7 Tdo 20/2026-819

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného L. N. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 8 To 83/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 16 T 19/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné shrnutí dosavadního řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. 16 T 19/2025, byl obviněný L. N. podle § 226 písm. d) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze pro skutek, kterým měl spáchat zločin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný.

2. Obviněný se měl tohoto trestného činu podle obžaloby dopustit v podstatě a zkráceně tím, že dne 22. 7. 2024 v době od 3:30 hodin do 3:50 hodin v bytě na adrese jeho trvalého bydliště fyzicky napadl svou partnerku poškozenou Y. K. v úmyslu ji usmrtit. Po předchozí slovní partnerské rozepři, která proběhla v ložnici, odešel do kuchyně, kde si ze zásuvky vzal kuchyňský nůž o celkové délce 31 cm, s délkou čepele 17,5 cm a šířkou čepele 4,5 cm, a s tímto nožem se vrátil zpět do ložnice, kde poškozenou napadl a když se pokusila uniknout do chodby bytu, pokračoval v útoku i tam a bodal ji do oblasti krku, hrudníku, břicha, zad a pánve, a to až do okamžiku, v němž z vedlejšího pokoje vyšla jeho matka I. N., která jej v chodbě uchopila za ruku a křičela na něj, aby útoku zanechal. Poškozené tak způsobil zranění blíže popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině prvostupňového rozhodnutí. Celkem poškozené zasadil 14 bodných, bodnořezných či sečných ran, v jejichž důsledku ztratila přibližně tři litry krve a byla ve stavu bezprostředního ohrožení života způsobeného narušením důležitých cév krevního řečiště, vážnou poruchou krevního oběhu a poraněním životně důležitých orgánů, zejména hrudní dutiny, tlustého střeva a pochvy. Poškozená byla letecky transportována do Krajské nemocnice v Liberci, kde podstoupila okamžitý operační zákrok a následnou intenzivní lékařskou péči, díky níž nedošlo k jejímu úmrtí, přičemž hospitalizována byla od 22. 7. 2024 do 12. 8. 2024. Útok byl veden do oblasti hrudníku a břicha, kde se nacházejí životně důležité orgány, jejichž poškození může i laik považovat za jednání způsobilé způsobit smrt. Obviněný tento čin spáchal ve stavu akutní přechodné polymorfní psychotické poruchy, která vznikla v důsledku dlouhodobého zvýšeného abusu alkoholu při závislosti na něm, přičemž jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly v době činu zcela vymizelé. Do tohoto stavu se uvedl tím, že dlouhodobě denně a ve zvýšené míře užíval alkoholické nápoje, ačkoliv znal jejich účinky na svou osobu, a poté, co byl dne 20. 7. 2024 a 21. 7. 2024 ambulantně vyšetřen v Psychiatrické nemocnici v Kosmonosích, přičemž i po tomto vyšetření pokračoval v konzumaci alkoholu, zejména požitím přibližně šesti desetistupňových piv ve večerních hodinách dne 21. 7. 2024. Tímto jednáním měl jinak naplnit znaky pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2 trestního zákoníku.

3. Současně se zproštěním obžaloby uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě. Poškozené Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, a. s. a Y. K. pak soud s jejich nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal podle § 229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal státní zástupce činný u Krajského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 8 To 83/2025, bylo odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

5. Nejvyšší státní zástupkyně podala proti odvolacímu rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., a to v tom smyslu, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dále rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

6. Nejvyšší státní zástupkyně na podkladě provedeného dokazování akceptovala hmotněprávní závěr o nepříčetnosti obviněného v době útoku, což vylučuje jeho trestní odpovědnost za pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Namítla však, že stav nepříčetnosti obviněného byl způsoben dlouhodobým užíváním alkoholu v kombinaci se závislostí na něm, jak vyplývá ze znaleckého dokazování ve věci. Souvislost mezi užíváním alkoholu a psychotickou poruchou uvedl i soud prvního stupně, naopak odvolací soud se od tohoto závěru odchýlil, a to v rozporu s důkazním podkladem. Pokud přitom měla duševní porucha obviněného původ v jeho dlouhodobém užívání alkoholu, bylo třeba zkoumat, zda obviněný jednal zaviněně ve vztahu k přivedení se do stavu nepříčetnosti, a to s ohledem na jeho představu o následcích konzumace návykové látky v době předcházející vzniku duševní poruchy a samotnému útoku.

7. Soud prvního stupně přitom shledal, že obviněný se ve vztahu k přivedení se do stavu nepříčetnosti nenacházel ani v nevědomé nedbalosti, a to i vlivem již probíhající psychotické poruchy; odvolací soud pak připojil i nedostatek předchozí zkušenosti s takovým psychickým stavem. S tímto učiněným hmotněprávním závěrem se nejvyšší státní zástupkyně v dovolání neztotožnila, a naopak namítla, že v této věci je vzhledem k neuspokojivému objasnění a posouzení této otázky nadále namístě uvažovat o nevědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a závěr o vyloučení trestní odpovědnosti je tak předčasný. Především nejvyšší státní zástupkyně odkázala na to, že obviněný mohl při dlouhodobé (cca 20 let) konzumaci alkoholu pociťovat jeho negativní účinky na jeho psychiku, které přitom již dříve konzultoval s lékaři, což vyústilo v roce 2018 k medikaci antidepresivy. Zhoršující se psychický stav v důsledku užívání alkoholu pak vedl až k akutním vyšetřením v Psychiatrické nemocnici v Kosmonosech, kde přiznal neschopnost přestat s pitím a odmítl doporučenou hospitalizaci. Navrhovaný výslech tam ošetřujících lékařů ze strany státního zástupce činného ve věci mohl přístup obviněného ke své alkoholové závislosti a souvisejícím psychickým problémům lépe objasnit, a to i proto, že ze zpráv těchto lékařů vycházeli soudní znalci, ale soud prvního stupně tento důkazní návrh bez dostatečného odůvodnění zamítl; i odvolací soud se návrhem zabýval, ovšem opět jej zamítl, tentokrát kvůli vlastnímu předjímání jejich obsahu a kvůli nesprávnému názoru o nadřazenosti znaleckého dokazování.

8. Shrnuto, nejvyšší státní zástupkyně namítla, že se obviněný do stavu nepříčetnosti přivedl z vlastní nevědomé nedbalosti, k čemuž mělo být provedeno další dokazování výslechem jeho ošetřujících lékařů z Psychiatrické nemocnice v Kosmonosech.

9. Nejvyšší státní zástupkyně vzhledem k okolnostem tohoto případu zdůraznila, že není rozhodné, zda byl obviněný coby pachatel návykovou látkou ovlivněn v době útoku, nýbrž zda v době činu trval stav nepříčetnosti vyvolaný předchozím požitím návykové látky, a to i s výrazným časovým odstupem, k čemuž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 6 Tdo 531/2022 a ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 6 Tdo 160/2023.

10. Nejvyšší státní zástupkyně rovněž uvedla, byť – jak sama uznala – v zásadě nad rámec zákonných dovolacích důvodů, že odvolací rozhodnutí se pro svou strohost pohybuje na hranici zákonných požadavků na obsah podle § 125 odst. 1 tr. ř.

11. Závěrem nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud prvostupňové i odvolací rozhodnutí zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud by zrušením pozbyla podkladu, a aby věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí ve věci.

12. Obviněný ve svém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nejdříve uvedl, že nesouhlasí s uvedenou dovolací argumentací, zejména proto, že vyšetřující lékaři by – navíc po takové době – mohli jen stěží skutkový podklad obohatit o jakýkoli relevantní poznatek, navíc když v době vyšetření hned vypracovali lékařské zprávy, ze kterých vycházeli znalci činní v této věci. Dále pak obviněný trval na správnosti závěrů soudů prvního a druhého stupně, zvláště nesouhlasil s tvrzením nejvyšší státní zástupkyně, že po útoku pokračoval v konzumaci alkoholu až do svého zadržení, neboť to nemá podklad v provedeném dokazování, a k tomu zdůraznil, že zahájil nový pozitivní způsob života.

13. V závěru svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako zjevně neopodstatněné.

III. Důvodnost dovolání

14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), ač v řízení mu předcházejícím, tedy soudem prvního stupně, byla učiněna rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Nejvyšší státní zástupkyně tvrdila první a třetí alternativu.

17. Pod uplatněný dovolací důvod je možné podřadit jednak námitku, podle níž se Vrchní soud v Praze odchýlil od důkazního podkladu stran souvislosti mezi užíváním alkoholu obviněným a jeho psychotickou poruchou, a dále námitku opomenutého důkazu, podle níž soudy chybně nevyhověly důkaznímu návrhu na vyslechnutí vyšetřujících lékařů jako svědků. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.

18. K první z nich Nejvyšší soud uvádí, že v dovolání dovozované odchýlení (a z toho případně vyplývající rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů) neshledává, neboť ve své podstatě jde spíše o jednoznačnost užitých formulací a jejich výklad. Soud prvního stupně totiž konstatoval, že u obviněného se v důsledku každodenního užívání alkoholu, „nasedajícímu“ (jak uvedli znalci) na poruchově strukturovanou simplexní osobnost obviněného s podprůměrným intelektem, rozvinula asi 5 dní před činem akutní přechodná psychotická porucha. Z důvodu této poruchy byly ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného vymizelé. Tento stav trval po určitou dobu a opadl až po déledobé abstinenci obviněného ve vazbě. Akutní intoxikace obviněného alkoholem při činu, která byla na úrovni prosté opilosti, neměla již na jeho stav žádný vliv. Tento podstatný skutkový závěr pak akceptoval i Vrchní soud v Praze, který k odvolacím námitkám státního zástupce uvedl, že obviněný nebyl shledán nepříčetným proto, že by byl při činu pod silným vlivem alkoholu, ani proto, že by dlouhodobá a konzumace alkoholu ve velké míře vedla (přímo) k vymizení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností, ale proto, že se u něj rozvinula zmíněná akutní psychotická porucha. Obě vyjádření jsou ve své podstatě totožná a formulují shodný skutkový stav (opírající se zejména o vyjádření znalců), v jehož rámci byl obviněný shledán v době činu nepříčetným, avšak nikoli pro aktuální požití alkoholu (jehož požití v daný den již bylo nerozhodné), ani pro dlouhodobé užívání alkoholu samo o sobě (nebylo zjištěno, že by se obviněný tzv. opitím vůbec kdy do stavu nepříčetnosti dostal), ale pro akutní psychotickou poruchu (byť vzniklou zejména pro dlouhodobé užívání alkoholu). Soudy obou stupňů tedy nejsou stran skutkových závěrů v rozporu, a jimi přijaté závěry ani nejsou v rozporu s provedeným dokazováním.

19. Pokud jde o návrh na doplnění dokazování, Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

20. Jak potom vyplynulo z rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, v této věci byl důkazní návrh učiněný ze strany státního zastupitelství zamítnut s odkazem na jeho nadbytečnost. Výslech ošetřujících lékařů z Psychiatrické nemocnice v Kosmonosech totiž nemohl více přispět k dalšímu objasnění věci, neboť jimi vypracované lékařské zprávy již byly součástí důkazního podkladu, stejně jako byly podkladem znaleckého dokazování (viz bod 39 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 7 odvolacího rozhodnutí).

21. K takovému odůvodnění Nejvyšší soud nemá výhrad. Soudy se neopomněly k důkaznímu návrhu, byť jen ve stručnosti, vyjádřit, zhodnotit úplnost důkazního podkladu a v návaznosti na to tento důkazní návrh zamítnout s odkazem na jeho nadbytečnost.

22. Je však zároveň třeba odmítnout názor odvolacího soudu, který je zpochybňován i v dovolání, podle něhož má znalecký posudek bez dalšího „v důkazní hierarchii mnohem silnější pozici než výpověď svědka“ (bod 7 odvolacího rozhodnutí), neboť s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) naopak platí, že znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti (nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, uveřejněný pod č. 73/2007 Sb. n. a u.). Jak nicméně plyne z odvolacího rozhodnutí, tento názor nebyl pro zamítnutí důkazního návrhu stěžejní, ale spíše podpůrný, a jeho nesprávnost nemá na celkový postup odvolacího (a tím spíše ani prvostupňového) soudu v této otázce vliv (navíc z praktického pohledu může mít v řadě případů závěr znalce, který má v obdobném případě k dispozici podklady z vlastního vyšetření obviněného a současně i z dalších lékařských úkonů provedených v delší časové ose, větší relevanci než právě jeden dílčí závěr vyslovený při jednom dílčím lékařském úkonu – to ovšem, jak již bylo řečeno, neplatí vždy a bez dalšího).

23. Tyto námitky jsou tak zjevně neopodstatněné a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] nebyl naplněn. ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

24. Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání dále uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. také s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), byť to spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.

25. Pod uplatněný dovolací důvod je možné podřadit námitku směřující do posouzení zavinění obviněného k uvedení se do stavu nepříčetnosti požitím nebo aplikací návykové látky ve smyslu § 360 odst. 1 tr. zákoníku. Tato námitka je však rovněž zjevně neopodstatněná.

26. Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že stav nepříčetnosti pachatele může mít při posuzování jeho trestní odpovědnosti v zásadě tři různé významy, a to v závislosti na okolnostech jeho vzniku. Za prvé může tento stav zcela vylučovat trestní odpovědnost za spáchání činu jinak trestného, pokud se do něj obviněný nepřivedl zaviněně (§ 26 tr. zákoníku). Za druhé může tento stav vést k trestní odpovědnosti za trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, pokud se pachatel do něj přivede zaviněně požitím nebo aplikací návykové látky a dopustí se činu jinak trestného, k němuž se však jeho zavinění nevztahuje. Za třetí může být tento stav z hlediska viny bez významu, a tedy bude trestně odpovědný za jednání učiněné v tomto stavu, pokud se do něj pachatel uvede v úmyslu spáchat tento trestný čin, nebo spáchal trestný čin z nedbalosti, která spočívá právě v tom, že se přivedl do stavu nepříčetnosti (§ 360 odst. 2 tr. zákoníku).

27. Soudy prvního a druhého stupně se při hodnocení trestní odpovědnosti obviněného v této věci přiklonily k prvnímu významu jeho stavu nepříčetnosti (viz bod 52 prvostupňového rozhodnutí, v podstatě pak i bod 9 odvolacího rozhodnutí). Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání naopak namítla, že by v této věci měl být dán význam druhý, neboť u obviněného nebyl sice k přivedení se do stavu nepříčetnosti dán úmysl ani vědomá nedbalost, nicméně obviněný měl a mohl vědět, jak se konzumace alkoholu projevuje na jeho psychickém zdraví.

28. Stěžejní otázka pro posouzení důvodnosti dovolání tak spočívá v posouzení, zda se obviněný do stavu nepříčetnosti přivedl požitím návykové látky zaviněně alespoň v nevědomé nedbalosti, či nikoli.

29. Soud prvního stupně se této otázce věnoval v bodech 45 a násl. svého rozhodnutí. Tam zejména uvedl, že obviněný nevěděl a ani neměl jak vědět, že se u něj může při dlouhodobém užívání alkoholu rozvinout psychotická porucha, a to i proto, že takto intenzivní projev se u něj dříve nevyskytl. Pokud pak jde o jeho návštěvy Psychiatrické nemocnice v Kosmonosech, v té době již zmíněnou psychotickou poruchou, která vzápětí vedla až k útoku na poškozenou, trpěl. I to podle soudu v těchto dnech v zásadě vylučovalo zavinění obviněného ve vztahu k přivedení se do stavu nepříčetnosti, resp. jeho odpovědnost za pokračující konzumaci alkoholu. V zásadě nepřímo pak soud i odkazoval na podstatně nízký intelekt obviněného. Takové hodnocení aproboval i odvolací soud, byť bez širšího odůvodnění, resp. které je skutečně spíše stručné, a bez širší reakce na námitky ze strany státního zastupitelství.

30. Nejvyšší soud k uvedenému hmotněprávnímu závěru vyjádřenému soudem prvního stupně nemá výhrady, a ztotožňuje se s tím, že obviněný se do stavu nepříčetnosti skutečně nepřivedl zaviněně, a dodává následující.

31. Je pravdou, že obviněný byl dlouhodobým a soustavným uživatelem alkoholu, čímž si na něm vybudoval silnou závislost. Alkohol užíval dobrovolně a vědomě, byť podle učiněných zjištění v rozsahu 5 až 6 piv desetistupňových denně, aniž by přímo v důsledku jejich užití kdy u něj nastal stav nepříčetnosti (takový závěr nebyl učiněn), naopak pravidelně řídil motorové vozidlo a vykonával zaměstnání. Je rovněž pravdou, že to byla i konzumace alkoholu, která vedla ke vzniku duševní poruchy a konsekventně stavu nepříčetnosti a spáchání činu jinak trestného. Z provedeného dokazování ve věci, zejména z výpovědi znalce PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., nicméně také vyplynulo, že vznik duševní poruchy byl projevem kombinace dlouhodobého užívání alkoholu s osobnostním profilem a patologií obviněného, resp. přesněji s jeho poruchově strukturovanou a simplexní osobností a podprůměrným intelektem (viz bod 18 prvostupňového rozhodnutí). O této osobnostní predispozici a riziku uvedení se do stavu nepříčetnosti obviněný nevěděl a ani vědět nemohl, neboť o něm nebyl lékaři přímo informován, ani nejde o běžnou a obecně vyžadovatelnou znalost, ale spíše jde o úvahu ve své podstatě odbornou, kterou lze jen stěží vyžadovat po pachateli s osobnostním profilem a kognitivním deficitem obviněného. Indicií nemohla být v této věci ani dříve diagnostikovaná deprese obviněného, zmíněná v dovolání, která s nastoleným stavem nesouvisela (šlo o poruchu jiného charakteru). Obviněný si tak přivodil duševní poruchu bez toho, aby byl varován nebo aby to mohl předpokládat. Tento stav se u něj dříve neobjevil, ani se dříve podobného ani jiného útoku pod vlivem návykových látek nedopustil.

32. Vedle toho, že obviněný nevěděl a ani nemohl vědět o riziku, které vyplývalo z konzumace alkoholu v kombinaci s jeho osobnostní patologií, je třeba i upřesnit, že je v zásadě vyloučeno, že by tuto vědomost mohl nabýt v posledních dnech před spácháním činu jinak trestného, např. ve vazbě na jeho akutní vyšetření v Psychiatrické nemocnici v Kosmonosech, neboť u něj už v této době byla rozvinuta akutní duševní porucha způsobující paranoidní vnímání, při němž nemusel být schopný reálně odlišit, že se s ním něco děje, resp. nebyl kvalifikovaně schopen posoudit vyjádření lékařů. Je také třeba nadále vnímat roli simplexní osobnosti obviněného a jeho sníženého intelektu. V tomto lze odkázat opět na výpověď znalců PhDr. Jiřího Klose, Ph.D. a MUDr. Vlastimila Tichého (viz body 18 a 20 prvostupňového rozhodnutí).

33. Navíc – a již v rovině obiter dictum – je ale třeba k tomuto vyšetření bezprostředně před činem i připomenout, že obviněný nebyl odborně shledán ve stavu vyžadujícím nutnou hospitalizaci, ale pouze dobrovolnou, nebyla mu ani poskytnuta akutní medikace, ale obdržel jen recept s tím, že si má léky vyzvednout v lékárně, a také mu ani nebylo doporučeno okamžité vysazení alkoholu, totiž bylo mu doporučeno alkohol vysazovat postupně, aby u něj nevznikl odvykací stav či dokonce stav delirium tremens (obviněný pak podle svého vyjádření alkohol před útokem požil, nicméně v takovém množství, že při vyšetření 4 hodiny po útoku již měl v krvi jeho nulovou hladinu). Ani taková sdělení, byl-li by obviněný v daný moment příčetný a byl-li by je tedy schopen relevantně vyhodnotit, by zřetelnější náhled na jeho stav nutně nevyvolala.

34. Nejvyšší soud nakonec dodává, že ve věci nemají větší relevanci závěry vyslovené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 6 Tdo 531/2022 a ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 6 Tdo 160/2023, zmíněných, byť spíše na okraj, v dovolání, k tomu, že požití návykové látky může časově výrazně předcházet spáchání činu jinak trestného ve smyslu § 360 odst. 1 tr. zákoníku. Aniž by Nejvyšší soud tento názor dále rozebíral (pro což není v této věci místo), konstatuje, že v obou řízeních vedených pod citovanými spisovými značkami byl zjištěný skutkový stav ve stručnosti a za shrnutí takový, že pachatelé po dlouhou dobu masivně zneužívali alkohol (10, ale i 30 piv denně, resp. až 2 litry vodky nebo 6 litrů vína), toluen a další omamné a psychotropní látky, a ačkoli byly o účincích a možných dopadech poučeni v průběhu opakovaných protialkoholních a protitoxikomanických léčeních, resp. znali účinek těchto látek na své chování, které obtížně kontrolovali, užívali tyto látky nadále, došlo u nich k vymizení ovládacích, resp. i rozpoznávacích schopností a dopustili se útoků směřujících proti životu a zdraví druhých osob. Byť je zde tedy mezi věcí obviněného L. N. a dalšími dvěma dovolacími řízeními jistá shoda v tom, že v nich vystupoval v konečném důsledku nepříčetný pachatel, jehož nepříčetnost se odvíjela od dlouhodobého užívání návykových látek a který se poté dopustil činu jinak trestného, je zde současně zřetelný rozdíl v míře požívání těchto látek a v možném vědomí pachatele o důsledcích svého přístupu.

35. Závěr soudu prvního, resp. i druhého stupně, že obviněný není trestně odpovědný, neboť se v době skutku nacházel ve stavu nepříčetnosti ve smyslu § 26 tr. zákoníku, do kterého se nepřivedl zaviněně, čímž je vyloučena i jeho trestní odpovědnost za trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, je tak věcně správný.

36. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [opět za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] nebyl naplněn.

IV. Závěr

37. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud uzavírá, že námitkám státní zástupkyně nemohl přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání za splnění podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení

I. Stručné shrnutí dosavadního řízení II. III. Důvodnost dovolání i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. IV. Závěr Poučení: