7 Tdo 472/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 7 Tdo 472/2026 Datum rozhodnutí: 17.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Podvod Dotčené předpisy: § 209 odst. 1), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 7 Tdo 472/2026-2195 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 o dovoláních obviněných 1. A. F. a 2. I. S. podaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 7 To 166/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 40/2021, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných A. F. a

I. S. odmítají.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 3. 2024, č. j. 1 T 40/2021-1525, byla obviněná A. F. uznána vinnou pod bodem 1) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který byla za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu uloženém obviněné rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 1. 2021, č. j. 7 T 136/2020-78, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná I. S. byla týmž rozsudkem uznána vinnou pod bodem 2) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který byla za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu uloženém obviněné trestním příkazem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 10. 2023, č. j. 3 T 120/2023-121, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Tímto rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. G., A. K., L. M. a P. P. a obviněný A. F. byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn podané obžaloby. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozeného na náhradu škody.

2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 1. 2025, č. j. 7 To 166/2024-1729, zrušil k odvolání obviněných A. F., J. G., A. K., L. M., P. P. a I. S. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině ohledně obviněných A. F., L. M., J. G. a P. P., ve výroku o trestu ohledně všech obviněných uvedených v odsuzující části a ve výroku o náhradě škody ohledně obviněných A. F., L. M., J. G. a P. P. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu ve věci rozhodl. Obviněná A. F. byla uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který byla odsouzena za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu uloženém obviněné rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 1. 2021, č. j. 7 T 136/2020-78, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná I. S. byla za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu uloženém obviněné trestním příkazem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 10. 2023, č. j. 3 T 120/2023-121, doručeným obviněné dne 18. 10. 2023, dále i výrok o trestu uloženém obviněné trestním příkazem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 1 T 18/2023, doručeným obviněné dne 31. 3. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných L. M., J. G. a P. P., resp. o trestu obviněného A. K. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozeného na náhradu škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3. Uvedených zločinů se obviněné dopustily podle zjištění soudů v podstatě tím, že 1) obvinění A. F., J. G., L. M. a P. P. v přesně nezjištěné době od měsíce dubna 2019 do února 2020, ve XY, okres XY a u benzínové čerpací stanice XY, okres XY, obvinění L. M. a A. F. využili důvěřivosti poškozeného J. Š. a pod různými záminkami – platby nájmu, provozních výdajů domácnosti apod., a následně pod záminkou jednání o schválení úvěru u banky ČSOB ve výši 5 000 000 Kč, kdy podmínkou jeho poskytnutí je vyplatit exekuce a další poplatky, vylákali od poškozeného postupně různé finanční částky, ačkoliv v době přebírání finančních prostředků věděli, že poškozenému žádné peníze nevrátí. Jejich tvrzení o jednání o schválení úvěru poškozenému telefonicky potvrzovala nezjištěná osoba vystupující jako bankéř H. Když se chtěl poškozený s tímto bankéřem setkat osobně, vymýšleli obvinění různé důvody, proč k setkání nemůže dojít, mimo jiné tvrdili, že bankéř měl nehodu a je hospitalizován. Pak po domluvě obviněných L. M. a J. G., převzal roli dalšího smyšleného bankéře L. P. obviněný P. P. Ten se podle instrukcí obviněného J. G., sešel s poškozeným J. Š. na benzínové čerpací stanici na XY, okres XY, kdy svoji podobu maskoval parukou a brýlemi a kde jako údajný bankéř, poškozenému potvrdil nutnost úhrady blíže nespecifikované exekuce s tím, že poté bude bankou uvolněn úvěr pro obviněného L. M. Z místa pak odjel spolu s obviněným J. G. Po této schůzce předal poškozený obviněnému L. M. další finanční částku ve výši nejméně 160 000 Kč. Tímto jednáním obviněných byla poškozenému J. Š. způsobena celková škoda ve výši nejméně 3 878 500 Kč, 2) obvinění I. S. a A. K. v přesně nezjištěné době od měsíce dubna 2019 do března 2020, ve XY, okres XY využili důvěřivosti poškozeného J. Š. a vylákali od něj postupně finanční částky v celkové výši 1 024 500 Kč pod příslibem, že jednají o schválení bankovního úvěru pro dceru obviněné I. S. ve výši 1 000 000 Kč, ze kterého pak poškozenému finanční prostředky vrátí. Peníze od něj získávali na údajné zaplacení nájmu a následně na vyplacení exekucí a dalších poplatků, přičemž v době přebírání finančních prostředků věděli, že poškozenému žádné peníze nevrátí a o žádné půjčce u banky nejednají. Informace o jednání ohledně poskytnutí údajné půjčky bankou pak poškozenému telefonicky potvrzovaly osoby vydávající se za bankéřku Ch. a pana V. Tímto jednáním obviněných byla poškozenému J. Š. způsobena celková škoda ve výši nejméně 1 024 500 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podaly obviněné A. F. a I. S. prostřednictvím obhájců dovolání.

5. Dovolání obviněné A. F. bylo opřeno o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v řízení nebyl proveden navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie, kterým měl být vyšetřen poškozený J. Š., a tento důkaz mohl ovlivnit skutková zjištění soudu týkající se dovolatelky. Akcentovala, že výpověď poškozeného měla klíčový charakter, přičemž z ní vyplývá, že poškozený chtěl obviněné dobrovolně pomáhat, neboť k ní měl bližší vztah. Na druhou stranu tu byl brutální nátlak rodiny, která měla strach o rodinný majetek. Poškozený byl tudíž zmítán protichůdnými tlaky, což nutně mělo zkreslující vliv na objektivitu jeho svědecké výpovědi. Navržený znalecký posudek měl odhalit skutečné pohnutky jednání poškozeného v obou směrech a přispět k objektivním skutkovým zjištěním. Obviněná navštívila poškozeného dne 13. 4. 2025, aby se mu omluvila za způsobené nesnáze s jeho rodinou a nabídla splacení dluhu. Poškozený sepsal vlastní rukou k dovolání přiloženou listinu, z níž vyplývá, že pociťuje nutnost korigovat svá prohlášení. Již ve své výpovědi v hlavním líčení poškozený ani jednou neuvedl, že by jej jmenovitě obviněná uvedla v omyl a netušil, že bude pro ni mít tak závažné důsledky. Jeho postoj ve věci nyní odpovídá tvrzení obviněné, že ho nikdy v omyl neuvedla. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Obviněná I. S. své dovolání opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Měla za to, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy v její neprospěch a neprovedly dokazování v navrhovaném rozsahu. Trvala na tom, že se žádného trestného činu nedopustila; připustila, že má pohledávku po splatnosti, což je však záležitost hodná občanskoprávního posouzení. Z odůvodnění rozsudku nejsou zřejmé úvahy soudu při dokazování viny obviněné, nevyplývá z něj přímý důkaz ani uzavřený řetězec nepřímých důkazů. Z důkazů pouze vyplývá, že si od poškozeného půjčovala finanční částky, přičemž se vůči němu žádného nátlaku nedopouštěla, stejně tak ho neuváděla v omyl. O jejích exekucích věděl, a to nejen od svědkyně M. M., ale i od samotné obviněné. V minulosti mu některé půjčky vrátila, proto není bez dalšího možné usuzovat, že zapůjčené částky v projednávané věci neměla v úmyslu splatit. Nic na tom nemění ani sepsané smlouvy o půjčce (případně uznání dluhu), neboť nereflektovaly jejich ústní dohodu. Ani poškozený nevnímá, že by se na něm někdo dopustil trestného činu. S odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1095/15 uvedla, že se nedopustila bez jakýchkoli pochyb jednání, které je jí kladeno za vinu, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo. Rovněž poukázala na princip ultima ratio, neboť trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. Deklarovala, že z odborné literatury vyplývá, že skutečnost, že vypůjčitel svůj závazek k vrácení peněz nesplnil ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl zapůjčitele v omyl. S touto argumentací se však soudy nedostatečně vypořádaly. Závěrem proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.

7. K podaným dovoláním obviněných A. F. a I. S. se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

8. K dovolací argumentaci uplatněné obviněnou A. F. uvedl, že její výhrada týkající se neprovedení navrženého důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie k vyšetření duševního stavu poškozeného J. Š. je formálně podřaditelná pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Avšak odvolací soud v rámci odůvodnění rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč nepovažoval za nutné provést uvedené znalecké zkoumání stavu poškozeného. Učinil tak i s poukazem na jeho přesvědčivou a konzistentní výpověď a jeho bezúhonnost. Správně přitom upozornil, že tato výpověď koresponduje s řadou dalších důkazů, v konkrétních souvislostech soudem hodnocených v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Vysvětlení odmítnutí znaleckého zkoumání poškozeného podle názoru státního zástupce vyznívá jako logické a odůvodněné v kontextu celkové důkazní situace z hlediska § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž obviněnou navrhovaný důkaz by nemohl změnit učiněná skutková zjištění.

9. Dále se vyjádřil k dovolacím námitkám uplatněným obviněnou I. S. K výtkám obviněné týkajícím se způsobu hodnocení důkazů rozvedl, že z hlediska soudy ustálených a provedenými důkazy spolehlivě podporovaných a přesvědčivě odůvodněných skutkových zjištění samy o sobě nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. Soud prvního stupně pečlivě, přiléhavě a přesvědčivě hodnotil provedené důkazy a na jejich základě ustálil skutkový stav věci, s nímž se státní zástupce ztotožnil. Odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž jimi citované důkazy nestojí osamoceně, ale korespondují navzájem a v souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. V této souvislosti doplnil, že žádnému dovolacímu důvodu proto neodpovídá ani námitka, jíž brojila proti porušení pravidla in dubio pro reo.

10. K námitce této obviněné, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe (princip ultima ratio) konstatoval, že ji lze obecně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nelze ji však chápat tak, že by umožňovala orgánům činným v trestním řízení přehlížet trestnou činnost, jež má rovněž soukromoprávní rozměr a připadá v úvahu, že se oběti trestné činnosti mohou domáhat náhrady škody či jiných plnění cestou civilního procesu. Právě u trestného činu podvodu existuje mezi účastníky zároveň i soukromoprávní vztah, přičemž pouhou existencí tohoto vztahu nelze aplikaci předmětné zásady zdůvodňovat. K případné nedostatečné obezřetnosti poškozeného pak argumentoval prokázaným zneužitím vysokého věku poškozeného, jeho dlouhodobou známostí s obviněnou a s tím spojenou důvěřivostí a ochotou půjčovat i vyšší finanční částky. Soudy se proto správně vypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe, když důvodně shledaly za nezbytné vyvodit trestní odpovědnost obviněné s ohledem na okolnosti, za kterých se předmětné trestné činnosti dopustila. Nebyly přitom zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit menší společenskou škodlivost jejího činu, která by aplikaci této zásady ospravedlnila.

11. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

13. Pokud jde o oběma dovolatelkami uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. upotřebený obviněnou I. S. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. K dovolání obviněné A. F.

15. Obviněná A. F. výslovně namítala, že v řízení nebyl proveden obhajobou navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie k vyšetření duševního stavu poškozeného J. Š. Zvolenou argumentaci pak lze podřadit pod shora citovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, neboť podle přesvědčení dovolatelky nebyly ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

16. Nejprve je potřeba připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

17. Krajský soud přezkoumatelně osvětlil, proč v dané věci nepovažoval za nutné pořizovat znalecký posudek, který se týkal duševního stavu nebo věrohodnosti poškozeného J. Š. (viz odstavec 28. odůvodnění jeho rozsudku). Je zřejmé, že o věrohodnosti svědka a jeho schopnosti vnímat či vypovídat nepanovaly důvodné pochybnosti, pročež soudy měly právo zamítnout návrhy na takové dokazování, jestliže byl skutkový stav dostatečně objasněn jinými důkazy. Závěr o věrohodnosti poškozeného může být učiněn toliko soudem samotným, který postupoval zcela v intencích zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Zejména lze podotknout, že výpověď poškozeného nestála osamoceně, ale byla potvrzována významným množstvím dalších důkazů (především výpovědí obviněného J. G., svědeckými výpověďmi M. M. a rodinných příslušníků poškozeného, listinnými důkazy potvrzujícími výši poskytnutých prostředků či nahrávkami telefonátů). Faktem je též to, že přehnaně důvěřivé či naivní počínání poškozeného samo o sobě nezpůsobuje jeho nevěrohodnost. Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěrem, že znalecké zkoumání poškozeného bylo důvodně odmítnuto jako nadbytečné. Důkazní řízení tak vadou předvídanou předmětnou (třetí) alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí a námitka obviněné byla shledána zjevně neopodstatněnou.

18. Co se pak týče aktuálního postoje poškozeného vyjádřeného v předložené listině a údajně odpovídajícího tvrzení obviněné, že ho nikdy neuvedla v omyl, lze pak uvést následující. Zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího se posuzuje podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno, popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo (ex tunc). Zákon zde nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy, protože ty by mohly být důvodem k obnově řízení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3249). Zcela nad rámec lze však uvést, že z předložené listiny není rozhodně zřejmé, že by se obviněná vůči poškozenému trestného činu podvodu nedopustila, případně že by bylo nutné zpracovat požadovaný znalecký posudek. K dovolání obviněné I. S.

19. Majoritní část dovolací argumentace dovolatelky I. S. směřovala do oblasti skutkových zjištění, hodnocení provedených důkazů, jakož i neuplatnění pravidla in dubio pro reo. Současně poukazovala na charakter trestního práva coby ultima ratio, pročež usuzovala na toliko občanskoprávní rovinu údajného sporu s poškozeným.

20. K tomu je vhodné podotknout, že k rozporování správnosti rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků přisuzovaného trestného činu s obsahem provedených důkazů slouží uplatněný a shora citovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Existence případného zjevného rozporu (ve smyslu první v úvahu připadající alternativy předmětného důvodu dovolání) však nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je rovněž vhodné připomenout, že zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však nedošlo.

21. Nejvyšší soud jen s opravdu notnou mírou tolerance podřadil uvedené skutkové výhrady pod daný důvod dovolání, neboť obviněná své námitky opírala nejen o svou popěrnou obhajobu, nýbrž i o výpověď poškozeného či výpověď svědkyně M. M.

22. Stran námitek zpochybňujících skutková zjištění soudů a jejich hodnocení důkazů je potřeba uvést, že soudy na základě provedeného dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. V rámci skutkových zjištění bylo ustáleno jednání obviněné, která společně s obviněným A. K. postupně od poškozeného vylákala částku přesahující 1 mil. Kč pod nepravdivým příslibem, že jednají o schválení bankovního úvěru pro dceru obviněné, z něhož poškozenému finanční prostředky vrátí, ačkoli o žádné půjčce nejednali a věděli, že poškozenému zapůjčené peníze nevrátí. Tato skutková zjištění se opírala o výpověď poškozeného J. Š., která byla dána do souvislosti s ostatními důkazy. Lze zmínit zejména výpověď obviněného J. G., jenž se pokusil rodinu poškozeného varovat ohledně skutečnosti, že peníze, které si od něj obviněná půjčuje, mu nikdy nevrátí, jakož i listinné důkazy prokazující (i v souvislosti s výpověďmi rodinných příslušníků poškozeného) výši půjček či výpověď svědkyně M. M., asistentky poškozeného, která byla přítomna předávání peněz, hovořila s údajným bankéřem V. (což bylo potvrzeno též záznamem komunikace na jejím mobilním telefonu) a podílela se na přípravě smluv a dokladů o uznání dluhu. Nelze pak souhlasit s tvrzením obviněné, že by snad z odůvodnění soudních rozhodnutí nebyly zřejmé úvahy při dokazování její viny. Komplex důkazů zcela vyvrací, že by si od poškozeného půjčovala finanční prostředky, aniž by jej uváděla v omyl stran možnosti jejich vrácení s ohledem na očekávaný přísun financí z bankovního úvěru pro dceru obviněné. Právě skutečnost, že vůle poškozeného byla do značné míry ovlivněna tímto přesvědčováním, jakož i následným nátlakem mj. podpořeným komunikací se smyšleným bankéřem či údajným pronajímatelem, odůvodňuje učiněný závěr, že dovolatelka neměla v úmyslu poskytnuté půjčky splatit. Prvotní splacení co do objemu poskytnutých finančních prostředků nevýznamné půjčky (jak tomu ostatně v obdobných případech bývá) podnítilo ochotu poškozeného půjčovat i vysoké částky. Za zcela nepřiléhavý lze proto označit odkaz na judikatorní závěry, že nesplnění závazku k vrácení peněz ve sjednané lhůtě nedokazuje uvedení v omyl, neboť v projednávané věci se zcela jistě nejednalo toliko o prosté nedodržení smluvních podmínek, nýbrž o úmyslné uvedení poškozeného v omyl k obohacení obviněných a konkretizované škodě poškozeného.

23. Lze tedy uzavřít, že v daném případě dovolací soud neshledal jakýkoli zjevný nesoulad, jenž by odpovídal důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je proto možné shrnout, že soudy nižších stupňů se řádně zabývaly věcí obviněné, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Veškeré své závěry potom rozebraly a odůvodnily, v podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozsudků odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohla být ani porušena zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.

24. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněná vznesla výhrady vůči nerespektování principu ultima ratio, neboť trestní právo má mít místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. Rovněž poukazovala na skutečnost, že pohledávka po splatnosti by měla být řešena v rámci občanskoprávního posouzení.

25. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto kusé poznámky charakteru obecné proklamace postrádají konkrétní argumenty, přičemž úkolem dovolacího soudu není dotvářet dovolací argumentaci za obviněnou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 7 Tdo 734/2019).

26. Proto toliko obiter dictum uvádí následující. Z ustálených skutkových zjištění je zřejmé, že v případě dovolatelky se nejednalo toliko o deklarované nesplnění závazku k vrácení peněz, nýbrž o podvodné vylákávání částek ke škodě poškozeného, jak bylo odůvodněno shora. Z provedeného dokazování vyplývá, že již od počátku jednání obviněné a spolupachatele, jímž do značné míry využívali dobrosrdečnost i jistou naivitu poškozeného, která postupně upadala, neměli prokazatelně v plánu zapůjčené finanční prostředky ve vylákaném rozsahu vrátit.

27. Pakliže obviněná vyjadřovala své přesvědčení, že by trestní odpovědnost měla být uplatňována jako krajní prostředek, v obecné rovině s ní lze nepochybně souhlasit. V konkrétní posuzované trestní věci však použití prostředků trestního práva s principem ultima ratio (potažmo též výslovně nezmíněnou zásadou subsidiarity trestní represe) nekoliduje. S ohledem na poukaz na občanskoprávní rovinu sporu je rovněž nutno doplnit, že v případech, kdy dojde k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu v rámci občanskoprávních vztahů, nelze automaticky dospět k závěru, že řešení občanskoprávní cestou je postačující. Ve stručnosti lze připomenout dlouhodobost páchání trestné činnosti, z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu § 14 tr. zákoníku se jednalo o zločin, přičemž byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podvodu podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Vzhledem k uvedeným okolnostem, jakož i způsobu provedení, kdy obviněná cíleně a promyšleně zneužívala zřejmé důvěry poškozeného, nelze spáchaný trestný čin považovat za neodpovídající běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě proto byla trestněprávní odpovědnost namístě. V.Závěr 28. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných A. F. a I. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu