6 Tdo 461/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 6 Tdo 461/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Hodnocení důkazů, Dokazování, Subjektivní stránka, Skutková podstata trestného činu, Pokus trestného činu, Zavinění Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: C 6 Tdo 461/2026-898 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. E. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 12. 2025, č. j. 14 To 412/2025-814, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 141/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. E. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 10. 2025, č. j. 2 T 141/2024-780 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný L. E. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: dne 13. 5. 2023 v 15:53 hodin ve Věznici XY, na oddílu D2, v ložnici č. 209, kde vykonával trest odnětí svobody, fyzicky napadl nejprve úderem zezadu do hlavy odsouzeného D. F., narozeného XY, který následkem tohoto úderu upadl v bezvědomí na podlahu, a následně si na něho klekl a opakovaně ho udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil podkožní krevní výron v měkkých pokrývkách lebních temeno-týlně oboustranně, mohutný otok, krevní podlitinu, tržnou ránu v krajině pravé očnice (ránu v pravém obočí) a tržnou ránu v ústním koutku vpravo, zlomeninu korunky horního špičáku a prvního zubu třenového vpravo (zubů 13 a 14), zlomeninu krčku dolní čelisti vlevo (s výraznými posuny a rozšířením štěrbiny levého čelistního kloubu), zlomeninu dolní čelisti v oblasti brady (mezi druhým a třetím zubem vlevo) a zlomeninu spodiny očnice vpravo (s posunem do dutiny horní čelisti), což si vyžádalo odborné ambulantní lékařské vyšetření v Pardubické nemocnici poškozeného D. F. a jeho následnou hospitalizaci na Chirurgickém oddělení Vazební věznice Pankrác (od 13. 5. 2023 do 6. 6. 2023), včetně operačního napravení a zpevnění zlomeniny dolní čelisti kovovým materiálem v celkovém znecitlivění (26. 5. 2023), přičemž útok na poškozeného byl vzhledem k velké intenzitě užitého násilí způsobilý ke vzniku závažnějšího poranění, zejména komplikovanějších zlomenin obličejového skeletu (očnice) nebo poranění oka, a k podstatnému omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů.

2. Za tento skutek a sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 4. 2025, č. j. 2 T 141/2024-696, který nabyl právní moci ve výroku o vině i trestu dne 3. 9. 2025, byl obviněnému uložen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 4. 2025, č. j. 2 T 141/2024-696, který nabyl právní moci ve výroku o vině i trestu dne 3. 9. 2025, za skutek kvalifikovaný podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

4. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obžalovanému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu značky Nokia TA-1043, tlačítkový, černé barvy, IMEI1: XY, IMEI2: XY, mobilního telefonu značky L8STAR, tlačítkový, černé barvy, IMEI1: XY, IMEI2: XY a mobilního telefonu značky L8STAR, tlačítkový, černé barvy, IMEI1: XY, IMEI2: XY.

5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 49 411 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 21. 1. 2025 do zaplacení.

6. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený D. F., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 10. 12. 2025, č. j. 14 To 412/2025-814, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 12. 2025, č. j. 14 To 412/2025-814 (dále jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

9. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že jeho odsouzení spočívá výlučně na nepřímých důkazech. Vytýká, že ačkoli se incident měl odehrát za přítomnosti více spoluvězňů, žádný z nich (s výjimkou svědka M. J. v přípravném řízení) neuvedl, že by útok viděl, resp. vypověděli, že nic neviděli či si nic nepamatují. Podle obviněného následně obecné soudy dovodily jeho vinu z absence výpovědí svědků a z presumované možnosti jejich ovlivnění obviněným, aniž by takové závěry byly podloženy dokazováním, čímž mělo dojít k porušení zásady in dubio pro reo.

10. V této souvislosti zdůrazňuje, že po změně výpovědi svědka J. neexistuje žádný přímý důkaz svědčící o jeho vině. Dovozuje, že skutečnost, že svědci nevypovídají nebo nic si nepamatují, sama o sobě neukazuje na jeho pachatelství, přičemž připouští alternativu, že se útoku mohli dopustit jiní přítomní svědci.

11. Dalším okruhem námitek zpochybňuje závěr soudů o motivu činu. Konkrétně uvádí, že tvrzení o odvetě za předchozí útok poškozeného vůči obviněnému není podloženo, přičemž zdůrazňuje, že tomuto předchozímu incidentu byli přítomni svědci H. a J. Považuje za nepravděpodobné, že by za této situace krátce poté za jejich přítomnosti na poškozeného zaútočil, protože svědci H. a J. by poškozeného nepochybně bránili. Rozumný člověk by proto takový útok nečinil právě v přítomnosti kamarádů – spoluvězňů poškozeného.

12. Další argumentace obviněného se vztahuje k časové posloupnosti zachycené kamerovými záznamy. Poukazuje na rozpor mezi těmito záznamy a výpovědí poškozeného ohledně pořadí příchodu osob do ložnice č.

209. Poškozený v rámci své výpovědi uvedl, že do ložnice č. 209 vstoupil nejdříve obviněný a následně svědek B., který celou potyčku ukončil a aktéry od sebe odtrhl. Z kamerového záznamu je potom patrné, že do ložnice č. 209 vstupuje nejdříve svědek B. a až za ním vstupuje obviněný. Dovozuje proto, že z kamerových záznamů i z výpovědi poškozeného vyplývá, že k útoku mohlo dojít ještě před jeho příchodem na místo, a tudíž nemohl být pachatelem. Z toho usuzuje, že nebyl přítomen samotnému útoku a nemohl identifikovat skutečného útočníka. Je pak uvěřitelné tvrzení poškozeného, že potyčku roztrhl svědek B. ihned po svém příchodu, a také lze uvěřit tvrzení obviněného, že se snažil poškozenému pomoci. Z výpovědí svědků nelze jednoznačně určit čas útoku vůči příchodu obviněného, naopak z výpovědi samotného poškozeného plyne, že útok nastal ještě před příchodem svědka B. do ložnice č. 209, tedy útok musel nastat před samotným příchodem obviněného.

13. Významnou část jeho argumentace tvoří námitky proti hodnocení výpovědi svědka M. J. Uvádí, že tento svědek při hlavním líčení vysvětlil změnu své výpovědi z přípravného řízení tím, že v přípravném řízení vypovídal nepravdivě na základě dohody mezi vězni, údajně iniciované poškozeným, s cílem přičíst útok obviněnému. Svědek J. dále při hlavním líčení uvedl, že v rámci svého výslechu v přípravném řízení byl pod vlivem návykových látek (marihuany, pervitinu a tlumících léků). Obviněný poukazuje na zásadu, že těžiště dokazování je v hlavním líčení, a vytýká soudům, že pozdější výpověď svědka J. (učiněnou při hlavním líčení) považovaly za nevěrohodnou bez náležitého zohlednění jeho vysvětlení. V této souvislosti znovu namítá porušení zásady in dubio pro reo.

14. Dále připomíná vztahy mezi účastníky ve věznici. Tvrdí, že nebyl v bližším kontaktu se svědky, zatímco poškozený se svědky tvořil skupinu, což podle něj neodpovídá závěru soudů o tom, že by svědkové výpovědi přizpůsobovali z obavy před obviněným. Namítá, že dokazování naopak svědčí o tom, že byl často terčem útoků, a popírá možnost, že by mohl svědky ovlivňovat.

15. Ve vztahu k dalším nepřímým důkazům poukazuje na to, že sdělení dozorce „někdo mi řekl, že pachatelem byl obviněný“ nelze považovat za relevantní důkaz. Dále zpochybňuje interpretaci kamerového záznamu jako důkazu o následné konfrontaci s poškozeným a omluvě u cely č. 205, neboť záznam podle něj neumožňuje identifikovat osoby na něm se nacházející, ani obsah komunikace.

16. Obviněný rovněž brojí proti hodnocení svědka L. jako nevěrohodného. Svědek L. vypověděl, že poškozený a další spoluvězni byli pod vlivem alkoholu. Oproti této výpovědi pak stojí pouhé tvrzení Vězeňské služby o absenci alkoholu ve věznici, které soudy nekriticky přejaly, ačkoli jiní svědci, včetně svědka L., vypověděli opak. Dovozuje, že takové prohlášení nemá dostatečnou důkazní hodnotu.

17. Další námitky směřují proti závěru, že pachatelem musel být bez dalšího obviněný, protože podle slov poškozeného byl útočník velké postavy, přičemž on sám je velké postavy, ale to neznamená, že byl útočníkem. Obviněnému mělo být taktéž kladeno za vinu, že nedokázal vysvětlit poranění na rukou (resp. pěstech). Uvádí, že existuje více možných vysvětlení jejich vzniku, přičemž v důsledku více možných vysvětlení hodnotily soudy výpověď obviněného jako nevěrohodnou, avšak soudy neprokázaly přímou souvislost jeho poranění s posuzovaným skutkem. Připomíná rovněž závěry znalce, podle nichž zranění nemuselo nutně vzniknout při útoku na poškozeného.

18. Obviněný uzavírá, že obecné soudy postupovaly v rozporu se zákonem, zejména se zásadou in dubio pro reo, a selektivně hodnotily důkazy v jeho neprospěch. Dovozuje, že nebylo prokázáno, že by byl pachatelem skutku, a poukazuje na to, že z časové posloupnosti událostí vyplývá, že nemohl útok spáchat.

19. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Nesouhlasí s posouzením jeho jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku a má za to, že skutek by měl být posouzen nanejvýš jako ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že je třeba vycházet z reálně způsobeného zranění, nikoli z hypotetických následků, a odmítá závěr, že útok na hlavu automaticky zakládá pokus těžkého ublížení na zdraví.

20. Závěrem svého dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Současně, z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjadřuje souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

21. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co krátce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a argumentaci obsaženou v dovolání, vymezil se stručně k dovolacím námitkám.

22. V prvé řadě uvádí, že dovolatel v zásadě opakuje námitky již uplatněné v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se tyto soudy náležitě vypořádaly. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., opakuje-li obviněný svou obhajobu, se kterou se již náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů. Odkazuje také na judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08), resp. judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Garcia proti Španělsku, podle níž soud není povinen podrobně reagovat na každý opakovaný argument, a to při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

23. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce nejdříve shrnuje podstatu tohoto dovolacího důvodu, když připomíná, že může být naplněn třemi variantami: 1) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném (extrémním) nesouladu s obsahem a rozsahem provedených důkazů; 2) rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech; a 3) ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Připomíná, že Nejvyšší soud je primárně povolán k posuzování otázek právních, přičemž v rámci dovolacího řízení poskytuje ochranu též před omezeným výčtem procesních vad majících povahu vad zmatečných, není ovšem obecnou třetí instancí zabývající se přezkumem v plném rozsahu. Pakliže není naplněna některá z výše uvedených variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud oprávněn zabývat se skutkovými otázkami, neboť tak není jeho role koncipována, a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023.

24. Pro naplnění první varianty uvedeného dovolacího důvodu musí dovolatel konkrétně specifikovat, v čem je takový extrémní nesoulad spatřován, přičemž následně rozebírá situace, kdy jsou skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem a rozsahem provedených důkazů. Dodává, že v projednávané věci však tyto podmínky nejsou splněny, neboť dovolací argumentace obviněného míří pouze vůči způsobu, jakým soudy prvního a druhého stupně postupně hodnotily důkazy vyplývající z důkazních prostředků shromážděných v dané věci, a také proti tomu, jak se vypořádaly s jeho obhajobou. Dovolatel tudíž nenamítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ale snaží se pouze zpochybnit výsledná skutková zjištění vyplývající z provedených důkazů. Směřují-li přitom výhrady uplatněné prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze proti hodnocení důkazů a zpochybnění zjištěného skutkového stavu, jedná se o výhrady irelevantní a je nutno dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1251/2018).

25. Závěrem dodává, že pokud by obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil pouze důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by zcela na místě je odmítnout postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s poukazem na skutečnost, že byl podán z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

26. Dovolatel však ve svém dovolání zároveň uplatňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž zpochybňuje právní kvalifikaci skutku. Jeho argumentaci lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak s ohledem na prokázanou intenzitu útoku a výsledky znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z nichž jsou zřejmé následky, které mohly v důsledku jednání obviněného vzniknout, se jedná o námitky zcela zjevně neopodstatněné.

27. Uzavírá, že soudy nižších stupňů dospěly ke správným skutkovým zjištěním a těm přisoudily správnou právní kvalifikaci. Dovolací námitky z převážné části nelze podřadit pod žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů a ve zbytku jsou zjevně neopodstatněné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjadřuje souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

28. Vyjádření státního zástupce bylo obviněnému zasláno k replice, který využil svého práva a zaslal dovolacímu soudu podání reagující na vyjádření státního zástupce. Ve své replice konstatuje, že v případě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, především pak mezi výpověďmi svědků, včetně výpovědi poškozeného, a kamerovými záznamy. Provedené důkazy jsou ve vzájemném rozporu, neboť z kamerových záznamů je patrno, že v ložnici č. 209 bylo vícero vězňů, včetně poškozeného, přičemž v čase 15:53 tam vchází svědek B. a až následně za ním obviněný. Poškozený však v rámci své výpovědi při hlavním líčení jasně uvádí, že do ložnice č. 209 vešel nejdříve obviněný a až za ním svědek B. Z výpovědi poškozeného je tak zřejmé, že k jeho napadení muselo dojít některým ze spoluvězňů, kteří byli v ložnici č. 209 přítomni před příchodem svědka B. a obviněného. Provedené důkazy jsou tak ve vzájemném rozporu a jde tedy o situaci, kterou státní zástupce popisuje, tedy že skutková zjištění jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

29. Další argumentace obviněného směřuje i do situace, kdy skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy (např. fabulace o možnosti obviněného ovlivnit svědky setrváním ve stejné věznici). Obviněný má také za to, že obecné soudy nepřesvědčivě odůvodnily, z jakého důvodu se přiklonily ke skutkové verzi obžaloby, a nikoliv verzi obviněného.

30. Závěrem žádá dovolací soudu, nechť si přehraje předmětné kamerové záznamy a přečte výpověď poškozeného z hlavního líčení.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

32. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 12. 2025, č. j. 14 To 412/2025-814, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

33. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

34. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

35. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. IV. Posouzení dovolání IV./1. – K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

36. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad ve skutkovém stavu věci, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí přitom, když je naplněna alespoň jedna z těchto alternativních podmínek. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakoukoli skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty trestného činu.

37. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu dovolatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů dovoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).

38. Ve vztahu k uvedené první alternativě tohoto dovolacího důvodu musí přitom dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně uvést, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudy nižších stupňů ve snaze prosadit jeho vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.

39. Co více, v tomto směru je třeba poukázat také např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněna již proto, že dovolatel svými námitkami nesplňuje to, co pro něj vyplývá ze zákonné úpravy. Nejvyšší soud navíc ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která podstatná skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu.

40. Námitky obviněného vznesené v posuzované věci s ohledem na výše uvedené nejsou způsobilé naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se totiž pouze o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů na základě hodnocení provedených důkazů, a o rozporování hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být (jak ostatně uvedeno i výše) založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

41. Dovolatel se vůči skutkovým zjištěním soudů vymezuje víceméně v obecné rovině, když setrvale tvrdí, že skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán. Jeho argumentace však postrádá konkrétnost, neboť nesměřuje proti jednotlivým rozhodným skutkovým zjištěním, nýbrž spočívá především v nesouhlasu se způsobem, jakým soudy provedly a vyhodnotily důkazy. V této souvislosti namítá, že není usvědčován přímými ani nepřímými důkazy tvořícími logický a uzavřený řetězec. Není však pravdou, že není usvědčován žádným přímým důkazem, když tímto důkazem je usvědčující výpověď svědka M. J. z přípravného řízení. Obviněný ve svém mimořádném prostředku převážně koncentruje své výhrady směřující ke zpochybnění hodnocení této výpovědi. Takto formulovaná obhajoba představuje projev nesouhlasu s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, čili jde pouze o polemiku s jejich skutkovými závěry. Námitky spočívající v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů však nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25).

42. Obiter dictum lze uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů považoval výpověď svědka M. J. z přípravného řízení za věrohodnou, a proč naopak nepřisvědčil jeho výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení. Svědek J. při výslechu v přípravném řízení nejprve popsal počáteční konflikt v ložnici č. 210, při němž byl obviněný napaden mimo jiné poškozeným a dalšími odsouzenými, a následně rovněž detailně vylíčil i napadení poškozeného v ložnici č. 209 ze strany obviněného. Uvedl přitom, že obviněný na poškozeném klečel a opakovaně jej bil pěstmi do hlavy („dával mu kladiva“), přičemž poškozený se nebránil, neboť měl přes hlavu přetaženou mikinu a prakticky se nepohyboval. Výpověď svědka J. se v podstatných rysech shoduje s výpovědí poškozeného, který sice nedokázal identifikovat osobu útočníka, avšak průběh útoku popsal shodně, když vypověděl, že stál v blízkosti dveří, dostal ránu zezadu do hlavy, v důsledku čehož upadl na zem a poté pouze útržkovitě vnímal, že má přetaženou mikinu přes hlavu a je bit opakovanými údery do hlavy. Výslech svědka J. provedl M. T. za přítomnosti obhájkyně obviněného, přičemž ani jeden z přítomných nezaznamenal u svědka známky ovlivnění omamnými či psychotropními látkami. Lze přitom důvodně předpokládat, že obhájkyně obviněného by v případě jakýchkoli pochybností o způsobilosti svědka vypovídat uplatnila k průběhu výslechu příslušné námitky, případně by navrhla jeho přerušení, a to tím spíše, že výpověď svědka byla pro obviněného usvědčující. Svědek navíc před zahájením výslechu do protokolu výslovně uvedl, že se cítí zdráv, není pod vlivem návykových látek a je způsobilý podat výpověď. Po konci výslechu mu byl přečten protokol o jeho výpovědi, který bez návrhů změn podepsal. Za tohoto stavu nelze závěru soudu prvního stupně o věrohodnosti výpovědi svědka M. J. z přípravného řízení a o nevěrohodnosti jeho následné výpovědi v hlavním líčení ničeho vytknout. Hodnocení této části důkazního materiálu je logické, přesvědčivé, opírá se o konkrétní zjištěné skutečnosti a nevykazuje znaky libovůle ani vnitřní rozpornosti.

43. Soud prvního stupně se rovněž náležitě vypořádal s obhajobou obviněného, podle níž se poškozený snažil na jeho úkor bezdůvodně obohatit s poukazem na to, že obviněnému byly ve výkonu trestu doručovány balíky. Skutečnost, že poškozený po obviněném požadoval náhradu škody způsobené poškozením chrupu, sama o sobě neprokazuje úmysl poškozeného získat neoprávněný majetkový prospěch. Poškozený postupoval v mezích svých práv, neboť právní řád obecně umožňuje poškozeným domáhat se náhrady škody po osobě, která ji způsobila. Nelze přitom přehlédnout, že poškozený neuplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, ačkoli by na něj s ohledem na intenzitu útoku ze strany obviněného pravděpodobně mohl mít nárok.

44. Dovolací námitky obviněného mají za cíl pouze vyvrátit věrohodnost svědka, jehož výpověď usvědčuje obviněného, tedy směřují pouze proti hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudy nižších stupňů. Takové námitky by mohly být podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, pokud by se jednalo o zjevné rozpory mezi provedeným dokazováním a zjištěnými skutkovými okolnostmi (k tomu srov. výše). Dovolací soud však ve věci nezjistil zjevné rozpory rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu, coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

45. Ničeho na tomto závěru nemůže změnit ani okolnost, že podle kamerových záznamů vchází do ložnice č. 209 nejprve svědek B., který měl celou potyčku mezi poškozeným a obviněným roztrhnout, a za ním až vchází obviněný. Je pravdou, že do cely č. 209 vstupuje nejdříve svědek B. a následně za ním obviněný. Nicméně je nutné podotknout, že před vstupem a po vstupu svědka B. nedochází na chodbě u cely k žádnému výraznějšímu rozruchu. Ten nastává až několik sekund po vstupu zmiňovaného svědka a obviněného. Je tedy zřejmé, že k napadení poškozeného nedošlo ještě před vstupem svědka B. do ložnice č. 209, ale až několik sekund poté, co do ní vstoupil obviněný. Skutečnost, že do ložnice č. 209 vstoupil jako první svědek B., sama o sobě nevylučuje, že se skutku dopustil obviněný. Z časové souslednosti zachycené kamerovým záznamem naopak nevyplývá, že by k napadení poškozeného došlo již před příchodem obviněného na celu, nýbrž až poté, co obviněný na celu vstoupil. V kontextu ostatních provedených důkazů je pak možno dospět k logickému a ucelenému závěru o vině obviněného, neboť nepřímé důkazy v podobě kamerových záznamů, výpovědi poškozeného a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví tvoří souladný celek a korespondují s přímým důkazem v podobě výpovědi svědka J. z přípravného řízení.

46. Argumentace obviněného materiálně zčásti míří na porušení zásady in dubio pro reo, a proto Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést následující. Předně, takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb., nál. a usn. Ústavního soudu). O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.

47. Taková námitka tedy sama o sobě nemůže založit žádný dovolací důvod ani za současného znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném po 1. 1. 2022. Nejvyšší soud v bodě 14. odůvodnění usnesení ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, uvedl, že tento dovolací důvod podle citovaného usnesení „úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení“ a změna je jen v tom, že podle tohoto znění jsou tato pochybení přímým obsahem dovolacího důvodu a není zapotřebí dovozovat je extenzivním výkladem. Obdobně hodnotí toto znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i Ústavní soud, jak je patrno například z bodu 16. odůvodnění jeho usnesení ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22.

48. Pokud tedy dovolatel ve svém dovolání poukazoval na zásadu in dubio pro reo, tato argumentace žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. IV./2. – K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

49. Právní kvalifikací prokázaného trestněprávního jednání obviněného se rozsudek soudu prvního stupně zabývá pod bodem 28. a 29. odůvodnění. Soud prvního stupně vyšel z prokázané skutečnosti, že obviněný nečekaně, aniž by poškozený na napadení mohl jakkoli reagovat, udeřil poškozeného zezadu silně pěstí do hlavy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, a následně jej zaklekl, přetáhl mu mikinu přes hlavu a opakovaně jej bil pěstí do obličeje, což vedlo ke zlomenině čelisti, tržné ráně v krajině pravé očnice, ke zlomenině korunky horního špičáku a prvního zubu třenového (zubů 13 a 14), a k podlitinám. Vzhledem k intenzitě útoku, který obviněný vedl opakovaně a razantně proti obličejové části hlavy poškozeného, poškozenému hrozila těžká újma na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tedy poškození důležitého orgánu, tak i ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tedy delší dobu trvající porucha zdraví.

50. Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele, ať již přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, musí směřovat ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Při hodnocení toho, zda pachatel ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví jednal úmyslně (ať již formou úmyslu přímého nebo úmyslu nepřímého), je pak třeba hodnotit to, jaké následky mělo jednání obviněného na zdraví poškozeného, za jakých okolností toto zranění vzniklo, jakou formou, případně jakým nástrojem bylo na zdraví poškozeného útočeno a jaké následky pro něj konkrétně vedeným útokem reálně hrozily. Prakticky všechny tyto okolnosti hodnotil soud prvního stupně pod bodem 28. a 29. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud se s tímto hodnocením ztotožnil. V dané věci je potřebné zdůraznit, že podle správných skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených i soudem odvolacím obviněný neočekávaně hrubě zaútočil na hlavu poškozeného, kterého atakoval nejprve úderem zezadu, a poté, co poškozený následkem úderu upadl do bezvědomí na podlahu, jej z kleku opakovaně udeřil pěstí do obličeje. Utrpěná zranění poškozeného vyřadila na dobu čtyř týdnů zcela z běžného způsobu života. Po propuštění z nemocnice byl pak v ambulantní péči, kdy měl dodržovat klidový režim. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, se v případě řešení zlomenin obličejového skeletu délka léčby pohybuje v rozmezí čtyř až osmi týdnů. Z uvedeného vyplývá, že jednání obviněného mohlo mít reálně za následek vážnou poruchu zdraví trvající delší dobu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.

51. Soudy nižších stupňů věcně správně a adekvátně vyhodnotily ze způsobu vedení útoku obviněným, že musel být přinejmenším srozuměn nejen s následkem, který fakticky způsobil (zlomenina čelisti, tržná rána v okolí očnice a další), ale též s dalšími uvažovanými následky, které reálně hrozily, byť nenastaly nezávisle na jeho vůli. Takový závěr byl adekvátně učiněn na základě zjištěného skutkového stavu, kdy obviněný opakovaně udeřil poškozeného pěstí do obličeje, přičemž poškozený ležel hlavou na zemi. Při takovém útoku je pak (i z pohledu pachatele) plně představitelné jednak způsobení delší dobu trvající poruchy zdraví, ale také poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.

52. Ke vzniku výše uvedených následků nedošlo jen v důsledku včasného zásahu spoluvězňů, kteří obviněného od poškozeného odtrhli, aby v útoku nemohl pokračovat. Jednání obviněného tedy bezprostředně naplnilo znaky pokusu trestného činu ve smyslu § 21 tr. zákoníku, přičemž pokusem se rozumí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže nedošlo k dokonání trestného činu. Jinými slovy, jde o takové jednání, které je podle obecného úsudku způsobilé vyvolat poruchu, eventuálně nebezpečí poruchy. Ve smyslu § 111 tr. zákoníku se trestným činem rozumí jen čin soudně trestný, a pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc. Za pokus je třeba považovat činnost (v určité kvalitě), která znamená počátek provádění jednání, jež je znakem skutkové podstaty trestného činu, či jednání, které bezprostředně směřuje ke spáchání činu, přičemž je důležité, k jakému trestnému činu či následku (účinku) pachatel směřoval [ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3 vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 478–479]. Pachateli nemusí být zcela zřejmé všechny následky, které mohou z jeho pokusu vzejít, ale ani všechny možné alternativy z hlediska naplnění zejména dalších alternativních znaků skutkové podstaty. Rozhodující je úmysl pachatele, který může i různé alternativy v tomto směru zahrnovat. Byl-li úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které není těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, pak pro rozlišení, zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku nebo jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 tr. zákoníku, je rozhodující, jestli úmysl pachatele směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví. Na úmysl tohoto charakteru je však možné usuzovat jen na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001). Jak rozvedeno podrobně výše, obviněný zamýšlel poškozenému ublížit na zdraví, přičemž musel být při volbě způsobu útoku a intenzitě vedení úderů minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí vážnou poruchu zdraví ve smyslu § 122 odst. 2, písm. e) či písm. i) tr. zákoníku.

53. Nelze tedy akceptovat námitky obviněného, že právní kvalifikaci je nutné dovozovat z reálně vzniklých zranění, a nikoli ze zranění, která mohla hypoteticky vzniknout. Jednání obviněného, vzhledem ke způsobu a intenzitě útoku, bezprostředně směřovalo ke spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž k jeho dokonání nedošlo pouze v důsledku zásahu ostatních spoluvězňů, tedy nezávisle na vůli obviněného. Dovolací námitky směřující proti nesprávné právní kvalifikaci stíhaného skutku proto byly Nejvyšším soudem posouzeny jako zjevně neopodstatněné.

V. Způsob rozhodnutí

54. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že část jím vznesených námitek nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř. a část podřaditelné pod některý z dovolacích důvodů byla zcela zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož je odmítne, je-li zjevně neopodstatněné.

55. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu