7 Tdo 1087/2024-1926

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2025 o dovolání obviněného D. D. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 55 To 302/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 20/2023, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2023, č. j. 6 T 20/2023-1749, byl obviněný D. D. uznán vinným ad I.) přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ad II.) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a ad III.) zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaným, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti osmi měsíců za současného vyslovení dohledu. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu společnosti v trvání tří let. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo dále uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 5 ZT 73/2022, pro skutek kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 55 To 302/2023-1821, pod bodem I. zrušil k odvolání obviněného podaného proti všem výrokům napadenému rozsudku s výjimkou výroku ad I.), kterým byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry, dále výroku, kterým byl obviněný částečně obžaloby zproštěn, a výroku o náhradě škody podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v odsuzujícím výroku o vině v bodech II. a III., v celém výroku o trestu a ve výroku o ochranném opatření vysloveném podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku a v celém výroku o náhradě škody vysloveném podle § 229 odst. 1 tr. ř. a za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného D. D. nově uznal vinným ad II. (dříve III.) zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za který ho nově odsoudil, jakož i za skutek a trestný čin uvedený v bodě I. výroku o vině napadeného rozsudku, který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců za současného vyslovení dohledu. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu společnosti v trvání tří let. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu pak bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Pod bodem II. pak rozhodl podle § 259 odst. 1 tr. ř. tak, že se věc v rozsahu zrušeného výroku o vině uvedeném v bodě II. napadeného rozsudku vrací soudu prvního stupně, neboť je nutno učinit ve věci rozhodnutí nové. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3. Uvedeného zločinu ad II. rozsudku odvolacího soudu se obviněný dopustil v podstatě tím, že v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch v době od 26. 10. 2020 do 17. 5. 2021 v místě svého trvalého bydliště na adrese Olomouc, XY č. XY celkem v 36 případech podrobně popsaných v tomto rozsudku zejména prostřednictvím internetu odeslal různým nebankovním společnostem žádosti o úvěr, přestože v té době splácel své předchozí finanční závazky a měl další finanční závazky podrobně uvedené u každého dílčího útoku v rozsudku, přičemž tyto podstatné údaje při sjednávání úvěrových smluv zamlčel, kdy mu nebyly žádné finanční prostředky vyplaceny [bod 1), 2) 7), 8), 10), 11), 25), 26), 32), 33), 35)], případně mu vyplaceny byly [bod 3) až 6), 9), 12) až 24), 27) až 31), 34), 36)], přičemž část z nich uhradil či splácel, čímž způsobil škodu ve výši 499 800 Kč a v případě, že by mu byly vyplaceny finanční prostředky, o které žádal, by způsobil škodu o 1 629 000 Kč vyšší, tedy celkem škodu ve výši 2 128 800 Kč, což se mu však nepodařilo.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho výroku pod bodem I., podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Rovněž pak rozvedl, že soudy se nevypořádaly se zjištěnými skutečnostmi vylučujícími existenci obligatorního znaku skutkové podstaty úvěrového podvodu, a skutková věta odsuzujícího výroku neobsahuje povinné náležitosti co do popisu naplnění skutkové podstaty.

5. Konkrétně měl obviněný za to, že prosté vyplnění poptávkových formulářů prezentovaných na webových stránkách poskytovatelů úvěrů či zprostředkovatelů úvěrů nelze podřadit pod fázi sjednávání úvěrové smlouvy. Upozornil na to, že tyto formuláře mohl vyplnit kdokoli, s jakýmikoli údaji, např. i pod jménem cizím či smyšlené osoby, což zcela snižuje jejich význam. Účelem uvedených poptávkových formulářů je zahájení kontaktu mezi oběma subjekty a eliminace zájemců, u nichž je již z vyplněných údajů zjevné, že nejsou úvěruschopní. Vyplněné informace v poptávkovém formuláři tudíž nejsou pro další postup poskytovatele úvěru podstatné; teprve až zájemce projde tímto zpravidla zautomatizovaným sítem, je s ním zahájen samotný proces sjednávání úvěru, v jehož rámci již jsou závazně zjišťovány a prověřovány informace o poměrech žadatele o úvěr. Teprve až tento individuální proces zahrnující interakci obou stran dovolatel podřadil pod zákonný znak „sjednání úvěru“. Rovněž zdůraznil, že řada poškozených poskytovatelů úvěru sdělila soudu, že údaje o poptávce úvěru obdržela nikoli přímo, ale od zprostředkovatelů úvěrů. Obviněný tak neměl partnera, s nímž by úvěr sjednával, a záleželo na zprostředkovateli, jakému poskytovateli poptávku žadatele zašle.

6. Dále rozporoval právní posouzení znaku „podstatné údaje zamlčí“. Obviněnému bylo kladeno za vinu, že v poptávkových formulářích zamlčel údaje o rozsahu a výši svých závazků, resp. měsíčních splátek. Takové údaje po něm však nebyly v rámci poptávkových formulářů ani požadovány, a proto neměl důvod je sám od sebe do formulářů uvádět. Upozornil na to, že právě údaje o přesné struktuře závazků žadatele jsou předmětem prověřování v rámci sjednávání úvěru. Neuvedení těchto nevyžadovaných údajů v poptávkovém formuláři tudíž podle něj nelze označit za jejich zamlčení.

7. Poukázal též na nejednoznačnost a neurčitost popisu jednotlivých položek v poptávkových formulářích (např. položky „měsíční výdaje“), což nemohlo být kladeno k jeho tíži. K údajně nesprávným úvahám odvolacího soudu v tomto směru obviněný upozornil, že předmětem posuzování je otázka naplnění znaků úmyslného trestného činu ze strany obviněného, což nelze vyvozovat z domněnek, co si obviněný mohl myslet nebo jak mohl obsah těchto formulářů chápat. Obviněný přinejmenším ze svého subjektivního hlediska vyplnil formuláře správně, a ani případné odlišné možné posouzení těchto formulářů (způsobu jejich vyplnění) nemůže založit trestněprávní odpovědnost obviněného, zejména subjektivní stránku.

8. Dále se tázal, zda lze za podstatný údaj při sjednávání úvěru označit existenci závazků, které jsou splatné až po předjímané splatnosti žádaného úvěru (a tudíž nemohou ovlivnit zvažování poskytovatele úvěru). Např. ve skutkové větě zmiňovaný závazek vůči věřiteli J. M. byl splatný až po splatnosti poptávaných úvěrů. Tento závazek tak nebyl měsíčně splácen, ani se jinak neprojevil na posuzování úvěruschopnosti žadatele, a tedy se nejednalo o podstatný údaj pro poskytování úvěru. Za zjevně nesprávný označil opačný názor odvolacího soudu, podle něhož neuvedení existence v budoucnu splatného závazku v poptávkovém formuláři zakládá spáchání trestného činu.

9. Obviněný též nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že opakované podávání nových poptávek na poskytnutí úvěru poté, co předchozí byly zamítnuty, má za následek opakované páchání jednotlivých dílčích útoků trestného činu úvěrového podvodu. Zdůraznil, že jeho záměrem bylo získat úvěr v určité výši, a bylo mu vcelku lhostejné, který subjekt mu jej poskytne. Proto pokud byl zamítnut jeden poptávkový formulář, vyplnil v podstatě se stejnými informacemi poptávkový formulář další. Podle jeho přesvědčení mu tak nelze klást za vinu, že měl v úmyslu získat úvěry (způsobit škodu) v celkové výši součtu jistin všech poptávaných úvěrů, když je nepochybné, že pokud by mu byl úvěr na základě některé poptávky poskytnut, již by o něj dále nežádal. Neakceptoval tak postup soudu, který shledal dílčí útoky ve vyplnění jednotlivých poptávkových formulářů, a takto poptávané úvěry pro účely stanovení celkové výše škody sčítal. Uznal, že v nejkřiklavějších případech odvolací soud tuto argumentaci sice akceptoval, avšak vytýkal mu, že stejnou právní logikou se neřídil i u případů ostatních.

10. Odvolacímu soudu též vytýkal, že každoměsíční opakované (revolvingové) poskytování úvěru od stejného poskytovatele, ve stejné výši, bylo posouzeno jako opakovaný dílčí útok trestného činu úvěrového podvodu. Za nepochybné označil, že pokud by byl úvěr poskytnut již přímo na uvedené delší časové období, pak by výše škody odpovídala právě výši úvěru, avšak „v případě opakovaných úvěrů odvolací soud stanoví výši škody jako součet postupně (automaticky opakovaně) poskytnutých úvěrů“. Takové právní posouzení považoval za zjevně nesprávné, neboť tím obviněného zcela nedůvodně a nepřiměřeně poškodil.

11. Konečně poukazoval na procesní pochybení odvolacího soudu, pokud ve skutkové větě pouze obecně uvedl, že „odsouzený splácel své předchozí finanční závazky u jiných nebankovních společností s celkovou měsíční splátkou 73 787 Kč“, aniž by ale bylo specifikováno, o jaké přesně závazky se jedná. Bez uvedení této podstatné části skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu je napadený rozsudek nedostatečný a neurčitý.

12. Závěrem uvedl, že rozhodnutí soudů tak spočívá zejména na nesprávném právním posouzení věci, a navrhl proto, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, podle § 265k odst. 2 tr ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l dost. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13. Obviněný následně své dovolání doplnil. Zejména prohlásil, že se vzniklou situaci snažil řešit primárně formou konsolidace vzniklých závazků a následně se dostal do tzv. dluhové pasti. Vyslovil lítost nad tím, že způsobil zánik jím vybudovaného spolku K. T., z. s., a připomněl, že sám na sebe podal trestní oznámení. V průběhu řízení namítal mj. skutečnost, že nemohl uvést všechny skutečnosti, které jsou mu kladeny za vinu, neboť to v mnoha případech nebylo ani možné, tedy subjektivně nemohl spáchat tvrzený trestný čin. Uvedený (nikoli nezákonný) přístup pak vyvozoval i ze skutečnosti, že se snažil jednotlivé půjčky v rámci splátkového kalendáře průběžně hradit. Soudy se nezabývaly skutečností, že obviněný celkovou dlužnou částku při vyplňování jednotlivých formulářů u jednotlivých společností v některých dílčích útocích ani vyplnit nemohl. V mnoha případech podle dokumentů v soudním spise formuláře neobsahovaly možnost celkové zadlužení k danému datu uvést. Stejně tak všeobecné podmínky poskytovatelů nebankovních půjček neobsahují požadavek na klienta, který o půjčku prostřednictvím online formuláře zažádá, aby tohoto poskytovatele musel kontaktovat. Nesouhlasil s tím, že jeho vina je založena odkazem na jeden konkrétní případ, v němž byla vyžadována celková výše závazků, kdy soudy tento závěr implicitně aplikovaly na všechny další dílčí útoky podle obžaloby, aniž by se vůbec zabývaly skutečností, zda to bylo možné. Současně nesouhlasil s tím (volně parafrázována slova obviněného), že pokud žádal o informaci při konsolidaci všech závazků, a tedy o uvedení měsíční pravidelné splátky, nemohl očekávat, že pokud má nyní splatnou jednorázovou půjčku ve výši 30 000 Kč a současně ví, že v blízké době bude muset uhradit další závazky, tak že zde uvede měsíční pravidelnou splátku ve výši 30 000 Kč. V těchto případech obviněný uvedl reálné náklady, které musí pravidelně měsíčně platit, a i přes tuto skutečnost byl uznán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření předně uvedl, že uplatněná argumentace je pouhým opakování obhajoby obviněného, s níž se již soudy správně vypořádaly. K dovolací námitce formálně podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak neopodstatněné, že pod pojem sjednávání úvěrové smlouvy nelze podřadit prosté vyplnění poptávkových formulářů na webových stránkách poskytovatelů úvěrů nebo jejich zprostředkovatelů, poukázal na znění § 211 tr. zákoníku a slova „kdo při sjednávání úvěrové smlouvy“. S odkazy na konkrétní judikaturu soudů akcentoval, že sjednáváním je každé jednání předcházející vlastnímu uzavření úvěrové smlouvy, v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité informace. Z toho a rovněž z logiky věci vyplývá, že navazující formální znak „uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů“ se vztahuje na celý proces sjednávání úvěrové smlouvy.

15. Státní zástupce nepřisvědčil ani další hmotněprávní výhradě obviněného, podle níž zamlčením podstatných údajů nemůže být neuvedení údajů o rozsahu a výši závazku a jejich měsíčních splátek v poptávkových formulářích, kdy tyto údaje po obviněném nebyly požadovány, přičemž jsou předmětem prověřování až při sjednávání úvěru. Naopak mezi typické příklady zamlčení podstatných údajů zařadil případy, kdy pachatel, ač zná svou nepříznivou finanční situaci, tuto poškozené úvěrující společnosti zamlčí. Takovou situaci je třeba odlišit od uvedení nepravdivého údaje k přímému dotazu poskytovatele úvěru, neboť k zamlčení podstatných údajů ve smyslu předmětného trestného činu může dojít bez ohledu na okolnost, zda je pachatel na tyto údaje úvěrujícím dotázán.

16. K výtce obviněného, že ze svého subjektivního hlediska vyplnil formuláře správně, přičemž jednotlivé položky v poptávkových formulářích byly popsány nejednoznačně, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud dostatečně srozumitelně ozřejmil, na podkladě jakých důkazů a z nich vyplývajících skutečností bylo možno přijmout závěr o jednání obviněného v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný totiž věděl o svém zadlužení a jeho narůstající tendenci a v této nepříznivé a zhoršující se finanční situaci neváhal před poskytovali úvěrů, u nichž žádal o úvěrové financování, své skutečné finanční potíže tajit, nesdělovat existenci jiných významných závazků, výši zadlužení a pravidelných splátek.

17. Nesouzněl ani s dovolatelem, že za podstatný údaj při sjednávání úvěru nemůže být považován závazek, který bude splatný až po předjímané splatnosti žádaného úvěru. Míra zatížení žadatele o úvěr jinými závazky je jedním ze základních kritérií, která poskytoval úvěru zvažuje při posuzování otázky, zda předmětnou smlouvu s daným subjektem uzavře. Konkrétně ve vztahu k zatajení finančního závazku vůči věřiteli J. M. uvedl, že se nejednalo o žádný pouze formálně existující závazek, přičemž jeho existence byla obviněným před úvěrujícími zpravidla (s výjimkou pouze dvou dílčích útoků pod body 4. a 5.) zatajována vedle dalších skutečností vztahujících se k dalším závazkům a povinnosti k úhradě pravidelných měsíčních splátek. Co se týče útoků vymezených pod body 4. a 5. deklaroval, že se může v případě krátkodobého úvěru s měsíčním intervalem jeho splacení na částku v řádu 25 000 Kč na první pohled zdát významnost údaje o existenci dluhu ve výši 200 000 Kč jako nižší, pokud by bylo možno současně konstatovat jeho až v budoucnu nastanuvší termín splatnosti. Poukázal však na dodatečné dojednání odložení termínu splatnosti tohoto dluhu i vyjádření společnosti Zaplo Finance, s. r. o., že pokud by společnosti byly známy skutečné výdaje obviněného, jeho žádost by byla zamítnuta. Zohlednil též, že tato společnost si na svých internetových stránkách jako podmínku poskytnutí úvěru klade podmínku bezdlužnosti žadatele o úvěr. Soudy tudíž podle něj nepochybily, pokud zatajení existence dluhů z půjček poskytnutých obviněnému svědkem J. M. v procesu sjednávání úvěrových smluv se společností Zaplo Finance, s. r. o., vyhodnotily jako zatajení podstatného údaje.

18. K námitce nesprávné právní kvalifikace části jednání obviněného jako dílčích útoků pokračujícího zločinu úvěrového podvodu akcentoval, že obviněný v ní blíže nespecifikuje, jakých konkrétních útoků by se měla vlastně týkat. Pokud se obviněný dopustil opakovaně jiným konkrétním jednáním vůči úvěrujícímu (byť totožnému) dalšího pokusu o dosažení prospěchu z poskytnutého úvěru za současného zvovuuvedení nepravdivých údajů nebo zamlčení údajů podstatných, musí se podle státního zástupce jednat o dílčí útok trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že odvolací soud v případech dílčích útoků pod body 33. a 35. výroku o vině akceptoval, že v krátké době opakované neúspěšné pokusy o sjednání úvěrové smlouvy na nízké částky úvěru podávané vůči též úvěrující společnosti prostřednictvím internetové komunikace nelze posuzovat odděleně jako samostatné dílčí útoky pokusu o spáchání trestného činu, kdy by se měly pro určení výše hrozící škody sčítat všechny částky z opakované poptávky. Takový postup pak považoval za správný, neboť obviněnému nelze přičítat úmysl způsobení škody vyšší, než byla požadovaná výše úvěru v prvotní žádosti. Argumentoval-li dovolatel tím, že mu nelze klást za vinu úmysl získat úvěry (způsobit škodu) ve výši součtu jistin všech poptávaných úvěrů, jelikož má být nepochybné, že v případě poskytnutí úvěru na základě některé z poptávek by již o další úvěr nežádal, tuto úvahu vyvrací samotné jednání obviněného. Ten totiž byl bez váhání schopen v jeden den sjednat i několik úvěrových smluv na různé částky a s rozličnými úvěrujícími společnostmi, přičemž mu první takto uzavřená smlouva a poskytnutá částka rozhodně nijak nebránila v záměru poptávat a sjednávat další úvěry.

19. K námitce procesního pochybení stran uvedení ve skutkové větě pouze celkové výše měsíčních splátek, uvedl, že ji nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.

20. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

22. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

24. Pakliže obviněný úvodem svého mimořádného opravného prostředku deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž spatřoval v existenci zjevného rozporu ve smyslu první alternativy shora citované, nutno konstatovat, že k takovému svému tvrzení nepředložil žádné konkrétní argumenty. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. Pokud pak jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí, že není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř. Předmětný dovolací důvod vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, případně které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Lze tudíž uzavřít, že ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

25. Nicméně valnou většinu námitek obviněného lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé. V jeho rámci je pak skutkový stav hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

26. Trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a takovým činem způsobí značnou škodu. Nutno podotknout, že obviněnému bylo vytýkáno, že jednak při sjednávání úvěrové smlouvy podstatné údaje zamlčel a způsobil tímto činem značnou škodu, jednak se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby při sjednávání úvěrové smlouvy podstatné údaje zamlčel a způsobil tímto činem značnou škodu v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.

27. Dovolatel pak právně relevantním způsobem rozporoval naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu. Nejvyšší soud však jeho námitky shledal zjevně neopodstatněnými.

28. Předně podle obviněného nelze pod pojem sjednávání úvěrové smlouvy podřadit prosté vyplnění poptávkových formulářů prezentovaných na webových stránkách poskytovatelů úvěrů či jejich zprostředkovatelů, neboť tento proces slouží toliko k zahájení kontaktu a eliminaci úvěru neschopných zájemců. Vlastní proces sjednávání úvěru mezi poskytovatelem úvěru a zájemcem (zahrnující interakci obou stran) má být zahájen až následně po tomto úvodním sítu.

29. Se zřetelem ke vznesené výhradě je tedy nutné ozřejmit, jak lze chápat pojem „při sjednávání úvěrové smlouvy“ obsažený v § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 6/2004 Sb. rozh. tr.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/2017 Sb. rozh. tr.). I podle judikatury lze hovořit o jednání, v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité informace a na základě nich vyjadřují svá stanoviska, tj. jedná se o celý kontraktační proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 215/2011, a Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140-271. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2715).

30. Nejvyšší soud zastává názor, že neexistuje žádný důvod z dosahu zákonného znaku sjednávání úvěrové smlouvy vyčleňovat uvádění údajů (vyžadovaných poskytovatelem úvěru či v jeho zájmu zprostředkovatelem uzavření smlouvy) na internetovém formuláři. Ve shodě s názorem státního zástupce lze uvést, že dovolatel na veřejné síti dostupným formulářům, které jsou zájemcům o úvěr poskytovány ze strany úvěrujících společností za účelem ověření jejich majetkových a příjmových poměrů a schopnosti splácet úvěr, přikládá ohraničený účel pouhé eliminace zájemců o úvěr s tím, že pro další postup poskytovatele v procesu sjednávání úvěrových smluv nejsou podstatné. Nicméně tyto mají bezesporu stejný význam jako formuláře, jež jsou úvěrujícími společnostmi zájemcům o úvěr předkládány v listinné podobě. Již odvolací soud pak zdůraznil, že obviněnému bylo velice dobře známo, jakým způsobem se takové úvěry uzavírají, přičemž nelze uvést, že pokud klient vyplňuje například první formulář, jedná se o automatický postup a takový krok žadatele není zavazujícím a není možno jej považovat za jednání směřující k uzavření úvěrové smlouvy. Byť způsob poskytnutí úvěru tzv. na dálku (prostřednictvím internetu) je neosobní, jedná se o zcela běžný způsob uzavírání smlouvy, a pokud žadatel vyplňuje takový formulář, není možno uvést, že by postup žadatele do nějakého okamžiku nebyl zavazující a od dalšího okamžiku ano.

31. Dále dovolatel rozporoval právní posouzení dalšího znaku objektivní stránky přisuzovaného trestného činu, a to „podstatné údaje zamlčí“. V tomto ohledu argumentoval, že měl v poptávkových formulářích zamlčet údaje o rozsahu a výši svých závazků, avšak takové údaje o něm v rámci formuláře požadovány nebyly, a tudíž je neměl důvod sám od sebe uvádět, kdy jsou nadto předmětem prověřování ze strany poskytovatelů úvěrů až v rámci vlastního sjednávání úvěru.

32. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření, tj. takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Příkladem zamlčení podstatných údajů je jednání pachatele, který, ač znal svoji nepříznivou finanční situaci, tuto poškozené úvěrující společnosti zamlčel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 852/2014, a Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140-271. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2722).

33. Není tedy pochyb o tom, že majetkové poměry a nepříznivá finanční situace obviněného byly podstatnými údaji ve shora předestřeném smyslu. Při jejich znalosti by totiž úvěrující smlouvy neuzavřeli a úvěry neposkytli. „Zamlčením“ podstatných údajů je třeba rozumět stav, při kterém ten, komu jsou tyto údaje známy a ví o jejich významu pro druhou stranu, s níž jedná o uzavření smlouvy, je druhé straně nesdělí, a to bez ohledu na okolnost, zda je na ně výslovně dotazován. Tím se tato varianta jednání liší od té varianty, jejíž podstatou je „uvedení“ nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, což je aktivní jednání, které je zpravidla reakcí pachatele na výslovný dotaz, ale může být vyvoláno i vlastním podnětem pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 7 Tdo 988/2014).

34. S uvedeným se pojí i námitka obviněného, že za podstatný údaj při sjednávání úvěru nelze označit existenci závazků, které jsou splatné až po předjímané splatnosti žádaného úvěru (což konkrétně vztáhl k závazku vůči věřiteli J. M.). Dovolací soud však opakovaně konstatuje, že míra zatížení žadatele o úvěr jinými závazky je jedním ze základních hledisek, která poskytovatel úvěru zvažuje při posouzení otázky, zda úvěrovou smlouvu uzavře či s jakými podmínkami tak učiní, což bylo ostatně potvrzeno i vyžádanými zprávami od úvěrujících společností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1037/2015). V kontextu uvedeného lze mít za to, že soudy nepochybily, pokud zatajení existence nikterak zanedbatelných a rychle narůstajících dluhů z půjček poskytnutých obviněnému svědkem J. M. v procesu sjednávání úvěrových smluv vyhodnotily jako zatajení podstatného údaje.

35. Nejvyšší soud proto na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci byl beze zbytku naplněn zákonný znak „zamlčení podstatných skutečností“ předmětného trestného činu.

36. Obviněný dále tvrdil, že ze svého subjektivního hlediska vyplnil formuláře správně, přičemž jednotlivé položky v poptávkových formulářích byly popsány nejednoznačně (např. měsíční výdaje).

37. V obecné rovině se ve vztahu k přisouzené základní skutkové podstatě trestného činu úvěrového podvodu vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž dlužno podotknout, že úmysl pachatele nemusí směřovat ke vzniku škody, jenž se ostatně nevyžaduje. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 5 písm. c) tr. zákoníku pak ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku postačuje nedbalost (absenci zavinění ve vztahu ke způsobení značné škody však dovolatel nerozporuje). Dále lze nastínit, že subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).

38. Nicméně soudy na základě relevantních skutečností učinily správný závěr o subjektivní stránce dovolatele. Jak již bylo řečeno, obviněný zamlčel svou finanční situaci, přičemž si musel být vědom toho, že jeho peněžní závazky převyšují jeho měsíční příjmy a dostal se do tzv. dluhové pasti. Stran významu jednotlivých položek ve formulářích již odvolací soud poukázal na existenci podrobně zpracovaných všeobecných podmínek poškozených společností i vysvětlení jednotlivých pojmů. Obviněný tak jednal přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Ze subjektivního hlediska bylo obviněnému snadno seznatelné, že se jedná o údaje podstatné, neboť to vyplývá ze samotné podstaty úvěru jako soukromoprávního institutu ovládaného zásadou vzájemného plnění smluvních stran. Strana, která by předem věděla, že se jí plnění podle smlouvy ve skutečnosti nedostane, by nemohla mít na uzavření smlouvy žádný zájem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 7 Tdo 988/2014). Pakliže dovolatel některé úvěry (alespoň částečně) splácel, činil tak pouze díky dalším úvěrům. K výhradě obviněného stran nedostatku úmyslu lze konkludovat, že skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění, obsahují dostatečná a konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují, jak volní, tak i vědomostní složku zavinění obviněného, jakožto subjektivní stránky zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Ani v tomto ohledu mu tedy nebylo možné přisvědčit.

39. Dovolatel dále označil za nesprávné právní posouzení jako dílčích útoků pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu jednak to, že odvolací soud považoval za nové útoky opakované podávání poptávek na poskytnutí úvěru poté, co předchozí poptávky byly odmítnuty, jakož i opakované (revolvingové) poskytování úvěru od stejného poskytovatele, což mělo vést k jeho nedůvodnému poškození z důvodu sčítání výše škod.

40. Co se týče opakovaných půjček, je nutno podotknout, že odvolací soud přisvědčil námitkám obviněného v té části, že pokud během jednoho dne opakovaně poslal stejnou žádost o poskytnutí úvěru stejnému poskytovateli, je nelogické, aby byl v takovém případě soudem shledán vinným z dílčího útoku, v němž byly všechny částky ze stejné žádosti sečteny (útoky pod body 33. a 35.). Pakliže byly opakované žádosti odesílány v úzkém časovém prostoru, kdy se jednalo o stejné částky vůči stejné společnosti, nebylo i podle odvolacího soudu prokázáno, že úmyslem obviněného bylo získat úvěr ve výši, která je součtem opakujících se stejných žádostí (viz odstavec 23. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z podaného mimořádného opravného prostředku pak není patrné, s kterými konkrétními dílčími útoky pokračujícího trestného činu obviněný nesouhlasí. Ostatní případy posouzené jako samostatné dílčí útoky totiž vůbec nevykazovaly tytéž okolnosti, jež jednání obviněného provázely v oněch dvou případech pod body 33. a 35. výroku o vině. Jestliže se dovolatel opakovaně dopustil jiným konkrétním jednáním vůči úvěrujícímu (byť totožnému) dalšího pokusu o dosažení prospěchu z poskytnutého úvěru či sjednání úvěrové smlouvy za současného zamlčení podstatných údajů, jednalo se o dílčí útok pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu. Obdobnou optikou lze nahlížet na opakované (revolvingové) poskytování úvěru od stejného poskytovatele. Právní kvalifikaci jednání obviněného jako pokračujícího trestného činu lze tak označit za zcela přiléhavou.

41. Pakliže obviněný v této souvislosti akcentoval, že jeho záměrem bylo získat úvěr v určité výši, a tudíž v případě neúspěchu vyplnil další poptávkový formulář v podstatě se stejnými informacemi, kdy neměl úmysl způsobit škodu v celkové výši součtu jistin všech poptávaných úvěrů, nebylo možno mu přisvědčit. Sčítání výše škod u jednotlivých poptávaných úvěrů je zcela akceptovatelné a odpovídající § 116 tr. zákoníku o pokračování v trestném činu. Nelze pak opomenout, že toto tvrzení dovolatele bylo vyvráceno jeho samotným počínáním, neboť tento byl schopen v jeden den sjednat i několik úvěrových smluv na různé částky s různými úvěrujícími společnostmi, přičemž mu první takto uzavřená smlouva a poskytnutá částka rozhodně nijak nebránila v záměru poptávat a sjednávat další úvěry a peníze z nich inkasovat (srov. body 12. až 17., 20. až 21., 28. až 33. výroku o vině napadeného rozsudku).

42. Konečně mimořádný opravný prostředek obviněného obsahoval námitku procesního pochybení spočívající v tom, že odvolací soud ve skutkové větě uvedl pouze obecně celkovou výši měsíčních splátek, k nimž byl povinován, aniž by přesně specifikoval, o jaké závazky se jednalo. Z toho dovolatel usuzoval na nedostatečnost a neurčitost napadeného rozsudku. Nicméně údajná vada předkládaná obviněným není podřaditelná pod žádný z taxativně stanovených dovolacích důvodů. Lze toliko doplnit, že vyjádření znaku zamlčení podstatného údaje konstatováním existence jiných závazků na straně obviněného s jejich charakteristikou v podobě souhrnné výše měsíčních splátek odpovídá formálním znakům skutkové podstaty přisuzovaného trestného činu. Z popisu jednotlivých dílčích útoků zřetelně vyplývá, že je v nich zahrnuto, jaké závazky měl dovolatel v okamžiku, kdy o každý jednotlivý úvěr žádal.

43. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit. V.Závěr 44. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného D. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání V.Závěr