudku okresního soudu. V této souvislosti podotkl, že věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Konstatoval, že není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním aktem, jímž je např. písemná smlouva nebo předávací protokol. Má-li svěřená věc povahu peněz, jde o věc svěřenou pachateli i tehdy, jestliže jsou peníze v hotovosti složeny nebo bezhotovostně převedeny na bankovní účet, s nímž je pachatel oprávněn disponovat, a jestliže má zároveň povinnost s prostředky, které se takto dostaly do jeho moci, určitým způsobem naložit, např. vyplatit je při splnění stanovených podmínek třetí osobě nebo je převést na její účet (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 7 Tdo 90/2007). Závěrem vyjádření státní zástupce konstatoval, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, jež vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby bylo Nejvyšším soudem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto a rozhodnutí učiněno za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o dovolání obviněného JUDr. P. P., tak státní zástupce ve vyjádření připomněl, jaké dovolací důvody byly v mimořádném opravném prostředku uplatněny. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce uvedl, že zákon předpokládá splnění dvou kumulativních podmínek, a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání známa již v původním řízení nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Důvodem vyloučení jsou pochybnosti o tom, že nemůže rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. U osoby JUDr. H., předsedkyně senátu odvolacího soudu, se však o takový případ evidentně nejedná. Navíc obviněný namítl podjatost "Krajského soudu v Brně“ pouze obecně, aniž by doložil jedinou relevantní námitku k nestrannému a nezávislému rozhodování senátu JUDr. H. Státní zástupce konstatoval, že obviněným deklarovaný dovolací důvod nebyl naplněn, a tudíž v této části je dovolání zjevně neopodstatněné. Státní zástupce připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze uplatnit, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Citované ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Je-li obviněných několik, předseda senátu může učinit opatření, aby obviněný byl vyslýchán v nepřítomnosti spoluobviněných. Obviněného je však třeba vždy v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědí spoluobviněných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti (§ 208 tr. ř.). Státní zástupce konstatoval, že z protokolu o hlavním líčení konaném dne 6. 9. 2006 u Okresního soudu ve Znojmě vyplynulo, že před započetím doplňujícího výslechu obviněného Z. V. (tehdy V.), vyhlásil předseda senátu usnesení, že po dobu doplňujícího výslechu se vylučuje veřejnost a současně vyhlásil opatření podle § 208 tr. ř., že výslechu nebude přítomen obviněný JUDr. P. Po ukončení výslechu vyhlásil, že hlavní líčení bude nadále veřejné a obviněný JUDr. P. bude ve smyslu ustanovení § 208 tr. ř. z časových důvodů seznámen s obsahem této výpovědi v průběhu dokazování. Po ukončení výslechu posledního svědka předseda senátu prohlásil, že obviněnému JUDr. P. bude ze záznamového zařízení přehrána výpověď Z. V. Současně státní zástupce ocitoval sdělení obviněného soudu, z něhož vyplývá, že s výpovědí jej obhájce seznámil, na jejím přehrání netrvá a seznámí se s ní v písemné formě, která bude uvedena v protokolu. Zdůraznil, že za tohoto stavu nelze přisvědčit námitce obviněného, že by postup prvoinstančního soudu představoval podstatnou vadu řízení a porušení jeho obhajovacích práv, jakož i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Proto i v této části shledal dovolání jako zjevně neopodstatněné. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitkám obviněného uplatněným v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož vymezení v dovolacím řízení připomněl. Zásah do skutkových zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, učiní-li obviněný tento "nesoulad“ předmětem dovolání. Zdůraznil, že o takovou situaci se v posuzované věci nejedná. V případě obviněného JUDr. P. P. byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a přiléhavým způsobem právně kvalifikován, když bylo zjištěno, že se na spáchání posuzovaného skutku aktivně podílel jako spolupachatel. Skutková zjištění, jež jsou obsažena ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, soud učinil na základě poměrně rozsáhlého dokazování, přičemž s hodnotícími úvahami především soudu prvního stupně se ztotožnil. Bylo prokázáno, že obviněný Z. V. prostřednictvím obviněných JUDr. P. P. a G. G., kteří jednali minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák., se dopustili posuzovaného skutku. V tomto směru státní zástupce odkázal na podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí zejména prvostupňového soudu. Podle jeho názoru obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uplatněné námitky obsahově stojí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu i ostatních důvodů dovolání, přičemž v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad (již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Uplatněnými dovolacími námitkami je primárně polemizováno se skutkovými zjištěními, zejména s hodnotícími úvahami soudů, a proto tyto námitky jsou skutkové nikoli právní. V této části obviněný uplatnil dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce zmínil jeho zákonem stanovené vymezení [rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., pokud nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. Dodal, že dovolání obviněného nebylo učiněno též s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a proto odkaz na tento dovolací důvod v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se jeví jako vnitřně nelogický. Státní zástupce vyhodnotil dovolání obviněného JUDr. P. P. jako zjevně neopodstatněné, a to pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť tento důvod dovolání je v posuzovaném případě předcházejícím dovolacím důvodem podmíněn. Poznamenal, že o dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. se obviněný v dané souvislosti v dovolání nezmiňuje. Závěrem vyjádření státní zástupce uvedl, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby bylo Nejvyšším soudem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto a rozhodnutí učiněno za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných G. G. a JUDr. P. P. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Jelikož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 2 tr. ř.], nelze přihlížet k vlastnoručním podáním obviněného JUDr. P. P. ve věci (tato okolnost je zjevná z jejich formálních náležitostí), byť je označil za doplnění dovolání. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů: b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, l) bylorozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky. U obviněného JUDr. P. P. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uvedl dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř., přičemž ale v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nevznesl v mimořádném opravném prostředku vůbec žádné námitky. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zapotřebí uvést, že tento důvod dovolání lze úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř., a současně tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Podle § 30 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Účelem citovaného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Jak konstatoval Ústavní soud, vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 tr. ř. není založeno pouze na existenci pochybnosti o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 34, č. 182/1999). Podle ustálené judikatury může poměr k projednávané věci záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně byli jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci), nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně odborné způsobilosti soudce (předsedy senátu, členů senátu) rozhodujícího ve věci. Stejně nelze považovat za poměr k projednávané věci odlišný právní názor. Z ustanovení § 30 tr. ř. vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajících objektivně. Nemůže postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, neboť nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v § 30 odst. 2, 3 tr. ř. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi. Obviněný JUDr. P. P. shledává důvod vyloučení Krajského soudu v Brně v okolnosti, že ačkoliv nebyla u veřejného zasedání odvolacího soudu veřejnost přítomna, tak bezprostředně po jeho skončení musela JUDr. P., která se "e-mailem obrátila na prezidenta EK ČR s žádostí o projednání obsazení místa soudního exekutora ve Znojmě“ obdržet telefonickou informaci o odvolacím řízení z Krajského soudu v Brně. Současně ale neuvedl jakoukoliv konkrétní skutečnost, která by v namítané souvislosti umožňovala dovodit obavu, že odvolací soud nebyl schopen ve věci rozhodovat nestranně. Za situace, kdy nebylo v dovolání ani tvrzeno, že by někdo ze senátu odvolacího soudu, který podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 9 To 50/2007, rozhodoval ve složení předsedkyně senátu JUDr. Z. H. a soudci M. D. a JUDr. M. V. (č. l. 1132 spisu), měl např. k obviněnému JUDr. P. P. nebo k projednávané věci nějaký bližší či vysloveně osobní vztah, nelze podjatost soudců rozhodujících o odvolání dovozovat z výše tvrzené okolnosti. Jmenovaní soudci tudíž nebyli vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť nevznikly pochybnosti o jejich nestrannosti ve smyslu znění § 30 odst. 1 tr. ř. Proto v této části dovolání Nejvyšší soud shledal mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněným. Pro úplnost je možno poznamenat, že oprávněnou námitku podjatosti, která v závěru dovolání byla bez jakékoliv konkretizace vyslovena i vůči soudu prvního stupně, by nebylo možno shledat ani v podání, které bylo Krajskému soudu v Brně doručeno dne 13. 4. 2007. V této písemnosti obviněný JUDr. P. P. mimo jiné konstatoval: "Jak jsem se nyní dozvěděl, má stát za mým odsouzením jistý advokát (jméno se mi dosud nepodařilo zjistit), který údajně ovlivnil celou mou trestní věc už od zahájení trestního stíhání až po odsouzení Okresním soudem ve Znojmě. Nejdříve měl údajně zařídit u okresní státní zástupkyně, aby proti mně bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, a poté měl údajně tento advokát ovlivnit soudce tak, aby mne za každou cenu odsoudil, a to i přes chybějící důkazy a vzdor tomu, že jsem se ve věci angažoval jako advokát se specifickým postavením plnícím pokyny klienta. Podotýkám, že tyto informace se ke mně dostaly ze 3 různých zdrojů a nezávisle na těchto zdrojích navzájem, přičemž se jedná o zdroje z justice a advokacie. Pokud se tyto informace zakládají na pravdě, rozhodoval ve věci minimálně vyloučený soudce, takže ve smyslu § 30 tr. ř. nemohou být provedené úkony podkladem pro rozhodnutí. Ostatně podjatost lze spatřovat i v tom, že novináři deníku R. byla v rozporu s trestním řádem poskytnuta informace, že vykonávám činnost soudního exekutora“ (č. l. 1130 spisu). V citované části podání je totiž zmiňováno nedoložené tvrzení, a to o údajném nezákonném postupu okresní státní zástupkyně a soudce okresního soudu ve věci. Dále případné poskytnutí informace sdělovacímu prostředku, že obviněný vykonává činnost soudního exekutora, není ničím protiprávním a svědčícím o podjatosti soudce. I v záhlaví rozsudku, který se vždy vyhlašuje veřejně, je takto skutečnost u jména obviněného uvedena. Výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. z důvodu tzv. podjatosti (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 34/1997). Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný JUDr. P. P. uplatnil námitku, že u hlavního líčení nebylo dodrženo ustanovení § 208 tr. ř. a že byl zkrácen na svých právech konáním veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, což zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Podle ustanovení § 208 tr. ř. platí, že je-li obžalovaných několik, předseda senátu může učinit opatření, aby obžalovaný byl vyslýchán v nepřítomnosti spoluobžalovaných. Obžalovaného však je třeba vždy ještě v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědí spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti. Odděleným výslechem se může čelit vzájemnému nežádoucímu ovlivňování a přizpůsobování výpovědí obžalovaných a v důsledku toho oslabování jejich důkazní hodnoty. Tímto způsobem výslechu lze předejít i tomu, aby některý z obžalovaných neodmítal výpověď jen z důvodu, že nechce vypovídat v přítomnosti ostatních spoluobžalovaných, nebo aby neváhal uvádět skutečnosti usvědčující ostatní obžalované. Předně nelze souhlasit s názorem obviněného JUDr. P. P., že již samotný doplňující výslech spoluobviněného Z. V. (tehdy V.), kterému nebyl v jednací síni přítomen, znamenal porušení jeho práva na obhajobu. Z protokolu o hlavním líčení konaném před Okresním soudem ve Znojmě dne 6. 9. 2006 (nikoli 11. 9. 2006, jak je uvedeno v dovolání) vyplývá, že předseda senátu učinil ve smyslu ustanovení § 208 věty první tr. ř. opatření, aby jmenovaný spoluobviněný, který o takový postup požádal, byl vyslýchán v nepřítomnosti obviněného (č. l. 1025 spisu). Po skončení tohoto výslechu a návratu obviněného JUDr. P. P. do jednací síně předseda senátu k dotazu jeho obhájce sdělil, že obviněný bude seznámen s výpovědí spoluobviněného Z. V. v průběhu dokazování, a to vzhledem k časovým důvodům (č. l. 1028 spisu). Z protokolu o hlavním líčení rovněž plyne, že po výslechu svědků a přečtení některých listinných důkazů bylo předsedou senátu oznámeno: "S přihlédnutím k § 208 tr. ř. bude vypnuto záznamové zařízení s tím, že bude přehrána výpověď obžalovaného V. (V.)“. V návaznosti na to obviněný JUDr. P. P. uvedl: "můj obhájce mě seznámil s jeho výpovědí, proto netrvám na jejím přehrání. Seznámím se s jeho výpovědí v písemné formě, která bude uvedena v protokolu“ (č. l. 1032 spisu). Z popsané rekapitulace je zřejmé, že obviněný JUDr. P. P. nebyl v průběhu dokazování před okresním soudem předsedou senátu ve smyslu znění § 208 věty druhé tr. ř. seznámen s výpovědí spoluobviněného Z. V., kterou tento učinil v jeho nepřítomnosti. Podle názoru Nejvyššího soudu však nelze zmíněný postup považovat za podstatnou vadu řízení, a to s ohledem na obsah prohlášení samotného obviněného u hlavního líčení (zejména týkající se seznámení s předmětnou výpovědí). Soudní řízení proto nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, že by pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Nedošlo k popření ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s námitkou obviněného JUDr. P. P., že byl zkrácen na svých právech konáním veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, je potřebné připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání, tj. stanoví odchylně podmínky, kdy lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a kdy takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou. Tento závěr je zřejmý i ze znění § 238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v § 232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení § 263 tr. ř. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení § 234 tr. ř., přičemž podle § 234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle § 234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Zákon stanoví "něco jiného“ např. v § 263 odst. 2 tr. ř. (účast státního zástupce při veřejném zasedání odvolacího soudu je povinná) a v § 263 odst. 3 tr. ř. (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení). Obecné ustanovení § 234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání konaném o odvolání. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovatbuď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal a tím dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále je nutno připomenout i ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává. Logický výklad tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§ 233 odst. 2 tr. ř.) a nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces. Jelikož obviněný JUDr. P. P. nebyl v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 3. 5. 2007 ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tak aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. nepřipadala v úvahu. Podle § 233 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná. Z ustanovení § 233 odst. 1 věty druhé tr. ř. mimo jiné vyplývá, že o veřejném zasedání vyrozumí obviněného, jestliže nebyl k veřejnému zasedání předvolán, a to jako osobu, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, nebo jako osobu, která může být rozhodnutím přímo dotčena; v tomto případě je obviněný poučen o tom, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti. Podle ustanovení § 233 odst. 2 věty první a druhé tr. ř. předseda senátu stanoví den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. K posouzení, zda Krajský soud v Brně mohl veřejné zasedání o odvolání provést v nepřítomnosti obviněného JUDr. P. P., bylo nutno se zabývat tím, zda jeho osobě bylo předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně a včas doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost, pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Současně platí, že má-li obviněný něco osobně vykonat, je třeba písemnost doručit jemu osobně (§ 62 odst. 2 tr. ř.). Z ustanovení § 63 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nestanoví-li zákon jinak, užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánům, státu, advokátům, notářům, obcím a územně samosprávným celkům přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení. Jelikož trestní řád neobsahuje ustanovení, které by řešilo doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání, tak na zmíněný úkon dopadají předpisy občanského soudního řízení. Zákon v § 46 odst. 1 větě první o. s. ř. stanoví, že písemnost určenou fyzické osobě soud předá doručujícímu orgánu k doručení na adresu jejího bytu, jejího místa podnikání, jejího pracoviště nebo místa, kde se zdržuje. Podle § 46 odst. 3 věty první a druhé o. s. ř. nebyla-li fyzická osoba zastižena na adrese uvedené v odstavci 1 a písemnost jí nebyla doručena ani na jiném místě, doručující orgán písemnost, která jí má být doručena do vlastních rukou, uloží. Jinou písemnost doručující orgán doručí vhodné fyzické osobě bydlící, působící nebo zaměstnané na témže místě nebo v jeho okolí, která adresáta zná a souhlasí s tím, že mu písemnost odevzdá; není-li možno ani takto doručit, písemnost se uloží. Z ustanovení § 50c odst. 1 o. s. ř. plyne, že byla-li písemnost uložena, zanechá se v místě doručování adresátu výzva, aby si písemnost vyzvedl. Podle § 50c odst. 4 první část věty o. s. ř. platí, že nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Z trestního spisu se podává, že předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně nařídila dne 12. 4. 2007 veřejné zasedání o podaných odvoláních na den 3. 5. 2007 s tím, že obviněný JUDr. P. P. bude podle vzoru 7a o veřejném zasedání vyrozuměn na adresu jeho trvalého bydliště (č. l. 1127 spisu). Z příslušné poštovní doručenky je zřejmé, že toto vyrozumění nebylo obviněnému doručeno, přičemž na obálce je pracovníkem pošty uvedeno: "adresát nezastižen, oznámeno dne 13. 4. 2007, zásilka uložena dne 13. 4. 2007, úložní lhůta končí dne 16. 4. 2007, nevyzvednuto“ (č. l. 1128 spisu). Pokud za tohoto stavu Krajský soud v Brně dne 3. 5. 2007 konstatoval, že u obviněného bylo doručení vykázáno uložením dne 13. 4. 2007 a shledal podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, o čemž rozhodl usnesením (vše na č. l. 1132 spisu), nelze tomuto postupu vytýkat pochybení. Dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je v příslušné části zjevně neopodstatněné. V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Podle názoru Nejvyššího soudu oba obvinění uplatnili v dovolání námitky, které jimi deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tak je tomu v případě, když obviněný G. G. odmítá, že se měl podílet na výběru finančních prostředků z předmětného účtu a že by věděl o přijetí platby od ZD S. na tento účet. Tvrdí, že ZD S. pouze předal lísteček s číslem účtu společnosti T. v. o. s. a měl zmocnění k nikdy nerealizovanému elektronickému platebnímu styku. Nesouhlasí s tím, že by měl vědomost o financích společnosti T. v. o. s. či znal na účtu aktuální zůstatky. V návaznosti na tyto skutečnosti zpochybňuje úmyslné zavinění ve svém jednání. U obviněného JUDr. P. P. jde o tvrzení, že v celé záležitosti vystupoval jako advokát na základě plných mocí od T. v. o. s., spoluobviněného Z. V. a investora ze S., přičemž podle zákona o advokacii byl povinen řídit se pokyny klienta. Tyto neodmítl splnit, neboť nic nevěděl o tom, že na účtu klienta jsou peníze, se kterými by nemohl disponovat a jež klient není oprávněn použít pro svoji potřebu. Samotné pokyny rozpor s právním předpisem ani v nejmenším neukazovaly. Obviněný vytýká, že sdělení G. nedokazuje, že na účet skutečně nahlížel. Uvádí, že neměl zřízen elektronický styk a výpisy z účtu mu nebyly doručovány. Namítá, že soudy nehodnotily důkazní situaci podle zásady in dubio pro reo, nezabývaly se pohnutkou jeho jednání a neprokázaly, že byl alespoň srozuměn s tím, že plněním pokynů klienta dojde k přisvojení si svěřených peněz. Nutno zdůraznit, že všechny tyto výhrady obou obviněných, které jsou v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze celé události až následně obvinění spatřují vady ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Obvinění nenamítají, že předmětný skutek, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. I jimi tvrzenou absenci subjektivní stránky spojují s jiným skutkovým stavem, než jak byl v soudním řízení zjištěn. V této části bylo dovolání obviněného JUDr. P. P. podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť relevantně nevznesl žádnou hmotně právní námitku. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Jedinou námitkou, která obsahově uplatněný důvod dovolání naplňuje, je výhrada obviněného G. G., že zpronevěřit lze pouze věc a nikoli pohledávku jako jinou majetkovou hodnotu, kterou peníze ve formě vkladů na účtu jsou. Současně vytýká, že pokud by došlo k výběru z předmětného účtu ve vlastnictví T. v. o. s. oprávněnou osobou, nemohly se po právu vybrané peníze z bankovního účtu proměnit zpět na cizí věc ve smyslu ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. Uvedeným postupem nemohlo dojít k přisvojení si svěřené cizí věci ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zák., když výběrem finančních prostředků z vlastního účtu nedošlo k vyloučení ZD S. z držení, užívání a nakládání s věcí. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzenou právní vadu. Pochybení však neshledal. Trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Podle § 9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Z ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 1. 2002). Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění. Je skutečností, že ve smyslu ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2006, se věcmi rozuměly pouze movité a nemovité věci, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry. Takovými věcmi mohly být i peníze na hotovosti. Na druhé straně však jimi nebyly peněžní prostředky vložené na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky. Mezi majitelem účtu nebo vkladní knížky na jedné straně a bankou na straně druhé za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má majitel účtu nebo vkladní knížky vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku. Představuje totiž specifické majetkové právo, které má určitou hodnotu. Nelze ji však považovat za věc. S ohledem na to ji nebylo možné odcizit ve smyslu § 247 tr. zák. a zpronevěřit ve smyslu § 248 tr. zák. Mohlo s ní však být ve smyslu § 250 tr. zák. podvodně manipulováno (stejný právní názor byl již dříve vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 178/2004). Naproti tomu peněžní prostředky vybrané z účtu v hotovosti mohly být i odcizeny nebo zpronevěřeny. Současná právní úprava vyjádřená v ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák., ve znění účinném od 1. 7. 2006, za věci mimo jiné považuje i peněžní prostředky na účtu. Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Z tzv. právní věty rozsudečného výroku je zřejmé, že Okresní soud ve Znojmě považoval trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, v jednání obviněných G. G. a JUDr. P. P. za naplněný tím, že "si přisvojili cizí věc, která jim byla svěřena a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu“. Ze skutkových zjištění výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu mimo jiné vyplývá, že došlo k sepsání a podepsání smlouvy o poskytnutí investiční půjčky, podle níž společnost T. v. o. s. jako smluvní partner zahraniční společnosti M. C. I. S. D. zajistí ve prospěch Zemědělského družstva S. investiční půjčku ve výši 7.000.000,- Kč. Současně bylo smlouvou stanoveno,že tento subjekt jako garanci solventnosti složí částku 700.000,- Kč na účet u G. C. B., a. s. formou termínovaného vkladu nejpozději do 31. 10. 2000, který bude vinkulován ve prospěch T. v. o. s. nebo zahraničního investora. V tzv. skutkové větě se rovněž uvádí: "Dne 11. 8. 2000 založil obžalovaný JUDr. P. bankovní účet u G. C. b. a. s., ke kterému měl podpisové právo, mohl nahlížet na stav účtu a pohyby prostřednictvím elektronického platebního styku, disponoval s prostředky na tomto účtu, kdy výpisy byly zasílány na T. v. o. s., a obžalovaný G. měl zmocnění k elektronickému platebnímu styku. Po osobní návštěvě obžalovaného G. složilo dne 1. 11. 2000 ZD S. 700.000,- Kč jako garanci na zmíněný účet. Následně v rozporu s uzavřenou smlouvou a dohodou o tom, že tato částka bude vinkulována, nebude použita pro jiné účely, což obžalovaní P. i G. věděli, kdy s přihlédnutím ke znění jiných smluv o půjčkách nemohli předpokládat, že složené finanční prostředky pocházejí od jiného smluvního partnera než ZD S., přičemž vzhledem k dispozicím s prostředky na účtu věděli o přijetí platby od ZD S., obžalovaný JUDr. P. částečně sám vybral a opakovaně umožnil obžalovanému G. vybrat složenou garanci, vybrané prostředky byly užity pro jiné účely…“. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně ke skutkovým zjištěním mimo jiné konstatoval: "Bylo zjištěno, že finanční prostředky byly zaslány z účtu ZD na účet T. Dle smlouvy bylo dáno jednoznačné určení povahy a účelu použití peněz. Tyto neměly být určeny na jiný účel, než na složení jistoty, neměly být užity pro potřeby T., případně jiných osob.“ V návaznosti na to okresní soud uvedl, že finanční prostředky, které při vědomí jejich původu postupně vybrali obvinění JUDr. P. P. a G. G., považoval za cizí věc ve smyslu § 89 odst. 13 tr. zák. Současně zdůraznil: "S bankovkami poté obžalovaní disponovali v rozporu se zněním smlouvy s ZD, neboť peněžní prostředky byly složeny jako jistina, záloha, záruka, jistota a nebyl dán právní důvod jejich užití.“ Pokud jde o subjektivní stránku prvostupňový soud poukázal na skutečnost, že obvinění JUDr. P. P. a G. G. nevybírali peníze bez vědomosti druhého z nich. Proto v jejich jednání dovodil "společný úmysl minimálně podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť museli vědět, že jednají nedovoleně a byli z okolností případu zjevně srozuměni s tím, co činí, jaké budou následky“ (vše na str. 24 a 25 rozsudku). Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud ve Znojmě v rozporu s trestním zákonem (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Brně), když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, kvalifikoval v případě jednání obviněných G. G. a JUDr. P. P. jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., neboť si přisvojili cizí věc, která jim byla svěřena a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu. Ze skutkových zjištění je zcela evidentní, že finanční částka ve výši 700.000,- Kč byla společnosti T. v. o. s. toliko svěřena, a to za výše popsaným účelem. Rovněž je zjevné, že ačkoliv oba obvinění o této skutečnosti věděli a nemohli předpokládat, že finanční prostředky byly složeny jiným smluvním partnerem, tak složenou garanci z účtu postupně vybrali a tyto peníze na hotovosti - tj. cizí věc - použili v rozporu se smlouvou stanovenou dispozicí, a to způsobem, jímž zmařili základní účel svěření. Jejich jednání bylo vedeno stejným úmyslem, bylo objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestný čin. Proto v jejich činu byl naplněn i znak spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Závěrem je třeba připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzované trestní věci se však o takovou situaci nejedná. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Znojmě plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněných, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se ztotožnil Krajský soud v Brně, popřípadě některé i rozvedl, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení. Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných G. G. a JUDr. P. P. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného JUDr. P. P. na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Citovaná rozhodnutí (5)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.