7 Tdo 1174/2025-1105

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2026 o dovolání obviněného K. J. podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 7 To 172/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 110/2023, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. J. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 3. 2025, č. j. 50 T 110/2023-994, byl obviněný K. J. uznán vinným pod bodem 1) přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí pod bodem 1) a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 1 T 59/2017, který nabyl právní moci dne 26. 6. 2017, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 1 T 59/2017, který nabyl právní moci dne 26. 6. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Za zločin týrání svěřené osoby pod bodem 2) a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 46 T 10/2022, který nabyl právní moci dne 14. 4. 2022, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 46 T 10/2022, který nabyl právní moci dne 14. 4. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy.

2. Uvedených trestných činů se obviněný K. J. podle zjištění soudu prvního stupně dopustil v podstatě tím, že 1) v přesně nezjištěnou dobu, nejméně od května 2016 do 22. 11. 2016 na blíže nezjištěných adresách v Praze, XY, v ulici XY v XY, a na dalších místech, zpravidla po předchozí slovní rozepři vyvolané obviněným v důsledku jeho nespokojenosti s chováním poškozené spočívajícím zejména v nedostatečné úrovni péče poškozené M. M. o nezletilého syna a domácnost a také v důsledku telefonického kontaktu poškozené s matkou, s čímž obviněný nesouhlasil, opakovaně verbálně nejméně jednou týdně hlasitým křikem často doprovázeným nadávkami typu „krávo blbá, píčo, ty krávo blbá, zkazíš i to žrádlo“ napadal svou tehdejší přítelkyni – poškozenou M. M., se kterou žil ve společné domácnosti, přičemž nejméně ve čtyřech případech vyvrcholily jeho slovní ataky ve fyzické napadení poškozené M. M., spočívající zejména v úderu otevřené dlaně do obličeje, zad nebo v nakopnutí, přičemž dvakrát se tak stalo v blíže neurčený den v přítomnosti bratra poškozené V. M., který s nimi v tu dobu sdílel společnou domácnost, a v dalších dvou případech byla poškozená nucena v důsledku těchto napadení vyhledat lékařské ošetření, a to dne 15. 6. 2016 pro kontuzi dolní části zad a pánve a dne 22. 11. 2016 pro podlitiny v obličeji, na ramenou, zádech a hýždích a zhmoždění měkkých pokrývek lebních v týlní krajině, 2) nejméně od podzimu 2016 do dubna 2021 v blíže nezjištěných dnech, na blíže nezjištěných adresách v Praze v XY, v XY, v ulici XY v XY a na dalších místech, opakovaně fyzicky i verbálně napadal svého syna – poškozeného AAAAA (pseudonym), kdy jej nepřiměřeně fyzicky trestal za sebemenší prohřešek, konkrétně úderem přes ruce za rozlití horké polévky dne 22. 11. 2016, minimálně dvakrát úderem vařečkou a nejméně v sedmi případech křikem za zvracení poté, co poškozeného nezletilého nutil konzumovat neúměrné množství jídla, v jednom případě úderem pálkou na stolní tenis do hlavy poté, co se nezvládl věnovat obviněným uloženému úkolu spočívajícímu v psaní písmen, kdy bezprostředně po tomto incidentu přistoupil obviněný ke sprchování poškozeného ledovou vodou, v jednom případě jej udeřil přes zadek lamelou z postele za nepřiměřenou hru se starším bratrem, minimálně v jednom případě jej nechal za trest spát na zemi, a dále nejméně 1x za 14 dní jej za různé drobné prohřešky trestal údery dlaní do oblasti hýždí nebo křikem, a dále poškozeného nutil k učení dovedností, na které ještě nebyl vývojově zralý, zejména sezení a psaní, přičemž poškozený v důsledku jednání obviněného vykazuje příznaky syndromu týraného dítěte.

3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, č. j. 7 To 172/2025-1038, bylo odvolání obviněného směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

4. Lze doplnit, že Obvodní soud pro Prahu 9 již dříve ve věci obviněného K. J. rozhodl rozsudkem ze dne 5. 12. 2023, č. j. 50 T 110/2023-624, kterým byl obviněný uznán vinným pod bodem 1) přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 7 To 22/2024-685, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek pouze ve výroku o nároku poškozeného AAAAA na náhradu nemajetkové újmy, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. o tomto nároku podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. znovu rozhodl. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání poškozeného zamítnuto. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný dovolání, přičemž usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2024, č. j. 7 Tdo 704/2024-789, byl tento rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 zrušeny, včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 9 bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Následně rozhodl soud prvního stupně shora uvedeným způsobem.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.

6. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) uvedl, že nepopíral verbální rozepře s poškozenou a přiznal rovněž výjimečné fyzické roztržky, přičemž si neuvědomoval, že by jeho jednání mohlo být vnímáno jako protiprávní. Dovolatel upozornil na rozpory ve výpovědi poškozené M. M., která si události nevybavovala a nedokázala je časově zařadit. Konkrétně poukazoval na určení doby jejich spolužití, jakož i frekvenci fyzických roztržek. K fyzickým napadením specifikoval, že poškozená popsala pouze dva incidenty, a to incident při „svíčkové“ a incident na chatě ze dne 22. 11. 2016. Soudy přesto učinily v rozporu s dokazováním závěr, že k fyzickému napadení poškozené došlo minimálně ve čtyřech případech. K výpovědi svědka V. M. uvedl, že ten se kromě incidentu při „svíčkové“ vyjadřoval k incidentu, kdy syn obviněného a poškozené spadl z postýlky, avšak dovolatel ani poškozená o žádném takovém incidentu nehovořili, přičemž k němu nedošlo. U incidentu na chatě dne 22. 11. 2016 trval obviněný na tom, že se událost odehrála jinak, než jak ji popisuje poškozená; avšak i z výpovědi poškozené vyplývá, že se jednalo o vzájemnou potyčku. Tato dále potvrdila, že v době, než se stěhovali na chatu v říjnu 2016, se jejich vztah zlepšil, a v období od října 2016 do incidentu na chatě pak nebyl zaznamenán žádný významný konflikt.

7. V provedeném dokazování nemá podle názoru obviněného oporu ani závěr, že poškozená byla v submisivním postavení. Hádky obvykle vyvolávala, obviněného svým jednáním provokovala, navazovala paralelní vztahy s jinými muži, o společného syna se nestarala řádně. Žádný ze svědků pak nepotvrdil, že by zaznamenal na poškozené nějaké modřiny či stopy fyzického násilí.

8. Odvolací soud též nesprávně posoudil otázku společného obydlí ve smyslu přisuzovaného trestného činu. Minimálně v září 2016 poškozená s obviněným nežila ve společné domácnosti (v září došlo k ukončení a v říjnu k obnovení). Obviněný vyslovil nesouhlas s interpretací tvrzeného ukončení společné domácnosti coby krátkodobou návštěvou rodičů, a to s ohledem na délku trvání, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 1446/2008. Z uvedeného usuzoval, že nebyla naplněna „skutková podstata přečinu podle § 119 odst. 1 tr. zákoníku“.

9. Stran hádek či verbálních roztržek argumentoval, že on i poškozená potvrdili, že jejich vztah byl komplikovaný. Poškozená připustila, že vulgární nadávky obviněnému oplácela a iniciátorem hádek byla i ona, přičemž svým jednáním mnohdy k hádkám dávala záminku, což potvrdila i svědkyně L. Z. Obviněný někdy poškozené razantněji sdělil své výhrady k domácnosti a péči o syna (zanedbávání péče o syna ze strany poškozené potvrdili i svědci T. S. F. a M. S.). Závěr o jejich nerovném postavení s poukazem na věkový rozdíl proto považoval za nepřípadný. Poškozená pak sama uváděla, že s obviněným nežili ve společné domácnosti a jezdila za ním na návštěvy. Celé září 2016 dokonce bydlela u svých rodičů a v mezidobí udržovala vztahy s jinými muži. Takové chování podle přesvědčení dovolatele nevykazuje submisivní jedinec, který se bojí opustit vztah. Po ukončení vztahu s obviněným pak plynule navazovala partnerské vztahy s jinými muži. Závěr ohledně četnosti hádek za období květen 2016 až 22. 11. 2016, tj. jednou týdně, nevyplývá z provedeného dokazování, neboť obviněný ani poškozená spolu nesdíleli společnou domácnost a převážně se navštěvovali. Společně se přestěhovali na chatu až v říjnu 2016. Hádky v tvrzené četnosti nemohly probíhat, neboť se v daném období pravidelně na týdenní bázi nevídali. Navíc sama poškozená k tomuto období uvedla, že se jejich vztah začal zlepšovat.

10. V řízení pak byla nedostatečně vyhodnocena výpověď poškozené a její následné chování k obviněnému. Pokud by skutečně docházelo ke shora popsanému jednání obviněného vůči poškozené, je s podivem, že by poškozená společného syna přenechávala do péče obviněnému. Obdobné platí o následném chování poškozené, která v období po roce 2016 absolvovala operaci páteře a poté bydlela u obviněného, který se staral o ni i o jejich společného syna, což potvrdila i R. Š. Při tvrzeném týrání by takové počínání poškozené bylo pochybné, když už v té době udržovala vztah se svým současným snoubencem M. S. Měl pak za to, že takto by jistě nereagovala žádná skutečná oběť domácího týrání.

11. K uloženému trestu ve výši šesti měsíců uvedl, že byť odpovídá dolní hranici trestní sazby podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu žádného trestného činu. Proto i tento považoval za nepřiměřený.

12. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) napadené usnesení rovněž považoval za vydané v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním. Nebylo potvrzeno, že by obviněný na poškozeného AAAAA vulgárně křičel a nadával mu, což potvrdila i poškozená. Žádný ze svědků neuvedl, že by obviněný poškozenému nadával. Obviněný nepopíral incident ze dne 22. 11. 2016, kdy plácnul poškozeného přes ruce za rozlití polévky, avšak zdůrazňoval, že se jednalo o malou intenzitu a o výchovné potrestání za špatné chování. Byl pak toho názoru, že plácnutí přes ruce či zadek nemůže vykazovat znaky týrání dítěte. K potrestání lamelou postele uvedl svou verzi, podle níž v návaznosti na ohrožení jednoho ze starších bratrů poškozeného lehce lamelou plácnul přes zadek; opět se nejednalo o krutý či nepřiměřený trest a poškozený na těle neměl žádné poranění. K potrestání pingpongovou pálkou uvedl, že šlo o malý úder do oblasti hlavy poškozeného bez poranění. K psaní písmenek, soudy vyhodnocenému coby nepřiměřenému úkolu, konstatoval, že nevyžadoval, aby písmenka byla dokonalá, jen chtěl, aby poškozený uměl držet tužku v ruce a udělat čáru na papíře. Poškozený dělal obviněnému různé naschvály a provokoval ho. Byl pak potrestán za nekázeň, ale intenzita byla malá a nezanechala na něm žádné fyzické následky.

13. K potvrzenému závěru, že obviněný na poškozeného v sedmi případech křičel za to, že se pozvracel, uvedl, že ve své výpovědi připustil, že se poškozený občas při jídle pozvracel. Jestliže se tak od podzimu 2016 do dubna 2021 stalo pouze sedmkrát, četnost lze vyjádřit tak, že přibližně jednou za rok poškozenému verbálně vytkl chování u jídla. Z dané frekvence však nelze seznat, že by se mělo jednat o trvající týrání naplňující znak trestného činu.

14. K dalšímu závěru, že měl nejméně jednou za 14 dní poškozeného nepřiměřeně trestat např. údery dlaní či křikem, konstatoval, že odporuje provedenému dokazování. Poškozená i obviněný uvedli, že po ukončení jejich vztahu mu poškozená syna dávala pouze na víkendy ve frekvenci jednou za 14 dní. Poškozená nepotvrdila, že by se poškozený vracel od obviněného s modřinami či podlitinami, přičemž tvrzené jednání obviněného by muselo zanechat na těle poškozeného nějaké stopy. Nebylo ani prokázáno, že by se obviněný k poškozenému choval popsaným způsobem pokaždé, kdy ho měl v péči. Poznamenal též, že poškozená by nepředávala dovolateli poškozeného, pokud by nabyla přesvědčení, že se k poškozenému chová způsobem, s nímž nesouhlasí. Odvolací soud zcela pominul i výpověď svědkyně J. M., která uvedla, že se jí poškozený vždy jevil v pořádku, přičemž při hrubém či špatném zacházení by se své babičce jistě svěřil. Obdobně k výpovědi otce poškozené svědka V. M. podotkl, že nezletilý uvedl, že obdržel od obviněného pohlavek, avšak vždy to vnímal jako výchovný pohlavek, a žádného zranění si na poškozeném nevšiml.

15. Soudy tedy podle jeho přesvědčení nepostupovaly správně. Z provedeného dokazování však nevyplývá, že by se mělo jednat o opakované jednání, které by vykazovalo znaky soustavnosti. Jednání nevykazuje znaky trestného činu podle § 198 tr. zákoníku, ale nejvýš lze uvažovat o samostatných událostech, které nemají žádnou časovou souvislost.

16. Dále považoval uložený trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců za velmi přísný, neboť za skutkově mnohem závažnější trestné činy soudy ukládají trest mírnější. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 8 Tdo 751/2025, ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 4 Tdo 981/2023, ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 7 Tdo 761/2023, a ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 3 Tdo 864/2022. Tvrdil pak, že mu měl být uložen trest mírnější, a to na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.

17. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu v celém rozsahu odsuzujícího výroku o vině a navazujících výroků o trestu a povinnosti k náhradě škody.

18. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že argumentace uplatněná obviněným odpovídá označeným dovolacím důvodům. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že jej obviněný uplatnil zřejmě v jeho první zákonné alternativě, avšak pouhá polemika obviněného s hodnocením důkazů soudy není s to ji naplnit. Dovolatel nespecifikoval předvídaný zjevný rozpor, neboť po dovolacím soudu požadoval pouze přehodnocení skutkových závěrů učiněných soudy na základě provedených důkazů jejich novým přezkoumáním. Soudy dovozený průběh skutkového děje se pak opírá zejména o výpověď poškozené M. M., svědků L. Z. a V. M., stejně jako o výpovědi dalších svědků.

19. Stran časové lokalizace skutku soudy správně uzavřely, že obviněný špatně nakládal s poškozenou od května do listopadu 2016. Skutečnost, že poškozená během této doby navštěvovala i své rodiče, neznamená, že po tuto dobu nežila s obviněným ve společném obydlí. Krátkodobou návštěvu přitom nelze interpretovat tak, že poškozená opustila společnou domácnost, aby se tam v říjnu 2016 zase vrátila. Ani krátkodobé zklidnění situace nemělo na právní posouzení jednání obviněného vliv, neboť trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím s určitými prvky trestného činu pokračujícího, neboť se skládá z jednotlivých dílčích aktů, které samy o sobě nemusí být nijak závažné. Pro tento stav je typické střídání období klidu s obdobím úkorného jednání pachatele vůči oběti. Akcentovala, že poškozená popsala soužití s obviněným jako vztah plný hádek, osočování a ponižování. Obviněný měl neustálé výhrady vůči její péči o domácnost, během výtek na poškozenou křičel a oslovoval ji dehonestujícími výrazy. Pokud se postavila na odpor, napadl ji fyzicky. Během šesti měsíců vzal soud za prokázaná čtyři fyzická napadení, přičemž dvakrát musela poškozená vyhledat lékařskou pomoc. Pokud jde o počet fyzických ataků, je irelevantní, že poškozená zpočátku popsala sama pouze incidenty dva. Na třetí incident si následně vzpomněla a jedno napadení popsal pouze svědek V. M.

20. Dále státní zástupkyně považovala za v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výtku obviněného, jíž zpochybnil, že by s poškozenou M. M. v době od května 2016 do 22. 11. 2016 vedl společnou domácnost. Byť poškozená občas odjela k rodičům nebo utekla z důvodu špatného chování dovolatele, byly patrné znaky společného soužití a snahy o vedení rodinného života a společné domácnosti. Poškozená dávala peníze dovolateli, který opatřoval potřeby pro nezletilého, potraviny, přičemž obviněný v jednom případě žádal, aby nájem zaplatila poškozená, která se starala o společnou domácnost, vařila, uklízela. Vedení společné domácnosti vychází mimoděk i z výtek obviněného, které směřovaly ke způsobu, jakým se poškozená starala o domácnost a dítě. Nebylo rozhodné, že v září 2016 byla poškozená přibližně měsíc u rodičů, aby si vyřídila potřebné záležitosti spojené se školní docházkou. Soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že společné obydlí je forma soužití osob, které trvale žijí na určitém místě nebo spolu i přes občasnou nepřítomnost společně hradí náklady na své základní potřeby a provoz domova.

21. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) poukázala na to, že je irelevantní, pokud obviněný fyzicky trestal nezletilého z výchovných důvodů, resp. na něj křičel. Tyto způsoby výchovy, kdy křik a fyzické tresty byly součástí každodenního života, označila za neakceptovatelné. Soudy ve svých rozhodnutích správně poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019, z nějž vyplývá, že je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku týrání třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Soudy uzavřely, že v popisovaném případě použité metody přesáhly pro nezletilého únosnou hranici. Poškozený se svého otce bál a na jeho chování reagoval v několika případech i dávivým reflexem. Ze znaleckého posudku znalce PhDr. Karla Humhala vyplývá, že znalec na poškozeném shledal známky traumatizace, které jsou spojeny s působením otce.

22. Žádnému ze zákonných dovolacích důvodů pak obecně neodpovídají námitky zpochybňující přiměřenost uloženého trestu. K přezkumu výroku o trestu by mohl Nejvyšší soud přikročit pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by šlo o porušení ústavního principu proporcionality, avšak o takový případ se v posuzované věci nejedná. V obou případech byl obviněnému ukládán trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a vždy jako trest souhrnný. Při stanovení druhu a výměry trestu měly soudy na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestů v trestním zákoníku a výrok o trestu náležitě odůvodnily. Výrok o trestu proto žádným ústavním deficitem netrpí. Za nepřípadné označila poukazy obviněného na skutkové souvislosti v jiných trestních věcech. Již z kritérií § 39 tr. zákoníku je seznatelné, že ukládání trestu je individuální záležitostí a v zásadě nelze uvažovat o naprosto totožných případech. V posuzované trestní věci je navíc určující, že obviněnému byly ukládány tresty souhrnné, neboť vždy byly ukládány za dva trestné činy.

23. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

25. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

26. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

27. Úvodem je vhodné doplnit, že Nejvyšší soud v této věci rozhoduje opakovaně. Je tedy záhodno připomenout, že jeho předchozí kasační zásah uskutečněný k dovolání obviněného usnesením ze dne 11. 9. 2024, č. j. 7 Tdo 704/2024-789, byl učiněn především pro prozatím nedostatečné skutkové závěry stran skutku pod bodem 1). Nejvyšší soud zejména soudům vytýkal, že se dostatečně nezabývaly intenzitou jednání, četností útoků obviněného, což nebylo ve skutkové větě uspokojivě popsáno. Nezabývaly se rovněž otázkou, zda v jednání obviněného nechybí soustavnost a plynulost s tím, že je nutno dostatečně vyložit, v čem shledávají u jednání obviněného vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti i v kontextu konkrétního partnerského soužití. Až po vyjasnění těchto okolností bylo možné uzavřít, zda obviněný prokázaným jednáním naplnil znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění podklad v provedeném dokazování mají, avšak soudy se rovněž měly zabývat otázkou kvantifikace jednotlivých útoků, aby bylo zřetelné, že se nejedná o jakési izolované excesy s časovými odstupy.

28. Nyní podaný mimořádný opravný prostředek brojí proti skutkovým i právním závěrům učiněným soudy u obou zmíněných skutků. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů dostály své povinnosti a akceptovatelným způsobem jeho požadavkům vyhověly. Soud prvního stupně upravil skutkovou větu svého odsuzujícího rozsudku ve smyslu požadavků Nejvyššího soudu tak, aby vyjasnil a precizoval četnost některých fyzických i verbálních útoků obviněného. Současně z popisu skutků vyplývá, že část skutkových zjištění u obou skutků oproti původnímu výroku vypustil. Dovolací námitky, k nimž se dovolací soud dále podrobněji vyjádří, pak postrádají opodstatnění.

29. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) majoritní část dovolacích námitek obviněného spočívala ve zpochybnění skutkových zjištění soudů. V tomto směru se vymezil proti časovému ohraničení skutku, kdy byl odsouzen pro úkorné jednání vůči své tehdejší družce poškozené M. M. Dále namítal nesprávné vyhodnocení chování poškozené, která se nenacházela v submisivním postavení, jakož i rozporoval počet fyzických roztržek a hádek zasazených do uvedeného období.

30. Danou argumentaci lze pouze s určitou dávkou tolerance podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný totiž částečně odkazoval na konkrétní důkazy, s nimiž měly být jednotlivé skutkové závěry v rozporu.

31. Avšak soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je rovněž nutno připomenout, že zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.

32. Stran námitek zpochybňujících skutková zjištění soudů a jejich hodnocení důkazů je potřeba uvést, že soudy na základě provedeného dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Svá skutková zjištění opřely především o výpověď poškozené M. M., která byla v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to především výpověďmi svědků (zejm. lze zmínit výpovědi svědků L. Z. a V. M.), stejně jako listinnými důkazy (např. lékařské zprávy nebo listinné důkazy vztahující se k přestupkovému jednání obviněného) a znaleckými posudky (zejm. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, odvětví různá klinická psychologie vypracovaný MUDr. Martinou Kašpárkovou a PhDr. Karlem Humhalem). K námitkám vzneseným vůči věrohodnosti poškozené Nejvyšší soud uvádí, že soudy dostatečně vyložily, proč ji považovaly za věrohodnou, neboť nestála osamoceně, ale byla podpořena dalšími ve věci provedenými důkazy. Soud prvního stupně vzal též v úvahu, že poškozená sice vypovídala poněkud zmateně, zejména pokud jde o časové vymezení, avšak s ohledem na časový odstup události a snahu o vytěsnění nepříjemných vzpomínek toto považoval za pochopitelné. Nadto nebylo ani opomenuto, že se poškozená nesnažila obviněnému uškodit, ba naopak jednání obviněného ve vztahu k její osobě zlehčovala. Uvedeným závěrům pak Nejvyšší soud nemá co vytknout, neboť je plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., pokud soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely z této svědecké výpovědi a posuzovaly ji jako pravdivou. Celkově v provedených důkazech nelze shledat rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi prezentované dovolatelem popisující toliko adekvátní reakce obviněného na závadové chování poškozené a reciproční chování obou aktérů, neboť byla provedenými důkazy vyvrácena.

33. Dovolatel část svých výhrad směřoval proti počtu konkretizovaných fyzických napadení. Nicméně minimálně čtyři fyzické ataky proti poškozené v předmětném období byly spolehlivě důkazně podloženy. Ostatně již odvolací soud se s ohledem na totožné odvolací námitky jednotlivým incidentům podrobně věnoval (odstavce 18. až 20.), přičemž lze zopakovat, že soud prvního stupně nevycházel toliko z výpovědi poškozené, nýbrž i z výpovědi svědka V. M. a lékařských zpráv. V podrobnostech lze tedy na přesvědčivé odůvodnění dostatečného důkazního podkladu ke každému identifikovanému fyzickému útoku (kopnutí do zad, incident při svíčkové, napadení po spadnutí syna z postele a poslední incident na chatě) odkázat. Stran rozporovaného průběhu incidentu na chatě, jenž dovolatel popsal coby vzájemnou potyčku po předchozí rozepři, již bylo rovněž osvětleno, že ačkoli incident mohl začít jako vzájemná potyčka, skončil zcela jednostranně – obviněný poškozenou udeřil pěstí do oka, dal jí několik facek a hodil ji na skříň, v důsledku čehož musela vyhledat lékařské ošetření. Současně se lze v této souvislosti ohradit proti tvrzení obviněného, že žádný ze svědků nezaznamenal na poškozené nějaké modřiny či stopy fyzického násilí, neboť je v příkrém rozporu se svědeckými výpověďmi svědků V. M. a L. Z. Uvedená fyzická napadení pak nelze vnímat separovaně, jak činí obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku, nýbrž ve vzájemné souvislosti s dalšími formami zejména psychického násilí, jehož se současně dopouštěl. Dovolatel přitom rozporoval i verbální útoky s ustálenou četností nejméně jednou týdně, neboť se s poškozenou v daném období pravidelně na týdenní bázi nevídali. K tomu lze uvést, že četnost verbálního napadání v rámci agresivních hádek vyplývá z výpovědi poškozené, s jejímž vyjádřením korespondovala i výpověď svědka V. M., který s obviněným a poškozenou část skutku bydlel. Konečně i doba, kdy poškozená prokazatelně sdílela s obviněným společnou domácnost, byla stanovena na základě výpovědi poškozené a upřesněna v souvislosti s výpověďmi dalších osob (zejm. svědka V. M.) a listinnými důkazy (lékařskými zprávami). Již odvolací soud zcela přesvědčivě zdůvodnil, že v rámci dlouhého a komplikovaného partnerství je nepochybné, že se poškozená na jaře 2016 znovu i se synem nastěhovala k obviněnému, na dobu několika měsíců obnovili partnerské soužití, avšak pro neustálé konflikty, verbální i fyzické ataky v listopadu 2016 znovu obviněného opustila a vrátila se k rodičům. Není tedy pravdou, že by se v předmětném období toliko navštěvovali.

34. Dostatečně byl též odůvodněn skutkový závěr, že vztah obviněného a poškozené byl absolutně nerovný. Byl vzat v potaz věkový rozdíl o téměř čtvrtstoletí v kontextu osobnostních rysů obou aktérů, jakož i znalecké závěry prezentované především znalcem PhDr. Karlem Humhalem, jenž identifikoval výrazně asymetrický partnerský vztah. Nejednalo se o italskou domácnost, neboť poškozená nebyla schopná se obviněnému účinně postavit, přičemž byly popsány její obvyklé reakce („zalezla a brečela“), pročež byla jednoznačně v roli ohrožené osoby a obviněný v roli agresora. Navzdory přesvědčení obviněného, že poškozená svým chováním dávala záminky k potyčkám (paralelní vztahy s jinými muži či nedostatečná péče o společné dítě), nic ho neopravňovalo k tomu, aby i přes subjektivní přesvědčení o nutnosti razantního „sdělení“ svých výtek překračoval nejen hranice společenské, nýbrž i zákonné. Relevanci postrádá tvrzení dovolatele, který odkazuje na chování poškozené nad rámec vytyčeného skutku, kdy mu dál svěřovala společného syna a po operaci páteře u něj bydlela a on se o ní staral. Obviněný totiž nepřípadně generalizuje chování skutečné oběti domácího násilí, a to i s odkazy na udržování vztahů s jinými muži. Z dokazování tedy zcela zřetelně vyplývá, že obviněný byl vůči poškozené v dominantním postavení, přičemž se její chování snažil podrobit své vůli, zlé chování obviněného vnímala velmi intenzivně a dovolatele se bála, neboť žila v permanentním strachu z fyzického napadení. Pro úplnost lze dodat, že již odvolací soud přiléhavě poukázal na skutečnost, že na podstatě jednání obviněného nic nemění ani skutečnost, že se poškozená nechovala (vždy) pouze jako pasivní oběť, resp. v určitých okamžicích byla schopna obranné reakce. Ani aktivní obrana oběti, která se v určitých okamžicích může agresorovi postavit na odpor, ještě nezpochybňuje jinak nerovnoměrné rozdělení rolí [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 4 Tdo 10/2024, a Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, § 199. Dostupné na beck-online.cz].

35. Lze tedy uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soud prvního stupně řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

36. Dovolatel dále právně relevantním způsobem v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rozporoval naplnění objektivní stránky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, a to jednak nenaplnění znaku spolužití ve společném obydlí, jednak znaku týrání. Nejvyšší soud nicméně i tyto námitky nyní shledal zjevně neopodstatněnými.

37. Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí.

38. Obviněný namítal nesprávné právní posouzení otázky společné domácnosti. Ohradil se proti tomu, že by spolu s poškozenou v dotčeném období, tedy v době od května 2016 do 22. 11. 2016, vedli společnou domácnost, neboť poškozená bydlela u svých rodičů, kde ji pouze navštěvoval, a s ohledem na délku trvání pobytu u rodičů (září 2016), byla přerušena časová souvislost a došlo k opuštění společné domácnosti ze strany poškozené.

39. Pro naplnění znaku „společné obydlí“ ve smyslu trestného činu podle § 199 tr. zákoníku je podstatnou okolností to, zda je prostor k bydlení fakticky obýván pachatelem společně s poškozenou osobou, přičemž stačí i přechodné obývání. O soužití ve společném obydlí půjde i tehdy, pokud pachatel do obydlí poškozené osoby pravidelně dochází, často se tam zdržuje a běžně u ní přespává, tedy s ní sdílí její soukromí; takový stav musí mít dlouhodobý charakter. V případech domácího násilí mezi blízkými osobami je pak běžné, že buď agresor, nebo oběť v různých fázích dlouhodobého partnerského konfliktu společné obydlí dočasně opouští, aby se tam po určité době opět vracela a znovu je opouštěla. Klíčový je vztah závislosti (citový, ekonomický), který pachateli opětovně zjednává přístup do soukromí oběti a umožňuje mu opakovaně obnovit soužití s ní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Nesmí se však jednat o situaci, kdy týraná osoba společné soužití ukončí tím, že se z něj definitivně odstěhuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1446/2008, uveřejněné pod č. 56/2009 Sb. rozh. tr.) (blíže Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. § 1 až 204. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1617, nebo Šámal, P. Trestní zákoník. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2488-2489).

40. Z pohledu naznačených východisek není v dané věci pochyb o tom, že sice poškozená v září 2016 byla zhruba měsíc u rodičů, aby si vyřídila vše potřebné do školy. Nicméně uvedenou krátkodobou návštěvu nelze interpretovat jako opuštění společné domácnosti a definitivní ukončení jejich společného soužití ve smyslu shora uvedené judikatury, nýbrž toliko jako přechodný stav se stanoveným účelem. V poukazované trestní věci pod sp. zn. 3 Tdo 1446/2008 totiž bylo stěžejní, že poškozená společné soužití v domě ukončila svým odchodem, když z něj odešla i s dětmi, a od této doby již společně s dovolatelem nežila. Ani krátkodobé přerušení vzájemného soužití tedy nemá s ohledem na dále rozebraný charakter vytýkaného trestného činu vliv na právní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 7 Tdo 298/2021). Ostatně soudy obou stupňů se již totožné výhradě věnovaly a osvětlily, proč jí nelze přiznat opodstatnění. Zcela zřetelně byly patrné znaky společného soužití a snaha o vedení rodinného života a společné domácnosti, a to z nakládání s finančními prostředky, jakož i obstarávání domácnosti.

41. K druhému rozporovanému znaku Nejvyšší soud uvádí, že týráním se podle ustálené judikatury i odborné literatury rozumí zlé nakládání s osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Může se jednat o násilí fyzické, psychické i sexuální, ale i např. vyvolání stavu sociální izolace, přičemž je zapotřebí, aby vykazovalo určitou trvalost. Předmětný trestný čin tak reaguje na fenomén označovaný jako domácí násilí. V případě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí nemusí jít vždy o jednání soustavné a trvalé, neboť doba protiprávního jednání se posuzuje v závislosti na intenzitě zlého nakládání (tj. kratší trvání může být vyváženo jeho vyšší intenzitou). Jedná se přitom o trestný čin trvající, pro který je typické souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků, kdy pachatel vyvolá protiprávní stav, jenž následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení a trestný čin se posuzuje jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.).

42. Nejvyšší soud na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci byly beze zbytku naplněny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Soud prvního stupně již tentokráte dostatečně specifikoval intenzitu, četnost a časový rámec jednotlivých způsobů jednání obviněného tak, že lze dospět k závěru o spáchání přičítaného trestného činu. Projevy týrání v rovině fyzické i psychické již byly dostatečně kvantifikovány, jakož i posouzena jejich intenzita s ohledem na konkrétní partnerské soužití vyznačující se shora vyloženou asymetrií (tj. rozdělení rolí partnerů na agresora a oběť, kdy obviněný uplatňoval nad poškozenou svou moc a měl tendenci ji ovládnout). Soudy rovněž akceptovatelným způsobem vyložily, v čem shledaly u jednání obviněného vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, jakož i tím, proč byly naplněny znaky soustavnosti a plynulosti a nejednalo se o jednorázové incidenty či jednotlivé izolované excesy s časovými odstupy. V tomto ohledu lze zmínit, že na jednání pachatele je třeba nahlížet jako na celek. Pokud tedy takové jednání spočívá jak v ojedinělých fyzických útocích, tak v častějším psychickém působení pachatele na poškozenou, je způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak „týrání“ ve smyslu citovaného ustanovení. Právě ojedinělé fyzické útoky v průběhu trvalého psychického násilí mají svůj význam v tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku dotčené osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 342/2011). Lze pak doplnit, že trestní odpovědnost za daný trestný čin není vyloučena ani při vzájemných (verbálních či fyzických) napadáních spolužijících osob, neboť pachatel může svým jednostranným jednáním již vybočovat z rámce běžných hádek, přičemž je již možné hovořit o mocenské asymetrii (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 3 Tdo 564/2023, uveřejněné pod č. 7/2026 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci šlo i v nyní projednávané trestní věci. V posuzovaném případě jde zjevně o týrání jak psychické, tak i fyzické, jež lze označit za soustavné, leč s kolísavou intenzitou útoků, způsobilé vyvolat u poškozené pocit těžkého příkoří.

43. Lze tedy uzavřít, že dovolatelovo jednání vůči poškozené, založené na kombinaci fyzického a psychického násilí, mělo nepochybně podobu týrání ve smyslu trestního zákoníku. Bylo již dostatečně objasněno, proč v daném případě nešlo o běžné neshody, spory či hádky nebo občasné vzájemné partnerské potyčky.

44. Ke kusé výtce obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu je možné ve stručnosti předeslat, že neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Obviněný pouze obecně vznesl námitky proti výroku o trestu, opíraje se o tvrzení, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu žádného trestného činu, a tudíž námitce obviněného vztahující se k uloženému trestu nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Jen pro úplnost možno dodat, že zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu jen v případě uložení excesivně přísného trestu, který by odporoval ústavní zásadě proporcionality trestní represe. K tomu v daném případě nedošlo, když trest byl obviněnému uložen souhrnný trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby uvedené u trestného činu nejpřísněji trestného. Zákonu odpovídá i výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody.

45. Obviněný dále vznesl skutkové i právní výhrady vztahující se ke skutku pod bodem 2), v jehož rámci měl různorodými způsoby popsanými ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně od roku 2016 do dubna 2021 fyzicky i verbálně týrat svého nezletilého syna AAAAA. Ještě než Nejvyšší soud přistoupí k vypořádání konkrétních námitek, jež byly nyní obsaženy v mimořádném opravném prostředku obviněného, považuje za vhodné předeslat, že jeho předchozí kasační zásah týkající se tohoto skutku byl motivován nedostatečnou kvantifikací jednotlivých útoků, aby bylo postaveno na jisto, že se nejednalo o izolované excesy s časovými odstupy. Nicméně Nejvyšší soud již v rámci svého dřívějšího rozhodování deklaroval, že skutková zjištění v provedeném dokazování podklad mají (s ojedinělými výjimkami popsanými v odstavci 33. odůvodnění jeho usnesení). Lze pak konstatovat, že soud prvního stupně svým povinnostem dostál, když upřesnil počátek protiprávního jednání na podzim roku 2016, dostatečně kvantifikoval a zakotvil jednotlivé prokázané incidenty, jakož i vypustil některé pasáže skutkové věty (přítomnost poškozeného při napadání matky ze strany obviněného).

46. Stran předestřených skutkových námitek nebylo možné dospět k závěru, že by ve vztahu ke skutku pod bodem 2) existoval zjevný rozpor předpokládaný první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud již ve svém předchozím zrušujícím usnesení v odstavci 32. zevrubně vymezil, o které důkazy se učiněná skutková zjištění opírala, přičemž ani nyní svůj názor s ohledem na dovolací argumentaci neměl důvod modifikovat. Proto ve stručnosti v reakci na konkrétní námitky uvádí následující.

47. Verbální útoky obviněného vůči jeho synovi AAAAA byly dostatečně prokázány; v tomto ohledu lze odkázat zejména na výpověď poškozené M. M., která potvrdila, že si poškozený stěžoval vždy, když se od otce vrátil, že na něj křičel (což odpovídá nepřiměřenému trestání nebo křiku s ustálenou frekvencí nejméně jednou za 14 dní). Ostatně i svědkyně L. Z. dosvědčila dva incidenty, kdy obviněný na poškozeného zařval a on se poblinkal, a rozhořčené reakce za zvracení potvrdil i svědek K. J. mladší. Křik za zvracení byl minimálně v sedmi případech prokázán, přičemž obviněný ani neneguje tzv. verbální vytknutí chování u jídla, ale bagatelizuje s ohledem na uvedenou četnost, že by se mohlo jednat o týrání. Obdobně tak činí i ve vztahu k jednotlivým fyzickým výpadům, které pokládá za výchovná opatření s nízkou intenzitou (čemuž bude věnována pozornost dále). Skutečnost, že by na poškozeného měl vulgárně křičet či mu nadávat ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně obsažena není, jakož ani není rozvedena v rámci vyhodnocení skutkových zjištění v rámci odůvodnění. Lze se pak ohradit vůči tvrzení obviněného, podle něhož jeho trestání na poškozeném nezanechávalo žádné fyzické následky – jednak tuto skutečnost potvrdil sám poškozený, jednak i jeho matka. Následky na poškozeném byly patrné v jeho fyzickém i psychickém zdraví a stresu (modřiny, podvyživenost, zvracení coby psychosomatická reakce). Nelze přitom opomíjet zejména znalecky potvrzené následky psychické v podobě traumatizace poškozeného, která byla dána do souvislosti s jednáním obviněného. Poznámka obviněného, že by mu přece poškozená syna nepředávala jednou za dva týdny, pokud by nabyla přesvědčení, že ho týrá, je zcela irelevantní. Pokud obviněný odkazuje na výpovědi svědků J. M. a V. M., babičky a dědečka poškozeného, tito sice nepotvrdili hrubé zacházení dovolatele s poškozeným, avšak nebyli mu přítomni a poškozený se jim svěřit nepochybně nemusel.

48. Stěžejní část dovolací argumentace směřovala proti zvolenému právnímu posouzení skutku pod bodem 2). Obviněný totiž právně relevantním způsobem namítal nenaplnění skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku pro absenci znaku objektivní stránky v podobě týrání. Zejména akcentoval výchovný charakter z jeho strany užitých opatření, která však nedosahovala dostatečné intenzity ani nenaplňovala znak trvalosti.

49. Je tedy záhodno i v tomto případě připomenout, že trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, a takový čin páchá po delší dobu. Pojem týrání je pak vykládán shodně jako v případě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí tak, jak byl rozebrán výše.

50. Již ve svém předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že vytýkaný trestný čin se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu a není nutno každodenních útoků, avšak nesmí se jednat o jakési izolované excesy s časovými odstupy. Byť postrádal alespoň přibližnou kvantifikaci jednotlivých fyzických a verbálních útoků obviněného, deklaroval, že různorodost popisovaných incidentů, délka trvání a psychický stav na straně poškozeného, který vykazoval známky týraného dítěte, nasvědčují správnosti zvolené právní kvalifikace. Po upřesnění skutkové věty v souladu se vzneseným požadavkem pak není pochyb o tom, že jednání obviněného vykazovalo určitou míru soustavnosti, přičemž již soud prvního stupně poznamenal, že prakticky každý kontakt nezletilého poškozeného s obviněným skončil verbálním atakem vůči poškozenému a v některých případech agresivita obviněného vyvrcholila i ve fyzické napadení poškozeného. Dovolatel rovněž uměle izoloval četnost křiku za zvracení poškozeného bez zasazení do kontextu soustavného nepřijatelného chování výchovné autority, přestože byl sám v dětství vystaven tvrdému výchovnému působení, z něhož si nesl následky na svém psychickém zdraví. Jednotlivé specifikované incidenty na sebe navazovaly, přičemž právě pro jejich provázanost a kontinuálnost se poškozený (s ohledem na svůj útlý věk oprávněně) dovolatele bál, což je zcela zřejmé z popisovaných reakcí dítěte na chování jeho otce. Jednoznačně tedy mezi nimi existovala časová souvislost a nelze hovořit o toliko samostatných událostech, neboť křik a fyzické tresty byly tzv. součástí každodenního života.

51. Pakliže se dovolatel vymezuje vůči interpretaci výchovných tělesných trestů (nadto navazujících na závadné chování nezletilého poškozeného), i k této problematice se již dovolací soud – leč v obecné rovině – vyjádřil. Proto považuje za vhodné opětovně připomenout, že je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku „týrání“ třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019, uveřejněné pod č. 34/2020 Sb. rozh. tr.).

52. I za ustálení přibližné kvantifikace počínání obviněného lze jednoznačně konstatovat, že prokázané užité prostředky pro poškozeného nezletilého přesahovaly onu únosnou hranici, kterou lze tolerovat a pokládat za přiměřené výchovné prostředky. Ze strany obviněného se naopak jednalo o „výchovná opatření“ zcela nepřiměřená, krutá a bez špetky empatie. Rodičem zvolené výchovné metody totiž musí odpovídat individuálním předpokladům každého dítěte a prostředky musí být voleny takové, aby podporovaly jeho rozvoj, neohrožovaly jeho život a zdraví a nedotýkaly se jeho důstojnosti. Nelze akceptovat tezi, že fyzické tresty by byly rodičovským právem a je jen na obviněném, zda je bude uplatňovat (blíže rozebráno níže). Každé dítě má právo na to, aby žilo v láskyplném a harmonickém prostředí a nemuselo se svých rodičů bát, přičemž obviněný toto bezpečné prostředí synovi nezajistil. I při připuštění, že u obviněného nebylo podstatným záměrem týrání poškozeného nezletilého, jeho výchovné prostředky, které byly zcela v rozporu s tím, jak bylo třeba na dítě a jeho chování nahlížet a jak ho výchovně stimulovat, byly způsobilé vést k jeho týrání. Jeho chování se bezesporu vymykalo standardním výchovným metodám a zcela nerelevantní je tvrzení, že by se tak nedělo i za menší prohřešky, kdy lze např. zcela neadekvátní reakci demonstrovat na uhození pálkou poté, co se nedařilo nezletilému poškozenému psát. Ostatně i obviněným předkládaná intenzita některých incidentů neodpovídala realitě vyvozené z jiných ve věci provedených důkazů (viz „ztřískání“ lamelou od postele coby výraz užitý svědkem K. J. oproti dovolatelem předkládanému lehkému plácnutí přes zadek). Ve své komplexnosti způsob, kterým se obviněný k nezletilému synovi choval a jak s ním nakládal, potvrzuje, že se nemohlo jednat a ani nejednalo o použití odpovídajících výchovných metod případně nějaký výchovný exces, nýbrž o kruté a ponižující zacházení, které právem poškozený pociťoval jako těžké příkoří.

53. V neposlední řadě Nejvyšší soud považuje za vhodné se vyjádřit k nastolené otázce, zda méně intenzivní tresty vůči dítěti, mohou či nikoli naplnit znaky týrání. V tomto směru ostatně dovolatel namítal, že plácnutí přes ruce či zadek nemůže vykazovat znaky týrání dítěte. Bezesporu se společenské chápání jakéhokoli tělesného trestání posouvá do roviny nepřístojného výkonu rodičovské odpovědnosti a užití výchovných prostředků v rozporu s lidskou důstojností dítěte, což lze demonstrovat na novelizaci zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku [srov. znění § 858 odst. 1 písm. a) a § 884 odst. 2] (v podrobnostech viz důvodová zpráva k návrhu zákona č. 268/2025 Sb., sněmovní tisk 728/0, zejm. s. 45-48, s. 63-71, v jejímž rámci je však konstatováno, že se jedná o deklaratorní právní úpravu, nikoli zavedení nových postihů pro rodiče, neboť cíle není trestat rodiče, ale výslovně podpořit výchovu prostřednictvím jiných výchovných prostředků než tělesných trestů). Obecně lze vyslovit souhlas s tezí, že každé trestání není (a nemůže být) automaticky týráním ve smyslu trestního práva, přičemž vymezení skutku zahrnuje prvky, které – byly-li by posuzovány izolovaně – nemohly být považovány za týrání. Ani uvedená jednání však nelze vytrhávat z kontextu celého počínání pachatele, neboť případy týrání nelze posuzovat segmentálně. Nezřídka kdy až při spojení jednotlivých částí takové jednání vykazuje charakter zlého zacházení způsobujícího u oběti pocit těžkého příkoří (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 1689/25). Již odvolací soud v odstavci 29. odůvodnění svého usnesení připomněl, že jednotlivosti nemusí samy o sobě nabýt závažnosti trestnosti, avšak je potřeba mít na zřeteli trvající charakter vytýkaného trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, jenž je totožný jako shora osvětlený charakter trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Daný trestný čin se tedy rovněž nedělí na dílčí útoky a zahrnuje celkový protiprávní stav prokazatelně udržovaný obviněným po celou dobu až do jeho ukončení. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). V tomto ohledu tedy dovolací soud konkluduje, že intenzita jednání obviněného nahlížena optikou jeho celkového počínání (i se zahrnutím fyzického trestání menší intenzity) dosáhla vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti.

54. Konečně obviněný považoval uložený trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců za nepřiměřeně přísný, zejména při srovnání s jinými specifikovanými trestními věcmi, pročež mu měl být podle jeho přesvědčení ukládán trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.

55. K tomu je potřeba nejprve obecně uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je tudíž nutno konstatovat, že námitka uplatněná obviněným obsahově nenaplňuje stanovený dovolací důvod, neboť trest odnětí svobody byl uložen v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští.

56. Výjimečný zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu (jak již ostatně bylo zmíněno shora), jestliže by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, k čemuž však v daném případě nedošlo, neboť uloženou sankci nelze považovat za excesivní, zjevně nespravedlivou a nepřiměřenou.

57. Obviněný přitom spatřoval nepřiměřenou přísnost toliko ve faktu, že v jím předloženém výběru konkrétních trestních věcí, o nichž rozhodoval Nejvyšší soud a v nichž bylo řešeno dlouhodobé týrání svěřené osoby, byly ukládány tresty mírnější.

58. Pro posuzování přiměřenosti a humánnosti ukládaného trestu, případně jeho proporcionality je třeba mít na paměti, že trest vymezený za konkrétní trestnou činnost pachateli je vždy trestem individuálním, jejž nelze nekriticky posuzovat s jinými tresty ukládanými, byť za obdobnou trestnou činnost, protože nikdy nejsou dva případy shodné natolik, aby bylo možné pouze jejich porovnáním dojít ke zcela stejným kritériím. Princip proporcionality se však neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby. Váže obecné soudy též k tomu, aby dokonce i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů – typicky ukládáním exemplárních trestů anebo jiným nepřiměřeným zostřením represe – ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces. Co je však nejdůležitější, křiví cit pro spravedlnost ve společnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1061/2022). Z těchto hledisek se Nejvyšší soud věnoval výhradám obviněného, přičemž neshledal, že by mohlo být jakkoli zasaženo do jeho legitimního očekávání stran výše ukládaného trestu.

59. K obviněným citovaným rozhodnutím (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 8 Tdo 751/2025, ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 4 Tdo 981/2023, ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 7 Tdo 761/2023, a ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 3 Tdo 864/2022) lze konstatovat toliko to, že dovolatel uvedl, v čem měl spočívat skutek a jaký trest byl obviněným v konkrétních případech uložen. Zcela však opomenul skutečnost, že ani v jednom z uvedených případů nebyla otázka uloženého trestu Nejvyšším soudem řešena. Případné srovnání tudíž tak, jak jej prezentuje dovolatel, postrádá smysl. Lze pak doplnit, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v délce třiceti šesti měsíců jako trest souhrnný, tedy opět při spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku, která činí 2 až 8 let. Uložený trest přitom odpovídá všem zákonným kritériím, přičemž soud prvního stupně zcela přezkoumatelně osvětlil, které okolnosti byly při stanovení jeho výměry vzaty v potaz.

60. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

61. Obviněný výslovně deklaroval naplnění tohoto důvodu dovolání v jeho druhé alternativě, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. [zřejmě dále uplatněné dovolací důvody pod písm. g) a h)]. Rozsudek soudu prvního stupně však netrpěl vadami naplňujícími důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jak bylo ozřejměno shora. Logicky tak nemůže být vadné ani usnesení krajského soudu z pohledu případných pochybení, na něž cílí druhá varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

62. Přestože Nejvyšší soud v projednávané věci zásadnější nedostatky neshledal, je nutné obiter dictum poukázat na jistý nešvar obecných soudů v případě popisu skutků u trestných činů spojených s týráním, které jsou velmi často uvedeny nejasným a široce popisným způsobem. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to … uvedením …místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným.

63. Přesné označení trestného činu, jehož se výrok o vině týká, znamená především náležité vymezení skutku (tzv. skutková věta). Skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obviněný podle zjištění soudu dopustil. Soud zde uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku. Naproti tomu do výroku rozsudku (jeho skutkové věty) nepatří okolnosti, které nejsou relevantní ani z hlediska zákonných znaků žalovaného trestného činu, ani z hlediska individualizace skutku. Předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Od skutku je nutno odlišovat jeho popis, který musí obsahovat jen ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tz 129/2001, publikované pod č. 41/2002 Sb. rozh. tr.). Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, záleží ovšem na povaze konkrétního skutku. Jiný popis zaslouží majetkové trestné činy, jiný trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, případně trestné činy verbálního charakteru atd. Podstatou a smyslem tzv. skutkové věty výroku rozsudku je tedy uvedení těch zjištěných skutkových okolností, které jsou konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž je obviněný uznán vinným.

64. Soudy při formulaci výroku rozsudku ne vždy vycházejí z naznačených zásad stručnosti a zdrženlivosti v popisu skutku. Nejvyšší soud zpravidla takovou praxi toleruje zejména v těch případech, kde je s ohledem na povahu daného trestného činu zřejmé, co je jeho podstatou, tj. co je podstatou skutku kladeného obviněnému za vinu, a co je naopak ve skutkové větě uvedeno nadbytečně. Problematická je však situace u trestných činů skládajících se z více dílčích jednání, která nemusejí být stejně závažná a která teprve ve svém souhrnu naplňují znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Tak je tomu například u trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku nebo u týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku (případně i u trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku apod.). Jejich popis ve skutkové větě výroku rozsudku se zpravidla skládá z uvedení celé řady okolností a jednání (mnohdy uvedených nejasným a široce popisným způsobem), z nichž však pouze některé mají potenciál naplnit znaky daného trestného činu. Někdy jsou ve výrocích uváděna i jednání, která nemají ani při vícerém opakování potenciál tyto znaky naplnit, tj. nemohou být trestná. Jejich uvedení ve výroku rozsudku pak vzbuzuje dojem, že jde o kriminální jednání, což nejen působí zavádějícím dojmem, ale především to je v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege stricta. Ponechání těchto jednání ve skutkové větě výroku rozsudku i přes důvodné dovolací námitky obviněných pak může negativním způsobem ovlivnit praxi nižších soudů a vůbec orgánů činných v trestním řízení. Jakkoli je u těchto velmi specifických trestných činů mnohdy obtížné najít hranici nepřijatelného popisu skutku, u některých jednání uváděných ve výrocích rozsudků je jasné, že jde o nepřípustnou kriminalizaci. Je tomu tak právě proto, že u těchto trestných činů nelze odlišit, co je, resp. co soud mínil podstatou skutku, a co je zde naopak obsolentní, zatímco u většiny trestných činů to lze zřetelně odlišit bez potíží.

V. Závěr

65. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného K. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

66. Pokud obviněný v dovolání učinil návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř., je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). Současně lze doplnit, že o návrhu předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 9 na odklad nebo přerušení výkonu rozsudku soudu prvního stupně ve znění usnesení odvolacího soudu podle § 265h odst. 3 tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud samostatným usnesením ze dne 5. 1. 2026, sp. zn. 7 Tdo 1174/2025, tak, že byl podle § 265h odst. 3 tr. ř. zamítnut.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání V. Závěr Poučení: