6 Tdo 479/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. § 265b odst.2 tr. ř. Spisová značka: 6 Tdo 479/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Příčetnost, Zavinění, Zvlášť surový nebo trýznivý způsob, Zvlášť zavrženíhodná pohnutka, Výjimečný trest, Doživotí, Zabezpečovací detence, Vražda, Vražda na více osobách, Dokazování, Znalecký posudek Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: C 6 Tdo 479/2026-1029 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. A. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2026, č. j. 8 To 107/2025-939, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 97 T 8/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. T. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2025, č. j. 97 T 8/2025-865 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. A. T. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a), c), i) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: dne 27. 12. 2024 v době od 00:00 do 05:45 hodin v obývacím prostoru rekreační chaty na adrese XY č. o. XY, XY, okres XY, s cílem usmrtit, poté, co jej jeho matka, poškozená J. T., narozená XY, v kuchyni vyzvala, aby zde nekouřil a šel kouřit ven, jí hodil do obličeje pepř, z kuchyňské linky vzal do ruky kuchyňský nůž s kovovou rukojetí stříbrné barvy a s čepelí délky kolem 12,5 cm, sedící poškozenou strhl ze židle na podlahu a když byla poškozená v pozici buď vkleče nebo vleže na břiše, napadl ji opakovaným bodáním tímto nožem velkou silou do krku a trupu, čímž jí způsobil bodné rány na krku s dučejemi vpravo na svalu kývače hlavy a v šíjových svalech, ve svalu u pravé lopatky, porušení zadní části 1. krčního obratle, poranění vnitřní krční žíly vpravo v úrovni 2. krčního obratle, které vedlo k uzávěru žíly krevní sraženinou, dučej v úrovni 4. – 5. krčního obratle až k hltanu, provázená krevním výronem mezi hltanem a páteří, bodnou ránu v horní části zad vlevo s dučejí dopředu a dolů do levé plíce, únik vzduchu do pohrudniční dutiny, zakrvácení do pohrudniční dutiny, mnohočetné bodné rány zadní a pravé boční strany trupu, nejvíce ran v dolní části hrudníku vpravo vzadu a v pravé bederní krajině, celkem nejméně 18 ran, několik bodných dučejí v pravé plíci, z toho dvě z boku téměř až k hilu plíce, provázených únikem vzduchu do pohrudniční dutiny, zakrvácení do pohrudniční dutiny, povrchní nářez hrudní plochy bránice, vícečetné dučeje v játrech, krevní výron pod pouzdrem jater, dučeje do pravé ledviny, provázené krevním výronem v okolí ledviny, únik moči do okolí ledviny, neposunutou zlomeninu 11. žebra a povrchní bodnou ránu v pravém třísle, přičemž utrpěná poranění byla velmi závažná a ohrožovala poškozenou na životě a pouze naprostou náhodou nevzniklo poranění bezprostředně vedoucí ke smrti, kdy bez rychlé lékařské pomoci by poškozená zemřela, a poté, když jeho otec, poškozený J. T., narozený XY, přiběhl k manželce, poškozené J. T., která v průběhu útoku křičela, na pomoc, tohoto napadl mnohočetným bodáním nožem vedeným velkou silou proti tělesným krajinám poškozeného, kde je reálný vznik poranění životně důležitých orgánů s následkem smrti, přičemž útok na poškozeného trval relativně delší dobu a byl veden vůči poškozenému i poté, co utrpěl bezprostředně ke smrti vedoucí bodnou ránu přední plochy hrudníku, kdy poškozenému způsobil bodnořeznou ránu na pravém spánku, bodnou ránu u pravého boltce s dučejí dolů za úhel dolní čelisti, 2 povrchní nábody za boltcem, bodnou ránu na pravé tváři s dučejí do svalu, bodnou ránu na dolní čelisti vpravo s dučejí pod dolní čelist a dozadu směrem k hrtanu, sousedící povrchní nábod, povrchní ránu v levé lícní krajině zevně, povrchní řeznou ránu na úhlu dolní čelisti vlevo, řeznou ránu na krku vlevo, lalokovitou bodnořeznou ránu v přechodu levé temenní a týlní krajiny, povrchní nářez v levé temenní krajině, bodnořeznou ránu pod pravým temenním hrbolem s dučejí nad boltcem (průbod), bodnou ránu pravé temenní krajiny s nářezem v kosti, povrchní nářez zevně pravého temenního hrbolu, řeznou ránu v přechodu týla a šíje vpravo, 3 bodné rány v dolní části krku vzadu, bodnou ránu v úrovni 1. hrudního obratle s dučejí dopředu na pravé rameno, 2 bodné rány na pravém rameni, jednu s dučejí do pravé pohrudniční dutiny a do horního laloku pravé plíce, bodnou ránu pod vnitřním koncem levé klíční kosti s dučejí dolů a dozadu do 3. mezižebří a okrajem levé plíce do srdce, rány v počátku plicnice a srdečnice, povrchní nářez pod zevním koncem levé klíční kosti, sousedící tečkovitý nábod, bodnou ránu přední stěny hrudníku v 1. mezižebří vpravo s dučejí dolů a dozadu, bodnou ránu hrudníku vpravo bočně s dučejí do jater, bodnou ránu pravého podpaží vpředu s dučejí do prsního svalu, průbod na zevní straně pravé paže, povrchní nářez nad pravou loketní jamkou, povrchní řezné rány hřbetu ukazováku a prostředníku, řeznou ránu palcového valu dlaně, řezné rány dlaňové plochy prstů pravé ruky, oděrku kůže prostředníku, tečkovitý defekt kůže pod levou loketní jamkou, průbod podkožím levé ruky, povrchní drobnou ranku hřbetu ukazováku levé ruky, bodnou ránu dolní části levého stehna vpředu s dučejí vzhůru do svalu, průbod podkožím na vnitřní straně levého kolene, ránu v přechodu zevní a zadní strany levého stehna, povrchní ranky sliznice dolního rtu, krevní výronky v kůži pravé lopatkové krajiny, čárovité oděrky u dolního konce hrudní kosti, rýhovitou oděrku na pravém boku, oděrku na levé straně pánve s distenčními trhlinkami kůže, drobné oděrky kůže pravého lokte a hřbetu pravé ruky, oděrku vnitřní strany levé paže, povrchní škrábancovitou oděrku horní třetiny dlaňové plochy levého předloktí, krevní výron v podkoží malíku levé ruky a oděrku kůže levého kolene, celkem více jak 30 ran, přičemž poškozený J. T. na místě zemřel v důsledku tamponády srdce, tedy útlaku srdce krví vylité do osrdečníkového vaku z rány pronikající do srdce s poraněním plicnice a srdečnice, a současně napadl svého syna, poškozeného nezletilého AAAAA (pseudonym), a to bodáním kuchyňským nožem s plastovou rukojetí, tmavě modré barvy, o celkové délce kolem 24 cm, s čepelí délky kolem 13,5 cm, vedeným velkou silou zejména do oblasti krku, kdy nejméně část útoku byla vedena proti ležícímu poškozenému nezletilému, čímž mu způsobil bodnou ránu na levé straně krku s dučejí směrem na zadní stranu krku (splývající s dučejí z jiné rány ze zadní strany krku), bodnou ránu nad levou klíční kostí s dučejí směrem dozadu, bodnou ránu pod levým temenním hrbolem pronikající povrchně do kosti, 4 bodné rány na zadní straně krku s dučejemi ke krční páteři a vlevo podél krční páteře, celkem 7 ran, přičemž jedna z dučejí je mezi 3. a 4. krčním obratlem s přerušením krční míchy, další dučej s průnikem do zadní části hltanu, bodnou ránu nad pravou lopatkou s dučejí na pravou stranu krku za krční sval kývač hlavy (průbod), malý krevní výron v podkoží dolní části čela, drobné povrchní defekty v červeni horního i dolního rtu vlevo, oděrku sliznice levé tváře a krevní výron v podkoží levého zápěstí, kdy tato zranění byla provázena spolykanou krví v žaludku, vzduchovou embolií, akutní nedokrevností orgánů, akutní rozedmou plic, ložiskovým otokem plic a otokem mozku, přičemž poškozený nezletilý AAAAA těmto zraněním na místě podlehl, kdy příčinou smrti poškozeného nezletilého byl otok mozku, který se rozvinul na podkladě vzduchové embolie a přerušení krční míchy.

2. Za to byl obviněnému uložen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 54 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 54 odst. 4 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.

3. Podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněnému současně uložena zabezpečovací detence.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit v penězích na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestným činem poškozeným: · J. T. částku v celkové výši 2 755 080,50 Kč (sestávající z náhrady bolestného ve výši 455 080,50 Kč, náhrady za způsobenou duševní újmu ve výši 500 000 Kč a náhrady za způsobené duševní útrapy ve výši 1 800 000 Kč), · BBBBB (pseudonym), k rukám matky A. K., částku ve výši 849 484 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky ode dne 15. 8. 2025 do zaplacení, · A. K., částku ve výši 500 000 Kč.

5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit v penězích na náhradě majetkové škody způsobené trestným činem poškozeným: · Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 26 766 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky ode dne 15. 8. 2025 do zaplacení, · Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR částku 198 820 Kč.

6. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená CCCCC (pseudonym) odkázána s celým svým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla na totéž řízení odkázána poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu majetkové škody.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 14. 1. 2026, č. j. 8 To 107/2025-939, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2026, č. j. 8 To 107/2025-939 (dále jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., a podle § 265b odst. 2 tr. ř.

9. Předně obviněný namítá nedostatky odůvodnění napadených rozhodnutí. Dovozuje porušení § 125 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., když soudy obou stupňů nedostály zákonným požadavkům na odůvodnění. Má za to, že napadené usnesení je nedostatečné, nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud převážně odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, aniž by sám rozvedl úvahy o hodnocení důkazů a právním posouzení věci. Současně uvádí, že i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je přes jeho rozsáhlost v některých pasážích nepřezkoumatelné. Zdůrazňuje význam odůvodnění pro přesvědčivost rozhodnutí a vytýká, že soudy nedoložily svá skutková i právní zjištění způsobem odpovídajícím zákonným požadavkům.

10. V návaznosti na to obviněný namítá vady dokazování a porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností podle § 2 odst. 5 tr. ř. a porušení zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Má za to, že skutkový stav nebyl zjištěn v potřebném rozsahu a řízení vykazuje podstatné vady, které mohly ovlivnit správnost rozhodnutí. Nesouhlasí se závěry soudů, že provedené důkazy tvoří souladný celek vedoucí k jednoznačnému závěru o jeho vině, a zpochybňuje hodnocení své výpovědi jako nevěrohodné.

11. Další argumentace obviněného se vztahuje k (údajné) neúplnosti dokazování. Namítá, že nebyly provedeny jím navržené podstatné důkazy, zejména v odvolacím řízení. Konkrétně poukazuje na návrhy na doplnění dokazování, jimiž se domáhal vyšetření svého duševního stavu v ústavním zařízení za účelem vypracování přezkumného znaleckého posudku, výslechu konkrétních svědků (poškozené J. T., ošetřujícího psychiatra MUDr. Tomáše Nápravníka a lékaře z urgentního příjmu Teplické nemocnice) a vyžádání zprávy psycholožky z vazební věznice. Tyto návrhy byly podle jeho slov odvolacím soudem zamítnuty postupem podle § 263 odst. 6 tr. ř. a contrario bez adekvátního odůvodnění. V této souvislosti poukazuje na problematiku tzv. opomenutých důkazů a dovozuje, že tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

12. V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný rozvádí námitky směřující proti skutkovým zjištěním. Tvrdí, že provedené důkazy neumožňují učinit závěr o jeho vině bez důvodných pochybností a že přetrvávající pochybnosti měly být vyloženy v jeho prospěch. V této souvislosti znovu poukazuje na své výpovědi o psychickém stavu v době činu, které považuje za konzistentní a podpořené dalšími důkazy, zejména lékařskými zprávami.

13. Podstatnou část jeho argumentace tvoří námitky proti posouzení příčetnosti podle § 26 tr. zákoníku. Připomíná svou psychiatrickou anamnézu, zejména diagnózu bipolární afektivní poruchy, a popisuje svůj psychický stav v době skutku, který měl být ovlivněn dlouhodobými meditacemi, omezením potravy a tzv. kvantovou terapií. Uvádí, že se nacházel ve změněném stavu vědomí provázeném halucinacemi a pocitem ohrožení života. Dovozuje, že tento stav mohl vyloučit nebo podstatně snížit jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti.

14. Současně zpochybňuje závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Má za to, že byly nedostatečně podložené a vycházely z krátkých vyšetření, která nemohla postihnout jeho skutečný duševní stav. Dále uvádí, že v řízení nebylo přistoupeno k jeho pozorování ve zdravotnickém ústavu, které považuje za nezbytné s ohledem na povahu věci. Z těchto důvodů dovozuje, že závěr o jeho příčetnosti není dostatečně podložen.

15. Obviněný dále namítá nesprávné právní posouzení zavinění, konkrétně existenci úmyslu podle § 15 tr. zákoníku. Tvrdí, že úmysl usmrtit jinou osobu nebyl prokázán a že soudy nižších stupňů tuto otázku náležitě nezdůvodnily, přičemž odvolací soud se jí podle něj nevěnoval vůbec. V této souvislosti zdůrazňuje, že jeho psychický stav mohl ovlivnit jeho jednání natolik, že nelze dovodit úmysl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku.

16. V návaznosti na to alternativně poukazuje na možnost právní kvalifikace skutku jako trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku. Uvádí, že jednal ve stavu silného rozrušení, strachu a zmatku vyvolaného jeho psychickým stavem a vnímaným ohrožením, což podle něj představuje okolnosti významné pro posouzení privilegované skutkové podstaty. Namítá, že soudy se těmito aspekty nezabývaly.

17. Souhrnně dovozuje naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž zdůrazňuje, že vady dokazování vedly k nesprávným skutkovým závěrům a následně i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Současně namítá zásah do práva na spravedlivý proces. Závěrem dodává, že namítané vady se týkají také rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto současně s výše uvedenými dovolacími důvody uplatňuje také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě.

18. Samostatně obviněný uplatňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. ř. ve vztahu k uloženému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí. Namítá, že pro jeho uložení nebyly splněny zákonné podmínky a že trest je nepřiměřeně přísný. Kritizuje rovněž rozhodnutí podle § 54 odst. 4 tr. zákoníku a současné uložení zabezpečovací detence podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti poukazuje na praktické důsledky uložené kombinace trestu a ochranného opatření, zejména omezenou možnost výkonu zabezpečovací detence, a na závěry znalce ohledně významu tohoto opatření pro léčbu a nápravu.

19. Uzavírá, že se soudy dostatečně nevypořádaly se zákonnými předpoklady pro uložení výjimečného trestu, ani s otázkou jeho nebezpečnosti a možnosti nápravy, a uložený trest tak považuje za nesprávný.

20. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i rozhodnutí na něj obsahově navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby sám ve věci rozhodl podle § 265m tr. ř. Současně, z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjadřuje souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

21. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co krátce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a argumentaci obsaženou v dovolání, vymezil se stručně k dovolacím námitkám.

22. Ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí konstatuje, že rozsudek soudu prvního stupně splňuje požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., a to jak svým rozsahem, tak strukturou. Odůvodnění podle něj systematicky pokrývá provedené důkazy, skutková zjištění i právní posouzení, včetně otázky uložení výjimečného trestu. Pokud jde o napadené usnesení, připouští jeho stručnější formu, avšak dovozuje, že odpovídá požadavkům § 134 odst. 2 tr. ř., neboť rozhodující otázky byly již vyčerpávajícím způsobem řešeny soudem prvního stupně. K tomu dodává, že právo na spravedlivý proces nevyžaduje reakci na každou jednotlivou námitku, což mimo jiné vyplývá i z judikatury ESLP (Garcia proti Španělsku, č. 30544/96), judikatury Ústavního soudu (usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08) a taktéž judikatury dovolacího soudu (usnesení ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1503/2016). Odkazuje taktéž na body 20. – 29. odůvodnění napadeného usnesení, v němž se odvolací soud postupně vyjadřuje zejména k rozsahu provedeného dokazování, zkoumání duševního stavu a uloženého trestu.

23. Dále se podrobněji zabývá jednotlivými námitkami obviněného. K otázce duševního stavu zdůrazňuje, že obviněný byl podroben znaleckému zkoumání (zcela nestandardně duševní stav hodnotili dva znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a jeden znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie) a nebyla zjištěna psychóza ani jiná duševní choroba zakládající nepříčetnost podle § 26 tr. zákoníku. Byla u něj zjištěna toliko smíšená porucha osobnosti s dominujícími rysy afektivní a emoční instability a rysy histriónskými. Tato porucha však neměla za následek vymizení rozpoznávacích schopností obviněného v době činu. Schopnost ovládat své jednání byla u obviněného v době činu částečně snížena, nikoli však podstatně oslabena, natož vymizelá nebo se tomuto stavu blížící. V řízení zároveň nebyla prokázána existence tvrzené bipolární afektivní poruchy, neboť ta se vyznačuje střídáním fází mánie a deprese, přičemž takové symptomatické projevy u obviněného nebyly během znaleckého zkoumání identifikovány. Jak znalci výstižně uvedli, u osob trpících tímto typem duševního onemocnění se po adekvátní léčbě zpravidla objevuje výrazný projev lítosti nad vlastním jednáním, který však v případě obviněného zjištěn nebyl. Po spáchání stíhaného skutku byl obviněný hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Horní Beřkovice, kde byl sledován, přičemž z lékařské zprávy z počátku ledna 2025 vyplývají závěry naznačující účelové, případně simulované projevy psychických obtíží. Soud prvního stupně proto správně vyřešil otázku příčetnosti obviněného, když dospěl k závěru, že byl v době činu příčetný ve smyslu § 26 tr. zákoníku a contrario.

24. Ve vztahu k tvrzeným opomenutým důkazům státní zástupce uvádí, že ani podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, či usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) nejsou soudy povinny vyhovět všem důkazním návrhům, a zdůrazňuje, že Vrchní soud v Praze se návrhy obviněného zabýval v bodě 20. a 23. odůvodnění napadeného usnesení a označil je za nadbytečné, neboť jejich provedení by s ohledem na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně nemohlo vést k získání dalších relevantních poznatků. Za této procesní situace, a ve spojení s uceleným a vzájemně se podporujícím souborem provedených usvědčujících důkazů, nelze dovodit porušení práva obviněného na obhajobu, ani existenci vad dokazování, které by mohly mít vliv na zákonnost či správnost napadených rozhodnutí.

25. K tomu státní zástupce dodává, že pokud jde o skutkové námitky [uplatněné v souvislosti s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], obviněný pouze polemizuje se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, aniž by poukázal na flagrantní vady dokazování odůvodňující zásah dovolacího soudu. Obviněný setrvává na své obhajobě o změněném vědomí, avšak soudy tuto okolnost zohlednily a znalecky nebyla prokázána psychóza zakládající nepříčetnost podle § 26 tr. zákoníku. Obviněný se pouze snaží zveličit své psychické obtíže tak, aby vyloučil či alespoň oslabil svou trestní odpovědnost za závažný násilný útok spáchaný vůči svým nejbližším osobám. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě tak není naplněn.

26. K otázce subjektivní stránky stíhaného skutku státní zástupce uvádí, že soudy nižších stupňů správně dovodily přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který vyplývá především ze způsobu provedení útoků, jejich intenzity a charakteru způsobených poranění. Podrobně přitom poukazuje na jednotlivé útoky vůči poškozeným, když ve vztahu k poškozené J. T. je potřeba akcentovat použití nože s délkou čepele 12,5 cm, její sražení ze židle do pozice vkleče, resp. do polohy vleže na břiše, opakované bodání vedené značnou silou a zacílením zejména na oblast krku a trupu. V případě poškozeného J. T. svědčí o přímém úmyslu obviněného zejména skutečnost, že útok byl veden relativně delší dobu, obviněný použil nůž výraznou silou a způsobil poškozenému více než 30 bodných a řezných ran. Zranění byla lokalizována mimo jiné v oblasti hlavy a hrudníku, přičemž obviněný pokračoval v útoku i po vzniku smrtelného poranění způsobeného bodnou ranou do přední plochy hrudníku. Také útok proti nezletilému poškozenému, vlastnímu synovi, byl veden výraznou silou nožem s délkou čepele 13,5 cm a způsobená poranění byla lokalizována převážně v oblasti krku. Nezletilému bylo způsobeno celkem 7 bodných ran a došlo mimo jiné k přerušení míchy mezi 3. a 4. krčním obratlem.

27. Nelze přisvědčit ani snaze obviněného o překvalifikování posuzovaného skutku na trestný čin zabití podle § 141 tr. zákoníku. V daném případě nepřichází v úvahu alternativa uvedené skutkové podstaty spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozených osob, neboť jejich jednání nelze ani v nejmenším považovat za provokativní. Jednání obviněného nebylo ani reakcí na omluvitelné hnutí mysli způsobené strachem, úlekem, zmatkem nebo jiným omluvitelným hnutím mysli. Jeho jednání nebylo reakcí na mimořádnou, omluvitelnou situaci, nýbrž vyústěním dlouhodobě přítomných osobnostních rysů. Závažné násilí namířené proti nejbližším rodinným příslušníkům vycházelo z jeho závadového osobnostního založení, charakterizovaného selháváním seberegulačních mechanismů, výraznou emoční labilitou, absencí vyšších citů a neadekvátně zvýšeným sebepojetím.

28. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. státní zástupce konstatuje, že v projednávané věci byly splněny veškeré zákonné podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí podle § 54 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, a to včetně respektování zákonných předpokladů pro zpřísněné podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí podle § 54 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 88 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku podrobně zabýval uloženým trestem (viz bod 104. a následující odůvodnění) a s tímto odůvodněním se plně ztotožňuje a odkazuje na něj.

29. Státní zástupce se ztotožňuje i s uložením ochranného opatření ve formě zabezpečovací detence podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť má za to, že nebylo namístě postupovat podle § 47 tr. zákoníku. Na obviněného je nezbytné působit rovněž nepodmíněným trestem odnětí svobody, a to s ohledem na závažnost spáchané trestné činnosti násilného zaměření, charakter jeho duševní poruchy a z ní vyplývající dlouhodobé nebezpečnosti pro okolí, potažmo potřeby účinné ochrany společnosti. Současně dodává, že není vyloučeno uložení zabezpečovací detence vedle výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, přičemž tento závěr je výslovně vyjádřen v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1181/2017, uveřejněné pod č. 3/2019 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce má za to, že skutečnost, že k výkonu zabezpečovací detence má dojít až po výkonu trestu odnětí svobody, včetně trestu výjimečného, sama o sobě nesvědčí o její nadbytečnosti či nepřiměřenosti. Zvolená konstrukce umožňuje, aby byl duševní stav odsouzené osoby podchycen v době, kdy se přibližuje konec výkonu trestu a kdy by se jinak znovu otevírala otázka jejího případného návratu na svobodu. Takto časově nastavený institut zabezpečovací detence poskytuje systémový nástroj k eliminaci rizika, že by osoba s trvale nebezpečnými osobnostními rysy byla v takovém okamžiku propuštěna do civilního života bez odpovídající odborné kontroly a léčebně-ochranného režimu.

30. Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvádí, že dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné, a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjadřuje souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

31. Vyjádření státního zástupce bylo obviněnému zasláno k replice, avšak obviněný svého práva nevyužil a ve stanovené lhůtě své vyjádření dovolacímu soudu nezaslal.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

33. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2026, č. j. 8 To 107/2025-939, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

34. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat jeho zákonnému vymezení. Nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

35. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

36. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

37. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

38. Důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. ř. je dán v případech, kdy byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na doživotí.

IV. Posouzení dovolání

39. Na základě výše naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Namítá-li obviněný, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná z důvodu nedostatečného odůvodnění, nelze tuto námitku podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nad rámec lze v krátkosti uvést, že po seznámení se s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, se s uvedenou námitkou obviněného nelze ztotožnit. Rozsudek soudu prvního stupně z hledisek § 125 odst. 1 tr. ř. obsahuje velmi podrobné úvahy o tom, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění je patrno, jak se soud vypořádal také s obhajobou obviněného, který uváděl, že v době svého jednání byl ve změněném stavu vědomí způsobeným meditacemi, hladověním a poslechem tzv. infrazvukových vln, když jeho výpověď hodnotil v kontextu provedených důkazů, zejména znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Zároveň je z rozsudku patrné, jakými právními úvahami se soud řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu, přičemž oběma se věnoval s náležitou pečlivostí.

40. Obdobně odvolací soud respektoval pro zpracování odůvodnění přezkoumávaného usnesení pravidla podle § 134 tr. ř., neboť uvedl skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, právní úvahy, jimiž se při zamítnutí řádného opravného prostředku řídil, jakož i úvahy z jakého důvodu nevyhověl důkazním návrhům obviněného. Úvahy soudu druhého stupně by jistě bylo možné rozvést květnatějším a obšírnějším způsobem, ale to samo o sobě neznamená, že by rozhodnutí, pokud jinak splňuje požadavky na odůvodnění, nemohlo obstát. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, nebo nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových či právních, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2509/16).

41. V posuzované věci lze z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jasně a pochopitelně shledat, na základě čeho dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž všechny ve věci provedené důkazy velmi podrobně rozebral a vyložil již soud prvního stupně a poskytl k nim přehledné a detailní hodnotící úvahy, jehož rozhodnutí v tomto ohledu splňuje podmínky § 125 odst. 1 tr. ř. o náležitostech odůvodnění (jak již ostatně rozvedeno výše). Jestliže tedy odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení nereagoval výslovně na všechny obviněným vznesené odvolací námitky, je třeba shrnout, že odvolací soud má povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, avšak tuto povinnost odvolací soud porušuje jen tehdy, jestliže ignoruje námitky vůči důkazům, na něž soud prvního stupně odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Uvedené plyne i z toho, že se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a také rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59., 60.). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-I), čemuž odvolací soud dostál. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

42. Obviněný v dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybňoval postup soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů a vytváření skutkových zjištění, což tvořilo jádro jeho dovolací argumentace, jíž se snažil prokázat, že v době jednání, kterému mu je kladeno za vinu, nebyl příčetný. Podle svých slov se totiž nacházel ve změněném stavu vědomí způsobeném dlouhodobým prováděním meditace spojené s omezením příjmu potravy a prováděnou autoterapií metodou tzv. kvantování. Tyto postupy u obviněného ve spojení s jeho zdravotním stavem (diagnostikovanou bipolární afektivní poruchou) měly vyvolat stav, ve kterém měl halucinace, měl pocit, že jeho život je v bezprostředním ohrožení, a to mohlo vést k tomu, že v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost a ovládat své jednání. Soudy nižších stupňů proto nesprávně vycházely ze znaleckých posudků, z nichž plyne závěr, že obviněný byl v době svého jednání příčetný, když došlo pouze k forenzně nevýznamnému oslabení schopnosti ovládnout své jednání. Znalecké vyšetření totiž mělo být nedostatečné, neboť znalci své závěry vyvodili z krátkého sezení trvajícího hodinu. Za tuto dobu není možné náležitě zjistit duševní stav posuzované osoby, tím spíše v případě zjišťování bipolární afektivní poruchy, která se projevuje střídáním fází mánie a deprese. Obviněný měl být podle svých slov podroben dlouhodobému pozorování ve zdravotnickém zařízení za účelem správného posouzení jeho duševního stavu.

43. K takto vzneseným výhradám odkazujícím na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vhodné uvést, že ten (jak již shora naznačeno) slouží k nápravě vad ve skutkovém stavu věci, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí přitom, když je naplněna alespoň jedna z těchto alternativních podmínek. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tak nelze napadat jakoukoli skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.

44. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudu jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu dovolatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů dovoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).

45. Ve vztahu k uvedené první alternativě tohoto dovolacího důvodu musí přitom dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně uvést, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jeho vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.

46. Námitky obviněného vznesené v posuzované věci však s ohledem na výše uvedené nejsou způsobilé naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se totiž pouze o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly, a o rozporování hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být (jak ostatně uvedeno i výše) založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Námitky spočívající v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25). První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněna již proto, že dovolatel svými námitkami nesplňuje to, co pro něj vyplývá ze zákonné úpravy.

47. Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že smyslem dovolacího řízení není opakovat či rekapitulovat provedené důkazy, natož je znovu hodnotit a nahrazovat tak činnost soudů nižších stupňů. Rovněž není jeho úkolem podrobně rozebírat jednotlivé hodnotící úvahy soudů při posuzování každého provedeného důkazu. Dovolací přezkum je naopak zaměřen na posouzení, zda v procesu dokazování nedošlo k vadám relevantním z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud proto posuzuje, zda z přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy dostatečně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, a zda tento postup odpovídá podmínkám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. S ohledem na rozsah a obsah provedeného dokazování nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že by soudy nezajistily důkazy potřebné pro řádné objasnění stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), protože z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a protokolů o hlavním líčením (srov. č. l. 810–819 a č. l. 847–861) plyne, že při hlavním líčení provedl rozsáhlé dokazování, kdy podrobný výčet důkazů a skutečnosti, jež z nich byly vytěženy, jsou uvedeny v bodech 6. až 92. odůvodnění jeho rozhodnutí.

48. Zmínit lze výpovědi svědků; výpovědi znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z odvětví klinické psychologie; soubor listinných a věcných důkazů, jež tvoří záznam o ohledání místa činu, zajištěné nože, zajištěné oblečení a biologické vzorky získané z oblečení obviněného a z těla obětí. Velkou část důkazního materiálu představují výsledky znaleckého zkoumání v podobě znaleckých posudků či odborných vyjádření, např. z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické genetiky, ke krevním stopám nalezeným na místě činu. Závěry, které z takto provedeného dokazování vyplynuly a týkaly se rovněž akcentované otázky příčetnosti obviněného, soud prvního stupně postupně shrnul v bodech 6. až 15., 28. až 34., 71. až 80. svého rozsudku, a to včetně úvah, myšlenek a závěrů, jež jej vedly k závěrům o správnosti znaleckých posudků, a tedy o příčetnosti obviněného. Soud dostatečným způsobem rozvedl, jakým způsobem provedené důkazy k této otázce hodnotil. Rovněž se zabýval obviněným uplatněnou obhajobou a vysvětlil, jak se s ní v návaznosti na učiněná skutková zjištění vzešlá z provedených a vyhodnocených důkazů vypořádal. V tomto postupu Nejvyšší soud neshledal žádné nedostatky, které by mohly vést k závěru o tom, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků zvlášť závažného zločinu vraždy nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování nebo jsou s nimi ve zjevném rozporu. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku a příčetnost obviněného soud prvního stupně objasňoval v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu přímých i nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).

49. Podle § 26 tr. zákoníku kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. V citovaném ustanovení jsou vymezeny znaky, které příčetnost vylučují, přitom postačuje, že chybí jedna z těchto schopností. Duševní porucha [srov. § 123 tr. zákoníku] je zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychosociálních a environmentálních) faktorů [srov. např. RABOCH, J., ZVOLSKÝ P. a kol. Psychiatrie. 1. vydání. Praha: Galén, 2001, s. 18 a 146 a násl.]. Příčetnost je jedním z obecných pojmových znaků trestného činu (vedle znaků skutkové podstaty trestného činu a věku), a rozumí se jí způsobilost k trestným činům v závislosti na duševních vlastnostech pachatele. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele je rozhodné, zda dostatek schopnosti rozpoznávací nebo ovládací, popř. obou, vyvolaný duševní poruchou byl u něj dán v době činu [srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace), C. H. Beck, 2025, s. 485]. Jestliže byly obě schopnosti v době jednání pachatele, i přes přítomnost duševní poruchy, zachovány, nejde o nepříčetnost a trestní odpovědnost z tohoto důvodu vyloučena není. Pokud však duševní porucha vedla k vymizení rozpoznávacích nebo ovládacích schopností, pachatel není příčetný, a tedy ani trestně odpovědný; došlo-li pro duševní poruchu v době spáchání činu k podstatnému snížení schopnosti rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, jde o zmenšenou příčetnost [viz § 27 tr. zákoníku].

50. Otázka příčetnosti, resp. nepříčetnosti je otázka právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie (§ 116 tr. ř.; dále rozhodnutí č. 17/1979 a č. 67/1980 Sb. rozh. tr.). Objasňování příčetnosti nastupuje teprve tehdy, když vzniknou o příčetnosti obviněného pochybnosti. Důvodem může být cokoliv, z čeho lze usuzovat na zvláštnosti chování pachatele v době činu, jež vykazují odchylky od běžných projevů ve srovnatelných případech, z nichž lze usuzovat na změněný duševní stav pachatele. Není proto nutné, aby v každém případě takovou pochybnost zakládala lékařská zpráva. V takovém případě je třeba vypracovat znalecký posudek bez ohledu na to, jakého druhu trestné činnosti se pachatel dopustil. Potřebu přibrání znalce je nutné vždy vázat na pochybnosti, které objektivně vyplývají z výsledků provedeného dokazování a nasvědčují tomu, že obviněný v době činu neměl plně zachovány rozpoznávací nebo ovládací schopnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019).

51. Ustanovení §105 odst. 1 věty první a druhé tr. ř. uvádí, že je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá si orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není dostačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce.

52. Z § 109 tr. ř. plyne, že je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný.

53. Kritéria hodnocení důkazů jsou trojího druhu, a to hodnocení zákonnosti, závažnosti (relevance) a věrohodnosti důkazů [JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6 vydání. Praha: Leges, 2021, s. 430]. V případě znaleckého posudku je třeba hodnotit jeho právní stránku (právní korektnost, resp. zákonnost znaleckého posudku), důkazní význam (relevanci) znaleckého posudku a věrohodnost znaleckého posudku. K posledně uvedenému je třeba dodat, že posuzování věrohodnosti znaleckého posudku je založeno na posuzování způsobilosti znalce poskytovat věrohodné znalecké posudky, dále posuzování úplnosti a bezvadnosti podkladových materiálů, z nichž znalec vycházel a konečně posuzování odborné odůvodněnosti znaleckého posudku. Právě posledně uvedený požadavek, tedy aby „orgán činný v trestním řízení hodnotil mj. též odbornou správnost znaleckého zkoumání a odbornou odůvodněnost závěrů znaleckého posudku, je velmi náročný. Orgán činný v trestním řízení nemůže sám nahradit odborné závěry znalce svými laickými názory. Přesto je však třeba trvat na povinnosti orgánů činných v trestním řízení hodnotit znalecký posudek též z hlediska jeho odborné správnosti“ [v podrobnostech srov. MUSIL, J. Hodnocení znaleckého posudku. Kriminalistika. 2010, č. 3, s. 185.].

54. Stran hodnocení znaleckého posudku orgány činnými v trestním řízení upozorňuje judikatura Ústavního soudu setrvale, že tyto „mechanicky nepřebírají závěry znaleckých posudků, nýbrž s nimi pracují v rámci volného hodnocení důkazů. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz. Nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce. Takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat“ (nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Nutno tedy zdůraznit, že znalecký posudek a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranně prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/6, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 2396/19, ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22, anebo ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22).

55. Součástí hodnocení odborné správnosti znaleckého zkoumání a odborné odůvodněnosti závěrů znaleckého posudku, které představují zřejmě nejnáročnější otázku pro orgány činné v trestním řízení, jde-li o hodnocení znaleckého posudku, je i hodnocení běžných vad posudku. Těmito jsou jeho nejasnost nebo neúplnost v podobě nepřesností, logických vnitřních rozporů, nepřesvědčivosti apod. K jejich odstranění slouží právě postup podle § 109 tr. ř.

56. V posuzované věci již v rámci přípravného řízení měl policejní orgán pochybnosti o příčetnosti obviněného v době spáchání stíhaného skutku, a proto opatřením přibral (nadstandardně dva) znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (MUDr. Ivetu Hamplovou a MUDr. Petra Navrátila) a znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie (Mgr. Denisu Dokulilovou), za účelem posouzení duševního stavu obviněného. V písemném znění psychiatrické části znalci dospěli k závěrům, že u obviněného nebyla prokázána duševní choroba v pravém smyslu, tj. psychóza, nebyl u něj zjištěn defekt rozumových funkcí či organická porucha. Byla u něj zjištěna vada osobnosti, s rysy disociálními, histrionskými, narcistickými, tj. F61 smíšená porucha osobnosti podle MKN-10. Tato porucha podle znalců neměla vliv na rozpoznávací schopnosti obviněného v době jednání (tj. věděl, co dělá), jeho schopnost ovládat své jednání byla částečně snížena, nebyla však vymizelá či tomuto se blížící. Psychické funkce byly u něj zachovány, nejednal tedy pod vlivem chorobných příznaků psychotického rázu, např. bludů, poruch vnímání či vědomí, jeho spjatost s realitou nebyla chorobně narušena. Z forenzně psychiatrického hlediska mělo prožívání a jednání obviněného v posuzované době charakter vystupňovaného, nezvládnutého afektu, nejednalo se však o afekt chorobný. K uvedeným závěrům znalci dospěli jednak na základě psychiatrického vyšetření, které proběhlo dne 22. 1. 2025, jehož průběh podrobně rozvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (srov. bod 8. odůvodnění), a jednak na základě poskytnuté zdravotnické dokumentace (srov. č. l. 432, 434, 435, 439–442 , 447–489, 493–500).

57. Na svých závěrech znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, setrvali i v průběhu provádění důkazu znaleckým posudkem v hlavním líčení. Nad rámec písemného znaleckého posudku následně k dotazům doplnili a upřesnili, že obviněný nebyl v době spáchání skutku ve změněném stavu vědomí. Obviněný mohl vnímat pocit ohrožení, neboť se jedná o jedince s vysokým sebepojetím, s vysokými cíli, který začal selhávat, nadužíval alkohol, na což navazovala frustrace, zklamání. Tato emotivita však nemá forenzní význam, nevede k narušení kontaktu s realitou. Znalci také uvedli, že u obviněného neshledali diagnózu v podobě bipolární afektivní poruchy. U obviněného sice docházelo ke kolísání nálady, ke kolísání afektivity a emotivity, ale toto kolísání bylo na bázi poruchy osobnosti a pod situačními vlivy. Popsali, že obviněný byl dlouhodobě ve stavu velmi výrazné, stupňující se emoční nepohody a neměl mechanismy pro sebekorekci, nevěděl, nebo neuměl si říct o systematickou pomoc zvenčí. Nepřisvědčili ani argumentaci obviněného, v níž poukazoval na to, že před domem údajně měly stát 2 osoby v policejních uniformách a byly německé národnosti, přičemž s těmito obviněný telepaticky komunikoval a pojal strach, že jej chtějí odvést z obydlí. Podle znalců totiž není důležité, co obviněný tvrdí, ale co dělá, jak myslí, uvažuje, jak jedná, emoce, afektivita, emotivita atd., a jestli je u něj přítomna nějaká duševní choroba, která ovlivňuje přirozené procesy, což se v jeho případě nepotvrdilo. Není pochyb, že byl hluboce dekompenzován, a proto se snažil nějakým způsobem (formou meditací a tzv. kvantovou terapií) sám sebe kompenzovat, ale ten nezpůsobil ztrátu kontaktu s realitou.

58. V písemném znění psychologické části znalkyně Mgr. Denisa Dokulilová dospěla k závěru, že osobnost obviněného je výrazně anomálně strukturována, naplňuje kritéria smíšené poruchy osobnosti, obviněný je nezdrženlivý, jsou přítomny histriónské a disociální rysy, jeho emotivita je nedostatečně regulována, převládá impulsivní reaktivita, obviněný je zvýšeně iritabilní, má problémy se sebekontrolou a sebeovládáním a jsou oslabeny jeho volní vlastnosti. Obviněný jedná pod vlivem emocí a vliv rozumové kontroly na emoce je snížený. Stíhaný skutek proběhl v důsledku jeho impulsivní reaktivity, která dominuje v jeho osobnostních rysech, která jej predisponuje k agresivní reaktivitě v pro něj zátěžových situacích. V průběhu znaleckého zkoumání znalkyně nezachytila žádný projev lítosti ze strany obviněného nad svým jednáním. Znalkyně byla vyslechnuta také v rámci hlavního líčení, v němž se vyjádřila především k možné resocializaci obviněného.

59. Vypracované znalecké posudky byly soudem prvního stupně provedeny jako důkazy postupem odpovídajícím trestnímu řádu, znalci byli následně vyslechnuti a své závěry při hlavním líčení potvrdili. Obviněný, jeho obhájce, státní zástupce i předsedkyně senátu měli možnost se znalců dotazovat, přičemž všechny otázky byly z jejich strany zodpovězeny. Uvedený postup plně svědčí o zachování práva obviněného na spravedlivý proces, neboť měl možnost klást znalcům dotazy a výsledky jejich zkoumání zpochybnit. Znalci z odvětví psychiatrie patřičně reagovali na obhajobu obviněného o jeho změněném stavu vědomí a důsledně vysvětlili, proč je tato obhajoba nepřiléhavá.

60. Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně dostál svým povinnostem při hodnocení znaleckých posudků a postupoval v souladu s § 108 a § 109 tr. ř. Soud prvního stupně se nespokojil pouze s písemným vyhotovením znaleckých posudků, ale provedl také výslech znalců a požádal je o vysvětlení jejich závěrů [přičemž v souvislosti tímto postupem bylo zachováno právo obhajoby klást znalcům otázky (srov. č. l. 849–850), čímž soud zajistil dodržení zásady kontradiktornosti], což znalci zcela dostatečným způsobem učinili, čímž dostál svým povinnostem, protože se obsahem a odborností obou znaleckých posudků dostatečně a pečlivě zabýval. Své závěry o příčetnosti obviněného v době jeho jednání proto správně opřel o uvedený znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neboť zohlednil celý řetězec důkazů, reagoval na případné další nabízející se skutečnosti a objektivně přistupoval ke zpracované materii podkladů, jimž se věnoval s potřebnou detailností a přesností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2776/15). Soud prvního stupně proto při hodnocení znaleckého posudku postupoval v souladu s obecnými východisky vymezenými v bodech 50. až 55. výše.

61. Pro úplnost lze uvést, že i odvolací soud se námitkami obviněného týkajícími se správnosti závěrů nalézacího soudu o průběhu skutku rovněž zabýval a shledal, že ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně nejsou zřetelná žádná pochybení (srov. bod 20. a následující napadeného usnesení).

62. V projednávané věci není přiléhavé ani tvrzení obviněného, že znalci dospěli k nesprávné diagnóze, když mu diagnostikovali smíšenou poruchu osobnosti (F61 podle MKN-10) a nikoliv bipolární afektivní poruchu (F319 podle MKN-10). Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v rámci svého výslechu u hlavního líčení (srov. č. l. 848 a násl.) náležitě vysvětlili, jak je možné, že nedospěli k diagnóze ve formě bipolární afektivní poruchy. Znalci především vycházeli z rozsáhlé zdravotnické dokumentace, z níž je patrné, že obviněný byl osobou s psychickými obtížemi, a proto byl opakovaně hospitalizován v psychiatrickém zařízení. Jednalo se vždy o krátkodobé hospitalizace o maximálním trvání několika týdnů, přičemž k ukončení hospitalizace došlo vždy na žádost obviněného, a jelikož nebyly splněny podmínky pro nedobrovolnou hospitalizaci, byla hospitalizace v důsledku žádosti ukončena. Z lékařských zpráv vyplývá opakující se diagnóza F61 podle MKN-10, tedy smíšená porucha osobnosti v kombinaci s diagnózou F100 a 101 podle MKN-10, tedy akutní intoxikace alkoholem a poruchy způsobené alkoholem. Znalci v rámci svého výslechu upřesnili, že u obviněného nebylo shledáno střídání fází mánie/ deprese, přičemž tyto stavy jsou zpravidla šestiměsíční. Onemocnění bipolární afektivní poruchy má specifickou symptomatiku, která u obviněného nebyla nalezena. Pokud obviněnému byla v minulosti diagnostikována bipolární afektivní porucha, jednalo se o diagnózu mylnou a následně nesprávně přejímanou. Podle znalců osoba trpící bipolární afektivní poruchou po zaléčení projevuje lítost nad svým předchozím jednáním, což v případě obviněného nenastalo, což také svědčí proti tvrzené diagnóze bipolární afektivní poruchy. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že není rozhodné, jaká psychická porucha byla obviněnému diagnostikována, rozhodující je vliv duševní poruchy na rozpoznávací a ovládací schopnosti osoby v době jejího jednání. Samotná duševní porucha, pokud nevyvolá vymizení některé z těchto schopností, důvodem nepříčetnosti není [ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3 vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 620].

63. Vzhledem k tomu, že ve výsledcích provedeného dokazování ani v procesních postupech Nejvyšší soud nezjistil vytýkané nedostatky, a skutečnosti rozhodné pro právní závěry týkající se viny obviněného byly objasněny v rámci objektivně zjistitelné důkazní situace nevzbuzující pochybnosti, nebylo možné přisvědčit tomu, že by zjištěný skutkový stav byl ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.

64. Za dané situace nebylo možné přisvědčit ani tomu, že by v dané věci soudy nedůvodně odmítly provést další obhajobou navrhované důkazy [tj. námitka směřující k uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě], neboť odvolací soud návrhy obviněného odmítl s odůvodněním, že učiněné důkazní návrhy je s ohledem na zjištěný skutkový stav nutné považovat za nadbytečné (viz bod 20. a následující napadeného usnesení). Toto vysvětlení je postačující pro závěr, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, protože za ty se považují důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). O takovou situaci však v posuzované věci nešlo, neboť odvolací soud náležitě (byť stručně, vzhledem k pečlivě odůvodněnému rozsudku soudu prvního stupně) odůvodnil, proč se obviněným navržené důkazy odmítají. K jinak správným závěrům lze rovněž pro úplnost doplnit, že soud zásadně není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, ale musí zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).

65. Nejvyšší soud na podkladě výše uvedených skutečností učinil závěr, že námitky obviněného, jimiž dovozoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z části nenaplnily podmínky uvedeného důvodu dovolání (námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, tj. tvrzený zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů), a z části byly shledány jako zjevně neopodstatněné (tvrzení, jímž namítal neprovedení navrhovaných důkazů). Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod ani zákonné oprávnění zpochybňovat skutkové závěry soudů obou stupňů a jakkoliv do nich zasahovat. Může pouze konstatovat, že je považuje za správné a odpovídající obsahu provedených důkazů (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020). IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

66. Obviněný v dovolání uplatnil i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod nějž lze podřadit námitky týkající se nesprávného posouzení subjektivní stránky trestného činu a vadného právního posouzení jeho jednání, když uvádí, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin zabití podle § 141 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Uvedené námitky jsou však zcela zjevně neopodstatněné.

67. Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naproti tomu nebylo možné podřadit námitky týkající se posouzení příčetnosti obviněného. Tento dovolací důvod je totiž určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Zmíněné námitky dovolatele však ve skutečnosti nesměřují proti hmotněprávnímu posouzení, nýbrž proti skutkovým závěrům, což již bylo vypořádáno v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

68. Obiter dictum lze k těmto námitkám v krátkosti zopakovat, že neobstojí s ohledem na soudy učiněná skutková zjištění, o jejichž správnosti nevznikly pochybnosti (viz body 48. až 63. shora). Soudy nižších stupňů se příčetností obviněného zabývaly a vysvětlily, na základě jakých důkazů a skutečností z nich plynoucích dovodily, že obviněný byl v době svého jednání příčetný. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, u obviněného zjistily vadu osobnosti s rysy disociálními, histrionskými, narcistickými, tj. smíšenou poruchu osobnosti (F61 podle MKN-10), která však neměla vliv na rozpoznávací schopnosti obviněného v době jednání (tj. věděl, co dělá). Jeho schopnost ovládat své jednání pak byla sice částečně snížena, nebyla však vymizelá či se tomuto stavu blížící. Psychické funkce u něj byly zachovány, nejednal tedy pod vlivem chorobných příznaků psychotického rázu, např. bludů, poruch vnímání či vědomí, jeho spjatost s realitou nebyla chorobně narušena. U obviněného tedy nedošlo k vymizení, či podstatnému snížení složky rozpoznávací nebo ovládací.

69. Pokud obviněný uváděl, že byl ve změněném stavu vědomí, ve kterém měl během dne halucinace a měl pocit, že je jeho život v bezprostředním ohrožení, soudy obou stupňů těmto námitkám správně nepřisvědčily. Vycházely nejen z vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Navrátila z hlavního líčení, ale také z lékařské zprávy MUDr. Nápravníka, a dále z výstupní lékařské zprávy z Psychiatrické nemocnice Horní Beřkovice ze dne 9. 1. 2025. Z lékařské zprávy MUDr. Nápravníka je patrné, že se u obviněného jedná o útržky systemizované produkce s religiózními a megalomanskými prvky. Z výstupní lékařské zprávy z Psychiatrické nemocnice Horní Beřkovice ze dne 9. 1. 2025, pak rovněž neplyne přítomnost takové duševní poruchy, jež by u obviněného vedla ke ztrátě kontaktu s realitou či k poruchám vnímání relevantním z hlediska § 26 tr. zákoníku. Subjektivní popis psychických prožitků obviněného proto nemohl obstát proti objektivizovaným závěrům odborníků, kteří je hodnotili v kontextu jeho celkové osobnostní struktury, dlouhodobého fungování i konkrétního průběhu posuzované události. Nejvyšší soud uzavírá, že samotné tvrzení obviněného o existenci halucinací či pocitů ohrožení není způsobilé založit závěr o nepříčetnosti. Rozhodující je totiž vždy reálný dopad případné duševní poruchy na rozpoznávací a ovládací schopnosti v době činu, nikoli subjektivní interpretace vlastních psychických stavů.

70. Za tohoto skutkového stavu je právní závěr soudů nižších stupňů o příčetnosti obviněného souladný s § 26 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění totiž plyne, že u obviněného nedošlo k vymizení (resp. ani snížení) rozpoznávacích schopností. Zjištěné částečné oslabení ovládacích schopností bylo správně hodnoceno jako forenzně nevýznamné. K námitkám týkajícím se subjektivní stránky trestného činu 71. Neopodstatněná je námitka obviněného směřující proti závěru o naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku. Ke správným závěrům soudů nižších stupňů Nejvyšší soud dodává, že zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) a i) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a tento čin spáchá na dvou osobách [písm. a)], na dítěti mladším 15 let [písm. c)] a zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem [písm. i)]. Zločin vraždy je trestný čin úmyslný [§ 15 tr. zákoníku], k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odst. 3 § 140 tr. zákoníku postačí zavinění z nedbalosti [§ 16 tr. zákoníku, § 17 písm. b) tr. zákoníku].

72. Požadovaný úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmyslu usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla (není- li zde doznání pachatele) dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

73. Soud prvního stupně správně dovodil, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve vztahu k základní skutkové podstatě, neboť útok vedl způsobem objektivně způsobilým přivodit smrt jiného člověka, přičemž jeho jednání vykazovalo znaky cíleného a intenzivního násilí (užité zbraně, směřování bodných ran, intenzita a délka trvání útoku). Vadu posouzení subjektivní stránky nelze spatřovat ani u okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Obviněný si totiž byl plně vědom, jak plyne ze zjištěných okolností, že útočí proti více osobám, z nichž jedna je mladší 15 let. Ve vztahu ke kvalifikační okolnosti spáchání činu „zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem“ provedl soud prvního stupně podrobné hodnocení závažnosti jednání obviněného a dospěl ke správnému závěru, že i tato okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby byla naplněna a je ze strany obviněného kryta zaviněním ve formě úmyslu. Obviněný totiž útočil vysokou intenzitou a výraznou brutalitou, přičemž obětem zasadil vysoký počet bodných ran. Poškozené J. T. (matce) zasadil celkem nejméně 18 bodných ran, poškozenému J. T. zasadil celkem nejméně 30 bodných ran, poškozenému nezletilému synovi zasadil celkem 7 bodných ran. Celkem tedy poškozeným zasadil více jak 55 ran dvěma noži s čepelemi o délce 12,5 cm a 13,5 cm, což svědčí o surovosti jeho jednání (shodně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 155/2013).

74. Ani zjištěné osobnostní charakteristiky obviněného či jeho zvýšená emoční reaktivita nemohou samy o sobě vylučovat existenci úmyslu, pokud nedosahují intenzity, která by vedla k vyloučení či podstatnému omezení příčetnosti. V této souvislosti není přiléhavá ani argumentace obviněného, že jeho psychický stav vylučoval vznik úmyslu, neboť přehlíží systematický vztah mezi příčetností a zaviněním. Potencionální nabytí vědomostní či volní složky zavinění totiž může být vyloučeno právě toliko v případě nepříčetnosti, případně jej může činit právně irelevantním [ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace), C. H. Beck, 2025, s. 41]. Jinými slovy otázka existence zavinění ve smyslu § 15 tr. zákoníku nabývá významu tehdy, je-li pachatel způsobilý být subjektem trestného činu, tedy jedná-li příčetně. Jestliže soudy na základě skutkových zjištění správně uzavřely, že obviněný byl příčetný, nelze bez dalšího dovodit absenci úmyslu.

75. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani alternativní námitku obviněného, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin zabití podle § 141 tr. zákoníku. Pro naplnění této privilegované skutkové podstaty je nezbytné, aby pachatel jednal ve stavu silného rozrušení vyvolaného omluvitelným hnutím mysli (např. strachem, úlekem, zmatkem), případně v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Stav „silného rozrušení“ ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku musí u pachatele vyplývat z „omluvitelného hnutí mysli“. „Silné rozrušení“ se může projevit afektivní reakcí, která má u pachatele spontánní charakter a která může být krátkodobá i déle trvající, avšak rozrušení pachatele musí mít podklad ve vnějších důvodech takové povahy, že je „omluvitelné“. Tím se míní omluvitelnost z obecně lidského hlediska formovaného morálními zásadami, z nichž vyplývá nižší stupeň nepřijatelnosti úmyslného usmrcení jiného a současně i nižší míra odsouzeníhodnosti takového jednání. Významné ovšem je, že z hlediska pachatele se musí jednat o vnější důvody, tj. takové důvody, které netkví v osobě pachatele, v jeho vlastnostech, v jeho motivech či záměrech apod. Jasně o tom svědčí demonstrativně uvedené konkrétní důvody „silného rozrušení“ pachatele ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž jsou strach, úlek nebo zmatek. Povaha těchto důvodů evidentně ukazuje na to, že pachatele ovlivňují zvnějšku, zastihují ho nepřipraveného, jsou pro něj něčím mimořádným, působí na něho překvapivě, znesnadňující mu správné a racionální zhodnocení situace a omezují ho ve volbě přiměřené a morálně přijatelné reakce (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 474/2013). Důvody aplikace ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku nemohou spočívat v negativních povahových vlastnostech osoby pachatele, tedy ani v tom, že jednal v důsledku nedostatku vlastní seberegulace.

76. Vztáhnou-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že nepřichází v úvahu posoudit skutek jako zločin zabití podle § 141 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), neboť namítané „silné rozrušení“ obviněného nevyplývalo z „omluvitelného hnutí mysli“, ale z jeho osobních vlastností. Emoční rozladění obviněného, jeho frustrace či subjektivně vnímaný pocit ohrožení, který neměl objektivní základ, nepředstavují omluvitelné hnutí mysli ve smyslu citovaného ustanovení, neboť nejde o reakci na mimořádné intenzivní a reálně existující podnět, ale o projev jeho vnitřního psychického nastavení. Současně nebylo zjištěno ani takové jednání poškozených, které by bylo způsobilé vyvolat u obviněného stav silného rozrušení právně relevantního charakteru.

77. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů naopak plyne, že u obviněného byla zjištěna smíšená porucha osobnosti (F61 podle MKN-10) s disociálními, histrionskými a narcistickými rysy, která však neměla vliv na jeho rozpoznávací schopnosti a jeho ovládací schopnost byla pouze částečně snížena, nikoli vymizelá či podstatně oslabená. Psychické funkce obviněného byly zachovány a nejednal pod vlivem chorobných příznaků psychotického rázu, jako jsou bludy či poruchy vnímání a vědomí, jeho kontakt s realitou nebyl narušen. Tomu odpovídají i další důkazy, včetně lékařské zprávy MUDr. Nápravníka, podle níž se u obviněného jednalo pouze o útržky systemizované produkce s religiózními a megalomanskými prvky.

78. Subjektivní popis psychických prožitků obviněného tak nemohl obstát proti objektivizovaným závěrům znalců, kteří jeho stav hodnotili v kontextu celkové osobnostní struktury, dlouhodobého fungování i konkrétního průběhu skutku. Nejvyšší soud již zdůraznil, že samotné tvrzení o existenci halucinací či pocitů ohrožení není způsobilé založit právní závěr, pokud tyto projevy nebyly odborně potvrzeny a nedosahují intenzity duševní poruchy relevantní z hlediska trestního práva. Jestliže tedy nebylo objektivně zjištěno, že by obviněný v době činu trpěl bludy či poruchami vnímání či vědomí, nelze přisvědčit jeho obhajobě, že jednal ve strachu o svůj život z důvodu údajné přítomnosti osob před domem, s nimiž měl telepaticky komunikovat a od nichž měl dovodit hrozbu únosu či ublížení na zdraví. Takové tvrzení postrádá podklad v provedeném dokazování a nemůže založit existenci omluvitelného hnutí mysli ve smyslu § 141 tr. zákoníku. Zjištěný „afekt“ byl proto správně hodnocen jako afekt nechorobný, vyplývající z osobnostních dispozic obviněného, nikoli jako stav silného rozrušení vyvolaný omluvitelnými okolnostmi, což aplikaci § 141 tr. zákoníku vylučuje. Soudy naprosto správně zjištěné skutkové okolnosti posoudily jako trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku. VI./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

79. Obviněný uplatnil tento důvod ve druhé variantě, jelikož opravný prostředek byl podle jeho názoru zamítnut bez řádného přezkoumání, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu se podle jeho názoru nevypořádalo se vznesenými námitkami a rovněž nebyla přezkoumána kvalifikace jednotlivých znaků skutkové podstaty podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku.

80. Dovolací soud ovšem neshledal, že by byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., proto nemůže být dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě naplněn. VI./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř.

81. Dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř. je dán tehdy, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí. Rozsah přezkumu u tohoto dovolacího důvodu je pak omezen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí (usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003).

82. Podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí jsou stanoveny v § 54 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Trest odnětí svobody na doživotí jako přísnější alternativa výjimečného trestu představuje vůbec nejpřísnější druh trestu, jaký trestní zákoník zná, čemuž odpovídají i zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 54 odst. 3 tr. zákoníku, za jejichž kumulativního splnění lze takový trest uložit. Jde o podmínky spočívající v charakteristice spáchaného zločinu a v osobě pachatele.

83. Podle § 54 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který spáchal zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku (a jiné zde uvedené trestné činy), a to za podmínek, že a) takový zvlášť závažný zločin je mimořádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku a b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet do třiceti let.

84. Mimořádná závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu vraždy musí vyplývat (alespoň) z jedné z výše uvedených alternativ. Dříve rozhodující soudy v posuzované věci shledaly za naplněné první dvě alternativy, což soud prvního stupně zdůvodnil v bodech 121. a 122. odůvodnění svého rozsudku a soud odvolací v bodech 26. a 27. napadeného usnesení, v nichž souhlasil s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně.

85. Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu charakterizuje objektivní stránku trestného činu. Může záležet buď v povaze samotného jednání, např. ve vyšší míře surovosti, zákeřnosti, zvláštní lsti, brutality či zvrhlosti při provedení činu, než jaká obvykle bývá s tímto trestným činem spojena, nebo v povaze situace, místa, času, okolností spáchání apod.

86. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu. Zvlášť zavrženíhodná pohnutka je v takových případech jednou z hlavních příčin spáchání zvlášť závažného zločinu.

87. Obviněný pouze na základě připomínky, aby nekouřil v kuchyni a šel kouřit ven, napadl svou matku, nejprve tím, že jí hodil do obličeje pepř, strhl ji ze židle a následně když ležela v pozici na břiše či vkleče, jí způsobil nejméně 18 bodných ran nožem. V důsledku jejího volání o pomoc přiběhl na pomoc její manžel, poškozený J. T., kterého obviněný napadl mnohočetným bodáním nožem vedeným velkou silou, přičemž útok trval relativně delší dobu a pokračoval i poté, co již poškozený utrpěl bezprostředně ke smrti vedoucí bodnou ránu přední plochy hrudníku. Poškozenému obviněný způsobil více než 30 bodných ran. Současně obviněný napadl i svého nezletilého syna, kterého povalil na zem a nožem jej bodal do zadní strany krku, útočil opět velkou silou, o čemž svědčí přerušení krční míchy v oblasti mezi 3. a 4. krčním obratlem, přičemž poškozený nezletilý zemřel až v důsledku otoku mozku způsobeného vzniklou vzduchovou embolií.

88. Ve výše uvedených skutečnostech soudy nižších stupňů správně spatřovaly zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu spáchaný ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky, který zcela jistě musel vyvolat ve společnosti hluboké znepokojení, neboť čin, který spočíval v nečekaném, překvapivém, zákeřném, bezohledném a surovém napadení tří poškozených ve vlastním domě a jejich pobodání a ubodání celkovým počtem 55 ran za použití dvou nožů, se vyznačuje takovou mírou zvrhlosti, která očividně přesahuje obvyklý rámec vražedných útoků (srov. shodně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 155/2013). Obviněný provedl čin s nebývalou mírou otrlosti, bezcitnosti a přezíravosti k životu osob, které usmrtil a kterým způsobil rozsáhlá a před smrtí velmi bolestivá (v případě nezletilého poškozeného až mučivá) zranění. Poškozená J. T. pak útok přežila jen díky včasné lékařské péči. Souhrn těchto okolností plně odůvodňuje závěr, že čin obviněného byl proveden zvlášť zavrženíhodným způsobem.

89. V hledisku účinné ochrany společnosti uvedeném v § 54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je zdůrazněn především požadavek generální prevence. Uložení trestu odnětí svobody na doživotí bude namístě, když jiné prostředky, a zejména i nejcitelnější jiné tresty, nebudou způsobilé účinně ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou. Pokud odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně usoudil, že podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí uvedené v § 54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku byly splněny tím, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti, nemá Nejvyšší soud důvodu cokoli na tomto úsudku měnit. Soud prvního stupně přiléhavě zdůvodnil, že posuzovaný případ se dalekosáhle vymyká z rámce „běžných“ případů vražd, a že svou povahou skutečného masakru vyvolal pozornost, zájem i obavy veřejnosti. V tomto kontextu soudy nižších stupňů přijatelně vysvětlily, že cílů individuální a generální prevence lze v posuzované věci dosáhnout jen trvalou izolací obviněného (body 104. až 128. rozsudku soudu prvního stupně, body 26. a 27. napadeného usnesení).

90. Obviněný byl v minulosti již opakovaně soudně trestán, a to pro majetkovou trestnou činnost [§ 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, § 205 odst. 2 tr. zákoníku, § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], opakovaně pro maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání [§ 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], porušování domovní svobody [§ 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku] a také výtržnictví [§ 358 odst. 1 tr. zákoníku]. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 23 T 1/2021, mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců s podmíněným odkladem na 24 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 24 měsíců; rozsudkem Okresního soudu ve Teplicích ze dne 17. 5. 2021, sp. zn. 23 T 45/2021, byl zrušen výrok o trestu uloženém rozsudkem sp. zn. 23 T 1/2021 a byl mu nově uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 15 měsíců s podmíněným odkladem na 30 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel ve výměře 24 měsíců, a jelikož se obviněný ve zkušební době neosvědčil, byl mu dne 19. 9. 2023 nařízen výkon tohoto trestu; rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. 7. 2022, sp. zn. 6 T 112/2022, mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který vykonal dne 18. 1. 2023, a také zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel ve výměře 24 měsíců; rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 23 T 251/2022, mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 15 měsíců; rozsudkem ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 27 T 176/2022, byl zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku sp. zn. 23 T 251/2022 a byl nově uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže, a za to mu byl nově uložen společný trest odnětí svobody ve výměře 16 měsíců. Obviněnému tedy byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody v celkové výměře 31 měsíců. Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný výkon nepodmíněných trestů nastoupil, přičemž usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 3 PP 153/2024, byl podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby do 17. 9. 2026, za současného vyslovení dohledu. Nyní posuzovaného skutku se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu dříve uložených trestů, kdy měl svým příkladným životem projevit snahu po nápravě. Dříve uložené a vykonané tresty odnětí svobody na něj zcela zjevně vůbec nezapůsobily, o výchovném účinku se nedá hovořit.

91. Ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, plyne, že u obviněného nebyla zjištěna žádná duševní porucha nebo choroba, obviněný trpí „toliko“ vadou osobnosti. Znalci ve svých znaleckých posudcích uvádějí diagnózu smíšená porucha osobnosti (F61 podle MKN-10) s akcentovanými egocentrickými, disociálními, nezdrženlivými rysy a nerozvinutými vyššími city. Má tendence k manipulaci a jsou u něj přítomné prvky instrumentální agrese. Obviněný v důsledku svých povahových vlastností může jednat agresivně, a to v jakékoliv situaci a možnost jeho resocializace je velmi obtížná a téměř vyloučená. Porucha osobnosti není kauzálně léčitelná. Psychofarmaky lze do jisté míry tlumit její projevy (emoční labilitu, impulzivitu, agresivitu), avšak nelze s jistotou říct, že by dodržování předepsané léčby mohlo jednoznačně zabránit nežádoucímu jednání. Pobyt obviněného na svobodě je z psychiatrického hlediska bezprostředně nebezpečný, nutná je psychiatrická léčba. Možnost resocializace sice nelze stoprocentně vyloučit, avšak nelze očekávat, že by u obviněného došlo k natolik významné změně, která by osobnost obviněného výrazněji pozitivně formovala. Možnost jeho resocializace je tak zcela minimální.

92. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že výrok o uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí je v souladu se zákonem.

93. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž brojí proti rozhodnutí podle § 54 odst. 4 tr. zákoníku a současnému uložení zabezpečovací detence podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vedle výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. V této souvislosti vyslovil pochybnost, nakolik bylo smysluplné uložení tohoto ochranného opatření, neboť jeho výkon může obviněný nastoupit technicky nejdříve po uplynutí 30 let. K tomuto je potřebné v obecné rovině uvést, že rozhodnutí podle § 54 odst. 4 tr. zákoníku představuje další zpřísnění výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Podle tohoto ustanovení lze zpřísnit trest odnětí svobody na doživotí tehdy, nepostačuje-li k dosažení nápravy pachatele a ochrany společnosti samotná předem neomezená délka tohoto typu výjimečného trestu ani přísnější režim jeho výkonu ve věznici se zvýšenou ostrahou, a je nutné ztížit pachateli možnost jeho podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, a tím i možnost návratu do občanské společnosti např. z důvodu nutnosti dlouhodobé izolace zvlášť nebezpečného pachatele pro jeho negativní vlastnosti nebo proto, že jde o mimořádně narušenou a těžko napravitelnou osobnost [ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3 vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1035–1036].

94. S ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, zejména na základě závěrů znaleckého zkoumání znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie (viz body 48. až 67., 93. shora), považuje Nejvyšší soud za důvodné i rozhodnutí podle § 54 odst. 4 tr. zákoníku. Z učiněných zjištění totiž plyne, že obviněný představuje osobnost velmi výrazně narušenou, s maladaptivními rysy a sklonem k impulsivním reakcím a agresivní reaktivitě, přičemž možnost jeho nápravy je minimální, a je proto zapotřebí dlouhodobého působení odpovídajících penologických prostředků. Soudy přitom přiléhavě zohlednily nejen mimořádnou závažnost a brutalitu spáchané trestné činnosti, ale i vysokou míru nebezpečnosti obviněného pro společnost a reálné riziko jeho opětovného závažného násilného jednání. Za těchto okolností lze přisvědčit závěru, že ani samotný trest odnětí svobody na doživotí, byť vykonávaný ve věznici se zvýšenou ostrahou, neposkytuje bez dalšího dostatečné garance ochrany společnosti, a je proto namístě zpřísnit i podmínky případného podmíněného propuštění obviněného.

95. Podle § 100 odst. 3 tr. zákoníku soud může uložit zabezpečovací detenci samostatně, při upuštění od potrestání, anebo i vedle trestu. Byla-li zabezpečovací detence uložena vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, vykoná se po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody. Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v době výkonu zabezpečovací detence, její výkon se na dobu výkonu takového trestu odnětí svobody přerušuje. Po skončení výkonu trestu se pokračuje ve výkonu zabezpečovací detence.

96. Již z výše uvedeného zákonného vymezení je zřejmé, že soudům rozhodujícím v této trestní věci nebránila žádná zákonná překážka, aby obviněnému uložily zabezpečovací detenci vedle trestu odnětí svobody na doživotí. Citované ustanovení totiž upravuje i pořadí výkonu zabezpečovací detence ve vztahu k výkonu trestu odnětí svobody (i na doživotí), který má vždy přednost. Proto byla-li zabezpečovací detence uložena vedle takového trestu, vykoná se až po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody (takovým jiným ukončením trestu odnětí svobody než jeho výkonem, by mohlo být např. prominutí trestu na základě milosti nebo amnestie prezidenta republiky). I při zpřísnění podmínek případného podmíněného propuštění podle § 54 odst. 4 tr. zákoníku zůstává obviněný výrazně motivován k řádnému plnění povinností ve výkonu trestu, neboť za splnění zákonných podmínek může být po uplynutí stanovené doby (nejdříve po 10 letech) přeřazen do věznice s nižším stupněm zabezpečení [§ 57 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku]. V návaznosti na takové přeřazení pak může po uplynutí zákonem stanovené doby výkonu trestu (nejdříve po vykonání 20 let trestu odnětí svobody) požádat o podmíněné propuštění [§ 88 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku]. Dojde-li k jeho vyhovění, nastupuje výkon uložené zabezpečovací detence, jejímž účelem je zajistit ochranu společnosti v situaci, kdy sice pominuly důvody pro další výkon trestu odnětí svobody, avšak nadále trvá vysoké riziko nebezpečného jednání pachatele. Z tohoto pohledu nelze zabezpečovací detenci chápat jako nadbytečné či „hypotetické“ opatření, nýbrž jako systémový nástroj, který logicky doplňuje trestní sankci a reaguje na specifika osobnosti obviněného i na potřebu dlouhodobé ochrany společnosti. Jinými slovy, jakkoliv by bylo možno dovolateli přisvědčit v tom, že k vlastnímu výkonu zabezpečovací detence by v dané věci bylo možno přistoupit až s odstupem mnoha let (třeba až po uplynutí 30 let), stále by výkon zabezpečovací detence u něho přicházel zcela reálně v úvahu (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1181/2017, uveřejněné pod č. 3/2019 Sb. rozh. tr.).

V. Způsob rozhodnutí

97. Z rozvedených skutečností plyne, že dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některý z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

98. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu