6 Tdo 362/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Spisová značka: 6 Tdo 362/2026 Datum rozhodnutí: 10.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí, Důvody dovolání Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: D 6 Tdo 362/2026-670 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 5 To 50/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 68 T 5/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. Č. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 68 T 5/2025 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný L. Č. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: v přesně nezjištěných dnech od září 2021 do prosince 2023 ve svém pokoji v místě jejich společného bydliště na adrese XY XY v XY, XY kraj, za účelem vlastního sexuálního uspokojení a zneužívaje jak své fyzické převahy, tak jejího zjevně nízkého a jemu známého věku a s tím související nedostatečné rozumové vyspělosti, díky níž jeho jednání nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky a nedokázala posoudit význam kladení odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku, opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů, nejméně však dvakrát přiložil nezletilé poškozené AAAAA (pseudonym) penis k jejímu zevnímu genitálu a do své ejakulace dělal kopulační pohyby, které dále dělal též nejméně v jednom případě maje přitom penis přiložený k análnímu otvoru nezletilé, přičemž v prosinci 2023 jí před tím ukazoval nahrávku soulože a instruoval ji, jakým způsobem si má na svém mobilním telefonu vyhledávat pornografický materiál, což nezletilá činila, čímž nezletilou vystavil reálnému nebezpečí, že se i v budoucnu bude v intimní oblasti života chovat nevázaným, jejímu věku neodpovídajícím či promiskuitním způsobem.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené AAAAA způsobenou nemajetkovou újmu škodu ve výši 200 000 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný a poškozená odvolání. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 5 To 50/2025, jímž z podnětu řádného opravného prostředku poškozené podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle jeho mínění uložený nepodmíněný trest odnětí svobody neodpovídá okolnostem případu, kdy účelu trestu bylo možno dosáhnout i mírnějšími prostředky. Ačkoliv totiž obviněný prohlásil vinu, byl dosud netrestaný, v době spáchání skutku byl blízký věku mladistvého, uhradil nemajetkovou újmu ještě před právní mocí rozsudku, trpí sníženou schopností impulzivní kontroly a projevil další snahy vést řádný život, odvolací soud se omezil na obecné konstatování o nesplnění podmínek pro podmíněný odklad výkonu trestu, aniž provedl přesvědčivě test proporcionality a vysvětlil, proč nejsou splněny podmínky § 81 odst. 1 tr. zákoníku k podmíněnému odkladu výkonu trestu odnětí svobody. V rozporu se zásadou individualizace trestní represe i judikaturou tak nedostál požadavku podrobně zkoumat, zda je zásah do osobní svobody obviněného nezbytný ve světle těchto konkrétních souvislostí. Odvolací soud tedy odkázal pouze na závažnost skutku, aniž by blíže zkoumal možnost nápravy obviněného na svobodě. Obviněný akcentoval nutnost individualizace trestu, jeho rehabilitační cíl, nutnost při jeho ukládání zohlednit prohlášení viny a zásadu spravedlivého trestání. Další vadou napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je svévolné a neodůvodněné navýšení náhrady nemajetkové újmy na částku 300 000 Kč. Ze strany odvolacího soudu nebylo vysvětleno, proč původně přiznaná částka 200 000 Kč nepostačuje, zvláště pokud byla stanovena s přihlédnutím k majetkovým poměrům obviněného a byla již v plném rozsahu dobrovolně uhrazena. Není jasné, v čem přesně soud prvního stupně pochybil. Adhezní řízení nemá sloužit k dalšímu trestání obviněného, nýbrž k přiměřené satisfakci poškozeného.

5. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout.

6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání v prvé řadě zdůraznil, že proti výroku o trestu lze brojit zásadně pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten však obviněný neuplatnil a ani zjevně není dán. Na základě ustálené judikatury platí, že zásada proporcionality trestní represe může být narušena uložením extrémně přísného či zjevně nespravedlivého trestu. K takové situaci ovšem nedošlo, ba právě naopak, obviněnému byl uložen trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Pokud jde o adhezní výrok, odvolací soud vycházel z argumentace soudu prvního stupně a pouze zdůraznil některé okolnosti svědčící pro přiznání nároku ve vyšší částce. Takto určená výše náhrady přitom odpovídá judikaturou vymezenému rozpětí. Ze vznesených námitek přitom nijak nevyplývá, že by odvolacím soudem stanovená částka měla být pro obviněného likvidační. Nadto majetkové poměry škůdce ani nejsou samostatným kritériem pro stanovení výše náhrady. Dovolací námitky tak podle státního zástupce žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají.

7. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.; v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 5 To 50/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

12. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že uplatněné námitky dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jinému z taxativně vymezených dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají.

13. Z uplatněných námitek plyne, že obviněný dovoláním brojil proti nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který považoval za nepřiměřeně přísný vzhledem k jeho poměrům a možnostem jeho nápravy, a dožadoval se méně přísných sankcí. Dále se vymezil i proti zvýšení částky náhrady nemajetkové újmy odvolacím soudem, které považuje za nedostatečně odůvodněné. K tomu nutno konstatovat, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí pouze formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání sice odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., prostřednictvím kterého ovšem brojil výlučně proti nedostatečnému vyhodnocení všech rozhodných hledisek pro uložení nepodmíněného trestu podle § 39 tr. zákoníku a povinnosti zaplatit na náhradě nemajetkové újmy 300 000 Kč (nikoli původně soudem prvního stupně stanovených 200 000 Kč).

14. V daných souvislostech lze v prvé řadě připomenout, že důvodnost dovolání je hodnocena zásadně na podkladě námitek, které dovolatel uplatní ve svém mimořádném opravném prostředku. Úkolem dovolacího soudu totiž není, aby z vlastní iniciativy vyhledával případné vady dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť v řízení o dovolání se neuplatňuje revizní princip. Kasaci napadeného rozhodnutí tak ve své podstatě může odůvodnit jen zjištění o důvodnosti dovolací argumentace o existenci vady zakládající uplatněný dovolací důvod, případně námitka osvědčující vadu odpovídající jinému (než explicitně uplatněnému) dovolacímu důvodu, či důvodná námitka o porušení základního práva dovolatele, např. jeho práva na spravedlivý proces.

15. Obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové pochybení však dovolatel nevytýkal.

16. Nakonec ze samotné výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je zjevné [ve smyslu výše zmíněného, ovšem dovolatelem ani formálně neuplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], že trest odnětí svobody na dobu 3 let byl uložen jako druh trestu, který zákon v ustanovení § 185a odst. 3 tr. zákoníku výslovně připouští. Dále je třeba zdůraznit, že podle uvedeného ustanovení lze nepodmíněný trest odnětí svobody uložit na 3 až 12 let, a tedy v daném případě byl uložen trest na samé spodní hranici uvedeného rozmezí.

17. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci také nejedná.

18. K otázce přiměřenosti ukládaného trestu se dále připomíná, že Ústavní soud již v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení § 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).

19. Jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 5. a násl., ten při uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v § 39 a § 38 odst. 2 tr. zákoníku, zohledňujíc okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, jeho věku, jeho trestní minulosti a psychologického profilu, ale i charakter projednávané trestné činnosti a její důsledky. V tomto ohledu mimo jiné akcentoval s odkazem na závěry ze znaleckého zkoumání z odvětví psychiatrie a psychologie, že obviněný neprojevil lítost a ani jinak nevyjádřil kritický postoj ke svému jednání. K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné dále uvést, že formální uznání trestní odpovědnosti prostřednictvím institutu prohlášení viny ve smyslu § 206c tr. ř. nelze zaměňovat za projev vážně míněné sebereflexe. Přijetí odpovědnosti v sobě kombinuje právní i morální hlediska, kvůli čemuž může být obviněný k tomuto kroku motivován z různých důvodů, včetně např. upřímné lítosti (kdy pachatel činí z vlastní iniciativy různé kroky k odčinění způsobeného škodlivého následku či vychází vstříc orgánům činným v trestním řízení i oběti) nebo jde o strategii obhajoby (ať už kvůli neudržitelné důkazní pozici, záměru urychlit trestní řízení, nebo za účelem snížení hrozícího trestu). Ani jedna z uvedených variant není nelegitimní a sama o sobě nevylučuje přijetí prohlášení viny soudem. Stejně tak je ovšem k diskreci soudu, jak okolnosti doprovázející toto prohlášení (včetně třeba deklarovaných pohnutek obviněného, jak je tomu v tomto případě) posoudí ve svých úvahách o trestu. Uložení konkrétního druhu trestu či jeho specifické výměry není nárokovatelné, nehledě na zvolený přístup obviněného k trestnímu řízení.

20. Již soud prvního stupně přitom přiléhavě konstatoval, že postup obviněného byl do značné míry oportunistický, k prohlášení viny přistoupil s vidinou nižšího trestu (jak ostatně sám obviněný prohlásil v hlavním líčení konaném dne 22. 7. 2025, č. l. 554). K posledně uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné dále uvést, že v jednání obviněného nelze spatřovat ojedinělé selhání, nýbrž dlouhodobé a premeditované navazování sexuálního vztahu s dítětem mladším 15 let, což výrazně zvyšuje společenskou škodlivost jeho chování. Argumentuje-li pak obviněný, že mírnější druh trestu by spíše navazoval na jeho snahy o nápravu a zpětné začlenění do společnosti, vzhledem k uvedenému se Nejvyšší soud ztotožňuje s pochybnostmi o upřímnosti těchto snah vyjádřenými oběma soudy nižších stupňů. Stojí za zmínku, že neexistuje hierarchie účelů trestu, která by upravovala vzájemné vztahy mezi rozličnými účely. Nespecifikuje-li zákonodárce svou trestní politiku co do účelů trestání detailněji, pak každé uložení trestu musí přísně sledovat a respektovat principy proporcionality a ultima ratio (pro srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23). Dovolatelem zdůrazňovanou rehabilitaci proto nelze mechanicky upřednostnit před represí, prevencí či jiným rovnocenným účelem trestu. Pokud za této situace soud prvního stupně přijal prohlášení viny a ve spojení s dalšími zjištěními k osobě obviněného a důsledkům jeho jednání vše uvedené zohlednil uložením velmi nízkého trestu odnětí svobody (byť v jeho nepodmíněné formě), jde o bezvadný projev proporcionálního vyvažování několika navzájem si konkurujících účelů trestu. Jinak vyjádřeno, obviněnému není upřena možnost se napravit a začlenit zpátky do společnosti, soud prvního stupně ovšem patřičně odůvodnil, proč závažnost spáchaného skutku vyžaduje pro efektivní naplnění funkcí trestního práva i omezení osobní svobody.

21. Pohledem výše rozvedených hledisek tak nic nenasvědčuje porušení pravidel pro ukládání trestu odnětí svobody. Je třeba zdůraznit, že obviněný toliko brojí proti nepřiměřenosti předmětného trestu, čemuž žádný ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá (viz výše) a domáhá se jinak pojaté aplikace § 39 tr. zákoníku, než učinily soudy nižších stupňů, což je v přímém rozporu s mantinely dovolacího řízení (viz výše bod 15. tohoto usnesení). Je-li druh a výměra trestu v zákonných mezích, jak je tomu i v tomto případě, nemůže se a priori jednat o trest nepřiměřeně přísný z pohledu výše zmíněné proporcionality trestní represe. Zvláště, pokud uložený trest je trest uložen na samé spodní hranici trestní sazby, což jen dokládá hodnocení všech významných okolností veskrze ve prospěch obviněného s ohledem na povahu jím spáchané trestné činnosti. Nyní uložený trest tak zcela zjevně lze považovat za adekvátní a nevymykající se veškerým zmíněným judikaturním principům.

22. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody je nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních § 2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ či „o. z.“). Podle § 2894 občanského zákoníku (v nejobecnější podobě) platí, že povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

23. V trestním řízení se povinnosti uhradit škodu stanoví podle § 228 odst. 1 tr. ř., odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil. Nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.

24. V projednávané věci odvolací soud rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozené, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit této poškozené nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč, což představuje navýšení o 100 000 Kč oproti znění adhezního výroku rozsudku soudu prvního stupně.

25. Soud prvního stupně výroku o náhradě nemajetkové újmy věnoval potřebnou část odůvodnění rozsudku a velmi podrobně vysvětlil své úvahy k němu se vztahující. Odvolací soud sice odůvodnil své rozhodnutí poněkud stručněji než soud prvního stupně, avšak je nutno vzít v potaz, že jde o rozhodnutí odvolacího soudu, které může plně odkázat a navázat na argumentaci soudu prvního stupně, shledá-li ji správnou, a věnuje se pouze části, v níž přiznaný nárok korigoval. Ač jsou dány požadavky na odůvodnění adhezního výroku mj. i odkazem na konkrétní právní normu (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08) a odvolací soud ji explicitně neuvedl, není pochyb o tom, o která ustanovení občanského zákoníku je opřen závěr o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozené. Ve shodě se státním zástupcem Nejvyšší soud proto konstatuje, že rozhodnutí soudů nižších stupňů se navzájem skutkově i právně prolínají, čímž tvoří funkční celek, na který je proto nutno nahlížet v jejich komplexu, nikoliv izolovaně (pro srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 823/2023, a ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 852/2023).

26. Za daných okolností je třeba rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. ř. považovat za tzv. materiálně existující. Soud prvního stupně pak ve svém rozhodnutí zohlednil veškeré představitelné skutečnosti a okolnosti týkající se dopadu jednání obviněného na intimní sféru poškozené a oprávněnost výše náhrady tzv. duševních útrap ve smyslu § 2956 občanského zákoníku. Odvolací soud toliko kladl větší důraz na míru zásahu do duševního a mravního vývoje poškozené, a proto navýšil povinnost obviněného nahradit nemajetkovou újmu. Obě rozhodnutí tudíž tvoří jednolitou součást opírající se o stejná skutková i právní zjištění, což umožnilo odvolacímu soudu vyjít z argumentace soudu prvního stupně, kterou však při vlastním hodnocení modifikoval. Tento postup nevykazuje znaky svévole či jiného deficitu a Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že výrok o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. ř. je plně odůvodněn.

27. Pro úplnost lze dodat, že odvolacím soudem navýšený adhezní výrok stále odpovídá částce standardně přiznávané v obdobných případech. Nejvyšší soud se touto otázkou podrobně zabýval ve svém rozsudku ze dne 4. 9. 2025, sp. zn. 6 Tdo 519/2025, ve kterém na pozadí ustálené judikatury stanovil rozmezí mezi 150 000 Kč a 400 000 Kč za způsobení duševních útrap oběti sexuálně motivovaného trestného činu i parametry odůvodňující případnou moderaci. Dále platí, že majetkové poměry obviněného nehrají roli při stanovování výše přiznaného nároku. Soudy jsou v rámci adhezního řízení povinny přihlédnout k majetkovým poměrům obviněného jen tehdy, pokud by bezprostředně hrozila jeho ekonomická likvidace. Tu sice obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku okrajově zmínil, avšak nikterak nerozvedl a ani jinak nekonkretizoval. Nejvyšší soud se v dovolacím řízení může zabývat pouze těmi námitkami, které jsou v něm v souladu s § 265f tr. ř. uvedeny a nemůže v žádném ohledu za dovolatele argumentaci domýšlet.

28. Ze všech shora konstatovaných důvodů lze uzavřít, že tvrzená vada ve výroku o náhradě nemajetkové újmy se odvíjí od prostého nesouhlasu obviněného s navýšením přiznané částky odvolacím soudem, která i po této změně plně odpovídá zaběhlé soudní praxi a individuálním okolnostem projednávané věci. Nutno pak dodat nad rámec již uvedeného, že vznesené námitky vůči znění adhezního výroku rozsudku soudu druhého stupně nejsou s to naplnit některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. a dovolací přezkum mimo tyto důvody zde nepřichází v úvahu.

V. Způsob rozhodnutí

29. Je tedy možno uzavřít, že dovolací argumentace obviněného se minula s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného L. Č. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 10. 6. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu