6 Tz 13/2026

Rubrum

6 Tz 13/2026-40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Götha a soudců JUDr. Ivo Kouřila a JUDr. Vladimíra Veselého projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. 7. 2026 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. T. proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 1959, sp. zn. 1 T 50/59, a rozhodl takto:

Výrok

I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 1959, sp. zn. 1 T 50/59, byl porušen zákon v ustanoveních § 2 a § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného J. T.

II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 1959, sp. zn. 1 T 50/59, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 271 odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že obviněný J. T. nar. XY v XY, Slovensko, občan Slovenské republiky, bytem Domov pro seniory XY, nábr. XY XY, XY, Slovenská republika, se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 31. října 1959 v ranních hodinách po nastoupení vojenské základní služby u v. ú. XY XY odmítl obléci stejnokroj a provádět výcvik se zbraní, odvolávaje se při tom na své náboženské přesvědčení, ve kterém byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 1959, sp. zn. 1 T 50/59, shledán trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, neboť označený skutek není trestným činem.

Odůvodnění

I. Řízení předcházející podání stížnosti pro porušení zákona

1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 1959, sp. zn. 1 T 50/59, který nabyl právní moci, ačkoli přesný den se nepodařilo zjistit, byl J. T., v rozsudku označený jako „J. T.“ (dále jen „obviněný“), uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění (dále jen „tr. zákon), kterého se dopustil výše citovaným skutkem.

2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 270 odst. 1 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 1. 7. 1960, sp. zn. 1 T 50/59, byl obviněnému podle čl. III odst. 5 amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 prominut zbytek trestu odnětí svobody ve výměře 11 měsíců a 22 dnů pod podmínkou, že se do tří let od 9. 5. 1960 nedopustí úmyslného trestného činu.

II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní

3. Proti označenému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích podal ministr spravedlnosti (dále též „stěžovatel“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.

4. Poukázal na to, že jednání obviněného spočívalo v odepření výkonu vojenské služby z důvodu jeho náboženského přesvědčení a představovalo tak realizaci základního práva na svobodu svědomí garantovaného tehdejší ústavní úpravou (§ 15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky) i mezinárodními dokumenty (čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv vyhlášené dne 10. 12. 1948). Zdůraznil, že tehdejší právní řád nepřipouštěl žádnou alternativu k výkonu vojenské služby, čímž byl zvýrazněn formální charakter ústavně deklarovaného práva, a výkon této povinnosti byl v případech jejího odepření z důvodu svědomí vynucován prostředky trestní represe. Stěžovatel dovodil, že v posuzované věci absentoval znak protiprávnosti, a jednání obviněného tak nemohlo být trestným činem.

5. Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 1959, sp. zn. 1 T 50/59, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, a § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jeho zrušením, pozbyla podkladu, a konečně aby podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby.

6. Obviněný se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím obhájce JUDr. Lubomíra Müllera. Uvedl, že se plně ztotožňuje s její argumentací i právním posouzením věci a že jeho jednání bylo motivováno svědomím a náboženským přesvědčením. Poukázal na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu, podle níž je trestní postih za odepření vojenské služby z důvodu svědomí nepřípustný.

7. Současně namítl, že by nemělo být vyslovováno porušení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, neboť toto ustanovení již v době rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích bylo zrušeno, a považoval za vhodnější vyslovit porušení § 15 odst. 1 Ústavy z roku 1948. Závěrem navrhl, aby obviněného Nejvyšší soud podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se stížností pro porušení zákona v zásadě souhlasí, upozornil však na dílčí nedostatek její právní argumentace. Ministr spravedlnosti nesprávně vychází i v této věci z porušení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ačkoli toto ustanovení již v době rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích nebylo účinné, neboť bylo nahrazeno trestním řádem z roku 1956.

9. Pokud jde o hmotněprávní posouzení věci, ztotožňuje se státní zástupce se závěrem o porušení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Poukázal však na nejednotnost rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v obdobných věcech, kdy některé senáty vyslovují porušení pouze hmotněprávního ustanovení, zatímco jiné současně uvádějí i ustanovení procesní nebo zákon o soudní rehabilitaci. Státní zástupce za dostačující považuje vyslovení porušení samotného § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, zejména s ohledem na možnou absenci odvolacího řízení v dané věci. Nad rámec toho však poukázal na možnost zahrnout do posouzení i ustanovení § 2 tr. zákona, vymezující materiální znak trestného činu, tedy požadavek společenské nebezpečnosti jednání. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, jakož i na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudek ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 6 Tz 60/2024), s tím, že posouzení společenské nebezpečnosti má zohledňovat hodnotové ukotvení právního řádu a legitimitu tehdejšího režimu.

10. V návaznosti na to uvedl, že v podmínkách tehdejšího režimu nelze jednání spočívající v odepření vojenské služby z důvodu svědomí považovat za společensky nebezpečné, neboť armáda byla nástrojem nedemokratického režimu, který potlačoval základní práva. Tento závěr opřel o judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle níž nelze upřednostnit zájem takového režimu před základními právy jednotlivce. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud stížnosti pro porušení zákona vyhověl s tím, že porušení zákona bude vysloveno v ustanoveních § 2 a § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, napadené rozhodnutí bude zrušeno a obviněný bude podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.

III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona

11. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného.

12. Nejvyšší soud při formulaci tohoto závěru vyšel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Ta garantovala, a to na úrovni ústavního zákona, svobodu svědomí, neboť § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 stanovil, že se svoboda svědomí zaručuje. Lze poukázat i na znění § 16 odst. 1 Ústavy 9. května, podle kterého „každý má právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání“.

13. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.

14. Podle § 2 tr. zákona bylo „Trestným činem … jen takové pro společnost nebezpečné jednání, jehož výsledek uvedený v zákoně pachatel zavinil.“ 15. Ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, podle něhož bylo kvalifikováno jednání obviněného, stanovilo, že trestného činu vyhýbání se služební povinnosti se dopustí ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního výkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení.

16. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu s reálným stavem věci. Z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 1959, sp. zn. 1 T 50/59, se podává, že obviněný po povolání k výkonu vojenské služby dne 30. 10. 1959 nastoupil k vojenskému útvaru XY XY, kde dne 31. 10. 1959 odmítl obléknout vojenský stejnokroj a konat výcvik se zbraní a odůvodňoval to tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Obviněný byl podle rozsudku „členem sekty Svědci Jehovovi“. Pohovory, které s ním vedl jeho velitel, političtí pracovníci a vyšetřovatel prokuratury, na jeho postoji nic nezměnily. U hlavního líčení uvedl, že jeho náboženské přesvědčení mu brání konat vojenskou službu. Bývalý Vojenský obvodový soud v Pardubicích v napadeném rozsudku argumentoval, že každému občanu je sice ústavou zaručena svoboda náboženského vyznání, výkon tohoto práva však nelze stavět do protikladu k zájmům společnosti. Konstatoval, že ústava ukládá každému občanu jako nejčestnější povinnost obranu státu a lidovědemokratického zřízení. Obviněný tak podle něj naplnil všechny znaky posuzovaného trestného činu.

17. Skutečnost, že rozsudek nabyl právní moci, na něm není sice vyznačena, a podle stěžovatele se přesné datum nepodařilo zjistit, je však zřejmé, že k nabytí právní moci muselo dojít, a to již proto, že na podkladě napadeného rozhodnutí bylo následně rozhodnuto usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 1. 7. 1960, sp. zn. 1 T 50/59, o účasti obviněného na prezidentské amnestii.

18. Napadené rozhodnutí je třeba pokládat za nesprávné, neboť nerespektuje principy demokratické společnosti zaručující právo na svobodu svědomí. Obviněný (jak plyne z ustálených a popsaných skutkových zjištění, z nichž vycházel i tehdejší Vojenský obvodový soud v Pardubicích) uvedl, že jeho náboženské přesvědčení mu brání konat vojenskou službu. Obviněný tímto jednáním vyjadřoval a uplatňoval své základní právo občana na svobodu svědomí zaručené mu ustanovením § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948. Z uvedeného zjevně vyplývá, že bývalý Vojenský obvodový soud v Pardubicích nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona.

19. Nejvyšší soud předně opakovaně odkazuje na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (jakož i ve vyjádření obhájce obviněného k podané stížnosti pro porušení zákona zmiňované nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01), i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 52/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 31/2011, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 Tz 8/2013, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tz 15/2013, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 6 Tz 60/2023, ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 6 Tz 60/2024), a konstatuje, že pokud se obviněný fakticky odmítl podrobit základní vojenské službě a oblékat armádní stejnokroj z důvodu svého náboženského přesvědčení (jako Svědek Jehovův), a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zaručené Ústavou 9. května z roku 1948. Přestože tato Ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji již v druhém odstavci citovaného ustanovení nepřípustně omezila: „Světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.“ Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava popírala i v § 34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu.

20. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného, spočívající v tom, že si odmítl obléct vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou základní službu se zbraní, považovat za trestný čin. Proto je zřejmé, že Vojenský obvodový soud v Pardubicích porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud ho uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona.

21. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná i obdobné závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, který se k této otázce vyjádřil mimo jiné tak, že „svoboda svědomí má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem – tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje …. Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou. Na rozdíl od těchto svobod je podle Ústavního soudu rozhodnutí diktované svědomím „vždy konkrétním, neboť jeho předmětem je konkrétní chování v konkrétní situaci. Abstraktní, obecné nebo absolutní mohou být jen důvody nebo maximy, které spoluvytvářejí normu, již svědomí v daný okamžik akceptuje. Rozhodnutí diktované svědomím v nich může nalézt normativní odůvodnění, které se uplatní při řešení konfliktu mezi takovým principem či maximou a právní normou zavazující k opaku. Situace je ovšem vždy individualizovaná časem, místem a konkrétními okolnostmi. Podstatné je, že jde o vážné, mravní, na kategorie dobro a zlo orientované rozhodnutí‘ [rozhodnutí Ústavního soudu SRN in BVerfGE 12, 45 (55)], které jednotlivec prožívá jako závaznou povinnost či jako bezpodmínečný příkaz k určitému chování.“ 22. Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. k takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. „Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob, anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku ČR jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).

23. Vyslovené závěry Ústavního soudu jsou v plném rozsahu aplikovatelné i na posuzovaný případ. Bývalý Vojenský obvodový soud v Pardubicích obviněného v podstatě odsoudil pro jeho náboženské přesvědčení, aniž by zohlednil, že obviněný uplatnil své právo na svobodu svědomí, zaručené mu Ústavou, jakož i Všeobecnou deklarací lidských práv. Bývalý Vojenský obvodový soud v Pardubicích pochybil, neboť se vůbec nezabýval otázkou, zda posuzovaný skutek je vzhledem k motivaci obviněného vůbec trestným činem, za situace, kdy obviněný tímto svým jednáním pouze realizoval svá základní práva. Ze skutkových okolností (které ani obviněný v řízení před bývalým Vojenským obvodovým soudem v Pardubicích nepopřel a o jejichž správnosti Nejvyšší soud nemá pochybnosti) je zjevné, že obviněný, ačkoli se jej snažili jeho představení přesvědčit, setrval na svém odporu k vojenské službě, protože to vyplývalo z jeho náboženského vyznání – byl Svědkem Jehovovým. Pokud odmítl konat vojenskou základní službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou České republiky z roku 1948 zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení.

24. Nad tento nezbytný rámec je pak možné se ztotožnit i s doplňujícím návrhem státního zástupce opřeným o předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 6 Tz 60/2024, ohledně porušení § 2 tr. zákona, podle něhož trestným činem je jen takové pro společnost nebezpečné jednání, jehož výsledek uvedený v zákoně pachatel zavinil. Pokud tehdejší soud dovodil, že odpírání vojenské služby je společensky škodlivým jednáním bez ohledu na jeho motivaci, posuzoval jednání obviněného výhradně z ideologické perspektivy tehdejší doby. Tím postavil zájem nedemokratického režimu na posílení jeho mocenských struktur nad základní práva obviněného garantovaná na ústavní i mezinárodní úrovni, což samo o sobě je znakem nelegitimity a protiprávnosti (viz § 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, potvrzený nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93). Pakliže obviněný odmítl vykonávat vojenskou službu z důvodu svého svědomí a náboženského přesvědčení, nelze uzavřít, že by jeho jednání bylo pro společnost nebezpečné ve smyslu citovaného ustanovení. Proto ani z hlediska materiálního znaku trestného činu neměla být trestní odpovědnost obviněného dovozena.

IV. Způsob rozhodnutí

25. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích s výše citovanými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že stížností napadeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného, pokud jej uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Na základě výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že jím byl porušen zákon v ustanoveních § 2 a § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, v neprospěch obviněného J. T. Navrhované porušení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud nevyslovil, neboť toto ustanovení bylo v době rozhodnutí již zrušeno. Stejně tak do výroku tohoto rozsudku nebylo začleněno obhájcem doporučené vyslovení porušení § 15 odst. 1 Ústavy č. 150/1948 Sb. o zaručení svobody svědomí, neboť Nejvyšší soud v tomto řízení může vyslovit porušení zákona jen ohledně těch zákonných ustanovení, která byla ve věci nesprávně aplikována, nikoli těch, která eventuálně aplikována býti měla a ve věci se tak nestalo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 6 Tz 30/2019).

26. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. proto Nejvyšší soud zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne ze dne 10. 11. 1959, sp. zn. 1 T 50/59, a současně i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 271 odst. 1 tr. ř. pak sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek v jeho vymezení obsaženém v odsuzujícím rozsudku, a to proto, že tento skutek není trestným činem. Shledal totiž, že tak může učinit na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn.

27. Uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 274 odst. 4 tr. ř., neboť s takovým postupem obviněný (prostřednictvím obhájce), státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i ministr spravedlnosti vyjádřili souhlas.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 1. 7. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu