6 Tdo 995/2025-1664

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2025, č. j. 20 To 10/2025-1449, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 10/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 24. 1. 2025, č. j. 53 T 10/2024-1364, byl obviněný V. N. (dále též jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) shledán vinným jednak přípravou zločinu zbavení osobní svobody podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, § 170 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a jednak přípravou zločinu vydírání podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že v přesně nezjištěné době nejméně od měsíce dubna 2023 až do svého zadržení policejním orgánem dne 21. 3. 2024, za účelem zisku finančních prostředků činil kroky směřující k únosu blíže nezjištěné movité osoby žijící ve Středočeském kraji a následnému donucení uneseného k vyplacení výkupného v řádech několika desítek milionů korun, přibližně osmdesáti milionů, které spočívaly zejména ve vytipování vhodné oběti; zjišťování jejích majetkových poměrů a míst, kde se zdržuje; vyhledávání a kontaktování osob, které by se na jeho plánu za úplatu podílely; precizaci samotného plánu, včetně prostředků nezbytných k úspěšnosti jeho realizace a rozdělení úloh mezi zúčastněné osoby. Vědom si svého handicapu v podobě omezené mobility z důvodu svého zdravotního stavu na sebe atrahoval řídící roli a konečné jednání s poškozeným, jehož výsledkem měl být převod jím požadovaných finančních prostředků na bankovní účty předem založenými obžalovaným Z. R. a rozhodnutí o dalším osudu poškozeného, když poté, co obžalovaného Z. R. požádal, aby na pobočkách tuzemských bank založil bankovní účty, na které měl poškozený jím požadovanou finanční hotovost převést, obžalovaný Z. R. dne 21. 4. 2023 na pobočce Air Bank a.s. v Brně, ul. XY XY, založil běžný účet č. XY a vkladový účet č. XY, dne 26. 4. 2023 na pobočce Fio banka, a.s., v XY, ul. XY XY, založil běžný účet č. XY a dne 26. 4. 2023 na pobočce UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., v XY, ul. XY založil další dva běžné účty č. XY a č. XY, smlouvy dokládající jejich založení zaslal obžalovanému V. N. do místa jeho tehdejšího bydliště v penzionu pro seniory XY v ul. XY XY v Liberci a nejméně od 7. března 2024 telefonicky V. N. aktivně nabízel a k žádostem obžalovaného V. N. sděloval kontakty na další v úvahu přicházející a vhodné spolupachatele především z řad kriminálně závadových osob, resp. bývalých spoluvězňů, nebo osob zaměřených na vymáhání pohledávek, či si vzájemně sdělovali, jak s finančními prostředky naloží. Po převodu prostředků poškozeným na zřízené účty měl obžalovaný Z. R. finanční prostředky z účtů vybrat a předat obžalovanému V. N., který by je jako odměnu rozdělil i mezi další osoby, které by na únosu poškozeného participovaly. Obžalovaný V. N. dále v přesně nezjištěné době od podzimu 2023 rovněž při osobních schůzkách nebo prostřednictvím telefonických hovorů požadoval za příslib finanční odměny v řádech několika milionů korun nejméně po T. H., nar. XY, S. Č., nar. XY a V. J., nar. XY, aby se na realizaci jeho plánu sami aktivně podíleli, případně zajistili jiné zkušené osoby, přičemž dne 4. 12. 2023 inicioval schůzku s T. H., která se uskutečnila u liberecké restaurace XY, kde mu nastínil svůj plán, který ze zdravotních důvodů nebyl schopen sám zrealizovat, následně intenzivně naléhal na uskutečnění další schůzky a současně u T. H. poptával spřízněnou osobu. Na další schůzce dne 2. 1. 2024 v liberecké restauraci XY již za přítomnosti S. Č. popsal svůj plán spočívající v únosu movitého developera z Prahy, který sám nebo s manželkou provozuje ranč za XY, kde se měl být již v létě podívat, přičemž po nich žádal, aby se co nejdříve jeli na místo podívat, neboť nebyl sám schopen řídit motorové vozidlo, s tím, že jejich úkolem při činu by mělo být zatarasení příjezdové cesty, zadržení poškozeného, jeho umístění do dodávky a následné předání obžalovanému V. N., který by ho bez ohledu na čas a prostředky donutil k převedení finančních prostředků ve výši několika desítek milionů korun na již založené bankovní účty. Následně měly být finanční prostředky vybrány z bankovních účtů na brněnských pobočkách bank. Na poslední schůzce dne 5. 1. 2024 se S. Č. v centru Liberce pak hovořil nejméně o movitém majiteli nemovitostí a o osobě na Moravě, na kterou má založené bankovní účty, o finančním zisku v řádech desítek milionů korun a o svém zdravotním stavu, kvůli kterému byl nucen do svého plánu zasvětit i další osoby. Když T. H. a S. Č. z obav oddalovali další osobní setkání, vědomi si trestněprávní minulosti obžalovaného, obžalovaný je opakovaně i několikrát denně telefonicky kontaktoval, zejména T. H., po němž mimo jiné požadoval, aby v zastavárně koupil mobilní telefony, hovořil o nutnosti pořídit zbraně s tím, že se sám postará. Poté co T. H. a S. Č. byli dne 27. 2. 2024 zadrženi policejním orgánem v souvislosti s majetkovou trestnou činností, obžalovaný se po marných pokusech o telefonický kontakt s nimi obrátil na V. J., jemuž rovněž sdělil svůj úmysl unést bohatého podnikatele z Prahy nebo jeho manželky, žádal jej o zprostředkování kontaktu na osoby schopné zadržení poškozeného zrealizovat, hovořil s ním o technických prostředcích zvyšujících úspěšnost plánu, slíbil mu odměnu v řádech několika milionů korun a zmínil před ním osobu, která již na Moravě založila bankovní účty, ze kterých měla finanční prostředky po úspěšné realizaci činu vybrat.

2. Za to byl obviněný V. N. odsouzen podle § 170 odst. 3 tr. zákoníku s užitím § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o spoluobviněném Z. R., který byl [ad 2) výroku rozsudku] shledán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a naopak byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby ve zbývající části, tj. ohledně skutku (popsaného v žalobním návrhu pod bodem 1.) kvalifikovaného obžalobou jako příprava zločinu zbavení osobní svobody podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, § 170 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a příprava zločinu vydírání podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

3. O odvoláních obviněného V. N. a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného Z. R. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 5. 2025, č. j. 20 To 2025-1449, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, kterým byl obviněný Z. R. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby a v rozsahu zrušení věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolání obviněného V. N. zamítl podle § 256 tr. ř.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Nikoly Čutta Vavruškové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle obviněného došlo ze strany soudu k nesprávným skutkovým zjištěním, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle jeho názoru nebyl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností a mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dále nebyly dostatečně vyhodnoceny všechny konkrétní okolnosti, ani zkoumána nebezpečnost jednání pro společnost.

5. Podle mínění obviněného skutkový stav tak, jak byl zjištěn, nepodporuje závěr o existenci přípravy trestné činnosti. V jeho jednání lze nanejvýš spatřovat myšlenku či úvahu, která zůstala v teoretické rovině a nikdy nepřešla do fáze konkrétního konání směřujícího k realizaci trestné činnosti. Toto stanovisko plně koresponduje s ustálenou judikaturou, která byla ze strany odvolacího soudu nesprávně interpretována. Příprava vyžaduje konkrétní činnost, která objektivně směřuje ke spáchání trestného činu. Ve věci však podle zjištění nebyly učiněny žádné kroky k realizaci – nebylo zajištěno místo zadržení, vozidlo, ani prostředky k únosu či vynucení převodu finančních prostředků. S tím koresponduje i popis skutku, z něhož vyplývá, že nebylo konkretizováno, kdo má být poškozeným, nebyly zajišťovány žádné prostředky, ani nemohlo dojít k rozdělení úkolů. Nebylo ani zjištěno, jakým způsobem mělo k činu dojít. Svědek Č. nepopsal žádný plán, který mu měl být sdělen. Nebylo prokázáno, že by s V. J. řešil technologické prostředky potřebné k realizaci.

6. Ve zjevném rozporu s provedenými důkazy je závěr odvolacího soudu, že k realizaci nedošlo, protože potřeboval účast dalších osob, které byly zadrženy. Přitom svědci H. i Č. vypověděli, že vše považovali za nesmysl. Nadto jejich zadržení nic nezměnilo, protože svědek J. podle svých slov žádnou další aktivitu nevyvíjel. Svým závěrem o ozbrojených osobách odvolací soud také odporuje závěrům soudu prvního stupně, který je nezmiňoval. V rozporu jsou také závěry soudu prvního a druhého stupně ohledně způsobu, jímž měla být unesená osoba přinucena k převodu peněz. Dále musí být příprava způsobilá vést k dokonání trestného činu. Jeho myšlenka však byla neproveditelná s ohledem na nedostatek finančních prostředků, jeho zdravotní stav i nereálnost převodu vymožených finančních prostředků. Obviněný se neztotožňuje ani se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jím odkazovanou judikaturou.

7. Nesprávné právní posouzení spatřuje taktéž v posouzení jednání jako přípravy zločinu zbavení osobní svobody, neboť přestože setrvává na tom, že se z jeho strany jednalo o pouhý verbální projev myšlenky, která intenzity přípravy nedosáhla, bylo by eventuálně možné spatřovat v jeho jednání přípravu omezení osobní svobody, u které není příprava trestná. Ze skutku tak, jak byl popsán, nebylo zjištěno ani prokázáno, o jak závažnou intenzitu zásahu do osobní svobody poškozeného by se mělo jednat a jak dlouho by mělo toto omezení trvat.

8. Dále obviněný namítl, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k jeho zdravotnímu stavu se zaměřením na jeho pohybové omezení, které by mu v realizaci připravované trestné činnosti prokazatelně bránilo. Soudy tento důkaz považovaly za nadbytečný, přestože i samotné údajné svázání poškozeného a jeho držení v řádu i několika dní je vyloučeno, neboť mu byl přiznán III. stupeň invalidity. Je zcela vyloučeno, aby když sám potřebuje pomoc s běžnými denními záležitosti, s tímto pomáhal ještě údajnému poškozenému. Znalecký posudek je proto podle něj podstatným důkazem a jeho neprovedením došlo ke zkrácení práv na obhajobu. Přiložil proto k dovolání alespoň posudek o jeho zdravotním stavu, posudek o invaliditě a rozhodnutí Úřadu práce o přiznání nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením označeným symbolem ZTP, které neměl v době rozhodování soudů nižších stupňů k dispozici, a proto nemohly být předloženy a provedeny jako důkaz.

9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, a to jak usnesení Vrchního soudu v Praze, tak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo, pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že další dokazování není třeba, rozhodl podle § 265m tr. ř. tak, že se zprošťuje obžaloby.

10. Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně potvrdil, že formální podmínky pro možnost usuzovat i o vývojovém stadiu přípravy u zločinů zbavení osobní svobody a vydírání jsou v posuzované věci splněny, protože je v § 170 odst. 4 i § 175 odst. 5 tr. zákoníku výslovně uvedeno, že příprava je trestná.

11. Příprava k zvlášť závažnému zločinu je v trestním zákoníku vymezena jednak obecně jako úmyslné vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, jednak zde jsou příkladem vypočítávány jednotlivé typické způsoby přípravného jednání. Příprava je jednáním úmyslným, při němž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky toho konkrétního způsobu přípravy, o nějž se jedná, současně však je v úmyslu zahrnuto i zaměření přípravy k spáchání individuálně určitého zvlášť závažného zločinu. Nevyžaduje se však detailní promyšlenost a konkretizace připravovaného útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem, neboť postačí, aby se čin jevil pachateli dostatečně určitým.

12. Přípravné jednání může spočívat i v takové formě útoku, která svým charakterem nedosahuje ještě intenzity jednání bezprostředně směřujícího k dokonání zamýšleného zvlášť závažného zločinu, vytváří však objektivní podmínky pro jeho následné uskutečnění. Projev myšlenky spáchat trestný čin, zejména jde-li o projev verbální, bude výjimečně trestný jako příprava tehdy, pokud pachatel již přistoupil též ke konkrétnímu jednání, z něhož by byla patrná reálnost jeho myšlenky konkrétní trestný čin uskutečnit, byť nikoli bezprostředně.

13. Vždy je proto nezbytné zkoumat podrobně ze všech uvedených hledisek konkrétní skutečnosti, za nichž k vyjádření myšlenky pachatele a případně jejímu sdělení jiné osobě došlo, jakými dalšími souvislostmi bylo doprovázeno, z jakých důvodů následně nedošlo k realizaci takového jednání apod. V posuzované věci bylo proto nutné posoudit jak subjektivní vztah obviněného, tak i závažnost konkrétního jednání, které obviněný sám realizoval a jež bylo objektivně prokázáno. Příprava zde měla spočívat v organizátorství, a to zosnováním. U zosnování musí jít o konkrétní činnost, která vede k iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, zajišťování jejich vzájemného styku atd.

14. Myšlenková konstrukce obviněného, že jeho záměrem nebylo reálně někoho unést, ale pouze si „vyřídit účty“ s bývalými spoluvězni, nemůže ve světle soudy přijaté důkazní konstrukce a na jejím základě ustáleného skutkového stavu věci obstát. Z provedených důkazů naopak vyplývá, že obviněný po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 25 let začal plánovat únos bohaté osoby za účelem získání finančních prostředků v řádu desítek milionů, za něž si chtěl pořídit nemovitost k bydlení. Za tím účelem zcela reálně provedl řadu konkrétních úkonů, jsa si vědom své výrazně omezené mobility.

15. Za účelem participace na realizaci svého záměru oslovil více osob (zpočátku Z. R., T. H. a zprostředkovaně S. Č.), jimž zevrubně svůj plán popsal, včetně specifikace jejich rolí a tomu odpovídajících úkolů. S. Č. vyslovil pochybnosti o reálnosti plánu, zejména ohledně převodu finančních prostředků v řádech desítek milionů a následného výběru v hotovosti. T. H. měl obavy z obviněného, který naznačil, že člověk, jenž založil účty a měl by hotovost vybrat a předat obviněnému, zmizí. Oba se snažili plán obviněného všemožně oddálit a kontaktu s ním se vyhýbali a záměr obviněného oznámili policejnímu orgánu. Obviněný se mezitím obrátil na V. J., v hrubých rysech mu sdělil svůj plán a žádal ho o zprostředkování dalších osob, které by byly schopné provést únos poškozeného. V. J. měl rovněž pochybnosti o realizaci plánu obviněného, ale před obviněným předstíral, že osoby pro něj shání. Obviněný oslovil i B. H., aby mu zprostředkoval kontakt na M. E., přičemž mu rovněž naznačil možnost vysokého výdělku za zprostředkování osob.

16. Konzistentní, vzájemně nerozporné výpovědi těchto svědků jsou v souladu s dalšími, ve věci provedenými důkazy. Nalézací soud logickou argumentací vyvrátil či přinejmenším zásadně zpochybnil obhajobu obviněného. Při zohlednění důkazně podložených, zcela konkrétních kroků obviněného, které ve svém souhrnu nezpochybnitelným způsobem směřovaly k realizaci jeho zločinného plánu, nelze přijmout konzistentní obhajobu obviněného, že se z jeho strany jednalo o verbální projev myšlenky, která nedosáhla intenzity přípravy, a že jeho jednání mohlo nanejvýš směřovat k omezování osobní svobody, u něhož však není příprava trestná.

17. Námitka obviněného stran tzv. opomenutých důkazů vztahující se k odmítnutí jím navrženého znaleckého zkoumání zdravotního stavu, se z hlediska výše konstatovaného souhrnu usvědčujících důkazů jeví marginální. Pokud obviněný touto námitkou sledoval zpochybnění vlastní (tělesné) schopnosti omezit poškozeného na svobodě v místě, kam bude jinými osobami převezen, lze považovat za nanejvýš reálné, že poškozený mohl být na tomto místě omezen takovým způsobem, aby se nemohl obviněnému bránit, pokud ten by s ním měl (sám) na tomto místě setrvat. Soud nalézací přitom objasnil důvody, pro které považoval důkaz navržený obviněným za nadbytečný (srov. body 164. a 167. rozsudku).

18. Právním posouzením skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se rozumí jeho hmotněprávní posouzení. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. V posuzované věci však není pochyb, že její skutkový stav ustálený na základě celé řady důkazů provedených nalézacím soudem vykazuje znaky přípravy obou trestných činů, za které byl obviněný pravomocně odsouzen.

19. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], s výjimkou doplnění dovolání (viz dále) v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

22. Doplnění dovolání obviněného doručené dne 17. 11. 2025 bylo dovolacím soudem vyhodnoceno jako podané po skončení lhůty pro podání dovolání. Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému i jeho obhájkyni Mgr. Nikole Čutta Vavruškové ve stejný den, a to 23. 6. 2025. Zákonná lhůta pro podání dovolání činí dva měsíce od doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž běží od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Konec lhůty připadl na sobotu 23. 8. 2025, v souladu s § 60 odst. 3 tr. ř. se proto za poslední den lhůty pokládá nejbližší příští pracovní den, tedy pondělí 25. 8. 2025. Dovolání obviněného ze dne 12. 8. 2025, jehož obsah byl zmíněn výše (body 4. až 9.) bylo jeho obhájkyní podáno dne 14. 8. 2025 (č. l. 1580), tedy před skončením lhůty pro jeho podání, a je tudíž včasné. Avšak následné doplnění dovolání vyhotovené dne 14. 11. 2025 bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 17. 11. 2025, tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání. Předmětné doplnění dovolání tedy bylo podáno opožděně. Vzhledem k tomu, že k námitkám obsaženým v tomto podání dovolací soud nemůže přihlížet, není jeho znění ani uváděno v odůvodnění tohoto usnesení.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

23. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.

24. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

25. Vzhledem ke způsobu naložení odvolacího soudu s řádným opravným prostředkem obviněného (zamítnutí jeho odvolání jako nedůvodného podle § 256 tr. ř.) je vhodné dodat, že zmíněné dovolací důvody [podle písm. g) a h)] měl obviněný uplatnit ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě [bylo rozhodnuto o zamítnutí … řádného opravného prostředku proti rozsudku … uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), … přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)]. Tento nedostatek však neměl vliv na posouzení důvodnosti námitek uplatněných pod obviněným vznesenými důvody dovolání.

26. Zbývá dodat, že námitky obviněného obsažené v jeho dovolání jsou ve své podstatě opakováním výhrad, které uplatnil v rámci své obhajoby před soudy nižších stupňů. Ty na ně ve zcela dostatečném rozsahu reagovaly. S jejich posouzením provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění se dovolací soud ztotožňuje a v návaznosti na toto konstatování k dovolací argumentaci obviněného uvádí následující skutečnosti. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

27. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

28. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že uvedené alternativě především nevyhovují námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel namítá rozpor zjištění soudu prvního stupně se svojí verzí události či je zakládá na svém hodnocení důkazů. Stejně tak jsou nevyhovující námitky rozporu mezi odůvodněními rozhodnutí soudů, která se nevztahují ke skutkovým zjištěním. Nejenže zákonné znění uvedené alternativy vyžaduje, aby byl předmětem dovolatelových námitek rozpor obsahu provedených důkazů se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, ale tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění „nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21).

29. Dovolatel namítl neproveditelnost připravovaného činu, přičemž konkrétně zmínil nemožnost převodu finančních prostředků zamýšleným způsobem a jeho neschopnost plnit popsanou roli s ohledem na jeho zdravotní stav. Předně je na místě připomenout, že „není podstatné, zda si byl pachatel jistý, že se mu podaří připravovaný trestný čin dokonat, přičemž postačuje jeho úmysl alespoň se o něj pokusit“ [viz Šámal, Pavel. § 20 (Příprava). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 451, marg. č. 5.]. Úmysl obviněného alespoň se o čin pokusit je zřejmý z jeho usilovného hledání spolupachatelů, kteří by poskytli nezbytnou součinnost (fyzickou sílu) k realizaci únosu poškozeného a jeho zajištění na skrytém místě, kde by bylo působeno na jeho vůli ve smyslu úhrady požadovaného výkupného. Skutečnost, že způsob převedení finančních prostředků nebyl obviněným promyšlen do podrobností není na překážku závěru o naplnění znaků přípravy zvlášť závažného zločinu již jednáním, které realizoval a jež je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Ostatně ze zjištění uvedeného soudu vyplývá, že obviněný již měl potenciálnímu spolupachateli ukázat plánované místo možného spáchání činu, což svědčí o významném postupu ve směru k pokusu o jeho spáchání. Zdravotní stav obviněného, jak vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů byl primárním důvodem, proč vynaložil značné úsilí při hledání spolupachatelů s trestní minulostí, resp. zkušenostmi, kteří by se na činu podíleli, a kompenzovali tak jeho invaliditu. Vzhledem k tomu, že jednání obviněného podle soudu prvního stupně záleželo „v úmyslném vytváření podmínek, návodu a organizování“ (viz právní věta), je zřejmé, že jeho fyzické zapojení, které by vyžadovalo využití síly, nebylo zapotřebí.

30. Dovolatel dále argumentuje, že pro závěr o naplnění definice přípravy je vyžadována konkrétní činnost, která podle jeho mínění nebyla v jeho případě zjištěna. Konkrétně uvedl, že nedisponoval potřebnými finančními prostředky, nedošlo k rozdělení úkolů mezi spolupachateli a nebyl zjištěn konkrétní způsob, jakým měl být poškozený přinucen k vydání finančních prostředků. Přestože k rozlišení mezi pouhým úmyslem spáchat trestný čin a jeho přípravou je podstatné právě podstoupení konkrétních kroků vedoucích k jednání bezprostředně směřujícímu k dokonání trestného činu (pokusu), pro kvalifikaci přípravy není vyžadováno podstoupení všech kroků, ani specifikovaných kroků. Rozpor se závěry soudu prvního stupně tedy netvoří sama skutečnost, že nebyly zjištěny všechny součásti plánu obviněného, včetně toho, kde hodlá získat potřebné prostředky a jakým konkrétním způsobem přinutí poškozeného peníze vydat. Naopak co se týče rozdělení úkolů, minimálně bylo už před zadržením obviněného zřejmé, že on je organizátorem operace (skutečnosti zjištěné a vyjádřené v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku odůvodňují závěr o tom, že jeho jednání má znaky zosnování, jak správně identifikoval státní zástupce ve svém vyjádření), obviněný R. měl na starosti založení účtů a následný výběr prostředků a samotné zadržení poškozeného vykonají spolupachatelé, které se obviněný pokoušel získat. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný měl čin v hrubých rysech naplánován a doufal v jeho brzké uskutečnění, avšak překážku tvořila jeho neschopnost nalézt nezbytné spolupachatele, kteří by přislíbili účast.

31. V souvislosti s výše uvedeným je též námitka dovolatele, že shledává rozpor v závěru odvolacího soudu, že k dalšímu postupu v plánování trestného činu nedošlo, protože byly jím kontaktované osoby zadrženy. Dovolatel argumentuje, že jejich zadržení nemohlo mít na plán vliv, neboť se od počátku vyhýbaly účasti na něm, resp. ho považovaly za nesmysl. Odvolacím soudem uvedené tvrzení však zcela odpovídá skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které plně odpovídají ve věci provedeným důkazům. Z usilovné snahy obviněného získat pro svůj plán další osoby, které by se ujaly aktivní role vyžadující fyzickou sílu, plyne, že další postup v jeho plánu vyžadoval účast takových osob. Upíral proto své naděje prvně na svědky Č. a H., a když se pro něj staly nekontaktními, pokoušel se postupně kontaktovat další osoby s trestní minulostí. Je tedy zřejmé, že absence osob, které by naplnily tuto roli představovala pro obviněného zásadní překážku, která bránila v dalším postupu. Vzhledem k tomu, kolik úsilí obviněný shánění spolupachatelů věnoval (vyplývající mj. z počtu telefonátů) je zřejmé, že kdyby nedošlo k odhalení jeho plánu a jeho zadržení, ve svém snažení by hned tak nepolevil.

32. Z výše uvedeného hodnocení je zřejmé, že dovolatel neosvědčil existenci rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a ve věci provedenými důkazy. Je tomu především proto, že obviněný rozpor shledával mezi jeho verzí události a skutkovými zjištěními soudu. Neoznačil přitom jediný důkaz, s nímž by měla být rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně v rozporu. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě tudíž nedošlo.

33. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) obviněný namítl, že soudy obou stupňů nebyl proveden podstatný důkaz, a to znalecký posudek k jeho zdravotnímu stavu.

34. Obviněný v předcházejícím řízení opakovaně navrhoval vypracování předmětného znaleckého posudku k ozřejmění skutečnosti, že nebyl fyzicky schopen realizace připravované trestné činnosti. Z rozhodnutí obou soudů (bod 167. rozsudku soudu prvního stupně a bod 43. usnesení odvolacího soudu) vyplývá, že návrh obviněného na doplnění dokazování zamítly z důvodu nadbytečnosti důkazu. Shodně uvedly, že zdravotní stav obviněného (nutnost použití berlí) je zřejmý. Zároveň upozornily, že aktivní roli měly hrát v připravovaném plánu další osoby a zapojení obviněného v tomto směru nebylo nutné. Soud prvního stupně také poukázal na skutečnost, že obviněnému jeho zdravotní stav nebránil v cestách automobilem po ČR i na Slovensko. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nedoplňovat dokazování navrhovaným znaleckým posudkem pro jeho nadbytečnost se tudíž jeví logickým a přiléhavým. Skutečnost, že obviněný je omezen v pohybu mohly soudy přímo seznat při hlavním líčení a veřejném zasedání (v souladu se zásadou bezprostřednosti), z čehož vyplývá nadbytečnost odborného posouzení této otázky. Podstatné přitom je, že obviněný byl v pozici organizátora a podle zjištění soudu prvního stupně plánoval zapojení dalších osob právě s ohledem na svoji fyzickou indispozici. Uvedený návrh dovolatele na doplnění dokazování tudíž nebyl nedůvodně neproveden, a nedošlo tedy ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě.

35. Možno dodat, že obviněný jednak připojil ke svému dovolání posudek o invaliditě a další související dokumenty a jednak po uplynutí lhůty pro podání dovolání předložil znalecký posudek ze dne 14. 10. 2025. Nejvyšší soud však v rámci dovolacího řízení přezkoumává napadené rozhodnutí ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Nové skutečnosti a důkazy, tzv. nova, proto nejsou v dovolacím řízení přípustná. Mohou být však podnětem k podání návrhu na povolení obnovy řízení vymezené v § 277 a násl. tr. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 11 Tdo 492/2013, či ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 941/2016). IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

36. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) obviněný přiřadil námitku, že skutek, jak je v rozsudku popsán, neopodstatňuje závěr o existenci přípravy trestného činu. Podle mínění dovolatele v jeho jednání lze spatřovat nanejvýš určitou myšlenku, která nepostoupila do fáze konkrétního jednání k realizaci trestné činnosti. Jak vyplývá z reakce Nejvyššího soudu na námitky obviněného směřující k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný tutéž argumentaci vznesl též ve vztahu k první alternativě citovaného dovolacího důvodu a vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Zároveň, byť poněkud stručněji, tutéž námitku vznesl proti právnímu posouzení skutkového stavu.

37. Nelze pominout, že stejnou výhradu vůči právnímu posouzení vznesl obviněný již v řízení před odvolacím soudem (bod 46. odůvodnění), který na ni vcelku rozsáhlým způsobem reagoval (body 47. až 52.), a to včetně vyložení souvislostí, které se vztahují k jím citovaným předcházejícím rozhodnutím Nejvyššího soudu. Byť se dovolatel vůči tomuto posouzení vymezuje, dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby vrchním soudem vyložené skutečnosti a z nich plynoucí právní závěry označil za vadné. Stejné platí i ve vztahu k vlastnímu posouzení skutku dovolatele. Na příslušné pasáže odvolacího soudu proto Nejvyšší soud odkazuje a dodává toliko následující skutečnosti.

38. Příprava, jakož i podmínky její trestnosti jsou definovány v § 20 tr. zákoníku. Uvádí jednak povahu samotného jednání záležející v úmyslném vytváření podmínek, spočívajících zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu či pomoci, a jednak formální podmínky její trestnosti, tedy, že: · směřuje ke spáchání zvlášť závažného zločinu, · u kterého to trestní zákoník výslovně stanoví, · pokud nedošlo k pokusu ani dokonání takového zvlášť závažného zločinu. Obviněný nevznesl námitky vůči závěru o splnění těchto formálních podmínek trestnosti přípravy a není tudíž třeba se jimi blíže zabývat. Otázkou proto zůstává, zda skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplňuje znaky přípravy z definice vyplývající. 39. „Příprava nevykazuje ještě povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu uvedeného konkrétního zvlášť závažného zločinu, jen vytváří úmyslně podmínky pro spáchání takového zvlášť závažného činu. Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu (srov. R 3/1952). Tím se liší na jedné straně od projevu úmyslu takový zločin spáchat, který uvedenou povahu ještě nemá, a na druhé straně od pokusu zvlášť závažného zločinu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava a již bezprostředně směřuje k jeho dokonání. […] Pouhý úmysl, byť veřejně vyslovený, spáchat zvlášť závažný zločin, jehož příprava je trestná, není jeho přípravou, pokud za takto vysloveným úmyslem nenásledují kroky natolik konkrétní, aby z nich bylo možné identifikovat, že se jedná o přípravu k určitému trestnému činu (srov. ÚS 4/2005-n.). Přípravné jednání může spočívat i v takové formě útoku, která svým charakterem nedosahuje ještě intenzity jednání bezprostředně směřujícího k dokonání zamýšleného zvlášť závažného zločinu, vytváří však objektivní podmínky pro následné uskutečnění takového záměru (srov. R 44/1964)“ [viz Šámal, Pavel. § 20 (Příprava). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 449, marg. č. 5.]. Nevyžaduje se však detailní promyšlenost a konkretizace připravovaného útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem, neboť postačí jen jeho „konkrétní obrysy“ v tom smyslu, aby se čin jevil pachateli dostatečně určitým; pachatel si totiž jen vytváří podmínky pro spáchání trestného činu, který pak je blíže konkretizován až při jeho páchání, kdy pak nabývá ještě „konkrétnějších obrysů“ (viz tamtéž s. 450–451).

40. Ve světle výše zmíněného je nutno posuzovat popis skutku poskytnutý soudem prvního stupně. Podle něj obviněný „činil kroky směřující k únosu blíže nezjištěné movité osoby …, které spočívaly zejména ve vytipování vhodné oběti; zjišťování jejích majetkových poměrů a míst, kde se zdržuje; vyhledávání a kontaktování osob, které by se na jeho plánu za úplatu podílely; precizaci samotného plánu, včetně prostředků nezbytných k úspěšnosti jeho realizace a rozdělení úloh mezi zúčastněné osoby“. Uvedené bezpochyby splňuje definici úmyslného vytváření podmínek pro spáchání trestného činu. Aktivním jednáním, v jehož rámci obviněný kontaktoval další osoby, které seznámil s plánem, vytipoval oběť, obhlédl možné místo činu atd. jsou vzdáleny pouhému deklarování úmyslu takový trestný čin spáchat. Soud prvního stupně tudíž správně posoudil, že popsané jednání obviněného již dospělo do stadia přípravy trestného činu.

41. Na uvedeném nic nemění ani dovolatelem zopakované odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž argumentuje ve prospěch své obhajoby, že jeho jednání nepostoupilo do stadia přípravy. Nesouhlasí totiž se způsobem, jakým se s citovanou judikaturou vypořádal odvolací soud. Dovolací soud se však ztotožňuje s výkladem odvolacího soudu a dodává, že ve věcech sp. zn. 6 Tdo 109/2017 a 6 Tdo 312/2015 soudy identifikovaly, stejně jako v projednávané věci, konkrétní kroky obviněných učiněné v přípravě na spáchání předmětného trestného činu. Byť těchto kroků bylo v citovaných věcech více, nelze pominout shodu některých z nich s věcí obviněného. Krom jiného se obviněný seznámil s okolím místa, kde mělo k plánovanému činu dojít, vytipoval nejlepší místo a způsob provedení, naplánoval nutný počet spolupachatelů, které se aktivně pokoušel pro plán najít, hovořil také o vozidle, které bude použito a možných místech pro držení poškozeného. Naopak ve věci sp. zn. 8 Tdo 514/2017 obviněný pouze hovořil o možnosti spáchání trestného činu, než se do věci zapojil policejní agent a svojí aktivitou jeho další kroky podnítil, pročež nemohly být přičteny obviněnému. Situace obviněného však byla zcela odlišná, neboť ten sám vyvíjel značnou aktivitu (výše zmíněné konkrétní kroky) při plánování činu a spoluobvinění, kteří o jeho jednání informovali orgány činné v trestním řízení, se s ním již poté nesetkali a byli pro něj nekontaktní. Je tedy zřejmé, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s citovanou judikaturou, když jednání obviněného posoudily jako naplňující znaky přípravy trestného činu.

42. Skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tedy naplňuje definici přípravy trestného činu, přičemž byly splněny i formální podmínky její trestnosti. Soud prvního stupně tudíž jednání obviněného kvalifikoval správně a nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

43. Přestože obviněný formálně namítl nesprávné právní posouzení skutku ve vztahu ke kvalifikaci jeho jednání jako přípravy zločinu zbavení osobní svobody s tím, že ho bylo možno posuzovat maximálně za přípravu omezování osobní svobody, svoji námitku formuloval způsobem vymykajícím se předmětnému dovolacímu důvodu. Jeho argumentace totiž nesměřuje proti právnímu posouzení soudy zjištěného skutku, ale je založena na tom, že „nebylo zjištěno, ani prokázáno“, o jak závažnou intenzitu zásahu do osobní svobody poškozeného se mělo jednat.

44. Nad rámec své povinnosti dovolací soud uvádí následující, aby bylo postaveno na jisto, že právní kvalifikace jednání jako přípravy zbavení osobní svobody je správná. Z tzv. popisu skutku výroku o vině soudu prvního stupně vyplývá, že úloha spolupachatelů spočívala v „zadržení poškozeného, jeho umístění do dodávky a následné předání obžalovanému V. N., který by ho bez ohledu na čas a prostředky donutil k převedení finančních prostředků“. V bodě 164. odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně doplnil, že z hovorů obviněného vyplývá, že poškozený měl být dodávkou převezen do skladovacích prostor, kde by byl držen „den či dva, nebo i týden“ resp. až dva týdny. Logicky též soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na zdravotní stav obviněného by musel být poškozený nejméně svázán. Obhajoba obviněného, že nebyl schopen nikoho svázat a případně se o něj po dobu uvěznění starat neobstojí, neboť i tyto úkoly mohou být provedeny spolupachateli, zatímco obviněný „pouze“ přinutí poškozeného převést finanční prostředky.

45. Rozhodujícími hledisky pro rozlišení trestných činů zbavení osobní svobody podle § 170 a omezování osobní svobody podle § 171 jsou především povaha a intenzita zásahu do osobní svobody poškozeného a délka jeho trvání. „Právě proto, že významnou roli při posuzování, zda jde o zbavení osobní svobody, hraje i povaha a intenzita zásahu, nelze stanovit konkrétní časovou hranici, při jejímž překročení by již šlo o ,zbavení‘, a nikoli již o pouhé ,omezení‘ osobní svobody (vždy tomu tak však bude, pokud délka omezení osobní svobody přesáhne několik týdnů; při kratších dobách v řádech dnů bude třeba hodnotit konkrétní okolnosti případu)“ [viz Šámal, Pavel. § 170 (Zbavení osobní svobody). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2162, marg. č. 2.].

46. Podle judikatury Nejvyššího soudu „[z]ásadně platí, že čím je zásah do osobní svobody poškozeného co do povahy a intenzity razantnější, silnější a citelnější, tím kratší doba postačí k tomu, aby bylo možno považovat takový zásah za zbavení osobní svobody (např. při spoutání poškozeného, při jeho umístění do mimořádně stísněného prostoru), a naopak čím menší je razance, síla a citelnost zásahu do osobní svobody poškozeného, tím delší doba je nutná k tomu, aby zásah mohl být posouzen jako zbavení osobní svobody (např. jestliže poškozený má zachovánu určitou možnost volně se pohybovat v rámci nějakého objektu, v němž je proti své vůli držen, třeba v bytě či domě)“ (viz usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 638/2010).

47. Pro projednávanou věc je pak podstatný závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1353/2006, podle něhož „[z]a zbavení osobní svobody ve smyslu § 232 odst. 1 TrZ lze především považovat situaci, kdy je osobní svoboda poškozeného dotčena v takové míře, že je zcela vyloučeno, aby se vůbec samostatně pohyboval (např. je svázán, připoután k pevnému předmětu, uzavřen v malém prostoru). V tomto případě může být doba tak intenzivního zásahu do osobní svobody kratší (nejde-li o dobu zcela zanedbatelnou) ve srovnání se situací, kterou lze rovněž pokládat za zbavení osobní svobody a v níž sice osobní svoboda poškozeného není jednáním pachatele zcela vyloučena, neboť poškozený má určitou omezenou možnost pohybu (např. v rámci objektu, v němž ho pachatel proti jeho vůli drží), ale současně je takový zásah do osobní svobody poškozeného trvalý nebo alespoň dlouhotrvající“.

48. Aplikací citovaných východisek na projednávanou věc je zřejmé, že kvalifikace připravovaného jednání jako zbavení osobní svobody byla zcela správná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že poškozený měl být ve skladovém prostoru držen „bez ohledu na čas a prostředky“, přičemž s ohledem na zdravotní omezení obviněného by musel být spoután. Podle zmíněné judikatury přitom za situace, kdy je poškozený svázán může být doba tak intenzivního zásahu do osobní svobody kratší, nejde-li o dobu zcela zanedbatelnou. Uvedenému závěru nebrání ani skutečnost, že nebyla zjištěna přesná délka doby, po niž měl být poškozený zbaven osobní svobody, neboť jak již bylo výše uvedeno, obviněný předpokládal zadržení poškozeného minimálně na dobu jednoho dne, což při jeho pevném spoutání (které by bylo nezbytné, viz výše) bezpochyby představuje zásah do osobní svobody poškozeného natolik intenzivní, že ho lze posoudit výhradně jako zbavení osobní svobody. Je tudíž zřejmé, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani v tomto případě nedošlo. IV./3. K otázce porušení základních práv obviněného 49. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.

50. Namítal-li obviněný porušení zásady presumpce nevinny, respektive se dožadoval rozhodnutí v jeho prospěch v souladu s principem in dubio pro reo, připomíná Nejvyšší soud následující. Podstatou principu in dubio pro reo je, že přetrvávají-li po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností (např. ve vztahu ke skutku, osobě pachatele nebo zavinění), jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny rozhodnout ve prospěch obviněného (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09; ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08; nebo ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však vyplývá, že jednoznačně dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž poskytly odpovídající odůvodnění. Je tedy zřejmé, že nebyly splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soudy pochybnosti neměly.

V. Způsob rozhodnutí

51. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky, které odpovídaly obsahovému vymezení jím označených dovolacích důvodů, nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

52. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Posouzení důvodnosti dovolání IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. IV./3. K otázce porušení základních práv obviněného V. Způsob rozhodnutí Poučení: