7 Tdo 397/2011
V PLATNOSTINejvyšší soud rozhodl, že dovolání obviněného P. B. proti rozsudku Krajského soudu v Praze je zjevně neopodstatněné. Obviněný byl uznán vinným organizátorstvím úvěrového podvodu, při kterém zosnoval získání úvěru na základě nepravdivých údajů, což vedlo ke značné škodě pro Českou spořitelnu, a. s.
Citované zákony (12)
Rubrum
Důvod dovolání: 265b/1g Spisová značka: 7 Tdo 397/2011 Datum rozhodnutí: 13.04.2011 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Úvěrový podvod Dotčené předpisy: § 250b odst. 1,4 písm. b) tr. zák. Kategorie rozhodnutí: C 7 Tdo 397/2011-20 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 4. 2011 o dovolání, které podal obviněný P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 11 To 336/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 144/2009, t a k t o :
Výrok
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. o d m í t á .
Odůvodnění
: Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 1 T 144/2009, byl obviněný P. B. uznán vinným organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku na tři roky, a podle § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 200.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle § 54 odst. 3 tr. zák. na jeden rok. Kromě toho byli obvinění B. Š. a R. Š. jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. odsouzeni pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. s tím, že jim byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena solidární povinnost k náhradě škody. Skutek, jímž byl obviněný P. B. uznán vinným, spočíval podle zjištění Okresního soudu v Příbrami uvedených ve výroku o vině v podstatě v tom, že obviněný P. B. dne 26. 4. 2006 v D., okr. P., podepsal nepravdivé potvrzení, že obviněný R. Š. je jeho zaměstnancem v restauraci K. s měsíčním příjmem 19.000,- Kč, dne 29. 4. 2006 sepsal fingovanou kupní smlouvu s obviněným B. Š. o prodeji svého motorového vozidla zn. Audi A6, poradil obviněným B. Š. a R. Š., aby při žádosti o úvěr nepravdivě uvedli, že úvěr bude použit na nákup tohoto vozidla, v přesně nezjištěné době opatřil zfalšované plné moci M. K. a J. Ch., na základě kterých obviněný B. Š. uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti, která měla sloužit jako zajištění požadovaného úvěru, s vědomím, že uvedené dokumenty budou obviněnými B. Š. a R. Š. předloženy při sjednávání smlouvy o úvěru č. ….. s Českou spořitelnou, a. s., na zapůjčení finanční částky 950.000,- Kč, přičemž tento úvěr nebyl řádně splácen a České spořitelně, a. s., byla způsobena škoda ve výši 846.356,- Kč. Z odůvodnění rozsudku vyplývají bližší skutková zjištění v tom smyslu, že obviněný P. B. celou operaci směřující k získání úvěru vymyslel, že ostatním obviněným radil, jak postupovat, že obvinění R. Š. a jeho otec B. Š. potřebovali cestou úvěru získat alespoň 800.000,- Kč, že tuto částku požadoval obviněný P. B. jako tzv. odstupné za přenechání restaurace K. v D., kterou hodlal převzít a provozovat obviněný R. Š., a že částka 950.000,- Kč nakonec byla převedena na účet obviněného P. B. O odvoláních, která podali jednak obviněný P. B. proti výroku o vině a trestu, jednak státní zástupce v neprospěch obviněného P. B. proti výroku o trestu a proti tomu, že mu nebyla uložena povinnost k náhradě škody, a ve prospěch obviněných B. Š. a R. Š. proti výroku o náhradě škody, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 11 To 336/2010. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněného P. B. ve výroku o trestu odnětí svobody a ohledně obviněných B. Š.a R. Š. ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému P. B. byl podle § 250b odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na tři roky s tím, že výkon tohoto trestu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na čtyři roky a obviněnému bylo podle § 59 odst. 2 tr. zák. uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem, a obviněným B. Š., R. Š. a P. B. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena solidární povinnost k náhradě škody. Odvolání obviněného P. B. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Obviněný P. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v tom směru, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a zároveň napadl i výrok o zamítnutí svého odvolání. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výrok o vině zpochybnil námitkami uplatněnými v tom směru, že soudy se nevypořádaly s otázkou, zda smlouva uzavřená mezi Českou spořitelnou, a. s., a obviněným B. Š. skutečně byla úvěrovou smlouvou, a poukázal na možnost, že šlo o jiný typ smlouvy, ve vztahu k němuž nepřichází v úvahu trestný čin úvěrového podvodu. Namítl nedostatek zavinění ve vztahu k okolnosti, že úvěr nebyl řádně splácen. Projevil nesouhlas s tím, že jeho součinnost s obviněnými B. Š. a R. Š. byla posouzena jako organizátorství, a připustil, že se mohlo jednat nanejvýš o pomoc. Jinak uplatnil výhrady proti tomu, že soudy ve svých skutkových zjištěních vycházely z výpovědí obviněných B. Š. a R. Š., a namítl, že soudy přejaly tyto výpovědi nekriticky. Obviněný P. B. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Příbrami věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud shledal, že pokud uplatněné námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolání zjevně neopodstatněné. Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem značnou škodu. Značnou škodou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozuměla škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu byl, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor). Zákonným znakem trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. je to, že jednání pachatele se týká úvěrové smlouvy. To znamená, že nejde o tento trestný čin, pokud jednání pachatele směřuje k uzavření smlouvy jiného typu, byť by se prostřednictvím takové smlouvy dostaly do jeho dispozice finanční prostředky (např. smlouva o půjčce). V posuzované věci vyplývají určité nejasnosti z toho, že Okresní soud v Příbrami uvedl ve výroku o vině jednak to, že šlo o „sjednávání smlouvy o úvěru č. ……. s Českou spořitelnou, a. s.“, a zároveň to, že smlouva byla „na zapůjčení částky ve výši 950.000,- Kč“. Ve skutečnosti jde jen o nepřesný, neobratný a nevýstižný popis skutkových okolností týkajících se povahy sjednávané smlouvy, a nikoli o to, že by uvedená smlouva nebyla smlouvou o úvěru. Evidentně to vyplývá z obsahu smlouvy. Posuzovaná smlouva byla výslovně označena jako „smlouva o úvěru“, a to s výslovným odkazem na ustanovení § 497 obch. zák. Podle tohoto ustanovení smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle smlouvy se Česká spořitelna, a. s., v postavení věřitele zavázala poskytnout na žádost dlužníka, jímž byl obviněný B. Š., peněžní prostředky až do částky 950.000,- Kč s tím, že byl stanoven časový limit, v němž mohl obviněný B. Š. o poskytnutí peněžních prostředků požádat, a obviněný B. Š. se jako dlužník zavázal tyto peněžní prostředky vrátit ve 180 měsíčních splátkách a zaplatit úroky podle dohodnuté úrokové míry. Smlouva tedy měla všechny obsahové náležitosti, které ji definují jako smlouvu o úvěru. Nic na tom nemění okolnost, že ve smlouvě byl stanoven účel úvěru, jímž byl nákup automobilu, a že Česká spořitelna, a. s., se zavázala poskytnout požadované peněžní prostředky tak, že je převede na účet třetí osoby. Smlouva neobsahuje ani v žádném jiném ohledu nic, co by ji vylučovalo z rámce ustanovení § 497 obch. zák. a co by opodstatňovalo úsudek, že se jedná o smlouvu jiného typu, např. smlouvu o půjčce podle § 657 obč. zák. Soudy v odůvodnění rozsudků sice obsah smlouvy nekonfrontovaly s ustanovením § 497 obch. zák., což jim lze vytknout jen jako nedostatek či neúplnost odůvodnění, avšak rozhodně z toho nevyplývá meritorní nesprávnost výroku o vině, pokud jde o závěr, že jednání obviněného se vztahovalo k úvěrové smlouvě ve smyslu § 250b odst. 1 tr. zák. Vznik škody není u trestného činu úvěrového podvodu zákonným znakem tzv. základní skutkové podstaty podle § 250b odst. 1 tr. zák., ale má povahu okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, v případě značné škody jako těžšího následku podle § 250b odst. 4 písm. b) tr. zák. Ohledně této okolnosti postačí, jestliže je zahrnuta nedbalostním zaviněním, což vyplývá z ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. Postačí tedy i nevědomá nedbalost podle § 5 písm. b) tr. zák. Toto zavinění obviněného P. B. ve vztahu k okolnosti, že obviněný B. Š. řádně nesplácel úvěr a že přestal úvěr splácet vůbec, vyplývá z okolností posuzovaného případu. Obviněný P. B. znal majetkové poměry obviněného B. Š.a jeho rodiny do té míry, že mu měla o mohla být jasná neschopnost obviněného B. Š.dostát vysokému a dlouhodobému závazku. Obviněnému P. B. mělo a mohlo být zřejmé, že výše závazku přesahovala skutečné možnosti obviněného B. Š., zvláště když obviněný B. Š. dosáhl uzavření smlouvy o úvěru na podkladě nepravdivých a výrazně nadsazených údajů v dokladech, jejichž vznik a použití inicioval sám obviněný P. B. V osobních poměrech obviněného P. B. není nic, co by bylo v rozporu se závěrem, že měl a mohl vědět, že obviněný B. Š. nebude úvěr řádně splácet. Obviněný P. B. měl dostatek znalostí a osobních zkušeností ohledně finančních záležitostí, jak o tom svědčí zejména to, že v době před posuzovaným činem sám sjednával u České spořitelny, a. s., hypoteční úvěr a že za sebou měl profesní praxi finančního referenta na ministerstvu. Odpovědnost obviněného P. B. za těžší následek podle § 250b odst. 4 písm. b) tr. zák. tedy je ve shodě se zákonem. Pokud soudy posoudily účast obviněného P. B. na spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. jako organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., lze to akceptovat. Pro celou věc je příznačné, že cílem trestného činu bylo to, aby obvinění B. Š. a R. Š. získali peněžní prostředky určené nakonec pro obviněného P. B. jako tzv. odstupné za to, že obviněný P. B. přenechá obviněnému R. Š. provozování restaurace. Obvinění B. Š. a R. Š. neměli částku, kterou obviněný P. B. požadoval jako tzv. odstupné. V této situaci jim obviněný P. B. iniciativně vnukl rozhodnutí požádat o úvěr, radil jim, jak postupovat, aby dosáhli poskytnutí úvěru, vybavil je nepravdivými podklady a posléze přijal na svůj účet peněžní prostředky pocházející z úvěru. Obvinění B. Š. a R. Š. se bez součinnosti obviněného neobešli již proto, že sami se nevyznali v záležitostech týkajících se vyřizování úvěru a že při regulérním průběhu by evidentně nesplňovali podmínky pro získání úvěru. Povaha a rozsah účasti obviněného P. B. již přesáhly rámec pouhé pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a dosáhly takové míry, při které je namístě úsudek, že obviněný P. B. spáchání trestného činu zosnoval a působil tedy jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. V námitkách spadajících pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neměl Nejvyšší soud žádný podklad k tomu, aby do výroku o vině obviněného P. B. jakkoli zasahoval, a proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Námitky směřující proti tomu, že soudy vzaly za podklad svých skutkových zjištění výpovědi obviněných B. Š.a R. Š., stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tímto dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Tím je míněno právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. Jedná se o hmotně právní posouzení, jehož podstatou je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Pod dovolací důvod nespadají s k u t k o v é námitky, takže dovolání se nemůže zakládat na výhradách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Příbrami, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé se o žádný extrémní rozpor nejedná. Pokud byla skutková zjištění soudů zpochybňována odkazem na to, jak soudy hodnotily výpovědi obviněných B. Š. a R. Š., lze jen konstatovat, že soudy nepřejaly výpovědi těchto obviněných jen nějak mechanicky a bez bližšího hodnocení. Výpovědi těchto obviněných byly ve vzájemném poměru obsahově v podstatě shodné a neměnné, měly odpovídající návaznost na obsah listinných důkazů a logicky vysvětlovaly postavení a úlohu obviněného P. B. v celé operaci směřující k získání úvěru. Soudy své hodnotící úvahy jasně a srozumitelně vyložily, nedopustily se při tom žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný P. B. nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. dubna 2011 Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.