7 Tdo 44/2026-282

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovoláních obviněného R. Ch. a nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného R. Ch., podaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 5 To 220/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 T 95/2024, takto:

Výrok

I. Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně se podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 5 To 220/2025. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Ch. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. 5. 2025, č. j. 5 T 95/2024-210, byl obviněný R. Ch. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), f) tr. zákoníku, pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.

2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 8. 2025, č. j. 5 To 220/2025-241, k odvolání obviněného podaného proti napadenému rozsudku v plném rozsahu, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu dvou let, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu dva a půl roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody. Na základě § 256 tr. ř. dále krajský soud zamítl odvolání podané státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Jihlavě v neprospěch obviněného do výroku o trestu napadeného rozsudku.

3. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 20. 1. 2024 v době kolem 17:40 hod. v prodejně Albert na ulici XY XY v Jihlavě vzal z regálu volně vystavenou čokoládu zn. Milka v hodnotě 128 Kč, kterou si na prodejní ploše uschoval do levé vnitřní náprsní kapsy, a takto následně bez zaplacení tohoto zboží prošel přes pokladní zónu a poté ven z prodejny, čímž poškozené společnosti Albert Česká republika, s. r. o., způsobil odcizením škodu ve výši 128 Kč, přičemž následně krátce poté, co byl na ulici XY v prostoru mezi nákupním centrem XY a zdravotním střediskem dostižen pracovníky ostrahy prodejny Albert, poškozenými T. V. a A. Ř., kterými byl vyzván, aby zůstal na místě z důvodu předchozí krádeže v obchodě, obviněný s cílem vyhnout se zadržení a následnému řešení předmětného jednání se nejprve pokusil z místa utéct, v čemž mu zabránil poškozený T. V. tím, že jej chytil za oblečení a strhl jej na zem, obviněný poté vstal a s vulgárními nadávkami a se slovy: „já nic nemám, nech mě bejt, pusťte mě“ apod., začal poškozeného T. V. napadat rovněž fyzicky, a to opakovanými údery pěstí do oblasti hlavy a dalších částí těla, přičemž v průběhu potyčky obviněnému zpod oblečení vypadla odcizená čokoláda, obviněný se stále snažil z místa utéct, a to i poté, co na místo doběhl poškozený A. Ř., který začal pomáhat kolegovi se zadržením obviněného, jenž na to reagoval mimo jiné tím, že poškozeného T. V. kousl do ukazováku pravé ruky a poškozeného A. Ř. napadal pomocí svazku FAB klíčů, který si vložil do ruky sevřené v pěst a takto s vystrčenými hroty klíčů opakovaně udeřil jmenovaného do pravé horní končetiny a dále se jej pokusil udeřit do obličeje, obviněný v průběhu potyčky trvající několik minut také vulgárně urážel oba pracovníky ostrahy a rovněž jim vyhrožoval zabitím a snažil se zabránit přivolání Policie ČR tím, že poškozenému T. V. opakovaně z ruky vytrhl jeho mobilní telefon a odhodil jej opodál, přičemž poškozeným se podařilo přivolat Policii ČR až poté, co se obviněný v důsledku úbytku sil zklidnil, kdy tímto svým jednáním obviněný způsobil poškozenému T. V. tržnou ránu na ukazováku pravé ruky a poškozenému A. Ř. pohmoždění a drobné tržné rány v oblasti zápěstí pravé ruky, pro kterážto zranění byli poškození ošetřeni v Nemocnici Jihlava bez nutnosti dalšího léčení a následného podstatného omezení v obvyklém způsobu života, kdy však obviněný s ohledem na způsob svých útoků, jejich lokalizaci a intenzitu mohl takový následek, tj. podstatné omezení v obvyklém způsobu života po dobu přesahující jeden týden, jmenovaným poškozeným způsobit, přičemž k takovému následku nedošlo pouze díky na vůli obviněného nezávisejícím skutečnostem, zejména díky náhodným místům dopadů ran a také obraně poškozených.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obviněný R. Ch., prostřednictvím obhájce, a též nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného. Dovolání obviněného 5. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť vyslovil názor, že napadené rozhodnutí se zakládá na nesprávně zjištěném a vyhodnoceném skutkovém stavu a na nesprávném právním posouzení věci. Dále zdůraznil, že trvá na vlastní nevině.

6. Dovolatel předně vyjádřil přesvědčení, že vytýkaného jednání se dopustil v rámci nutné obrany, jakožto okolnosti vylučující protiprávnost, jelikož toliko čelil nezákonnému zásahu ze strany příslušníků ostrahy supermarketu. Akcentoval přitom význam výpovědi svědka M. T., jehož označil za jediného nezávislého svědka skutku, přičemž z výpovědi tohoto svědka mělo vyplynout, že obviněný skutečně vnímal útok na vlastní osobu jako nezákonný. Odmítl totiž, že by příslušníci ostrahy supermarketu jednali v mezích ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., protože ze skutkových zjištění plyne jejich vědomost o bagatelní hodnotě odcizeného zboží. Dále doplnil, že legitimní důvod pro omezení jeho osobní svobody dovolatele nemohl existovat nejméně od chvíle, kdy obviněný upustil odcizené zboží. Pro podporu nastíněného stanoviska pak odkázal na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu.

