6 Tdo 394/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 6 Tdo 394/2026 Datum rozhodnutí: 25.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Znásilnění, Zneužití bezbrannosti, Bezbrannost, Subsidiarita trestní represe, Pohlavní styk, Časová působnost, Důvody dovolání Dotčené předpisy: § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, § 12 odst. 2 tr. zákoníku, § 2 odst. 1 tr. zákoníku, § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: C 6 Tdo 394/2026-662 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný A. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2026, sp. zn. 9 To 64/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 4/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 10. 2025, sp. zn. 34 T 4/2025, uznal obviněného A. Š. (dále jen „obviněný“) vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 166/2024 Sb.). Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč, se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. K odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2026, sp. zn. 9 To 64/2025, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou a dále trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu masérských, rekondičních a regeneračních služeb na dobu pěti let. Současně rozhodl o náhradě nemajetkové újmy shodně jako soud prvního stupně. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Trestné činnosti se podle odvolacího soudu dopustil obviněný v podstatě tím, že v období od 27. 12. do 28. 12. 2023 v prostorách masérny v objektu plaveckého bazénu v XY, kam ve dvou případech zavedl svou nezletilou neteř, jíž bylo v té době necelých jedenáct let a která mu byla svěřena jejími rodiči ke hlídání, využil neznalosti a psychické nezralosti poškozené plynoucí z jejího nízkého věku, kterého si byl vědom, a s cílem se sexuálně uspokojit poškozenou ve dvou případech pod příslibem provedení masáže vyzval, aby se zcela svlékla a lehla si na masážní lůžko, a poté ji při provádění masáže osahával tak, že jí krouživými pohyby přejížděl svými prsty v oblasti jejího přirození, a v jednom případě po skončení masáže poškozené umožnil, aby ho sama zkusila masírovat, zcela se svlékl, lehl si na záda na masážní lůžko a nechal se od poškozené masírovat na různých částech těla včetně penisu, přičemž poškozená vzala jeho penis mezi prsty své ruky a dělala s ním pohyby nahoru a dolů, až u něj došlo k ejakulaci.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že skutková zjištění rozhodná pro právní kvalifikaci jsou v rozporu s provedenými důkazy, neboť ve věci nebyl zjištěn podstatný znak jednání, a to jeho intenzita, přesto soud dospěl k závěru o pohlavním styku srovnatelném se souloží. Poškozená nebyla dotazována na intenzitu ani délku stimulace a závěr o naplnění tohoto znaku byl dovozován pouze z toho, že došlo k ejakulaci. Takový postup označil za nepřípustné doplnění skutkových zjištění bez opory v důkazech.

5. Soudem formulovaný závěr je podle dovolání založen na pouhé dedukci, nikoli na provedeném dokazování, přičemž soud nahradil zákonný znak skutkové podstaty biologickým výsledkem. Ejakulace lze dosáhnout i při minimálním mechanickém působení a nelze z ní automaticky dovodit pohlavní styk srovnatelný se souloží. Postup soudu byl v dovolání označen jako nepřípustná analogie a současně jako porušení zásady in dubio pro reo, neboť absence důkazů byla nahrazena domněnkou. V tomto směru také obviněný namítl, že odvolací soud změnil právní kvalifikaci oproti soudu prvního stupně, aniž by k tomu měl nový skutkový podklad. V závěru dovolání k tomu obviněný doplnil námitku vnitřní rozpornosti rozhodnutí. Soud na jedné straně konstatoval, že poškozená nebyla dotazována na intenzitu manipulace s penisem obviněného, na druhé straně uzavírá, že intenzita je nesporná na základě skutečnosti, že došlo k ejakulaci. Klíčový argument není založen na důkazech, ale na logické dedukci, což je projevem procesní svévole. V této souvislosti obviněný namítl porušení práva na spravedlivý proces.

6. Další výhrady směřují proti závěru o bezbrannosti poškozené. Ze skutkových zjištění podle dovolání vyplývá, že poškozená byla schopna situaci vnímat, měla určité zkušenosti a dokázala projevit nesouhlas, který vedl k ukončení jednání. Tyto okolnosti mají vylučovat naplnění znaku bezbrannosti. Soud uvedl, že poškozená byla schopna velmi dobrého až nadprůměrného vnímání sociálních situací. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle obviněného vnitřně rozporné, neboť nelze současně dovozovat dostatečnou schopnost vnímání a bezbrannost pro nedostatek intelektuální vyspělosti. Za této situace podle obviněného nemělo být použito ustanovení o znásilnění, ale nanejvýš právní kvalifikace podle § 187 tr. zákoníku, případně § 185a tr. zákoníku.

7. Obviněný dále v souvislosti s nepřiměřeností použité právní kvalifikace namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe. Šlo o jednání nižší intenzity, které bylo ukončeno bezprostředně po projevení nesouhlasu poškozené, proto nedosahovalo stupně společenské škodlivosti odpovídajícího zločinu znásilnění. Použití nejpřísnější skutkové podstaty je tak označeno za porušení principu ultima ratio, neboť soud nezohlednil možnost použití mírnějších skutkových podstat.

8. V další části dovolání bylo namítáno porušení zásady časové působnosti trestních zákonů. Nová právní úprava účinná od 1. 1. 2025 je charakterizována jako koncepční změna, která vyčlenila méně intenzivní formy sexuálních kontaktů do samostatné skutkové podstaty § 185a tr. zákoníku. Soud podle obviněného tuto změnu nevzal v úvahu v materiálním smyslu, pokud formálně aplikoval dřívější právní úpravu a současně rozšiřujícím výkladem pojmu „bezbrannosti“ dovodil znaky přísnější skutkové podstaty. Tím měl porušit zásadu, podle níž musí být použita právní úprava pro pachatele příznivější a také zásadu předvídatelnosti práva, neboť „rozšiřujícím výkladem znaku intenzity na manuální kontakt bez přímých důkazů… de facto použil analogii v neprospěch obviněného“.

9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a současně odložil výkon uloženého trestu.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejprve k nepřípustnému použití analogie uvedl, že o žádnou analogii nejde, neboť obviněný byl uznán vinným trestným činem definovaným v trestním zákoníku a jeho jednání vykazuje všechny zákonné znaky této skutkové podstaty. Namítané „nahrazení skutkových zjištění analogií“ představuje ve skutečnosti nesouhlas se skutkovými zjištěními a právní kvalifikací, nikoli aplikaci analogie v právním smyslu. Námitka tak je pouze prostou polemikou se skutkovými zjištěními a právním hodnocením soudů nižších stupňů.

11. Podle státního zástupce otázka, zda jednání obviněného dosahovalo intenzity pohlavního styku srovnatelného se souloží, byla odvolacím soudem dostatečně vysvětlena a podložena jak judikaturou, tak odbornou literaturou, podle nichž je manuální masturbace považována za takový pohlavní styk (státní zástupce odkázal na odst. 22 odůvodnění rozsudku). Se závěry odvolacího soudu se ztotožnil a považuje je za logické a přiléhavé.

12. Za nedůvodnou považuje i námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe. Jednání obviněného nevykazuje žádné výjimečné rysy, které by odůvodňovaly závěr, že nedosahuje hranice trestnosti běžné u obdobné trestné činnosti, a uplatnění trestní odpovědnosti je proto plně namístě. Použití mírnějších skutkových podstat nepřichází v úvahu, neboť jednání obviněného naplňuje všechny znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024.

13. Pokud jde o námitky týkající se bezbrannosti a údajné vnitřní rozpornosti rozhodnutí, uvedl státní zástupce, že skutková zjištění soudů mají pevnou oporu v provedených důkazech, zejména ve výpovědi poškozené, která je podporována dalšími důkazy, např. znaleckým zkoumáním, obsahem mobilního telefonu obviněného a lékařskými zprávami. Nelze proto hovořit o zjevných rozporech ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Znak bezbrannosti byl podle státního zástupce soudy správně posouzen a závěry odpovídají ustálené judikatuře. Jednání obviněného naplňuje znaky znásilnění jak podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2024, tak i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2025. Nová právní úprava je přitom pro pachatele znásilnění přísnější, proto bylo správné použít zákon dřívější, který je pro obviněného příznivější. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

14. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.

15. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

18. K dovolání je třeba nejprve říci, že jeho konkrétní argumentace je rámována právními instituty, které s uplatněnými námitkami převážně mají velmi málo (pokud vůbec něco) společného. Pro představu cituje Nejvyšší soud větu „Právo na zákonného soudce (čl. 36 Listiny základních práv) předpokládá, že závěry soudů musí logicky vyplývat z provedených důkazů.“ Přitom je evidentní, že právo na zákonného soudce nijak se způsobem hodnocení důkazů nesouvisí. Stejně tak je možno v duchu textu dovolání upozornit, že „nezvážení mírnějších, podle obhajoby přiléhavějších, právních kvalifikací skutku“ není otázkou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Není úkolem a není ani v možnostech Nejvyššího soudu vysvětlovat obsah všech dovoláním použitých právních pojmů. Nejvyšší soud jako soud dovolací je nadto vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují obsah a rozsah jeho přezkumné činnosti (§ 265i odst. 3 až 5 tr. ř.). Nejvyšší soud proto může vycházet toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodnil. Není a nemůže být úkolem Nejvyššího soudu jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet za obviněného dovolací argumentaci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Na tomto místě pouze konstatuje, že z dovolání nevyplývá nic, co by mělo nasvědčovat nezákonnému použití analogie, porušení práva na spravedlivý proces, nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí, porušení pravidla in dubio pro reo nebo zásady použití právní úpravy, která je pro obviněného příznivější, atd.

19. Z obsahu dovolání nicméně vyplývají tři základní výtky, které jsou zde opakovány několikrát a je z nich vyvozováno porušení různých právních norem, resp. zásad. Jde o posouzení manuální stimulace penisu obviněného jakožto pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží, posouzení znaku bezbrannosti poškozené a tvrzení, že obviněný svého jednání zanechal, jakmile poškozená dala najevo, že chce přestat, které má z hlediska dovolacího přezkumu význam v souvislosti s namítaným porušením zásady subsidiarity trestní represe. Tyto námitky lze podřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť do jisté míry zasahují i do roviny skutkové. Jde však v tomto směru o prostý nesouhlas s hodnocením důkazů zejména odvolacím soudem, resp. o tvrzení rozporu mezi údajnými skutkovými závěry přijatými odvolacím soudem, které jsou však z části dovoláním pozměněny a ve skutečnosti žádný takový rozpor v rozhodnutí odvolacího soudu přítomen není. Žádná z dovolacích námitek tedy neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zejména proto, že obviněný neuvedl žádný případ rozhodného skutkového zjištění, které by mělo být ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ačkoli se svou argumentaci snaží tímto způsobem podávat. Přitom to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené) podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny. Přesně takovým způsobem však obviněný své námitky neuplatnil.

20. Pokud jde o manuální stimulaci penisu obviněného (který rozporoval konkrétně zákonný znak § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024), je vhodné nejprve shrnout posouzení této otázky soudy obou stupňů. Soud prvního stupně zdůraznil, že za pohlavní styk srovnatelný se souloží lze považovat manuální stimulaci penisu pouze tehdy, pokud je prováděna v intenzitě obdobné souloži. V daném případě však podle jeho závěru taková intenzita prokázána nebyla. Při výslechu poškozená předvedla způsob manipulace jako ojedinělé přejetí dvěma prsty po penisu panenky (viz odst. 16. odůvodnění rozsudku; oproti tomu v odst. 4. soud prvního stupně uvádí, že poškozená na panence ukázala masírování penisu tak, že ho vzala mezi své dva prsty a přejížděla jimi nahoru a dolů, což evokuje více než jeden pohyb), aniž by naznačila trvající či výraznější stimulaci, a z provedených důkazů nebylo možné spolehlivě dovodit, že by šlo o jednání s intenzitou odpovídající souloži. Soud proto uzavřel, že zjištěné jednání představuje jiný pohlavní styk, nikoli však pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Skutečnost, že u obviněného došlo k ejakulaci, nepovažoval za rozhodující pro posouzení intenzity, neboť sama o sobě neumožňuje bez dalšího dovodit, že stimulace dosahovala úrovně srovnatelné se souloží. Nalézací soud nepřijal právní kvalifikaci podle § 185 tr. zákoníku a jednání obviněného posoudil jako jiný pohlavní styk náležející pod skutkovou podstatu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku v aktuálním znění.

21. Odvolací soud se se soudem prvního stupně neztotožnil a dospěl k opačnému právnímu závěru (viz odst. 22. odůvodnění rozsudku). Ačkoli doplnil (resp. zopakoval část) dokazování, skutkový základ věci ponechal v podstatě nezměněn, pouze z výslechu poškozené zjistil, že ukázka stimulace penisu neodrážela dobu, opakovanost ani intenzitu dráždění, ale pouze samotný způsob uchopení a provedení pohybu rukou. Skutkový stav poté odlišně právně vyhodnotil, pokud jde o charakter provedeného pohlavního styku. Vyšel z toho, že poškozená při výsleších opakovaně a shodně popsala manipulaci s penisem obviněného, která se jevila jako způsobilá k dosažení orgasmu a také reálně vedla k ejakulaci. Nešlo tedy podle něj o nahodilý či ojedinělý dotek, ale o jednání schopné vyvolat sexuální vyvrcholení, a tedy o stimulaci svou povahou srovnatelnou s tím, k čemu dochází při souloži. Odvolací soud zdůraznil, že rozhodující je celkový charakter jednání, jeho funkce a účinek. Dospěl k závěru, že jestliže stimulace vedla k ejakulaci, nelze zpochybňovat dostatečnost její intenzity, neboť byla způsobilá dosáhnout výsledku typického pro pohlavní styk. K tomu poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Dovodil, že jednání obviněného je třeba kvalifikovat jako pohlavní styk srovnatelný se souloží, a nikoli jako méně intenzivní formu jednání podřaditelnou pouze pod § 185a tr. zákoníku.

22. Nejvyšší soud se s názorem odvolacího soudu ztotožnil. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí citoval celkem pět rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud zabýval případy manuální stimulace penisu. Signifikantní přitom je, že ve všech těchto případech, stejně jako v dalších obdobných rozhodnutích, Nejvyšší soud tam dané skutkové okolnosti posoudil jako pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, přičemž se pouze teoreticky pokusil vymezit, kdy by se o takovou situaci nejednalo. Např. podle usnesení ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010 „Zbývá pak určitý okruh případů, kdy jednání pachatele směřuje k sexuálnímu uspokojení, lze ho považovat za jiný pohlavní styk, než je soulož, ale nikoli za obdobu soulože. Jde zejména o jednání, které směřuje proti intimním partiím těla, avšak je méně intenzívní a spočívá např. v pouhém ohmatávání, dotycích, tisknutí, líbání apod.“ (podobně např. usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 708/2014, usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 432/2014 ad.).

23. O nalezení hranice, kdy již lze ruční zacházení s penisem považovat za pohlavní styk srovnatelný se souloží a kdy bude pouze pohlavním stykem, se pokusila také komentářová literatura. Vychází přitom z obecného vymezení: „Za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží lze pak považovat takový pohlavní styk, při jehož provedení dochází k obdobné situaci jako při spojení pohlavních orgánů muže a ženy, tedy při souloži. Rozhodná je srovnatelnost provedení, nikoli intenzita zásahu do intimní sféry oběti a traumatického zážitku, který je jí způsobován… Při pohlavním styku provedeném způsobem srovnatelným se souloží tedy… anebo je pohlavní úd muže drážděn podobným způsobem, k jakému dochází při zasouvání do pochvy ženy“ (Ščerba, Filip. §?185 [Znásilnění]. In: Ščerba, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání [3. aktualizace]. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č.

8. Dostupné na beck-online.cz.). Konkrétně k manuální stimulaci pak uvádí: „Lze však souhlasit s názorem (Šámal a kol. 2012 s. 1842), že podobné sexuální praktiky v některých případech nenavodí podobnost soulože, například v důsledku toliko povrchového osahávání genitálu ženy spojeného s nevýznamným krátkodobým a povrchním vniknutím; o podobnou situaci by se pak jednalo při méně intenzivním dráždění (hlazení) či tisknutí pohlavního údu muže (srov. opět NS 7 Tdo 432/2014). Takové jednání by proto mělo být posouzeno jako pohlavní styk, který ale není prováděn způsobem srovnatelným se souloží, tudíž by mělo být posuzováno pouze jako trestný čin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1.“ (tamtéž marg. č. 11). Je třeba doplnit, že také již toto výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 432/2014, poskytlo vymezení pouze teoreticky, neboť v posuzovaném případě bylo posouzení manuální masturbace jako pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží hodnoceno jako nesporné (přičemž ani v tomto případě informaci o intenzitě ani délce stimulace nelze z rozhodnutí vyčíst).

24. Komentářová literatura stejně jako ustálená judikatura Nejvyššího soudu tedy za výchozí kritérium považuje srovnatelnost provedení a celkovou podobnost se souloží. Tu nelze redukovat na dobu trvání dráždění či množství pohybů, jako to činí obviněný. V praxi dochází k mnoha způsobům kontaktu ruky s penisem, paleta možných jednání je tedy daleko pestřejší než jen uchopení a přejíždění nahoru a dolů. Je zřejmé, že o pohlavní styk provedený způsobem se souloží nesrovnatelným (dále také „prostý pohlavní styk“) půjde v případech letmého nahodilého dotyku, ojedinělého náhodného přejetí penisu rukou bez zřetelného masturbačního mechanismu, uchopení za účelem zkoumání bez sexuálního kontextu apod. Pohlavním stykem srovnatelným se souloží nebude ani stisknutí, které má pachateli způsobit bolest, jako součást obrany oběti. Významným rozlišujícím hlediskem tedy není délka jednání nebo počet pohybů, ale především to, zda tělo poškozeného bylo použito jako přímý prostředek sexuálního ukojení pachatele způsobem funkčně nahrazujícím soulož. Ejakulace není nezbytnou podmínkou, avšak v judikatuře je zpravidla chápána jako významná okolnost podporující závěr o vyšší intenzitě sexuálního aktu. Její absence sama o sobě kvalifikaci nevylučuje, její přítomnost ji naopak zpravidla posiluje a potvrzuje.

25. Pro nyní posuzovanou věc je asi nejvíce hodno skutkové komparace usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 466/2025, v němž Nejvyšší soud řešil případ, kde podle skutkových okolností obviněný nejprve uchopil ruku poškozené, kterou si přiložil a přidržoval na obnaženém penisu, a následně poškozenou olizoval na jejím přirození. Obě tyto formy jednání přitom byly samostatně posouzeny jako pohlavní styk srovnatelný se souloží. Konkrétně k přidržení ruky poškozené na penisu Nejvyšší soud uvedl: „Je skutečností, že se sice nejedná o vynucenou manuální masturbaci, jak je standardně popisována v odborné komentářové literatuře nebo judikatuře jako ‚akt simulující pohyb tření, k němuž dochází při souloži, kdy je pohlavní orgán muže zasouván do pohlavního orgánu ženy, resp. akt, kdy pohlavní orgán muže namísto spojení s pohlavním orgánem ženy je této vkládán do ruky za účelem tření‘ …, která je neoddiskutovatelně považována za pohlavní styk srovnatelný se souloží, přesto je toto jednání s ní srovnatelné, a to jak způsobem provedení, tak i intenzitou. Byť poškozená neuváděla pohyb penisem nebo jeho tření, tedy klasickou masturbaci, lze hovořit o jiné stimulační technice, která je s ohledem na okolnosti a další průběh skutkového děje srovnatelná s klasickou masturbací, přičemž účelem konání obviněného bylo jednoznačně uspokojení jeho sexuálního pudu zneužívaje k tomu strnulou poškozenou. Nejvyšší soud si je vědom, že výše uvedená jiná stimulační technika se sexuálním podtextem se v recentní ani starší judikatuře explicitně vyjádřená neobjevuje a jedná se spíše o specifikum tohoto případu, nicméně s ohledem na to, že výčet sexuálních praktik a technik je pouze demonstrativní, lze tuto techniku zařadit mezi ty dříve vyjmenované. Uvedená stimulační technika je srovnatelně závažná a obviněný sledoval své sexuální uspokojení…“ (viz odst. 71.–72. usnesení). V kontextu dalšího sexuálně laděného jednání obviněného zde tedy Nejvyšší soud za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží označil i statické držení ruky poškozené na penisu obviněného.

26. Je proto třeba důrazně odmítnout názor obviněného (a do jisté míry i soudu prvního stupně), že by snad ona potřebná intenzita určující podobnost se souloží měla být chápána jako doba či délka trvání stimulace, počet pohybů, jejich rychlost, razance, kadence apod. Vzhledem k tomu, že doba a intenzita dráždění potřebná k vyvrcholení je individuální a záleží také na konkrétní situaci, jeví se jako zcela absurdní hledat hranici v nějakém minimálním potřebném počtu přejetí penisu rukou. Je ostatně obecně známo, že i při standardní souloži může k ejakulaci dojít i po pouhém jednom zasunutí penisu do vaginy, a pokud takto krátká stimulace pachateli stačí k vyvrcholení, pak logicky ani v dalších kopulačních pohybech vzhledem k odeznění erekce zpravidla objektivně pokračovat nemůže. Ustálená judikatura ostatně i jen jedno (případně i částečné) zasunutí pohlavního údu do vaginy za soulož považuje (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 929/2011). Podobně v případě, kdy vzhledem k individuálnímu nastavení pachatele nebo (zpravidla) k jeho předchozímu jednání, které vedlo k jeho značnému vzrušení, postačovala k vyvrcholení a ejakulaci i velmi krátká stimulace penisu rukou, není žádný důvod nahlížet na tento způsob dráždění odlišně a nelze pouze z jeho krátkého trvání dovodit, že se o pohlavní styk srovnatelný se souloží nejednalo. Takový výklad by patrně vedl k absurdním závěrům v podobě mírnějšího postihu pachatelů, kteří by ve srovnatelné situaci rychleji vyvrcholili, oproti méně citlivým jedincům, popřípadě k úvahám, zda tedy nejde o jednání ve stádiu pokusu, neboť ejakulace pachateli objektivně zabránila pokračovat. Takové úvahy však nemají podklad ani v ustálené judikatuře, jak bylo nastíněno výše.

27. Pojem „intenzita“, který do jisté míry evokuje měřitelnost, kvantitu a podobný směr uvažování, není v tomto případě tedy nejvýstižnějším výrazem k odlišení pohlavních styků provedených způsobem srovnatelným se souloží od případů prostého pohlavního styku. Jak již bylo řečeno, komentářová literatura stejně jako ustálená judikatura za výchozí kritérium považuje srovnatelnost provedení a celkovou podobnost se souloží. Pojem intenzita se objevuje až následně jako určité pomocné kritérium k odlišení od případů letmých doteků apod. V posuzované věci byl zásadní způsob uchopení penisu mezi prsty poškozené a pohyb simulující tření, k němuž dochází ve vagině, stejně jako funkce tohoto jednání shodná jako u soulože, kterou je zpravidla dosažení sexuálního uspokojení pachatele. Počet pohybů naopak z hlediska právního posouzení význam nemá. Tato část skutkového děje se zde jednoznačně odehrála v sexuálně laděném kontextu, jehož cílem bylo uspokojení obviněného. Ten zneužil nezkušenosti nezletilé poškozené a vmanipuloval ji do situace, kdy mu mimo jiné provedla popsanou „masáž“ penisu. Cílem obviněného nebylo, aby si poškozená mohla vyzkoušet masážní techniky, nýbrž celé jeho jednání zachycené ve skutkové větě směřovalo k vyvolání sexuálního vzrušení na jeho straně. Samotnou stimulaci rukou poškozené je tak třeba nahlížet jako pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží bez ohledu na to, kolik pohybů nahoru a dolů poškozená ve skutečnosti vykonala, tedy i za situace, kdy by se jednalo o uchopení a jednorázové přejetí, jak původně provedené důkazy s odkazem na zásadu in dubio pro reo vyhodnotil soud prvního stupně. Právní posouzení odvolacím soudem je proto v této části správné a nelze přisvědčit dovoláním prezentované favorizaci jiných právních kvalifikací, založených zejména na tom, že popsanou praktiku subsumovalo pod právní pojem „jiný pohlavní styk“ (nikoli však „provedený způsobem srovnatelným se souloží“).

28. V další části dovolání se pak obviněný pokusil zpochybnit stav bezbrannosti poškozené, jakožto zákonný znak § 185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. Ani zde však jeho argumentaci nelze přisvědčit, a to zejména z toho důvodu, že stojí zčásti na smyšlených závěrech, které z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývají, zčásti pak na nelogickém směšování procesu vnímání a procesu chápání u poškozené. Obviněnému je možné dát za pravdu v tom směru, že podle odvolacího soudu dokázala poškozená situaci velmi dobře vnímat a zapamatovat si ji. Toto ovšem odvolací soud uvedl v kontrastu k méně rozvinutým vyjadřovacím schopnostem poškozené, které z provedeného dokazování vyplynuly. Na žádném místě napadeného rozhodnutí odvolací soud neříká, že poškozená dokázala situaci chápat. Právě naopak, soudy obou stupňů vyšly ze skutkového závěru, že poškozená situaci nerozuměla (slovy znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie byla vzhledem ke svému věku, intelektu, rozumovému a mravnímu vývoji schopna spíše omezeně chápat význam jednání obviněného vůči ní), netušila, že na počínání obviněného je cokoli závadného, a zjistila to až když zcela náhodně zmínila před svou tetou, že strýček je dobrý masér, načež byla z její strany dotázána na podrobnosti. Jako ani ne jedenáctiletá dívka především neměla předchozí zkušenost s masážemi, nevěděla, které části těla se běžně masírují a co již lze popsat spíše jako erotické masáže nebo jiné sexuální praktiky. Soudy se zabývaly jejím kontaktem s penisem bratrance ve věku čtyř až pěti let a schopností tuto zkušenost odlišit od nyní projednávaného skutku, stejně jako tím, že se dostala do kontaktu s pornografií. Z provedeného dokazování nicméně nevyplynulo, že by tyto zkušenosti byly u ní zasazeny do nějakého širšího kontextu chápání sexuality a hranic v intimní oblasti. Bylo zjištěno, že poškozená situaci nerozuměla, a i kdyby jí rozuměla, stále se jednalo o desetiletou dívku a z této perspektivy by bylo nutné hodnotit také její schopnost se proti danému jednání ohradit či se mu bránit. Pokud obviněný zdůraznil, že jednání ukončil, když o to poškozená požádala, pak se tak zjevně stalo až poté, co již naplnil všechny znaky přisouzené skutkové podstaty, a nejednalo se o projev schopnosti poškozené aktivně se bránit, neboť poškozená tímto směrem zjevně ani neuvažovala. Mohlo tedy jít spíše o projev toho, že dítě o činnost po určité době ztratí zájem, chce dělat něco jiného. Bylo jednoznačně zjištěno, že poškozená nechápala pravý význam situace, čehož právě obviněný využil. Její žádost o skončení se tak odehrála v jiném kontextu, než je obrana, a na posouzení znaku bezbrannosti nemá vliv. Obviněný pak v dovolání de facto ztotožnil vnímání s chápáním, k čemuž Nejvyšší soud podotýká, že tyto pojmy mají v běžném jazyce svůj obecně známý odlišný význam. Pouze zcela na závěr lze připomenout, že podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2025, která je založena na aktuální úrovni vědeckých poznatků, se za bezbranné považuje každé dítě mladší dvanácti let (§ 119a odst. 2 tr. zákoníku).

29. Třetí právně významná dovolací námitka se pak týká možného uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Především je třeba k dovolací argumentaci opakovaně připomenout, že aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku v žádném případě neumožňuje „změnu“ právní kvalifikace. V podrobnostech lze odkázat na výklad tohoto institutu v odborné literatuře. Obviněný pak v této souvislosti zdůraznil také to, že pohlavní styk na poškozené nevykonal násilně a že přestal, když o to byl požádán. Obviněnému ovšem spáchání skutku násilím nebylo kladeno za vinu. Zneužití bezbrannosti poškozeného je součástí téže skutkové podstaty trestného činu, není obecně považováno za méně společensky škodlivé než násilí a nelze ani paušálně říci, že by s sebou neslo pro poškozeného mírnější následky. V konkrétních případech tomu dokonce může být právě naopak, neboť oběti, které se brání, trpí zpravidla méně závažnými následky na psychice. Také z pohledu obviněného je jistě provedení činu snazší, pokud nemusí překonávat aktivní odpor, což může být jedním z důvodů, proč si danou oběť vybírá. Skutečnost, že obviněný na žádost poškozené s jednáním přestal, byla již okomentována výše. Lze snad pouze dodat, že pokud by poškozenou nutil pokračovat v sexuálních praktikách, riskoval by její nelibost, která by s sebou nesla značné riziko prozrazení. Ukončení jednání na žádost poškozené tedy logicky zcela korespondovalo se způsobem provedení činu založeným na neznalosti a nezkušenosti poškozené, které obviněný sexuální praktiky prezentoval jako běžnou součást relaxační masáže. Ani tento fakt tedy nelze přeceňovat. Ve prospěch obviněného svědčila snad pouze okolnost, že poškozená jednání v jeho průběhu nevnímala jako jí ubližující, případné následky na psychice se tak mohly dostavit až v souvislosti s odhalením jeho protiprávnosti a zasazením do kontextu společenského chápání sexuality. Nejde však o skutečnost, která by jednání obviněného činila podstatně odlišným od jiných běžně se vyskytujících případů dané skutkové podstaty. Vzhledem k nízkému věku poškozené šlo nepochybně o jednání způsobilé negativně ovlivnit její vývoj v sexuální oblasti s příslušnými dopady do dalšího života. V daném případě navíc v neprospěch obviněného svědčil i určitý handicap poškozené spočívající mj. v omezených verbálních schopnostech (porucha řeči na bázi lehké mozkové dysfunkce levé hemisféry a na to navazující poruchy pozornosti a poruchy učení), což s sebou podle skutkových zjištění nese také ztíženou možnost vyrovnání se s následky protiprávního jednání. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v daném případě skutek nevykazuje nic, co by jej zásadně odlišovalo od jiných typických případů, k nimž dochází v rámci dané skutkové podstaty. Lze pouze na okraj bez vazby na řešenou zásadu subsidiarity trestní represe připomenout, že obviněnému byl přes absenci polehčujících okolností uložen odvolacím soudem trest na spodní hranici zákonné trestní sazby.

30. Za odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak označit ještě další námitku obviněného, která se týkala výkladu právní úpravy aplikované na jeho případ. Obviněný nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, podle kterého je vymezení pojmu „pohlavní styk a úkon jemu naroveň postavený“ v rámci § 185 tr. zákoníku nezměněno i po novele trestního zákoníku zákonem č. 166/2024 Sb. Tento názor je podle obviněného v rozporu se „zásadami časové působnosti trestního práva, zásadou lex mitior a čl. 40 Listiny základních práv“. Porovnáním znění dané skutkové podstaty před a po této novele trestního zákoníku je ovšem třeba dojít k závěru, že nedošlo k žádné změně, která by měla mít za následek změnu v dosavadním výkladu pojmů „pohlavní styk“, „soulož“ nebo „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“. Obviněný ostatně ani nezdůvodňuje, proč by tomu mělo být jinak, a jeho argumentace je dále založena již jen na nesouhlasu s posouzením jeho jednání jako pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží a s posouzením znaku bezbrannosti, k nimž se Nejvyšší soud vyjádřil výše. Dovoláním zmíněnou novelizací trestního zákoníku tedy k žádné (ani) interpretační změně nedošlo a jeho jednání odvolací soud důvodně hmotněprávně posoudil mj. jako jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, tedy v režimu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024.

V. Způsob rozhodnutí

31. Vzhledem k výše uvedenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádná argumentace neodpovídá a z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné. Proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. S ohledem na závěry uvedené výše Nejvyšší soud neshledal ani důvody pro odklad výkonu napadeného rozhodnutí podle §?265o odst.?1 tr.?ř. Návrh obviněného vycházel výlučně z předpokladu důvodnosti dovolání, který se však v projednávané věci nepotvrdil. Šlo ve smyslu uvedeného ustanovení o podnět k rozhodnutí, když návrh na odklad výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. mohla učinit pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Ta tak ovšem ve věci neučinila. Za této situace nebyl dán prostor pro zásah dovolacího soudu do výkonu pravomocného rozhodnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 6. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu