6 Tdo 202/2023-9052

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. M., nar. XY, bytem XY, XY, Slovenská republika, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 3 To 45/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 2/2019, takto:

Výrok

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného M. M. a s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. také ohledně obviněných D. E. a

V. M. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 3 To 45/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 56 T 2/2019 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. M. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za použití § 116 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil spolu s dalšími spoluobviněnými skutkem popsaným pod body 1) – 7), 9) – 13), 15) – 16), 18) – 22), 24) – 27) a 30) – 32) ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku.

2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti roků a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to částky 16.445 EUR. Současně byl uvedeným rozsudkem zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 2. 2019, sp. zn. 1 KZV 215/2016, pro skutek popsaný v ní pod bodem 28).

3. Předmětným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněných D. E., V. M. a M. Š., oproti tomu obvinění P. A., K. J., S. L., J. P. byli podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 2. 2019, sp. zn. 1 KZV 215/2016, pro skutky v ní popsané, obviněný D. E. byl zproštěn pro skutky ad 1, 3b, 4b, 5, 6b, 7a, 9a,10, 12, 13c, 19c, 21.

4. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. M. a spoluobvinění D. E. a V. M. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 3 To 45/2021. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, ohledně dalších obviněných napadený rozsudek zrušil pouze ve výrocích o trestech a v tomto směru znovu rozhodl, když obviněnému D. E. uložil podmíněně odložený trest a obviněnému M. nikoli trest souhrnný, ale samostatný. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněný.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 3 To 45/2021, podal obviněný dne 8. 2. 2022 dovolání, v němž, byť je nevyjádřil explicitně citací příslušných zákonných ustanovení, uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), písm. g) tr. ř., v dalším podání, jímž dovolání doplnil a v označení roku nesprávně datoval 1. 3. 2021, ale podle potvrzení o dodání do datové schránky soudu bylo učiněno ze dne 2. 3. 2022, uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a), písm. l) tr. ř.

6. Obviněný předně namítl, že odvolací soud závažným způsobem porušil jeho právo na spravedlivý proces a řádnou obhajobu tím, že nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení veřejného zasedání ze dne 29. 11. 2021. Povinná karanténa dovolatele v jeho bydlišti na Slovensku, které se s ohledem na jím doložený kontakt s osobou pozitivní na onemocnění covid-19 musel podrobit, účast neumožňovala a soud byl současně řádně a včas vyrozuměn, že se chce veřejného zasedání účastnit. V té souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1414/2000. Dále namítl, že přestože odvolací soud nařídil veřejné zasedání na dny 29. 11. 2021 a 3. 12. 2021, rozhodl již v prvý den a tímto postupem mu odepřel dne 3. 12. 2021 možnost obhajoby a porušil jeho právo na osobní účast u řízení. Bylo totiž možné, aby dovolatel po pěti dnech od posledního styku s osobou pozitivní na covid-19 absolvoval test na přítomnost viru a v případě jeho negativity mohl po sedmi dnech od styku s osobou pozitivní na covid-19 předčasně opustit domácí karanténu, a dne 3. 12. 2021 se veřejného zasedání účastnit. K dovolacímu důvodu uplatněnému podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připomněl, že jeho návrh na dokazování listinnými důkazy byl soudem zamítnut, ačkoliv shodnému návrhu spoluobviněného bylo vyhověno. Poukázal tím na zjevný nepoměr možností v dokazování, neboť ačkoliv podal celou řadu námitek, nebyly ve veřejném zasedání dne 29. 11. 2021 za účasti jeho obhájce projednány a soud si ponechal část námitek až po vyhlášení rozsudku nebo až do jeho písemného vyhotovení. Dále namítl porušení § 263 odst. 5 věta druhá tr. ř., pokud odvolací soud nepřečetl v jeho nepřítomnosti podané písemné odvolání včetně jeho odůvodnění. Vytkl rovněž vadu tzv. opomenutých důkazů založenou neprovedením důkazů podle jeho návrhu, a to elektronické verze účetnictví a kamerových záznamů z provozovny ve společnosti dovolatele, výslechu svědků P. M., P. L., K. K., J. P. – P. a J. N., návrhů k prověření finanční správou tvrzených skutečností, výslechu pracovnice finančního úřadu a opatření revizního posudku z oboru ekonomie, čímž byla porušena zásada „rovnosti zbraní“. Současně namítl neprovedení listinných důkazů nalézacím soudem, který pouze přečetl názvy jednotlivých listin s čísly listů, ale stranám je k nahlédnutí nepředložil, což odvolací soud nenapravil. Obviněný dovodil porušení zásady presumpce neviny poukazem soudů na jeho účast na trestné činnosti jeho bratra a další osoby. Nesouhlasil s hodnocením svědecké výpovědi svědkyně P. A. ani se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, což podrobně rozvedl. Vytkl vágní a nekonkrétní popis věcí v protokolech o domovních prohlídkách, nezabezpečení a nezapečetění pytlů s dokumenty, aby byla vyloučena případná manipulace s nimi, jakož i nepřítomnost osoby, u které se domovní prohlídka prováděla a absenci poučení. Důkazy zajištěné při domovní prohlídce byly podle jeho názoru obstarány na základě nezákonného postupu orgánu činných v trestním řízení, a proto jejich použití v soudním řízení je nezákonné. Namítl i procesní pochybení při vyhlašování rozsudku soudem prvního stupně. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu druhého stupně zrušil, eventuálně věc vrátil k rozhodnutí soudu druhého stupně.

7. V doplnění dovolání doručeným dne 2. 3. 2022 a nazvaném „Podání dovolatele k věci rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR dočasném odkladu výkonu rozhodnutí soudu prvního stupně – na žádost klienta“ obviněný namítl nově důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. s poukazem na to, že senát soudu druhého stupně nebyl náležitě podle rozvrhu práce obsazen k projednání a k rozhodnutí o odvolání. Uvedl, že soud druhého stupně konal veřejné zasedání o odvolání dne 29. 11. 2021 bez účasti čtvrtého člena senátu JUDr. Evy Brázdilové, tedy v neúplném složení, jak měl být senát původně k rozhodnutí o odvolání složen, navíc ve věci ten den rozhodl a nekonal již veřejné zasedání nařízené na den 3. 12. 2021. Poukázal na to, že podle rozvrhu práce byl senát soudu druhého stupně stanoven ve složení předseda senátu JUDr. Mgr. Stanislav Králík, JUDr. Helena Kutzlerová jakožto soudce zpravodaj, JUDr. Jiří Hnilica a JUDr. Eva Brázdilová jako další členové. Dne 29. 11. 2021 zasedal senát ve veřejném zasedání o odvolání k projednání věci ve složení předseda senátu JUDr. Mgr. Stanislav Králík, soudce zpravodaj JUDr. Helena Kutzlerová a soudce JUDr. Jiří Hnilica. Další členka senátu JUDr. Eva Brázdilová, určená jako soudce k projednání věci o odvolání a k rozhodnutí soudu dle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze, se veřejného zasedání dne 29. 11. 2021 a ani hlasování ve věci rozhodnutí o odvolání neúčastnila. Trestní řád sice umožňuje, aby senát soudu druhého stupně projednával věc ve druhém stupni řízení i rozhodoval o odvolání ve složení senátu tříčlenném, ale senát tříčlenný musí být i k projednání věci určený rozvrhem práce soudu. V tomto případě je zřejmé, že senát Vrchního soudu v Praze byl v době nápadu věci složen ze čtyř členů senátu z důvodu specializace na daňovou problematiku. Proto je v rozporu právem na spravedlivý proces dovolatele, že věc neprojednávala soudkyně JUDr. Eva Brázdilová, ale tuto soudkyni nenahradil ani jiný náhradní člen senátu. Soud druhého stupně tím porušil ústavní právo obviněného na spravedlivý proces, současně byl protiprávně odňat svému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobody (dále jen „Listiny“), a to čtvrtému členu senátu podle rozvrhu práce. Dovolatel dále znovu odkázal na uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., kdy bylo konáno toto veřejné zasedání bez jeho účasti a nedůvodně zkráceno. Nově též uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V souvislosti s výše uvedeným odviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon trestu odnětí svobody podle § 265o odst. 1 tr. ř.

8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného podal, že neuvedl, o který dovolací důvod má být formálně opřeno, přichází tudíž v úvahu odmítnutí dovolání pro nesplňování náležitostí obsahu dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž ze spisového materiálu nevyplývá, zda byl dovolatel vyzván k odstranění vad dovolání.

9. Obsahové námitky, že veřejné zasedání před odvolacím soudem dne 29. 11. 2021 bylo konáno v nepřítomnosti obviněného, ačkoli zaslal oznámení o vážné překážce jeho účasti, by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., jediné výslovně upravující podmínky konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, na danou trestní věc ovšem nedoléhá, neboť v době konání veřejného zasedání o odvolání se dovolatel nacházel na svobodě. Dovolatel ostatně porušení tohoto ani žádného jiného ustanovení trestního řádu nenamítl; vytkl výlučně skutečnost, že nebyla respektována jeho omluva a nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení veřejného zasedání. Jestliže soud nepovažoval účast dovolatele u veřejného zasedání za nutnou a o zasedání ho pouze vyrozuměl, pak ani řádná omluva dovolatele v zásadě nevylučovala konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Za situace, kdy dovolatel dal najevo svůj zájem účastnit se veřejného zasedání a požádal o jeho odročení, by nicméně bylo možno uvažovat o porušení dovolatelova ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny). Ze zjištění uvedených v bodě 27. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ovšem vyplývá, že dovolatel v souvislosti s omluvou z veřejného zasedání nařízeného na den 29. 11. 2021 předložil zcela neprůkazné doklady. Nedošlo tudíž k porušení žádného ustanovení trestního řádu upravujícího účast obviněného u veřejného zasedání před odvolacím soudem a nelze ani hovořit o porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

10. K námitkám obviněného, že odvolací soud se nevypořádal s celou řadou jeho námitek, u veřejného zasedání před odvolacím soudem v rozporu s ustanovením § 263 odst. 5 tr. ř. nebylo přečteno jeho odvolání a veřejné zasedání proběhlo pouze formálně, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces státní zástupce připomněl, že kvalitu přezkumné činnosti odvolacího soudu lze napadat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ovšem pouze ve spojení s některým jiným dovolacím důvodem. Obecné tvrzení dovolatele o nevypořádání všech jeho odvolacích námitek a k průběhu veřejného zasedání žádný dovolací důvod nezakládá.

11. Stran výtek dovolatele směřujících do oblasti důkazního státní zástupce poukázal na znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. K údajnému porušení § 213 odst. 1 tr. ř. uvedl, že nikoli každé porušení procesních předpisů zakládá porušení práva na spravedlivý proces. Odkázal na argumentaci obsaženou v bodech 47. – 49. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že tedy nelze hovořit o tzv. opomenutých důkazech. Navíc dovolatel nezmínil, kterých rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, se jím uváděné elektronické a listinné důkazy měly týkat.

12. K odmítnutí provedení výslechu obviněným navrhovaných svědků P. M., P. L. K. K., J. P. – P. a J. N. státní zástupce ve shodě s judikaturou Ústavního soudu upozornil, že o rozsahu dokazování rozhoduje soud a není jeho povinností provést všechny stranami řízení navrhované důkazy, je ovšem povinen tento postup adekvátním způsobem zdůvodnit, což odvolací soud splnil a podrobně vyjádřil v bodě 59. a 62. odůvodnění svého rozhodnutí. O opomenuté důkazy se proto nejednalo. Vyjádření obviněného k nevyhovění jeho návrhu na vyhotovení revizního znaleckého posudku z oboru ekonomiky hodnotil jako zmatečné. Rozbor dovolatele, zda se v minulosti společně s bratrem S. M. a V. M. účastnil nějaké trestné činnosti, která byla souzena v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 2/2014, se vůbec netýká rozhodných skutkových zjištění a je irelevantní. Souhrn a hodnocení skutkových okolností dovolatelem, který je polemikou s hodnocením důkazů soudy, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit nemůže, existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy přitom obviněný nezmiňuje ani formálně. Tato část skutkových námitek dovolatele tedy neodpovídá označenému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.

13. Námitky stran nezákonně opatřených listinných důkazů při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor, a tudíž jejich procesní nepoužitelnost, by v obecné rovině mohly naplnit část dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V daném případě však dovolatel toliko opakuje část námitek uplatňovaných již v rámci odvolání, se kterými se odvolací soud beze zbytku vypořádal. Státní zástupce proto odkázal na argumentaci obsaženou v bodech 40. – 44. odůvodnění odvolacího soudu. Námitky se netýkají nedodržení podmínek § 83 – § 83a tr. ř. ani vady spočívající v provedení prohlídky v prostorách, na které by vydaný příkaz nedopadal, ale směřují proti některým dílčím postupům při provádění prohlídek, jež by ani při racionálním podkladu nevedly k procesní nepoužitelnosti všech důkazů při prohlídkách získaných. Výtky na nedodržení stanoveného postupu při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nemají žádný vztah ke správnosti skutkových zjištění, k právní kvalifikaci skutku ani k respektování procesních práv obviněného a jsou irelevantní z hlediska důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. i z hlediska práva obviněného na spravedlivý proces.

14. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl pro případ, že Nejvyšší soud neshledá podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. pro nesplnění náležitostí obsahu dovolání, dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a učinit tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

15. Obviněný v replice na vyjádření státního zástupce uvedl, že dovolání podal jeho obhájce, on byl vyrozuměn nejenom o podání dovolání, ale i o podání jeho doplnění zcela určitě obsahujícího označení zákonných důvodů. To doložil emailovou žádostí a odsouhlaseným podáním doplnění dovolání obhájcem. Jako klient advokáta však nemůže odpovídat za skutečnost, zda advokát podal nebo včas nepodal doplnění dovolání a odmítá nést odpovědnost a případné negativní dopady činnosti advokáta na svou osobu. Pokud však soud uzná, že u podání učiněného obhájcem chybí zákonné náležitosti, navrhuje, aby určil přiměřenou lhůtu k odstranění nedostatků podání. Zopakoval své námitky uvedené z dovolání a jeho doplnění zaslaného prostřednictvím obhájce dne 2. 3. 2022, když k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. doplnil, že soud změnu složení senátu předem neoznámil stranám, tedy ani jemu, a poukázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména nález z 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16, a nález ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o tom, že rozsudek soudu druhého stupně ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 3 To 45/2021, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 56 T 2/2019, se zrušuje.

16. V doplnění vyjádření ze dne 20. 3. 2023 státní zástupce podotkl, že dovolatel ve svém dovolání na žádný dovolací důvod neodkázal a všechny výše uvedené dovolací důvody poprvé specifikoval až po uplynutí dovolací lhůty. Některé námitky uplatněné v dovolání ze dne 8. 2. 2022 nicméně byly po obsahové stránce podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Neuplatnil však tehdy žádné námitky týkající se údajného neúplného obsazení senátu odvolacího soudu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. tedy dovolatel nejen formálně, ale i po věcné stránce uplatnil až po uplynutí dovolací lhůty, tudíž nelze k tomuto dovolacímu důvodu přihlížet, a to ani v případě, že jinak dovolací soud neshledá důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodů nesplnění náležitostí obsahu dovolání. Totéž platí o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [správně zřejmě § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022], v jehož rámci dovolatel navíc ani nespecifikoval, o kterou z jeho navzájem se vylučujících částí mínil dovolání opřít. Námitky dovolatele uplatněné na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. i po obsahové stránce hodnotil státní zástupce jako zmatečné, když podle této argumentace by odvolací soud v rozporu se zákonem musel rozhodovat v senátu čtyřčlenném. V ostatních dovolacích důvodech obviněný pouze zopakoval dřívější námitky, nepřipojil žádný relevantní doklad verifikující, že se v době konání veřejného zasedání dne 29. 11. 2021 nacházel ve Slovenské republice v karanténě v důsledku styku s osobou pozitivní na nemoc covid-19. Státní zástupce proto odkázal na své předchozí vyjádření. Žádným relevantním způsobem dovolatel nedoplnil ani argumentaci vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce tudíž setrval na stanovisku vysloveném ve vyjádření ze dne 22. prosince 2022 a nadále pro případ, že Nejvyšší soud neshledá podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. pro nesplnění náležitostí obsahu dovolání, navrhl, aby odmítl dovolání pro zjevnou neopodstatněnost. K žádosti dovolatele o odklad výkonu trestu odnětí svobody podal, že dovolání obviněného za důvodné nepovažuje, a nejsou tudíž dány ani důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř., přičemž v případě, kdy podnět k tomuto postupu není shledán důvodným, předseda senátu Nejvyššího soudu o tom nevydává formální negativní rozhodnutí.

17. V dané věci je dále třeba uvést, že samotný obviněný nad rámec výše uvedeného podání zaslaného prostřednictvím obhájce následně zaslal Nejvyššímu soudu řadu dalších podání označených jako „návrhy na předběžná rozhodnutí Nejvyšším soudem“, „doplnění dovolání“ či „důkazní prostředky k dovolání a popis skutečností“ apod., konkrétně dne 2. 3. 2022, dvě podání dne 3. 8. 2022, 3. 11. 2022, 8. 11. 2022. V dané souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. výslovně stanoví, že podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání bez ohledu na to, že bylo takto označeno. Nejvyšší soud o tomto podání jako o dovolání nerozhoduje, a to ani jeho případným odmítnutím podle § 265i. Nejvyšší soud z tohoto důvodu nemohl k těmto podáním obviněného přihlížet, a proto nepovažuje za potřebné je ve svém rozhodnutí blíže rozvádět. To platí i stran repliky obviněného na doplnění vyjádření státního zástupce, doručené dovolacímu soudu až po rozhodnutí ve věci.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

19. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 3 To 45/2021, je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., dovolání z 8. 2. 2022 a 2. 3. 2022, které s jistou dávkou tolerance splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Tento dovolací důvod je tedy možno uplatnit ve dvou alternativách, přičemž z podání obviněného je zřejmé, že zvolil druhou variantu, tj. že ve věci rozhodl soud, konkrétně odvolací senát Vrchního soudu v Praze 3 To, který nebyl náležitě obsazen.

21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Uplatnit jej lze tedy námitkou, že se v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu takto postupovat nelze, konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost při nich umožněna nebo zajištěna.

22. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 [do 31. 12. 2021 šlo o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. I tento dovolací důvod obsahuje dvě alternativy s tím, že v daném ohledu přichází v úvahu pouze alternativa druhá, kterou obviněný s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také uplatnil, když pochybení spatřoval již v postupu soudu prvního stupně.

IV. Důvodnost dovolání

24. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uplatnil argumentaci stran porušení práva na zákonného soudce, která z hlediska své podstaty odpovídá ústavně konformnímu výkladu tohoto dovolacího důvodu, a je způsobilá jej naplnit [jakkoli samotná námitka o čtyř členech senátu se s ním míjí a koliduje i se zákonnou úpravou o složení senátu podle zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů].

25. K pravidlům pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidlům pro jejich zastupování či přerozdělování v případě jejich absence či podjatosti, která musí obsahovat rozvrh práce, se opakovaně vyjádřila judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu.

26. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny „[n]ikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, přičemž „[p]říslušnost soudu i soudce stanoví zákon“. Toto ustanovení Listiny zakotvuje právo na zákonného soudce, které je významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů a soudců. Podstatou tohoto práva je, že příslušnost soudu pro řešení konkrétní věci se musí řídit předem stanovenými pravidly a že podle předem stanovených pravidel se musí odehrávat i přidělení věci konkrétnímu soudci nebo senátu v rámci takto určeného soudu. Právo na zákonného soudce je „zcela nepominutelnou podmínk[ou] řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; [...] na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců ad hoc“ [nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101)].

27. Podle judikatury Ústavního soudu, např. nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, je součástí „základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů“. Pravidla pro přidělování věcí soudcům obecně upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále také jen „ZSS“). Podle tohoto zákona se rozdělování věcí řídí rozvrhem práce (§ 41 odst. 1 ZSS), který vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou (§ 41 odst. 2 ZSS), dále tento zákon stanoví i další formální a obsahové náležitosti rozvrhu práce (§ 41 až § 45 ZSS). Rozvrh práce tedy musí obsahovat pravidla pro určení, který konkrétní soudce nebo kteří soudci budou ve věci rozhodovat. Při výkladu čl. 38 odst. 1 Listiny je třeba pamatovat na to, že smyslem tohoto ustanovení není garantovat pouze to, že soudce bude vybrán podle zákonných pravidel, ale především to, že soudce bude vybrán podle předem stanovených transparentních pravidel, dostupných a srozumitelných účastníkům řízení i veřejnosti.

28. V nálezu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, Ústavní soud rozvedl, že mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování. Osoba soudce ve složení senátu musí být jista předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu. K totožným závěrům dospěl Ústavní soud i v řadě dalších rozhodnutí [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 93/99 ze dne 27. 9. 2005 (N 183/38 SbNU 463); nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 (N 85/53 SbNU 79), bod 23; nález sp. zn. IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. 4. 2011 (N 77/61 SbNU 239); nebo nález sp. zn. II. ÚS 1589/13 ze dne 21. 1. 2015 (N 9/76 SbNU 131), body 33 až 35]. Rozvrh práce tedy musí obsahovat pravidla pro určení, který konkrétní soudce nebo kteří soudci budou ve věci rozhodovat.

29. Jiný soudce, popřípadě jiný senát či senát v jiném složení může podle judikatury Ústavního soudu věc projednat jen v případě, „jestliže je absence [soudců určených rozvrhem práce] důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce“ [nález sp. zn. III. ÚS 200/98, citovaný výše; obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2029/08 ze dne 28. 5. 2009 (N 125/53 SbNU 565), body 16 až 19]. Rozvrh práce musí stanovovat i pořadí zastupujících soudců [nález sp. zn. IV. ÚS 307/03 ze dne 27. 5. 2004 (N 76/33 SbNU 243)].

30. V již citovaném nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, Ústavní soud vycházel i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“). Ten konstatoval, že příliš široká diskrece soudních funkcionářů při prvotním přidělování věci i následném přerozdělování je v rozporu s právem na nezávislý a nestranný soud chráněný čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen „Úmluva“). V rozsudku ve věci DMD GROUP, a. s., proti Slovensku ESLP konstatoval, že zásadní význam soudcovské nezávislosti a právní jistoty pro vládu práva vyžaduje jednoznačnost pravidel (pro prvotní přidělení i následné přerozdělení) používaných v každém jednotlivém případě a jasné záruky, které zajistí objektivitu a transparentnost a především vyloučí jakékoliv zdání svévole při rozdělování případů jednotlivým soudcům. K porušení práva na nestranný a nezávislý soud dojde nejen tehdy, pokud vnitrostátní právo nestanoví žádná pravidla pro přidělování věcí nebo pokud se soudní funkcionář odchýlí od pravidel stanovených v rozvrhu práce, ale i tehdy, pokud samotný rozvrh práce ponechává soudním funkcionářům značnou diskreci při přidělování anebo přerozdělování věcí. To znamená, že nestačí přijmout rozvrh práce; rozvrh práce musí rovněž splňovat požadavky transparentnosti a předvídatelnosti a musí obsahovat záruky proti svévoli ze strany soudního funkcionáře.

31. Podle některých právních názorů obecných soudů nemusí rozvrh práce obsahovat pravidla pro určení konkrétního samosoudce či pro určení konkrétních soudců senátu, kteří budou v dané věci rozhodovat. Postačí, když určitým způsobem vymezí skupinu soudců, kteří jsou povoláni k rozhodnutí ve věci, a zabrání účelovému přidělení či odebrání věci. Jedná se o „volnější“ výklad práva na zákonného soudce poskytující prostor pro určitou diskreci soudního funkcionáře při přidělování věcí. Ústavní soud však konstatoval, že takový právní názor je neslučitelný s výše rozvedenou judikaturou Ústavního soudu i ESLP a závěry z nich plynoucí. Shrnul, že rozvrh práce musí obsahovat transparentní, předem stanovená a veřejně přístupná obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce. Tato pravidla se vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělování téže věci. Jen takový výklad § 41 až § 45 ZSS, je ústavně konformní. Rozvrh práce tudíž nemůže rozhodnutí o přidělení či přerozdělení věci přenechat na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci. Soudce, který byl povolán na základě takového rozhodnutí soudního funkcionáře, není zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Pro posílení důvěry veřejnosti a pro ochranu nezávislosti soudců je současně třeba, aby byl rozvrh práce sestaven na principu náhodnosti. Rozvrh práce nesmí vytvářet žádný prostor pro svévolné zásahy. Vždy je tedy třeba dodržet dvě zásadní podmínky: 1. pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce (formální aspekt) a 2. tato pravidla zakotvená v rozvrhu práce musí být transparentní, obecná, určená předem a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití (materiální aspekt).

32. Ústavní soud se přitom zabýval i tím, zda se zmiňované závěry vztahují i na prvotní přidělování věcí a následné přerozdělování věcí ze strany předsedů senátů, tedy nejen ze strany předsedů a místopředsedů soudů. V citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15 přitom dospěl k závěru, že v obecné rovině ano. Za prvé, z hlediska posouzení ústavnosti zásahů do práva na zákonného soudce a do interní nezávislosti soudců není podstatné formální označení osoby, která rozhoduje o přidělování či přerozdělování věcí, nýbrž to, zda způsob přidělování a přerozdělování věcí je stanovený dopředu a není zneužitelný. Za druhé, důvěra veřejnosti v soudní moc jakožto klíčové východisko pro úpravu přidělování a přerozdělování věcí bude narušena stejně u diskrečního přidělování (přerozdělování) věcí ze strany „řídícího předsedy senátu“ jako u diskrečního přidělování (přerozdělování) věcí ze strany předsedy soudu. Za třetí, tento závěr má i oporu v judikatuře ESLP, která se výslovně vztahuje i na místopředsedy soudu (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 17. 11. 2009 ve věci Iwańczuk proti Polsku, č. stížnosti 39279/05) a předsedy kolegií (srov. rozsudek ESLP ze dne 10. 10. 2000 ve věci Daktaras proti Litvě, č. stížnosti 42095/98, bod 36). Za čtvrté ZSS navíc neobsahuje žádné omezení počtu soudců v soudním oddělení, a tudíž nelze na velkých soudech vyloučit vytváření soudních oddělení, která budou mít více soudců než některé malé okresní soudy – v takovém případě by diskreční přidělování věcí ze strany „řídícího předsedy“ velkého soudního oddělení představovalo ještě větší hrozbu pro právo na zákonného soudce a právo na nezávislý soud než diskreční přidělování věcí ze strany předsedy malého soudu. Každý případ je však nutné ve světle (v tomto nálezu) uvedených principů vykládat individuálně, a tudíž ne každý zásah do složení senátu ze strany předsedy senátu nutně dosahuje intenzity protiústavnosti.

33. Z výše rozvedených východisek vycházel Ústavní soud (nález ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/2020) i ve věci, která se týkala senátu č. 3 u Vrchního soudu v Praze, tedy jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud zde konstatoval, že předem stanovená, veřejně dostupná a transparentní pravidla musí splňovat i jisté kvalitativní požadavky, jež jsou garancí proti jejich účelovému zneužití k nelegitimnímu cíli, kterým je především ad hoc výběr soudců, ať již z jakýchkoliv důvodů. Pravidla, od zákonné úrovně až po vydaný rozvrh práce, tak nemohou umožňovat ústavně nesouladnou diskreci (např. předsedy soudu nebo předsedy senátu) ohledně výběru rozhodujících soudců, a to ani v situacích, kdy je změna soudce nezbytná (např. z důvodu ukončení funkce člena senátu). Taková úprava totiž zvyšuje riziko zneužití postavení personálně rozhodující osoby, jakkoliv může třeba možnosti jeho libovůle významně omezovat (nález sp. zn. I. ÚS 2769/15). I možnost neomezeně a nekontrolovaně vybrat tři rozhodující soudce ze čtyř možností je stále libovůlí, jakkoliv matematicky ne příliš významnou. Jak však ukazuje přinejmenším četnost odlišných stanovisek soudců Ústavního soudu a občasné případy tzv. justičního ping-pongu [viz např. nálezy ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218) nebo ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 110/20, jimiž oběma bylo řešeno (ne)dodržení práva na zákonného soudce vrchním soudem], nelze u výsledku řízení podceňovat vliv osobnosti byť i jediného konkrétního soudce, zvláště v takových otázkách, jakými jsou např. hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí nebo výklad právních předpisů či dokonce soudcovské dotváření práva. Nutno přitom ještě zmínit, že Ústavní soud uvedl, že pochybením není jen až prokazatelně nekalý výběr rozhodujícího soudce, ale již samotná aplikace pravidel, která takový výběr nevylučují.

34. Ve shora uvedených teoretických pasážích je zdůrazněno mimo jiné to, co je klíčové i pro posuzovaný případ, tedy povinnost postupovat v souladu s rozvrhem práce.

35. Z veřejně dostupných rozvrhů práce Vrchního soudu v Praze dovolací soud zjistil, že ke dni nápadu věci u odvolacího soudu, tj. ke dni 13. 5. 2021 (viz č. l. 8403) byl v účinnosti rozvrh práce ve znění od 1. 5. 2021, jenž stanovil senátu č. 3 specializaci oboru působnosti projednáváním trestných činů daňových, poplatkových a devizových podle § 240 až § 247 tr. zákoníku. V souladu s rozvrhem práce tedy byla posuzovaná věc zapsána tomuto soudnímu oddělení. Vlastní obsazení senátu ke dni nápadu věci se řídilo rozvrhem práce pro rok 2021, konkrétně pak v jeho znění účinném od 1. 5. 2021. Ten stanovil, že senát č. 3 je tvořen třemi předsedy senátu, a to Mgr. Stanislavem Králíkem, JUDr. Jiřím Hnilicou a JUDr. Evou Brázdilovu a dvěma členy senátu – JUDr. Hanou Hrnčířovou a JUDr. Helenou Kutzlerovou, přidělenou dočasně k tomuto soudu od 1. 3. 2021 do 28. 2. 2022 na stáž. Tento senát byl zastupován senáty č. 4 a č.

8. JUDr. Hana Hrnčířová byla současně členem senátu č. 4, přičemž rozvrh práce neobsahoval žádné pravidlo, jak má v uvedených senátech působit.

36. Vzhledem k námitce obviněného bylo třeba posoudit, zda bylo postupováno v souladu s rozvrhem práce, pokud se na rozhodování podílel senát č. 3 právě ve složení předseda Mgr. Stanislav Králík a soudci JUDr. Jiří Hnilica a JUDr. Helena Kutzlerová, zvláště byl-li obsazen ke dni nápadu posuzované věci celkem pěti soudci.

37. Z hlediska složení senátu, v jakém bude věc rozhodována, bylo jediné relevantní pravidlo obsažené v čl. XI., podle něhož „[p]ředseda senátu dbá při rozdělování spisů v senátu o rovnoměrné zatížení všech jeho členů. Ve více než tříčlenných senátech určuje složení senátu pro konkrétní přidělenou věc řídící předseda senátu tak, aby bylo zajištěno rovnoměrné zatížení všech členů senátu“.

38. Z obsahu spisového materiálu nevyplývá o důvodech složení senátu žádná informace, v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je o složení senátu zmínka v bodu 29., kde je uvedeno, že „Vrchní soud v Praze pak předmětná odvolání obžalovaných projednal ve složení senátu: Mgr. Stanislav Králík (jakožto předseda senátu), JUDr. Helena Kutzlerová (jakožto soudce – zpravodaj) a JUDr. Jiří Hnilica (jakožto další soudce). Přestože senát 3 To (v době nápadu věci jakožto jediný senát dle rozvrhu práce specializovaný na daňovou trestnou činnost) byl v době odvolacího řízení složen ze čtyř soudců, z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti další členky senátu JUDr. Evy Brázdilové, dle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze a v souvislosti s principem tzv. zákonného soudce nepřicházelo v úvahu jiné složení senátu.“ 39. Výše uvedené vyjádření však neodpovídá znění rozvrhu práce o složení senátu v době nápadu věci k Vrchnímu soudu k 13. 5. 2021, jak je uvedeno v bodu 35. shora, neboť teprve ke dni 1. 7. 2021 rozvrh práce doznal změny v tom smyslu, že v senátu č. 3 působili 4 soudci, a to tři předsedové senátu – Mgr. Stanislav Králík, JUDr. Jiří Hnilica a JUDr. Eva Brázdilová a členka senátu JUDr. Helena Kutzlerová, přidělená dočasně k tomuto soudu od 1. 3. 2021 do 28. 2. 2022 na stáž. V té souvislosti dovolací soud opětovně akcentuje závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, zmíněné např. v bodu 27. tohoto odůvodnění, obsahující jasně definovaný požadavek na předem stanovené pravidlo o složení senátu již v okamžiku nápadu věci.

40. Současně je třeba konstatovat, že případ nemoci byl ke dni 1. 5. 2021 upraven v čl. VII. rozvrhu práce, jenž stanovilo, že „[v] případě nemoci nebo jiné překážky v práci člena senátu jej zastupuje ten soudce ze senátu zastupujícího uvedeného na prvním místě zastoupení, kterého určí předseda tohoto senátu. Pokud žádný z těchto soudců zastupování vykonávat nemůže, určí zástup předseda zastupujícího senátu uvedený na druhém místě ze soudců tohoto senátu.“ Podle uvedeného pravidla by se tak na rozhodování měl podílet soudce z prvně rozvrhem práce označeného senátu zastupujícího, tedy senátu č. 4, který byl tehdy obsazen předsedy JUDr. Lubošem Vlasákem, JUDr. Lenkou Konopovou a členkou senátu JUDr. Hanou Hrnčířovou. Uvedené pravidlo tudíž neřeší situaci senátu, který je více než tříčlenný.

41. Je třeba konstatovat, že pravidlo čl. XI zakotvené v rozvrhu práce Vrchního soudu platného ke dni 1. 5. 2021 neodpovídalo výše vyjádřeným požadavkům transparentnosti a předvídatelnosti rozvrhu práce, jelikož z něj není zřejmé, v jakém obsazení senátu – z možných 5 členů v den nápadu věci – bude o věci rozhodováno. Naopak toto pravidlo svědčí o výběru soudců ad hoc podle zatíženosti jednotlivých členů senátu, a to právě řídícím předsedou senátu. Neodpovídá proto principu náhodnosti, neboť jím byla přenechána řídícímu předsedovi senátu možnost uvážení, jaké soudce k rozhodnutí ve věci vybere, přičemž právě tento systém označil za netransparentní a protiústavní Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15. Stejně tak kritérium pro dělení nápadu mezi předsedy senátu podle poměru věcí, na základě nějž ani nebylo možné určit, která věc připadne kterému předsedovi. Z čl. 38 odst. 1 Listiny totiž vyplývá požadavek, aby i konkrétní složení senátu bylo určeno na základě pravidel předem stanovených v rozvrhu práce, nikoliv na základě uvážení soudního funkcionáře, jímž se podle judikatury Ústavního soudu rozumí, jak shora zmíněno, také „řídící předseda senátu“, nikoli pouze předseda soudu (nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, či ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/2020).

42. Nejvyšší soud poukazuje na své kasační rozhodnutí týkající se jiné věci senátu č. 3 ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 6 Tdo 948/2022, kde se seznámil rovněž s argumentací odvolacího soudu, kterou ovšem nemohl akceptovat. Jelikož nyní posuzovaná věc časově spadá do přibližně shodného období z hlediska tehdejšího znění dotčených částí rozvrhu práce, Nevyšší soud již žádná dodatečná vyjádření odvolacího soudu nevyžadoval, neboť na argumentaci zmíněného usnesení ze dne 30. 11. 2022 lze zcela odkázat. Proto ani závěr, že by snad z rozhodování měla být vyloučena účast soudkyně JUDr. Hany Hrnčířové stálým zařazením i do jiného senátu, nemůže obstát, jelikož lze poznamenat, že pokud by se podle pravidla založeného na principu náhodnosti ke dni napadnutí věci k odvolacímu soudu měla na rozhodování této věci podílet, pak by nebylo možné ji z tohoto rozhodování vyloučit jen proto, že je zařazena též do jiného senátu za situace, pokud absentuje jakékoli pravidlo řešící její činnost v jednotlivých senátech.

43. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud shledal, že složení senátu č. 3 v posuzované věci neodpovídalo požadavkům, jež jsou vymezeny v souvislosti s právem na zákonného soudce, neboť u odvolacího soudu v rozhodné době neexistoval takový rozvrh práce, který by vyhověl ústavně konformním nárokům na transparentní, předvídatelný veřejnosti přístupný a na principu náhodnosti založený rozvrh práce, podle kterého nebude dán prostor pro možnou libovůli ze strany předsedy senátu (či jiných osob) či jiné formy zneužití a podle kterého by bylo možné jasně určit, který soudce se bude na rozhodování této věci podílet, případně, kdo jej bude zastupovat.

44. Nejvyšší soud tudíž shledal na základě námitky obviněného podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vadným napadené usnesení odvolacího soudu, přičemž pro tuto vadu je nutné jej zrušit. Za tohoto stavu, by přitom bylo předčasné vypořádávat další dovolací námitky. Dlužno dodat, že s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. se zrušující rozhodnutí týká rovněž obviněných D. E. a V. M., neboť jim prospívá důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch obviněného M.

V. Způsob rozhodnutí

45. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně obviněného M. M. a s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. také ohledně obviněných D. E. a V. M. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 3 To 45/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Praze podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Vrchní soud v Praze je tedy povinen v novém řízení postupovat v souladu s ustanovením § 265s tr. ř.