6 Tdo 349/2026

Rubrum

6 Tdo 349/2026-503 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 6. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný D. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2025, č. j. 8 To 288/2025-440, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 64 T 103/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obviněný D. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále také „soud“ či „soud prvního stupně“) ze dne 26. 9. 2025, č. j. 64 T 103/2024-314, uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu ve výměře 30 měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v zákazu výkonu práce ve služebním či pracovním poměru u některého z bezpečnostních sborů a u obecní policie v trvání 30 měsíců.

2. Proti danému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze (dále „soud druhého stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 18. 12. 2025, č. j. 8 To 288/2025-440. Napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl. Obviněného uznal vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se (podle skutkových zjištění jmenovaného soudu) dopustil tím, že: dne 11. 12. 2023 jako příslušník Policie ČR, služebně zařazený na Obvodním ředitelství policie XY, XY. oddělení XY kriminality, v době po 8:00 hod., v nebytových prostorách v přízemí domu na adrese Praha XY, XY XY, kam se dostavil po předchozí žádosti prostřednictvím aplikace WhatsApp jeho známé V. S., nar. XY, která v těchto prostorách poskytuje sexuální služby za úplatu, pod záminkou šetření v terénu odešel z místa svého pracoviště na výše uvedenou adresu, kde mu V. S. sdělila, že ji její klient poškozený J. Š., nar. XY, který s ní strávil noc, a který se stále nacházel na místě, měl odcizit finanční hotovost ve výši 20 000 Kč a poté ji udeřit do brady, na což obžalovaný poškozenému prokázal svoji příslušnost k policii předložením služebního průkazu příslušníka Policie ČR, žádal na něm vrácení peněz údajně odcizených V. S., prohledal kapsy, taštičku, příruční tašku i peněženku, prohlédl si jeho doklady, přičemž se na poškozeného dvakrát napřáhl, řekl mu, že ho zlomí, že ho zbije, že mu poškozený zaplatí škodu na zrcadle, dále na něj v postoji se zaťatými pěstmi řval „vyndej to, nebo ti ji škrtnu“, „běž dál od těch schodů píčo“, „kde máš ty peníze“, „sedni si nebo tě rozštípu“, na to mu poškozený vydal hodinky zn. Omega, a mobilní telefony zn. Apple iPhone a zn. Google Pixel, a notebook zn. Hewlett-Packard, kdy tyto věci obžalovaný označil za zástavu do doby, než poškozený vrátí V. S. údajně odcizenou hotovost, načež za této situace z obavy z naplnění výhružek ze strany obžalovaného poškozený svolil, že pro peníze v doprovodu obžalovaného a V. S. pojede do místa svého bydliště, k čemuž již nedošlo, jelikož se na místo na základě telefonátu poškozeného na tísňovou linku 158 dostavila hlídka Policie ČR, a obžalovaný takto jednal v rozporu s ust. § 2 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, podle něhož policie slouží veřejnosti, jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropských společenství nebo mezinárodními smlouvami, a současně porušil povinnosti policisty vyplývající z ust. § 45 odst. 1 písm. a), b), ve spojení s § 46 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, která mu ukládají povinnost dodržet služební kázeň spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností a zdržet se jednání, které by ohrozilo důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody.

3. Za to obviněného podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu ve výměře 30 měsíců. Dále mu uložil trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v zákazu výkonu práce ve služebním či pracovním poměru u některého z bezpečnostních sborů a u obecní policie v trvání 30 měsíců.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2025, č. j. 8 To 288/2025-440, napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

5. Předně obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, spočívající v závěru odvolacího soudu o naplnění znaků přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Má za to, že odvolací soud převzal právní závěry soudu prvního stupně, aniž by je dostatečně konfrontoval s obsahem provedených důkazů a relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a proto s nimi polemizuje. Současně uvádí, že jeho dovolací argumentace v podstatě navazuje na argumentaci uplatněnou již v odvolání, což považuje za logické s ohledem na trvající nesouhlas s právním hodnocením věci.

6. Další okruh námitek směřuje proti odůvodnění napadeného rozhodnutí. Obviněný vytýká, že odvolací soud nesplnil požadavky § 125 a § 134 tr. ř., když se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, zčásti pouze převzal odůvodnění nalézacího soudu a ponechal bez reakce podstatnou část obhajoby. V této souvislosti poukazuje i na opomenuté důkazy, mimo jiné nůž poškozeného, s nímž podle něj soudy vůbec nepracovaly. Dovozuje, že takové odůvodnění zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí a porušení práva na spravedlivý proces podle Listiny a Úmluvy.

7. V návaznosti na to obviněný namítá procesní vady řízení, zejména nedostatečné provedení dokazování a jednostranné hodnocení důkazů. Tvrdí, že soudy neprovedly řadu jím navrhovaných důkazů a provedené důkazy hodnotily selektivně v jeho neprospěch, aniž by zohlednily jejich vzájemné souvislosti. V tomto kontextu konkretizuje neprovedené důkazy, zejména nezajištění kamerových záznamů, neprovedení znaleckého posudku k osobě poškozeného, neprovedení výslechu navrženého svědka J., nedostatečné prověření událostí týkajících se napadení svědkyně S., přítomnost nože u poškozeného, neprovedení osobní prohlídky poškozeného, nedostatečné zajištění místa činu a další vady v postupu policejních orgánů. Namítá rovněž opomenutí důkazů z oblasti daktyloskopie a DNA a nevyjasnění rozporů mezi výpověďmi svědků.

8. Dále obviněný opakovaně zdůrazňuje existenci rozporů mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, které podle něj naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukazuje zejména na skutečnost, že na zajištěných věcech nebyly zjištěny jeho otisky ani DNA stopy, což podle jeho názoru vylučuje tvrzení o odebrání těchto věcí. Dále rozporuje závěry soudů ohledně údajného nátlaku vůči poškozenému, když z provedených důkazů podle něj vyplývá, že poškozený jednal z vlastní iniciativy a své věci nabízel dobrovolně.

9. Svoji argumentaci obviněný vztahuje také k právu na spravedlivý proces. Namítá, že jeho obhájci nebylo umožněno vyjádřit se k prováděnému důkazu, což považuje za porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a § 214 tr. ř. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. III. ÚS 62/95, z níž dovozuje, že právo vyjádřit se k prováděným důkazům náleží nejen obžalovanému, ale i jeho obhájci. Na základě toho uvádí, že neumožnění takového vyjádření představuje porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces.

10. Obviněný dále namítá nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Má za to, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností a že mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů existuje zásadní rozpor. Poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo a na nedostatečné zohlednění okolností svědčících v jeho prospěch, zejména agresivního chování poškozeného, jeho ovlivnění alkoholem a drogami, jakož i jeho vlastní obranné jednání.

11. V rámci hmotněprávních námitek obviněný zdůrazňuje, že nebyla prokázána objektivní ani subjektivní stránka trestných činů, zejména úmysl a pohnutka. Ve vztahu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby poukazuje na nutnost prokázání specifické pohnutky ve smyslu § 329 tr. zákoníku a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu [např. usnesení sp. zn. 7 Tdo 72/2010) i odbornou literaturu (Jelínek a kol.)]. Tvrdí, že žádná taková pohnutka prokázána nebyla a že jeho jednání bylo vedeno snahou řešit situaci v rámci jeho služebních povinností.

12. Současně namítá, že jeho jednání nebylo protiprávní a v žádném případě nedosahovalo intenzity trestného činu. V této souvislosti poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a princip ultima ratio. Dovozuje, že případné pochybení by mohlo být posouzeno nanejvýš jako kázeňské provinění podle zákona č. 361/2003 Sb., nikoliv jako trestný čin. Vytýká rovněž nedostatečné odůvodnění uloženého trestu a jeho nepřiměřenost.

13. Významnou část dovolání tvoří polemika s konkrétními skutkovými závěry odvolacího soudu (body 16. – 24. napadeného rozsudku). Obviněný podrobně rozebírá jednotlivé závěry, zejména interpretaci časové osy událostí, význam výroku „já jsem na něj jenom vyjel“, hodnocení kamerových záznamů, výpovědí svědků a otázku dobrovolného vydání věcí poškozeným. Tvrdí, že odvolací soud vytrhl jednotlivé důkazy z kontextu, nesprávně je interpretoval a opřel své závěry převážně o tvrzení poškozeného, které považuje za nevěrohodné a vnitřně rozporné.

14. Dále zdůrazňuje, že poškozený byl již před jeho příchodem ve stavu stresu a rozrušení, což dokládá nahrávkami a dalšími důkazy, a že jeho vlastní jednání představovalo pouze reakci na agresivní chování poškozeného, včetně hrozby nožem. Namítá, že soudy se těmito okolnostmi řádně nezabývaly a jejich závěry jsou založeny na spekulacích. Ve vztahu ke skutkovým závěrům o jeho motivech a charakteru jeho jednání obviněný rovněž namítá, že byl na místě služebně, nikoliv soukromě, a že svědkyně byla informačním zdrojem Policie ČR, což mělo být doloženo konkrétními důkazy, které soudy podle něj nevzaly v úvahu, případně neprovedly.

15. Z výše uvedených důvodů obviněný uzavírá, že napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, jsou zatíženy zásadními vadami skutkovými, procesními i hmotněprávními, jež vedly k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

16. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2025, č. j. 8 To 288/2025-440, jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 9. 2025, č. j. 64 T 103/2024-314, a další rozhodnutí na tyto obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

17. Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvádí, že dovolání je z podstatné části založeno na polemice se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a na vlastní interpretaci provedených důkazů, přičemž obviněný usiluje o přehodnocení skutkového stavu, k čemuž však dovolací řízení neslouží. V této souvislosti zdůraznil, že dovolání není určeno k přezkumu správnosti skutkových zjištění ani rozsahu provedeného dokazování.

18. K námitkám směřujícím proti odůvodnění napadeného rozhodnutí státní zástupce uvedl, že odvolací soud dostál požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř., přičemž není povinností soudu výslovně reagovat na každou jednotlivou námitku obviněného. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.

19. Co se týče tvrzeného neprovedení důkazů, státní zástupce připomněl, že soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům obviněného, a z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že se jimi zabýval. Část námitek obviněného pak označil za dodatečnou kritiku postupu orgánů činných v trestním řízení.

20. Pokud jde o námitku porušení práva na obhajobu spočívající v tom, že obhájci nebylo umožněno vyjádřit se k provedenému důkazu, státní zástupce uvedl, že obviněný tuto námitku nekonkretizoval natolik, aby bylo zřejmé, jakým způsobem měla zasáhnout do spravedlivosti řízení jako celku.

21. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný sice formálně uplatňuje námitky hmotněprávní, avšak zčásti jde o námitky skutkové povahy. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaných trestných činů, považuje ji za prokázanou, a to ve formě přímého úmyslu. Z celkových skutkových zjištění podle něj vyplývá, že obviněný jednal v úmyslu přimět poškozeného k vydání peněžních prostředků a opatřit tak neoprávněný prospěch jiné osobě.

22. Ve vztahu k přečinu vydírání státní zástupce uvedl, že jednání obviněného spočívalo v pohrůžkách násilím způsobilých vzbudit důvodnou obavu u poškozeného a ovlivnit jeho jednání. K přečinu zneužití pravomoci úřední osoby uvedl, že obviněný vystupoval jako příslušník Policie ČR, ačkoli jednal bez služebního důvodu a v zájmu soukromé osoby, čímž vykonával pravomoc způsobem odporujícím právním předpisům, a to v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch.

23. K námitce subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že v posuzované věci nejde o případ na dolní hranici trestnosti, a nejsou dány podmínky pro vyloučení trestní odpovědnosti. Zdůraznil též okolnosti případu, zejména kombinaci více trestných činů a povahu jednání obviněného jako úřední osoby.

24. Státní zástupce po zvážení rozhodných skutečností navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a současně vyjadřuje souhlas s neveřejným zasedáním ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.

25. Vyjádření státního zástupce bylo obviněnému zasláno k replice, avšak obviněný svého práva nevyužil a ve stanovené lhůtě své vyjádření dovolacímu soudu nezaslal.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

27. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2025, č. j. 8 To 288/2025-440, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

28. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

31. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). IV. Posouzení dovolání K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Zjevný rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Vyjádřeno jinými slovy, aby se o takový případ jednalo, musí být zjištěno, že příslušné rozhodnutí trpí zcela očividnou vadou. Tuto vadu ovšem musí dovolatel osvědčit zcela konkrétními námitkami vztahujícími se ke specifickým důkazům a z nich plynoucím skutkovým zjištěním, mezi nimiž má být dán krajní rozpor. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, či usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24).

33. Ve vztahu k první alternativě (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů) dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezbytné uvést, že v jejím rámci je Nejvyšší soud povolán nikoliv k přehodnocování jednotlivých důkazů, ale pouze k prověrce toho, zda myšlenkové pochody soudů nižších stupňů respektují pravidla logiky a nedochází tak k závěrům extrémně nesouladným se skutečným obsahem provedených důkazů samostatně i v jejich souhrnu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 8 Tdo 18/2024). Jeho kasační zásah by byl odůvodněn pouze v případě existence tak hrubé vady skutkových zjištění soudu nižšího stupně, pro kterou by nebylo možno setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí vyplývajících z jeho právní moci. Taková vada bude dána v případě srovnatelném s tím, co vymezila judikatura Ústavního soudu pod pojmem tzv. extrémního nesouladu/rozporu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů.

34. Námitky obviněného v předkládané věci směřující k závěru o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů však těmto požadavkům neodpovídají. Obviněný sice rozsáhle polemizuje s hodnocením jednotlivých důkazů, poukazuje na tvrzené rozpory ve výpovědích svědků, na údajnou nevěrohodnost poškozeného, avšak tato argumentace v podstatě představuje pouze nesouhlas s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů a snahu prosadit vlastní, pro něj příznivější verzi skutkového děje, aniž by současně náležitě doložil, že by skutkové závěry soudů nevyplývaly z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo že by byly jejich obsahem přímo popřeny. Takový postup nelze podřadit pod pojem extrémního (zjevného) rozporu ve výše vymezeném smyslu.

35. Dovolatel přitom staví svoji argumentaci na odlišném skutkovém základu, než jaký byl zjištěn soudy, když zejména tvrdí, že k žádnému nátlaku ze jeho strany nedošlo, že poškozený jednal dobrovolně, případně že byl poškozený sám iniciátorem určitého jednání, a že on pouze reagoval na jeho agresivní chování. Takto formulované námitky však směřují, jak již bylo řečeno, výlučně proti rozsahu a způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým závěrům soudů, avšak nemají schopnost osvědčit výše uvedený dovolací důvod.

36. Ani rozsáhlé odkazy dovolatele na jednotlivé důkazy, zejména kamerové záznamy, výpovědi svědků či výsledky daktyloskopických a genetických expertiz, samy o sobě existenci extrémního rozporu nedokládají. Z dovolání se nepodává, že by skutkové závěry soudů neměly oporu v žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Dovolatel toliko předkládá vlastní interpretaci těchto důkazů a vyzdvihuje ty skutečnosti, které mají podporovat jeho obhajobu, aniž by současně vyvrátil logický a vzájemně provázaný soubor úvah, z nichž soudy při svém rozhodování vycházely. Jen ve stručnosti pak Nejvyšší soud k rozporu daném absencí daktyloskopických stop, resp. DNA stop, obviněného na zajištěné elektronice uvádí, že, odvolací soud dal obviněnému ve smyslu in dubio pro reo za pravdu v tom, že od poškozeného věci fyzicky nepřevzal, nicméně shledal, že jej k jejich vydání přiměl, a úměrně tomu upravil popis skutku. Nadto také odkazuje na odůvodnění soudu druhého stupně v bodě 20., kde tento soud zdůraznil, že svědkyně S., jak je vidět na kamerovém záznamu č. 1, prokazatelně vzala do ruky telefon poškozeného zn. Apple, přičemž její otisky ani profil DNA se na tomto telefonu rovněž nenašly. Pokud jde o otázku tvrzeného použití nože poškozeným, pak soudům nižších stupňů nelze vytýkat, že vyšly i v tomto směru (stejně jako při zjišťování dalších rozhodných skutkových okolností) z výpovědi poškozeného, již důvodně považovaly v jádru za věrohodnou, a z které nic takového neplyne. Ani v tomto směru proto nelze dovodit existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry.

37. Pokud dovolatel dále zpochybňuje věrohodnost poškozeného, a naopak prosazuje věrohodnost své vlastní verze skutkového děje, v tomto směru Nejvyšší soud neshledal pochybení v úvahách soudů nižších stupňů. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že nevycházely z výpovědi poškozeného izolovaně, nýbrž ji hodnotily ve spojení s dalšími provedenými důkazy. Výpověď poškozeného byla v podstatných bodech konzistentní a nacházela podporu zejména v obsahu kamerových záznamů i dalších důkazů. Naopak obhajoba obviněného nebyla v některých podstatných okolnostech v souladu s ostatními výsledky dokazování. Soudy v této souvislosti přihlédly mimo jiné k tomu, že obviněný své jednání na místě vůči zasahující hlídce prezentoval jako soukromou záležitost, ačkoliv v řízení následně tvrdil, že postupoval v souvislosti s výkonem svých služebních povinností (ostatně způsob, jakým si na místě počínal po příjezdu policejní hlídky, zachycený na videozáznamu, který dokonce u zasahující policistky vyvolal pochybnosti o jeho příslušnosti k Policii ČR, navodil současně i pochybnosti o věrohodnosti jeho popisu skutkového děje). Významnou roli při hodnocení výpovědi poškozeného sehrála rovněž bezprostřednost jeho reakce na nastalou situaci, která se promítla nejen do komunikace zachycené na videozáznamech, ale i do oznámení věci Policii ČR. Jestliže za tohoto stavu soudy považovaly za věrohodnou verzi poškozeného, nelze takový závěr označit za svévolný ani za vybočující ze zásad logického hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

38. Po přezkoumání věci tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněné námitky nemají potenciál zjevný rozpor osvědčit. Jedná se totiž o běžnou polemiku s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů a prosazování vlastního názoru na to, jaké závěry z nich měly soudy činit. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěl na základě vlastního hodnocení či interpretace provedených důkazů. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Ostatně i Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že dovolání nemůže sloužit jako prostředek k revizi skutkových zjištění soudů nižších stupňů a že samotná polemika dovolatele se skutkovými závěry soudů není způsobilá založit dovolací přezkum (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25).

39. Nejvyšší soud nad rámec pouze uvádí, že obviněný zde zcela pomíjí zásadní skutečnost, že dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací a zásadou bezprostřednosti a ústnosti, takže hodnotit důkazy může jen ten soud, který je také v souladu s uvedenými principy provedl. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti hraje významnou roli, protože soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazu vyplývajícího z důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Dokazování je proto doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, čímž je zajišťováno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě (viz § 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

40. Obiter dictum Nejvyšší soud shrnuje, že soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich komplexu jako ucelený systém srozumitelně vedoucí k závěru, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to, že se obviněný dopustil jednání popsaného ve výroku o vině. Jinak řečeno, soudy při hodnocení důkazů postupovaly v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. s tím, že učiněná skutková zjištění odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. Možno doplnit, že ačkoli odůvodnění soudu prvního stupně bylo spíše strohé, odvolací soud tento nedostatek svým odůvodněním napravil, přičemž tak dostál požadavkům akcentovaným Ústavním soudem. Lze přitom odkázat právě na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03, podle něhož „I kdyby bylo konstatováno, že odůvodnění rozsudku (např. díky argumentační střídmosti) nedostojí nárokům spravedlivého procesu, pak by toto zjištění nemohlo vést samo o sobě ke zrušení tohoto rozhodnutí. Ke zrušení by mohlo dojít tehdy, pokud by vady nebyly v dalším řízení zhojeny. Opačný výklad by popíral nejen dvojinstanční koncepci trestního řízení, zaručenou mj. čl. 2, Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ale především Ústavním soudem respektovaný princip subsidiarity ústavní stížnosti.“.

41. Dále lze doplnit, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Toto pravidlo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Je tak třeba zdůraznit, že trestní soudy nejsou povinny vyvracet každou hypotetickou a žádnými důkazy nepodloženou verzi skutkového děje. Jestliže je jedna skutková varianta spolehlivě prokázána a alternativní verze zůstává pouhou nepodloženou spekulací obžalovaného, není porušením zásady in dubio pro reo, pokud soud takovou verzi nepřijme a dá přednost důkazně podloženému závěru (usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 2470/25). Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených usvědčujících důkazů totiž vytvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu, která spolehlivě prokazuje všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčuje obviněného z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo, spravedlivého procesu a v důsledku toho i o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Zásada in dubio pro reo se přitom uplatní pouze tehdy, jestliže po provedeném dokazování přetrvávají logické a neodstranitelné pochybnosti o vině. K uvedenému je třeba dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že určitá skupina důkazů je věrohodná, její věrohodnost nebyla relevantním způsobem zpochybněna a úvahy, na jejichž základě k tomuto závěru dospěly, přehledně promítly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou současně splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo. Ta totiž nedopadá na případy, kdy soud po řádném zhodnocení důkazů žádné důvodné pochybnosti nemá, nýbrž pouze na situace, kdy takové pochybnosti přetrvávají i po vyčerpání dostupných možností dokazování a hodnocení důkazů. Jestliže tedy soudy nižších stupňů vyhodnotily výpověď poškozeného jako věrohodnou a podpořenou dalšími důkazy, zatímco obhajobu obviněného shledaly v podstatných ohledech vyvrácenou výsledky dokazování, nelze dovozovat porušení uvedené zásady pouze z toho, že dovolatel s takovým hodnocením nesouhlasí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

42. Pod třetí alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že došlo k opomenutí jím navrhovaných důkazů, a to nezajištění kamerových záznamů, neprovedení znaleckého posudku k osobě poškozeného, neprovedení výslechu navrženého svědka J., nedostatečné prověření událostí týkajících se napadení svědkyně S., přítomnost nože u poškozeného a neprovedení osobní prohlídky poškozeného. Předně dovolací soud připomíná, že znění této varianty dovolacího důvodu předpokládá, že navrhované důkazy (mající zásadní význam pro výrok o vině) nebyly provedeny nedůvodně. To znamená, že příslušný soud důkaz neprovedl, aniž by o tom rozhodl, nebo návrh sice zamítl, avšak neposkytl ke svému rozhodnutí žádné odůvodnění. K této problematice se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), který mimo jiné uvedl, že: „Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal“. V usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014), Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako skupinu důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

43. Důvody, pro něž může soud návrh zamítnout, formuloval ve své judikatuře Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), přičemž kritéria ovlivňujícími rozsah odůvodnění stanovil ve svém rozhodování i ESLP (viz rozsudek velkého senátu ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05). Dlužno dodat, že ani taková situace nemusí sama o sobě znamenat nutnost kasace napadeného rozhodnutí, neboť z judikatury Ústavního soudu a ESLP vyplývá, že k porušení práva na spravedlivý proces nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 234/04, a rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01).

44. V posuzované věci se nejedná o situaci, kdy by soudy vůbec nerozhodly o dovolatelem zmiňovaných důkazních návrzích, ani o případ neposkytnutí odůvodnění k takovému rozhodnutí. Soud prvního stupně se s důkazními návrhy vypořádal v bodě 39. rozsudku a soud druhého stupně pak v bodě 12. rozsudku. Soudy uvedly, že navrhované důkazy nejsou k posouzení věci relevantní, případně jsou již neproveditelné či nadbytečné, přičemž vše i odůvodnily. Soud druhého stupně pak ale také vyšel (jak již výše zmíněno) obviněnému zčásti vstříc, a to ohledně stop DNA a daktyloskopických stop, kdy provedl důkaz odborným vyjádřením a na základě jeho vyhodnocení upravil popis skutku (bod 20. odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Odůvodnění neprovedení zmiňovaných důkazů nelze nic vytknout, zvlášť za situace, kdy ani v rámci námitek obviněným uplatněných pod první variantou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla konkretizována zásadní mezera v dokazování, která by nebyla soudem logicky vysvětlena. Nelze tudíž ani tvrdit, jak nyní činí dovolatel, že by nevyhověním důkazním návrhům obhajoby docházelo k porušení zásady zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. V posuzované věci dovolatel pouze obecně poukazuje na neprovedení celé řady důkazních návrhů a předkládá vlastní úvahy o jejich možném významu, aniž by současně osvědčil, že soudy postupovaly svévolně nebo v rozporu se zásadami trestního řízení.

45. Nad výše uvedené je třeba zmínit, že nadbytečnost je Ústavním soudem uznávaným důvodem pro neprovedení důkazu. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

46. K naplnění třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak v daném řízení nedošlo. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

47. K uvedenému dovolacímu důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) vznesl dovolatel výhradně námitky, s nimiž se soudy nižších stupňů správně a dostatečně vypořádaly. Není proto nutné, aby dovolací soud jejich argumentaci opakoval, neboť postačí odkázat na jejich argumentaci. Na případ, kdy obviněný v dovolání vznáší obsahově shodné námitky s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

48. Podstatné je nicméně nutné zdůraznit, že formulací tohoto dovolacího důvodu zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jak již v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud připomněl, těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

49. Nejvyšší soud v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že při dovolacím přezkumu nevystupuje v roli obecné třetí instance, zaměřující se na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně, a že samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

50. V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ovšem tuto hmotněprávní námitku opřel výlučně o výhrady vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování a vůči skutkovým zjištěním soudů, jež měla být založena na nesprávném hodnocení důkazů, resp. na jejich tvrzeném nedůvodném neprovedení. Teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., spočívající v nesprávné právní kvalifikaci skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze.

51. Nad rámec uvedeného tak lze pouze stručně konstatovat, že soud druhého stupně se s tvrzeným neprokázáním úmyslu a pohnutky jako znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vypořádal dostatečně v bodě 23. a k naplnění znaků skutkové podstaty vydírání pak v bodě 22., s odkazem na bod 42. rozhodnutí soudu prvního stupně. Opakovaná polemika obviněného se skutkovými zjištěními a právními úvahami soudu prvního stupně, které byly po přezkumu korigovány odvolacím soudem, přičemž odvolací soud se dostatečně vyslovil ke všem skutkovým a právním námitkám obviněného, zásadně nemůže založit povinnost dovolacího soudu k jejich dalšímu přezkumu.

52. Stran námitek subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud podotýká, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

53. Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že byť je trestný čin v ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). O subsidiaritě trestní represe lze tak uvažovat pouze pokud aplikací jiné právní odpovědnosti je dosaženo splnění všech funkcí trestního práva, tzn. naplnění cílů reparace a prevence, přičemž není nezbytná represe (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/2009).

54. Obviněný jedním skutkem naplnil znaky dvou úmyslných trestných činů. Již tato skutečnost sama o sobě v podstatě vylučuje úvahy o možném uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu nevyvození jeho trestní odpovědnosti. To platí tím spíše, že posuzovaný skutek je typickým příkladem trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a vzhledem k postavení obviněného též trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejde tedy o případ, který by se svými okolnostmi vymykal běžně se vyskytujícím případům těchto trestných činů směrem k nižší závažnosti, ani o jednání nacházející se na samé spodní hranici trestnosti. Naopak, jednání obviněného zcela odpovídá situacím, pro jejichž postih byly uvedené skutkové podstaty konstruovány. Současně zde nejsou přítomny žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že ochrany dotčených společenských vztahů lze účinně dosáhnout prostředky jiného právního odvětví. Pokud soudy nižších stupňů v posuzované věci uznaly obviněného vinným zmíněnými trestnými činy, nepostupovaly v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, resp. zásadou subsidiarity trestní represe.

55. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal, že by byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

56. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nutno uvést, že ten je dán tehdy, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Jelikož však v řízení u druhého stupně nebylo zamítavé, resp. odmítavé rozhodnutí, vydáno, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. K námitkám nepodřaditelným pod uplatněné důvody 57. Obviněný ve svém dovolání tvrdí také porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a § 214 tr. ř., kdy uvádí, že jeho obhájci nebylo umožněno se vyjádřit k prováděnému důkazu. Taktéž vytýká soudu druhého stupně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí a nepřiměřenost uloženého trestu. Tyto námitky však nejsou podřatitelné pod uplatněné dovolací důvody ani pod žádný jiný dovolací důvod.

58. K prvé z uvedených námitek lze poznamenat, že obviněný neuvádí, jakým způsobem se toto tvrzené pochybení mělo promítnout do zákonnosti rozhodnutí. Obviněný pouze prosazuje vlastní skutkový stav věci spojený s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud na tomto místě pouze opakuje, že existence případných zjevných rozporů mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

59. K tomu lze ještě doplnit následující skutečnosti. Jde-li o argumentaci obviněného odkazující na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, Nejvyšší soud uvádí, že uvedené rozhodnutí dopadá na skutkově i právně odlišnou situaci. Ústavní soud v něm akcentoval zejména požadavek, aby byla obviněnému a jeho obhájci poskytnuta reálná možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a na tomto základě účinně uplatňovat obhajobu. V posuzované věci však nedošlo k tomu, že by obhajobě byla taková možnost upřena. Ustanovení § 214 tr. ř. upravuje oprávnění vyjádřit se k prováděným důkazům přímo v průběhu dokazování, přičemž toto oprávnění zákon výslovně přiznává obviněnému. Obhájci takové právo trestní řád samostatně přiznává pouze v zákonem výslovně stanovených případech, například v řízení proti uprchlému podle § 304 tr. ř. Již ze systematiky uvedených ustanovení je proto zřejmé, že oprávnění podle § 214 tr. ř. náleží primárně obviněnému, nikoli jeho obhájci. Nelze proto bez dalšího dovozovat porušení práva na spravedlivý proces pouze z toho, že obhájci nebyla v konkrétním okamžiku dokazování poskytnuta možnost bezprostředně se k prováděnému důkazu vyjádřit. Podstatné je, zda byla obhajobě zachována reálná možnost účinně hájit práva obviněného. Tak tomu bylo i v projednávané věci, neboť obviněnému byla dána možnost se vyjadřovat k provedeným důkazům a taktéž obhájce mohl v průběhu řízení své výhrady, stanoviska a návrhy uplatňovat, zejména prostřednictvím návrhů na doplnění dokazování, v rámci závěrečné řeči, jakož i následně v podaném opravném prostředku a ve vyjádření k věci před odvolacím soudem.

60. K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu druhého stupně je předně na místě připomenout, že podle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 795/21). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59–60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Strany soudního řízení však mohou očekávat, že dostanou konkrétní a výslovnou odpověď na námitky, které jsou zásadní pro výsledek řízení (viz rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, Moreira Ferreira proti Portugalsku, č. 19867/12, bod 84, rozsudek ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Y?ld?z proti Turecku, č. 39407/03, bod 42, nebo rozsudek ze dne 29. 1. 2019, Orlen Lietuva Ltd. proti Litvě, č. 45849/13, bod 82). Zároveň je nutno opětovně dodat, že odvolací soud se v této věci nespokojil s pouhým odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž vedle toho, že sám provedl určité důkazy, hodnotící závěry soudu prvního stupně rozvedl, zpřesnil a doplnil (viz opět usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03). Odvolací soud svým postupem osvědčil, že k přezkoumání odvolání obviněného nepřistoupil pouze formálně, nýbrž se jeho námitkami věcně zabýval a své závěry náležitě odůvodnil. Lze tedy uzavřít, že napadené rozhodnutí nevykazuje vady zakládající jeho nepřezkoumatelnost.

61. Pokud obviněný namítá nepřiměřenost uloženého trestu, Nejvyšší soud připomíná, že námitky vztahující se k druhu a výměře trestu lze uplatnit zásadně pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to jen tehdy, byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu. Naopak námitky spočívající v tvrzené nepřiměřenosti trestu, založené na odlišném hodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku, nelze podřadit pod tento ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávané věci neshledal ani takové výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah z hlediska ústavního principu proporcionality trestní represe, jenž přichází v úvahu pouze ve zcela krajních případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Soudy nižších stupňů současně v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vysvětlily, z jakých okolností při ukládání trestu vycházely. Uložený trest je zákonný, dostatečně odůvodněný a odpovídá povaze i závažnosti projednávané trestné činnosti.

V. Způsob rozhodnutí

62. Z rozvedených skutečností plyne, že dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu