6 Tdo 510/2009

Rubrum

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2009 dovolání, které podal obviněný Ing. J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 3 To 347/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 290/2007, a rozhodl takto:

Výrok

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 3 To 347/2008, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 3 T 290/2007, a to ohledně obviněného Ing. J. H., zrušují. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 3 T 290/2007, byl obviněný Ing. J. H. uznán vinným, že jako starosta městské části B. - Č., B., v B. v budově Ú. m. č. v období od 30. 3. 2004 do měsíce září 2004 v souvislosti se zakázkou Z. o. p. d. E. K., B., K. a P. z titulu své funkce nezajistil a nezkontroloval řádně vyhlášení a provedení výběrového řízení na uvedenou zakázku zejména tím, že na zasedání R. m. č. B. - Č. konaném dne 17. 6. 2004 v 13.00 hod. v kanceláři starosty na Ú. B. - Č. nezkontroloval pravdivost prohlášení tajemnice Bc. J. K., o skutečnosti, výsledku a vítězi výběrového řízení a následně v nezjištěný den podepsal zápis z tohoto zasedání R. m. č. B.- Č. bez toho, aby zkontroloval, zda podle zápisu skutečně proběhlo výběrové řízení na výše uvedenou zakázku, a dále v nezjištěný den v roce 2004 po datu 23. 8. 2004 nezkontroloval přesnost údajů obsažených v antedatované smlouvě o dílo opatřené datem 12. 7. 2004 mezi Ú. B. - Č. a firmou P. B., s. r. o., se sídlem B., C., IČ, na výše uvedenou zakázku, a opětovně si neověřil, a tím nezjistil, že výběrové řízení u této zakázky neproběhlo, čímž zvýhodnil společnost P. B., s. r. o., která tak získala zakázku bez výběrového řízení v hodnotě 24.941.049,- Kč. Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 53 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 60.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Tímtéž rozsudkem byla obviněná Bc. J. K. uznána vinnou trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byla odsouzena podle § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. k § 209 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění Bc. J. K. a Ing. J. H. a v neprospěch obviněné Bc. J. K. státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 3 To 347/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuta. Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výroky o vině i trestu) napadl obviněný Ing. J. H. (dále jen "obviněný“ nebo "dovolatel“) prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru: - byl uznán vinným ze spáchání jiného skutku, než pro který byl odsouzen, - skutek, jenž měl spáchat, je promlčen, - byl uznán vinným ze spáchání skutku, přičemž otázkou jeho spáchání se soudy takřka nezabývaly, - existuje absence jednoty mezi výrokem o vině ze spáchání skutku a odůvodněním výroku, - je dána absence jednoty obžaloby a rozsudku, - došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení, - je dána zmatečnost rozsudku Městského soudu v Brně a usnesení Krajského soudu v Brně. V podání obviněný shrnul dosavadní průběh řízení. Konstatoval, že soudy obou stupňů pouze ve výrokové části rozhodnutí správně uvedly, co by v dané věci mělo být konstatováno (při akceptaci jeho viny). V odůvodnění rozhodnutí se však zaměřují na zcela jiný skutek, než který je popsán ve výrokové části. Podle obviněného lze analýzou výše popsaného výroku a vystižením jeho podstaty (z hmotně právní stránky) zjistit, že obžaloba i soudy obou stupňů měly za to, že se dopustil trestné činnosti tím, že dne 17. 6. 2004 ve 13.00 hod. nezkontroloval pravdivost prohlášení tajemnice Bc. J. K. o skutečnosti, výsledku a vítězi výběrového řízení. Tento právní názor městského soudu je podporován i tím, že v případě spoluobviněného J. H. soud konstatoval promlčení, přičemž pro začátek běhu promlčecí lhůty byl použit termín 17. 6. 2004, tj. termín konání R. M. B. - Č. (dále jen "R. a“). Obžaloba a soudy tudíž nepovažovaly "nedohled“ jeho osoby nad konáním tzv. výběrového řízení (v části spadající do kompetence tajemnice Bc. J. K.) za jeho pochybení, které znamenalo spáchání trestného činu. Analýzou zbývajících částí soudních rozhodnutí lze dospět k závěru, že se dovolatel měl dopustit trestné činnosti tím, že v důsledku jeho nečinnosti se neuskutečnila agenda, kterou by jinak uskutečnila společnost R., a. s., spočívající v tom, že by tato obeslala pět předem stanovených uchazečů o předmětnou zakázku, od těchto přijala písemné nabídky, tyto zpracovala a předala Ú. B. - Č. Zjednodušeně řečeno je ve výroku soudů konstatováno, že je vinen tím, že hlasoval na R. pro, ač tak hlasovat neměl, přičemž ve zbývající (a podle právního posouzení skutku důležitější) části rozhodnutí je viněn tím, že nezajistil, aby bylo pět předem stanovených uchazečů obesláno s výzvou k účasti na výběrovém řízení, kdy tito následně neposlali svoje nabídky, a tudíž nedošlo k zpracování a porovnání těchto nabídek. Důkazem, že soudy považovaly za moment spáchání trestného činu den 17. 6. 2004, tedy jeho jednání na R., je podle obviněného konstatování promlčení ohledně spoluobviněného J. H. (t. č. místostarosta). V případě jmenovaného bylo trestní stíhání městským soudem zastaveno z důvodu promlčení, protože převzal usnesení o zahájení trestního stíhání více jak tři roky po 17. 6. 2004 (o cca 14 dnů). Pokud jde o konání R., nebylo - s výjimkou výrokové části rozsudku - prvostupňovým soudem konstatováno nic, co by bylo možno označit za protizákonné jednání, a to jak ve smyslu obecném, tak i trestním. Obviněný upozornil, že u spoluobviněného J. H. soud vycházel z toho, že dne 17. 6. 2004 na R. mělo dojít ke spáchání předmětné trestné činnosti, přičemž z průběhu dalšího řízení a soudních rozhodnutí vyplývá, že je viněn za činnost uskutečněnou a dokonanou před 17. 6. 2004. V případě promlčení trestného činu spoluobviněného i celkově se mu věc jeví tak, že v okamžiku, kdy je to zejména z formálního důvodu nezbytné (kupř. jednoty obžaloby a rozsudku), vychází se z toho, že předmětná trestná činnost byla spáchána dne 17. 6. 2004 na R., avšak z důvodu snazšího prokázání viny jeho osobě se vychází z toho, že byla spáchána v době mezi 8. 4. 2004 a 20. 5. 2004 mezi R. a R. Dodal, že městský soud (krajský soud tuto otázku neřešil) se okolnostmi R. prakticky nezabýval, přestože z dokazování (z výpovědí všech svědků a obviněných) jednoznačně vyplynulo, že tehdy jednali na základě písemných podkladů předložených Bc. J. K. a vyjádření těch, u kterých měli za to, že byli členy příslušných komisí zřízených radou. Dva z členů rady, kteří měli být členy komisí nebo komise, dokonce svým hlasováním uskutečnění komisí nebo komise ve vztahu k ostatním radním legitimizovali. Jednalo se o spoluobviněného J. H. a svědka Mgr. M. Š. Jednání obviněného proto nemohlo být pro absenci subjektivní stránky považováno za trestnou činnost. Pokud radní na R. hlasovali v dobré víře, že výběrové řízení (komise) proběhlo, s čímž městský soud svým postojem k svědku Mgr. M. Š. vyjádřil souhlas, tak byl v dobré víře i další radní, včetně dovolatele. S poukazem na výše rozvedené skutečnosti, kdy bylo vycházeno z toho, že je vinen skutkem spočívajícím de facto v absenci agendy, která měla být řešena společností R., a. s., resp. agendou předcházející R. konané dne 17. 6. 2004, obviněný konstatoval, že zanikla trestnost jeho jednání z důvodu promlčení. Uvedl, že usnesení o zahájení trestního stíhání v předmětné věci mu bylo doručeno dne 13. 5. 2007, přičemž ke konání agendy zajišťované společností R., a. s., mělo docházet v období mezi R. a R., tj. mezi 8. 4. 2004 a 20. 5. 2004, spíše však blíže k 8. 4. 2004; v každém případě však v době objektivně nezjištěné. Poznamenal, že s velkou pravděpodobností se tak dělo v období "znamenající“ zánik trestnosti, a tudíž tuto okolnost - s ohledem na základní zásady trestního řízení - je třeba brát v jeho prospěch a konstatovat, že trestnost činu zanikla. Připomněl, že tuto argumentaci soud prvního stupně použil při zdůvodnění rozhodnutí u spoluobviněného J. H. Proto je trestný čin spočívající ve skutečnostech, že nezajistil (svým dohledem a kontrolou činnosti tajemnice) řádné obeslání pěti R. M. B. - Č. stanovených uchazečů, shromáždění jejich nabídek, jejich předání Ú., resp. že nezajistil řádné konání výběrového řízení, promlčen. Chybné hmotně právní posouzení ze strany soudů obou stupňů obviněný shledal v tom, že byl uznán vinným z nesplnění "zákonem stanovené povinnosti“, která však charakter zákonem stanovené povinnosti nemá. Soudy konstatovaly, že agenda spadající do kompetence společnosti R., a. s. (v rozhodnutích mylně nazývaná "výběrové řízení“) byla zákonnou povinností (její neuskutečnění bylo hlavním argumentem pro uznání viny obviněného). Výběrové řízení je však ve smyslu zákona o zadávání veřejných zakázek institutem zcela odlišným, než jak tento pojem soudy definovaly, když tak označily agendu, kterou by za normálních okolností uskutečňovala společnost R., a. s., končící předáním určitých listin Ú. B. - Č. (rozesílání nabídek uchazečům, přijímání nabídek od těchto uchazečů apod.). Podle zákona o zadávání veřejných zakázek je tzv. výběrovým řízením proces, který s agendou určenou společnosti R., a. s., nesouvisí. Obviněný zdůraznil, že Ú. B. - Č., resp. potažmo on jako radní a jeho představitel, neměli za povinnost uskutečnit nic z toho, co by bylo náplní činnosti ze strany společnosti R., a. s. Upozornil, že podle § 49 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném v roce 2004, platilo, že u veřejných zakázek, u nichž výše budoucího peněžitého závazku ze smlouvy bez daně z přidané hodnoty přesáhne 5.000.000,- Kč, jde-li o nemovitost s výjimkou nájmu nebo o soubor strojů nebo zařízení tvořících samostatný funkční celek, a 2.500.000,- Kč v ostatních případech a nepřesahuje částky stanovené v § 3 odst. 2, 3 zákona, může zadavatel uzavřít smlouvu na podkladě písemné výzvy učiněné nejméně pěti zájemcům. Přitom nebylo zákonem o zadávání veřejných zakázek stanoveno, jaká kritéria musí splňovat ten, kdo má být za zájemce označen, kdo tedy má být osloven. V další části podání obviněný v podrobnostech rozvedl citace ustanovení předmětného zákona o veřejných zakázkách [§ 2 písm. c), § 29 odst. 1, § 30 odst. 3, § 31 odst. 1, 4, § 38 odst. 1, § 40 odst. 1, 2 ]. Dodal, že tímto zákonem měl dány tyto povinnosti:

1. Stanovit pět zájemců o veřejnou obchodní soutěž, kteří museli splňovat alespoň to, že přicházejí v úvahu k plnění veřejné zakázky, tzn. že de iure mají licenci - tj. příslušný předmět podnikání. Toto jako radní splnil podílením se na přijetí usnesení dne 8. 4. 2004 na R. (její uskutečnění, jak vyplývá z příslušného zápisu, nebylo soudem nikterak zpochybněno).

2. Zajistit obeslání zájemců, což splnil podílením se na přijetí usnesení dne 8. 4. 2004 na R., a to minimálně tak, že se podílel na schválení uzavření mandátní smlouvy se společností R., a. s., nebo podílením se na usnesení dne 20. 5. 2004 na R., kdy namísto společnosti R., a. s., měl danou agendu zajistit Ú. B. - Č. prostřednictvím tajemnice. Je nepodstatné, zda toto měla učinit sama nebo za účasti třetí osoby - R., a. s. (uskutečnění R., jak vyplývá z příslušného zápisu, nebylo soudem zpochybněno).

3. Určit alespoň tříčlennou komisi pro otevírání obálek a alespoň tříčlennou komisi pro hodnocení nabídek, když členové těchto komisí nemuseli ze zákona splňovat nějaké speciální kvalifikační předpoklady. Toto splnil podílením se na přijetí usnesení dne 8. 4. 2004 na R. (její uskutečnění vyplývá ze zápisu a nebylo soudem nikterak zpochybněno).

4. Posoudit a zhodnotit na základě posouzení a hodnocení nabídek komisí a vybrat nejvhodnější nabídku, což splnil podílením se na přijetí usnesení dne 17. 6. 2004 na R.

5. S uchazečem, jehož nabídka byla vybrána jako nejvhodnější, byl zadavatel povinen uzavřít příslušnou smlouvu. Toto splnil podpisem příslušné smlouvy o dílo. V návaznosti na tyto skutečnosti obviněný poukázal na to, že ohledně R., jež se konala dne 17. 6. 2004, nebylo městským soudem konstatováno prakticky nic, co by bylo možno označit za protizákonné jednání ve smyslu obecném či trestním. Veškeré "odsudky“ se týkají událostí a svědectví o tzv. výběrovém řízení ve smyslu výše uvedeném (události mezi R. a. R.; 8. 4. 2004 až 20. 5. 2004), konání komisí pro otevírání obálek a pro hodnocení nabídek a podpisu smlouvy o dílo ze dne 12. 7. 2004. Přitom pouze v případě R. ze dne 8. 4. 2004, která byla podle prvostupňového soudu bezvadná, R. dne 20. 5. 2004, kde soud z jeho strany žádné pochybení nekonstatoval, toliko u Bc. J. K.) a podpisu smlouvy o dílo, jsou známy dny, kdy v souvislosti s těmito událostmi měla být páchána trestná činnost (souvislost zejména s promlčením - viz výše). V případě smlouvy o dílo ze dne 12. 7. 2004 soud prvního stupně na str. 12 rozsudku konstatoval: "Samotné antedatování této smlouvy by samozřejmě nemělo vliv na samotnou trestnou činnost obžalovaného, dostatečně však dokumentuje laxnost obžalovaného při podepisování závazných dokumentů“. Tímto odkazem obviněný poukázal na procesní stanovisko týkající se jeho konkrétního jednání (podpis antedatované smlouvy), kterým soud neshledal spáchání trestného činu ze strany jeho osoby. Připomněl, že ve svém odvolání poukázal na řadu nepřezkoumatelných, pravdě a protokolům z hlavního líčení odporujícím tvrzením soudu, na nerespektování základních zásad trestního řízení a zmatečnost napadeného rozsudku. Odvolací soud se však těmito námitkami nezabýval, a proto rozhodnutí obou soudů obviněný označil za zmatečná a nepřezkoumatelná. Podotkl, že nepožaduje hodnocení důkazů Nejvyšším soudem, ale posouzení, zda některé soudy konstatované skutečnosti byly zjištěny a nejsou toliko jejich účelovým tvrzením. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 3 To 347/2008, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 3 T 290/2007, a v případě přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí nařídil, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu. U samosoudce Mgr. M. K. neexistuje možnost, že by došel k jinému názoru než v původním rozsudku, a to s ohledem na jeho veřejně a kategoricky uvedený názor na věc, který učinil bez ohledu na presumpci neviny i další zásady trestního řádu v M. F. D. ze dne 24. 4. 2008, tj. dva dny po vyhlášení rozsudku a před nabytím právní moci rozhodnutí. Lze proto pochybovat o jeho objektivitě a schopnosti nezaujatě posoudit jeho vinu. K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce konstatoval, jak ve věci obviněného rozhodly soudy obou stupňů. Poukázal na obsahové a formální náležitosti, které musí každé dovolání splňovat a na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která ohledně tohoto mimořádného opravného prostředku vyplývají z trestního řádu. Připomněl, jak je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně. Zdůraznil, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, přičemž předmětem posouzení je skutek, jak jej soud prvního resp. druhého stupně zjistil. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění prvostupňového soudu učiněného ve smyslu znění § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto důvodu dovolání nelze tudíž namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech a vytýkat soudu postup při provádění dokazování a hodnocení důkazů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky při aplikaci procesních předpisů. Jiné hmotně právní posouzení může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Takovou skutkovou okolností může být např. otázka, zda je spáchaný trestný čin již promlčen či nikoli, protože promlčení je institutem hmotného práva (§ 67 tr. zák.) a nikoli jen procesní formou nestíhatelnosti. Dále státní zástupce uvedl, že pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze podřadit nejen argumentaci týkající se údajného zániku trestnosti jeho jednání z důvodu promlčení, ale i jeho výhradu, že byl uznáván vinným v zásadě z nesplnění "zákonem stanovené povinnosti“, která však charakter zákonem stanovené povinnosti nemá. Jde o námitku, že agenda spadající do kompetence společnosti R., a. s., soudy mylně nazývaná výběrové řízení, byla zákonnou povinností obviněného (její neuskutečnění bylo hlavním argumentem pro uznání viny na jeho straně). Podle státního zástupce se, a to v rozsahu citovaném ve vyjádření na str. 3, obviněný nedomáhá zjištění jiných skutkových okolností, než ke kterým soudy obou stupňů dospěly, ale předpoklady pro odlišné právní posouzení svého jednání dovozuje na podkladě skutku obsaženého v pravomocném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Současně dospěl k závěru, že tyto námitky nejen odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, ale jsou zčásti i opodstatněné. Ve vyjádření státní zástupce ocitoval tzv. skutkovou větu obsaženou ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně. Připomněl, že za trestný čin podle § 159 odst. 1 tr. zák. může být obviněnému uložen trest odnětí svobody až na jeden rok, a proto činí promlčecí doba tři léta [§ 67 odst. 1 písm. d) tr. zák.]. Upozornil, že trestní zákon nestanoví okamžik, od kterého začíná promlčecí doba běžet. Soudní praxe i právní věda vycházejí z názoru, že promlčecí doba začíná běžet od spáchání trestného činu, tj. od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, resp. v případě pokračujících, trvajících a hromadných trestných činů od okamžiku, kdy byla trestná činnost ukončena. Pokud je však znakem skutkové podstaty účinek, popř. těžší účinek, tak promlčecí doba začíná běžet od vzniku účinku nebo těžšího účinku. V konkrétním případě to podle státního zástupce znamená, že trestný čin podle § 159 odst. 1 tr. zák., jak je popsán v pravomocném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a který měl obviněný spáchat, byl dokonán nejdříve dne 17. 6. 2004. Neexistovala-li by žádná z okolností modifikujících promlčení trestního stíhání, jež jsou upraveny v § 67 odst. 2, 3 tr. zák. (aplikace ustanovení § 67a tr. zák. nepřichází v úvahu), pak by trestnost činu uvedeného v rozsudečném výroku o vině zanikla dnem 17. 6. 2007, tedy až poté, než bylo proti obviněnému zahájeno dne 11. 5. 2007 trestní stíhání. Proto nedošlo v důsledku uplynutí promlčecí doby k zániku trestnosti činu obviněného, jak je naopak uvedeno v dovolání. Dovolání ale nelze považovat za zjevně neopodstatněné. Státní zástupce připomněl, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, pokud popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, když popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. V tomto ohledu se nabízí dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tehdy, jestliže některý ze zákonných znaků trestného činu nemá odpovídající protipól ve skutkové části výroku o vině. Situaci je ale třeba zhodnotit ještě z hlediska, zda opravdu jde o případ, že součástí skutkového stavu zjištěného soudem není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by uvažovaný zákonný znak trestného činu naplňovala. V takovém případě by dovolací důvod byl dán. Od toho je nutné odlišit případ, že skutek je ve výroku rozsudku jen nedostatečně, nepřesně, neobratně, neúplně či nevýstižně popsán, ačkoli z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil. V takové situaci by dovolací důvod dán nebyl, neboť vadný popis skutku či např. nekompletní vyjádření tzv. právní věty ve výroku o vině rozsudku nejsou (samy o sobě) porušením hmotného práva, nýbrž porušením procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku. V návaznosti na popsané obecné skutečnosti státní zástupce připomněl, jak je v zákoně zakotven trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. a vymezeno zavinění z nedbalosti podle § 5 písm. a), b) tr. zák. Současně poukázal na obsah tzv. skutkové i právní věty v rozsudku Městského soudu v Brně a konstatoval: "Bylo-li obviněnému kladeno za vinu v podstatě pouze to, že si neověřil, respektive nezjistil, že u předmětné zakázky na zateplení obvodového pláště jednotlivých domů, které jsou blíže uvedeny v pravomocném výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neproběhlo výběrové řízení a že tak zvýhodnil konkrétní obchodní společnost, která tak bez výběrového řízení získala veřejnou zakázku, potom z takového skutkového zjištění nevyplývá, jak zmařil - tedy znemožnil splnění důležitého úkolu v době, kdy měl být splněn.“ V tomto směru soudy neuvedly žádnou konkrétní povinnost, kterou měl obviněný porušit či nesplnit, přičemž poznamenal, že zák. č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, pozbyl účinnosti dnem 30. 4. 2004. Obviněný i podle rozsudečného výroku není tou osobou, která by zmařila řádné provedení výběrového řízení, protože mu bylo kladeno za vinu v podstatě pouze to, že v důsledku vlastní nedbalosti neodhalil, že výběrové řízení u předmětné zakázky vůbec neproběhlo. Jednání obviněného proto nenaplňuje znaky objektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Závěrem vyjádření státní zástupce opět připomněl, že Nejvyšší soud je povinen v souladu s tím, jak je v zákoně vymezen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ověřit správnost právního posouzení skutku ve vztahu ke skutkovému stavu, ze kterého při svém rozhodování vycházel již Městský soud v Brně, a přitom nesmí nijak přihlížet k těm částem dovolání, v nichž obviněný projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak hodnotily důkazy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů, než bylo soudy učiněno, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k přezkoumávání skutkových zjištění třetí instancí. Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl: - podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 3 To 347/2008, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 3 T 290/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, - podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., státní zástupce vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitku obviněného, pokud v dovolání sice uvádí, že po Nejvyšším soudu nepožaduje hodnocení důkazů, ale posouzení, zda některé soudy konstatované skutečnosti byly zjištěny a nejsou toliko účelovým tvrzením soudu. Zmíněná výhrada primárně směřuje do oblasti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. To platí i pro výtky obviněného, že: - byl uznán vinným ze spáchání jiného skutku, než pro který byl odsouzen, - otázkou spáchání skutku se soudy takřka nezabývaly, - je dána absence jednoty mezi výrokem o vině ze spáchání skutku a odůvodněním výroku, - existuje absence jednoty obžaloby a rozsudku, - je dána zmatečnost rozsudku Městského soudu v Brně a usnesení Krajského soudu v Brně. Nejvyšší soud však považuje za potřebné poznamenat, že obviněný byl odsouzen za skutek, jímž byl uznán vinným, přičemž otázkou spáchání skutku se soudy zabývaly. Rovněž je dána návaznost mezi výrokem o vině a odůvodněním rozhodnutí. Obviněný byl uznán vinným pro identický skutek, pro který bylo vůči jeho osobě zahájeno trestní stíhání a byla podána obžaloba (č. l. 414 a násl. tr. spisu). Zmatečnost soudních rozhodnutí nelze spatřovat v tom, že v dovolání je prezentován zejména nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými v soudním řízení ve věci. V mimořádném opravném prostředku obviněný rovněž vznáší v podrobnostech námitky, které jím deklarovaný dovolací důvod obsahově naplňují. Předně tvrdí, že trestnost jeho jednání zanikla z důvodu promlčení, přičemž promlčení je i institutem hmotného práva a nikoli jen procesní formou nestíhatelnosti. Rovněž zpochybňuje právní posouzení skutku, zejména tvrzením, že byl uznán vinným z nesplnění "zákonem stanovené povinnosti“, která však charakter takové povinnosti nemá. Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu, a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům. Zákon v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. stanoví, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Podle§ 67 odst. 1 písm. d) tr. zák. platí, že trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí tři léta u ostatních trestných činů (poznámka: s ohledem na ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák. u trestných činů s horní hranicí trestní sazby odnětí svobody méně než tři léta). Z ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. vyplývá, že promlčení trestního stíhání se přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Podle § 67 odst. 4 tr. zák. platí, že přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba. Za trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody až na jeden rok nebo trest zákazu činnosti. Promlčecí doba zakotvená v ustanovení § 67 odst. 1 tr. zák. začíná běžet od spáchání trestného činu, tedy od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán resp. v případě pokračujících, trvajících a hromadných trestných činů od okamžiku, kdy byla trestná činnost ukončena. Rozhodná je doba ukončení jednání. Pokud je však znakem skutkové podstaty účinek, popř. těžší účinek, pak promlčecí doba začíná běžet od vzniku účinku nebo těžšího účinku. U skutkových podstat trestných činů, jejichž znakem je vznik majetkové škody, je nutno za okamžik spáchání trestného činu považovat vznik škody, resp. vznik škody charakterizované zákonem jako těžší následek. Podle názoru Nejvyššího soudu není skutek, pro který byl obviněný rozsudkem Městského soudu v Brně pravomocně odsouzen (č. l. 565 a násl. spisu), promlčen. Ze skutkových zjištění vyplývá, že tento skutek byl spáchán "…v období od 30. 3. 2004 do měsíce září 2004…“, když trestný čin byl dokonán dne 17. 6. 2004 a trestná činnost byla ukončena po datu 23. 8. 2004. K zahájení trestního stíhání obviněného došlo podle § 160 odst. 1 tr. ř. usnesením policejního rady P. Č. r., Ú. o. k. a f. k., s. k. p. a v., B., K., ze dne 4. 5. 2007, ČTS:, které mu bylo doručeno dne 11. 5. 2007 (č. l. 6 až 9 spisu), přičemž následovalo trestní stíhání jeho osoby. Je tudíž zjevné, že zákonem stanovená tříletá promlčecí doba v daném případě neuplynula, neboť ještě v jejím běhu byly ve smyslu ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. učiněny procesní úkony, kterými bylo promlčení trestního stíhání obviněného přerušeno. Z popsaných důvodů je dovolání v části, kdy bylo podáno s odkazem na námitku promlčení, nedůvodné. Trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. spáchá veřejný činitel, který při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu. Podle § 89 odst. 9 věty první až třetí tr. zák. platí, že veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních předpisů je veřejným činitelem také fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Z ustanovení § 5 písm. a), b) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu podle § 159 tr. zák. je zájem na řádném, důsledném plnění úkolů veřejných činitelů. Ustanovení o trestném činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti se vztahuje jen na závažné případy porušení povinnosti veřejného činitele zaviněné z nedbalosti, které mají za následek zmaření nebo podstatné ztížení splnění důležitého úkolu. Zmařit splnění důležitého úkolu znamená znemožnit jeho splnění v době, kdy splněn měl být. Podstatně ztížit splnění důležitého úkolu z nedbalosti znamená nedbalostním jednáním vytvořit podmínky, v důsledku kterých je ke splnění třeba vynaložit více energie, času nebo prostředků, než by jinak bylo zapotřebí. K podstatnému ztížení splnění důležitého úkolu musí skutečně dojít. Přitom je třeba vycházet z toho, jaké úsilí a prostředky navíc si splnění úkolu vyžádalo. "Ztížení“ na rozdíl od zmaření předpokládá, že ke splnění úkolu přece jen došlo. Zda jde o důležitý úkol je třeba zjišťovat z jeho významu z hlediska státu, společnosti, organizace nebo instituce, v níž je veřejný činitel činný a jejichž úkolů se splnění dotýká. Podle tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku je zřejmé, že Městský soud v Brně považoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, za naplněné tím, že "jako veřejný činitel při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařil splnění důležitého úkolu“ (str. 3 rozhodnutí). Městský soud v Brně v odůvodnění rozsudku na str. 12 důvodně konstatoval: "Není pochyb o tom, že obžalovaný požívá statut veřejného činitele podle § 89 odst. 9 tr. zák., neboť se jedná o voleného funkcionáře, který se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom i pravomoci, které mu v rámci odpovědnosti byly svěřeny. Je to právě on, který jako oprávněný funkcionář Ú. podepisuje zápisy při zasedáních, kterým předsedá a podepisuje smlouvy mimo jiné úřad zavazující. Právě z důvodu jeho postavení, odpovědnosti a funkce lze na něj klást zvýšené nároky, kdy se nemůže hájit pouze tak, že podepisuje různé dokumenty a doklady, aniž by se blíže s nimi seznámil“. Naproti tomu Nejvyšší soud nemůže souhlasit s tím, že jednáním obviněného, jak je popsáno v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku (viz její doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí, byly naplněny znaky předmětného trestného činu. Z hlediska významu pro společnost a též pro Ú.- B. Č. lze považovat zakázku na zateplení obvodového pláště domů v hodnotě mnoha milionů Kč, a to, aby byla realizována i v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, za plnění důležitého úkolu. Pokud na tuto zakázku nebylo v rozporu se zákonem realizováno výběrové řízení, došlo ke zmaření důležitého úkolu. Podanému dovolání i vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k mimořádnému opravnému prostředku je však nutno přisvědčit, že ze skutkového zjištění nevyplývá, čím obviněný "jako veřejný činitel při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařil splnění důležitého úkolu“. V tomto směru soudy neuvedly žádnou konkrétní povinnost, kterou měl obviněný porušit nebo nesplnit. Zmaření splnění důležitého úkolu nelze spatřovat v tom, že jako starosta městské části B. - Č. nezajistil a nezkontroloval řádně vyhlášení a provedení výběrového řízení na zakázku - zateplení obvodového pláště konkrétně označených domů zejména tím, že na zasedání R. M. B. - Č., konaném dne 17. 6. 2004, nezkontroloval pravdivost prohlášení tajemnice Bc. J. K. o skutečnosti, výsledku a vítězi výběrového řízení a následně v nezjištěný den podepsal z tohoto zasedání zápis, aniž by zkontroloval, zda skutečně výběrové řízení na zakázku proběhlo, dále rovněž nezkontroloval přesnost údajů v antedatované smlouvě o dílo opatřené datem 12. 7. 2004 mezi Ú. - Č. a společností P. B., s. r. o., na uvedenou zakázku, přičemž opětovně neověřil, a tím nezjistil, že výběrové řízení u této zakázky neproběhlo, čímž měl označenou společnost zvýhodnit a která tak získala zakázku v hodnotě 24.941.049,- Kč bez výběrového řízení. Toto jednání obviněného nenaplňuje znaky objektivní stránky trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových zjištění vyplývá, že se ohledně zakázky na zateplení obvodového pláště domů specifikovaných v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně nekonalo "…žádné výběrové řízení, ke kterému byl Ú. B. - Č. zákonem č. 199/1994 Sb. včetně vlastního usnesení zastupitelského orgánu zavázán. V této souvislosti soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl: "Vyvracejí to dva objektivní svědkové, a to radní Š. a zaměstnankyně R. R. …“ Současně zdůraznil: "…výpovědím svědků, kteří si na věc pamatují velmi podrobně, soud neuvěřil… Nebyly nalezeny nejen jakékoliv doklady od údajně oslovených firem, ale ani celá dokumentace z výběrového řízení, přestože ze všech ostatních archivovány byly, kdy právě všechna zbývající proběhla zcela zákonem předepsaným způsobem. Nebyla dohledána jakákoliv platba firmě R., která by jistě takovou činnost nedělala zdarma, nevedla k tomu příslušné smlouvy či potvrzení o platbě, stejně jako Ú., který by přirozeně k ní byl zavázán, když ostatní nutné platby řádně hradil. V zápisech ze zasedání rad, shora zmíněných, jsou zjevně dopisované údaje, které neodpovídají logice, stavu věci, výsledkům dokazování ani předchozím činnostem Ú. Například údajná revokace bodu týkající se smlouvy se společností R., údajně kvůli nedostatku finančních prostředků, k čemuž se nemohl bytový odbor, na který se důvod revokace předložený tajemnicí odvolává, kvalifikovaně vyjádřit, nemluvě o tom, že se jednalo o největší výběrové řízení v době funkčního mandátu zúčastněných, ne-li v historii Ú. B. - Č. do té doby vůbec. Tomu odpovídají i zápisky svědkyně Š., případně svědka K. i antedatování smlouvy o dílo, která odkazuje na stavební povolení, které v té době nebylo vydáno a samozřejmě tak ani nenabylo právní moci. Podle prvostupňového soudu nemění nic na závěru, že výběrové řízení nikdy neproběhlo, ani skutečnost, že "…nebyly zjištěny žádné konkrétní vazby mezi společností P. B., s. r. o. (dříve K. P., s. r. o.) a některým ze zástupců radnice, k dovození nelegálního ovlivnění obžalovaných, potažmo jejich profitu z přidělení této zakázky bez výběrového řízení“ (vše na str. 8 a 9 rozhodnutí městského soudu). Podle názoru Nejvyššího soudu se měl soud prvního stupně důsledněji zabývat tím, zda obviněný svým jednáním a v rámci skutku, pro který byla podána obžaloba, zaviněně [přinejmenším z nevědomé nedbalosti - § 5 písm. b) tr. zák.] porušil nejen některou z povinností veřejného činitele - starosty městské části B. - Č., a to eventuálně i při uvážení povinností vyplývajících z příslušných ustanovení zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších právních předpisů (účinného do 30. 4. 2004), ale současně, zda případné porušení mělo skutečně za následek zmaření důležitého úkolu - předmětného výběrového řízení. Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, a to ohledně obviněného Ing. J. H., usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 3 To 347/2008, neboť výše konstatovanou vadu v odvolacím řízení nenapravil a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 3 T 290/2007. Zrušil i další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně však neshledal okolnost, aby bylo nutno nařídit, že věc projedná jiný samosoudce. Takový postup je výjimečný, a nelze jej shledat ve skutečnosti, kterou uvádí obviněný. Podle čl. 38 odst. 1 věty první Listiny základních práv a svobod totiž platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Po zrušení napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného dostala do procesního stadia řízení před soudem prvního stupně. Úkolem Městského soudu v Brně bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o obžalobě obviněného zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž lze odkázat na právní názor, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Protože napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání, které podal obviněný, nemůže podle ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení