7 Tdo 376/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. b) tr.ř. Spisová značka: 7 Tdo 376/2026 Datum rozhodnutí: 17.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Dovolání, Úvěrový podvod, Vyloučení orgánů činných v trestním řízení Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 211 odst. 1,6 písm. a) tr. zákoníku, § 30 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí: D 7 Tdo 376/2026-1095 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 o dovolání obviněného P. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2025, sp. zn. 6 To 48/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 8/2022, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné shrnutí dosavadního řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 42 T 8/2022, byl obviněný shledán vinným ze spáchání organizátorství zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) a § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2017).

2. Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit zkráceně a zjednodušeně tím, že v přesně nezjištěné době od počátku roku 2011 do 22. 4. 2013 společně s Ing. Václavem Třeštíkem a dalšími osobami zosnoval plán směřující k podvodnému vylákání úvěru ve výši 130 000 000 Kč od poškozeného Metropolitního spořitelního družstva ve prospěch společnosti AGE Advisors, s. r. o. Jednotlivé zapojené osoby měly být účelově řízeny a instruovány tak, aby byly založeny nebo využity společnosti AGE Advisors, s. r. o., AGE Advisors Slovakia, s. r. o. a HMT Prešov, s. r. o., které neměly reálně vykonávat podnikatelskou činnost, nýbrž sloužit k získání, zajištění a následnému vyvedení úvěrových prostředků. Takto zejména M. V. na základě instrukcí od F. H., kteří oba byli souzeni odděleně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 7 Tdo 723/2025 a jemu předcházející řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 5/2022), a podle předem připraveného záměru dne 15. 5. 2012 požádala jménem společnosti AGE Advisors, s. r. o., o podnikatelský úvěr na nákup a prodej nemovitostí, ačkoli věděla, že deklarovaný účel úvěru neodpovídá skutečnosti, a následně dne 21. 5. 2012 uzavřela s poškozeným družstvem úvěrovou smlouvu na částku 130 000 000 Kč. Úvěr byl zajištěn nemovitostmi společnosti HMT Prešov, s. r. o., jejichž hodnota byla oproti skutečné nabývací ceně zjevně a účelově nadhodnocena na základě nepravdivého znaleckého posudku vycházejícího z nepravdivých podkladů a fiktivní nájemní smlouvy. Po vyplacení úvěru dne 22. 5. 2012 byly prostředky převedeny na AGE Advisors Slovakia, s. r. o., a odtud dále na společnosti All Sped Trade, a. s., a VISTELAN, s. r. o., tedy subjekty personálně či fakticky propojené s osobami zapojenými do plánu, načež M. V. dne 22. 4. 2013 převedla obchodní podíly ve společnostech AGE Advisors, s. r. o., a AGE Advisors Slovakia, s. r. o., za symbolické částky na osobu v postavení tzv. bílého koně, aby se zapojené osoby zbavily odpovědnosti za splacení úvěru, přičemž ve společnosti AGE Advisors, s. r. o., nezůstal žádný majetek použitelný k úhradě úvěru. Jistina pak také nebyla uhrazena, zajištění mělo z hlediska věřitele nulovou či zcela zanedbatelnou hodnotu, a tím byla v konečném důsledku aktuálnímu postupníkovi úvěrové pohledávky, společnosti Bazcom, a. s., způsobena škoda nejméně ve výši 130 000 000 Kč.

3. Za to soud prvního stupně podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2017) obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, k jehož výkonu ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Společně s tím mu uložil podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb o jednotlivé výši 20 000 Kč, tedy celkem 2 000 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 3. 2024 trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích v trvání 7 let. Soud také podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou JUDr. Kateřinu Martínkovou, LL.M., insolvenční správkyni poškozeného Metropolitního spořitelského družstva v likvidaci, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Vrchní soud v Praze coby soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 9. 2025, sp. zn. 6 To 48/2024, odvolání zčásti vyhověl potud, pokud napadalo výrok o trestu, a tento výrok tak vcelku zrušil a nově obviněnému uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve sníženém trvání 5 let a 6 měsíců, k jehož výkonu ho opět podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou; zbylé tresty původně uložené soudem prvního stupně odvolací soud uložil znovu a v nezměněné (identické) podobě a výměře.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Aleše Mendela, které později – ovšem až po uplynutí lhůty pro podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř – doplnil prostřednictvím nově zvolené obhájkyně JUDr. Ireny Strakové. K tomuto doplnění mohl vzhledem k jeho opožděnosti Nejvyšší soud přihlížet jen v té části, ve které rozšiřovalo nejen již včas uplatněné dovolací důvody, ale také již včas uplatněné konkrétní dovolací námitky (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/2024 Sb. rozh. tr.); naopak ve zbytku toto doplnění nezakládá přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu, a ten k této části argumentace tak nemohl přihlížet (resp. jen stručně se k ní vyjadřuje tzv. obiter dictum).

6. Ve svém dovolání tedy obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g), h) a m) tr. ř., přičemž však před uplynutím lhůty pro podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř. zformuloval konkrétní dovolací námitky jen ve vztahu k některým z nich, a to k níže uvedeným.

7. Ve vztahu k § 265b odst. písm. b) tr. ř. [v kombinaci s § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] obviněný namítl, že ve věci rozhodl soud, který „nelze považovat za objektivně nestranný a nezaujatý“. Toto blíže rozvedl v doplnění svého dovolání, kde vysvětlil, že předseda senátu činný v řízení před soudem prvního stupně byl zaujatý, a to zejména proto, že oddělil jeho trestní věc k samostatnému jednání, což dostatečně neodůvodnil, a šlo o postup zřejmě arbitrární a účelový, navíc evidentně založený na předpojatosti soudce o vině obviněného, ale také vzhledem k tomu, že kladl svědkům M. V. a F. H. procesně závadné otázky (což však činili i přísedící činní v tomto řízení). Předseda senátu soudu prvního stupně měl být zaujatý také proto, že v paralelní trestní věci ostatních účastníků na trestném činu, tedy ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 5/2022, v odsuzujícím rozsudku presumoval vinu obviněného, aniž by totiž naznačil, že o vině obviněného bude rozhodováno samostatným rozhodnutím. Rovněž pokud jde o členy senátu činné v řízení před odvolacím soudem, ti byli podle obviněného zaujatí, neboť presumovali jeho „vinu ještě před vydáním odsuzujícího rozsudku, a to v rozhodnutí v jiné trestní věci [jeho] původních spoluobžalovaných sp. zn. 6 To 22/2023-5110 ze dne 10. 6. 2024, která je založena na stejném právním i skutkovém základě“. Obviněný také nesouhlasí s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. 11 Tvo 8/2025, jímž bylo vyhověno stížnosti státního zástupce a nově rozhodnuto, že členové senátu odvolacího soudu nejsou vyloučení z úkonů trestního řízení.

8. Obviněný dále odkázal na podání, která učinil v předcházejícím řízení dne 26. 2. 2025, 1. 3. 2025, a jejich doplnění ze dne 7. 3. 2025. Již na tomto místě však Nejvyšší soud vysvětluje, že se obsahem těchto písemností nemůže a nebude zabývat, neboť je jako dovolací soud vázán pouze dovoláním, na jehož podkladě se dovolací řízení vede a které jediné vymezuje rozsah dovolacího přezkumu (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.). Obviněný tak musí, resp. musel dovolací námitky obsáhnout v textu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), nemůže odkázat na svá předchozí podání, resp. na obsah svých předchozích opravných prostředků (srov. rozhodnutí publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr., později např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 7 Tdo 537/2024).

9. Ve vztahu k § 265b odst. písm. h) tr. ř. [v kombinaci s § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] obviněný namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest s ohledem na délku trestního řízení.

10. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí „v části týkající se trestu“ a prvostupňového rozhodnutí „v části týkající se viny“, a nařídil soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout, příp. aby sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jen odvolací rozhodnutí „v části týkající se trestu“ a nařídil tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Měly-li by se pak věcí znovu zabývat soudy nižších stupňů, pak obviněný navrhl, aby tak činily v jiném složení senátů. Rovněž obviněný učinil podnět, aby bylo rozhodnuto o přerušení výkonu rozhodnutí.

11. Pro úplnost Nejvyšší soud připojuje, že pokud jde o argumentaci obviněného, která nebyla uplatněna včas a která tak nezaložila přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu, v té se obviněný soustředil zejména na námitky týkající se skutkových zjištění soudů v předchozím řízení. Tak obviněný namítl, že nebyla objektivně ustálena škoda, kterou měl způsobit, k čemuž sporoval závěry znaleckého posudku vypracovaného v této věci, nebylo ani prokázáno jeho společné jednání s Ing. Václavem Třeštíkem, neboť mezi nimi nebyla prokázána žádná dohoda. Dále pak sporoval průběh skutkového děje, jeho zapojení do trestné činnosti a poukázal i na porušení zásady in dubio pro reo, na chyby v protokolaci v řízení před soudem, na kooperaci státního zástupce a soudce v řízení před soudem prvního stupně, na chyby v obžalobě týkající se zejména jeho jména, na manipulace v hlavním líčení, na lživé tvrzení o jeho snaze změnit si příjmení, což mělo zasáhnout do procesu dokazování, na označení prvostupňového rozhodnutí v odvolacím rozhodnutí, na údajné absentující rozhodnutí o jeho námitce podjatosti soudců odvolacího soudu, na neopodstatněnost a nezákonnost vyloučení jeho věci k samostatnému řízení, na nedostatečnou reakci odvolacího soudu na některá jeho podání, na vady v hodnocení výpovědi svědka M. H., neboť podle obviněného soudy v předchozím řízení neměly k této výpovědi přihlížet, příp. ji neměly považovat za věrohodnou, na nepřezkoumatelnost a s tím nutně spojenou nevykonatelnost prvostupňového rozhodnutí, na vady v provedení výslechu svědka M. J., kterému měly být kladeny kapciózní, sugestivní a spekulativní otázky, a k jehož výpovědi tak rovněž nemělo být přihlíženo, příp. měla být hodnocena jako nevěrohodná, na vady v průběhu výslechů svědkyně M. V. a svědka F. H., při nichž totiž předseda senátu soudu prvního stupně i přísedící nezjišťovali přesný, úplný a správný skutkový stav věci, případně opět těmto svědkům kladli kapciózní, sugestivní a spekulativní otázky, na nezákonnost, procesní nepřípustnost a vady znaleckého posudku vypracovaného ve věci (resp. výpovědi znalce v řízení před soudem), stejně jako na vady a nepřezkoumatelnost opatření policejního orgánu o přibrání znalce a v něm obsažených otázek policejního orgánu, na nezákonné přečtení výpovědi svědka J. Z. v řízení před soudem prvního stupně, na nezákonnost konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného v odvolacím řízení, přičemž k tomuto veřejnému zasedání mu nebylo řádně a včas doručeno předvolání, na tendenční hodnocení důkazů v neprospěch obviněného ze strany odvolacího soudu a na související neprovedení některých důkazních návrhů, na narušení totožnosti skutku odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně, na celkovou nepřezkoumatelnost a vzájemné rozpory v rámci výrokové části prvostupňového rozhodnutí, na to, že jeho vina podle něj nebyla dostatečně prokázána, stejně jako nebylo prokázáno jeho organizátorství, resp. na to, že konečným uživatelem výhod byl svědek M. H.

12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil dvakrát. Jednou k podání, které bylo učiněno včas, jednou k podání (doplnění dovolání), které bylo učiněno opožděně.

13. K prvnímu podání státní zástupce uvedl, že obviněný v zásadě neformuloval žádné konkrétní dovolací námitky, a to snad jen s výjimkou dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b) a h) tr. ř., ale i v jejich rámci vágně uplatněné námitky nejsou nijak způsobilé uplatněné dovolací důvody naplnit. Uvedl, že v posuzované věci nevznikly žádné důvodné pochybnosti o podjatosti soudců, zejména soudů odvolacího soudu, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. 11 Tvo 8/2025. Pokud pak jde o hmotněprávní část dovolací argumentace, obviněný pouze zpochybnil uložené tresty, které údajně nereflektovaly délku trestního řízení. Takto formulovaná námitka však neodpovídá žádnému uplatněnému dovolacímu důvodu; nedošlo ani k zásahu do ústavních práv obviněného. K druhému podání (doplnění dovolání) pak státní zástupce uvedl, že k němu Nejvyšší soud nemá přihlížet, neboť jakékoli změny a doplnění po uplynutí lhůty pro podání dovolání nemají právní význam.

14. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

15. Tato obě vyjádření byla zaslána obhájkyni obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (s výjimkou jeho doplnění, čemuž se Nejvyšší soud již věnoval shora v tomto rozhodnutí, stejně jako vysvětlil důsledky tohoto opoždění) a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje, byť s jistou mírou tolerance, i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud úvodem upozorňuje, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které jsou – v případě obviněného jako dovolatele – kompenzovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s § 35 odst. 1 tr. ř.). I odborná literatura k tomuto uvádí, že povinné zastoupení advokátem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování (PÚRY, F., ŠÁMAL, P. In. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212). Dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a od jeho obsahu se tak odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Nejvyšší soud coby soud dovolací totiž musí mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023). Vzhledem k okolnostem této věci lze navíc připojit, že Nejvyšší soud je vázán jen těmi dovolacími důvody a těmi konkrétními námitkami, které obviněný uplatnil včas.

18. Z toho plyne, že úlohou Nejvyššího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Námitky, které nesplňují shora uvedené obsahové kvality nebo které nebyly uplatněny včas, zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněného a není možné se k nim kvalifikovaně vyjádřit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).

19. K samotnému dovolání dále Nejvyšší soud stále na úvod vysvětluje, že to je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který je možné podat jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

20. Obviněný své dovolání opřel v zásadě jen o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a h) tr. ř. v kombinaci s § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť ve vztahu k ostatním uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., které ve svém dovolání označil, neuvedl včas žádné konkrétní námitky, čímž vyloučil, aby se Nejvyšší soud přezkumu těchto dovolacích důvodů mohl věcně věnovat. Pouze první skupině uplatněných důvodů tak Nejvyšší soud bude v jejích hlavních momentech věnovat pozornost níže v tomto rozhodnutí. a) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

21. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Naplnění tohoto dovolacího důvodu vylučuje, pokud tato okolnost byla dovolateli již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

22. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka obviněného týkající se údajné podjatosti soudců činných u soudů prvního i druhého stupně (Nejvyšší soud zde zcela pomíjí obviněným opožděně, tj. až po cca 3 měsících po vydání rozhodnutí uplatněnou námitku podjatosti členů senátu Nejvyššího soudu, rozhodujícího ve věci sp. zn. 11 Tvo 8/2025). Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.

23. Vzhledem k tomu, že argumentace obviněného souvisela především s formulacemi v rozhodnutích v paralelní trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 5/2022, ve kterých soudci měli svými vyjádřeními překročit požadavky presumpce neviny, Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení není bez dalšího zjištění, že dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu, nebo že v takové věci nevyhověl některému opravnému prostředku. Nejde ani o porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), jestliže v takovém svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento rozsudek se jej netýká. Přitom jsou významné především použité slovní formulace a také kontext, v němž byly učiněny, a to jak ve výroku takového předcházejícího rozsudku, tak i v jeho odůvodnění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, uveřejněné pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr.). Takové východisko je zcela v souladu s rozsudkem ESLP ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, č. stížnosti 63703/19 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 7 Tdo 346/2025, bod 23).

24. Pokud jde o soudce činné v odvolacím řízení, pak Nejvyšší soud uvádí, že se ve vztahu k nim nebude zabývat námitkami obviněného, neboť se s těmito námitkami Nejvyšší soud vyčerpávajícím způsobem zabýval už v předchozím řízení, a to v rámci svého usnesení ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. 11 Tvo 8/2025. Tímto usnesením Nejvyšší soud vyhověl stížnosti státního zástupce činného u Vrchního státního zastupitelství v Praze proti usnesení, kterým Vrchní soud vyloučil z vykonávání úkonů trestního řízení soudce činné v odvolacím řízení, a potvrdil tak, že tito soudci podjatí nejsou a nemají být vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. V této části Nejvyšší soud v plné míře odkazuje na toto své rozhodnutí, z něhož alespoň připomíná, že v odvolacím rozhodnutí v souběžné trestní věci vedené vůči dalším účastníkům na daném trestném činu bylo členy senátu dáno jasně najevo, že vůči obviněnému je vedeno samostatné trestní řízení, přičemž nebyly dány ani jiné důvody pro závěr o podjatosti těchto soudců.

25. Pokud jde o členy senátu činné v řízení před soudem prvního stupně, zejména o předsedu senátu, ani v jejich případě nebylo možné argumentaci obviněného přiznat jakékoli opodstatnění. Zejména jde-li opět o způsob, kterým členové senátu označovali obviněného a jeho zapojení do trestné činnosti, z odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 42 T 5/2022, který si Nejvyšší soud vyžádal od Městského soudu v Praze, jasně plyne, že obviněný, označený písmeny XY, byl stíhán samostatně v oddělené věci. Plyne to hned ze začátku tzv. popisu skutku výroku o vině, který je tak (stejně jako zbytek rozhodnutí) formulován zcela v souladu se shora uvedenou judikaturou a s požadavkem presumpce neviny, jak hodnotil i odvolací soud (viz bod 31 jeho rozhodnutí).

26. Pokud pak dále obviněný tvrdil, že předseda senátu soudu prvního stupně postupoval nesprávně při vyloučení jeho věci k samostatnému projednání ve smyslu § 23 odst. 1 tr. ř., pak taková námitka sama o sobě nemůže naplnit uplatněný dovolací důvod ani podmínky podle § 30 odst. 1 tr. ř. Případné pochybení kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení v oblasti právního postupu a právního hodnocení, ke kterému však v této věci ani nedošlo, totiž bez dalšího nijak nevypovídá o jeho podjatosti a o tom, že by měla být konkrétní osoba vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Opačný názor by ad absurdum znamenal, že by jakékoli úspěšné uplatnění opravného prostředku proti právnímu názoru některého orgánu činného v trestním řízení muselo automaticky vést ke změně osoby činné v předchozím stupni řízení. Z uvedeného pak plyne nejen to, že tato část dovolací argumentace není opodstatněná, ale také, že se Nejvyšší soud nebude zabývat otázkou samotného oddělení věci k samotnému projednání, neboť nejde o věc nijak podstatnou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.

27. Jen nad rámec přezkumu však Nejvyšší soud uvádí, že vyloučení věci obviněného k samostatnému projednání bylo odůvodněno tím, že se obviněný nedostavil k hlavnímu líčení, prezentoval zdravotní problémy a vzhledem ke zjevným organizačním obtížím spojených s vedením řízení před soudem vůči více obviněným v tak skutkově komplikované věci se jevilo jako hospodárné vyloučit věc obviněného k samostatnému projednání (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 42 T 8/2022). Nakonec sám obviněný v předchozí elektronické komunikaci adresované soudu upozorňuje, že jeho zdravotní stav může vést ke zdržení celého procesu. Svou roli také evidentně měla žádost obviněného na předání trestního řízení do Slovenské republiky, kvůli čemuž bylo nakonec později na určitou dobu i dočasně upuštěno od některých úkonů trestného řízení podle § 108 odst. 1 z. m. j. s. Vyloučení věci k samostatnému projednání tak bylo nejen zcela logické, ale dokonce jej lze v této věci považovat za zřejmý příklad procesní situace, ve které se takový postup jeví jako vhodný.

28. Stejně tak pokud obviněný tvrdil, že členové senátu soudu prvního stupně kladli vybraným svědkům kapciózní, sugestivní a spekulativní otázky, pak Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že se v rámci uplatněného dovolacího důvodu nemůže zabývat tím, zda byly tyto otázky skutečně v rozporu s § 101 odst. 3 tr. ř. [to by případně mohlo v určitých situacích být předmětem přezkumu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně takovou včasnou námitku obviněný neučinil], ale může hodnotit, zda z formulací otázek nevyplývá případná podjatost tázající se osoby, k čemuž nakonec obviněný ve svém dovolání evidentně mířil. Vzhledem k rozsáhlému a neselektivnímu výčtu otázek uvedených obviněným se Nejvyšší soud nebude věnovat každé individuálně, a pouze uvede, že z obsahu trestního spisu, zejména protokolů o hlavních líčeních zachycujících výslechy jednotlivých svědků, zejména svědků M. V. a F. H., na jejichž výslechy upozorňoval obviněný především, nevyplynul jediný poznatek, který by skutečně indikoval podjatost tázajících se osob, nebo že by jakkoli tyto otázky skutečně předjímaly vinu obviněného.

29. Některá tvrzení obviněného, třeba že předseda senátu soudu prvního stupně se snažil „pomoci prokurátorovi unést důkazní břemeno“ tím, že jeho osobu protokoloval jako „P. L.“, pak ani nedávají relevantní smysl, alespoň ne tak, jak tato tvrzení obviněný ve svém podání formuloval. Ani v této části se tak Nejvyšší soud nebude námitkou obviněného zabývat.

30. Námitky obviněného v jejich hlavních momentech týkající se údajné podjatosti soudců činných u soudů prvního i druhého stupně tak jsou potud, pokud vůbec umožňovaly věcný přezkum, zjevně neopodstatněné.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] nebyl naplněn. b) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

32. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.

33. Za jedinou včas uplatněnou a dostatečně konkretizovanou námitku, kterou obviněný formálně spojoval s uplatněným dovolacím důvodem, lze považovat námitku nepřiměřenosti trestu s ohledem na délku trestního řízení. Tuto námitku však nelze pod uplatněný ani jiný zákonný dovolací důvod podřadit, přičemž – jak Nejvyšší soud vysvětlí níže – i kdyby ji pod některý z dovolacích důvodů podřadit šlo, nebylo by možné jí přiznat jakékoli opodstatnění.

34. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod, který však obviněný ve svém dovolání ani neuvedl, však může být naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Takové tvrzení ovšem obviněný nepředkládá (a ani by pro něj nebyl dán podklad), resp. o tento dovolací důvod svoji argumentaci neopírá. S odkazem na (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom ve vztahu k výroku o trestu namítat jen pochybení v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Ani uvedené vady však obviněný netvrdí (a opět by pro to ani nebyl dán podklad). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, resp. § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak není možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015).

35. Lze dodat, že zásah dovolacího soudu by ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným tak, že by to již představovalo porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku, jímž je v nejkoncentrovanější podobě právě uložený trest. Podle čl. 4 Ústavy jsou přitom základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, což platí tím spíše, jde-li o základní ústavně zakotvená práva. Nejvyšší soud proto musí vykládat ustanovení trestního řádu – včetně ustanovení o dovolacích důvodech – způsobem, který nevyvolává kolizi s ústavním pořádkem a při kterém je dán průchod mimo jiné ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 736/2022).

36. Společně s tím Nejvyšší soud není lhostejný k vytýkaným vadám délky trestního řízení a v tomto smyslu přiměřenosti trestu, které byť formálně nemohou naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů, jsou s to zasáhnout do práva na spravedlivý proces obviněného.

37. Nicméně ani při zohlednění výjimečně možného postupu v dovolacím řízení není namístě dovodit jakékoli pochybení. Odvolací soud, který obviněnému v konečném důsledku ukládal trest, totiž pregnantně odůvodnil své úvahy při stanovení druhu a výměry trestu, a to s precizní pozorností právě směrem k přiměřenosti trestu i s ohledem na délku předchozího řízení (viz body 51 a násl., zejména pak 56 a násl. odvolacího rozhodnutí). Nakonec byla to právě tato pozornost, která odvolací soud vedla ke zrušení výroku o trestu rozhodnutí soudu prvního stupně a jeho nahrazení vlastním – mírnějším – rozhodnutím, kterým uložil obviněnému nově trest odnětí svobody relativně blízko samotné dolní hranice trestní sazby. V tomto svém rozhodnutí přihlédl zejména k tomu, že obviněný jednal jako organizátor, že způsobil škodu mnohonásobně vyšší, než vyžaduje skutková podstata trestného činu, k chování obviněného po činu, k dalším dvěma uloženým trestům a dalším relevantním okolnostem. S úvahami odvolacího soudu, na které lze v tomto rozsahu plně odkázat, se pak Nejvyšší soud, byť jen nad rámec přezkumu, plně ztotožňuje. Uložený trest v této podobě vzhledem k okolnostem případu nelze považovat za nepřiměřeně přísný, natož natolik přísný, že by zasahoval do ústavních práv obviněného.

38. Lze tak shrnout, že pokud jde o délku trestního řízení, s odkazem na kterou obviněný svou námitku formuloval, nelze než uvést, že odvolací soud se zcela vyčerpávajícím způsobem s touto námitkou vypořádal, vyhověl jí a na podkladě zhodnocení délky trestního řízení, která byla skutečné dlouhá, uložil obviněnému mírnější trest odnětí svobody (viz bod 57 odvolacího rozhodnutí), při jehož vyměření přihlédl vedle zmíněné doby trestního řízení i k dalším uloženým trestům. I v této části se Nejvyšší soud s odůvodněním odvolacího soudu zcela ztotožňuje.

39. S tvrzením obviněného, nepodřaditelným pod uplatněný dovolací důvod, by tak ani nebylo možné se ztotožnit. Výrok o trestu není nepřiměřeně přísný, a to právě i díky zásahu odvolacího soudu, který se vyčerpávajícím způsobem věnoval otázce stanovení druhu a výměry trestu tak, aby spravedlivě zohlednil všechny relevantní okolnosti případu, včetně délky trestního řízení.

40. Ostatní námitky obviněného směřující proti výroku o trestu, zejména námitky týkající se zejména peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti, nebyly podány včas, a Nejvyšší soud se tak jimi nemůže a nebude zabývat.

41. Jen nad rámec přezkumu Nejvyšší soud však uvádí, že zákonné podmínky k uložení uvedených trestů byly beze zbytku naplněny. K tomu lze nejdříve poukázat na to, že z jednání obviněného a okolností případu je zjevné, že se trestného činu dopustil v souvislosti s činností a (faktickým) vedením obchodních společností, čímž byly naplněny podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 3. 2024. Navíc – vzhledem k povaze trestného činu, formě zapojení obviněného a povaze jeho činnosti – je evidentní, že obviněný jednal se zištným úmyslem a přinejmenším se snahou získat majetkový prospěch, ať už pro sebe nebo pro jiného, čímž byly naplněny i podmínky pro uložení peněžitého trestu podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025). Vzhledem k majetkovým dispozicím, které obviněný činil v době související s dobou spáchání trestného činu a také jeho obchodní aktivitě, pak lze také hodnotit, že peněžitý trest v celkové výši 2 000 000 Kč lze považovat za dobytný ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, čemuž se věnoval zejména odvolací soud (k uvedeným viz i bod 87 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 58 odvolacího rozhodnutí). c) Obiter dictum 42. Pokud jde o argumentaci, kterou obviněný neuplatnil včas, ani jí nerozšířil již existující konkrétní dovolací námitky, a která tak nezakládá přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu, lze jen ve stručnosti a nad rámec přezkumu uvést, že ani kdyby k ní Nejvyšší soud přihlédnout mohl, nevedlo by to k jinému rozhodnutí o dovolání obviněného.

43. Pokud tak zejména jde o nejširší část této argumentace, ve které obviněný polemizoval se skutkovým zjištěním, věrohodností svědeckých výpovědí a vůbec hodnocením důkazů jako takovým, Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.

44. Následně i pokud jde o tvrzení, podle něhož v předchozím řízení není podklad o naplnění subjektivní stránky trestného činu a znaku škody, stejně jako o společném jednáním se svědkem Ing. Václavem Třeštíkem a vůbec o vině obviněného, Nejvyšší soud jen ve stručnosti a opět nad rámec přezkumu odkazuje na body 78 a násl. prvostupňového rozhodnutí, resp. 39 a násl. odvolacího rozhodnutí, kde soudy v předchozím řízení své nejen skutkové, ale i hmotněprávní závěry v úplnosti a zcela logicky vysvětlily. Lze tak jen připomenout, že obviněný byl usvědčen zejména výpovědí svědka M. H., jejíž věrohodnost je podepřena i dalšími důkazy (viz bod 79 prvostupňového rozhodnutí), ale také například výpověďmi svědků M. J. nebo E. G., ale i dalšími důkazy. Bylo také prokázáno, že obviněný se ze své obchodní činnosti znal s Ing. Václavem Třeštíkem (viz bod 83 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 39 odvolacího rozhodnutí), a že s ním koordinoval svou trestnou činnosti (viz bod 41 odvolacího rozhodnutí). Výše škody pak byla zcela objektivně zjištěna podle výše poskytnutého úvěru (viz bod 74 prvostupňového rozhodnutí). Úmyslné zavinění obviněného vyplynulo zejména z jednání obviněného a dalších okolností případu; nakonec obviněný ani sám neuvádí, proč by jednat zaviněně neměl, a evidentně tak toto tvrzení jen doplňovalo celkovou polemiku se závěrem o průběhu skutkového děje.

45. Nakonec ani pokud jde o další tvrzení směřující do procesního postupu soudů v předchozím řízení a dílem i do postupu státního zástupce, ani v této – rovněž obsáhlé – části by se ani nad rámec přezkumu nebylo možné s obviněným ztotožnit. Zejména pokud jde o tvrzení o nepřezkoumatelnosti výrokové části prvostupňového rozhodnutí, jde opět v zásadě jen o polemiku se skutkovými zjištěními a s hodnotícími úvahami soudů v předchozím řízení, neboť obviněný sporuje rozsah výroku o vině, konkrétně tzv. skutkové věty a v něm obsaženého popisu skutku. Ani s tvrzením obviněného o narušení totožnosti skutku oproti obžalobě by nebylo možné se ztotožnit, neboť ačkoli došlo oproti znění obžaloby k úpravě popisu skutku, bylo v zásadě zachována jak totožnost jednání, které obviněnému bylo kladeno za vinu, tak i následku (k problematice totožnosti skutku viz např. rozhodnutí č. 16/2022 Sb. rozh. tr.). K dalším námitkám týkajícím se zejména nepřesného uvedení obviněného v obžalobě, čtení výpovědi svědka J. Z., ale i dalších pak Nejvyšší soud odkazuje na body 32 a násl. odvolacího rozhodnutí, ve kterých se odvolací soud s vybranými námitkami obviněného dostatečně vypořádal. Již v podstatě žádný význam nemají poukazy obviněného na písařské chyby či překlepy v dříve vydaných rozhodnutích.

46. K některým dalším opožděně uplatněným námitkám se Nejvyšší soud vyjádřil i v předchozích částech tohoto rozhodnutí, byť rovněž jen nad rámec přezkumu.

47. Lze tak shrnout, aniž by přitom v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud rozebíral každou dílčí opožděnou námitku jednotlivě, že i kdyby Nejvyšší soud k těmto opožděně uplatněným námitkám mohl přihlédnout (což ale nemůže, neboť tyto námitky nemohou založit jeho přezkumnou pravomoc), nebylo by možné se s nimi ztotožnit a dojít k závěru o naplnění některého zákonného dovolacího důvodu, čemuž se Nejvyšší soud jen ve stručnosti a v hlavních momentech věnoval shora.

V. Závěr

48. Nejvyšší soud uzavírá, že potud, pokud bylo možné včas uplatněné námitky obviněného podřadit pod některý z uplatněných dovolacích důvodů, nebylo možné přiznat jeho dovolací argumentaci jakékoli opodstatnění. Proto jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S ohledem na uvedené závěry a na časový průběh dovolacího řízení pak nebylo důvodu rozhodovat o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.

Poučení

Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Radek Doležel předseda senátu