Nejvyšší soud · Usnesení

6 Tdo 172/2008

Rozhodnuto 2008-07-24 · ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.172.2008

Citované zákony (66)

Rubrum

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2008 dovolání, které podal obviněný Mgr. J. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 7 To 274/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 119/2001, a rozhodl takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. Š. odmítá.

Odůvodnění

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001, byli obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. uznáni vinnými dvěma trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák. ve znění novely č. 327/1999 Sb., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byli oba obvinění odsouzeni podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Z. B., a Z. F., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a v jejich neprospěch obvodní státní zástupce pro Prahu 1 odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu ohledně obou obviněných. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody obviněné Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. odsoudil podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák. je pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003, byl k dovolání obviněných Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, byli obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. uznáni vinnými: I. obviněný Mgr. J. Š. sám trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 8. 6. 1981 v P., v neztotožněné kanceláři, v rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce Charta 77, při výslechu, který prováděl jako starší referent 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha, fyzicky napadl poškozeného Z. B., tím způsobem, že srolovaným ručníkem, který předtím namočil v umyvadle, ho škrtil, zakláněl mu hlavu za opěradlo židle, v důsledku čehož u jmenovaného došlo ke krátkodobému bezvědomí a dýchacím potížím, přičemž takto vedený způsob výslechu prohloubil u poškozeného pocit nedůvěry a nespokojenosti s činností státních orgánů, který následně vyústil z důvodu obavy před stupňujícím se tlakem ze strany Státní bezpečnosti i v jeho vystěhování se z ČSSR dne 14. 6. 1982 do Rakouska, čímž porušil nejméně ustanovení článku 30 odst. 1, článku 34 Ústavy ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., § 3 odst. 1, 2, § 15 odst. 1, § 32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, II. obviněný JUDr. Z. D. sám trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb., kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době, pravděpodobně 4 dny po datu 8. 6. 1981, v P., v neztotožněné kanceláři, v rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce Charta 77, při výslechu, který prováděl jako referent 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha, fyzicky napadl poškozeného Z. B., tím způsobem, že ho opakovaně udeřil pěstí do břicha, poléval mu hlavu vodou ze sklenice, v důsledku čehož došlo u poškozeného k potížím s dýcháním a úzkostem v krajině srdeční, přičemž takto vedený způsob výslechu prohloubil u poškozeného pocit nedůvěry a nespokojenosti s činností státních orgánů, který následně vyústil z důvodu obavy před stupňujícím se tlakem ze strany Státní bezpečnosti i v jeho vystěhování se z ČSSR dne 14. 6. 1982 do Rakouska, čímž porušil nejméně ustanovení článku 30 odst. 1, článku 34 Ústavy ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., § 3 odst. 1, 2, § 15 odst. 1, § 32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, III. obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. společně trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb., kterého se měli dopustit tím, že dne 13. 10. 1981, kolem 01.30 hod., v P., v rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce Charta 77, J. Š. ve funkci staršího referenta 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha, JUDr. Z. D. jako referent 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha a další dosud neztotožněný muž, poté, když se představili jako I. J., vnikli do bytu poškozené Z. F., kde následně J. Š. poškozené v předsíni bytu zakryl ústa, odtáhl ji ke kuchyňským dveřím, kde ji opakovaně udeřil hlavou o futro dveří, JUDr. Z. D. a další muž jí opakovaně kopali do hýždí, břicha a stehen, přičemž současně poškozené i vulgárně nadávali a JUDr. Z. D. jí kladl otázky za účelem zjištění posílání zpráv o Chartě 77 do zahraničí a spolupráce s organizací VONS, v důsledku čehož poškozená utrpěla zranění v podobě otřesu mozku lehkého stupně, zhmoždění hlavy, krční páteře a pravého stehna, kterážto zranění omezila poškozenou v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou týdnů, přičemž tyto praktiky obžalovaných prohloubily u poškozené pocit nedůvěry, nespokojenosti s činností státních orgánů, jakož i vzbudily obavu o život a následně vyústily i v její vystěhování se z ČSSR na jaře 1982 do Velké Británie, čímž porušili nejméně ustanovení článku 30 odst. 1, článku 34 Ústavy ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., § 3 odst. 1, 2, § 15 odst. 1, § 32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti. Za tyto trestné činy byli obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. odsouzeni podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený Z. B. a poškozená Z. F. - H. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění a v jejich neprospěch obvodní státní zástupce pro Prahu 1 odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného Mgr. J. Š. zrušen pouze ve výroku o trestu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině dvojnásobným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného odsoudil podle § 158 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením pro výkon tohoto trestu podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného Mgr. J. Š. zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (poznámka: v samostatném odvolacím řízení bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 7 To 20/2006, rozhodnuto o odvolání obviněného JUDr. Z. D. a o odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 1 týkající se tohoto obviněného). Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1475/2006, byl k dovolání obviněného Mgr. J. Š. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Městskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 7 To 274/2007, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, ohledně obviněného Mgr. J. Š. zrušen pouze ve výroku o trestu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině dvojnásobným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného odsoudil podle § 158 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného Mgr. J. Š. zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 7 To 274/2007, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, podal obviněný Mgr. J. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), e), g) tr. ř. Předeslal, že ve věcech skutkových setrvává na všech svých dosud vznesených argumentech obsažených v jednotlivých odvoláních, dovoláních, vyjádřeních a dalších podáních. Současně poukázal na neúměrnou délku trvání trestního stíhání, která negativně ovlivnila jeho osobní i profesní život a podepsala se na jeho zdraví. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný shledal v tom, že trestní stíhání proti jeho osobě "je vedeno neorgánem činným v trestním řízení, který není nadán žádnou zákonnou pravomocí trestní stíhání s právně relevantními důsledky vést“, a je tedy orgánem v trestním řízení z rozhodování vyloučeným. Namítl, že Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (dále jen "ÚDVZK“) do 1. 1. 2002, kdy byl teprve zřízen zákonem, právně ani fakticky jako orgán činný v trestním řízení neexistoval. Tento závěr dovodil z následujících okolností: - nařízením ministra vnitra č. 59/1992 ze dne 30. 10. 1992, č. j. ÚVV-1331/01-92, byl zřízen útvar Policie ČR - Úřad pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB (dále jen "ÚDVSTB“), který byl podřízen Úřadu pro vyšetřování ČR, aniž by však byl někdy jeho součástí, neboť v organizaci Policie ČR takto nikdy nebyl uveden, - nařízením ministra vnitra č. 13/1994 ze dne 23. 2. 1994, č. j. OŘ-25/20-N-94, kterým se stanoví organizace Policie ČR, je ÚDVSTB uveden mezi devíti útvary nadaných působností na celém území republiky, a nikoliv pod Úřadem pro vyšetřování ČR, - rozkaz ministra vnitra č. 81/1994 "K zabezpečení úkolů vyplývajících z dohody o převodu Střediska pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu od Ministerstva spravedlnosti k Ministerstvu vnitra a zřízení nového útvaru“, v podstatě jenom deklaroval záměr zřídit nový útvar, aniž by jej však skutečně právně relevantním způsobem zřizoval podle zákona o Policii ČR, ve znění zák. č. 326/1993 Sb., účinného od 1. 1. 1994, - nařízením ministra vnitra č. 83/1994 ze dne 16. 12. 1994, č. j. OŘ-121020-N-94, byl ÚDVSTB v odstavci 2 zrušen, a to bez náhrady s účinností ke dni 16. 12. 1994, přičemž jiný nahrazující útvar, který by byl jeho nástupcem, nebyl podle zákona právně relevantním způsobem až do 1. 1. 2002 zřízen, i když takový záměr v rozkazu ministra vnitra č. 81/1994 existoval, - rozkazem ministra vnitra č. 27/1995 stanovil ministr vnitra dne 3. 4. 1995 působnost dosud nezřízenému útvaru s názvem Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. V návaznosti na to obviněný vytkl, že sdělení obvinění, které je jako jediné v trestním spise založeno, je datováno dnem 29. 3. 1995, tj. z doby, kdy ÚDVZK, i kdyby existoval, neměl žádnou působnost a pravomoc, která mu byla dána až naposledy citovaným rozkazem ministra vnitra. V této skutečnosti shledal pravděpodobný důvod, proč zmíněné sdělení obvinění nebylo expedováno a bylo nahrazeno "právním zmetkem“ ze dne 27. 4. 1995, přičemž vysvětlení této nejasnosti soudy zabránily zákazem výslechu svědkyně JUDr. H. L. Rozkaz ministra vnitra č. 27 ze dne 3. 4. 1995 obviněný označil, a to pokud jde o ÚDVZK, za právně nicotný, stejně jako první Organizační řád pro právně neexistující útvar ÚDVZK ze dne 4. 7. 1995. V tomto shledal důkaz, že ÚDVSTB nebyl s ničím sloučen, neboť kdyby se tak stalo, platil by v ÚDVZK organizační řád ÚDVSTB, který by musel být před přijetím nového organizačního řádu zrušen nebo změněn, což se nestalo, protože automaticky zanikl současně s ÚDVSTB v důsledku nařízení ministra vnitra č. 83/1994. Podle jeho názoru je zřejmé, že ÚDVZK platně právně nevznikl, jednalo se pouze o orgán zdánlivý a nezpůsobilý k vedení trestního stíhání, jehož úkony byly pouhými právními paakty bez způsobilosti nést právní následky spojené s trestním stíháním. Dále obviněný namítl, že JUDr. H. L. konala jménem neexistujícího ÚDVZK úkony trestního řízení, přičemž nikdy nebyla ve služebním poměru příslušníka Policie ČR a ani jejím vyšetřovatelem, o čemž obhajoba předložila korespondenci s Ministerstvem vnitra. Úkony, které vůči jeho osobě učinila, označil za právně nicotné, jenž nemohou založit žádné právní následky, zejména přivodit trestní stíhání. Pochybení shledal v tom, že městský soud odmítl návrhy na doplnění dokazování spočívající ve zkoumání pravosti otisku použitých razítek a podpisu jmenované na jednotlivých opatřeních, případně jejího služebního zařazení. Tento postup označil za účelový, zaujatý a zlovolný. Prvostupňovému soudu vytkl, že zajistil "úřední záznam paní M. s paní L.“, kterou odmítl vyslechnout jako svědkyni, čímž porušil ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož mají být shromážděny i důkazy svědčící ve prospěch obviněného a zakazuje se selektivní provádění důkazů. Rovněž nedodržel ustanovení § 2 odst. 11 tr. ř., tj. zásadu bezprostřednosti a ústnosti. Obviněný poukázal i na znění § 160 a § 161 tr. ř., v nichž je stanoveno, že trestní stíhání může zahájit toliko policejní orgán, kterým podle ustanovení § 4 a § 5 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, a to s odkazem na ustanovení § 17 odst. 2 zák. č. 100/1970 Sb., v platném znění, je pouze policista a vyšetřovatel Policie ČR. Zopakoval, že podle listinných důkazů předložených obhajobou nebyla JUDr. H. L. nikdy policistou ani vyšetřovatelem Policie ČR. Po převzetí těchto důkazů a seznámení se s jejich obsahem, však je odvolací soud odmítl přijmout a provést, ačkoli byly v rozporu s pořízeným úředním záznamem. Obviněný vyslovil nesouhlas s argumentací Městského soudu v Praze, pokud na str. 13 napadeného rozsudku označil ÚDVZK jako orgán od prvopočátku podřízený Úřadu vyšetřování pro ČR se zcela konkrétně vymezenou pravomocí. Podotkl, že v nařízení ministra vnitra č. 83/1994 není o nahrazení zrušeného ÚDVSTB jiným útvarem ani zmínky a rozkaz ministra vnitra č. 81/1994 ukládá úkoly ke zřízení nového útvaru do 31. 3. 1995, k čemuž však nikdy nedošlo. Nové policejní útvary však nemohou relevantně vzniknout jinak než v souladu s novelou zák. č. 326/1993 Sb., o Policii ČR, účinnou od 1. 1. 1994. V ustanovení § 3 odst. 2 tohoto zákona je taxativně uvedeno, že útvary policie zřizuje ministr na návrh policejního prezidenta, k čemuž však po zrušení ÚDVSTB nařízením ministra vnitra č. 83/1994 nedošlo, a tudíž zákonná podmínka splněna nebyla. V dosavadním trestním řízení obviněný shledal porušení ustanovení § 4 a § 5 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění účinném od 1. 1. 1994, dále ustanovení § 209 (event. § 158, § 159) tr. zák., ustanovení § 2, § 12, § 160, § 161 tr. ř., čl. 3 Ústavy, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 5 odst. 1, čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv. Současně označil řízení za nezákonné a jako politický proces, kde je jeho osobě odpíráno právo na skutečnou obhajobu a fair proces. Podle obviněného je existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dána v tom, že dne 30. 8. 2004 předsedkyně senátu prvostupňového soudu podle protokolu konstatovala: "důkazy, které již byly prováděny, nebudou prováděny znovu, protože neuplynula delší doba ve smyslu ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. Dle komentáře k trestnímu řádu není tato doba nijak konkrétně stanovena a je třeba ji posuzovat podle povahy a rozsahu projednávané věci a podle její složitosti. Od posledního rozhodnutí ze dne 11. 2. 2004 uplynula doba dva a půl roku. Tato doba je v poměru k více jak 20 letům od spáchání skutku zcela zanedbatelná. Proto senát uzavírá, že neuplynula delší doba ve smyslu § 219 odst. 3 tr. ř.“ S citovaným postupem obviněný vyjádřil nesouhlas s tím, že třicet měsíců "je doba rozhodně významně dlouhá a zcela jistě delší“. Soud neměl uzavírat, že neuplynula delší doba, ale měl ke čtení protokolu podle § 219 odst. 3 věty poslední tr. ř. zjistit stanoviska stran. Takto mohl postupovat pouze tehdy, byla-li zajištěna přítomnost obviněného, ledaže by dal k takovému postupu předem písemný souhlas. To se však nestalo. Obvodní soud tudíž neměl právo postupovat v nepřítomnosti obviněného a bez jeho souhlasu, když závěr, že doba třiceti měsíců od posledního hlavního líčení není delší, nemůže obstát. Účast jeho osoby měla být alespoň u tohoto hlavního líčení zajištěna, a pokud tak soud nepostupoval, porušil ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný dovodil z okolnosti, že trestní řízení bylo vedeno nezákonným způsobem a bylo v něm opakovaně porušováno jeho právo na spravedlivý proces. Vytkl, že v hlavních líčeních navrhoval soudu celou řadu důkazů, které však byly bez výjimky odmítnuty. Při odvolacím řízení dne 13. 9. 2007 byly soudu navrženy nové listinné důkazy jednoznačně dokazující nepřípustnost celého trestního řízení a dále znalecký posudek zpochybňující výpověď poškozených. Odvolací soud se však odmítl jimi zabývat. Podle obviněného byly selektivně prováděny jen důkazy nasvědčující jeho vině, zatímco důkazy v jeho prospěch byly soustavně a záměrně odmítány. Přípravné řízení bylo vedeno neexistujícím orgánem a osobou bez jakékoli pravomoci k vedení trestního řízení, která nebyla příslušníkem Policie ČR ani vyšetřovatelem. Trestní řízení je zatíženo nepřiměřenými průtahy zaviněnými orgány činnými v trestním řízení, přičemž jeho celková délka trvající čtrnáctý rok, je sama o sobě porušením práva obviněného na spravedlivý proces. Rovněž je vadné v důsledku porušení zásady projednací a ústnosti, když nebyl připuštěn a proveden žádný z řady navrhovaných důkazů. Řízení bylo vedeno na základě podvrženého nikdy nikomu neodeslaného a nedoručeného sdělení obvinění s datem 29. 3. 1995, kdy ÚDVZK ještě neměl stanovenou pravomoc. Prohlášení obviněných při výslechu nelegitimním ÚDVZK, že usnesení znají, nechtějí ho číst a mají ho k dispozici, nemůže zhojit absenci řádně sděleného obvinění. Nesouhlas obviněný vyslovil i se snížením trestu odnětí svobody ze čtyř let na tři a půl roku, které označil za rozporné s právní úpravou v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005. Současně označil trestní řízení za vedené v rozporu s trestním řádem porušující též právní předpisy vyšší právní síly, a to čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv. Podle jeho mínění orgány činné v trestním řízení, jakož i samotné soudy, postupovaly v rozporu se zásadou zákazu deformace důkazů formulovanou v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 398/97, a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. S poukazem na uvedené skutečnosti obviněný konstatoval, že trestní řízení nemohlo proběhnout v souladu se zákonem a jako takové je nepřípustné. Taktéž vyslovil s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, nesouhlas s názorem Nevyššího soudu, pokud v usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1474/2006, na str. 11 konstatoval: "výhrady, že úkony přípravného řízení prováděl orgán, který k nim nebyl zákonem oprávněn (ÚDV) a že vyšetřovatelka JUDr. H. L. nebyla ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, nelze podřadit nejen pod obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., ale ani pod některý z dalších důvodů dovolání, jak jsou v zákoně (§ 265b tr. ř.) taxativně zakotveny“. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zopakoval námitky, že trestní stíhání bylo vedeno neexistujícím orgánem, bez pravomoci vést trestní řízení, dále osobou, která nebyla příslušníkem Policie ČR ani vyšetřovatelem a na základě neúčinného usnesení, jež nesplňovalo zákonné parametry. Proto nedošlo ke skutečnému trestnímu stíhání zakládajícímu právní následky, nýbrž pouze ke stíhání zdánlivému, které nemohlo způsobit stavení promlčecích dob. Z tohoto důvodu nejpozději k roku 2002 došlo k promlčení žalovaného trestného činu, k čemuž měly soudy obou stupňů ex offo přihlédnout a trestní řízení zastavit, což neudělaly. Závěrem dovolání obviněný z popsaných důvodů navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině i trestu a podle § 265m tr. ř. jeho osobu zprostil v plném rozsahu obžaloby. Současně navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje. Dne 15. 1. 2008 učinil obviněný Mgr. J. Š. prostřednictvím obhájce podání, které označil za doplnění dovolání. Jako důvod tohoto úkonu uvedl (kromě opravy dvou písařských chyb z předchozího podání) porušení svého práva na spravedlivý proces, jež spatřuje "v porušení zásady zkoumání důkazů, jak v neprospěch tak i ve prospěch obviněného, a to ve všech stadiích trestního řízení“. I nadále setrval na své obhajobě s tím, že skutky, za které byl odsouzen, se nestaly. Opětovně zmínil výhrady k postupu soudů obou stupňů, pokud nepřijaly a neprovedly jím navrhované důkazy, neseznámily se s jejich obsahem a hodnotily je jako nadbytečné a obstrukční. V této spojitosti také vytkl, jak hodnotily důkazy (zejména znalecký posudek z oboru kriminalistiky ze dne 3. 9. 2007, dobovou lékařskou zprávu ošetřujícího lékaře Z. F., výpověď Z. B. a projev svědka B. v TV pořadu "Přesčas“ ze dne 14. 1. 2002). V dovolání obviněný označil a v jeho příloze předložil následující listinné důkazy: - nařízení ministra vnitra č. 59/1992 ze dne 30. 10. 1992, č. j. ÚVV-1331/01-92, - nařízení ministra vnitra č. 13/1994 ze dne 23. 2. 1994, č. j. OŘ-25/20-N-94, - organizační schéma Policie ČR podle nařízení ministra vnitra č. 13/1994, - rozkaz ministra vnitra č. 81/1994 ze dne 8. 12. 1994, č. j. OŘ-1285/200-N-94, - nařízení ministra vnitra č. 83/1994 ze dne 16. 12. 1994, č. j. OŘ-1210/20-N-94, - rozkaz ministra vnitra č. 27/1995 ze dne 3. 4. 1995, č. j. ÚDV-484/95, - titulní stranu Organizačního řádu ÚDVZK ze dne 4. 7. 1995, - žádost o poskytnutí informace ze dne 13. 6. 2006, - odpověď ředitele personálního odboru MV ČR ze dne 21. 3. 2006, č. j. ÚDV-235/2006, - úřední záznam s JUDr. H. L. ze dne 21. 7. 2004, ČTS: ÚDV-10/Vt-98, - zákon o služebním poměru příslušníků SNB č. 100/1970 Sb. v platném znění (§ 17), - zákon o Policii ČR ve znění zák. č. 326/1993 Sb., účinný od 1. 1. 1994 (§ 4 a § 5). Pro doložení svých tvrzení o tom, že se skutky nestaly a není jejich pachatelem, obviněný předložil následující důkazy: - CD s vystoupením svědka B. v TV pořadu ČT 2 "Přesčas“ dne 14. 1. 2002, - posudek soudního znalce ze dne 3. 9. 2007 z oboru kriminalistika, odvětví se zvl. spec. sebeobrana, služební zákroky, vedení boje zblízka, - dobovou lékařskou zprávu ošetřujícího lékaře Z. F. ze dne 13. 10. 1981, - sdělení VONS č. 270 ze dne 4. 11. 1981. K dovolání obviněného Mgr. J. Š. včetně podání, kterým bylo doplněno, se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K výhradám obviněného uplatněným podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce uvedl, že s ohledem na zmíněný dovolací důvod lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Připomněl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, jenž byl nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež má být dovoláním podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. napadeno. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu tudíž nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Státní zástupce konstatoval, že nepostačuje, pokud obviněný spatřuje podstatu předmětného dovolacího důvodu v tom, že trestní stíhání proti němu bylo vedeno orgánem, který podle něj nebyl nadán pravomocí vést trestní stíhání s právně relevantními důsledky [v této souvislosti obviněný zmiňuje ÚDVZK, respektive JUDr. H. L., která podle jeho názoru jménem neexistujícího orgánu konala úkony trestního řízení a přitom nikdy nebyla ve služebním poměru příslušníka Policie ČR a ani vyšetřovatelem]. Z popsaných skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že dovolání obviněného bylo v části, v níž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a pokud by uplatnil pouze zmíněný dovolací důvod, byl by mimořádný opravný prostředek odmítnut podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle státního zástupce je z obsahu předmětného dovolání zřejmé, že obviněný spojuje existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s tím, že předposlední hlavní líčení se konalo dne 11. 2. 2002 a další až dne 30. 8. 2004, tedy za více jak třicet měsíců, což lze podle něj považovat za dobu delší ve smyslu ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř., přičemž soud postupoval jako při běžném hlavním líčení. Podle obviněného mělo být alespoň v případě hlavního líčení konaného dne 30. 8. 2004 postupováno tak, aby byla zajištěna jeho účast u tohoto hlavního líčení, pokud mělo být rozhodováno o postupu podle § 219 odst. 3 tr. ř. Státní zástupce uvedl, že uplatněný dovolací důvod je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. upravuje postup soudu při konání odročeného hlavního líčení a podmínky přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání nijak neupravuje. Porušení tohoto ustanovení proto nelze v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a ani jiného dovolacího důvodu namítat, a proto k těmto námitkám nelze v řízení o dovolání přihlížet. Současně státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby v rozhodnutí konstatoval, že dovolání obviněného bylo v části, v níž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v případě, že by uplatnil jen tento dovolací důvod, bylo by podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Státní zástupce se vyjádřil i k výhradám obviněného, že trestní stíhání jeho osoby bylo nepřípustné, které vnesl prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Konstatoval, že tento důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. neprovedení některých důkazů, dále, že trestní řízení nebylo vedeno orgánem činným v trestním řízení, případně příslušníkem Policie ČR či vyšetřovatelem, eventuálně poukaz na délku trestního řízení nebo na procesní nedostatečnost úkonu směřujícího k zahájení trestního stíhání, respektive jiné výhrady o zatíženosti trestního řízení procesními vadami takového charakteru, jak je v mimořádném opravném prostředku tvrdí obviněný), nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ale ani žádný z dalších dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř. (viz např. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). V této spojitosti státní zástupce zdůraznil, že obviněný v rámci označeného dovolacího důvodu neuvedl žádný z relevantních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou obligatorně vymezeny v § 11 odst. 1 tr. ř., přičemž ani na žádný z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání není možno z obsahu dovolání - byť jen zdánlivě - usuzovat. Nejvyšší soud by měl rozhodnout, že dovolání obviněného bylo v části, ve které odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a pokud by uplatnil pouze zmíněný důvod dovolání, byl by mimořádný opravný prostředek odmítnut podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V případě námitek obviněného, jež vznesl v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce poukázal na jeho vymezení v zákoně. Připomněl, že dovolání může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho soud zjistil, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři provedených důkazů apod., tj. nelze se domáhat změny skutkových zjištění soudů. Tento dovolací důvod nenaplňují výhrady, které primárně směřují ke změně skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení skutku. V této souvislosti státní zástupce poznamenal, že jiné hmotně právní posouzení, než je posouzení skutku, může být nesprávné, pokud se týká otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Takovou skutkovou okolností může např. být otázka, zda je spáchaný trestný čin již promlčen či nikoli, protože promlčení je institutem hmotného práva (§ 67 tr. zák.), nikoli jen procesní formou nestíhatelnosti. I takové jiné hmotně právní posouzení se však bude často týkat nepřímo posouzení skutku, neboť trestní stíhání je vždy vedeno pro určitý skutek a jeho účelem je skutek náležitě zjistit, a je-li trestným činem, jeho pachatele podle zákona spravedlivě potrestat (ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.). Současně státní zástupce konstatoval, že jestliže obviněný dovolací důvod shledal v tom, že trestní stíhání bylo vedeno neexistujícím orgánem bez pravomoci vést trestní řízení a osobou, která nebyla příslušníkem Policie ČR ani vyšetřovatelem, nelze tyto námitky pro jejich výlučně procesní charakter subsumovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v případě, pokud je spojil s otázkou posouzení skutečnosti, zda stíhaný skutek je nebo není promlčen. Tyto výhrady totiž nemají vliv na běh promlčecích lhůt ve smyslu ustanovení § 67 tr. zák. a ani se - byť jen nepřímo - netýkají posouzení skutku. Jinak je tomu v případě námitky obviněného, že trestní stíhání bylo vedeno na základě neúčinného usnesení, které nesplňovalo zákonné parametry, a že nikdy nepřevzal sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995, ČVS: ÚDV-63/Vt-94, neboť se bezprostředně vztahuje k běhu promlčecí doby podle § 67 tr. zák. Skutečnost, zda řádně převzal či naopak nepřevzal předmětné sdělení obvinění má vliv na běh promlčecí lhůty. Tuto námitku lze proto pod uplatněný dovolací důvod podřadit, avšak podle státního zástupce je zjevně neopodstatněná. V této spojitosti odkázal na obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1474/2006 (konkrétně na znění druhého odstavce na straně 16 a prvního a druhého odstavce na straně 17 rozhodnutí). Dodal, že usnesení se sice týkalo obviněného JUDr. Z. D., ale závěry, které jsou v předmětné pasáži rozhodnutí prezentovány, lze vztáhnout i k výše citované námitce obviněného Mgr. J. Š. S odkazem na konstatované skutečnosti státní zástupce navrhl, aby v části, ve které obviněný Mgr. J. Š. relevantně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo dovolání, a to stejně jako celý mimořádný opravný prostředek, Nejvyšším soudem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učiněno ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Rovněž vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Mgr. J. Š. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Protože dovolání je možno učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Podle § 265b odst. 1 písm. b), d), e), g) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů: b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, tj. když rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. rozhodnuto. Další podmínkou je, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. je prostředkem zajištění důvěry stran i veřejnosti v nestrannost trestního řízení a představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Vzhledem k tomu, že příslušnost soudu i soudce je stanovena zákonem, lze soudce vyloučit z projednávání a rozhodování věci jen zcela výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které soudci brání rozhodovat v souladu se zákonem spravedlivě a nezaujatě. Zmíněný důvod dovolání obviněný Mgr. J. Š. v podrobnostech shledává v tom, že podle jeho názoru konal přípravné řízení ve věci orgán - ÚDVZK, který právně ani fakticky neexistoval a H. L. nebyla příslušníkem Policie ČR a ani jejím vyšetřovatelem. Touto námitkou však obviněný nevznesl žádné výhrady podjatosti vůči předsedkyni senátu či přísedícím Obvodního soudu pro Prahu 1 a soudcům odvolacího soudu, tj. osobám, jež dovoláním napadená rozhodnutí učinily. Za této situace není obsahem mimořádného opravného prostředku ani formálně uplatněna zákonná podmínka uvedená v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Předmětný dovolací důvod proto není naplněn. Výhradami, které byly v jeho rámci uplatněny, se nelze v řízení o dovolání věcně zabývat. Shodný právní názor byl již vícekrát Nejvyšším soudem vysloven (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1095/2007, a usnesení ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1324/2007). Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti, které je i obsahem důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání, respektive stanoví odchylně podmínky, kdy lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou. Zákon v § 202 odst. 4 věty první tr. ř. stanoví, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Podle § 202 odst. 5 věty první tr. ř. platí, že ustanovení § 202 odst. 4 věty první tr. ř. se neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. V předmětné trestní věci sice Obvodní soud pro Prahu 1 konal hlavní líčení dne 30. 8. 2004 v nepřítomnosti obviněného Mgr. J. Š., byť se jednalo o trestný čin, na který trestní zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšovala pět let. Současně je potřebné připomenout, že obviněný o konání hlavního líčení v nepřítomnosti své osoby požádal - prostřednictvím písemnosti, která byla soudu prvního stupně doručena dne 28. 7. 2004 (č. l. 985 spisu). Proto nelze shledat porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nenaplňuje výtka, že v důsledku doby třiceti měsíců, jež uplynula od předchozího hlavního líčení a kterou obviněný považuje za delší dobu, měl prvostupňový soud zajistit jeho účast u hlavního líčení, a to za účelem zjistit stanoviska stran ke čtení protokolu podle § 219 odst. 3 věty poslední tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení o zastavení trestního stíhání obviněné osoby nerozhodl podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., čímž došlo k jinému, pro obviněného méně příznivému rozhodnutí. V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný Mgr. J. Š. vytýká, že trestní řízení bylo vedeno nezákonným způsobem, bylo opakovaně porušováno jeho právo na spravedlivý proces, nebyly soudy provedeny obhajobou navržené důkazy a provedené důkazy byly chybně hodnoceny. Tvrdí, že přípravné řízení bylo vedeno neexistujícím orgánem a osobou bez pravomoci k vedení trestního řízení, která nebyla příslušníkem Policie ČR ani vyšetřovatelem, v čemž spatřuje porušení řady právních norem. Rovněž poukazuje na průtahy v trestním řízení a nesouhlasí v jakém rozsahu byly zohledněny v uloženém trestu. Je potřebné konstatovat, že těmito námitkami nebyl uplatněný důvod dovolání naplněn, neboť nebyla vznesena žádná výhrada, kterou by bylo možno obsahově podřadit pod některý z případů nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou zakotveny v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. (srov. např. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Současně je potřebné uvést, že na námitky ohledně absence řádného sdělení obvinění a nedostatečného zohlednění průtahů v řízení v uloženém trestu bude reagováno v závěru tohoto usnesení. Prostřednictvím výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Námitky obviněného, že trestní stíhání bylo vedeno neexistujícím orgánem, bez pravomoci vést trestní řízení, a dále osobou, která nebyla příslušníkem Policie ČR ani vyšetřovatelem, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Nejde totiž o výhrady, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je potřebné připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dosud probraných námitek obviněného Mgr. J. Š. Pokud by obviněný v dovolání uplatnil jen tyto výhrady, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. V souvislosti s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný též tvrdí, že trestní stíhání bylo vedeno na základě neúčinného usnesení, které nesplňovalo zákonné parametry. Proto nedošlo ke skutečnému trestnímu stíhání, které by zakládalo jakékoli právní následky, nýbrž pouze ke stíhání zdánlivému, které nemohlo způsobit stavení promlčecích dob. Z tohoto důvodu nejpozději k roku 2002 došlo k promlčení žalovaného trestného činu, k čemuž měly soudy obou stupňů ex offo přihlédnout a trestní řízení zastavit, což neučinily. Tyto námitky by mohly zmíněný dovolací důvod naplnit, neboť tvrzená absence sdělení obvinění je spojována s otázkou promlčení trestního stíhání, která bezprostředně souvisí s aplikací hmotného práva. Nejvyšší soud proto posuzoval jejich opodstatněnost. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 vyplývá, že dne 30. 8. 2004 byly v rámci listinných důkazů čteny materiály, jimiž se prověřovalo zahájení trestního stíhání v trestní věci. Soud měl k dispozici sdělení ÚDVZK k zahájení trestního stíhání včetně fotokopie doručovací knihy, jak jsou založeny na č. l. 1001 až 1024 spisu. Z úředního záznamu ÚDVZK z 30. 6. 2004 plyne, že bylo pátráno na Ústředí České pošty na oddělení řízení, podací a dodací pošty, stran skartačních lhůt dodacích knih doporučených zásilek. Bylo zjištěno, že skartační lhůta činí tři roky, a tudíž tyto materiály za období roku 1995 již nejsou k dispozici. Z úředního záznamu ze dne 21. 7. 2004 (č. l. 1005 spisu) je zřejmé, že na žádost Policie ČR ÚDV SKPV z téhož dne se dostavila původní zpracovatelka vyšetřovacího spisu ČTS: ÚDV 10/Vt-98 (původně ČTS: ÚDV-93/Vt-94) JUDr. H. L., která měla vyšetřovací spis vedený v této trestní věci přidělený od 2. 1. 1995 do 17. 7. 1995. Po nahlédnutí do spisového materiálu konstatovala, že "podpis na záznamu sdělení obvinění z 29. 3. 1995 je jejím pravým podpisem a nevybavuje si skutečnost, že by vyhotovila jiný záznam o sdělení obvinění, než tento datovaný dnem 29. 3. 1995. Uvedla, že tento záznam o sdělení obvinění byl zaslán doporučeně. Vzhledem k tomu, že potvrzené doručenky od obviněných se vrátily v prvních dnech měsíce května 1995, byly jako příslušné vylepeny na záznam o sdělení obvinění. Dále uvedla, že pro časový odstup devíti let, který uplynul od dočasného přidělení uvedeného spisu, si nevybavuje k případu nic dalšího.“ Z doručovací knihy ÚDVZK za rok 1995, která byla ve fotokopii prvostupňovému soudu zaslána (č. l. 1006-1024 spisu), vyplývá, že přímo dne 29. 3. 1995 ani v nejblíže následujících dnech nebyla obviněnému Mgr. J. Š. (i obviněnému JUDr. Z. D.) žádná doporučená pošta zasílána. Naopak dne 27. 4. 1995 je vyznačeno, že obviněným bylo zasíláno usnesení ÚDV 63/Vt-94 (č. l. 1016 spisu). V návaznosti na tato zjištění soud prvního stupně uvedl: "I když se zde za této situace nabízí otázka, zda jim nebylo doručováno právě ono neúplné usnesení z 27. 4. 1995 předložené obhájcem obžalovaného Š. a rovněž zaslané zdejšímu soudu před hlavním líčením dne 30. 8. 2004 i obžalovaným D. prostřednictvím jeho obhájce, došel soud po zhodnocení celé situace k názoru, že tomu tak být nemohlo. Kdyby totiž bylo obžalovaným a jejich obhájcům zasíláno pouze toto neúplné usnesení, kde chyběla nejpodstatnější část, tedy popis skutku, zajisté by na tuto skutečnost upozornili již při výslechu obviněného v roce 1997…“. V této souvislosti obvodní soud konstatoval: "Při výslechu dne 13. 2. 1997 uvedl obviněný Š. a stvrdil svým podpisem, a to i za účasti svého obhájce, že byl opětovně seznámen se sdělením obvinění ze dne 29. 3. 1995 a s usnesením o sloučení věci ÚDV 63/Vt-94 s ÚDV 14/Vt-96 a nepožaduje opětovně přečíst tyto texty, neboť je má k dispozici. Toto vyjádření obžalovaného Š. je založeno na čl. 67 spisu…“. Na obdobné skutečnosti poukázal i v případě výslechu obviněného JUDr. Z. D. dne 14. 2. 1997. Dodal, že pokud by obvinění dostali pouze sdělení obvinění ze dne 27. 4. 1995, zajisté by se při svém výslechu ohradili, když by jim nebylo známo, pro jaký skutek jsou stíháni. Stejně tak by na tuto významnou skutečnost poukázali i při seznámení se spisovým materiálem při prostudování spisu, což rovněž neučinili. Současně prvostupňový soud připustil možnost, že pochybením vyšetřovatelky mohlo být obviněným zasláno i více sdělení obvinění, tedy nejen to z 29. 3. 1995, přičemž tato okolnost nemůže mít žádné právní důsledky a nevede k nepřípustnosti trestního stíhání (vše na č. l. 35-38 rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 7 To 274/2007, k otázce sdělení obvinění mimo jiné argumentaci doplnil: "…ve stejný den jako obžalovanému Š. a původně spoluobžalovanému D., byla odeslána i zásilka tehdejšímu obhájci obžalovaného Š. JUDr. Š. R., který dle doručenky písemnost převzal 2. 5. 1995. Jeví se zcela nepravděpodobným, že by v jednotlivých obálkách byly různé písemnosti tak, aby obžalovaný Š. sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995 neobdržel, stejně jako je nepravděpodobné, že by JUDr. Š. R. nereagoval na zaslání opatření, které by nemělo zákonné náležitosti! Tento obhájce byl u zmíněného výslechu obžalovaného, kde právě toto usnesení bylo vyšetřovatelem připomínáno, byl tedy osobně svědkem toho, že obžalovaný přečtení opatření nežádal! Městský soud odmítá akceptovat tu část obhajoby obžalovaného, jíž je namítáno "podsunutí“ opatření ze dne 29. 3. 1995 do spisu, zejména, když v době, kdy probíhal první výslech obžalovaného Š., jeho jednání nebylo promlčeno, a proto je námitka obviněného absurdní spekulací. Kdyby zde existovalo pouze opatření, které zákonné náležitosti nemělo, mohl tuto nesprávnost vyšetřovatel i v roce 1997 napravit, aniž by to mělo jakýkoliv následek pro další běh trestního řízení.“ Odvolací soud rovněž poukázal na záznamy v originálu doručovací knihy ÚDVZK za rok 1995, kterou vyžádal (vše na str. 12 a 13 rozsudku soudu druhého stupně). Soudy obou stupňů učiněné zjištění, že obviněnému Mgr. J. Š. bylo vyšetřovatelkou skutečně zasláno a jeho osobou i převzato sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995, ČVS: ÚDV-63/Vt-94, odůvodňuje, aby Nejvyšší soud učinil závěr, že námitku o absenci této náležitosti nelze akceptovat. V této části je podané dovolání zjevně neopodstatněné. Současně je potřebné pro úplnost připomenout, že podle § 67a písm. d) tr. zák., ve znění zák. č. 327/1999 Sb., s účinností od 28. 12. 1999 platí, že s uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost jiných trestných činů [tj. než těch, které jsou uvedeny v § 67a písm. a) až c) tr. zák.] spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských. Námitkou, kterou se lze v dovolacím řízení věcně zabývat, je tvrzení Mgr. J. Š., že průtahy v trestním řízení nebyly náležitě vyjádřeny v uloženém trestu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 715/06, jsou obdobné výhrady podřaditelné pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění uveřejněném pod č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb. - dále jen "Úmluva“), každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Při posuzování otázky dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se v praxi přihlíží zejména ke složitosti případu, chování osob, které mohlo přispět k prodlení, a způsobu, jakým příslušné orgány případ projednávaly. V každém individuálním případě je nezbytné se nejen zabývat okolnostmi, jež měly na vzniklé průtahy a délku řízení vliv, ale nutno vzít v úvahu i ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., podle něhož účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni; přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotné obviněné osoby, ale také i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů). Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud“) je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje Evropský soud porušení Úmluvy a přizná spravedlivé zadostiučinění (ve formě peněžní náhrady). Evropský soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace - na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, opíraje se o tyto poznatky zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jenž jsou vlastní trestnímu právu. Současně poukázal na některé z nich (např. od upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného trestu, dále snížení trestu odnětí svobody, až po zastavení trestního stíhání). Upozornil, že je třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, např. poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. Zastavení trestního stíhání proto představuje krajní rozhodnutí. Podle Ústavního soudu je povinností obecných soudů využít všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Ústavní soud uvedl, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které lze omezit jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Současně Ústavní soud dal určitá kritéria, když uvedl, že je třeba zkoumat jednak faktory významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány činnými v trestním řízení, závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, jednak faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. Úvahy obecných soudů o trestu v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti). Podle názoru Nejvyššího soudu nelze Městskému soudu v Praze vytknout pochybení, pokud obviněnému uložil trest odnětí svobody, jak je citován v úvodu tohoto usnesení. Odvolací soud velmi podrobně poukázal na celý průběh trestního řízení ve věci. Současně konstatoval i zcela konkrétní průtahy v řízení přípravném i před soudem, které obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. nezavinili. Též připomněl, že původně bylo trestní řízení ve věci vedeno vůči celkem dvaadvaceti obviněným, což nepochybně přinášelo zvýšené nároky na její zpracování (vše v podrobnostech na str. 15 a 16 napadeného rozsudku). Soud druhého stupně rovněž odkázal na ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1 tr. zák. pojednávající o účelu a výměře trestu. Připomněl, že trestní zákon vychází z jednoty individuální a generální prevence. Současně zdůraznil, že je nutné přihlížet k tomu, že "…obžalovaný Mgr. J. Š. byl za své jednání do 30. 12. 1989 fakticky beztrestný. Městský soud proto nemůže přihlížet k době, která uplynula od spáchání trestného činu do zmíněného data, přihlíží však k délce dalšího řízení. Přesto však je nucen konstatovat, že obžalovaný kromě toho, že je osobou dosud netrestanou, nemá žádné polehčující okolnosti ve smyslu § 33 tr. zák. Obžalovaný svých činů nelitoval, v žádném případě při objasňování své trestné činnosti nenapomáhal příslušným orgánům. S přihlédnutím k mimořádně závažnému následku jeho jednání by projev lítosti vůči poškozeným byl nepochybně výraznou polehčující okolností, která by sehrála roli při výměře trestu. Obžalovaný však této možnosti nevyužil, poškození se nedočkali jediného slova omluvy či projevu lítosti. Při takovémto přístupu obžalovaného k trestnímu řízení nelze mít za to, že byl-li by mu uložentrest, jehož výkon bude podmíněně odložen, že bude možno hovořit o naplnění účelu trestu. Každý trest je ze zákona nepodmíněný, pro podmíněné odložení jeho výkonu musí být shledány zákonné předpoklady. Trestní sazba podle § 158 odst. 2 tr. zák. je určena v rozmezí od tří do deseti let. Takovýto trest lze podmíněně odložit pouze za užití ustanovení § 60a odst. 1 tr. zák. za podmínek uvedených v ustanovení § 58 odst. 1 tr. zák.“ Odvolací soud rovněž podtrhl: "Bez zřetele na osobu obžalovaného je nutné mít za to, že okolnosti případu, které charakterizují spáchaný trestný čin, umožňují závěr o mimořádně vysoké společenské nebezpečnosti a o jejím vlivu na společnost… Městský soud proto zastává názor, že tyto okolnosti vylučují uložení jiného než nepodmíněného trestu, přičemž trest uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby všechny zmíněné okolnosti nevyjadřuje. I nadále zastává názor, že trest by měl být uložen ve výměře čtyř roků, avšak s ohledem na výše konstatované průtahy v trestním řízení s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, stejně jako k Listině základních práv a svobod, rozhodl tak, že obžalovanému uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák., tedy za užití mírnějšího ustanovení, do věznice s dozorem, neboť má za to, že i trest vykonaný v mírnějším typu věznice splní svůj účel“ (vše na str. 16 a 17 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud považuje za nutné poznamenat, že společenská nebezpečnost jednání obviněného Mgr. J. Š., jinak bezúhonné osoby, spočívá především ve způsobu spáchání obou trestných činů včetně jejich následků. Vedle výše konstatovaného napadení poškozeného Z. B. při výslechu, šlo především vůči poškozené Z. F. o mimořádně závažný násilný útok tří mužů, jehož cílem byla zcela bezbranná žena ve vlastním bytě, čímž došlo i k výraznému zásahu do domovní svobody. V obou případech obviněný trestnou činnost spáchal jako příslušník bezpečnostního sboru, jenž měl naopak práva občanů ochraňovat. Městský soud v Praze nemohl pominout jeho nekritický postoj k protiprávnímu jednání. Předmětná trestní věc byla složitá nikoli svým rozsahem, ale tím, že se týkala událostí spáchaných před dlouhou dobou. Délka trestního řízení ovlivněná neodůvodněnými průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení a porušující právo obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jež negativně zatížila osobu obviněného, byla zohledněna v trestu odnětí svobody, který byl uložen těsně nad samou dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené v § 158 odst. 2 tr. zák. včetně zařazení do mírnějšího typu věznice. Již v předchozích rozsudcích Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, a ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 7 To 20/2006, kterými byl obviněnému ukládán trest odnětí svobody v trvání pěti nebo čtyř let, bylo sice přihlédnuto ke značnému odstupu od spáchání trestné činnosti, což nutně zahrnovalo i délku trestního řízení, avšak bez určení konkrétních nedůvodných průtahů ze strany orgánů činných v trestním řízení. Mezi ně mělo být následně zahrnuto i období, kdy po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání dovolání nebyla věc v případě obou předchozích dovolání bezprostředně předložena dovolacímu soudu, byť bylo rozhodováno o žádostech obviněných o odklad výkonu trestu eventuálně byly realizovány i další úkony. Zmíněný nedostatek ale nemá na správnost dovoláním napadeného rozsudečného výroku tak podstatný vliv, aby bylo nutno pravomocný výrok o trestu zrušit a učinit nové rozhodnutí. S poukazem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Mgr. J. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohla podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), která jej ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Citovaná rozhodnutí (7)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.