7 Tdo 317/2018
V PLATNOSTINejvyšší soud odmítl dovolání obviněného ve věci dvou zločinů znásilnění, zločinu pohlavního zneužití a přečinu svádění k pohlavnímu styku. Soud shledal námitku nenaplnění znaku zneužití bezbrannosti zjevně neopodstatněnou, neboť velmi nízký věk poškozených vylučoval jejich schopnost klást účinný odpor. Námitky proti výměře trestu nebyly podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se týkají výhradně druhu a výměry trestu. Dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Rubrum
7 Tdo 317/2018-29 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 3. 2018 o dovolání obviněného J. D., podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 10 To 86/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 6/2017 takto:
Výrok
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá.
Odůvodnění
: Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 63 T 6/2017, byl obviněný J. D. uznán vinným pod body 1) a 2) dvěma zločiny znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 3) zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 10 To 86/2017, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Obviněný podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl nesprávné právní posouzení skutků pod body 1) a 2) rozsudku jako trestných činů znásilnění a domáhal se toho, aby toto jeho jednání bylo posuzováno jako trestné činy pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku, a to z důvodu, že nebyl naplněn znak „zneužití bezbrannosti“. Zároveň uvedl, že jeho jednání se neprojevovalo žádnými drastickými způsoby, bylo časově krátké, i když byl s nezletilými v denním kontaktu, nezletilé si neponesou žádné závažné následky, on nezletilé aktivně nevyhledával a šlo jen o ojedinělé případy. Namítl, že s ohledem na to, že se chce léčit, a na účel trestu mělo být aplikováno ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku a měl mu být uložen trest pod dolní hranicí trestní sazby. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci nebo sám meritorně rozhodl v intencích podaného dovolání. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřila tak, že dovolací námitky obviněného považuje primárně za skutkové, a navrhla odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Zjištěný skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudy zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva. Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného jsou zčásti podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněné. Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo násilím nebo zneužitím jeho bezbrannosti donutí jiného k pohlavnímu styku, čin spáchá pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti mladším patnácti let. Zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije. Podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, s nimiž se ztotožnil i Vrchní soud v Praze, spáchal obviněný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve dvou případech, které spočívaly v podstatě v tom, že 1) v přesně nezjištěné době od 25. 7. 2016 do 30. 7. 2016 v bytě v domě č.p. …, ul. H., P., si posadil při sledování televize nezletilou XXXXX*), na klín, vsunul jí svou ruku mezi její nohy na přirození, kde provedl několik pohybů na jejím přirození, poté uchopil její ruku a přiložil ji na tepláky v místě svého penisu, kdy nezletilá se tomuto jednání bránila tím, že mu ucukla a řekla, že to nechce, a od tohoto jednání upustil poté, co ho okřikla jeho družka E. D., 2) dne 30. 7. 2016 v přesně nezjištěné době od 18:00 do 21:00 hodin se v témže bytě uzamkl s nezletilou YYYYY*), přičemž jí zakryl ústa rukou, stáhl jí částečně spodní kalhotky a vsunul svou ruku na její přirození, tomuto jednání se nezletilá bránila tak, že se snažila kalhotky obléci zpět, následně před ní obnažil svůj penis a masturboval a od tohoto jednání upustil poté, co byl vyrušen P. D., otcem nezletilé, který svou dceru u něj v bytě hledal. Námitku obviněného, že nebyl naplněn znak zneužití bezbrannosti jako znak skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 (alinea 2) tr. zákoníku, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. O zneužití bezbrannosti v uvedeném smyslu jde i tehdy, když pachatel vykoná pohlavní styk s dítětem, které v důsledku velmi nízkého věku není vzhledem k okolnostem činu schopné projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, respektive již s ohledem na nedostatek své vyspělosti není schopné klást odpor jeho jednání a není ani schopné pochopit jednání pachatele, zhodnotit důvody k odporu proti jeho jednání a svůj případný nesouhlas dát dostatečně zřetelně najevo (viz přiměřeně rozhodnutí č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr.). V dané věci byla poškozená XXXXX*) ve věku 5 let a 5 měsíců a poškozená YYYYY*) ve věku 4 let a 6 měsíců, což je tak nízký věk, že nezletilé nebyly objektivně schopné klást adekvátní odpor jednání obviněného, které sice pociťovaly jako nepříjemné a nesprávné, ale jednak jeho význam plně nechápaly, jednak jejich účinný odpor byl z důvodů vyplývajících z jejich velmi nízkého věku nereálný. Trestné jednání obviněný v obou případech ukončil až na zásah třetích osob. U obou poškozených se nejednalo o bezbrannost celkovou či absolutní, nýbrž o bezbrannost psychickou, jak výstižně a podrobně vysvětlil nalézací soud na str. 19 svého rozsudku, na jehož odůvodnění lze v tomto směru odkázat, zvláště když námitky dovolatele jsou jen povšechné a obecné a navíc opakující argumenty uvedené už v jeho odvolání. Z hlediska námitek dovolatele uplatněných proti právní kvalifikaci jeho jednání je dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s námitkami dovolatele směřujícími k tomu, aby popsané jednání obviněného uvedené pod body 1) a 2) rozsudku bylo kvalifikováno jen jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Námitka směřující k uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby není podřaditelná pod uplatněné ani jiné dovolací důvody. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu týkající se uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 38 a § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto ani otázka aplikace ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku, které umožňuje snížit pachateli se zmenšenou příčetností trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, pokud je soud nepoužil a obviněný se jeho aplikace dožaduje, nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být z tohoto hlediska naplněn pouze v případě, že soud ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku (popřípadě jiné obdobné ustanovení, například § 58 tr. zákoníku) nesprávně použil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, publikované pod NS 26/2004-T 617). Jestliže je ale nepoužil a nepostupoval podle ustanovení umožňujícího snížit trest pod dolní hranici sazby a vyměřil trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. Uložení trestu odnětí svobody v rámci příslušné (nesnížené) trestní sazby nemůže založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za situace, kdy soud neuložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, nelze mu vytýkat „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jelikož námitky vůči výměře trestu jsou dovolacím důvodem zásadně jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. h), přičemž je nelogické, aby nesprávné použití § 40 odst. 2 tr. zákoníku naplňovalo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) a aby nevyužití možnosti uložit trest odnětí pod dolní hranicí zákonné trestní sazby bylo dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g). Ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vymezující mantinely pro přezkoumání výroku o trestu v řízení o dovolání by tím ztratilo smysl a fakticky by to znamenalo rozšíření možnosti přezkumu výroku o trestu v řízení o dovolání z hlediska všech kritérií stanovených v § 38 a § 39 tr. zákoníku, což by byl výklad nejen v rozporu s logikou, ale i s účelem a smyslem řízení o dovolání. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě uvedené v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud z uvedených důvodů zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. března 2018 JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu Vypracoval: JUDr. Josef Mazák *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.