6 Tdo 588/2026

Rubrum

6 Tdo 588/2026-895 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2026, č. j. 5 To 245/2025-857, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 39/2023, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 4. 2025, č. j. 52 T 39/2023-785 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný D. K. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: 1) nejméně od 1. 6. 2022 do 28. 6. 2022 ve XY, soudní okres XY, ve Věznici XY na ubytovně číslo XY v pokoji číslo XY bil spoluvězně L. Č., narozeného XY, a to otevřenou i uzavřenou rukou, kopal jej, škrtil jej a tímto bitím a pohrůžkami dalšího bití si vynucoval na L. Č., aby mu každý den odevzdával svou snídani a každý pátek kromě polévky celodenní stravu, aby pral jeho špinavé prádlo, uklízel, stlal mu postel, připravoval mu kávu, aby z gumových rukavic vytvářel takzvané balónky se svou močí pro případ, kdyby byl obviněný testován na návykové látky, aby strpěl plivání do úst i vulgární nadávky a dále dne 1. 6. 2022 pod hrozbou, že jinak „dostane bomby“ přinutil L. Č., aby požádal věznici o vložení telefonního čísla XY do svého seznamu povolených telefonních čísel, ačkoli šlo o telefonní číslo patřící přítelkyni obviněného, díky čemuž obviněný od 5. 6. 2022 využíval telefonní kartu L. Č. k telefonním hovorům se svou přítelkyní a získal tak možnost telefonovat delší dobu než je maximální povolená délka telefonních hovorů pro odsouzeného na 1 den, dne 27. 6. 2022 poté, co L. Č. způsobil údery vedenými na jeho hlavu takzvaný brýlový hematom na levém oku, hematom za levým uchem a zarudnutí levé spánkové oblasti, nutil L. Č., aby toto zranění schovával před dozorci, a když si tohoto zranění dozorce všiml a žádal po L. Č. vysvětlení příčiny zranění, hrozil L. Č., že pokud to na něj řekne, bude jej bít bez přestávky nejméně 15 minut, kdy poškozený ze strachu z obviněného tvrdil, že ke zranění došlo bez cizího zavinění, dne 27. 6. 2022 L. Č. rovněž hrozil, že pokud něco řekne ohledně způsobeného zranění, „udělá“ jej skrz drogy a pod pohrůžkou zbití donutil L. Č., aby si 3x potáhl nějaké látky, kterou obviněný kouřil a o které se L. Č. domníval, že jde o pervitin a současně dne 27. 6. 2022 po početní prověrce stavu, když L. Č. vykoukl ze dveří pokoje, počkal, až chodbou projde dozorce, poté L. Č. řekl, že jej chce jistě udat, ať zůstane na pokoji, že jej nechá zbít od mladých spoluvězňů, kdy poté si zavolal na pokoj spoluvězně J. S., narozeného XY, a M. Š., narozeného XY, a přikázal jim, aby L. Č. zbili, kdy dotyční obviněnému neodporovali, protože z něj měli strach, ale údery proti L. Č. prováděli jen malou silou, aby mu neublížili a mířili mimo obličej L. Č., neboť na něm již v té době měl zranění, 2) dne 26. 5. 2022 ve 22:56 hodin ve Věznici XY, soudní okres XY, jako odsouzený, který vykonával trest odnětí svobody ve výměře 4 let uložený rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 12. 2021, č. j. 7 T 14/2021-153, odmítl poskytnout vzorek moči k jejímu vyšetření na přítomnost návykových látek, ačkoli byl podle § 28 odst. 2 písm. n) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, povinen podrobit se vyšetření ke zjištění, zda užil návykovou látku, 3) v přesně nezjištěné době krátce před odběrem moči, k němuž došlo dne 28. 6. 2022 v 19:30 hodin ve Věznici XY, soudní okres XY, kde vykonával trest odnětí svobody ve výměře 4 let uložený rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 12. 2021, č. j. 7 T 14/2021-153, užil metamfetamin, neboť jeho moč obsahovala metamfetamin, který je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, čímž porušil ustanovení § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které zakazuje odsouzenému ve výkonu trestu odnětí svobody konzumovat návykové látky, a jednání 2) a 3) se dopustil poté, co jako odsouzený vykonávající trest odnětí svobody ve Věznici XY v přesně nezjištěné době před odběrem moči, k němuž došlo dne 11. 3. 2022 ve 14:30 hodin, užil metamfetamin, za což byl kázeňsky potrestán rozhodnutím Věznice XY ze dne 25. 3. 2022, č. j. VS-52253-1/ČJ-2022-802731-KT, poté, co dne 3. 2. 2022 okolo 17:36 hodin ve Věznici XY fyzicky napadl spoluvězně, za což byl kázeňsky potrestán rozhodnutím Věznice XY ze dne 17. 2. 2022, č. j. VS-35484-1/ČJ-2022-802732-KT, poté, co dne 20. 4. 2022 okolo 09:25 hodin ve Věznici XY v návštěvní místnosti vulgárně křičel na návštěvu, která za ním přišla a bouchal do dělícího skla, za což byl kázeňsky potrestán rozhodnutím Věznice XY ze dne 25. 4. 2022, č. j. VS- 77752-3/ČJ-2022-802732-KT.

2. Za tyto skutky a sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) a přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 7. 2024, č. j. 2 T 85/2024-158, který nabyl právní moci ve výroku o vině i trestu téhož dne, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 9. 2024, č. j. 2 T 123/2024-159, který nabyl právní moci ve výroku o vině i trestu téhož dne, byl obviněnému uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 7. 2024, č. j. 2 T 85/2024-158, který nabyl právní moci ve výroku o vině i trestu dne 17. 7. 2024, za skutek kvalifikovaný podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) a podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 9. 2024, č. j. 2 T 123/2024-159, který nabyl právní moci ve výroku o vině i trestu dne 25. 9. 2024 za skutek kvalifikovaný podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

4. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu značky L8STAR, černobílé barvy, IMEI1: XY, IMEI2: XY, včetně baterie a SIM karty společnosti T-Mobile Czech Republic a.s. č. XY, a přiložené poloprodyšné folie s útržky lepící pásky uložených v obálce tvořících součást spisového materiálu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 2 T 123/2024.

5. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 10. 2. 2026, č. j. 5 To 245/2025-857, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2026, č. j. 5 To 245/2025-857 (dále jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. [pozn. obviněný u skutků pod body 2) a 3) prohlásil vinu, a proto dovoláním brojí pouze proti skutku pod bodem 1)].

7. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně namítá, že rozhodná skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování jeho viny, jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Má za to, že skutkové závěry soudů prvního i druhého stupně nevyplývají z provedeného dokazování při žádném z logicky přijatelném způsobu jeho hodnocení, a proto představují zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Současně vytýká soudům selektivní hodnocení důkazů, když podle něj přikládaly význam pouze důkazům podporujícím závěr o jeho vině, zatímco důkazy svědčící v jeho prospěch náležitě nezhodnotily.

8. V podrobnostech dovolatel poukazuje na to, že soudy založily závěr o naplnění znaků zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku zejména na výpovědi poškozeného L. Č. z přípravného řízení a na dalších důkazech z tohoto stadia trestního řízení, přestože podle jeho názoru šlo o výpovědi účelové. Zdůrazňuje, že poškozený u hlavního líčení popřel, že by se vůči němu dovolatel dopustil jednání popsaného v obžalobě a uvedl, že jeho dřívější výpověď nebyla pravdivá. Poškozený podle dovolatele vysvětlil, že v přípravném řízení vypovídal pod tlakem svědků M. Š. a J. S., kteří se měli sami na jeho osobě dopouštět násilí a současně usilovat o odstranění dovolatele z oddílu. Dovolatel z toho dovozuje, že poškozený před soudem potvrdil pravdivost jeho obhajoby a vysvětlil důvody svého dřívějšího obvinění. V této souvislosti zdůrazňuje, že mezi ním a poškozeným nebyl zaznamenán žádný konflikt a že svědci naopak popisovali jejich vzájemný vztah jako korektní. Podle výpovědí svědků měl obviněný poškozenému pomáhat a poskytovat mu např. hygienu a další potřebné věci.

9. Dále připomíná, že převážná část svědků vyslechnutých v hlavním líčení podle něj podporovala jeho obhajobu. Uvádí, že řada svědeckých výpovědí souzní s jeho tvrzením, podle něhož bylo trestní stíhání účelově iniciováno ostatními odsouzenými, kteří jej považovali za nepohodlného. V této souvislosti poukazuje zejména na výpověď svědka J. S., podle níž se jej měli chtít spoluvězni zbavit prostřednictvím obvinění vzneseného přes poškozeného Č. Současně zdůrazňuje, že tento svědek připustil konflikt s poškozeným a potvrdil vznik jeho zranění.

10. Další argumentace obviněného se vztahuje k okolnostem napadení poškozeného. Namítá, že provedené důkazy podle něj jednoznačně prokazují, že poškozený byl napaden jinými odsouzenými, konkrétně V. I., M. Š. a J. S. Okazuje přitom na výpovědi svědků J. B., L. S. a dalších osob, jejichž výpovědi považuje za konzistentní a bez rozporů. Naopak věrohodnost výpovědí svědků I. a Š. zpochybňuje s tím, že se podle jeho názoru snažili od vlastní trestné činnosti distancovat.

11. V dalším textu dovolání namítá, že svědecké výpovědi před soudem rovněž potvrzovaly nestandardní postup na oddělení prevence věznice. Podle jeho názoru byli odsouzení před výslechy ovlivňováni, což se následně promítlo do jejich výpovědí v přípravném řízení. Soudům vytýká, že přesto vycházely převážně z těchto dřívějších výpovědí, ačkoliv podle něj z dokazování před soudem vyplýval opačný skutkový závěr.

12. Dalším problematickým momentem bylo podle názoru obviněného hodnocení jeho osoby soudy nižších stupňů. Namítá, že soudy při posuzování jeho viny přihlížely k jeho předchozím odsouzením z doby mladistvosti a k hodnocení jeho osoby ve výkonu trestu odnětí svobody. Má za to, že takové skutečnosti nemohou sloužit jako podpůrný argument pro závěr o vině v projednávané věci.

13. Ve zbývající části dovolací argumentace obviněný namítá porušení zásady in dubio pro reo při hodnocení výpovědí svědků V. I. a M. Š. Uvádí, že v projednávané věci jde o tvrzení proti tvrzení, a proto bylo třeba obzvláště pečlivě hodnotit věrohodnost jednotlivých osob (nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Zdůrazňuje, že uvedení svědci byli podle jeho názoru na výsledku řízení osobně zainteresováni, neboť právě oni měli být pachateli násilí vůči poškozenému. Dovozuje proto, že z napadených rozhodnutí nevyplývá prokázání viny bez důvodných pochybností a s mírou jistoty odpovídající požadavkům presumpce neviny.

14. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá nesprávné právní posouzení skutku. Nesouhlasí zejména s použitím kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, tedy se závěrem, že čin byl spáchán na svědkovi. Připouští, že pojem „svědek“ je třeba vykládat materiálně, avšak podle jeho názoru pouze ve vztahu k budoucímu výkonu svědecké povinnosti. Má za to, že v projednávané věci poškozený nevystupoval jako osoba, která měla vykonávat svědeckou povinnost, a nelze proto dovozovat naplnění uvedeného kvalifikačního znaku. Dovozuje, že opačný výklad by vedl k tomu, že každé vyjádření směřující vůči osobě, která by mohla trestnou činnost oznámit, by automaticky zakládalo přísnější právní kvalifikaci. Je proto přesvědčen, že by jednání mělo být posouzeno nejvýše podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

15. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i všechna na ně obsahově navazující rozhodnutí podle § 265k odst. 2 tr. ř., a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu druhého stupně se závazným pokynem, že má být podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby. Případně navrhuje, aby Nejvyšší soud o zproštění obžaloby rozhodl sám podle § 265m odst. 1 tr. ř.

16. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co krátce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a argumentaci obsaženou v dovolání, vymezil se stručně k dovolacím námitkám.

17. V prvé řadě uvádí, že dovolatel v zásadě opakuje námitky již uplatněné v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se tyto soudy náležitě vypořádaly. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., opakuje-li obviněný svou obhajobu, se kterou se již náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů. Odkazuje také na judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 294/08), resp. na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku), podle níž není soud povinen podrobně reagovat na každý opakovaný argument, a to při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

18. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejdříve shrnuje podstatu tohoto dovolacího důvodu, když připomíná, že může být naplněn třemi variantami: 1) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném (extrémním) nesouladu s obsahem a rozsahem provedených důkazů; 2) rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech; a 3) ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Připomíná, že Nejvyšší soud je primárně povolán k posuzování otázek právních, přičemž v rámci dovolacího řízení poskytuje ochranu též před omezeným výčtem procesních vad majících povahu vad zmatečných, není ovšem obecnou třetí instancí zabývající se přezkumem v plném rozsahu. Pakliže není naplněna některá z výše uvedených variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud oprávněn se skutkovými otázkami zabývat, neboť tak není jeho role koncipována, a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023.

19. Pro naplnění první varianty uvedeného dovolacího důvodu musí dovolatel konkrétně specifikovat, v čem je takový extrémní nesoulad spatřován, přičemž následně rozebírá situace, kdy jsou skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem a rozsahem provedených důkazů. Jedná se o situace, pokud skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tj. tehdy, kdy si soud učiní úsudek o dokazované skutečnosti na podkladě důkazu, který se však k dokazované skutečnosti vůbec nevztahuje. Dále pak skutková zjištění neplynou z provedených důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, tj. jde o případy zejména svévolného hodnocení důkazů, kdy jsou důkazy hodnoceny v rozporu se zásadami formální logiky, a na podkladě takto vadného hodnocení důkazů soud vyvozuje zcela nepřiléhavé právní závěry (srov. MULÁK, J. Základní zásady trestního řízení a právo na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2019, s. 226). A konečně skutková zjištění jsou pravým opakem obsahu důkazů na jejichž podkladě byla učiněna, tj. soud si o dokazované skutečnosti učiní úsudek, ačkoliv z obsahu důkazu plyne pravý opak.

20. Dodává, že v projednávané věci však tyto podmínky nejsou splněny, neboť dovolací argumentace obviněného míří pouze vůči způsobu, jakým soudy prvního a druhého stupně postupně hodnotily věrohodnost poškozeného a dalších svědků, kteří obviněného v průběhu přípravného řízení usvědčovali ze spáchání trestné činnosti, aby následně v hlavním líčení změnili svá stanoviska a vyjadřovali se způsobem, ze kterého mělo vyplývat, že se dovolatel nedopustil stíhaného skutku. Hodnocením výpovědí poškozeného a dalších svědků se však odvolací soud zabýval (viz bod 12. napadeného usnesení), přičemž odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně obsažené v bodech 90. až 96. jeho rozsudku. Soud prvního stupně podrobně rozebírá změny výpovědí poškozeného i jednotlivých svědků, hodnotí jejich vnitřní i vzájemné rozpory a vysvětluje důvody, pro které považuje skutkový děj za prokázaný. Obecné soudy proto v procesu hodnocení provedených důkazů kriticky zhodnotily a zohlednily všechny významné okolnosti.

21. Ve vztahu k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces proto uzavírá, že z obsahu spisu nevyplývá extrémní porušení procesních pravidel ani zásad zakotvených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Zejména soud prvního stupně totiž všechny důkazy procesně správným postupem provedl a vyhodnotil, a navíc také specifikoval, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval tak, jak mu ukládá zákon i judikatura Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Nic nenasvědčuje ani případné existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).

22. K námitce obviněného směřující proti naplnění kvalifikačního znaku podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku uvádí, že tato výhrada je podřaditelná pod důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak považuje ji za zjevně neopodstatněnou. Připomíná totiž skutková zjištění, podle nichž obviněný po fyzickém napadení vyhrožuje poškozenému dalším násilím a dalšími negativními následky pro případ, že by příslušníkům Vězeňské služby České republiky sdělil okolnosti napadení. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 28/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož je pro naplnění daného kvalifikačního znaku významné, že poškozený jako svědek v materiálním smyslu vnímá skutečnosti, o nichž může podat svědectví, a pachatel jej nutí, aby takové svědectví nepodával. Skutkové okolnosti popsané ve výroku o vině proto podle jeho názoru naplňují všechny znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku.

23. Uzavírá, že soudy nižších stupňů dospěly ke správným skutkovým zjištěním a těm přisoudily správnou právní kvalifikaci. Dovolací námitky podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody proto považuje za zjevně neopodstatněné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjadřuje souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

24. Vyjádření státního zástupce bylo obviněnému zasláno k replice, avšak obviněný svého práva nevyužil a ve stanovené lhůtě své vyjádření dovolacímu soudu nezaslal.

III. Přípustnost dovolání

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a na místě k tomu určeném (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

26. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel podal dovolání z důvodů obsažených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna ze tří uvedených alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoli skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

28. Pochybení podřaditelné pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal ani obviněným namítaný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním odvolacího soudu, který se se skutkovými závěry soudy prvního stupně ztotožnil (viz zejména body 90. – 96. rozsudku soudu prvního stupně, bod 12. napadeného usnesení), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze přehlédnout, že námitky, jež dovolatel uplatnil, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se pečlivě zabývaly námitkami zopakovanými v dovolání. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj.; srov. také na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

29. S ohledem na opakování námitek dovolatelem k nim postačí ve stručnosti uvést, že skutek, jak jej soud prvního stupně popsal ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, byl bez důvodných pochybností prokázán provedenými důkazy. Argumentace dovolatele na první pohled směřuje ke konkrétnímu zjevnému rozporu, neboť poškozený při svém výslechu u hlavního líčení popřel, že by se vůči němu dovolatel dopustil jednání popsaného v obžalobě a uvedl, že jeho dřívější výpověď nebyla pravdivá, a soud prvního stupně vycházel zejména z výpovědi poškozeného v přípravném řízení. Dovolatel však toliko poukazoval na rozdíly ve výpovědích jednotlivých svědků, včetně poškozeného. K tomuto Nejvyšší soud v krátkosti uvádí, že postup soudu prvního stupně při hodnocení provedených důkazů zahrnoval všechny důležité okolnosti, a to včetně podrobného výčtu změn ve stanoviscích poškozeného, jakož i dalších svědků, zaujatých v průběhu hlavního líčení, a to oproti přípravnému řízení. Soud prvního stupně poskytl objektivně podložené úvahy o důvodech a motivech, které vedly poškozeného a další svědky k tomu, že v průběhu hlavního líčení vypovídali o rozhodných skutečnostech v dané trestní věci v rozporu s tím, jak se vyjadřovali v přípravném řízení. Uvedl, že výpověď poškozeného z hlavního líčení nekoresponduje s výpověďmi ostatních svědků (a to jak s výpověďmi svědků učiněnými v přípravném řízení, tak s výpověďmi svědků učiněnými v řízení před soudem), a nekoresponduje ani s výpovědí obviněného. Obviněný v rámci své obhajoby například uvedl, že poškozeného jednou zbil, přičemž důvod nechtěl uvést, aby si nezpůsobil trestní stíhání. Oproti tomu poškozený uvedl, že se s obviněným poprali kvůli kostkám. Obviněný dále ve své výpovědi připustil, že si z poškozeného dělal srandičky, ponižoval jej, měl na něj narážky a vulgárně mu nadával, přičemž použil všechny vulgární výrazy. Poškozený naopak trval při své výpovědi na tom, že jej obviněný nikdy neurážel, neshazoval či neměl vůči němu nemístné poznámky. Obviněný například dále uvedl, že poškozenému často vypomáhal, protože na tom nebyl finančně dobře, avšak poškozený uvedl, že si vypomáhali málokdy, neboť měli každý svoje. Rozporný je i popis napadení poškozeného, k němuž mělo dojít na cele č.

3. Poškozený měl být fyzicky napaden odsouzenými S. a Š., přičemž poškozený k této potyčce uvedl, že jí nebyl nikdo přítomen. Obviněný ovšem uvedl, že byl napadení poškozeného přítomen, protože ležel na posteli a zasáhl v okamžiku, kdy svědci Š. a S. bili poškozeného velkými ranami pěstí.

30. Opomenout nelze ani způsob chování obviněného a jeho vliv na ostatní spoluvězně. Z hodnocení obviněného ke dni 20. 12. 2024 mimo jiné vyplývá, že se jedná o osobu patnáctkrát soudně trestanou, která je ve výkonu trestu odnětí svobody popáté. U obviněného byly zjištěny opakované projevy brachiální agrese, opakovaně se snaží ovládat druhé lidi a užívat je ve svůj prospěch. Z výpovědí slyšených svědků vyplývá, že obviněný je považován za dominantního vězně, který se umí ve výkonu trestu odnětí svobody chovat tak, že si vše zařídí, a to i přes možný konflikt s autoritami. Jeho vliv na ostatní odsouzené je zřejmý, neboť je dobře informován o osudu poškozeného (například je mu známo, ve které věznici se poškozený nachází, má o něm informace). Není proto vyloučeno jeho působení i na samotného poškozeného, a to prostřednictvím dalších osob ve výkonu trestu odnětí svobody (a to nejen z řad svědků, kteří v řízení před soudem prvního stupně změnili svou výpověď ve prospěch obviněného). Obdobně pak lze zdůvodnit i rozpory ve výpovědích svědků z řad odsouzených.

31. V návaznosti na uvedené je třeba odmítnout výhradu dovolatele, podle níž soudy nižších stupňů selektivně hodnotily provedené důkazy a bez odpovídajícího odůvodnění upřednostnily výpovědi učiněné v přípravném řízení před výpověďmi zaznamenanými při hlavním líčení. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (s nímž se následně ztotožnil soud odvolací) je patrné, že soud nepřehlédl žádnou z okolností, na které dovolatel poukazuje, a naopak se podrobně zabýval právě otázkou, z jakého důvodu poškozený a část dalších odsouzených v průběhu řízení před soudem své původní výpovědi změnili. Nelze přitom přehlédnout, že soud hodnotil jejich obsah, míru konkrétnosti, spontánnosti, logické návaznosti a soulad s ostatními provedenými důkazy. Na tomto základě dospěl k závěru, že původní výpověď poškozeného byla podrobná, konzistentní a podporovaná dalšími důkazy, zatímco jeho pozdější výpověď byla zatížena rozpory a v řadě podstatných okolností nekorespondovala jak s ostatními důkazy, tak ani s vlastní obhajobou dovolatele. Totéž platí o vztahu původních výpovědí (z přípravného řízení) svědků a jejich výpovědí učiněných u hlavního líčení.

32. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojení se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je totiž přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, pokud nejsou naplněny podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

33. Nelze dále přisvědčit ani námitkám, že soudy bezdůvodně pominuly okolnosti svědčící ve prospěch dovolatele. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, soud se zabýval i tvrzením, podle něhož měl být dovolatel účelově obviněn ostatními odsouzenými, kteří se jej chtěli zbavit. Takovou verzi však označil za neprokázanou, neboť nebyla podložena konkrétními a věrohodnými skutečnostmi. Svědci, kteří o této možnosti hovořili, nebyli schopni přesvědčivě vysvětlit, kdo měl takovou iniciativu vyvolat, z jakých důvodů a jakým konkrétním způsobem měla být realizována.

34. Obdobně neopodstatněná je námitka, že poškozený byl ve skutečnosti fyzicky napaden jinými odsouzenými, zejména svědky Š. a S. Soud prvního stupně se touto obhajobou zabýval a správně poukázal na to, že v okamžiku, kdy zmiňovaní svědci měli napadnout poškozeného, měl již na obličeji modřiny. Nadto lze ve stručnosti dodat, že ani případná účast jiných osob na některých útocích vůči poškozenému nijak nevylučuje odpovědnost obviněného za jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině. Navíc, tvrzení obviněného je v rozporu s výpověďmi svědků z přípravného řízení, kteří uváděli, že obviněný poškozeného bil, přičemž vždy zavíral dveře (svědek Š.), bil jej dokonce i tehdy, když měl špatnou náladu nebo když poškozený udělal něco špatně (svědek K.), přičemž když násilí nabývalo na intenzitě, ostatní spoluvězni bydlící s obviněným a poškozeným na cele raději odcházeli na chodbu.

35. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani výhradu týkající se údajného ovlivňování odsouzených pracovníky oddělení prevence Věznice XY. Takové tvrzení zůstalo v rovině spekulací a nebylo podloženo žádným konkrétním důkazem. Naopak z výpovědi svědka P. Š. vyplynul standardní postup při prověřování celé záležitosti, přičemž možnost, že by vyslýchané osoby byly naváděny k určitým výpovědím nebo seznamovány s obsahem výpovědí jiných osob, byla provedeným dokazováním vyloučena. Obdobně ani další svědci (z řad odsouzených) nepotvrdili, že by na ně byl při výsleších vyvíjen nepřípustný nátlak (srov. výpověď svědků T. I. a L. S.).

36. Pokud dovolatel namítá, že soudy přihlížely k jeho předchozí trestní minulosti a k hodnocení jeho osoby ve výkonu trestu odnětí svobody a z nich dovodily závěry o jeho vině, nelze se s těmito argumenty ztotožnit. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by soudy dovozovaly jeho vinu z předchozích odsouzení nebo z obecné charakteristiky jeho osoby. Tyto skutečnosti byly zohledněny pouze v souvislosti s hodnocením věrohodnosti jednotlivých důkazů (svědeckých výpovědí), a také při posuzování reálnosti možnosti ovlivňování dalších odsouzených z důvodu následných změn jejich výpovědí, jakož i v souvislosti s posuzováním celkového kontextu vztahů panujících mezi osobami ve výkonu trestu odnětí svobody.

37. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy obou stupňů postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy také náležitě v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, jak se vypořádaly se změnami ve výpovědích ať už poškozeného či jiných slyšených svědků. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/02). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a obviněného usvědčují z jejich spáchání (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I., Sb. rozh. tr.). Jak Nejvyšší soud uvedl výše (viz bod 32.), není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky odůvodnily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

38. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S odkazem na něj lze dovolání podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právní posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

39. Nejvyšší soud se zřetelem na dovoláním vytknuté vady konstatuje, že podle učiněných skutkových zjištění nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný přezkoumávaným skutkem naplnil skutkovou podstatu přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se v této jeho základní skutkové podstatě dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. S ohledem na podané dovolání a v něm vznesené výhrady bylo nutné posoudit, zda je možné v tomto činu shledávat i kvalifikační znak „spáchání činu na svědkovi“ ve smyslu § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, podle něhož lze „čin uvedený v odstavci 1 spáchat na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti“.

40. Výkladem znaku „spáchání činu na svědkovi“ ve smyslu § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku se Nejvyšší soud zabýval již v minulosti a jeho judikaturou bylo dostatečně vysvětleno, jak je zmíněný pojem u tohoto kvalifikačního znaku nutné chápat a vykládat. Podle ustálené judikatury jednání pachatele uvedené v § 175 odst. 1 tr. zákoníku, které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu) a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi. Za svědka v materiálním smyslu lze pokládat osobu, která vnímala skutečnosti, jež mohou být podkladem pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení, přičemž vyděračské jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit ji od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z ustanovení § 97 a násl. tr. ř. Osoba, která je v uvedeném materiálním smyslu svědkem, požívá ochrany citovaného ustanovení od počátku, to znamená od okamžiku, kdy svým vnímáním získala příslušné poznatky. Přichází v úvahu i ochrana v době před jejich získáním, pokud by vydírání této osoby směřovalo k tomu, aby v budoucím řízení porušila svědeckou povinnost, a toto jednání bylo spácháno před tím, než vydíraná osoba poznatky získala (stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, svědek ve smyslu § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku není vymezen svým formálním procesním postavením, ale samotnou skutečností, že disponuje poznatky významnými pro trestní (či jiné, např. správní, občanskoprávní aj.) řízení. Ochrany proto požívá již od okamžiku, kdy tyto skutečnosti vnímal, a nikoli až od chvíle, kdy je k výpovědi formálně předvolán. Podstatné pro naplnění tohoto znaku je kromě toho, že svědek (v materiálním smyslu) vnímal určité skutečnosti, o nichž může v příslušném řízení podat svědectví, také to, že je pachatelem za podmínek § 175 odst. 1 tr. zákoníku nucen, aby takové svědectví nepodával (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 789/2012, uveřejněné pod č. 28/2013 Sb. rozh. tr.).

41. Jsou-li učiněná skutková zjištění posouzena v mezích těchto teoretických východisek, obstojí závěr soudů nižších stupňů, že čin obviněného, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1), vykazuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Obviněný mimo jiné po fyzickém napadení poškozenému vyhrožoval, že pokud toto jeho zlé nakládání s ním oznámí příslušníkům Vězeňské služby České republiky, bude jej bez přestání 15 minut bít. Již z povahy vytýkaného jednání je zřejmé, že směřovalo k ovlivnění osoby potenciálně vystupující v postavení svědka. Přitom tak činil v úmyslu odradit jej od svědectví o tom, že mu fyzicky ublížil. Z uvedeného popisu skutku tak nelze mít pochybnosti, že výhrůžky bitím vůči poškozenému směřovaly (i) k tomu, aby ho odradil od toho, aby příslušníkům Vězeňské služby České republiky [§ 12 odst. 2 písm. c) tr. ř.] uvedl, jakého jednání se vůči němu dopouštěl.

42. Z těchto důvodů nebylo možné přisvědčit názoru obviněného, že jeho jednáním nedošlo k naplnění kvalifikačního znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání spočívající v tom, že se „činu dopustí na svědkovi“. Námitka směřující proti nesprávnému právnímu posouzení skutku proto byla shledána jako zjevně neopodstatněná.

V. Způsob rozhodnutí

43. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že vznesené námitky byly zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož je odmítne, je-li zjevně neopodstatněné.

44. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu