6 Tdo 550/2026

Rubrum

6 Tdo 550/2026-731 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 7. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný D. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci ve Věznici Heřmanice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 1. 2026, č. j. 6 To 285/2025-664, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 100/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. N. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále také jako „soud“ či „soud prvního stupně“) ze dne 7. 10. 2025, č. j. 3 T 100/2025-635, byl obviněný D. N. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (ad. I.), přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad. II.) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku (ad. III.), jichž se dopustil skutky popsanými ve výrokové části daného rozhodnutí.

2. Za tyto přečiny a dále za sbíhající se zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 3 T 155/2024, trestné činy krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 3 T 98/2024, a dvojnásobný přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 3 T 12/2025, byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech uložených obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 3 T 155/2024, rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 3 T 98/2024, a rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 3 T 12/2025.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost, aby jednak společně a nerozdílně s obviněnou L. Ž. zaplatil náhradu škody poškozeným Z. Č., K. J. a České podnikatelské pojišťovně, jednak sám zaplatil poškozeným M. S., Z. Č., Z. R., M. Z., M. S., Městu XY a Sboru dobrovolných hasičů XY náhradu škody a dále poškození K. J., Česká podnikatelská pojišťovna, M. Z., M. S., Město XY a Sbor dobrovolných hasičů XY byli ve smyslu § 229 odst. 2 tr. zákoníku se zbytky jejich nároků odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále také jako „odvolací soud“ či „krajský soud“) rozhodl rozsudkem ze dne 22. 1. 2026, č. j. 6 To 285/2025-664. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k obviněnému ve výroku o vině ad. II., ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody s výjimkou výroku týkajícího se poškozené M. S. Poté znovu rozhodl tak, že obviněného uznal ad. II. vinným z přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), f) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (vše ve znění zákona č. 270/2025 Sb.) a z přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 270/2025 Sb.).

5. Za tyto trestné činy a trestné činy, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, a sbíhající se zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 3 T 155/2024, trestné činy krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 3 T 98/2024, a dvojnásobný přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 3 T 12/2025, obviněného odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 41 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku současně zrušil výroky o trestech uložených obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 3 T 155/2024, rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 3 T 98/2024, a rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 3 T 12/2025.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 1. 2026, č. j. 6 To 285/2025-664, napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

7. V dovolání namítá nepřiměřenou přísnost uloženého souhrnného trestu odnětí svobody. Zdůrazňuje, že si je vědom omezené použitelnosti dovolacích důvodů pro přezkum přiměřenosti trestu, avšak má za to, že v jeho případě jde o situaci extrémní nepřiměřenosti, která odůvodňuje zásah dovolacího soudu.

8. Uvádí, že soudy obou stupňů při ukládání trestu nerespektovaly zásady vyplývající z § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle jeho názoru nepřihlédly dostatečně k povaze a závažnosti jednotlivých skutků ani k možnosti uložit méně přísnou trestní sankci. V této souvislosti poukazuje rovněž na § 39 a § 41 tr. zákoníku a vytýká soudu druhého stupně, že rozhodl v rozporu s těmito ustanoveními, jakož i s § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř.

9. V podrobnostech dovolatel zdůrazňuje, že uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání 41 měsíců je v extrémním nepoměru k povaze a závažnosti jeho jednání. Klíčový význam přikládá tomu, že došlo ke kvalifikaci jednoho ze skutků jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, což vedlo k výraznému zvýšení trestní sazby. K tomu uvádí, že samotné jednání naplňující znaky tohoto zločinu bylo podle jeho přesvědčení bagatelní, s minimální společenskou škodlivostí. Šlo totiž o jednání, při němž jako silně opilý napadl rovněž podnapilého poškozeného a zmocnil se jeho mobilního telefonu v hodnotě přibližně 1 500 Kč, přičemž incident měl charakter opilecké rozepře. V této souvislosti zdůrazňuje, že skutečný průběh události je patrný z kamerových záznamů, které podle něj svědčí o nízké intenzitě útoku a celkové bagatelní povaze jednání. Má proto za to, že závěry soudů o závažnosti tohoto zločinu jsou nepřiměřené.

10. V navazující části argumentace namítá, že soud druhého stupně postupoval v rozporu s § 43 odst. 2 tr. zákoníku a mechanicky aplikoval trestní sazbu vztahující se k nejzávažnějšímu trestnému činu. Dovozuje, že takový postup vedl k nepřiměřenému navýšení trestu za souběžnou trestnou činnost, která by sama o sobě takto přísný trest neodůvodňovala. Připomíná, že nebýt kvalifikace loupeže, maximální trestní sazba by činila tři roky odnětí svobody.

11. V této souvislosti dále uvádí, že celková délka trestu, kterou má vykonat s přihlédnutím k dříve uloženým trestům, dosahuje téměř 60 měsíců, a to převážně za jednání, která mají charakter přečinů. Takový výsledek považuje za rozporný se zásadou přiměřenosti trestu vyjádřenou v § 39 odst. 4 tr. zákoníku.

12. Obviněný rovněž vytýká soudu druhého stupně, že nedostatečně zohlednil novelizaci trestního zákoníku provedenou zákonem č. 270/2025 Sb. Přestože došlo ke snížení trestních sazeb u přečinu krádeže, který tvoří podstatnou část projednávané trestné činnosti, soud podle jeho názoru reagoval pouze symbolickým snížením trestu z 42 na 41 měsíců, což nepovažuje za adekvátní.

13. V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný dovozuje, že uložený trest je v extrémním rozporu se zákonnými hledisky a představuje porušení principu proporcionality trestní represe jako součásti demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů má za to, že je namístě zásah dovolacího soudu do výroku o trestu.

14. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíne ze dne 22. 1. 2026, č. j. 6 To 285/2025-664, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7. 10. 2025, č. j. 3 T 100/2025-635, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil zpět soudu druhého, případně prvního, stupně, k dalšímu řízení.

15. Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvádí, že uplatněné námitky obsahově neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům. Připouští, že dovolatel správně poukazuje na limity dovolacího přezkumu výroku o trestu, avšak následně podle něj tyto meze překračuje. Pokud dovolatel argumentuje principem proporcionality trestní represe a zákazem extrémně nepřiměřených či excesivních trestů, státní zástupce konstatuje, že v dovolání nejsou konkretizovány okolnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že uložený trest představuje takový exces.

16. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. státní zástupce uvádí, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu a jeho výměra se zjevně pohybuje v rámci rozhodné trestní sazby podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Dovozuje proto, že hypotéza uvedeného dovolacího důvodu není naplněna. Připomíná, že tento dovolací důvod dopadá pouze na případy uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu mimo zákonnou sazbu, nikoli na námitky nepřiměřenosti trestu, a v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.

17. Následně se zabývá námitkami, jimiž dovolatel poukazuje na převažující mírnější povahu spáchané trestné činnosti a zpochybňuje pravidla pro ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Uvádí, že obviněný nezpochybňuje splnění hmotněprávních podmínek pro uložení souhrnného trestu ani porušení zásad ukládání trestu při souběhu trestných činů, ale fakticky se domáhá toho, aby na jeho případ nebyla zákonná pravidla aplikována. K tomu podle státního zástupce neexistuje zákonný podklad, jehož by se bylo možno v dovolacím řízení domáhat. Námitky proto označuje za polemiku s přiměřeností uloženého trestu, která se vymyká dovolacímu přezkumu. Současně zdůrazňuje, že trest je ukládán za celkem osm trestných činů a je uložen výrazně v dolní polovině rozhodné zákonné trestní sazby.

18. Dále reaguje na úvahy dovolatele vycházející z nižší trestní sazby odpovídající převážně spáchaným přečinům. Uvádí, že v hypotetickém případě by bylo možné zvýšit horní hranici trestní sazby podle § 43 odst. 1 části věty první za středníkem tr. zákoníku z důvodu spáchání „většího počtu trestných činů“. V takovém případě by podle něj přicházela v úvahu sazba od šesti měsíců do čtyř let odnětí svobody. Konstatuje, že i z tohoto hypotetického pohledu uložený trest nevykračuje ze zákonných mezí.

19. Závěrem shrnuje, že obviněnému je uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby a uložený trest se nevymyká ani dalším hmotněprávně relevantním pravidlům. Námitky obviněného podle něj obsahově neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům a představují pouze polemiku s konkrétní výměrou a přiměřeností trestu odnětí svobody. Současně poukazuje na to, že dovolání je výslovně zaměřeno pouze proti výroku o trestu, takže návrh na zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu postrádá podklad.

20. Státní zástupce tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a současně vyjadřuje souhlas s neveřejným zasedáním ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

21. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný uvádí, že se s argumentací státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neztotožňuje. Připouští, že ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu omezuje možnost napadat výrok o trestu dovoláním a že samotnou nepřiměřenost trestu lze jen obtížně podřadit pod některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

22. Dále poukazuje na to, že Nejvyšší soud opakovaně dovozuje, že nepřiměřenost trestu sama o sobě zpravidla nezakládá dovolací důvod, byl-li uložen přípustný druh trestu v mezích zákonné trestní sazby. Současně však zdůrazňuje, že judikatura připouští výjimečné případy, v nichž dovolací soud přezkoumává a ruší i takový výrok o trestu. V této souvislosti odkazuje na judikaturní závěr, podle něhož přichází zásah dovolacího soudu v úvahu tehdy, je-li uložený trest „v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe“.

23. Následně odkazuje na čl. 40 Listiny základních práv a svobod, § 38 tr. zákoníku a judikaturu Ústavního soudu týkající se principu proporcionality trestní represe, zásady ultima ratio a požadavku řádného odůvodnění uložené sankce. Zdůrazňuje, že i trest uložený v rámci zákonné sazby musí být přiměřený a odpovídajícím způsobem odůvodněný.

24. Uzavírá, že uvedené ústavní principy mají být aplikovány i v jeho věci, kterou považuje za způsobilou k takovému přezkumu. V podrobnostech odkazuje na argumentaci obsaženou v dovolání a na podaném dovolání setrvává. Závěrem žádá o nařízení veřejného zasedání k projednání dovolání a o možnost osobní účasti při jeho projednání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

26. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 1. 2026, č. j. 6 To 285/2025-664, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

27. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

IV. Posouzení dovolání

30. Nejvyšší soud posoudil shora citované dovolání a dospěl k následujícím závěrům.

31. Ve svém dovolání brojil dovolatel proti výši uloženého trestu, který považuje vzhledem ke svým osobním poměrům za nepřiměřeně přísný. Tyto své námitky, s ohledem na obsah a strukturu dovolání, podřadil také pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. pod nesprávné hmotněprávní posouzení. Toho, že dovolací přezkum výroku o trestu je zákonem upraven v omezeném rozsahu, je si ostatně dovolatel sám vědom, když tuto skutečnost v dovolání výslovně připouští. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze nicméně uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S odkazem na tento dovolací důvod ovšem musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného) trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Výhrady dovolatele vůči výši uloženého trestu tak nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani pod žádný jiný důvod dovolání.

32. Pokud dovolatel poukazuje na pravidla pro ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit nesplnění hmotněprávních podmínek pro uložení souhrnného trestu nebo jiné pochybení při aplikaci tohoto ustanovení. Z obsahu dovolání je naopak zřejmé, že ani touto argumentací nezpochybňuje samotnou použitelnost § 43 odst. 2 tr. zákoníku v posuzované věci, nýbrž se, jak přiléhavě vyjádřil státní zástupce, domáhá toho, aby na jeho případ nebyla zákonná pravidla aplikována a vyjadřuje svůj nesouhlas s výslednou délkou uloženého trestu. I tato část dovolací argumentace tak ve skutečnosti představuje pouze polemiku s přiměřeností uloženého trestu. Výhrady dovolatele vůči výši uloženého trestu proto nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod.

33. Zásah dovolacího soudu by mohl přicházet v úvahu pouze výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást si otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

34. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že obviněný byl souhrnným trestem postihován za celkem osm trestných činů. Současně nelze přehlédnout jeho trestní minulost, když se opakovaně dopouštěl trestné činnosti a posuzovaných skutků se dopustil navzdory předchozím odsouzením a uloženým trestům, které zjevně nesplnily svůj účel. V jeho neprospěch svědčí i zjištění, že přečinů krádeže a porušování domovní svobody se dopustil více útoky (v rámci pokračujícího skutku). Při hodnocení přiměřenosti uloženého trestu nelze přisvědčit ani tvrzení dovolatele o bagatelní povaze trestného činu loupeže. To je podmíněno již tím, že se tohoto zločinu dopustil závažnější formou jednání (použitím přímého násilí). V daném kontextu proto uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání 41 měsíců, vyměřený v rámci zákonné trestní sazby podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jako sazby rozhodné pro ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, nikterak nevybočuje ani při uvážení faktu, že obviněnému zjevně prospívá prohlášení viny soudem přijaté, z prostoru pro soudní uvážení při rozhodování o druhu a výměře trestu.

35. Uložený trest je současně řádně odůvodněn a vychází z kritérií vymezených v § 38 a § 39 tr. zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, jaké okolnosti soudy považovaly za významné při stanovení druhu a výměry trestu a jakým způsobem hodnotily povahu a rozsah sbíhající se trestné činnosti, osobu obviněného i účel trestu. Nelze přitom přehlédnout, že trest byl uložen pod polovinou zákonné trestní sazby stanovené v § 173 odst. 1 tr. zákoníku, která činí dvě léta až deset let odnětí svobody. Nejvyšší soud proto neshledal ani takový deficit odůvodnění, ani takový nepoměr mezi závažností posuzované trestné činnosti a uloženou sankcí, který by odůvodňoval výjimečný zásah dovolacího soudu z hlediska ústavního principu proporcionality trestní represe. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani argumentace obviněného obsažená v replice k vyjádření státního zástupce, založená na obecném poukazu na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se přiměřenosti trestních sankcí. Obviněný totiž neuvádí žádné konkrétní okolnosti projednávané věci, z nichž by bylo možno dovodit, že právě v jeho případě uložený trest představuje tak extrémní vybočení z principu proporcionality, které by zakládalo prostor pro meritorní dovolací přezkum. Nejvyšší soud proto uzavírá, že uložený trest odpovídá zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku a nelze jej označit za exemplární, excesivní ani jinak odporující ústavnímu principu proporcionality trestní represe.

36. Na uvedeném závěru nic nemění ani námitka dovolatele, podle níž odvolací soud v nedostatečné míře promítl do výroku o trestu novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 270/2025 Sb. Odvolací soud se touto otázkou výslovně zabýval a z důvodu příznivější pozdější právní úpravy podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku nově posoudil dílčí útoky pod bodem II. jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), f) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026. Současně zohlednil, že šlo o právní úpravu pro obviněného příznivější, byť mu byl nadále ukládán souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku za sbíhající se trestnou činnost, jehož výměra se odvíjela od trestní sazby stanovené pro nejpřísněji trestný čin, jímž byl zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Již samotná skutečnost, že odvolací soud z podnětu odvolání aplikoval pro obviněného příznivější právní úpravu a v návaznosti na ni původně uložený souhrnný trest zmírnil, vylučuje závěr, že by při ukládání trestu pominul význam pozdějšího, pro pachatele příznivějšího, zákona nebo že by v důsledku toho došlo k porušení principu proporcionality trestní represe.

V. Způsob rozhodnutí

37. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že vznesl námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož jej odmítne, je-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

38. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 23. 7. 2026 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu