7 Tdo 1007/2012
V PLATNOSTIDalší rozhodnutí pod touto sp. zn.: Usnesení 5. 9. 2012
Nejvyšší soud rozhodl, že Krajský soud v Ústí nad Labem nesprávně právně posoudil skutek jako přečin vydírání, když měl být správně kvalifikován jako zločin vydírání na svědkovi. Soud zdůraznil, že svědkem je i poškozený, a to bez ohledu na časovou návaznost vydírání na předchozí trestný čin.
Rozšířený souhrn
Ze zvýšené ochrany osob, které jsou svědky v materiálním smyslu, vyplývá, že ze skutečnosti, že osoba je ve vztahu k předcházejícímu trestnému činu pachatele svědkem a zároveň poškozeným, nelze vyvozovat žádné odchylky z hlediska trestněprávních podmínek a míry ochrany takového svědka. Je proto bez významu, že vyděračské jednání směřuje právě proti osobě, na které byl předtím spáchán trestný čin, z něhož by pachatel mohl být usvědčen její svědeckou výpovědí jako poškozeného, a že časově následuje bezprostředně po spáchání trestného činu, z něhož by mohl být pachatel trestného činu vydírání usvědčen (k tomu č. 15/2002, č. 13/2012 Sb. rozh. tr.).
Rubrum
7 Tdo 1007/2012-II-41 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 9. 2012 v řízení, konaném o dovolání nejvyššího státního zástupce v trestní věci obviněného T. B. , vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 73/2011, t a k t o :
Výrok
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný T. B. bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř.
Odůvodnění
: Obviněný T. B. vykonává trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a osmi měsíců, který mu byl v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 73/2011 uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 To 759/2011. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1007/2012-I, byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, přičemž Krajskému soudu v Ústí nad Labem bylo přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci. Tím odpadl podklad pro další výkon trestu odnětí svobody a vyvstala nutnost rozhodnout o vazbě obviněného (§ 265l odst. 4 tr. ř.). Nejvyšší soud shledal, že na straně obviněného je nadále dán důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. Z tohoto důvodu byl obviněný ve vazbě již v původním řízení. Obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 6 T 73/2011, odsouzen pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět roků se zařazením do věznice s ostrahou. Změna, kterou z podnětu odvolání obviněného provedl Krajský soud v Ústí nad Labem a kvůli které nejvyšší státní zástupce důvodně podal dovolání v neprospěch obviněného, spočívala v tom, že skutek kvalifikovaný Okresním soudem v Litoměřicích jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku byl posouzen jen jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Po rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce, který se domáhal posouzení skutku i podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, je řízení ve stadiu, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem bude znovu rozhodovat o odvolání obviněného. Trestná činnost obviněného záležela podle zjištění Okresního soudu v Litoměřicích v podstatě v tom, že dne 19. 4. 2011 kolem 20,00 hodin na silnici mezi obcemi R. a D., okr. Litoměřice, společně s další osobou nejprve napadl poškozeného T. J., povalil ho na zem, bil ho, kopal do něj, škrtil ho, vyhrožoval mu zabitím a požadoval po něm vydání věcí, které měl poškozený u sebe, a následně poškozenému vyhrožoval zabitím pro případ, že věc oznámí policii. Za situace, kdy tu je nepravomocný odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, je třeba konstatovat, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že se staly skutky, pro které je obviněný stíhán, že tyto skutky mají všechny znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle § 173 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a že pachatelem těchto trestných činů je obviněný. Obviněný je osobou s rozsáhlejší kriminální minulostí. Vzhledem k tomu, že v poměru mezi některými odsouzenými jde o vztah souhrnnosti, byl v letech 2001-2009 celkem sedmkrát odsouzen. I když ohledně některých odsouzení již nastal účinek, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, zůstává skutečností, že se opakovaně dopustil různé úmyslné trestné činnosti, mimo jiné i krádeží a vydírání. V tomto světle je obviněný osobou s výrazným sklonem k páchání trestné činnosti a ke zjevné gradaci, pokud jde o její závažnost. Z výkonu posledního trestu odnětí svobody byl obviněný propuštěn dne 15. 10. 2009, takže nyní projednávanou trestnou činnost spáchal jeden a půl roku po propuštění. Tento krátký časový odstup jasně ukazuje na to, že je velmi obtížné dosáhnout trvalé nápravy obviněného. Zároveň z uvedených skutečností vyplývá důvodná obava, že při pobytu na svobodě obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je nyní stíhán, jak to předvídá ustanovení § 67 písm. c) tr. ř. Účelem vazby podle tohoto ustanovení je předejít tomu, aby obviněný trestnou činnost opakoval. Závažnost projednávané trestné činnosti ve spojení s výrazným stupněm narušení obviněného vylučují reálnost úvahy, že by účelu vazby mohlo být dosaženo jiným opatřením. Nejvyšší soud proto rozhodl, že obviněný T. B. se bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. V Brně dne 5. září 2012 Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec Právní věta: Ze zvýšené ochrany osob, které jsou svědky v materiálním smyslu, vyplývá, že ze skutečnosti, že osoba je ve vztahu k předcházejícímu trestnému činu pachatele svědkem a zároveň poškozeným, nelze vyvozovat žádné odchylky z hlediska trestněprávních podmínek a míry ochrany takového svědka. Je proto bez významu, že vyděračské jednání směřuje právě proti osobě, na které byl předtím spáchán trestný čin, z něhož by pachatel mohl být usvědčen její svědeckou výpovědí jako poškozeného, a že časově následuje bezprostředně po spáchání trestného činu, z něhož by mohl být pachatel trestného činu vydírání usvědčen (k tomu č. 15/2002, č. 13/2012 Sb. rozh. tr.). Soud: Nejvyšší soud Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 7 Tdo 1007/2012 Datum rozhodnutí: 05.09.2012 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Svědek, Vydírání Dotčené předpisy: § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, § 175 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: A Publikováno ve sbírce pod číslem: 48 / 2013 7 Tdo 1007/2012-I-37 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 5. 9. 2012 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného T. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 To 759/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 73/2011 a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 To 759/2011. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 6 T 73/2011, byl obviněný T. B. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. l tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a odsouzen podle § 173 odst. l tr. zákoníku, § 43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Kromě toho bylo obviněnému podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo protialkoholní ústavní ochranné léčení. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 7 To 759/2011. Podle § 258 odst. l písm. d), f) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. l tr. zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. l tr. zákoníku a odsouzen podle § 173 odst. l tr. zákoníku, § 43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky a osm měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo protialkoholní ústavní ochranné léčení. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o náhradě škody. Nejvyšší státní zástupce podal v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Napadl výrok o vině obviněného přečinem vydírání podle § 175 odst. l tr. zákoníku. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek, který Krajský soud v Ústí nad Labem kvalifikoval jako přečin vydírání podle § 175 odst. l tr. zákoníku, měl být správně posouzen jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Vytkl, že Krajský soud v Ústí nad Labem se neřídil stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaným pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr. Nejvyšší státní zástupce se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku, proti němuž směřovalo dovolání, i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné. Skutek, jehož právní posouzení je z hlediska vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolání sporné, spočíval podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem a předtím i podle zjištění Okresního soudu v Litoměřicích v podstatě v tom, že obviněný dne 19. 4. 2011 kolem 20,00 hodin mezi obcemi R. a D., okr. Litoměřice, poté, co se společně s další osobou dopustil loupežného přepadení poškozeného T. J., si poškozeného vyfotografoval do svého mobilního telefonu se slovy „já tu jeho držku vyfotím“ a „když ho nezabijem teď, najdeme si ho jindy, jestli cekne“, dále vůči poškozenému opakovaně pronesl výrok „jestli to řekneš bengům, je po tobě“ a nakonec poškozenému hodil klíče od jeho vozidla a pak již si ho nevšímal. Přečin vydírání podle § 175 odst. l tr. zákoníku záleží mimo jiné v tom, že pachatel jiného pohrůžkou násilí nutí, aby něco opominul. O zločin vydírání podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se jedná mimo jiné tehdy, jestliže pachatel spáchá čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. Okresní soud v Litoměřicích uvedl k právnímu posouzení skutku paušálně jen to, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku po stránce objektivní i po stránce subjektivní. Nad tento rámec neuvedl nic bližšího. Krajský soud v Ústí nad Labem se neztotožnil s aplikací ustanovení § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, což odůvodnil tím, že „teoreticky by se mohlo jednat o materiálního svědka s ohledem na rozhodnutí č. 15/2002 Sb. rozh. tr., avšak krajský soud má za to, že prvé bezprostředně navazující jednání vůči témuž poškozenému nelze kvalifikovat jako vydírání na svědkovi, a když nemůže být takto posouzeno, jednalo se tak o vydírání prosté“. K výkladu zákonného znaku trestného činu vydírání podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), které je obsahově totožné s ustanovením § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010, přijalo trestní kolegium Nejvyššího soudu stanovisko publikované pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr. Z obsahové shody obou citovaných ustanovení vyplývá, že toto stanovisko je aplikovatelné i po 1. 1. 2010. Ze zmíněné úvahy Krajského soudu v Ústí nad Labem je patrno, že tento soud si byl vědom stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, avšak neřídil se jím vzhledem k okolnosti, že jednání obviněného, kterým pronesl pohrůžky na adresu poškozeného, bezprostředně navazovalo na jednání, kterým se proti poškozenému dopustil loupeže, přičemž kladl důraz na to, že po předcházející loupeži byly pohrůžky prvním jednáním obviněného vůči poškozenému. Právní názor Krajského soudu v Ústí nad Labem je mylný. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr. vychází z toho, že svědkem ve smyslu § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. a tedy i ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku není jen osoba, která již byla formálně předvolána v procesním postavení svědka k výslechu v řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci, ale každá osoba od doby, kdy svými smysly vnímala skutečnosti, o nichž pak musí pravdivě vypovídat v případě, že se ocitne v procesním postavení vyžadujícím od ní popis vnímaných skutečností, pokud jsou tyto skutečnosti významné pro rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci. Stanovisko vykládá pojem „svědek“ šířeji v jeho materiálním významu, tj. jako osobu, která něco viděla, slyšela, cítila nebo jinak vnímala, a nikoli úzce jen v jeho formálním významu, tj. jako osobu, která byla v rámci probíhajícího řízení předvolána k výslechu. Tento výklad je v souladu s účelem ustanovení § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jímž je zajistit zvýšenou ochranu osob, které z vlastního smyslového vnímání disponují poznatky o skutečnostech významných pro rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, proti vyděračskému jednání směřujícího k tomu, aby tyto osoby neuvedly pravdivě své poznatky o takových skutečnostech. Prostřednictvím zvýšené ochrany osob, které jsou svědky v materiálním smyslu, se ostatně zajišťuje také ochrana řádného výkonu veřejné moci. Typickým případem opodstatněné aplikace ustanovení § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je jeho použití při právním posouzení skutku spočívajícího v tom, že pachatel, spolupachatel či účastník trestného činu si je vědom, že jeho trestné jednání vnímala jiná osoba, která by ho mohla pravdivou výpovědí usvědčit, a proto na tuto osobu zaútočí násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy se záměrem odradit ji od pravdivé výpovědi pro případ, že by byla vyslýchána jako svědek. Přitom svědkem může být i osoba, proti které byl trestný čin spáchán (poškozený). Z toho, že osoba je ve vztahu k předcházejícímu trestnému činu svědkem a zároveň poškozeným, nevyplývají žádné odchylky či zvláštnosti, pokud jde o podmínky a míru ochrany takového svědka. Žádný význam nemá případná okolnost, že vyděračské jednání časově následuje bezprostředně po spáchání trestného činu, z něhož by mohl být pachatel vyděračského jednání usvědčen. Bez významu je také to, že vyděračské jednání směřuje proti osobě, na které byl předtím spáchán trestný čin, z něhož by pachatel mohl být usvědčen svědeckou výpovědí této osoby jako poškozeného. Jakýkoli význam postrádá i to, že vyděračské jednání pachatele je po spáchání předcházejícího trestného činu jeho prvním aktem vůči poškozenému. Žádná z těchto okolností ani jejich souhrn nemůže přesvědčivě odůvodnit závěr, že svědkem ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku není osoba, proti které směřuje vyděračské jednání, jehož cílem je přinutit ji, aby neuvedla pravdu o předcházejícím trestném jednání pachatele, pro případ, že bude vyslýchána jako svědek a že tedy bude mít povinnost vypovídat pravdivě. V posuzované věci nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se od citovaného stanoviska publikovaného pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr., a to ani se zřetelem ke skutkovým okolnostem, na jejichž zjištění byl založen výrok o vině obviněného. Tyto okolnosti nevykazují nic, co by stavělo posuzovaný skutek mimo dosah citovaného stanoviska a tím pádem i mimo dosah ustanovení § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Skutek měl být správně posouzen jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v části, v níž byl obviněný uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. l tr. zákoníku, je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., jak ho v neprospěch obviněného uplatnil nejvyšší státní zástupce. V důsledku toho nemůže napadený rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného, obstát jako celek. Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Ústí nad Labem znovu rozhodne o odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích a bude se při tom řídit právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 5. září 2012 Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.