7. Ve vztahu k trestnému činu vydírání obviněný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 48 T 12/2020, jelikož v kauze řešené v tomto rozhodnutí došlo k intenzivnějšímu působení na jiného než v posuzovaném případě, leč přesto nedospěl krajský soud k závěru, že by byla naplněna skutková podstata předmětného trestného činu. V návaznosti na výše uvedené opět vyzdvihl neoprávněnost počínání příslušníků ostrahy supermarketu, a z toho vyplývající legitimitu jednání obviněného. Zpochybnil rovněž naplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání, neboť v daný moment jednal zcela pudově. Dále obviněný brojil proti závěru soudů, že by skutek spáchal se zbraní ve smyslu § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, poněvadž klíče, které byly vyhodnoceny jako zbraň, se nepodařilo nalézt, obviněný je nepoužil jako zbraň cíleně, a navíc použití zmíněných klíčů nezpůsobilo žádné závažné následky. Pro úplnost dovolatel též konstatoval, že vytýkaným jednáním nenaplnil ani kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, tedy čin nespáchal na svědkovi, znalci či tlumočníkovi, v souvislosti s výkonem jejich povinnosti, v čemž mu ovšem dal zapravdu odvolací soud. Přesto však zopakoval svou argumentaci k vytyčené otázce, zejména zdůraznil, že poškození příslušníci ostrahy nevystupovali v pozici svědka, tlumočníka ani znalce, což podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1007/2012. V neposlední řadě připomněl, že ani sami poškození nepovažovali jeho jednání za vydírání.

8. Dovolatel nesouhlasil ani s právní kvalifikací vytýkaného skutku jako trestného činu výtržnictví, protože inkriminované jednání primárně nesměřovalo k narušení veřejného pořádku, v návaznosti na což odkázal na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Doplnil také, že potyčka mezi jeho osobou a příslušníky ostrahy supermarketu nedosáhla takové intenzity, aby došlo k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, poněvadž fakticky nenastalo ohrožení dalších osob, šarvátku svým konáním vyvolali příslušníci ostrahy, konflikt se odehrál ve značné vzdálenosti od prodejny Albert a skutku byl přítomen toliko jeden svědek. Z uvedených důvodů tedy nemohl jednat v úmyslu narušit veřejný pořádek. Dovolatel také nespatřoval ve svém jednání pokus trestného činu ublížení na zdraví, jelikož se pouze bránil nezákonnému napadení, tudíž jednal v mezích okolnosti vylučující protiprávnost. Nadto akcentoval vlastní snahu vytrhnout se příslušníkům ostrahy supermarketu a konflikt tím ukončit, popřel úmysl způsobit poškozeným zranění a připomněl nízkou závažnost zranění reálně způsobených. Jednalo se pouze o individuální konflikt mezi obviněným a poškozenými. Ve vytyčeném směru tedy uzavřel, že jeho odpovědnost by mohla být vyvozována nejvýše podle mírnějšího právního předpisu, neboť trestní právo slouží jako institut ultima ratio.

9. Obviněný rovněž kritizoval postup soudů, jelikož nedůvodně neprovedly navrhovaný podstatný důkaz, v podobě kamerových záznamů z kamery na rohu budovy polikliniky, na němž by, dle mínění dovolatele, mohla být celá šarvátka zaznamenána. V důsledku nedostatečně aktivního postupu policejního orgánu došlo ke smazání předmětného kamerového záznamu, a tudíž i zmaření jediného důkazu navrhovaného dovolatelem.

10. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě a zastavil řízení, popřípadě aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že mimořádný opravný prostředek obviněného fakticky kopíruje jeho námitky vznesené v předchozích fázích řízení, s nimiž se soudy obou stupňů správně a úplně vypořádaly. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že dovolatel výslovně neupřesnil, kterou z jeho alternativ mínil uplatnit, avšak z obsahu dovolání vyvodila, že patrně mínil využít třetí z variant uvedených ve vzpomínaném ustanovení. V nastíněném směru připomněla, že soudy nemají povinnost vyhovět všem důkazním návrhům, nicméně v takovém případě musí odůvodnit, proč k provedení navrhovaného důkazu nepřistoupily. Ve vztahu k inkriminovanému kamerovému záznamu nejprve předestřela, že policejní orgán se pokusil daný důkaz zajistit, leč nesetkal se s úspěchem, poněvadž v době vyžádání již záznam neexistoval. Nadto vyjádřila státní zástupkyně pochybnosti o důkazní potenci rozebíraných záznamů v projednávané věci, když dle jejího mínění ani nezaznamenávaly místo vytýkaného jednání a nadto správce kamerového systému sdělil, že kamery jsou dlouhodobě nefunkční. Jednoznačně však dospěla k závěru, že vzpomínaný kamerový záznam by představoval toliko nadbytečný důkaz, protože skutkový stav v předmětné věci již byl spolehlivě a logicky prokázán s pomocí jiných důkazů.

12. Za výhrady podřaditelné pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., vyhodnotila státní zástupkyně tvrzení, že obviněný jednal v nutné obraně a rozličné výhrady vůči právní kvalifikaci vytýkaného skutku. V návaznosti na první z uvedených výhrad připustila, že postup příslušníků ostrahy supermarketu nespadal pod případy vymezené v § 76 odst. 2 tr. ř., nicméně poukázala na institut svépomoci zakotvený v § 14 odst. 2 o. z., když příslušníci ostrahy chránili práva svého zaměstnavatele, a to zcela adekvátním způsobem. Nadto upozornila na skutečnost, že obviněný měl celou dobu u sebe odcizenou věc, která mu vypadla, a v důsledku toho se znehodnotila až v momentě, kdy již začal poškozené fyzicky i verbálně napadat. S ohledem na výše uvedené uzavřela, že za daných okolností neexistovaly podmínky pro nutnou obranu ze strany dovolatele, přičemž odkázala na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.

13. Státní zástupkyně rovněž nesouhlasila s výhradami obviněného vůči právnímu posouzení jeho skutku jako trestného činu vydírání, a to včetně naplnění patřičných kvalifikovaných skutkových podstat. Shrnula, že se obviněný pohrůžkou násilí i samotným násilím snažil donutit svědky k tomu, aby jej pustili, přičemž ke zdůraznění zmíněných hrozeb a posléze i k zintenzivnění fyzického útoku na svědka A. Ř. využil klíče vložené do sevřené pěsti. Jednoznačně tak dospěla k závěru, že obviněný popsaným způsobem naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání, a to včetně kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť čin spáchal se zbraní, v podobě klíčů, což plně odpovídá pojetí zbraně ve smyslu § 118 tr. zákoníku. Ve vztahu k otázce naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, které odvolací soud vyloučil, pak plně odkázala na podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně v projednávané věci.

14. Jako odůvodněnou nevnímala státní zástupkyně ani námitku dovolatele směřující proti právní kvalifikaci vytýkaného skutku jako trestného činu výtržnictví. Naopak vyjádřila přesvědčení, že skutková podstata vzpomínaného deliktu byla bezezbytku naplněna. Připomněla, že obviněný se slovně i fyzicky bránil oprávněnému zadržení stran pracovníku ostrahy supermarketu, před nímž se popsaná potyčka odehrála a kde lze očekávat pohyb většího množství lidí, taktéž poukázala na výpověď svědka M. T., který incident vnímal jako relativně násilný a dodala, že skutkovou podstatu předmětného trestného činu lze naplnit i pouze intenzivními verbálními výpady, natož kombinací verbálních a fyzických útoků, jako tomu bylo u obviněného. Státní zástupkyně zavrhla rovněž tvrzení dovolatele, že v jeho jednání není možno spatřovat pokus trestného činu ublížení na zdraví, poněvadž obviněný velmi agresivně oba poškozené napadal, k čemuž použil i zubů a již zmíněných klíčů, jeho jednání tudíž muselo být zákonitě vedeno úmyslem ublížit poškozeným na zdraví, aby jej následně museli pustit.

15. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jelikož je zjevně neopodstatněné. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně 16. Nejvyšší státní zástupkyně své dovolání opřela o důvody podle § 265 odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jednak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

17. Nejvyšší státní zástupkyně kritizovala závěr odvolacího soudu, že obviněný nespáchal vytýkaný skutek na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti, a tudíž nenaplnil kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku a trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Úvodem předestřela, že svědka, ve smyslu předmětných ustanovení, je nutno pojímat v materiálním smyslu, tedy jako osobu, která vnímala skutečnosti, jež mohou představovat podklad pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Vyděračské jednání pachatele by pak mělo být vedeno úmyslem odradit takovou osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z ustanovení § 97 a násl. tr. ř. Dále doplnila, že se může jednat i o svědka v jiných typech řízení před orgány veřejné moci, odlišných od řízení trestního, a to včetně správního řízení. Akcentovala, že z hlediska vyžadované souvislosti s výkonem povinnosti svědka postačí jakákoliv, byť vzdálená či okrajová souvislost. K podpoře těchto tvrzení odkázala na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu.

18. S ohledem na výše uvedené nejvyšší státní zástupkyně shrnula, že pokud tedy svědek vidí pachatele při páchání protiprávního jednání a snaží se ho zadržet, aby jej mohl následně předat policejnímu orgánu, tedy cílem svědka je umožnit identifikaci pachatele tím, že ho nejenom zadrží, ale rovněž jej policejnímu orgánu označí, pak je takové jednání nepochybně učiněno v souvislosti s výkonem svědecké povinnosti. Dále připomněla, že v posuzovaném případě se navíc jeden ze svědků pokoušel telefonicky přivolat policejní orgán, v čemž se mu obviněný snažil zabránit. Z předestřených úvah vyvodila kategorický závěr, podle nějž, odcizí-li pachatel zboží v obchodě a je pro toto své jednání ostrahou prodejny či jiným zaměstnancem zadržen a následně se pomocí násilí či pohrůžky bezprostředního násilí nebo jiné těžké újmy snaží zadržení vyhnout a z místa utéci, tak s ohledem na notorické pravidlo přivolání policejního orgánů k řešení protiprávního jednání, pokaždé realizuje své jednání na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti.

19. V kontextu zmíněného nejvyšší státní zástupkyně uzavřela, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný jednal, mimo jiné, též s cílem vyhnout se usvědčení z vlastního protiprávního jednání. V důsledku této skutečnosti tak měl soud odvolací správně kvalifikovat jednání obviněného totožně jako soud nalézací a rovněž popis skutku ponechat ve znění rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznila, že odvolací soud mylně zaměnil situaci libovolného napadení osoby se situací osoby napadené právě proto, že hodlala předchozí jednání pachatele oznámit a následně řešit v souladu se svědeckou povinností. Nad rámec prezentovaných výhrad doplnila, že obdobnou věc již Krajský soud v Brně opakovaně posuzoval, přičemž v daných případech dospěl ke zcela opačným závěrům než v napadeném rozhodnutí, což ji přivedlo k názoru, že praxe Krajského soudu v Brně je v případě typově obdobných jednání v dané otázce nejednotná. S ohledem na vše výše uvedené pak nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že jednání obviněného mělo být při skutkových zjištěních podle rozsudku nalézacího soudu kvalifikováno, mimo jiné, jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), f) tr. zákoníku a pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

20. Závěrem proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

21. Obviněný ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že se neztotožnil s názorem nejvyšší státní zástupkyně ohledně výkladu ustanovení § 175 odst. 2 písm. f) tr. ř. a § 146 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť v takovém případě by musel být akceptován závěr, že kdokoliv, kdo pachatele při činu zadrží a snaží se přivolat policii, se automaticky ocitá v postavení svědka v materiálním smyslu, což označil za nepřiměřeně rozšiřující výklad daného ustanovení. Vyzdvihl význam zásady nullum crimen sine lege stricta a konstatoval, že v případě pochybností, by měl být zvolen výklad ve prospěch obviněného. Svou argumentaci přitom opřel o vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž dovozoval potřebu užšího pojetí rozhodných kvalifikovaných skutkových podstat.

22. Dále obviněný zdůraznil, že jeho úmysl se omezoval toliko na snahu uniknout bezprostřednímu zadržení a nechat průchod vlastnímu afektu, nejednal tedy v úmyslu zasáhnout do výkonu svědecké povinnosti, nemohlo tudíž dojít k naplnění předmětných kvalifikovaných skutkových podstat. Neopomněl rovněž připomenout, že počínání příslušníků ostrahy obchodu nepovažoval za oprávněné a obranou před ním sledoval zcela legitimní cíl, tedy aby jej svědkové pustili a přestali jej napadat. Poukázal i na fakt, že sami svědkové nepovažovali jeho jednání za vydírání, a to ani v základní skutkové podstatě daného trestného činu. V neposlední řadě pak odmítl aplikaci zmíněných kvalifikovaných skutkových podstat na vlastní věc též s ohledem na rozpětí příslušné trestní sazby trestu odnětí svobody, které označil za nepřiměřené okolnostem případu.

23. Na závěr svého vyjádření proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání nejvyšší státní zástupkyně zamítl jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.] a nejvyšší státní zástupkyní [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

25. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. K dovolání obviněného 27. Obviněný v podaném dovolání kritizoval postup policejního orgánu, jelikož nezajistil kamerový záznam, který mohl zachytit celý skutek a jehož provedení dovolatel navrhoval, přičemž tuto výhradu podřadil pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že soud nedůvodně neprovedl podstatný navrhovaný důkaz. V nastíněném směru považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

28. Ve vztahu k posuzované kauze nutno konstatovat, že policejní orgán se pokusil zmíněný kamerový záznam zajistit, leč neuspěl, neboť dříve došlo k vymazání záznamu (viz úřední záznam ze dne 7. 1. 2025, na č. l. 157), což ostatně připouští i sám obviněný. V důsledku této okolnosti fakticky nemohl být daný důkazní návrh, ani při nejlepší vůli soudu, realizován (viz též odstavec 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), což striktně odporuje tvrzení dovolatele, že se jednalo o nedůvodně neprovedený důkaz. Zcela kruciální význam pak má skutečnost, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění skutkových podstat předmětných trestných činů již byla v posuzované věci prokázána pomocí jiných důkazů, zejména výpovědí svědků T. V., A. Ř., M. T. a také jiných, dostupných kamerových záznamů. Lze tedy plně souhlasit s názorem státní zástupkyně, že dovolatelem navrhovaný kamerový záznam by představoval toliko důkaz nadbytečný, nehledě na to, že existují i objektivní pochybnosti o jeho vypovídací potenci, a to s ohledem na umístění kamery a její pravděpodobnou nefunkčnost (viz opět úřední záznam ze dne 7. 1. 2025, na č. l. 157). Nezbývá tudíž než uzavřít, že dovolatelem formulovaná výtka dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit nemohla.

29. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění skutkových podstat všech předmětných trestných činů, a to včetně jejich subjektivní stránky.

30. Dovolatel primárně trval na tom, že jeho jednání se pohybovalo v intencích nutné obrany, poněvadž násilí užil toliko ve snaze čelit nezákonnému zásahu příslušníků ostrahy supermarketu. S tímto názorem se však dovolací soud neztotožnil, a naopak za správný vyhodnotil názor soudů nižších stupňů i státní zástupkyně, podle nějž obviněný nejednal v okolnosti vylučující protiprávnost. Ponejprve považuje Nejvyšší soud za vhodné obecně předestřít, že podle § 29 tr. zákoníku v nutné obraně jedná, kdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, nezvolí-li obranu, která je zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Na základě § 76 odst. 2 tr. ř. smí osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je ovšem povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba příslušnému orgánu omezení osobní svobody bez odkladu oznámit. Podle § 14 odst. 1 o. z. si každý může přiměřeným způsobem pomoci ke svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. Na základě § 14 odst. 2 o. z. může každý, kdo je bezprostředně ohrožen neoprávněným zásahem do práva, tento zásah odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v jeho postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění práva, které by bylo jinak zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci.

31. V návaznosti na posuzovaný případ nezbývá než připomenout, že pro právní posouzení skutku je rozhodný skutkový stav zjištěný soudy, tudíž snahy obviněného předmětná skutková zjištění upravit ve svůj prospěch, musí být kategoricky odmítnuty, neboť vybočují z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nelze tak akceptovat tvrzení dovolatele, že nepochopil příslušnost poškozených k ostraze supermarketu ani důvod a cíl jejich jednání, pročež se nacházel v omylu o okolnosti vylučující protiprávnost. Znalost dovolatele o všech výše uvedených skutečnostech jednoznačně vyplývá z provedeného dokazování a odporuje jí pouze vlastní výpověď obviněného, jíž nalézací soud z logických důvodů neuvěřil (viz odstavec 7. odůvodnění jeho rozsudku). Pouze pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že ani výpověď svědka M. T. této skutečnosti neodporuje, jelikož i on popsal situaci jako snahu o zadržení dovolatele, když umírněné jednání poškozených v protikladu s agresivitou obviněného vyvrátilo jeho prvotní úvahu o možné hospodské rvačce (viz odstavec 5. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

32. Dovolateli je možno dát za pravdu v tom směru, že pokud by skutečně neexistoval žádný zákonný důvod jeho omezení na osobní svobodě, opravdu by svou osobní svobodu mohl bránit v intenzích nutné obrany, leč nelze se ztotožnit se závěrem, že by v posuzovaném případě legální důvod pro omezení osobní svobody dovolatele neexistoval. Obviněný se prokazatelně na prodejní ploše zmocnil čokolády, kterou si uschoval do náprsní kapsy, a takto bez zaplacení prošel přes pokladní zónu. Tímto způsobem bezesporu ohrozil majetkové právo společnosti Albert Česká republika, s. r. o., přičemž proti takovémuto bezprostředně hrozícímu bezprávnému zásahu do majetkového práva bylo možno využít, mimo jiné, i institut svépomoci podle § 14 odst. 2 o. z., poněvadž obviněný se snažil z daného místa utéci i s odcizenou čokoládou a zásah ze strany orgánů veřejné moci by proto musel zákonitě přijít pozdě. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že svépomoc lze realizovat i v okamžiku, kdy, již došlo k dokonání protiprávního činu, avšak předmětný protiprávní zásah ještě nedospěl k dokončení. Zloděj v samoobsluze tak dokončí svůj protiprávní zásah až v momentě, kdy se dostatečně vzdálí od prodejny, typicky několik ulic. Rozhodně nelze dospět k závěru, že by ostraha samoobsluhy nemohla takovou osobu pronásledovat před prodejnou, nebo po honičce s ní i několik set metrů od prodejny, protože v takovémto případě ještě nedošlo k dokončení protiprávního zásahu a nastolení pokojného stavu (viz MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 - 117. Praha: Leges, 2013, s. 247-248). Právě taková situace přitom nastala v projednávané věci.

33. S ohledem na výše uvedené tak jednali poškození, jakožto příslušníci ostrahy v prodejně společnosti Albert Česká republika, s. r. o., v mezích svépomoci, pokud vyzvali dovolatele, aby se zastavil, poté jej pronásledovali během jeho útěku a následně se jej pokusili omezit na osobní svobodě, neboť chránili majetkové právo svého zaměstnavatele před neoprávněným zásahem ze strany dovolatele. Ze zjištěného skutkového stavu současně jednoznačně vyplývá, že se jednání poškozených pohybovalo v intencích, které se osobě v jejich postavení musely jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Poškození se snažili uklidňovat dovolatele v jeho agresivitě a omezili se výhradně na snahu udržet jej na místě, což ve svém dovolání ostatně nezpochybňuje ani sám obviněný.

34. Na uvedený postup poškozených reagoval obviněný tím, že je začal verbálně i fyzicky napadat, přičemž v průběhu tohoto jeho počínání mu vypadla odcizená čokoláda na zem. Je ovšem pravdou, že v následné části konfliktu se již pokoušel obviněný, bez odcizeného zboží, z místa utéci, avšak přesto i posléze bezprostředně hrozil neoprávněný zásah do majetkového práva společnosti Albert Česká republika, s. r. o., jelikož odcizená čokoláda se minimálně částečně znehodnotila svým pádem na zem, čímž jmenované společnosti vznikla škoda, za níž odpovídal obviněný. Za těchto podmínek reálně hrozilo, že obviněný, jehož totožnost poškození neznali, z místa činu uprchne a společnost Albert Česká republika, s. r. o., se po něm nebude moci domáhat náhrady vzniklé škody. I na podobné případy přitom bezesporu dopadá ustanovení o tzv. zajišťovací svépomoci podle § 14 odst. 2 o. z. (viz MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 - 117. Praha: Leges, 2013, s. 250). Slovy zákona tedy nadále bezprostředně hrozil neoprávněný zásah do práva zmíněné společnosti, což opravňovalo poškozené, jakožto její zaměstnance, odvrátit tento neoprávněný zásah pomocí zjevně přiměřeného úsilí a prostředků.

35. Dále nelze pominout skutečnost, že obviněný upustil odcizenou čokoládu až v okamžiku, kdy poškozeného T. V. napadl, a to jak verbálně, vulgárními a výhrůžnými projevy, tak fyzicky, útoky pěstí na různé části těla, včetně hlavy. Pokud do tohoto okamžiku mohl nalézt jisté opodstatnění argument obhajoby, že se obviněný dopustil toliko protiprávního činu v rovině přestupku, pak popsané jednání obviněného, spočívající v útocích na poškozeného T. V. již bezesporu zakládalo důvodné podezření ze spáchání trestného činu, minimálně přečinu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku. Poškození tak mohli dovolatele zcela legálně omezit na osobní svobodě podle § 76 odst. 2 tr. ř., jelikož jej přistihli při trestném činu a takový postup se, vzhledem ke snaze dovolatele uprchnout, jevil jako nezbytný k zamezení jeho útěku a zjištění jeho totožnosti. Zbývá pouze doplnit, že poškození se rovněž, plně v souladu se zákonnou úpravou, snažili bezodkladně vyrozumět policejní orgán a tomuto obviněného předat, v čemž jim naopak dovolatel urputně bránil.

36. Právě v tomto zásadním aspektu se liší projednávaná věc od dovolatelem vzpomínaných kauz řešených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 838/2006, uveřejněném pod č. 25/2007 Sb. rozh. tr., kde zákonný důvod zcela absentoval a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 6 Tdo 230/2023, kde legální důvod v průběhu incidentu odpadl. Ze všeho výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že jednání poškozených nepředstavovalo útok, tedy protiprávní jednání směřující vůči zájmu chráněnému trestním zákonem, tudíž mu obviněný bezesporu nemohl čelit za užití institutu nutné obrany.

37. Dovolatel kritizoval také hodnocení vytýkaného skutku jako trestného činu vydírání. Poukázal přitom na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 48 T 12/2020. Nicméně již z argumentace dovolatele jednoznačně vyplývá, že závěry obsažené v předmětném rozhodnutí nejsou vůbec přenositelné na posuzovanou věc. Způsob napadení v dovolatelem citovaném rozhodnutí sice svou intenzitou skutečně převyšoval útok obviněného na poškozené v projednávané věci, leč Krajský soud v Brně v něm nespatřoval trestný čin vydírání proto, že poškozený vůbec nedostal prostor k tomu, aby realizoval požadavek, k němuž měl být násilím nucen. Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť obviněný své výhrůžky a násilí směřované vůči poškozeným realizoval s evidentní snahou donutit je, aby jej pustili a nechali utéci, k čemuž jim ponechával dostatek prostoru.

38. Pokud se jedná o námitky vykreslující jednání obviněného jako legitimní, a to v rámci institutu nutné obrany, pak Nejvyšší soud odkazuje na část odůvodnění tohoto usnesení, v níž se danou argumentací komplexně zabýval a vypořádal se s ní. Opodstatněnost nelze přiznat ani tvrzení dovolatele, že jeho projevy představovaly toliko automatickou pudovou záležitost, protože podobná bagatelizace vytýkaného skutku postrádá opodstatnění. Skutečnost, že se poškození výhrůžek ze strany obviněného nezalekli a jeho náporu na vlastní svobodnou vůli odolali, postrádá na významu. Naplnění subjektivní stránky trestného činu přitom připouští i sám dovolatel, když uvádí, že jeho jednání v podobě fyzických a verbálních ataků na poškozené, směřovalo k tomu, aby jej přestali omezovat na osobní svobodě a nechali jej vzdálit se z daného prostoru. Lze tedy shrnout, že obviněný užil násilí i pohrůžky násilím ve snaze přimět poškozené, aby ukončili jeho legální omezení na osobní svobodě.

39. Bez opodstatnění zůstává též tvrzení dovolatele, že svým jednáním nenaplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jelikož čin nespáchal se zbraní. Námitka obviněného, že sadu klíčů, jichž užil jako zbraně, se nepodařilo nalézt a zajistit pro důkazní účely, vybočuje z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a zcela postrádá na relevanci, poněvadž užití vzpomínaných klíčů bylo prokázáno jinými ve věci provedenými důkazy. Dovolatel rovněž formálně rozporoval naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, avšak ve svém vyjádření uvedl, že klíče využil ve snaze přinutit poškozeného A. Ř., aby jej přestal omezovat na osobní svobodě. Dovolací soud tedy jen pro úplnost připomíná, že pokud obviněný využil sadu FAB klíčů k tomu, aby učinil svůj útok vůči tělu poškozeného A. Ř. důraznějším, čímž chtěl jmenovaného přinutit, aby jej přestal omezovat na osobní svobodě a on mohl utéci, bezezbytku naplnil subjektivní stránku rozebíraného trestného činu. V neposlední řadě pak dovolatelem vyzdvihovaná skutečnost, že zranění poškozených nedosáhla ani přes užití klíčů větší závažnosti, opět zcela postrádá na významu, protože vytyčená kvalifikovaná skutková podstata se omezuje toliko na spáchání činu se zbraní a nevyžaduje vznik vážnějších zranění.

40. Obviněný dále brojil proti posouzení vytýkaného skutku jako trestného činu výtržnictví, neboť celý incident označil za individuální konflikt mezi vlastní osobou a poškozenými, z čehož vyvodil absenci svého úmyslu narušit veřejný pořádek. V nastíněném směru nejprve považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že trestný čin výtržnictví skutečně nemusí být naplněn vždy, když dojde veřejně či na místě veřejnosti přístupném k hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, leč je nutno se zabývat otázkou, zda jednání útočníka směřuje skutečně primárně k narušení veřejného pořádku a jestli narušení chráněného zájmu dosahuje intenzity potřebné k uplatnění odpovědnosti podle trestního práva (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník III: komentář: § 272-421. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4499).

41. Touto problematikou se však již zabýval soud druhého stupně, který se s argumentací dovolatele dostatečně vypořádal (viz odstavec 9. odůvodnění jeho rozsudku). Jen pro úplnost tak Nejvyšší soud opakuje, že obviněný napadl poškozené v podvečerních hodinách v blízkosti prodejny Albert, tedy na relativně frekventovaném místě, kde se mohly nacházet ve větším počtu další osoby směřující do předmětné prodejny, a to včetně dětí. Dovolatel jednal s vysokým stupněm agresivity, při němž kombinoval brachiální útoky s vulgárními verbálními výpady, včetně výhrůžek usmrcením, vůči poškozeným, kteří se jej snažili zadržet v souvislosti s jeho protiprávním činem. Jednání obviněného tak postrádalo jakýkoliv stín oprávněnosti, a naopak se vyznačovalo nespornou bezohledností vůči okolí, když se dovolatel snažil prosadit vlastní zájem na uchování si odcizené věci a úniku oprávněné sankci za protiprávní jednání, na úkor veřejnosti, s pomocí násilí i pohrůžek násilím, a to bez ohledu na míru narušení veřejného klidu.

42. Nezbývá tedy než uzavřít, že počínání obviněného bylo plně způsobilé vyvolat u osob, které mohly incident vnímat, důvodné pocity ohrožení, strachu a pohoršení. Z hlediska subjektivní stránky si tak dovolatel musel být vědom, že se nachází na místě veřejnosti přístupném, uprostřed městské zástavby v blízkosti zmíněného supermarketu, kde v podvečerní době s velkou mírou agresivity fyzicky a verbálně napadá příslušníky ostrahy, kteří se jej, v souladu se zákonem, pokoušejí zadržet v návaznosti na jeho protiprávní čin, a tudíž tímto svým jednáním relativně intenzivně narušuje veřejný pořádek. Právě popsané faktory přitom odlišují posuzovaný případ od kauz uváděných dovolatelem, v nichž intenzita, způsob napadení a další kritéria významná pro otázku naplnění znaků předmětného trestného činu nedosahovala takové míry, jako tomu je v tomto případě (srov. usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017).

43. Souhlasit nelze ani s výtkami dovolatele směřujícími vůči právní kvalifikaci jeho skutku jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku. S argumentací zpochybňující zákonnost postupu příslušníků ostrahy obchodu a s tím spojeným tvrzením o naplnění podmínek nutné obrany ze strany obviněného, se již dovolací soud vypořádal výše ve vztahu k trestnému činu vydírání, pročež lze na tuto část odůvodnění odkázat. Spatřoval-li dovolatel zásadní důvody proti naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví v nízké závažnosti zranění, která způsobil poškozeným, musí Nejvyšší soud upozornit, že jednání obviněného soudy nižších stupňů právně hodnotily jako pokus přečinu ublížení na zdraví, jehož nezbytný znak představuje skutečnost, že nedošlo k dokonání předmětného trestného činu. Konečný rozsah zranění způsobených poškozeným proto nepředstavuje zásadní skutečnost pro posouzení naplnění této právní kvalifikace, avšak zásadní význam má, zda obviněný jednal minimálně s nepřímým úmyslem ublížit poškozeným na zdraví.

44. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom vyplývá, že obviněný útočil na poškozené, mimo jiné, opakovanými údery pěstí do různých oblastí těla, včetně hlavy, a to i za použití FAB klíčů vystrčených z dlaně sevřené v pěst, přičemž k vážnějším následkům na zdraví poškozených nedošlo výhradně díky skutečnostem nezávislým na vůli obviněného. S ohledem na intenzitu, způsob a lokalizaci popsaných ataků musel být dovolatel nejméně srozuměn s tím, že může poškozeným způsobit poruchu zdraví, která je porušením normálních tělesných funkcí, nikoli jen po krátkou dobu, podstatně omezí v obvyklém způsobu života a vyžádá si lékařské ošetření. Na uvedeném posléze nemůže nic změnit ani fakt, že dovolatel toto své jednání realizoval s cílem donutit poškozené, aby jej propustili a umožnili mu z daného místa uniknout.

45. Nejvyšší soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí není založeno na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu námitek vznesených dovolatelem. K dovolání nejvyšší státní zástupkyně 46. Nejvyšší státní zástupkyně primárně kritizovala úvahy soudu druhého stupně, v nichž dospěl k závěru, že obviněný vytýkaným skutkem nenaplnil kvalifikované skutkové podstaty trestných činů vydírání podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jelikož čin nespáchal na svědkovi, případně znalci, tlumočníkovi, v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Odvolací soud tento svůj závěr odůvodnil konstatováním, že v řízení nebyl prokázán motiv obviněného v podobě snahy vyhnout se usvědčení z krádeže a vytýkaného skutku se nedopustil z důvodu, že by proti němu mohli poškození v budoucnu svědčit.

47. Nejvyšší soud považuje za vhodné v nastíněném směru nejprve předestřít, že pojem svědek, ve smyslu rozhodných ustanovení, musí být vykládán materiálně, tedy bez ohledu na jeho formální předvolání ke svědecké výpovědi, ale obecně jako osoba, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Jednání pachatele tak musí být vedeno úmyslem odradit danou osobu od řádného plnění jejích povinností svědka, typicky vyplývajících z ustanovení § 97 a násl. tr. ř. (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 303/2001, uveřejněné pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr.). V takto vymezené pozici svědka pak může vystupovat i osoba poškozená, jejíž ochranu podle předmětného ustanovení nelze nijak umenšovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1007/2012, uveřejněné pod č. 48/2013 Sb. rozh. tr.). Dále je vhodné doplnit, že se nemusí nutně jednat jen o svědka v trestním řízení, nýbrž i o osobu vystupující v pozici svědka v rámci jiného typu řízení před orgány veřejné moci, např. v řízení správním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 789/2012, uveřejněné pod č. 28/2013 Sb. rozh. tr.). V otázce vymezení pojmu svědek je tedy nutno dát za pravdu názoru Nejvyšší státní zástupkyně, zatímco obviněný se mýlil, pokud uvedl, že pod rozebíraný pojem lze zahrnout toliko osoby, které orgán veřejné moci předvolal k podání výpovědi. S výše rozvedenými závěry přitom není v rozporu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 886/2011, na něž se odkazoval obviněný. Předně se totiž týká odlišné hmotněprávní otázky, tj. odlišení povinnosti svědka od oprávnění osoby poškozené, navíc neuvádí taxativní, leč toliko příkladmý výčet typických situací spojených se svědeckou povinností.

48. Klíčový význam pro posouzení tohoto případu má vymezení šíře slovního spojení „souvislost s výkonem povinnosti svědka“. Pojem „v souvislosti“ má širší dosah, než pojem „pro výkon“, jelikož pro jeho naplnění postačí jakákoliv, třeba i jen vzdálená, souvislost (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II: komentář: § 140-271. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2219, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 455/2025). Ustanovení § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku se přitom, v návaznosti na materiální pojetí svědka, vztahuje i na období, kdy svědek ještě své povinnosti ve formálním řízení neplní, ale jeho jednání má k tomuto plnění povinností určitý vztah. Podobný vztah související s výkonem povinnosti svědka může charakteristicky spočívat ve snaze svědka oznámit protiprávní čin příslušným orgánům, typicky Policii ČR, třebaže k samotnému oznámení není svědek povinen, avšak v návaznosti na učiněné oznámení lze logicky očekávat, že svědek bude příslušným orgánem k podstatě věci vyslechnut (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1230/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 455/2025).

49. Velmi podobná situace pak nastane za předpokladu, jestliže se svědek pokouší obviněného zadržet v rámci některého ze zákonných důvodů, a to pro jeho protiprávní čin, aby jej mohl předat policejnímu orgánu, označit jej jako pachatele zmíněného činu a tím důsledně splnit svou svědeckou povinnost. K podobnému postupu sice, stejně jako u oznámení každého protiprávního činu, nemá svědek zákonem stanovenou povinnost, nicméně vytyčený postup zpravidla fakticky souvisí s plněním svědecké povinnosti daného svědka v materiálním smyslu. Opačný výklad rozebíraného ustanovení by hrubě odporoval jeho smyslu a účelu, neboť zvýšená ochrana svědků v materiálním smyslu by byla drasticky omezena nutností prokázat, že pachatel atakoval svědka, nejen proto, aby mu zabránil jej usvědčit, ať již skrze oznámení činu nebo označení dané osoby policejnímu orgánu, nýbrž v přímé návaznosti na samotnou svědeckou výpověď, k níž ještě svědek fakticky neměl ani příležitost. Nezbývá proto než uzavřít, že na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti může pachatel trestný čin spáchat i za situace, když útočí na svědka v materiálním smyslu, aby mu zabránil usvědčit jej z protiprávního činu, přičemž taková snaha svědka spočívá v zadržení pachatele, za současného přivolání policejního orgánu s cílem označit zadrženou osobu coby pachatele protiprávního činu.

50. V posuzované věci se poškození snažili obviněného, coby svědci jeho protiprávního jednání, dočasně omezit na osobní svobodě, aby jej mohli předat policejnímu orgánu, který se souběžně pokoušeli přivolat. Mínili tedy oznámit protiprávní jednání obviněného příslušnému orgánu veřejné moci, tomuto obviněného předat a označit jej jako pachatele zmíněného protiprávního jednání. Obviněný přitom vůči jmenovaným svědkům užil násilí a pohrůžku násilí ve snaze přinutit je, aby od svých záměrů upustili, přestali jej omezovat na osobní svobodě a umožnili mu útěk. Současně se pokoušel, pomocí výpadů vůči mobilnímu telefonu svědka T. V., zabránit též přivolání policejního orgánu a oznámení vlastního protiprávního činu. Není přitom vůbec zřejmé, proč dospěl odvolací soud k závěru, že obviněného k jeho činu nepohnula i snaha vyhnout se usvědčení z krádeže, když souběžně vycházel ze skutkových zjištění nalézacího soudu, dle nichž se obviněný i poté, co ztratil kontrolu nad odcizeným zbožím, které mu vypadlo na zem, pokoušel překazit přivolání Policie ČR a mermomocí usiloval o útěk z daného místa. Tento závěr odvolacího soudu tak zcela očividně odporuje obsahu prakticky všech zásadních, ve věci provedených důkazů, přičemž zmíněné zjištění má zásadní význam pro naplnění znaků výše uvedených kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů.

51. Zbývá dodat, že obstát nemohou ani výhrady formulované obviněným, že rozhodnou přitěžující okolnost, v podobě spáchání činu na svědkovi v souvislosti s plněním jeho povinnosti, vůbec nepokrývá subjektivní stránka, protože z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že obviněný si musel být vědom, že poškození, jako příslušníci ostrahy supermarketu, kde se vzpomínaného protiprávního jednání dopustil, jej omezují na osobní svobodě právě proto, aby jej mohli předat policejnímu orgánu, tomuto jej označit a vypovídat o podstatě jeho protiprávního činu, zvláště, když se poškození snažili telefonicky policejní orgán vyrozumět, v čemž jim obviněný energicky bránil. Zbývá pouze připomenout, že výše uvedené závěry ohledně naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku se obdobně vztahují i na kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1230/2021).

52. Ze všech těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přisvědčit závěru o skutkovém stavu, který odvolací soud vyjádřil v odstavcích 8. a 10. napadeného rozhodnutí, ani právnímu názoru zachycenému v odstavcích 10. a 11. napadeného rozhodnutí, podle nichž jednak nebylo prokázáno, že by důvod jednání obviněného spočíval i ve snaze vyhnout se usvědčení z krádeže a dále vzhledem k tomu, že obviněný nenapadl poškozené z důvodu, že by proti němu mohli v budoucnu svědčit, nespáchal předmětné trestné činy na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti.

53. Dovolací soud tak, na základě výše rozvedených důvodů, shledal zjevný rozpor mezi rozhodným skutkovým zjištěním, v podobě závěru o motivu jednání obviněného, určujícím pro naplnění znaků trestného činu, konkrétně klíčového znaku kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku a trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy zda byl čin spáchán na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé. Dále nepovažoval za správný ani právní názor odvolacího soudu, týkající se otázky výkladu znaků uvedených kvalifikovaných skutkových podstat, neboť tento odporoval výše popsanému výkladu. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné a naplňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., což nevyhnutelně vede k závěru, že napadené rozhodnutí nemůže obstát.

V. Závěr

54. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2025, č. j. 5 To 220/2025-241, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a na základě § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

55. Z výše uvedených skutečností dále vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného R. Ch. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

56. Popsaným způsobem Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k nim Dovolání obviněného Dovolání nejvyšší státní zástupkyně III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání K dovolání obviněného K dovolání nejvyšší státní zástupkyně V. Závěr Poučení: