6 Tdo 648/2026

Rubrum

6 Tdo 648/2026-1087 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný D. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Ostrava – objekt Karviná, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2026, č. j. 3 To 89/2025-1007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 13/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 24. 10. 2025, č. j. 31 T 13/2025-951, byl obviněný D. A. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 10. 8. 2024 v době od 19:45 do 20:00 hodin na zahradě za rodinným domem čp. XY na ul. XY ve XY, kam byl spolu s dalšími osobami pozván na posezení, v průběhu návštěvy provázené konzumací alkoholu a již vzrušenými názorovými výměnami nejprve udeřil již notně opilého hostitele do tváře takovou intenzitou, že upadl na zem, načež udeřil rovněž družku hostitele M. K., narozenou XY, následně spolu se svým blízkým kamarádem, který na posezení s sebou vzal psa rasy Americký stafordširský teriér, z nedaleké králíkárny postupně vytáhli několik králíků a předhodili je psovi, který je zakousl, přičemž v návaznosti na hlasitý odpor M. K. proti takovému počínání, odešel do blízké kůlny, kde našel plastový kanystr o objemu 10 litrů s automobilovým benzínem, s nímž přišel ke králíkárně, kterou v její levé boční části polil, a stejně tak benzínem polil i samotnou M. K. – oděnou do tílka, kraťasů a spodního prádla – a to primárně v oblasti obličeje a trupu, načež po odchodu M. K. do altánu zapalovačem králíkárnu zapálil a následně sledoval její hašení, načež i on si sedl do altánu, a to vedle M. K., a nejpozději během několika málo minut – srozuměn s tím, že jí tak může způsobit život ohrožující zranění a případně i velice bolestivou smrt – plamenem zapalovače, který přiložil do bezprostřední blízkosti oděvu M. K. nasáklého benzínem, inicioval požár benzínových par, jehož plameny okamžitě zachvátily oděv M. K. i povrch jejího těla, kdy se jmenované podařilo dostat z prostor altánu, v jehož blízkosti upadla na travnatou plochu, kde ji následně proudem vody ze zahradní hadice uhasil jeho kamarád, který následně na místo přivolal rychlou lékařskou pomoc, a M. K. tak způsobil popáleniny kůže II. a III. stupně na 49 % povrchu těla, a to popáleniny vlasaté části hlavy, obličeje, krku, přední strany trupu, pravého boku, přední strany stehen, horních končetin po celém obvodu a částečně i zad, kdy si její stav vyžádal letecký transport do Fakultní nemocnice Ostrava, kde byla přijata v popáleninovém šoku, navíc s přítomností sazí v dýchacích cestách, a okamžitě se podrobila protišokové terapii s napojením na umělou plicní ventilaci, medikamentózním navozením umělého spánku, provedením tracheotomie k zajištění dýchání a dále pak opakovaným operačním řešením utrpěných popálenin, které spočívaly v uvolňovacích nářezech kůže, odstraňovaní odumřelých tkání a autotransplantaci kůže, kdy v průběhu hospitalizace u ní docházelo k rozvoji opakovaných zánětů dýchacích, močových i trávicích cest s rozvojem sepse a dalších četných komplikací v podobě krvácení z dýchacích cest, hypertenze a tachykardie s postupným zlepšováním jejího zdravotního stavu a jejím propuštěním z nemocniční péče dne 2. 12. 2024, přičemž M. K. byla bezprostředně po vzniku popálenin ohrožena na životě rozvojem popáleninového šoku a následně rovněž rozvojem zánětlivých komplikací, kdy jen včasný zásah další osoby, přivolání pomoci a ihned poskytnutá vysoce specializovaná a odborná léčba vedla k záchraně jejího života.

2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 54 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvacetičtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, ve výši 2 930 811 Kč a poškozené M. K. nemajetkovou škodu částku 3 000 000 Kč.

3. O odvolání obviněného proti tomto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 2. 2026, č. j. 3 To 89/2025-1007, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež formálně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Obviněný namítá, že odvolací soud nesprávně vyloučil aplikaci § 21 odst. 3 tr. zákoníku o zániku trestní odpovědnosti za pokus jen proto, že šlo o ukončený pokus. Poukazuje na judikaturu, podle níž ani u ukončeného pokusu není dobrovolné upuštění vyloučeno, pokud pachatel následně aktivně a dobrovolně zabrání vzniku zamýšleného následku. Tvrdí, že bezprostředně po vzplanutí poškozené začal jako první aktivně zasahovat, snažil se ji hasit vlastním tělem, podílel se na organizaci přivolání zdravotnické pomoci a poskytoval potřebné informace záchranné službě. Odkazuje přitom na výpovědi svědků i na vlastní popáleniny jako důkaz svého zásahu. Podle obviněného soudy nedostatečně zohlednily, že mezi zapálením poškozené a jejím případným úmrtím existoval časový prostor, v němž bylo možné následku zabránit, a že právě jeho aktivní jednání spolu s pomocí dalších osob přispělo k odvrácení smrti poškozené. Má proto za to, že byly splněny podmínky § 21 odst. 3 tr. zákoníku a že jeho jednání nemělo být posouzeno jako pokus vraždy, přičemž by připadala v úvahu pouze odpovědnost za jiný trestný čin.

5. Obviněný brojí i proti výroku o trestu, když nesouhlasí se závěrem soudů, že byly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku. Namítá zejména, že byl odsouzen pouze za pokus zvlášť závažného zločinu vraždy, nikoli za dokonaný trestný čin, přičemž podle judikatury Ústavního soudu je pokus zpravidla méně závažnou formou trestné činnosti a obvykle nedosahuje intenzity vyžadované pro závěr o „velmi vysoké závažnosti“ činu. Má proto za to, že soudy tuto skutečnost náležitě nezohlednily a měly uložit trest v rámci zákonné sazby za zločin vraždy. Současně vytýká soudům, že nedostatečně zohlednily jeho chování po činu a snahu zabránit následkům, zejména jeho aktivní podíl na hašení poškozené a přivolání pomoci. Podle něj byl význam tohoto jednání soudy bagatelizován, přestože šlo o okolnost významnou při hodnocení závažnosti činu i ukládání trestu. Dále nesouhlasí se závěrem o obzvlášť ztížené možnosti jeho nápravy. Poukazuje na rozpory mezi znaleckými posudky vypracovanými v různých trestních řízeních, kdy starší znalecké závěry hodnotily jeho resocializační potenciál příznivěji. Podle něj se soudy s těmito rozpory dostatečně nevypořádaly a znalci je přesvědčivě nevysvětlili.

6. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2026, č. j. 3 To 89/2025-1007, v celém rozsahu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného uvádí, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá nepřímý úmysl obviněného usmrtit poškozenou, neboť ji polil benzínem a následně zapálil, tedy použil mimořádně nebezpečné prostředky schopné způsobit smrt. Odmítá proto obhajobu, že cílem bylo pouze přimět poškozenou k mlčení. Dále považuje jednání obviněného za ukončený pokus vraždy a nesouhlasí s námitkou obviněného o vhodnosti aplikace § 21 odst. 3 tr. zákoníku. Připouští, že obviněný mohl následně částečně přispět ke zmírnění následků, rozhodující podíl na záchraně poškozené však podle něj měly další osoby a poskytnutá zdravotnická pomoc, takže podmínky zániku trestní odpovědnosti za pokus splněny nebyly. Pokud obviněný zpochybňuje skutkové závěry o průběhu hašení a významu svého jednání, jde podle státního zástupce pouze o skutkové námitky, které dovolacímu přezkumu neodpovídají.

8. Státní zástupce uvádí, že námitky proti uloženému výjimečnému trestu jsou převážně námitkami proti jeho přiměřenosti, které samy o sobě dovolací přezkum nezakládají. Připouští však, že výhrada směřující proti nesplnění podmínek § 54 odst. 2 tr. zákoníku představuje námitku hmotněprávní. K věci samé uvádí, že podmínky pro uložení výjimečného trestu byly splněny. Ačkoli šlo o pokus vraždy, jednalo se o ukončený pokus, při němž obviněný učinil vše potřebné k dokonání činu, a jeho podíl na záchraně poškozené nebyl rozhodující. Současně byla podle něj dána i druhá podmínka spočívající v obzvláště ztížené možnosti nápravy pachatele, kterou soudy dovodily z aktuálních znaleckých posudků a osobnostních charakteristik obviněného. Pokud obviněný namítá, že soudy nedostatečně zohlednily jeho chování po činu a snahu zmírnit následky, jde podle státního zástupce o výhrady proti hodnocení kritérií pro ukládání trestu, které žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Nadto vycházejí z obviněným prezentované verze skutkového děje, která přeceňuje jeho podíl na záchraně poškozené.

9. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

10. Obviněný podal k vyjádření státního zástupce repliku, ve které odmítá závěr, že by akceptoval skutkovou verzi, podle níž poškozenou zapálil. Uvádí, že se po celé řízení doznával pouze k jejímu polití benzínem, zatímco argumentace § 21 odst. 3 tr. zákoníku byla vznesena jen jako alternativní právní obrana pro případ, že by soudy dospěly k závěru o jeho vině. Dále nesouhlasí s tvrzením, že rozhodující podíl na záchraně poškozené měly jiné osoby. Setrvává na stanovisku, že to byl právě on, kdo jako první a nejúčinněji zasáhl, když hořící poškozenou hasil vlastním tělem a zabránil dalšímu rozvoji požáru. Zdůrazňuje, že jeho aktivní jednání využilo časového prostoru mezi útokem a možným smrtelným následkem a bylo způsobilé tento následek odvrátit, což podle něj potvrzují i utrpěné popáleniny. Má proto za to, že splnil podmínky § 21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť dobrovolně a aktivně přispěl k odstranění nebezpečí vzniklého z pokusu trestného činu. V ostatním odkazuje na podrobnou argumentaci obsaženou již v dovolání. Závěrem setrval i na svém návrhu o rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Posouzení dovolání

12. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání.

13. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.].

14. Pokud obviněný namítá, že jeho trestní odpovědnost za pokus trestného činu vraždy měla zaniknout podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť svojí aktivitou (včasným hašením poškozené) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu (hrozící smrt poškozené), je třeba uvést, že jeho argumentace nemá primárně hmotněprávní povahu. Jedná se totiž o polemiku se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že podle popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku to nebyl obviněný, kdo uhasil poškozenou, ale jeho kamarád svědek S. Odkazy dovolatele na hmotněprávní problematiku a s ní související judikaturu týkající se zániku trestní odpovědnosti za pokus trestného činu je tedy druhořadá a nemůže založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Zároveň ze skutkového hlediska nepředkládá žádné námitky, které by svojí sofistikací odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ostatně ani neuplatňuje. Pouze pro úplnost dovolací soud uvádí, že i kdyby se obviněný do hašení poškozené nějak zapojil, tak je nutno uvést, že tímto prvotním uhašením nebyla poškozená postavena mimo ohrožení života, jelikož podle skutkové věty ve výroku odsuzujícího rozsudku, i poté co byl oheň uhašen, jí stále hrozila smrt v důsledku popálenin II. a III. stupně na 49 % povrchu těla, rozvojem popáleninového šoku a následně rovněž rozvojem zánětlivých komplikací. Samotné prvotní uhašení tedy nebylo dostatečné k tomu, aby bylo odstraněno nebezpečí, které jednáním dovolatele vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem – tj. smrt poškozené. Až v kombinaci s včasným přivoláním lékařské pomoci by bylo možné hovořit o ukončeném pokusu ve smyslu § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. K tomu lze dodat i to, že svědek S. zmínil, že když se začal obviněný po poškozené válet patrně proto, aby ji uhasil (skutečnost zmíněná i svědkem I.), tak to pouze potencovalo hoření, protože tím oheň dostával více a více kyslíku.

15. Je možné přisvědčit, že splnění podmínek zániku trestnosti pokusu trestného činu nebrání, pokud obviněný odstranil nebezpečí nejen vlastními silami, ale za přispění dalších osob (např. zdravotnického personálu). Nutné však je, aby nasazení jiných sil bylo důsledkem jeho aktivity směřující k odvrácení nebezpečí, která musí trvat až do konce (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. 11. 1986, sp. zn. 5 Tz 33/86, publikované pod č. 27/1987 Sb. rozh. tr.). K tomu lze uvést, že podle zjištění soudu to byl opět svědek S. , kdo zavolal záchrannou službu, nikoliv obviněný. V tomto směru dovolatel opět vznáší skutkovou námitku, že jmenovaný svědek přivolal lékařskou pomoc podle jeho instrukcí, nicméně k tomu nepodává žádnou hlubší argumentaci, která by mohla zvrátit závěry soudu prvního stupně. Pouze zmiňuje, že podle zvukového záznamu hovoru na tísňovou linku je v pozadí slyšet, jak svědka informuje ohledně lokace, věku poškozené atp. To je však poněkud mimoběžná zmínka, neboť i při jejím přijetí Nejvyšším soudem by logicky neimplikovala, že přivolání lékařské pomoci bylo důsledkem aktivity obviněného, nýbrž jen to, že při jejím přivolání se obviněný relativně okrajově zapojil do aktivity s tím spojené. Tato výhrada tudíž nemůže narušit soudržnost skutkových zjištění soudu, zejména pak za situace, kdy zjištění o přivolání lékařské pomoci svědkem S. je opřeno o další důkazy, především pak výpovědí tohoto svědka, podle které obviněný pouze zmateně pobíhal a křičel ať někdo zavolá záchranku, a že odejde pryč, poslední zmíněné dokonce učinil, když z místa odešel ještě předtím, než záchranná služba dorazila. Nelze tedy ani tvrdit, že by jakákoliv jeho aktivita trvala až do postavení poškozené mimo ohrožení života (jak vyžaduje výše odkazovaná judikatura), resp. do přesvědčení se o zajištění zdravotnické pomoci pro ni. V tomto smyslu vypovídal i svědek I., tedy že to byl svědek S., kdo přivolal pomoc.

16. Pro shrnutí tak lze uvést, že z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný neuplatnil žádnou pod něj podřaditelnou námitku, jelikož v první řadě rozporuje skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž to nečiní způsobem, jež by měl potenciál naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pak pod tento je podřaditelná námitka, že obviněnému byl uložen výjimečný trest odnětí svobody nad 20 až do 30 let, ačkoliv k tomu nebyly splněny podmínky. Okrajově lze zmínit, že dovolatel tuto námitku formuluje způsobem, kterým se snaží vytvořit dojem, že podmínky spáchání zvlášť závažného zločinu, jehož závažnost je velmi vysoká a že možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena musejí být splněny současně. Tak tomu ovšem není, neboť postačí splnění pouze jedné z nich, jak vyplývá ze znění daného ustanovení využívajícího spojku „nebo“. Soud prvního stupně však zcela správně dospěl k závěru o splnění obou těchto kritérií. Pokud jde o závažnost činu, dovolatel ji bagatelizuje s odkazem, že se jednalo pouze o pokus. To však pouze znamená, že daný čin je méně závažný, než kdyby jinak totožný čin dospěl až do stadia dokonání, nikoliv to, že by u pokusu zvlášť závažného zločinu bylo splnění dané podmínky podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku z povahy věci vyloučeno. Soud přitom dovodil, že obzvláště vysoká závažnost trestného činu obviněného je dána, neboť bezdůvodně, úmyslně a s rozmyslem zaútočil na život poškozené tím, že ji polil benzínem a následně zapálil, tedy využil opravdu extrémní a trýznivý prostředek ke spáchání předmětného trestného činu. Učinil to, přestože měl v mezidobí dostatek času své jednání přehodnotit a od útoku upustit. Jednal zákeřně a zcela nečekaně, aniž útoku předcházela jakákoli eskalace konfliktu. Zvolený způsob provedení činu představoval mimořádně nebezpečný a krutý útok, který poškozenou vystavil extrémnímu fyzickému i psychickému utrpení a bezprostředně ohrozil její život. Pouze díky rychlé pomoci dalších osob a následné vysoce specializované lékařské péči nedošlo k jejímu úmrtí. Poškozená utrpěla rozsáhlé popáleniny II. a III. stupně na 49 % povrchu těla, absolvovala dlouhodobou hospitalizaci, opakované operační zákroky a léčbu provázenou závažnými komplikacemi. Následky útoku jsou trvalé a zásadním způsobem omezují kvalitu jejího života. Tyto okolnosti ve svém souhrnu svědčí o nebývalé intenzitě útoku, jeho extrémně závažném způsobu provedení i výjimečně tíživých následcích pro poškozenou. Nadto lze zmínit, že kontextem činu dovolatele je skutečnost, že nějakou dobu před zapálením poškozené tuto fyzicky napadl, stejně jako svědka M., jež byli hostiteli obviněného, přičemž následně začal předhazovat králíky z nedaleké králíkárny psovi svědka S., kdy tento pes je usmrtil a dovolatel následně králíkárnu zapálil. Vše toto podle zjištění soudu činil nevyprovokovaně. Za uvedené situace nelze pouze s poukazem na to, že se dopustil pokusu, zvrátit závěr o naplnění podmínky zvláštně vysoké závažnosti zvlášť závažného zločinu.

18. Naplnění druhé podmínky spočívající v obzvláště ztížené možnost nápravy obviněného vyplývá z komplexního hodnocení jeho dosavadního života, trestní minulosti i osobnostních charakteristik. Jak soud prvního stupně uvedl, obviněný byl již dvakrát odsouzen pro zvlášť závažnou násilnou trestnou činnost, přičemž již v roce 2013 se dopustil útoku obdobného charakteru, při němž poškozeného polil hořlavou látkou, založil požár a bezprostředně ohrozil jeho život. Ani dlouhodobé nepodmíněné tresty odnětí svobody v celkové délce sedmi a půl roku nevedly k jeho nápravě, neboť krátce po výkonu trestu opět spáchal zvlášť závažný násilný zločin. Tato recidiva svědčí o tom, že dosavadní trestní postih nesplnil svůj individuálně preventivní účel. Uvedený závěr podporují rovněž znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Ty u obviněného konstatují závažnou poruchu osobnosti s výraznými disociálními, emočně nestabilními a narcistními rysy, výrazný egocentrismus, agresivitu, impulzivitu a manipulativní sklony, omezenou schopnost přijímat korektivní zkušenost, nízkou míru empatie a minimální ochotu ztotožnit se s cíli resocializačních programů. Znalci současně hodnotí riziko recidivy násilného jednání jako vysoké a pravděpodobnost trvalé resocializace jako nízkou, zejména při absenci vnitřní motivace ke změně. V souhrnu tak trestní minulost obviněného, opakované páchání závažné násilné kriminality obdobného charakteru navzdory předchozím dlouhodobým výkonům trestu odnětí svobody, jakož i jeho nepříznivé osobnostní charakteristiky a odborně konstatovaná nízká resocializační prognóza odůvodňují závěr, že možnost jeho nápravy je obzvláště ztížena, a že účelu trestu nelze dosáhnout uložením časově mírnějšího trestu odnětí svobody. K tomuto komplexnímu zhodnocení obviněný přitom pouze odkazuje na to, že sedm let předtím, než byl vyšetřen jeho duševní stav v předmětné věci byl ve stejném směru zkoumán (v předchozí trestní věci obviněného) a byla shledána jeho možnost resocializace, přičemž se po danou dobu podroboval programu zacházení ve výkonu předchozího trestu. V první řadě daná námitka vůbec nereflektuje šíři, s jakou soud prvního stupně přistoupil k hodnocení možností jeho nápravy. I k obviněným zmíněnému znaleckému posudku vypracovanému v roce 2013 se přitom znalkyně MUDr. Černeková vyjádřila s tím, že tehdy vyjádřený názor znalců o zachování možnosti resocializace obviněného byl zřejmě opřen o to, že byl mladší, s osobností v mladším věku lze zajisté lépe pracovat, a neměl tak bohaté zkušenosti s návykovými látkami. Nelze tedy uzavírat, jak to činí dovolatel, že stran možností jeho resocializace vznikly rozpory, které by znalci v tomto trestním řízení nebyli schopni vysvětlit. Navíc jeho poukaz na to, že se ve výkonu trestu podroboval programu zacházení, jež měl za cíl jeho nápravu, spíše podporuje závěr znalců v této věci, že resocializační programy mají v jeho případě spíše jen teoretickou šanci na úspěch, a to proto, že i přes jejich absolvování se opět dopustil závažné násilné trestné činnosti. Ze shora provedeného výkladu tedy vyplývá, že námitka obviněného o nenaplnění kritérií pro uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku je zjevně neopodstatněná a nevznikl tak důvod pro kasační zásah Nejvyššího soudu.

V. Způsob rozhodnutí

19. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky obsažené v jeho mimořádném opravném prostředku v tom rozsahu, ve kterém odpovídají dovolacímu důvodu podle písm. i), jsou zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

20. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 23. 7. 2026 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu