7 Tdo 456/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 7 Tdo 456/2026 Datum rozhodnutí: 23.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, Organizovaná zločinecká skupina, Prohlášení viny Dotčené předpisy: § 240 odst. 1,3 písm. a) tr. zákoníku, § 107 odst. 1 tr. zákoníku, § 206c odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí: C 7 Tdo 456/2026-870 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2026 o dovoláních, která podali obviněný 1. M. M. a obviněný 2. J. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 12 To 34/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 4/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. M. a J. K. odmítají.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 3 T 4/2025, byli obvinění J. K. a M. M. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (a to ve znění účinném do 1. 10. 2020). Za to byl obviněný M. M. odsouzen podle 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 700 denních sazeb ve výši 2 140 Kč, tj. v celkové výměře 1 498 000 Kč a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech nebo jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 10 let. Obviněný J. K. byl odsouzen podle týchž ustanovení rovněž k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, a to také s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu pak byl uložen peněžitý trest ve výměře 670 denních sazeb ve výši 1 500 Kč, tj. v celkové výměře 1 005 000 Kč a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech nebo jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 7 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

2. Uvedeného trestného činu se obvinění měli dopustit jednáním popsaném v rozsáhlé tzv. skutkové větě, nicméně zcela ve stručnosti spočívajícím v tom, že v souladu se záměry organizované zločinecké skupiny, s jejímiž dalšími členy bylo vedeno oddělené trestní stíhání a nebylo v době rozhodování soudů pravomocně skončeno, se podíleli na vytváření velkého množství účelových fakturačních řetězců a vytváření fiktivních daňových dokladů (faktur), to vše pro zkrácení daňové povinnosti společnosti ČKD PRAHA DIZ, a. s. Takto byly nedůvodně zvýšeny náklady jmenované společnosti celkem o 2 206 493 105 Kč a neoprávněně uplatněny odpočty DPH v celkové výši 438 389 182 Kč. Obvinění se nechali pod příslibem odměn nechat zapsat do orgánů společností určených k vytváření naznačeného stavu a podepisovali související listiny. Obviněný M. M. tím zapříčinil zkrácení DPH v rozsahu 128 550 915,23 Kč a obviněný J. K. v rozsahu 98 891 466,60 Kč.

3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 3 T 4/2025, podal odvolání státní zástupce, a to do výroku o trestu v neprospěch obou obviněných. Odvolání podala také poškozená Česká republika, zastoupená Specializovaným finančním úřadem do výroku o náhradě škody.

4. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 12 To 34/2025, tak, že v bodu I. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce ohledně obviněných M. M. a J. K. částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu. V bodu II. pak za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tím způsobem, že obviněného M. M. odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, přičemž podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného J. K. odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a také ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Výrokem v bodu III. pak odvolací soud ponechal jinak napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen a v bodu IV. nakonec podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání poškozené.

II. Obsah dovolání a vyjádření k nim

5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 12 To 34/2025, podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.

6. Obviněný M. M. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podal ho proti výrokům I., II. a III. zmíněného rozsudku Vrchního soudu v Praze a proti všem výrokům předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze.

7. Obviněný připomněl dosavadní průběh řízení a zejména skutečnost, že před soudem prvního stupně učinil prohlášení viny, které bylo přijato, a to jako souladné se skutkovým stavem, který soud zjistil z trestního spisu. S tím závěrem však obviněný nesouhlasí a podle jeho názoru došlo při prohlášení viny před soudem prvního stupně k pochybení. Poukázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu řešící problematiku postupu soudů před využitím tzv. konsenzuálních způsobů vyřízení trestních věcí, a měl za to, že jsou soudy povinny pečlivě zjišťovat podmínky takových postupů, a především musí dbát, aby byla naplněna zásada materiální pravdy. Tyto zásady oba soudy pominuly, neboť nemohl spáchat zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tato skupina neexistovala, resp. mohla existovat v rámci jiné trestní věci, vedené pod sp. zn. 1 T 7/2023, z níž byla jeho věc vyloučena a kde dosud nedošlo k pravomocnému rozhodnutí. Skutkový stav tak neodpovídal prohlášení viny a soud nemohl prohlášení viny přijmout, k čemuž by došel při důsledném dodržení základních zásad trestního řízení. Obviněný po řádném poučení, pod vidinou ukončení trestního řízení s nadějí na podmíněný trest, na prohlášení viny trval a až v závěrečném vyjádření zpochybnil jeden z tzv. důkazů obžaloby o zapojení do organizované zločinecké skupiny. Nebyl schopen reálně vyhodnotit dopady prohlášení viny a byť sice doznal čin uvedený v obžalobě, krátkým doplněním dokazování by soud musel dojít k závěru, že nemohl mít povědomí o tom, že se tak děje ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Ani odvolací soud se nezabýval tím, zda prohlášení viny splňuje požadavky kladené judikaturou vyšších soudů na konsensuální způsob řešení trestních řízení, a zda skutek, tak jak byl popsán v rozsudku soudu prvního stupně, byl skutečně prokázán a nepřezkoumal s potřebnou mírou detailu předchozí postup soudu prvního stupně. V souvislosti s tím uložil nesprávnou sankci, přísnější, než jakou uložil soud prvního stupně, přičemž své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil.

8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

9. Obviněný J. K. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl v celém rozsahu.

10. Podle obviněného nesplňuje rozsudek odvolacího soudu zákonné požadavky, které jsou kladeny judikaturou na odůvodnění soudního rozhodnutí, přičemž poukázal na rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu zabývající se způsobem odůvodnění rozhodnutí soudů při zvažování aplikace § 58 tr. zákoníku, jakož i dalšími zásadami při ukládání trestu. Odvolací soud se nevypořádal s jeho argumenty, podle nichž bylo záměrem zákonodárce postihovat pachatele hospodářské trestné činnosti alternativními a podmíněnými tresty a přihlédnout k nepřiměřenosti délky trestního stíhání. K naplnění dovolacího důvodu došlo nesprávnou aplikací § 38, 39 a § 58 tr. zákoníku, porušením jeho práva na spravedlivý proces, zejména s ohledem na nepřiměřenost doby trestního stíhání, dále porušením principu zákonného soudce, porušením zásady proporcionality, zásady rovnosti před zákonem a principu spravedlivého trestání, porušením zásady individualizace trestu a porušením požadavku na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí. Měl za to, že trest uložený soudem prvního stupně byl přiměřený okolnostem případu a osobám obviněných, přičemž nebyl důvod ho měnit na trest nepodmíněný, neboť zohledňoval jak jeho roli v trestní věci, tak kumulaci polehčujících okolností. Použití ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu bylo zcela namístě. Podrobně se zabýval okolnostmi svého případu a poukázal na svou dosavadní bezúhonnost, stabilní rodinné zázemí, vyšší věk, špatný zdravotní stav a další skutečnosti.

11. Dále uvedl, že svým prohlášením viny významně usnadnil dokazování a urychlil trestní stíhání. Důkazy proti němu nebyly jednoznačné, zejména o jeho vědomosti o existenci organizované zločinecké skupiny a jeho zapojení do ní. Trestní řízení je přitom vedeno ve dvou větvích, přičemž činnost obviněných z jedné větve závisela na organizaci osob z druhé větve, kde dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Mělo být vedeno společné řízení proti všem obviněným, a proto podal návrh na spojení věcí sp. zn. 3 T 12/2022 a sp. zn. 1 T 7/2023, o čemž nebylo rozhodnuto. Zpochybnil také procesní postavení zainteresovaných osob, a to jednak jako obviněných v jedné větvi řízení a zároveň svědků ve druhé větvi řízení, což považuje jako nepřípustný nátlak na obviněné v obou řízeních ohledně důkazů, které mohou být použity k prokázání jejich viny.

12. K výroku o trestu odvolacího soudu měl obviněný dále za to, že vrchní soud shledal v jeho případě pouze dvě polehčující okolnosti, a to vedení řádného života a prohlášení viny. Přitom prohlášení viny je významnou polehčující okolností pro postup podle § 58 tr. zákoníku, navíc na jeho straně existuje řada dalších polehčujících okolností, totiž od trestné činnosti uplynulo více než 11 let a nevykonával v rámci skupiny žádnou řídící či organizační činnost. S ohledem na to soud prvního stupně správně uložil trest podle § 58 tr. zákoníku pod dolní hranicí sazby. Pokud jde o délku trestního řízení, podle obviněného byla nepřiměřená. Řízení probíhalo více než sedm let, přičemž on žádné průtahy nezpůsobil. Podle § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku musí být trest přiměřený závažnosti činu a poměrům pachatele, také je nutno přihlédnout k povaze a míře nebezpečnosti činu, k pohnutce, k okolnostem spáchání činu a k poměrům pachatele. Zopakoval, že v posuzovaném případě byl čin spáchán bez násilí a v rámci ekonomické činnosti, nebyl hlavním organizátorem, jeho podíl na zisku byl nepatrný, doznal se, projevil lítost, dosud vedl řádný život a od spáchání činu uplynula významná doba bez další trestné činnosti. Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený mu odvolacím soudem považuje za nepřiměřený.

13. Nakonec obviněný vytkl odvolacímu soudu porušení zásady proporcionality a legitimního očekávání při ukládání trestu jeho osobě. Poukázal na případ jiného obviněného, proti němuž byl vedeno trestní řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 17/2024 a kterému byl za obdobnou trestnou činnost uložen trest podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 5 let, přičemž vůči tomuto trestu se státní zástupce neodvolal. Pokud jeden obviněný, který měl vyšší míru zavinění, obdržel mírnější trest, je to v rozporu s principem legitimního očekávání a rovnosti v trestání, resp. o rozpor se zásadou proporcionality vyjádřenou v § 38 odst. 1 a § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud ani neodůvodnil, proč vedle citelného peněžitého trestu považoval za nezbytné uložit i nepodmíněný trest odnětí svobody v uvedené výši.

14. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil výkon napadeného rozhodnutí, neboť jeho výkon pro něj znamená závažný zásah do základních práv, a to zejména s ohledem na uložený trest a jeho dopady. Dále navrhl, aby zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

15. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolání obviněného M. M., nejsou předložené výtky zaměřené proti výroku o vině v tomto dovolacím řízení přípustné, neboť oba obvinění v rámci hlavního líčení v přítomnosti svých obhájců po zákonném poučení a zejména po pečlivém vysvětlení všech souvisejících okolností ze strany prvostupňového soudu prohlásili vinu ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. a souhlasili nejen se skutkovými okolnostmi, ale i s právní kvalifikací jednání vymezenou v podané obžalobě. Podaným dovoláním pak může dovolatel napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit, rozhodnutí soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obou obviněných zaměřené proti výroku o vině jsou nepřípustné a vzhledem k tomu, že dovolání obviněného M. M. jiné než tyto výhrady neobsahuje, je namístě je podle citovaného ustanovení odmítnout.

16. Pokud jde o dovolání obviněného J. K., obsahuje navíc i námitky proti uloženému trestu odnětí svobody. V této části je tedy přípustné, nicméně pod jím označený ani žádný jiný dovolací důvod však jím přednesené výtky podřadit nelze. Obviněný vyjadřoval nespokojenost toliko s výší trestu odnětí svobody, respektive s tím, že uvedený trest je spojen s přímým výkonem ve věznici, tedy vytýkal jeho přílišnou přísnost či nepřiměřenost. V rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů však nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani s odkazem na vadný postup soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Výjimečnými případy by byly pouze situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, což však není situace obviněného. Státní zástupce upozornil, že aplikace naprosté většiny alternativ § 58 tr. zákoníku je zcela na volné úvaze soudu. Jde tedy o fakultativní postup soudu, který tento není povinen využít. Navíc dodal, že trest byl obviněnému J. K. i tak ukládán tzv. pod sazbou. Vzhledem k tomu, že se jednání dopustil ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 107 odst. 1 tr. zákoníku, se totiž v jeho případě horní hranice trestní sazby podle § 108 odst. 1 tr. zákoníku zvýšila o jednu třetinu a trest mu měl být ukládán v horní polovině takto modifikované trestní sazby. Jinak vyjádřeno, obviněný byl za své jednání ohrožen trestem v rozmezí 9 let a 2 měsíce až 13 let a 4 měsíce. Vrchní soud v Praze byl k dovolateli přesto velmi benevolentní, hraničním způsobem ještě v jeho prospěch dovodil podmínky § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu trest na samé dolní hranici původní, nezvýšené trestní sazby, tedy v trvání 5 let. Státní zástupce proto ve vztahu k dovolání obviněného J. K. navrhnul, aby bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

17. K vyjádření zaslal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce repliku, v níž se vymezil proti závěrům státního zástupce a setrval na svém podaném dovolání. Zdůraznil, že nerelativizuje své prohlášení viny a své dovolání podává toliko do výroku o trestu. Pokud se zabývá skutečnostmi ohledně viny, činí tak proto, že mají vliv na výši a druh trestu. Obviněný znovu připomněl dvě větve trestního řízení s tím, že je paradoxem, že články organizované skupiny, jež jsou v hierarchii skupiny nejníže, jsou odsouzeny dříve než osoby označené jako vedení organizované skupiny, dále zopakoval, že rozdělení původně jednoho řízení považuje za nesprávné a znovu poukázal na skutečnosti, které podle něj naznačují, že použití zákonné sazby bylo v jeho případě nepřiměřeně přísné. Závěrem setrval na svém závěrečném návrhu z podaného dovolání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

18. Dovolání obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 12 To 34/2025, jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. a další]. Pokud pak jde o dovolání obviněného M. M., je zaměřeno primárně proti výroku o vině, nicméně s jistou mírou tolerance lze dovodit, že směřuje i proti výroku o trestu (odnětí svobody), který také byl v napadeném rozsudku odvolacího soudu obsažen a který byl údajně nesprávně vyměřen (jako pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny). Navíc v daném ohledu nelze zcela přehlédnout ani závěry soudní praxe, zejména Ústavního soudu, k možnostem přezkumu rozhodnutí v opravném řízení v případech konsenzuálního řešení věci (srov přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, a ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, resp. i rozhodnutí publikované pod č. 31/2022 a č. 50/2025 Sb. rozh. tr.).

19. Obviněným M. M. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení, nicméně je naplněn jen v případech vad, týkajících se pro rozhodnutí rozhodných (tj. významných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to v první alternativě tehdy, pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, ve kterých soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo ve kterých sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

20. Obviněný J. K. podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

21. Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovoláních obviněných tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

22. Pokud jde o dovolání obviněného M. M., ten v něm označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (aniž by blíže specifikoval porušení, které z alternativ tohoto dovolacího důvodu konkrétně namítá). Výhrady přitom vznesl majoritně proti výroku o vině. K tomu je nutné především zmínit, že obviněným uplatněný dovolací důvod se týká situací, vyznačujících se určitým rozporem mezi závěry vyplývajícími z provedeného dokazování (popř. které nebylo úplné či zákonné) a na podkladě toho dovozenými skutkovými závěry, tedy jinak řečeno vad, obsažených v provedeném (či chybně neprovedeném) dokazování. Stran jednání obviněného ovšem, právě s ohledem na jím učiněné prohlášení viny a jeho přijetí soudem, žádné dokazování – stran výroku o vině – prováděno nebylo, a tedy jen obtížně může být dán zmíněný zjevný rozpor či jiný moment podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2026, sp. zn. 6 Tdo 1074/2025).

23. Nejvyšší soud dále dodává, že oba obvinění v hlavním líčení dne 1. 4. 2025 v přítomnosti svých obhájců po zákonném poučení a vysvětlení všech souvisejících okolností ze strany soudu prvního stupně prohlásili vinu ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. a souhlasili nejen se skutkovými okolnostmi, ale i s právní kvalifikací jednání vymezenou v podané obžalobě. Městský soud v Praze pak toto prohlášení viny postupem podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal. Ani v dovolání přitom neuplatnil žádné relevantní tvrzení, které by mohlo prohlášení viny, resp. jeho přijetí, zpochybnit, kromě toho, že se – údajně – takto skutkový děj nestal (a proto návazně v jistém rozsahu nepodkládá právní kvalifikaci). Takovou relevantní námitkou samozřejmě není tvrzení, že o trestní odpovědnosti dalších členů organizované zločinecké skupiny je rozhodováno v jiném řízení; trestní odpovědnost každého pachatele je individuální a bez ohledu na to, zda je stíhán s dalšími spolupachateli, účastníky či členy nějaké skupiny, je nutné ji posoudit samostatně, na druhou stranu takovému samostatnému posouzení proto není a nemůže být na překážku, že o dalších spolupachatelích, účastnících či členech skupiny doposud rozhodnuto nebylo. Z toho je také zřejmé, že zde nevyvstala žádná skutečnost, která by jakkoli přijaté závěry zpochybňovala, a to ani v návaznosti na další vedená řízení (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 58/2025 Sb. rozh. tr.).

24. Pokud jde o výrok o trestu, obviněným rovněž neakceptovaný, odvolací soud jej zpřísnil, ovšem stalo se tak nadále v návaznosti na konsenzuálně přijatou právní kvalifikaci, zahrnující i to, že obviněný čin spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Uvedený závěr se tak rovněž míjí s podstatou uplatněného dovolacího důvodu, přičemž pokud jde o možnosti vůbec napadnout dovoláním výrok o trestu, Nejvyšší soud dále odkazuje na své níže uvedené vyjádření k dovolání obviněného J. K.

25. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť jeho argumentace nebyla podřaditelná ani pod jím uplatněný, ani pod jakýkoli jiný dovolací důvod.

26. Těžištěm námitek obviněného J. K. byly dílem námitky, rovněž se týkající výroku o vině, k čemuž Nejvyšší soud odkazuje na výše uvedené, resp. dodává, že ani s uplatněným – a hmotněprávním – dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nijak nesouvisí procesní otázky vyloučení či spojení věci, které, navíc jako zákonem předpokládané (§ 23 tr. ř.), nemohou mít na hmotněprávní posouzení vliv. Dále pak obviněný předložil, s odkazem na zmíněný dovolací důvod, námitky proti výroku o trestu. Výrok o trestu nicméně může být dovoláním napaden v zásadě jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je dán v případě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento důvod však obviněný neuplatnil a ani pod něj podřaditelná tvrzení nepředložil. Jiná pochybení (než nepřípustný druh trestu nebo jeho nezákonnou výměru) spočívající v údajně nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného) trestu, nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je případně možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Ani tento druh námitek obviněný nevznesl a ani pro to nebyl prostor.

27. Nejvyšší soud tedy zásadně nezasahuje do výroku o trestu z důvodu jeho případné nepřiměřenosti, nicméně mohl by tak učinit zcela výjimečně, jestliže by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že by to dosahovalo úrovně, při které by byla dotčena ústavní zásada proporcionality trestní represe jako jeden ze znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Ani o takovou situaci zde však nejde.

28. Byť tak spíše jen obiter dictum, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný totiž spatřoval pochybení v uložení nepřiměřeně přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody v důsledku (chybného) neužití, resp. nedostatečného užití § 58 tr. zákoníku. Trest odnětí svobody však byl obviněnému vyměřen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, a to za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (poslední dvě ustanovení nejsou v písemném vyhotovení rozsudku výslovně zmíněna, ovšem jsou uvedena v protokolu o veřejném zasedání a nutně takto byla užita i s ohledem na kontext výroku o vině a odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze). Podle konkrétně § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku má-li soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tehdy, pokud odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu. Vrchní soud v Praze se tak institutem mimořádného snížení trestu odnětí svobody zaobíral a ve věci ho aplikoval, neboť bez toho by bylo nutné obviněnému ukládat trest v rámci trestní sazby ve smyslu § 108 odst. 1 tr. zákoníku 9 let a 2 měsíce až 13 let a 4 měsíce (přičemž obviněnému byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 5 let). Přitom odvolací soud hodnotil všechny rozhodné skutečnosti, včetně doby, po kterou bylo vedeno trestní řízení a roli obviněného v páchání trestné činnosti a jeho úvahy jsou logické a přesvědčivé. Obviněný se tak v dovolání pouze domáhal větší míry uplatnění tohoto fakultativního postupu, a to patrně i ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jehož (současné) užití by ovšem nebylo ve shodě se subsidiárním pojetím tohoto odstavce v rámci celé struktury § 58 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 7 Tdo 723/2025). Nicméně odvolací soud si obviněným akcentovaných skutečností byl vědom, byť jejich konečné zohlednění v rámci výroku o trestu představám obviněného neodpovídá; takový stav ovšem nemůže být bez dalšího vadný proto, že obviněný očekával či doufal v jiný trest, resp. ani proto, že v rámci konečné individualizace trestu byl jinému spoluobviněnému uložen jiný trest.

29. Námitky obviněného týkající se trestu a nepodřaditelné pod uplatněný ani jiný zákonný dovolací důvod by tak nebylo možné shledat důvodnými.

30. Protože obviněný J. K. podal dovolání z jiného než zákonného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

V. Závěr

31. Jelikož dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

32. Pokud obviněný J. K. v podaném dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud odložil mu uložený výkon trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud k takovému fakultativnímu postupu s ohledem na podstatu dovolacích námitek a délku dovolacího řízení neshledal žádný důvod.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. 6. 2026 JUDr. Radek Doležel předseda senátu