7 Tdo 445/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 7 Tdo 445/2026 Datum rozhodnutí: 17.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Ohrožení pod vlivem návykové látky Dotčené předpisy: § 274 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 7 Tdo 445/2026-121 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 o dovolání obviněného F. K. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 55 To 385/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 64/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá.

Odůvodnění

I.Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 9. 2025, č. j. 2 T 64/2025-79, byl obviněný F. K. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 400 Kč, tedy v celkové výši 40 000 Kč. Dále byl obviněnému na základě § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že uložený peněžitý trest bude uhrazen v deseti měsíčních splátkách po 4 000 Kč, s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.

2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 5. 5. 2025 v době od 17:53 hod. do 18:02 hod. v obci XY, okres XY, na náměstí XY a v ulici XY po předchozím požití alkoholických nápojů bez vážného důvodu řídil osobní motorové vozidlo značky Škoda Kodiaq, kdy v době řízení na základě dechových zkoušek provedených s ním dne 5. 5. 2025 v čase 18:33:11 hod. mu byla naměřena hodnota 2,34 g/kg alkoholu v krvi a dne 5. 5. 2025 v čase 18:40:55 hod. mu byla naměřena hodnota 2,41 g/kg alkoholu v krvi.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 2. 2026, č. j. 55 To 385/2025-96, na základě odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného, při nezměněném výroku o vině, odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 400 Kč, tedy v celkové výši 40 000 Kč. Dále odvolací soud obviněnému uložil na základě § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku též krajský soud stanovil, že uložený peněžitý trest bude uhrazen v deseti měsíčních splátkách po 4 000 Kč, s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v jehož rámci nejprve citoval znění všech důvodů dovolání a následně vyjádřil své přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť v daném případě se vůbec nejednalo o trestněprávní jednání. Soudy obou stupňů podle něj nesprávně právně vyhodnotily důkazy, stejně jako skutkový stav a chybně kvalifikovaly skutek. Namítl rovněž porušení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to pro nedodržení zásady in dubio pro reo. Závěry nalézacího soudu o průběhu skutkového děje označil dovolatel za důkazně nepodložené. Odmítl především podloženost skutečnosti, že by v rozhodný čas řídil inkriminované vozidlo a že by v tento okamžik měl v krvi konkrétní hladinu alkoholu, relevantní z hlediska trestního práva. Vyzdvihl svědeckou výpověď svědka R. Z., konkrétně jeho tvrzení, že z obviněného vysloveně necítil alkohol a akcentoval, že k požití alkoholu mohlo dojít až po případném řízení vozidla. Brojil také proti absenci znaleckého zkoumání míry hladiny alkoholu v krvi obviněného v klíčovém časovém rozmezí. Dále též kritizoval způsob hodnocení svědecké výpovědi svědka D. Z. ze strany soudu, přičemž zdůraznil, že jmenovaný svědek obviněného přímo neidentifikoval a nedokázal ani popsaný skutek časově zařadit. Ve vztahu ke kamerovým záznamům upozornil, že z nich není patrné, kdo předmětné vozidlo v rozhodný moment řídil.

5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího, jakož i rozsudek soudu nalézacího a věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně.

6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání úvodem konstatoval, že dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž v zásadě zopakoval svou obhajobu, užitou v předchozích fázích řízení. Jádro vzpomínané argumentace se přitom zakládalo na popření rozhodných skutkových zjištění soudu. V tomto směru státní zástupce akcentoval, že se vznesenými námitkami se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly v odůvodněních svých rozsudků, přičemž vyjádřil ztotožnění s těmito závěry. Následně uvedl, že podané dovolání neobsahuje žádnou argumentaci odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, protože vznesené výhrady směřují pouze proti skutkovým zjištěním ve věci.

7. Státní zástupce rovněž dospěl k závěru, že argumentace obviněného neodpovídá ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v žádné z jeho alternativ. Ve vztahu k absenci znaleckého dokazování hladiny alkoholu v krvi obviněného vyzdvihl, že dovolatel netvrdil vznesení důkazního návrhu, který by byl některým ze soudů posléze odmítnut a připomněl vyjádření odvolacího soudu, jenž vysvětlil důvod neexistence dostatečného podkladu pro znalecké výpočty. Taktéž odmítl porušení zásady in dubio pro reo v předmětné věci, jelikož o rozhodných skutkových zjištěních fakticky nevznikla důvodná pochybnost. Nadto upozornil, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští automatický a komplexní přezkum dodržení této procesní zásady v dovolacím řízení, a to nad rámec dovolacích důvodů, přičemž odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Komplexně tak shrnul, že konkrétní námitky dovolatele nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

8. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

10. Předně je nutno podotknout, že dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku vyjmenoval zákonná znění všech dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., aniž by specifikoval, který konkrétní důvod dovolání hodlal uplatnit. Pakliže jeho jedinou navazující námitkou bylo „nesprávné právní posouzení skutku a nesprávná právní kvalifikace skutku“, lze vyvodit, že mínil uplatnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé. V jeho rámci je posléze skutkový stav hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

11. Pokud pak v obecné rovině dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním soudu, nabízí se zvážit, zda touto argumentací nemohl fakticky naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť jej explicitně neuplatnil. S odkazem na posledně jmenovaný dovolací důvod přitom lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

12. V neposlední řadě se zdá vhodným na tomto místě upozornit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Dovolatel je pak v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017). K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

13. Dovolatel ve svém dovolání primárně rozporoval rozhodná skutková zjištění nalézacího soudu, zejména, že se v rozhodné době nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla a taktéž fakt, že motorové vozidlo v inkriminované době řídil. Kritizoval přitom způsob hodnocení důkazů ze strany soudu a dovolával se aplikace zásady in dubio pro reo.

14. Z odůvodnění rozhodnutí, zejména soudu nalézacího, je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zcela zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo, a dovolatel to ostatně ani netvrdil.

15. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění sporovaná dovolatelem bezpečně vyplývají z komplexního posouzení ve věci provedených důkazů, zejména ze svědecké výpovědi svědka D. Z., kamerových záznamů pořízených z kamerového systému Městské policie v České Lípě a listinných důkazů, přičemž zmíněné doplnily výpovědi svědků D. R. i M. Č. a zčásti též výpověď svědka R. Z., jak ostatně logicky popsal soud prvního stupně (viz zejména odstavec 6. odůvodnění jeho rozsudku) a dále rozvedl soud odvolací (viz primárně odstavce 13. až 17. odůvodnění jeho rozsudku). Soudy přitom zcela logicky vzpomínané důkazy vzájemně propojily a vytvořily z nich ucelený řetězec, který ve svém důsledku vyloučil možnost jiné alternativy předmětného skutkového děje. Vyznačený postup je plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a Nejvyšší soud mu nemůže ničeho vytknout. Ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. by naopak odporovalo striktně separované hodnocení důkazů, jakého se v podstatě dovolával obviněný.

16. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož požadovaný rozpor zjevný. Není ovšem předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud nedetekoval v hodnocení důkazů ze strany soudů ani žádné znaky libovůle, nýbrž dospěl k názoru, že úvahy soudů plně odpovídají zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.

17. S notnou mírou tolerance k jazykové neobratnosti dovolatele pak Nejvyšší soud vyhodnotil za podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, námitku dovolatele, podle níž soud nedůvodně neprovedl znalecké dokazování ve vztahu ke zjištění hladiny alkoholu v krvi obviněného k okamžiku vytýkaného skutku. Zmíněnou námitku ovšem nelze považovat za důvodnou, jelikož odvolací soud tento důkazní návrh vznesený dovolatelem odmítl, přičemž přijatý závěr řádně a zcela logicky zdůvodnil (viz odstavec 18. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud toliko pro úplnost připomíná, že stav nezpůsobilosti obviněného k řízení motorového vozidla byl prokázán řadou na sebe navazujících, vzájemně korespondujících důkazů, a to včetně dvou dechových zkoušek, jejichž výsledek se lišil pouze nepatrně a pohyboval se vysoko nad limitem vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel libovolným řidičem. Samotné neprovedení krevní zkoušky na množství alkoholu v krvi na tomto stavu nemůže ničeho změnit (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99), a to zvláště za situace, kdy byl obviněný na možnost provedení krevní zkoušky upozorněn a tuto odmítl. Již jen z těchto důvodů by navrhované vypracování znaleckého posudku bylo nadbytečným. Nadto by, vzhledem k absenci tvrzení obviněného o množství zkonzumovaného alkoholu, chyběly základní vstupní informace, na jejichž základě by měl znalec předmětný posudek vypracovat. Nezbývá proto než uzavřít, že v posuzované věci nedošlo k nedůvodnému neprovedení podstatného navrhovaného důkazu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

18. Dovolatel v podaném dovolání tvrdil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť vytýkaný skutek nepředstavoval trestný čin. Toto své tvrzení však vystavěl výhradně na rozporování skutkových zjištění soudu a prosazování vlastní verze skutkového stavu, založeného na odlišném hodnocení provedených důkazů. Proto nezbývá než souhlasit s názorem státního zástupce, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. toliko formálně, aniž by přitom zmíněný důvod naplnil jakoukoliv konkrétní argumentací směřující proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení v posuzované věci.

V. Závěr

19. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného F. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu