6 Tdo 82/2026-334

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl dne 24. 2. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. O. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 9 To 171/2025-303, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 27/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. O. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále také jako „soud“ či „soud prvního stupně“) ze dne 9. 6. 2025, č. j. 9 T 27/2025-279, byl obviněný M. O. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: v době od 6:03 do 6:10 hodin dne 1. 10. 2024, přesně nezjištěným způsobem, neoprávněně vnikl do restaurace Olivův pivovar s.r.o., na adrese Za Radnicí 739, Dolní Břežany, neboť využil toho, že zde v minulosti pracoval na pozici manažera a k překonání uzamčených vstupních dveří do restaurace využil klíč, který si dříve neoprávněně opatřil, přičemž po vstupu pokračoval k prostoru za barem, kde si vzal ze skleničky uschovaný klíček v hodnotě 100 Kč, kterým si následně odemkl skříňku, v níž byl umístěn trezor zn. Malatec 22627, v hodnotě 800 Kč, který odcizil i se svým obsahem, a to dvěma peněženkami černé barvy v celkové hodnotě 200 Kč, přičemž v jedné se nacházela finanční hotovost ve výši 20 000 Kč a v druhé hotovost ve výši 6 500 Kč, čímž způsobil poškozené společnosti Olivův pivovar s.r.o., IČO: 01498878, se sídlem Za Radnicí 739, Dolní Břežany, škodu odcizením ve výši 27 600 Kč.

2. Za to byl podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 24 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit způsobenou škodu.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Olivův pivovar s.r.o. částku ve výši 27 600 Kč. Se zbytkem nároku ji podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze (dále také jako „odvolací soud“ či „krajský soud“) rozhodl usnesením ze dne 20. 8. 2025, č. j. 9 To 171/2025-303, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Usnesení Krajského soudu Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 9 To 171/2025-303, napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř.

6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítá, že odvolací soud v celém rozsahu odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž tento provedl špatně dokazování i hodnocení důkazů, které nemohou samostatně ani v souhrnu vést k závěru o jeho vině. V této souvislosti tvrdí, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, a to co do objektivní i subjektivní stránky.

7. Výslechy svědků, na jejichž základě vydal soud rozsudek, jsou podle něho neurčité, nedůvěryhodné a neprokazují jeho vinu. Pokud svědci vypověděli, že není vyloučeno, aby měl obviněný přístup do daného místa, nelze toto sdělení domýšlet do takového důsledku, že tomu tak opravdu bylo. Obviněný dále uvádí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že odevzdával klíče svému zaměstnavateli v rámci skončení pracovního poměru a také mu předával klíče dalších zaměstnanců, kteří tam v době jeho působení pracovali. Soudy z tohoto dovodily, že si klíče ponechal, což ale nebylo prokázáno. Soud dále vycházel při svém rozhodování z kamerového záznamu, ze kterého ovšem neplyne, že osoba na něm zachycená je právě on.

8. Vzhledem k výše uvedenému považuje obviněný rozhodná skutková zjištění, která byla použita jako podklad pro rozhodnutí, za hrubě rozporná s provedenými důkazy, resp. tato zjištění podle něj oporu v důkazech úplně postrádají. Toto uvádí s odkazem na ustálenou judikaturu a nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, dále sp. zn. IV. ÚS 767/05 (N 81/41 SbNU 67), sp. zn. IV. ÚS 335/05 (N 116/41 SbNU 453) a také nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 (N 66/40 SbNU 657).

9. Následně obviněný uvádí, že usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně jsou nepřezkoumatelnými rozhodnutími právě v intencích citované judikatury a zakládají porušení práva odsouzeného na spravedlivý proces. K tomuto pak připojuje odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 426/09 (N 134/53 SbNU 681). Obě rozhodnutí předcházející tomuto dovolání vykazují podle obviněného znaky libovůle (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007).

10. K odpovědnosti obecných soudů za náležité objasnění skutkového stavu věci pak obviněný cituje nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, a tuto argumentační linku uzavírá tak, že jestliže důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně a přezkoumané soudem odvolacím nebyly s to prokázat, že se skutečně dopustil jednání, jehož následkem bylo způsobení škody, je vyloučeno i naplnění příčinné souvislosti mezi jednáním a tímto následkem.

11. Obviněný dále namítá, že nebyla řádně prokázána výše škody. Hodnota trezoru a peněženek je zanedbatelná oproti částce hotovosti, která měla být jejich obsahem, a právě tato hotovost je klíčová pro právní kvalifikaci. V hlavním líčení však byla její výše doložena pouze svědeckými výpověďmi o obvyklém ukládání peněz, nikoli důkazem o skutečném stavu v době činu. To podle obviněného vytváří prostor pro nadhodnocení škody ze strany poškozeného. Uváděná výše škody proto neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu a byla určena nezákonně, což vede k nesprávné právní kvalifikaci, tedy nebylo prokázáno, že škoda nebyla nepatrná. Za prokázané pak lze považovat jen hodnoty odcizených věcí zjištěné odborným vyjádřením. Odvolací soud se výší škody vůbec nezabýval, ač podle § 254 odst. 1 věty druhé tr. ř. měl. Soudy tak vzhledem k výše uvedenému nedostály požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí, a to s ohledem na Listinu základních práv a svobod, Úmluvu o ochraně lidských práv a nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06.

12. S ohledem na výše uvedené obviněný také namítá, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. V té souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 71/2022, které řeší problematiku zásahu dovolacího soudu do uloženého trestu, a dovozuje, že v jeho případě se jedná o trest, který je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Nadto dodává, že za předpokladu uznání viny by bylo možné mu uložit náhradu škody nanejvýš v částce 2 099 Kč, jelikož pouze ta byla hodnověrně prokázána.

13. Obviněný dále spatřuje vadné hmotněprávní posouzení skutku v nesprávné subsumpci skutkového stavu, který byl zjištěn způsobem neodpovídajícím provedeným důkazům, pod znaky § 205 odst. písm. a) tr. zákoníku. Na tomto místě opětovně zdůrazňuje, že nebylo dostatečně prokázáno, že by škoda byla nikoliv nepatrná.

14. Na základě těchto skutečností navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 9 To 171/2025-303, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 6. 2025, č. j. 9 T 27/2025-279, zrušil a aby sám ve smyslu § 226 písm. a) tr. ř. odsouzeného zprostil obžaloby v celém rozsahu, neboť skutek označený v obžalobě není trestným činem, popř. podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil zpět soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

15. Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvádí, že s ohledem na to, co je považováno za zjevný rozpor mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním, je zřejmé, že námitky obviněného týkající se způsobu hodnocení důkazů samy o sobě nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. Soud prvního stupně podle něj velmi pečlivě, přiléhavě a detailně hodnotil provedené důkazy a na jejich základě ustálil skutkový stav. K tomuto odkazuje na body 18. a 19. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a následně na body 5. až 7. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně. Podle státního zástupce není pochyb o tom, že rozhodná skutková zjištění s provedenými důkazy korespondují. Současně spolehlivě vyvracejí odůvodněnost dovolacích námitek, z nichž většina byla obviněným uplatněna již v odvolacím řízení.

16. Soudy hodnotily důkazy ve vzájemných souvislostech a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Důkazní situace nevykazuje podstatné rozpory a umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Provedené důkazy zároveň vyvracejí obhajobu obviněného, neboť závěry soudů se neopírají jen o svědecké výpovědi, ale také o další důkazní prostředky, včetně odborného vyjádření k výši škody. Námitky obviněného tudíž nesvědčí o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Skutečnost, že soudy nepřevzaly jeho verzi skutku, sama o sobě podle Nejvyššího státního zastupitelství porušení zásad spravedlivého procesu ani zásady in dubio pro reo nepředstavuje.

17. Státní zástupce dále konstatuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn, protože námitky směřují proti skutkovým zjištěním, nikoli proti právnímu posouzení skutku, jak byl soudy zjištěn. Právní kvalifikace přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku je v souladu se skutkovými závěry, včetně úmyslného jednání obviněného. Byla tedy naplněna jak objektivní, tak subjektivní stránka tohoto trestného činu.

18. Ani námitky proti uloženému trestu podle státního zástupce neobstojí. Trest je v mezích zákonné trestní sazby a byl uložen v její dolní polovině, se zkušební dobou rovněž v zákonném rámci. Nejde tedy o pochybení podřaditelné pod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Státní zástupce zdůrazňuje, že výhrady k nepřiměřenosti trestu nejsou dovolacím důvodem, nelze tuto situaci tedy obcházet ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

19. Opodstatnění postrádá i námitka podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí vytýkanými vadami, a tudíž nemohlo být vadné ani rozhodnutí odvolacího soudu. Nadto odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyhovuje požadavkům zákona. Pokud vychází ze stejných skutkových a právních závěrů jako soud prvního stupně, postačuje na ně odkázat.

20. Na závěr svého vyjádření státní zástupce uvádí, že dovolání převážně jen opakuje námitky již vypořádané soudy nižších stupňů, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje úspěch v řízení ani rozhodnutí odpovídající představám obviněného, ale pouze zákonné a ústavně konformní projednání věci. Navrhuje pak, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a současně vyjadřuje souhlas s neveřejným zasedáním ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

22. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 9 To 171/2025-303, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

23. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V tomto případě obviněný akcentuje tento dovolací důvod ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 71/2022, ke zjevné nepřiměřenosti uloženého trestu.

27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

IV. Posouzení dovolání

28. Nejvyšší soud posoudil předloženou věc a dospěl k následujícím závěrům.

29. Nejprve považuje za vhodné konstatovat, že přestože obviněný uplatnil také dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v uložení trestu mimo rámec zákona, jeho dovolací argumentace de facto směřovala do oblasti dokazování, neboť teprve z těchto skutkových (procesních) výhrad vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení skutku a z toho plynoucí nepřiměřenosti uloženého trestu. Argumentaci obviněného tedy nelze pod zmíněné důvody dovolání podřadit. Nejvyšší soud proto zjišťoval, zda by nebylo možno jeho námitky podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Přitom se s ohledem na obsah argumentace obviněného zaměřil zejména na první alternativu tohoto dovolacího důvodu, neboť právě tu obviněný namítá a zároveň z vznesených námitek neplyne, že by rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů měla být založena na neprocesních důkazech, resp. že by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (alternativa druhá a třetí).

30. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).

31. Ve vztahu k uvedené první alternativě tohoto dovolacího důvodu musí přitom dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně uvést, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jeho vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci, jak tomu bylo v tomto případě.

32. Námitky obviněného vznesené v předkládané věci však s ohledem na výše uvedené způsobilé osvědčit zjevný rozpor nejsou. Jedná se totiž o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází pouze ze svého nesouhlasu se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení některých z provedených důkazů, resp. obviněný bez dalšího odůvodnění namítá nedostatečnost provedeného dokazování. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být (jak ostatně uvedeno i výše) založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Námitky spočívající v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25).

33. Co více, v tomto směru je třeba poukázat také např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se námitka dovolatele týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněna již proto, že dovolatel svými námitkami nesplňuje to, co pro něj vyplývá ze zákonné úpravy. Nejvyšší soud navíc ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která podstatná skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními, s provedenými důkazy a s jejich hodnocením ze strany soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu. Nejenže tedy argumentace obviněného nemůže uvedený dovolací důvod naplnit, nemůže pod něj (a ani pod žádný jiný dovolací důvod) být ani formálně podřazena.

34. Nad rámec uvedeného je na místě připomenout, že dokazování a činění skutkových závěrů je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

35. Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené shledal, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena nedostatky, pro které by nemohla obstát. Soud prvního stupně postupoval důsledně v mezích rozvedených premis, resp. v mezích § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Provedl úplné dokazování, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadami elementární logiky a učinil skutková zjištění, jež mají v provedených důkazech spolehlivé ukotvení, a to jak pokud jde o pachatelství uvedeného činu, tak pokud jde o způsob jeho provedení a výši jím způsobené škody. Svoje hodnotící úvahy náležitě rozvedl v odůvodnění svého rozsudku, čímž plně dostál požadavku § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud pak plně dostál své přezkumné povinnosti a odůvodnění jeho rozhodnutí splňuje požadavky § 134 odst. 2 tr. ř.

36. Lze tedy přisvědčit úvahám soudu prvního stupně ústícím do skutkového závěru vyjádřeného ve výroku jeho rozsudku aprobovaného odvolacím soudem. Lze stručně shrnout následující skutečnosti. Pachatel byl zachycen minimálně na dvou kamerových záznamech, na kterých ho oba svědci identifikovali jako obviněného. Věrohodnost jejich poznání je plně v souladu s tím, jak byl pachatel na místě činu orientovaný. Z kamerového záznamu interiéru daného objektu je totiž dobře patrné, že pachatel tyto prostory znal a věděl, „jak to tam chodí“. Dané skutečnosti umocňuje i velmi krátká doba spáchání skutku a to, že k činu pachatel užil odpovídající klíč (k takovému měl obviněný jako bývalý zaměstnanec přístup). O přítomnosti obviněného na místě svědčí také GPS záznamy z jím používaného vozidla. Rozsah způsobené škody pak byl dostatečně spolehlivě objasněn výpovědí obou svědků. Tedy skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě, byl prokázán bez důvodných pochybností, čímž byla dodržena zásada materiální pravdy ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Závěry, k nimž soudy dospěly, mají odpovídající obsahové zakotvení v provedeném dokazování a nejsou zatíženy libovůlí ani vnitřní rozporností.

37. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak nezbytné zmínit, že dovolatel nedokládá, že by soudy nižších stupňů užitá právní kvalifikace jeho jednání byla vadná. Totéž platí k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., kdy obviněný vychází pouze ze svého subjektivního hodnocení provedených důkazů a nijak neargumentuje konkrétní pochybení, ke kterým mohlo stran uložení trestu dojít. Jak již bylo uvedeno, nesprávnost právní kvalifikace a uloženého trestu primárně staví na námitkách skutkových, čímž se ovšem s obsahovým vymezením těchto dovolacích důvodů míjí.

38. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., je nutno uvést, že ten je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud – z výše rozvedených důvodů – zjistil, že nemohly být naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí

39. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že vznesl námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož jej odmítne, je-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

40. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování IV. Posouzení dovolání V. Způsob rozhodnutí Poučení: