7 Tdo 486/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 7 Tdo 486/2026 Datum rozhodnutí: 17.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Porušování domovní svobody, Vydírání, Spolupachatelství Dotčené předpisy: § 175 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb., § 178 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb., § 23 předpisu č. 40/2009 Sb. Kategorie rozhodnutí: C 7 Tdo 486/2026-505 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 o dovoláních, která podali obviněný M. G. a obviněný D. L. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 7 To 271/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 87/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. G. a D. L. odmítají.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 8. 2025, č. j. 3 T 87/2024-423, byli obvinění M. G. a D. L. uznáni vinnými přečiny vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byli oba odsouzeni podle § 175 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 24 měsíců. Obviněným byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému J. F. na náhradu nemajetkové újmy 66 218,25 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody (pozn.: z odůvodnění rozsudku je patrno, že tím byl myšlen i zbytek nároku na náhradu nemajetkové újmy) odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Uvedených přečinů se obvinění podle zjištění Okresního soudu v Sokolově dopustili v podstatě tím, že dne 9. 12. 2022 kolem 23:30 hodin v obci XY, okres XY, poté, co na opakované volání „J., pojď ven!“ otevřel poškozený J. F., nar. XY, dveře domu čp. XY, vstoupil obviněný D. L. bez pozvání na chodbu domu, chytil poškozeného za triko pod krkem, otevřenou dlaní druhé ruky jej plácal po těle, křičel a vyhrožoval, že mu rozbije hubu, poškozený ve snaze se bránit uchopil baseballovou pálku, načež obviněný M. G. vstoupil na práh domu, baseballovou pálku poškozenému vytrhl z ruky a odnesl ji, poškozený se poté snažil utéct do domu, ale obviněný D. L. jej zadržel a oběma rukama vystrkal před dům (přesto, že poškozený byl bos a oblečen pouze do spodního prádla), kde do něj stále strkal, až jej vystrkal do prostoru dřevěné pergoly mimo záběr kamery umístěné na domě, kde jej stále bil, načež obviněný M. G. řekl, že už tam žádné kamery nedosáhnou, že je tam tma, že to tam s poškozeným mohou „vytřít“, že ho můžou hodit do hnoje nebo do potoka, přičemž obviněný D. L. poškozeného tlačil k potoku, držel jej za tělo tak, že mu roztrhl triko, dále chytil poškozeného za krk a násilím jej nasměroval, aby se podíval do potoka, přičemž mu vyhrožoval „Ty svině, já tě stejně zabiju, jestli budeš otravovat!“, načež obviněný M. G. řekl obviněnému D. L., aby se na to vysral, že poškozeného hodí do hnoje, poté oba poškozeného chytili a hodili ho do přívěsného vozíku stojícího u pergoly, kde se poškozený schoulil do klubíčka, chránil si hlavu, neboť jej oba obvinění bili údery do těla, poté odešli a nasedli na čtyřkolku a z místa odjeli. Během napadání obviněný M. G. poškozeného urážel a nadával mu, že je zmrd, a nutil ho, aby slíbil, že už nebude otravovat se svou stížností na jednání obecního zastupitelstva, jinak se vrátí a zabijí ho, což jim poškozený ve strachu z dalšího bití a o život slíbil, neboť měl obavu, že by jinak pokračovali v bití, a měl strach, že by splnili své výhrůžky a hodili ho do potoka. Tímto jednáním poškozenému způsobili škodu roztržením trika v hodnotě 200 Kč a při potyčce došlo k utržení stříbrného přívěsku motorky z řetízku na krku v hodnotě 900 Kč, a dále mu způsobili zranění, které si vyžádalo ošetření na chirurgickém a neurologickém oddělení, a to pohmoždění hlavy, hrudníku, stěny břišní, pravé paže, pravého lokte, podvrtnutí páteře, povrchní poranění krku, mnohočetné oděrky stěny hrudníku a pravé paže, kontuze lokte a předloktí s povrchními poraněními bez pracovní neschopnosti.

3. Odvolání obviněných směřovaná do výroků o vině i trestech Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 2. 2026, č. j. 7 To 271/2025-455, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

4. Usnesení odvolacího soudu napadli obvinění ve společném podání dovoláními s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítli zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem důkazů. Ten podle nich spočívá v nedostatečné vypovídací schopnosti kamerových záznamů, jež mohly jen stěží potvrzovat jednání, které se mělo odehrát mimo jejich dosah, i v nevěrohodnosti výpovědi poškozeného, který se v rámci adhezního řízení domáhal náhrady údajné ztráty na výdělku u firmy ve Švýcarsku, která jej nikdy nezaměstnala. Soudy dále nevzaly v úvahu závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie, podle nichž může být vnímání situace poškozeným v rozporu s realitou emočně zkresleno. Nebyl také prokázán mechanismus vzniku zranění poškozeného. Nesprávné bylo posouzení zabarvení hematomů poškozeného odvolacím soudem. Znalecký posudek podle obviněných vykazoval nedostatky (hodnotil rozsah zranění na základě fotografií, které nezobrazovaly stav bezprostředně po incidentu), pro které nemůže sloužit jako spolehlivý základ pro skutkové závěry soudů.

6. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění zpochybnili u přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku naplnění znaku nucení jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, s tím, že ve skutkové větě nebylo upřesněno, co konkrétně po poškozeném požadovali, aby konal nebo aby strpěl. Formulace „aby slíbil, že už nebude otravovat se stížností“ podle nich postrádá „obsahovou, věcnou i časovou determinaci“. Jejich motiv popsaný nalézacím soudem není pro naplnění daného znaku dostatečný. Kromě toho poškozený v době skutku žádné aktuální stížnosti nepodával, což podle názoru obviněných vyvolává pochybnosti také o naplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání. V souvislosti se znakem „pohrůžka jiné těžké újmy“ namítli, že pouhý výrok v afektu bez vazby na konkrétní vyžadované chování nebyl co do své intenzity srovnatelný s pohrůžkou násilí a nebyl způsobilý vyvolat u poškozeného vážnou obavu.

7. Ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku dovolatelé uvedli, že ze skutkových zjištění je zřejmé, že jednali v nutné obraně, neboť se pouze bránili útoku poškozeného, který je ohrožoval baseballovou pálkou. Obviněný D. L. se snažil vytlačením poškozeného z prostoru domu útoku zabránit. Nesouhlasili ani s tím, že by do domu poškozeného vnikli neoprávněně. Formulace uvedená ve skutkové větě, že „bez pozvání majitele domu“ obviněný D. L. vstoupil do domu, sama o sobě tento znak nenaplňuje. Kromě toho z rozhodnutí soudů nevyplývá, že by byl souhlas osoby oprávněné obydlí užívat jednoznačně vyloučen.

8. Dovolatelé namítli, že nebyly naplněny znaky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Pouhá jejich přítomnost u incidentu a následná „chaotická reakce“ sama o sobě spolupachatelství nezakládá. V dané věci nebylo zjištěno, že by mezi obviněnými došlo k nějaké dohodě, koordinaci, rozdělení rolí, že by společně působili na poškozeného nebo že by jejich jednání tvořilo jeden děj směřující k donucení poškozeného. Každý obviněný měl ke svému jednání odlišný motiv a jejich jednání mělo i jinou povahu. Obviněný D. L. primárně odvracel útok pálkou a M. G. jen reagoval na situaci, která již probíhala.

9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě obvinění uplatnili také ve vztahu k adheznímu výroku, když s poukazem na údajný extrémní nesoulad namítli, že se soudy nevypořádaly s rozpory ohledně bodového hodnocení poranění poškozeného, neboť mezi hodnocením uvedeným v lékařské zprávě a tím, které bylo následně obsaženo ve znaleckém posudku, byl markantní rozdíl. Kromě toho některá zranění uvedená ve znaleckém posudku nejsou zmíněna ani v lékařské zprávě ani v protokolu o prohlídce obviněného a není tak zřejmé, z čeho zde znalec čerpal.

10. V závěru dovolatelé poukázali na zásadu subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio. Sám soud prvního stupně měl jejich jednání hodnotit jako „situační“ s mírnými následky. Mají za to, že při absenci jasného „donucení“, při pochybnostech o spolupachatelství a při obhajitelné nutné obraně nebyl trestněprávní zásah na místě.

11. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a věc přikázal Okresnímu soudu v Sokolově k novému projednání a rozhodnutí.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k oběma dovoláním konstatoval, že většina námitek formálně podřazených pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vychází z původní skutkové verze obhajoby, která byla nalézacím soudem odmítnuta. To platí bezezbytku pro tvrzení obviněných o údajné nutné obraně. S popisem skutku tak, jak jej zjistily oba soudy, nekoresponduje ani námitka nenaplnění znaku spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (tj. tvrzení o pouhé přítomnosti na místě činu). Naopak je v něm jednoznačně vyjádřeno společné jednání obou obviněných vedené společným úmyslem, které směřovalo ke společnému cíli. Relevantní námitka se podle státního zástupce týkala naplnění znaku přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v nucení jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, konkrétně že nebylo ve skutkové větě dostatečně přesně vyjádřeno, k čemu měli obvinění poškozeného nutit. S touto námitkou se státní zástupce neztotožnil, poukázav na to, že výhružka zabitím byla vyslovena s poměrně jasně formulovaným požadavkem, aby poškozený již dále neotravoval s žádnou další stížností na jednání obecního zastupitelstva. Bylo přitom bezpředmětné, zda poškozený podával nějaké stížnosti v nedávné minulosti či již dříve. Vydírání zde tedy směřovalo k nevykonání toho, co by jinak poškozený vykonal, resp. mohl vykonat. To podle státního zástupce naplňuje spíše znak spočívající v opominutí něčeho, tento nesoulad nicméně nemůže mít vliv na správnost právního posouzení skutku. K argumentaci týkající se znaku pohrůžky jiné těžké újmy státní zástupce dodal, že naplnění tohoto znaku nebylo obviněným kladeno za vinu. Námitky vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce odmítl s tím, že se jedná o pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudy, nezpůsobilou naplnit uvedený důvod dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

13. Na vyjádření státního zástupce reagovali dovolatelé replikou. V té se proti vyjádření vymezili s tím, že nevychází ze skutečného obsahu dovolání. Trvali na tom, že jejich námitky vycházely ze skutkového stavu, jak byl soudy zjištěn, a to i ve vztahu k námitce nutné obrany. Ze skutkových zjištění nebylo podle nich možné dovodit naplnění znaku „neoprávněného vniknutí“ ve smyslu § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodující bylo, zda byl prokázán znak „nutí“, zda byl vymezen objekt donucení a zda existoval úmysl pachatelů. K naplnění znaku spolupachatelství uvedli, že ze skutkové věty nebylo zřejmé, zda jednání obviněného M. G. mělo povahu samostatného nátlaku směřujícího k donucení poškozeného, anebo zda šlo pouze o součást konfliktní situace. U obviněného D. L. zase nebylo možné dovodit úmysl směřující k donucení poškozeného k určitému jednání, není zřejmé, jaký cíl měl obviněný sledovat. Chyběla vzájemná koordinace, nešlo odlišit, zda šlo o společné jednání, nebo o paralelní jednání dvou obviněných. Absentoval společný cíl i jednotný úmysl. Navzdory názoru státního zástupce mají dovolatelé za to, že jejich námitky jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zpochybňují, zda intenzita jejich jednání vůbec dosahovala úrovně trestného činu a zda věc nemohla být řešena jinými právními prostředky. V závěru konstatovali, že jejich námitky stran rozsahu a povahy poranění poškozeného směřovaly k posouzení intenzity a charakteru použitého násilí a toho, zda toto jednání mělo povahu „prostředku donucení“ ve smyslu § 175 tr. zákoníku. Další námitky týkající se provedených důkazů měly ukázat, že skutková zjištění neposkytovala jednoznačný podklad pro použitou právní kvalifikaci. Dovolatelé setrvali na svém dovolacím návrhu s tím, že dále alternativně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a aby obviněného M. G. zprostil obžaloby a ve vztahu k obviněnému D. L. vrátil věc soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí.

14. Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněná. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

16. Námitky zpochybňující skutková zjištění ohledně jednotlivých zranění poškozeného zahrnující i námitky proti bodovému ohodnocení nejsou podřaditelné pod uvedený dovolací důvod, neboť se netýkají rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků žádného z trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými. Obsahem další části námitek zjevného rozporu je pouhý nesouhlas s hodnocením důkazů, zejména co se týká věrohodnosti poškozeného a toho, jak soudy přistoupily ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Dovolatelé nijak nevymezili, kterých rozhodných skutkových zjištění by se údajný zjevný rozpor měl týkat. Žádný zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem důkazů v dané věci dovodit nelze. Jak plyne z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu je dán, pokud skutková zjištění vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy nebo jsou dokonce jejich přímým opakem, anebo pokud z důkazů nevyplývají při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. V posuzované věci o nic takového nejde. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech spolehlivou oporu. Poškozený jednání obou obviněných podrobně popsal, soud prvního stupně jeho výpověď zhodnotil samostatně i v souvislosti s ostatními důkazy a uvěřil jí. Odvolací soud postup nalézacího soudu přezkoumal a ztotožnil se s ním. Závěry obou soudů lze akceptovat.

17. Pokud jde o posouzení věrohodnosti poškozeného, lze k dovolací námitce dodat, že znalkyně psychiatrička sice připustila, že s ohledem na jeho povahové rysy (projevující se chronickým sudičstvím a nepřátelským chováním vůči okolí) může být jeho subjektivní vnímání situace v rozporu s realitou emočně zkresleno, nicméně zároveň vyjádřila názor, že v tomto případě zkresleno nebylo, v tomto směru nebyla zjištěna žádná patologie. Obdobně vyznívají závěry znalkyně psycholožky. Jestliže nalézací soud učinil závěr o věrohodnosti poškozeného jako svědka, resp. o pravdivosti jeho konkrétní výpovědi učiněné před soudem, přičemž i vysvětlil, jak a proč provedené důkazy hodnotil, a jeho postup – stejně jako postup odvolacího soudu – nevykazuje prvky libovůle, odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a byl řádně odůvodněn, nebylo porušeno ani právo obviněných na spravedlivé řízení.

18. Lze tak uzavřít, že námitky dovolatelů uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou dovolacím důvodem. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

19. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

20. Pod tento dovolací důvod je podřaditelná námitka, podle níž ve skutkové větě výroku o vině nejsou obsaženy skutečnosti odpovídající znakům objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znaku „nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl“. Námitka, že ve výroku nebyla vyjádřena konkrétní skutková okolnost, která by specifikovala, k čemu byl poškozený nucen, je však zjevně neopodstatněná.

21. Trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

22. Na úvod je k této námitce třeba uvést, že tzv. skutková věta výroku o vině musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Tento požadavek skutková věta rozsudku Okresního soudu v Sokolově jednoznačně splňuje, neboť z ní vyplývá, k čemu konkrétně byl poškozený nucen. To bylo dostatečně vyjádřeno tím, že obviněný D. L. poškozenému užitím násilí vyhrožoval se slovy „Ty svině, já tě stejně zabiju, jestli budeš otravovat“, na což posléze navázal druhý z obviněných M. G., který v průběhu fyzického napadání poškozeného nutil, aby slíbil, „že už nebude otravovat se svojí stížností na jednání obecního zastupitelstva“. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je následně rozvedena celá situace a atmosféra kolem poškozeného J. F. Z výpovědí svědků vyplynulo, že byl kvůli svému přístupu (jeho osobním výstupům na zastupitelstvu i podávání nejrůznějších stížností) nepohodlným mnohým zastupitelům obce i zaměstnancům místního obecního úřadu, kterým podle jejich slov neustále „házel klacky pod nohy“. Skutečnost, že ani poškozený neměl pochybnosti o tom, co po něm obvinění chtějí, vyplynula z jeho výpovědi u soudu. V tomto kontextu je pro posouzení naplnění předmětného znaku irelevantní, že v poslední době poškozený žádnou konkrétní stížnost nepodal, jelikož všichni aktéři tohoto incidentu si byli vědomi, k čemu přesně požadavek obviněných směřuje a čeho konkrétně chtějí násilím a pohrůžkou násilí v budoucnu docílit. Lze souhlasit s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že popsané okolnosti ukazují na naplnění znaku spočívajícího v „opominutí něčeho“, namísto „aby něco konal nebo trpěl“, jak bylo vyjádřeno v právní větě rozsudku soudu prvního stupně, nicméně se jedná o nepřesnost, která nemá žádný vliv na správnost právní kvalifikace a nemá pro obviněné jakékoli důsledky.

23. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že zjištěným jednáním obviněných byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jež také byly dostatečně vyjádřeny ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na tento závěr jsou nepodstatné – na tuto námitku navázané – další výhrady dovolatelů, kteří s poukazem na údajnou „absenci vynucované povinnosti“ konstatovali nenaplnění znaků násilí a pohrůžky jiné těžké újmy (která ani nebyla obviněným kladena za vinu) i znaků subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu vydírání. Ze zjištění soudů explicitně vyplývá úmyslné použití násilí i pohrůžky násilím vůči poškozenému a dovolatelé proti tomuto závěru ani nevznesli žádné konkrétní námitky.

24. Mimo jakýkoli dovolací důvod je argumentace dovolatelů, že jednali v nutné obraně s tím, že do obydlí poškozeného museli vstoupit, protože se bránili útoku pálkou, kterou na ně poškozený vytáhl. Taková námitka není pod žádný dovolací důvod podřaditelná, neboť vychází z obviněnými tvrzené verze skutkového děje, která však je odlišná od skutkových závěrů soudů.

25. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze částečně vztáhnout námitku, že nebyl naplněn znak objektivní stránky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znak neoprávněnosti vniknutí do obydlí jiného, byť i tato námitka byla zčásti postavena na jiném než soudy zjištěném skutkovém stavu, konkrétně tvrzení, že z ničeho nevyplývá, že by byl souhlas poškozeného se vstupem do jeho obydlí vyloučen.

26. Přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležejícímu, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného.

27. Z okolností činu lze učinit závěr, že v projednávané věci obvinění vstoupili do chodby domu, kde bydlel poškozený, bez jeho souhlasu a proti jeho vůli, což muselo být oběma obviněným z okolností naprosto zřejmé. Rozhodně nelze dovozovat, že poškozený dal pouhým otevřením dveří konkludentní souhlas obviněným k tomu, aby do domu vstoupili. Incident se udál v pozdních nočních hodinách, kdy poškozený otevřel dveře v reakci na opakované volání „J., pojď ven“. Po otevření dveří vstoupil obviněný D. L. dovnitř chodby domu, přičemž ve skutkové větě je výslovně uvedeno, že tak učinil „bez pozvání“. Kromě toho, že je poškozený dovnitř očividně nepozval, dal i svým následným chováním jasně najevo, že tam obvinění nejsou vítáni, když v reakci na fyzické násilí ze strany obviněného D. L. uchopil baseballovou pálku v úmyslu se bránit. Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil, neboť je zjevně neopodstatněná.

28. Na částečně odlišné verzi skutkového děje byla postavena i další námitka dovolatelů o nesplnění podmínek spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obvinění tvrdili, že pouhá přítomnost u incidentu a následná „chaotická reakce“ spolupachatelství nezakládá. Dodali, že jednání každého mělo odlišný motiv i povahu a nesměřovalo k donucení poškozeného, obviněný D. L. pouze odvracel útok pálkou a obviněný M. G. jen reagoval na probíhající situaci. I když s určitou mírou tolerance lze tuto námitku podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., postrádá jakékoli opodstatnění.

29. Spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním spolupachatelů a k tomu směřující společný úmysl. Ve vztahu k jednání platí, že může nabýt podoby, v níž všichni spolupachatelé naplní všechny znaky skutkové podstaty, nebo každý spolupachatel naplní jen některé znaky, v souhrnu naplňující skutkovou podstatu, nebo jednání spolupachatelů tvoří články řetězu, jež ve svém celku (ve svém spojení) naplňují skutkovou podstatu a působí současně, anebo se o společné jednání spolupachatelů může jednat i v případě, že některý ze spolupachatelů sice nenaplní žádný ze znaků skutkové podstaty trestného činu, avšak jeho zapojení v posuzovaném případě zjevně překročilo meze účastenství (srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 409 až 411).

30. Jak vyplývá z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, obvinění M. G. a D. L. jednali společně, a to od počátku až do konce celého útoku. Nejprve spolu přišli k domu poškozeného, kterého společnou kooperací vystrkali ven z domu (obviněný D. L. jej tlačil ven z chodby domu a obviněný M. G. poškozenému, když ten stále byl uvnitř domu, vytrhl baseballovou pálku, aby se nemohl bránit), načež se střídali ve verbálních i fyzických útocích na poškozeného, stejně tak v pronášení výhrůžek směrem k poškozenému, probíhala mezi nimi i slovní výměna stran toho, co s poškozeným provedou, přičemž některé z těchto nápadů společným jednáním i zrealizovali (ve skutkové větě je to vyjádřeno mj. tím, že „oba“ poškozeného chytili a hodili do přívěsného vozíku, „oba“ jej bili údery do těla).

31. Současně, vedle společného jednání, oba aktéři od počátku očividně postupovali ve společném úmyslu. Rozhodně se nejednalo o situaci předestřenou v dovolání, že by se obviněný D. L. bránil a obviněný M. G. tam byl jen přítomen a reagoval na nečekanou situaci. Naopak je zjevné, že oba záměrně směřovali poškozeného tam, kam chtěli, určovali, jakým způsobem se bude celá situace vyvíjet, vzájemně na sebe reagovali, pomáhali si a doplňovali se tak, aby nejprve poškozeného dostali z domu a následně jej pohrůžkou násilí i skutečným násilím nutili, aby slíbil, že se bude chovat tak, jak oni po něm požadovali. Nelze proto učinit jiný závěr, než že se jednalo o úmyslné společné jednání zjevně překračující hranice pouhého účastenství. Přečiny vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku byly spáchány společným jednáním a se společným úmyslem dvou pachatelů, podmínky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku byly splněny.

32. Za podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze považovat námitku týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Nutno však uvést, že žádné zvláštní okolnosti, které by měly v daném případě tak výrazně snižovat společenskou škodlivost skutku, aby to zpochybňovalo uplatnění trestní odpovědnosti za dva přečiny, obvinění v dovolání neuvedli. Argumentovali pouze tím, že se jednalo o „situační jednání“ s mírnými následky, a dále zopakovali některé z výše uvedených námitek, které však – jak bylo podrobně vyloženo shora – postrádaly jakoukoli opodstatněnost.

33. Trestným činem je podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. roz. tr.). Nic takového v posuzované věci shledáno nebylo. Stupeň společenské škodlivosti byl naopak zvýrazněn tím, že obvinění společným jednáním napadli staršího muže, k dosažení svého cíle použili násilí (tedy nejen pohrůžky násilím), kterým poškozenému způsobili četná zranění, byť šlo o zranění lehká. Posuzovaným jednáním navíc naplnili zákonné znaky dvou trestných činů. Uplatnění trestněprávní represe je tudíž proporcionálním zásahem do jejich základních práv. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný v alternativě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Z uvedené vázanosti této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. na některý další dovolací důvod vyplývá, že pokud byla dovolání z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podaná z jiného než zákonného dovolacího důvodu a z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněná, platí to samé i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Závěrem 35. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných M. G. a D. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Josef Mazák předseda senátu