7 Tdo 314/2002
V PLATNOSTINejvyšší soud odmítl dovolání obviněných proti rozsudkům vrchního soudu, protože dovolání je přípustné pouze proti rozhodnutím nabývajícím právní moci po 1. lednu 2002. Novelou trestního řádu bylo dovolání zavedeno až od tohoto data, takže jeho podání proti rozhodnutím z předchozího období není možné. Soud se nezabýval výsledkem napadených rozsudků, protože byly dovolání nepřípustná. Rozhodnutí bylo vydáno bez možnosti přezkumu podnětu.
Rubrum
7 Tdo 314/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2002 o dovolání obviněného J. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2001, č. j. 2 To 187/2000-1101, a o dovolání obviněného A. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2001, č. j. 2 To 188/01?1138, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2000, t a k t o :
Výrok
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění
: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 43 T 2/2000, byli obvinění J. O. a A. T. spolu s obviněným A. Č. uznáni vinnými pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., obviněný A. T. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Za to byl obviněnému J. O. podle § 235 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný A. T. byl podle § 235 odst. 3 za použití § 42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o nároku poškozeného. Obviněný A. Č. byl odsouzen podle § 235 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, když pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Shora citovaný rozsudek napadli odvoláním obviněný J. O., obviněný A. T. i obviněný A. Č. Z podnětu odvolaní podaných obviněným J. O. a obviněným A. Č. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2001, č. j. 2 To 187/2000-1101, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině ohledně obviněného J. O. a obviněného A. Č., ve výrocích o trestech a o povinnosti k náhradě škody, uložených těmto dvěma obviněným a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. O. a obviněného A. Č. uznal jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák. vinnými trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. Podle § 235 odst. 2 tr. zák. byl obviněný J. O. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a obviněný A. Č. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do stejného typu věznice. Dále bylo rozhodnuto o nároku poškozeného. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20 prosince 2001, sp. zn. 2 To 188/01, byl obviněný A. T. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. spolu se shora uvedenými obviněnými. Obviněnému byl podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, když pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Ohledně náhrady škody bylo rovněž rozhodnuto, a to shodně jako v případě spoluobviněných. . Proti shora citovaným rozsudkům soudu II. stupně podali obvinění J. O. a A. T. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci není dovolání přípustné. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek bylo nově do trestního řádu začleněno novelou účinnou od 1. 1. 2002 (zákon č. 265/2001 Sb.). Časová působnost trestního řádu se řídí zásadou, že trestní řízení se koná podle zákona účinného v době řízení. V době do 1. 1. 2002 bylo možno pravomocné rozhodnutí napadnout pouze stížností pro porušení zákona nebo návrhem na povolení obnovy řízení. Jestliže dovolání bylo zavedeno s účinností od 1. 1. 2002, znamená to, že tento mimořádný opravný prostředek lze podat jen tehdy, nastanou-li podmínky pro jeho podání až po 1. 1. 2002, tj. za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. Pro shora uvedený závěr, tj. že dovolání lze podat jen proti rozhodnutím, která nabyla právní moci v době od 1. 1. 2002 svědčí i ta okolnost, že přechodná ustanovení zákona č. 265/2001 Sb. neupravují možnost podat dovolání proti rozhodnutím, která nabyla právní moci před účinností tohoto zákona. Z výše uvedeného pak vyplývá, že dovoláním byly napadeny rozsudky, které nabyly právní moci dnem vyhlášení Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím – před 1.1.2002, tudíž proti němu nelze podat dovolání. Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl jako nepřípustná, aniž z jejich podnětu přezkoumal napadené rozsudky a jim předcházející řízení ve smyslu § 265i odst. 3, 4 trestního řádu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 2. července 2002 Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.