7 Tdo 1397/2007-I.

Rubrum

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. března 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných JUDr. V. B. , a M. F. , která podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 3 To 27/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 14/2003, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr.

V. B. odmítá.

Odůvodnění

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 52 T 14/2003, byli oba obžalovaní jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák., uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.), kterého se dopustili jednáním uvedeným ve výroku o vině tohoto rozsudku. Obviněný JUDr. V. B. byl pak podle § 250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Obviněný M. F. byl odsouzen podle § 250 odst. 4 a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti (soukromého podnikání – koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej) na dobu 5 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozené R. S. s. r. o, na náhradě škody částku 13.907.800,- Kč. K odvolání obou obviněných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 3 To 27/2007, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám nově ve věci rozhodl tak, že oba obviněné jako spolupachatele uznal vinnými trestným činem podvodu podle § 9 odst. 2 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Uvedeného trestného činu se obvinění dopustili tím, že "společně s další dosud nezjištěnou osobou vydávající se za Ing. Z. B. , CSc., jednatele obchodní firmy R. S. , s. r. o., se sídlem v B. , M. , v úmyslu dosáhnout toho, aby obchodní firma M. , spol. s r. o., se sídlem v B. , M. , byla u Katastrálního úřadu B. –m. v evidenci nemovitostí zapsána jako vlastník nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu B. –m. na listu vlastnictví, a to pozemek – zastavěná plocha o výměře 410 m2, stavba – objekt bydlení stojící na pozemku, pozemek – zahrada o výměře 288 m2, místo obchodní firmy R. S. , s. r. o., se sídlem v B., M. , a dále v úmyslu dosáhnout zániku zástavních práv k těmto nemovitostem na základě postoupení pohledávky obchodní firmě R. S., s. r. o. , postupníka M. , spol. s r. o., v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 2001 v B. vyhotovili Souhlasné prohlášení podle § 36 odst. 5 písm. a) vyhl. č. 190/1996 Sb. Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního účastníků M. , spol. s r. o., zastoupeného jednatelem obviněným JUDr. V. B. , R. S., s. r. o., zastoupeného jednatelem Ing. Z. B. a M. , spol. s r. o., zastoupeného jednatelem obviněným JUDr. V. B. s datem 20. 3. 2001 obsahující jednak odstoupení obchodní firmy M. , spol. s r. o., od kupní smlouvy ze dne 17. 4. 2000, s čímž obchodní firma R. S. , s. r. o., vyslovila souhlas, jednak zánik zástavních práv k výše uvedeným nemovitostem na základě postoupení pohledávky obchodní firmě R. S. , s. r. o., ve výši 3.743.230,- Kč na postupníka M. , spol. s r. o., a dále Návrh na zápis vlastnického práva a výmaz zástavních práv záznamem s datem 20. 3. 2001, přičemž tyto listiny opatřili padělanými podpisy Ing. Z. B. a dne 20. 3. 2001 v 15:00 hod. je předložili Katastrálnímu úřadu B.-m. k provedení změny v evidenci nemovitostí, přičemž dosud nezjištěná osoba vydávající se za Ing. Z. B. nejprve dne 20. 3. 2001 v advokátní kanceláři JUDr. J. G. v B., K., převzala částku 3.000.000,- Kč, po předložení ověřených podpisů na Souhlasném prohlášení a Návrhu na zápis vlastnického práva a dne 22. 3. 2001 převzala částku 2.000.000,- Kč po předložení originálu výpisu z listu vlastnictví, v němž jako vlastník tam zapsaných nemovitostí byla uvedena obchodní firma M., spol. s r. o., a z listu vlastnictví byla vymazána zástavní práva, čímž takto fingovaně dokladovali souhlas obchodní firmy R. S., s. r. o., se změnou vlastnických vztahů za úplatu 5.000.000,- Kč a fingovaným převodem nemovitostí docílili změny zápisu v listu vlastnictví u Katastrálního úřadu B. m. a výmaz zástavních práv, a takto obchodní firmě R. S., s. r. o., se sídlem v B., M. , způsobili škodu ve výši nejméně 3.750.000,- Kč, představující úplatu, za kterou obchodní firma R. S. , s. r. o., se sídlem v B., M., získala od K. b., a. s., pohledávky za společnost M., spol. s r. o.“. Obviněný JUDr. V. B. byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Obviněný M. F. byl odsouzen podle § 250 odst. 4 a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti (soukromého podnikání – koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej) na dobu 5 roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 39 T 20/96, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozené R. S. , s. r. o., na náhradě škody částku 3.750.000,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění řádně a včas dovolání. Obviněný M. F. uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když je toho názoru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Konkrétně pak namítá, že měl být z trestné činnosti usvědčen toliko výpovědí svědků M. a JUDr. G. a s poukazem na obsah jejich výpovědí mu není zřejmé, v čem soudy spatřují skutečnosti svědčící o tom, že se dopustil trestné činnosti. Žádný z těchto důkazů podle něj nekoresponduje s trestnou činností uvedenou v obžalobě a dokazování vyloučilo, že by byl osobou, která vyhotovila souhlasné prohlášení, protože podle svědků tyto listiny vyhotovil erudovaný právník, kterým on není. Považuje za neprokázané, že padělal předmětné listiny a tyto předložil na katastrální úřad. Za jediné nezpochybnitelné považuje, že neznámá osoba vydávající se za Ing. B., CSc., se dopustila podvodu, není ale zřejmé, kdo tuto osobu poslala, za koho a v zájmu koho jednala. Popírá, že by úmyslně podvodně jednal po dohodě s JUDr. V. B. a falešným Ing. B., CSc. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevyrovnal s jeho argumentací o neexistenci jediného usvědčujícího důkazu a považuje za neprokázanou objektivní i subjektivní stránku trestného činu, přičemž skutkový stav nebyl v rozsahu stanoveném ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí, věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení a do doby rozhodnutí o dovolání, aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu uloženého trestu. Obviněný JUDr. V. B. rovněž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzením skutku a nesprávném hmotně právním posouzení celé věci. Konkrétní dovolací námitky založil na závěru odvolacího soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 17. 4. 2000 mezi obchodními společnostmi M., spol. s r. o. (dále jen M. ), jako prodávající a R. S., s. r. o. (dále jen R. S. ), jako kupující, když tímto závěrem dal jednoznačně za pravdu jeho od počátku uplatňované obhajobě. Stejně tak obviněný plně akceptuje skutková zjištění odvolacího soudu, že Ing. B. jako statutární zástupce R. S., nikdy nepodepsal pro něj krajně nevýhodné souhlasné prohlášení obsahující odstoupení od této kupní smlouvy ze dne 17. 4. 2000 a ani zánik zástavních práv na předmětné nemovitosti a další s tím související písemnosti. Za této situace ale považuje za zcela chybný právní závěr odvolacího soudu, že se mu těmito listinami podařilo dosáhnout zániku pohledávky a zástavních práv, když s ohledem na absenci podpisu skutečného statutárního zástupce Ing. B. nedošlo a ani nemohlo dojít ke skutečnému zániku pohledávky a zástavních práv. Proto ani společnosti R. S. žádná škoda nevznikla a ani nemohla vzniknout, protože tato společnost je v souladu se skutkovými závěry odvolacího soudu zástavním věřitelem dlužníka a nezpochybnitelným vlastníkem je firma M. Pokud tedy dlužník pohledávku zástavního věřitele neuspokojí, může se zástavní věřitel domáhat realizace zástavy v mnohanásobně vyšší hodnotě, než je částka, kterou R. S. skutečně jako mimořádně výhodnou cenu zaplatila při jediném platném právním úkonu, kterým byla smlouva o postoupení pohledávky. Protože všechny další právní úkony jsou jednoznačně neplatné, je zcela nerozhodné, co je v současné době zapsáno na listu vlastnictví u příslušného katastrálního úřadu, protože R. S. může velmi snadno dosáhnout svého zápisu jako zástavního věřitele na listu vlastnictví, když platnost smlouvy o postoupení pohledávky s Komerční bankou odvolací soud nezpochybnil. Odvolací soud tak nesprávně trestnost jeho jednání spatřuje v tom, že dosáhl zániku pohledávky a zániku zástavních práv, protože nemohlo mít žádné hmotně právní účinky, když společnost M. je nadále výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, společnost M. je i nadále dlužníkem finanční částky a tato pohledávka je nadále zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví společnosti M. Společnost R. S. je tak řádným zástavním věřitelem ve vztahu k nemovitostem a jejich vlastníkovi a věřitelem vůči dlužníkovi, společnosti M. Za tohoto stavu je obviněný přesvědčen, že se nemohl dopustit žádného trestného činu, nemohl svým jednáním nikomu způsobit škodu, neboť nedošlo ke zmenšení majetku údajného poškozeného. Škoda pouze vzniknout mohla, kdyby došlo k hmotně právním účinkům jeho jednání. Obviněný proto navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a odvolacímu soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vzhledem k tomu, že na základě formálně správného exekučního titulu je vůči němu již vedeno exekuční řízení, navrhl rovněž, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a vzhledem k jeho trvale neuspokojivému zdravotnímu stavu přerušil výkon trestu odnětí svobody podle § 265o odst. 1 tr. ř. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného M. F. uvedl, že tento sice formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jím uplatněné námitky stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. Protože námitky M. F. tak nenaplňují uplatněný důvod dovolání, navrhl státní zástupce, aby bylo jeho dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. K dovolání obviněného JUDr. V. B. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že validnost či nevalidnost právních úkonů nemá dopad na případné posouzení jednání pachatele podle trestně právních norem, pokud jeho jednání naplňuje znaky konkrétního trestného činu. Za neopodstatněnou považuje námitku obviněného, že údajně poškozený může snadno dosáhnout svého zápisu jako zástavního věřitele na příslušném listu vlastnictví. Zjištěný skutkový stav, že byl v případě tohoto obviněného přiléhavým způsobem právně kvalifikován a napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání JUDr. V. B. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V reakci na toto vyjádření obviněný JUDr. V. B. v doplnění dovolání uvedl, že Nejvyšší státní zastupitelství nezaujalo vůbec žádné stanovisko k rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady škody a nereagovalo ani na jeho námitky o nelogičnosti a rozpornosti odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též "jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Z uvedeného je zřejmé, že uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou způsobilé naplnit konkrétní námitky M. F. , které ve svém dovolání uvádí. Jeho tvrzení, že žádný z důkazů nekoresponduje s trestnou činností uvedenou v obžalobě, že provedené dokazování naopak vyloučilo, že by byl osobou, která vyhotovila dané listiny, že nic nepadělal a listiny ani nepředložil na katastrální úřad, nesměřuje proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale je zaměřeno proti hodnocení důkazů soudem a tím i proti správnosti skutkových zjištění samotných. Námitkou, že nejednal úmyslně podvodně po dohodě se spoluobviněným a falešným Ing. B. a není jediný důkaz usvědčující jej z trestné činnosti, také přímo popírá skutkové zjištění soudu, že jednal společně s těmito osobami a společně také vyhotovili předmětné listiny, opatřili je falešnými podpisy a předložili je katastrálnímu úřadu. M. F. tak obecnou námitku o tom, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu podvodu, zakládá na vlastním hodnocení důkazů a z toho pak dovozuje, že o skutkovém stavu zjištěném soudem, existují důvodné pochybnosti. Obviněný M. F. tak neuplatnil žádnou námitku, která by vycházela ze soudem zjištěného skutkového stavu a zpochybňovala správnost jeho právního posouzení. Proto Nejvyšší soud dovolání M. F. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Podstata dovolání JUDr. V. B. spočívá v tvrzení, že právní závěry odvolacího soudu neodpovídají jeho závěrům skutkovým, když vzhledem k absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. 4. 2000 a dalších navazujících právních úkonů, nemohlo dojít k zániku dané pohledávky, zástavních práv k předmětným nemovitostem a ani k vzniku škody, jak je mu kladeno za vinu. Tato námitka je způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje proti tzv. jinému hmotně právnímu posouzení. Nejvyšší soud proto z hlediska takto uplatněné námitky přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu a zjistil, že dovolání JUDr. V. B. je zjevně neopodstatněné. Katastrální úřad jen realizuje vůli účastníků daného smluvního vztahu a pokud je tato vůle deklarována relevantním způsobem (kupní smlouvou nebo jiným právním důvodem), nezkoumá všechny podmínky platnosti daného právního úkonu (viz R č. 44/2000, sešit č. 7, obč. část Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR), ale při rozhodování o povolení vkladu vychází pouze z hledisek taxativně uvedených v § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. Pokud jsou tyto podmínky splněny, rozhodne o povolení vkladu (§ 5 odst. 2), proti kterému není přípustný žádný opravný prostředek (§ 5 odst. 3). Obdobně postupoval katastrální úřad i v případě souhlasného prohlášení vyhotoveného v této trestní věci podle § 36 odst. 5 písm. a) vyhl. č. 190/1996 Sb. (do 1. 3. 2007 prováděcí vyhláška k zák. č. 265/1992 Sb.), když podle § 37 odst. 1 této vyhlášky katastrální úřad u listin uvedených v § 36 zkoumá, zda tyto jsou čitelné, pravomocné, zda jsou řádně označeny nemovitosti v nich uvedené, popř. zda neobsahují chyby v psaní a počítání nebo jiné zřejmé nesprávnosti. Došlo-li tedy také v důsledku v rozsudku uvedeného jednání obviněného JUDr. V. B. , podle skutkových zjištění odvolacího soudu, ke změně zápisu na listu vlastnictví (zapsání společnosti M. jako vlastníka předmětných nemovitostí a vymazání zástavního práva), byl tak v podvodném úmyslu navozen stav, podle kterého společnost R. S. pozbyla jak vlastnické právo k předmětným nemovitostem, tak i zástavních práv. Tato zástavní práva pak zanikla, jak je uvedeno v souhlasném prohlášení v okamžiku postoupení pohledávky smlouvou ze dne 20. 3. 2001, a to v důsledku zániku pohledávky splynutím osoby zástavního věřitele s osobou zástavního dlužníka. Společnost R. S. , která smlouvou o postoupení pohledávky od K. b. řádně nabyla předmětnou pohledávku za společností M. , která byla zajištěna zástavními právy, což ani obviněný nezpochybňuje, se tak v důsledku jednání i obviněného JUDr. V. B. ocitla ve stavu, s nímž zákon spojuje zánik pohledávky. Škodou na cizím majetku ve smyslu § 250 tr. zák. je přitom újma majetkové povahy, kterou je především zmenšení majetku poškozeného. Za majetkovou škodu o níž lze rozhodovat v adhezním řízení, přitom lze považovat nejen škodu vzniklou odcizením nebo poškozením věci, ale může jít i o škodu na jiných majetkových hodnotách, jakou je i pohledávka jako hodnota vyjádřitelná v penězích. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že obchodní firmě R. S. byla způsobena škoda nejméně ve výši 3.750.000,- Kč, představující úplatu, za kterou předmětnou pohledávku získala od K. b. , je tento závěr správný a správně bylo také rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti k náhradě této škody. Samotné zástavní právo je jen jedním ze způsobů náhrady škody a nemá vliv na vznik škody. Proto s námitkou obviněného, že poškozená obchodní společnost může velmi snadno dosáhnout svého zápisu jako zástavního věřitele na příslušném listu vlastnictví, s ohledem na platnost smlouvy o postoupení pohledávky s K. b. , rovněž Nejvyšší soud nesouhlasí. Obviněný totiž přehlíží existenci smlouvy o postoupení pohledávky společnosti M. a z toho vyplývající jím sledovaný zánik pohledávky, k čemuž dochází podle § 170 odst. 1 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb., ve znění účinném v době činu; dále jen obč. zák.). Jak bylo již uvedeno, katastrální úřad nezkoumá platnost listin na základě kterých provádí zápisy do katastru. Nikdo se také nemůže domáhat zápisu (zástavních práv) do katastru pouze na základě vlastního tvrzení, že daná smlouva je absolutně neplatná. Poškozená R. S. by mohla toliko podat např. občanskoprávní žalobu na plnění (uspokojení pohledávky prodejem zástavy) a v rámci tohoto řízení by soud jako předběžnou otázku řešil i otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky společnosti M. , kterou obviněný deklaroval zánik pohledávky a na základě které byla zástavní práva vymazána z katastru. Hodnocení předběžných otázek není ale závazné pro jiné řízení, než ve kterém bylo učiněno. Nebo by společnost R. S. mohla podat určovací žalobu na to, že zde zástavní právo je (že jí nadále svědčí) a i v tomto řízení by se předběžná otázka řešila stejně. Konečně není vyloučen i postup, že společnost R. S. se bude domáhat svých práv cestou výkonu rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody, učiněného v napadeném rozsudku odvolacího soudu, jak se také stalo. Jednání cizí osoby, falešně se vydávající za Ing. Z. B. , je v podstatě obdobou jednání bez plné moci. Ohledně jednání při překročení zmocnění na základě plné moci, popř. jednání bez plné moci, pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Cdo 1635/2005, jako jeho důsledek neuvedl neplatnost dotčeného právního úkonu, nýbrž pouze to, zda je zmocnitel, resp. ten, za něhož jednala třetí osoba bez plné moci, učiněným právním úkonem vázán. Na rozdíl od absolutní neplatnosti právního úkonu, svědčí právo namítat překročení oprávnění z plné moci, resp. právo schválit jednání nezmocněné osoby pouze tomu, za něhož byl dotčený právní úkon učiněn. Otázka neplatnosti předmětných právních úkonů přitom není v daném případě z hlediska rozhodnutí o vině podstatná. V případě pachatelů podvodné trestné činnosti je naopak typickým průvodním jevem, že se jí dopouštějí různými právními úkony, které jsou absolutně neplatné. Je-li základní pohnutkou pachatele k spáchání trestné činnosti dosažení obohacení sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku, k čemuž právě takovéto právní úkony jsou prostředkem, dopustí se trestného činu podvodu a způsobí škodu odpovídající zmenšení majetku poškozeného. V případě sledovaného zániku pohledávky je touto škodu minimálně finanční částka, za kterou R. S. předmětnou pohledávku nabyla smlouvou o postoupení pohledávky od K. b. Otázka platnosti právního úkonu má v trestním řízení význam a musí být řešena v případě, že to má vliv na naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu. Tak je tomu např. u trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., který lze spáchat pouze přisvojením si cizí věci. Jsou-li vzhledem k existenci kupní smlouvy (nebo při odstoupení od ní) pochybnosti, zda věc byla ve vztahu k pachateli věcí cizí, musí si otázku vlastnictví věci vyřešit soud v trestním řízení jako otázku předběžnou. Obdobně např. u trestného činu podle § 249a tr. zák. si soud musí vyřešit otázku, zda osoba, které pachatel, např. brání v užívání domu, bytu nebo nebytového prostrou, je oprávněným uživatelem těchto prostor na základě platné smlouvy. Nejvyšší soud, např. již v usnesení ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, vyslovil názor, že pro posouzení jednání pachatele jako trestný čin není podstatné, zda a do jaké míry je určitý právní úkon neplatný podle norem obchodního či občanského práva. K tomu lze dodat, že není ani podstatné, zda lze snadno dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí, jak obviněný namítá. Ani zda lze obecně zvrátit stav navozený trestnou činností, což u majetkových deliktů zpravidla lze, ale nemůže to pachatele zbavit trestní odpovědnosti. I pokud by nikomu žádná škoda nevznikla ale toliko hrozila, jak namítá obviněný v dovolání, nezbavilo by jej to trestní odpovědnosti, protože jeho jednání by bylo pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (tzv. ukončený pokus). Nebyly by pouze zákonné podmínky k rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody. V obdobné trestní věci, kde pachatelka podala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, doložený neplatnou dohodou o převodu majetkových podílů, kdy ale katastrální úřad pro formální vady vklad neprovedl, zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 897/2006, zprošťující rozsudek odvolacího soudu, který mj. argumentoval tím, že jednání obviněné prakticky nemohlo vést k zamýšlenému následku, když vlastník nemovitosti by na neplatnost dané smlouvy okamžitě upozornil. Nejvyšší soud pak vyslovil názor, že jednání obviněné je pokusem (ukončený pokus) trestného činu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., když ke škodlivému následku nedošlo toliko v důsledku důsledného plnění povinností pracovníky katastrálního úřadu a pokud by došlo k povolení vkladu, bylo by možné dosáhnout změny takto vadně konstituovaných vlastnických vztahů pouze právně složitým a časově náročným způsobem. K tomu lze pouze dodat, že podle § 8 odst. 2 tr. zák. je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené za dokonaný trestný čin. Na základě uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a tento důvod dovolání není ve věci dán. Dovolání JUDr. V. B. bylo proto odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Tímto rozhodnutím pozbylo účinnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1397/2007, jímž byl do rozhodnutí o dovolání odložen výkon výroku napadeného rozsudku ohledně povinnosti k náhradě škody.

Poučení