7 Tdo 1241/2009
V PLATNOSTINejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, protože jeho návrh kvalifikace jednání jako přípravy místo pokusu nebyl podložen správným právním posouzením. Soud uvedl, že jednání obviněného, které zahrnovalo předložení návrhů kupních smluv a požadavek záloh, bezprostředně směřovalo k dokonání podvodu. Podle § 8 odst. 1 trestního zákona jde o pokus, pokud jednání bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu. Soud se opřel o právní úvahu, že uvedení jiného v omyl je klíčovým znakem podvodu, a to již bylo v čase před podpisem smlouvy. Rozhodnutí Vrchního soudu bylo tedy správně, a dovolání proto bylo zjevně neopodstatněné.
Rubrum
7 Tdo 1241/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 11. 2009 o dovolání, které podal obviněný Mgr. L. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 To 20/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 8/2008, t a k t o :
Výrok
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. L. D. o d m í t á .
Odůvodnění
: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 1 T 8/2008, byl obviněný Mgr. L. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podkladem odsuzujícího výroku se stalo v postatě zjištění, že obviněný jako předseda představenstva obchodní společnosti H., a. s., se sídlem v P., pod nepravdivou záminkou, že disponuje velkým množstvím vyřazeného železného materiálu Armády České republiky, v úmyslu získat finanční prostředky pro svoji potřebu, za použití padělaného rozhodnutí Ministerstva obrany – odboru pro nakládání s nepotřebným majetkem a s vědomím, že žádným železným šrotem od armády nedisponuje a ani v budoucnu disponovat nemůže, dne 8. 7. 2004 nabízel Ing. V. C. k prodeji 10 000 tun vyřazeného vojenského materiálu za cenu 1 Kč za 1 kg s tím, že požadoval složení zálohy ve výši 10 000 000 Kč před podpisem kupní smlouvy, avšak Ing. V. C. smlouvu neakceptoval a zálohu nezaplatil (bod 1 výroku o vině), dále dne 4. 8. 2004 uzavřel s J. K. smlouvu, podle které mu měl dodat 10 000 tun kovového šrotu za cenu 2 Kč za 1 kg a postupně od něj do 20. 8. 2004 vylákal zálohy v celkové výši 5 000 000 Kč, avšak šrot nedodal a přijaté zálohy nevrátil (bod 2 výroku o vině), a konečně v listopadu 2004 nabízel P. V., jednateli obchodní společnosti P. R., a. s., k prodeji 900 000 tun železného šrotu a posléze mu předložil návrh kupní smlouvy na 150 000 tun za cenu 3,20 Kč za 1 kg s tím, že podle tohoto návrhu cena za 10 000 tun byla splatná při podpisu kupní smlouvy, avšak P. V. smlouvu nakonec nepodepsal, a obviněný se takto pokusil vylákat ke škodě P. V. částku 32 000 000 Kč (bod 3 výroku o vině). Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 To 20/2009, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nedokonaná část trestného činu byla chybně posouzena jako pokus podle § 8 odst. 1 tr. zák., a vyjádřil názor, že ve skutečnosti se jednalo jen o přípravu podle § 7 odst. 1 tr. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Vývojovými stadii trestného činu před jeho dokonáním jsou příprava a pokus. Příprava je stadiem, které je více vzdáleno od dokonání trestného činu, a z toho vyplývá jeho typově nižší nebezpečnost pro společnost. Podle § 7 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného trestného činu (§ 41 odst. 2 tr. zák.), v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je p ř í p r a v o u k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu. Podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je p o k u s e m trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že pokud jde o otázku, nakolik se jednání přiblížilo k dokonání trestného činu, spočívá rozdíl mezi přípravou a pokusem v tom, že příprava záleží ve vytváření podmínek pro spáchání trestného činu, zatímco pokus bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu. V posuzovaném případě byla nedokonaná část trestného činu zcela správně posouzena jako pokus podle § 8 odst. 1 tr. zák. Obviněný namítal, že šlo jen o přípravu podle § 7 odst. 1 tr. zák., a vycházel při tom z názoru, že dokonaný trestný čin předpokládal, aby poškození zaplatili kupní cenu, resp. alespoň zálohu na kupní cenu, že pokus vyžadoval, aby poškození alespoň podepsali kupní smlouvu, a že jednání ve stadiu před podpisem kupní smlouvy bylo jen přípravou. Tuto argumentaci nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější právní kvalifikaci) spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí mimo jiné tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku škodu (škodu nikoli nepatrnou). Znaky trestného činu podvodu tedy nespočívají jen v obohacení a ve způsobení škody, nýbrž také v tom, že pachatel uvede někoho v omyl. Podstatou podvodného jednání je právě uvedení někoho v omyl. Obviněný ve vztahu k poškozeným uvedeným v bodech 1, 3 výroku o vině jednal tak, že jim předstíral nepravdivé okolnosti, konkrétně to, že disponuje velkým množstvím železného šrotu, že šrot pochází z vyřazeného materiálu armády a že je osobou oprávněnou Ministerstvem obrany k nakládání se šrotem. Tímto jednáním obviněný již začal naplňovat jeden ze zákonných znaků trestného činu, a to uvedení jiného v omyl. Jestliže pachatel v úmyslu spáchat trestný čin vykonal jednání, které je popsané ve zvláštní části trestního zákona, jde z jeho strany o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pokud k dokonání trestného činu nedošlo (k tomu viz č. 33/1965 Sb. rozh. tr. a přiměřeně též č. 26/1985 Sb. rozh. tr.). Nepřichází tedy v úvahu, aby kritériem rozlišení přípravy a pokusu byla okolnost spočívající v podpisu kupní smlouvy poškozenými. Lze jen dodat, že obviněný požadoval, aby Ing. V. C. před podpisem kupní smlouvy zaplatil zálohu 10 000 000 Kč (bod 1 výroku o vině), a aby P. V. při podpisu kupní smlouvy zaplatil část kupní ceny ve výši 32 000 000 Kč (bod 3 výroku o vině). Z toho je jasné, že i pokud jde o obohacení obviněného a způsobení škody na cizím majetku, směřovalo jednání obviněného k tomu, aby trestný čin dospěl do stadia dokonání již v době před samotným podpisem kupní smlouvy (bod 1 výroku o vině), resp. v době podpisu kupní smlouvy (bod 3 výroku o vině). Tím je podporován úsudek, že jednání obviněného, byť spadalo do stadia před podpisem kupní smlouvy, v obou bodech bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu. Jednání obviněného, které dospělo až k předložení návrhů kupní smlouvy poškozeným, je možné charakterizovat tak, že obviněný podnikl v podstatě vše, co z jeho hlediska bylo nutné k dokonání trestného činu, a další vývoj směřující k dokonání závisel jen na tom, jaká bude reakce poškozených na předložené návrhy. Tento stav je typický pro tzv. ukončený pokus (k tomu viz přiměřeně rozh. č. 20 v sešitu 3/1980 Bulletinu býv. Nejvyššího soudu ČSR). O tom, že jednání obviněného spočívalo jen ve vytváření podmínek pro spáchání trestného činu a že bylo přípravou podle § 7 odst. 1 tr. zák., by se dalo uvažovat např. tehdy, jestliže by si obviněný (v úmyslu spáchat trestný čin) opatřil padělané doklady, jejichž obsah by v rozporu se skutečností prokazoval, že obviněný má k dispozici šrot pocházející z vojenského materiálu, že tento šrot je na prodej, že obviněný je oprávněn s ním nakládat apod., aniž by tyto doklady použil k vyvolání omylu u osob, k jejichž škodě se hodlal předstíraným prodejem šrotu obohatit. Tento rámec přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. jednání obviněného výrazně překročilo a evidentně dospělo do stadia pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho obviněný prezentoval v dovolání. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 4. listopadu 2009 Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec