7 Tdo 443/2011
V PLATNOSTINejvyšší soud České republiky odmítl dovolání proti rozhodnutí, které bylo v rámci trestního řízení zrušeno v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu. Soud se opřel o § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu, podle něhož je dovolání nepřípustné, pokud napadnuté rozhodnutí již neexistuje. Důvodem bylo, že dovolání bylo podáno proti rozhodnutí, které bylo již pravomocně zrušeno. Soud vysvětlil, že náprava případných vad je možná pouze proti pravomocnému rozhodnutí o společném trestu, nikoli proti zrušenému rozhodnutí.
Rubrum
7 Tdo 443/2011-32 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. dubna 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 5 To 126/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 T 91/2009, t a k t o :
Výrok
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Odůvodnění
: Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 2 T 91/2009, byl obviněný J. N. uznán vinným jako pachatel podle § 9 odst. 1 tr. zákona a spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zákona ad 1), 2), 4), 6), 7), 8) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona; ad 1), 3), 5) trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona; ad 1) trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zákona; ad 4) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku; ad 5) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zákona; ad 8) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody části poškozených. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli zbylí poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného K. S. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 5 To 126/2010, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu I. stupně ohledně něj v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že ho uznal vinným ad 1), 2), 4), 5), 6), 7) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku; ad 1), 3) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku; ad 4) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku; ad 7) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku; ad 8) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody části poškozených. Podle § 229 odst. 1, 2 tr. ř. byli zbylí poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání. Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Nejvyšší soud České republiky byl nejdříve povinen zkoumat, zda je vůbec v posuzované věci přípustné dovolání a jestli nepřichází v úvahu odmítnutí dovolání podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) - h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání mimo jiné proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření. Ve smyslu těchto zákonných podmínek je proto dovolání nepřípustné také tehdy, směřuje-li proti již zrušenému rozhodnutí. Jestliže po podání dovolání došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák., pak dovolací soud takové dovolání směřující proti již neexistujícímu rozhodnutí odmítne podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 4, č. T 683.). Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 23 T 2/2010, byl na základě ukládání společného úhrnného trestu za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině i trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 2 T 91/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 5 To 126/2010. Dovolání bylo obviněným podáno dne 28. 7. 2010 právě proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 5 To 126/2010. Jednalo se tedy o dovolání podané proti neexistujícímu výroku rozhodnutí, víc než měsíc poté co bylo toto rozhodnutí zrušeno. V dané situaci není možné považovat rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 5 To 126/2010, za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., když již neexistuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 4 Tdo 1093/2010; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1509/2005). Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda lze nápravy případných vad takového již „neexistujícího“ rozhodnutí dosáhnout nějakým jiným způsobem. Je třeba připomenout, že podle ustanovení § 45 tr. zákoníku v souvislosti s ukládáním společného trestu za další dílčí útok u pokračování v trestném činu soud zruší v dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem včetně nového dílčího útoku, popř. o trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější, než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud rozhodující o společném trestu je vázán skutkovými zjištěními obsaženými v dřívějším rozsudku, tzn. tato skutková zjištění se bez dalšího stanou součástí jeho vlastních skutkových závěrů v novém rozsudku. Z toho však také vyplývá, že soud rozhodující o společném trestu není vázán právním posouzením převzatých skutkových zjištění, ale je oprávněn a povinen je sám posuzovat, a to předně už z toho pohledu, zda jsou vůbec splněny právní podmínky pro posouzení činu jako pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku a zda se skutečně jedná o jediný pokračující trestný čin. Jinak řečeno, zda jsou splněny zákonné (hmotně právní) podmínky pro ukládání společného trestu, včetně důsledku tohoto postupu ve vztahu k dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí. Z výčtu důvodů k podání dovolání (§ 265b tr. ř.) je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě taxativně vyjmenovaných vad procesně právních a hmotně právních (v tomto směru lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu – např. usnesení sp. zn. 7 Tdo 1029/2006, sp. zn. 8 Tdo 595/2006, sp. zn. 11 Tdo 1092/2006 a další). Dovoláním se tedy zásadně nelze domáhat jen přezkumu skutkových zjištění, a tudíž předmětem dovolacího přezkumu nemůže být ani správnost těch skutkových zjištění, kterými je pak vázán soud rozhodující o ukládání společného trestu. Naproti tomu případné vady při ukládání společného trestu spočívající v tom, že byly nesprávně posouzeny hmotně právní podmínky pro jeho uložení, jakož i jiné vady právního posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu, mohou zakládat důvod dovolání předpokládaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto vady lze uplatnit v dovolání podaném ovšem proti pravomocnému rozhodnutí, kterým byl ukládán společný trest (jsou-li samozřejmě splněny i další podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 265a tr. ř.). Dovoláním podaným proti tomuto rozhodnutí lze popřípadě uplatnit i jiné vady předpokládané jako důvod dovolání v ustanovení § 265b tr. ř., byť se vztahují třeba jen k dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí, jež bylo zrušeno v souvislosti s uložením společného trestu, popřípadě k řízení mu předcházejícímu (např. dovolatel může uplatnit námitku, že v dřívější věci rozhodoval vyloučený soudce, může namítat porušení ustanovení o své přítomnosti v hlavním líčení v předchozí věci apod.). Tyto vady lze v uvažované situaci uplatnit toliko proti existujícímu pravomocnému rozhodnutí, tj. proti rozhodnutí, jímž byl pravomocně uložen společný trest a kterým došlo ke zrušení dřívějšího pravomocného rozhodnutí. Tímto způsobem lze tedy napravit případná pochybení, k nimž došlo v dříve pravomocně skončené věci, nikoliv však v rámci dovolacího řízení, jehož předmětem je rozhodnutí, které bylo později ve výroku o vině a trestu zrušeno (např. při ukládání společného trestu) a které už v době rozhodování o dovolání právně neexistuje. K tomu srov. též přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 3 Tdo 766/2006. Protože dovolání obviněného není přípustné, Nejvyšší soud ho podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, aniž by na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. dubna 2011 Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš