7 Tdo 558/2026

Rubrum

7 Tdo 558/2026-175 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání obviněného J. Z. podanému proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2026, sp. zn. 3 To 533/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 57/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 7 T 57/2025, tak, že obviněného J. Z. uznal vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin jej podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsoudil k peněžitému trestu v počtu 60 denních sazeb po 800 Kč, tedy v celkové výši 48 000 Kč, přičemž podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku mu povolil hradit peněžitý trest ve splátkách po 6 000 Kč měsíčně. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 18 měsíců a podle § 73 odst. 3 tr. zákoníku povinnost podrobit se terapeutickému programu podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou I. B. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Uvedeného trestného činu se dopustil v podstatě tím, že dne 11. 6. 2025 ve 12:13 hodin v Českých Budějovicích po pozemní komunikaci XY řídil motorové vozidlo tovární značky Peugeot 306, registrační značky XY, ze směru od ulice XY směrem k ulici XY a před budovou č. XY v rozporu s § 18 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. bez zjevné příčiny úmyslně náhle zabrzdil před za ním jedoucím motorovým vozidlem tovární značky Mazda Premacy, registrační značky XY, majitelky I. B., řízeným L. S., který nestačil zareagovat, v důsledku čehož došlo ke střetu vozidel, jímž byla na motorovém vozidle tovární značky Mazda Premacy způsobena poškozené I. B. škoda ve výši nejméně 40 000 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích o něm rozhodl usnesením ze dne 23. 2. 2026, sp. zn. 3 To 533/2025, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že podle jeho názoru nebylo na podkladě provedených důkazů prokázáno naplnění zákonných znaků subjektivní ani objektivní stránky uvedeného přečinu. Namítl rovněž porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť právní závěry soudů obou stupňů mají být v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a obsah provedených důkazů podle něj v učiněných skutkových závěrech nenachází oporu.

5. Obviněný v dovolání uvedl, že se jednání, pro něž byl odsouzen, nedopustil. Svou verzi nehodového děje popsal tak, že jel v Českých Budějovicích po XY v levém jízdním pruhu, nikoli v pravém jízdním pruhu, jak podle něj nesprávně uvedl odvolací soud, a měl v úmyslu zajet k benzinové stanici Shell za účelem zakoupení svačiny. Dříve nemohl přejet z levého do pravého jízdního pruhu vzhledem k vodorovnému dopravnímu značení. Před zamýšlenou změnou jízdního pruhu zjistil při pohledu do pravého zpětného zrcátka, že je toto zrcátko rozbité, a proto snížil rychlost, aby se mohl bezpečně podívat za sebe doprava, přejet do pravého jízdního pruhu a následně odbočit k benzinové stanici. V té chvíli do jeho vozidla zezadu narazilo jiné vozidlo. Obviněný připustil, že tímto způsobem náhle snížil rychlost svého vozidla a mohl se tím dopustit, případně se pravděpodobně dopustil, přestupku na úseku dopravy podle § 18 zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, protože snížení rychlosti za účelem změny jízdního pruhu nebylo vyvoláno bezpečností silničního provozu. Současně však odmítl, že by jeho jednání směřovalo k tzv. vybrždění za ním jedoucího vozidla nebo že by měl úmysl způsobit škodu na cizím majetku. Podle jeho tvrzení bylo vozidlo jedoucí za ním v dostatečné vzdálenosti, aby jeho řidič mohl na manévr bezpečně reagovat.

6. Ve vztahu k právní kvalifikaci obviněný namítl, že závěr soudů obou stupňů o jeho úmyslu poškodit za ním jedoucí vozidlo je pouhou spekulací, která nemá oporu v provedeném dokazování. Podle něj žádný z provedených důkazů neprokazuje úmyslné jednání směřující ke způsobení škody na cizím majetku. Zdůraznil, že ani náhodný svědek, ani osádka poškozeného vozidla se nemohli vyjádřit k jeho vnitřnímu úmyslu ani ke skutečnému důvodu snížení rychlosti jeho vozidla. Spojení nehodového děje s předchozí dopravní situací na křižovatce označil za spekulativní, neboť podle svého tvrzení až po nehodě zjistil, že vozidlo, které do něj zezadu narazilo, je týmž vozidlem, jež mu podle jeho vyjádření na předcházející křižovatce nedalo přednost. Z těchto důvodů dovozoval, že nebylo prokázáno, že by dopravní nehodu zavinil úmyslně a že by jednal v úmyslu způsobit škodu na vozidle jedoucím za ním.

7. Obviněný dále zpochybnil skutková zjištění soudů nižších stupňů. Tvrdil, že soudy nesprávně vycházely z toho, že šlo o úmyslné „vybrždění“ vozidla řízeného L. S., ačkoli podle jeho verze šlo o náhlé snížení rychlosti motivované snahou bezpečně změnit jízdní pruh a následně odbočit k benzinové stanici. Za nesprávný označil rovněž závěr, že měnil jízdní pruh, neboť podle něj po celou dobu jel v levém jízdním pruhu a teprve bezprostředně před nehodou zamýšlel přejet do pravého jízdního pruhu, k čemuž již nedošlo, protože do něj v levém jízdním pruhu zezadu narazilo za ním jedoucí vozidlo. Namítl také, že soudy neprokázaly příčinnou souvislost mezi jeho případným přestupkovým jednáním spočívajícím v náhlém snížení rychlosti a vznikem dopravní nehody. Podle něj byla bezprostřední příčinou nehody skutečnost, že řidič za ním jedoucího vozidla nedodržel povinnost podle § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu ponechat za jeho vozidlem takovou bezpečnou vzdálenost, aby mohl zastavit i v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla jedoucího před ním. Pokud by tuto povinnost splnil, k dopravní nehodě by podle obviněného nedošlo, a řidič L. S. tak měl nehodu přinejmenším spoluzavinit, případně ji zavinit sám.

8. K hodnocení důkazů obviněný namítl, že soudy vycházely zejména z výpovědí osádky poškozeného vozidla a svědka J. N., avšak tyto důkazy podle něj nehodnotily zákonným způsobem. Osádka poškozeného vozidla měla podle obviněného jako osoba zainteresovaná na výsledku řízení a jako jeden z viníků dopravní nehody dostatečný prostor k tomu, aby se od vzniku nehody do příjezdu policie na místo na svých výpovědích domluvila. Svědek J. N. se podle obviněného nemohl vyjádřit k jeho úmyslu ani k důvodu, proč náhle snížil rychlost svého vozidla. Nalézacímu soudu vytkl, že výpověď tohoto svědka nehodnotil jako celek, nýbrž pouze tu její část, v níž svědek uvedl svou domněnku, že obviněný za ním jedoucí vozidlo „vybrzdil“. Podle obviněného soud pominul, že tentýž svědek uvedl, že s obviněným po nehodě komunikoval a že mu obviněný jako důvod svého manévru sdělil snahu odbočit k benzinové pumpě. Obviněný připustil, že si na tento rozhovor nepamatuje, což přičítal ponehodovému šoku, avšak zdůraznil, že právě tato část výpovědi svědka podle něj zapadá do jeho obhajoby a potvrzuje ji, přičemž důvod manévru svědkovi sdělil bezprostředně po nehodě a bez možnosti přizpůsobit svůj popis nehodového děje.

9. Obviněný rovněž namítl neúplnost skutkového podkladu související se zadokumentováním dopravní nehody. Uvedl, že osádka za ním jedoucího vozidla toto vozidlo po nehodě bezdůvodně odstranila z komunikace před příjezdem policie, čímž podle něj znemožnila zadokumentování konečného postavení vozidel a tím i možnost zjistit rychlost vozidla jedoucího za ním. Tato rychlost byla podle jeho názoru podstatně vyšší než rychlost v daném místě povolená. V této souvislosti dovozoval, že soudům při hodnocení důkazů unikla okolnost významná pro posouzení průběhu nehodového děje, míry zavinění řidiče za ním jedoucího vozidla a příčinné souvislosti mezi jeho vlastním jednáním a vznikem škody.

10. Z procesního hlediska obviněný dovozoval, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Tvrdil, že skutkové závěry rozsudku soudu I. stupně nenacházely oporu v provedeném dokazování, hodnocení důkazů zjevně vybočilo ze zákonných mezí a nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby odvolací soud jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Podle obviněného soudy na základě provedeného dokazování nemohly dospět k závěru, že spáchal přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že dopravní nehodu zavinil a že tak učinil v úmyslu způsobit škodu na vozidle jedoucím za ním. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené usnesení zrušil a podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že obviněný J. Z. v dovolání převážně opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se oba soudy podle jejího názoru dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Připomněla judikaturu, podle níž je dovolání zpravidla zjevně neopodstatněné, jestliže obviněný toliko opakuje již dříve uplatněné námitky, které byly soudy obou stupňů řádně vypořádány. Podle státní zástupkyně skutková zjištění soudů nejsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, nejde o případ opomenutých důkazů, procesně nepoužitelných důkazů ani svévolného hodnocení důkazů.

12. Nejvyšší státní zastupitelství zdůraznilo, že závěr o vině obviněného má oporu zejména ve výpovědích osádky poškozeného vozidla, svědka J. N. a v kamerovém záznamu, z něhož podle vyjádření vyplývá, že obviněný bez objektivního důvodu v krátkém časovém okamžiku výrazně snížil rychlost až téměř k zastavení. Námitku, že příčinou nehody bylo nedodržení bezpečné vzdálenosti řidičem vozidla jedoucího za obviněným, odmítlo s tím, že řidiči nelze ukládat povinnost udržovat takový odstup, který by eliminoval důsledky zjevně nebezpečného, nedůvodného a šikanózního manévru vozidla jedoucího před ním. Přerušení příčinné souvislosti nenastalo, neboť žádná nová výlučná a samostatná příčina vzniku škody nebyla zjištěna.

13. K námitce absence subjektivní stránky Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že obviněný vychází z vlastní skutkové verze, nikoli ze skutkového stavu zjištěného soudy. Obviněný jednal v nepřímém úmyslu, neboť musel být srozuměn s tím, že prudké, nečekané a ničím nevyvolané brzdění může vést ke střetu vozidel a vzniku škody; ve vyjádření Nejvyšší státní zastupitelství odkázalo i na závěry publikované pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr., a proto navrhlo, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a souhlasilo s rozhodnutím v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

17. Úvodem je potřeba akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

18. Nejvyšší soud z podaného mimořádného opravného prostředku seznal, že dovolací argumentace obviněného byla založena jednak na zpochybnění skutkových zjištění, jednak na rozporování hmotněprávního posouzení ve specifikovaných znacích. Dovolací soud se proto postupně k uvedeným výtkám vyjádří. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. Dovolatel předně vznesl námitky skutkového charakteru, jimiž předkládá vlastní verzi nehodového děje, podle níž nechtěl za ním jedoucí vozidlo „vybrzdit“, nýbrž pouze snížil rychlost za účelem bezpečného přejetí do pravého jízdního pruhu a následného odbočení k čerpací stanici. K první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

20. Obviněný předně předložil řadu výhrad vůči nesprávnému hodnocení důkazů. K těmto námitkám je zejména nutno poznamenat, že kritika skutkových zjištění soudů v dané věci, a to i skrze výhrady vůči hodnocení důkazů, implikuje možné užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy případ, kdy rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu zjevně odporují obsahu provedených důkazů. K naplnění zmíněné podkategorie dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nepostačuje pouhá deklarace nesouhlasu se skutkovými závěry soudu, případně povšechná kritika způsobu hodnocení důkazů a prosazování vlastních skutkových závěrů proti relevantním skutkovým zjištěním soudu. Dovolatel musí ve svém podání popsat, v čem konkrétně spatřuje zjevný rozpor mezi obsahem vytyčených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 6 Tdo 193/2025).

21. Obviněný rozporoval průběh skutkového děje a hodnocení důkazů toliko se zaměřením na skutečnost, že nevybržďoval vozidlo poškozeného, ale jen chtěl odbočit k čerpací stanici. Současně uvedl, že bezprostřední příčinou nehody byla skutečnost, že řidič za ním jedoucího vozidla nedodržel povinnost podle § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu ponechat za jeho vozidlem takovou bezpečnou vzdálenost, aby mohl zastavit i v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla jedoucího před ním. K těmto námitkám je zejména nutno poznamenat, že kritika skutkových zjištění soudů v dané věci, a to i skrze výhrady vůči hodnocení důkazů, implikuje možné užití upotřebeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy případ, kdy rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu zjevně odporují obsahu provedených důkazů. Obviněný však výslovně nedefinoval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestných činů a obsahem provedených důkazů, jak vyžaduje uvedená alternativa shora citovaného dovolacího důvodu, tj. konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se námitka týká, v čem konkrétně je spatřován zjevný rozpor s provedenými důkazy, a proč jsou tato skutková zjištění podstatná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). K naplnění zmíněné podkategorie dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepostačuje pouhá deklarace nesouhlasu se skutkovými závěry soudu, případně povšechná kritika způsobu hodnocení důkazů a prosazování vlastních skutkových závěrů proti relevantním skutkovým zjištěním soudu. Dovolací argumentace v tomto ohledu nevybočila z pouhé polemiky se způsobem hodnocení důkazů uskutečněným soudem prvního stupně a nebylo ji proto možné subsumovat pod první alternativu uvedeného důvodu dovolání.

22. Převážná část dovolací argumentace obviněného směřuje proti skutkovým závěrům soudů a proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Obviněný znovu předkládá vlastní verzi nehodového děje, podle níž nechtěl za ním jedoucí vozidlo „vybrzdit“, nýbrž pouze snížil rychlost za účelem bezpečného přejetí do pravého jízdního pruhu a následného odbočení k čerpací stanici.

23. Je potřeba připomenout, že existence případného zjevného rozporu nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však nedošlo.

24. Proto jen nad rámec Nejvyšší soud konstatuje, že soudy na základě provedeného dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Soud prvního stupně se obhajobou obviněného zabýval podrobně. Rekapituloval jeho tvrzení o úmyslu odbočit k čerpací stanici a o poškozeném zpětném zrcátku, avšak toto vysvětlení odmítl jako neodpovídající výsledkům dokazování. Vycházel zejména z výpovědí osádky vozidla Mazda Premacy, výpovědi svědka J. N. a kamerového záznamu zachycujícího nehodový děj. Nalézací soud zdůraznil, že z kamerového záznamu je patrné, že obviněný jel v levém jízdním pruhu, v relativně krátkém časovém okamžiku výrazně snížil rychlost jízdy až do situace blížící se zastavení vozidla a poté došlo k nárazu vozidla jedoucího za ním. Současně uvedl, že na vozovce nebyla žádná nepředvídatelná okolnost, která by takové jednání vyžadovala, například chodec, jiné vozidlo, překážka nebo dopravní situace odůvodňující náhlé brzdění. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně přezkoumal a výslovně konstatoval, že nalézací soud hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Dále uvedl, že hodnocení důkazů je podrobné, pečlivé a zabývá se všemi podstatnými aspekty věci, přičemž soudu prvního stupně nelze vytknout opomenutí některého důkazu ani selektivní hodnocení provedeného dokazování.

25. Lze proto konkludovat, že v daném případě by dovolací soud ani nemohl shledat jakýkoli zjevný nesoulad, jenž by odpovídal důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soud prvního stupně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

26. Mimořádný opravný prostředek dále obsahoval výtky obviněného, které bylo možné podřadit pod upotřebený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vadnost hmotněprávního posouzení dovolatel konkrétně spatřoval v nenaplnění subjektivní stránky vytýkaného přečinu, neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem, spoluzavinění druhého řidiče.

27. Obviněný namítá, že nebyl prokázán jeho úmysl způsobit škodu na vozidle jedoucím za ním. Tato námitka je formálně způsobilá podřazení pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu. V posuzované věci je však založena převážně na vlastní skutkové verzi obviněného, kterou soudy nižších stupňů neakceptovaly.

28. Podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že takové porušení nebo ohrožení může způsobit. Rozlišení nepřímého úmyslu od vědomé nedbalosti spočívá zejména v tom, zda pachatel na nenastání následku spoléhal, nebo byl s jeho možným vznikem smířen.

29. Závěr o nepřímém úmyslu je třeba vždy činit na podkladě konkrétních skutkových okolností. Nepřímý úmysl nelze pouze presumovat; musí být prokázán okolnostmi objektivními i subjektivními, z nichž lze dovodit nejen vědomost pachatele o možnosti způsobení následku, ale i jeho srozumění s tímto následkem. Tomu odpovídá judikatura Nejvyššího soudu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 pod sp. zn. 4 Tdo 1010/2014, zveřejněno pod č. 55/2015 Sb. rozh. tr. a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 1 To 39/2012, uveřejněný pod č. 74/2013 Sb. rozh. tr.), podle níž u nepřímého úmyslu postačuje představa možnosti trestně významného následku a smíření se s ní, avšak takový závěr musí vycházet z konkrétních okolností případu.

30. Soud prvního stupně dovodil nepřímý úmysl obviněného z konkrétních skutkových okolností. Poukázal na to, že obviněný jako řidič s běžnými zkušenostmi musel vědět, že náhlé a nedůvodné zabrzdění před vozidlem jedoucím za ním může vést ke střetu vozidel a ke vzniku škody, přičemž přesto takový manévr provedl. Z toho nalézací soud dovodil, že byl přinejmenším srozuměn s možností poškození vozidla jedoucího za ním.

31. Odvolací soud tento závěr potvrdil a dále jej konkretizoval. Zdůraznil, že obviněný prudce a nečekaně brzdil v situaci, kdy nebyla dána žádná objektivní překážka, provoz byl spíše mírný a jednání obviněného bylo neočekávané, nepředvídatelné a provedeno ve velmi krátkém časovém úseku. Dále uvedl, že obviněný musel být srozuměn s tím, že tím vytváří reálnou možnost dopravní kolize a vzniku škody.

32. Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o nepřímém úmyslu není v posuzované věci založen na pouhé domněnce, ale na souhrnu konkrétních skutkových okolností zjištěných soudy nižších stupňů: na průběhu jízdy, intenzitě a nedůvodnosti brzdění, předchozím konfliktu v dopravě, absenci objektivní překážky a bezprostředním následku v podobě střetu vozidel. Takový způsob dovozování subjektivní stránky odpovídá obecnému požadavku, aby závěr o zavinění vycházel z objektivních i subjektivních okolností případu a nebyl pouze předpokládán.

33. Podpůrně lze dodat, že lze připustit dovozování srozumění s možným škodlivým následkem i u nebezpečných dopravních manévrů typu vybržďování, je-li z konkrétních okolností zřejmé, že pachatel musel počítat s reálnou možností vzniku škodlivého následku, a přesto v jednání pokračoval. Tento odkaz má v nyní posuzované věci podpůrný význam, neboť rozhodující zůstávají konkrétní skutková zjištění soudů nižších stupňů.

34. Námitka dovolatele, že šlo nanejvýš o nedbalostní či přestupkové jednání, proto není důvodná. Vychází z jiné skutkové verze, podle níž obviněný pouze přibrzdil při snaze odbočit k čerpací stanici, avšak tato verze byla soudy nižších stupňů odmítnuta jako neodpovídající výsledkům dokazování.

35. Namítá-li obviněný, že vozidlo jedoucí za ním nedodrželo bezpečný odstup, a proto již jeho řidič nestihl zastavit, takový závěr z provedeného dokazování, zejména z kamerového záznamu, nevyplývá. Není patrné, že by vozidlo řízené svědkem S. jelo za vozidlem obviněného v bezprostřední blízkosti, tedy v rozporu s pravidly silničního provozu. Svědek L. S. odhadl vzdálenost mezi vozidly na přibližně 30 metrů, svědkyně B. ji popsala jako odstup zhruba dvou vozidel. Ke střetu obou vozidel došlo především v důsledku toho, že obviněný bez objektivně zjistitelného důvodu náhle a výrazně snížil rychlost jízdy až téměř k zastavení vozidla, čímž pro řidiče jedoucího za ním vytvořil zcela nepředvídatelnou dopravní situaci, na kterou již nebylo možné ani při přiměřeném odstupu adekvátně reagovat.

36. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 5 As 408/2020, z ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. nevyplývá bezvýjimečná odpovědnost řidiče za srážku s vozidlem jedoucím před ním. Účelem § 19 odst. 1 je přimět řidiče, aby dodržovali bezpečnostní vzdálenost a měli tak možnost včas zareagovat a vyhnout se nehodě. Otázku bezpečnostní vzdálenosti je nutno vždy posuzovat se zřetelem na všechny relevantní okolnosti daného případu. Obdobně poté Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 1 As 18/2009 uvedl, že smyslem § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, je přimět řidiče, aby dodržovali při jízdě určitou bezpečnostní vzdálenost, díky které mohou včas zareagovat na nečekanou situaci a vyhnout se případné srážce, nikoliv je bez dalšího trestat za jakoukoliv takto vzniklou srážku. Podpůrně nepřímo lze poukázat také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 76/2009, který konstatoval, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může průměrně disponovaný účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to buď zcela znemožnil nebo alespoň ztížil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu. Byť se toto rozhodnutí Nejvyššího soudu netýkala tzv. „vybrždění“, ale situace, ve které obviněný přes vodorovné dopravní značení, provedl otáčecí manévr na jinak nebezpečném místě, kde se otáčet nesměl, jsou obecné závěry tohoto rozhodnutí použitelné i na projednávanou věc. Lze tedy uzavřít, že povinnost podle § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. není absolutní a v krajních případech extrémně nepředvídatelného protiprávního manévru (např. úmyslné vybrždění) vpředu jedoucího řidiče nemusí být porušena.

37. Povinnost řidiče zachovávat bezpečnou vzdálenost za vozidlem jedoucím před ním nelze vykládat tak, že by řidič musel udržovat takový odstup, který by byl způsobilý eliminovat i následky zjevně nebezpečného, nedůvodného a šikanózního manévru vozidla jedoucího před ním, tedy v daném případě tzv. vybrž dění. Podle § 18 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. smí řidič náhle snížit rychlost jízdy nebo náhle zastavit pouze tehdy, vyžaduje-li to bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Z provedených důkazů však nevyplývá žádná okolnost, která by v daném okamžiku takový způsob jízdy obviněného odůvodňovala. Svědek S. naopak uvedl, že sledoval provoz před sebou a na semaforu ve směru jízdy svítilo zelené světlo.

38. Jen na okraj k námitce obviněného, že řidič vozidla jedoucího za ním porušil povinnost podle § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., je třeba uvést, že taková argumentace by v obecné rovině mohla být vznesena prakticky v každém případě tzv. vybrždění, při němž dojde ke střetu vozidel. Sama skutečnost, že vozidlo jedoucí vzadu do vozidla před ním narazilo, však bez dalšího neznamená, že příčinou nehody bylo právě nedodržení bezpečné vzdálenosti. Povinnost řidiče zachovat takovou vzdálenost, aby mohl zastavit v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla jedoucího před ním, nelze vykládat izolovaně a bez zřetele k povinnosti řidiče jedoucího vpředu neprovádět náhlé, nedůvodné a pro ostatní účastníky provozu nepředvídatelné manévry. V opačném případě by bylo jakékoli tzv. vybrždění, které vyústí ve střet vozidel, fakticky vyloučeno z trestněprávního posouzení poukazem na § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., což neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Ten naopak opakovaně akceptoval právní závěr, že úmyslné, náhlé a bezdůvodné zabrzdění před jiným vozidlem, motivované zpravidla snahou „vytrestat“ jeho řidiče, může při vzniku škody naplnit znaky přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a to i ve formě nepřímého úmyslu. Srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 257/2018, v němž bylo jako přečin podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku posouzeno jednání spočívající v náhlém a neočekávaném brzdění před jiným vozidlem „v úmyslu vytrestat“ jeho řidiče, přičemž Nejvyšší soud zdůraznil nepředvídatelnost takového jednání a srozumění pachatele s kolizí a vznikem škody; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 3 Tdo 864/2024, týkající se bezdůvodného brzdění před nákladním vozidlem s následným střetem a škodou na vozidle.

39. Obviněný dále namítá, že mezi jeho jednáním a vznikem dopravní nehody nebyla dána příčinná souvislost, neboť řidič vozidla jedoucího za ním měl podle § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. povinnost dodržet takovou vzdálenost, aby mohl bezpečně zastavit i při náhlém snížení rychlosti nebo zastavení vozidla jedoucího před ním.

40. Touto námitkou se soudy nižších stupňů zabývaly. Soud prvního stupně výslovně uvedl, že ke střetu vozidel došlo především proto, že obviněný bez objektivního důvodu náhle zpomaloval až k zastavení, čímž vytvořil pro řidiče vozidla jedoucího za ním zcela nepředvídatelnou situaci. Současně odmítl závěr, že by vozidlo poškozeného jelo v bezprostřední blízkosti či v rozporu s pravidly silničního provozu. Nalézací soud se zabýval i tvrzeným přerušením příčinné souvislosti a uzavřel, že k němu nedošlo, neboť škoda vznikla právě v důsledku protiprávního jednání obviněného a následné nedobrzdění vozidla řízeného L. S. bylo jen důsledkem tohoto jednání. Odvolací soud na tyto závěry navázal a uvedl, že prudké, nečekané a ničím nevyvolané brzdění obviněného bylo výlučnou příčinou dopravní nehody, nikoli tvrzené nedodržení bezpečné vzdálenosti ze strany řidiče vozidla Mazda Premacy. Zdůraznil, že jednání obviněného bylo neočekávané, nepředvídatelné a provedené ve velmi krátkém časovém úseku, takže řidiči za ním jedoucího vozidla nelze vytýkat, že vozidlo tzv. nedobrzdil.

41. Nebyl dán žádný objektivní důvod, aby obviněný jedoucí před vozidlem svědka S. náhle a výrazně snížil rychlost jízdy až téměř k zastavení. Namítá-li obviněný, že v průběhu nehodového děje došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody na vozidle poškozené, nelze takový závěr z provedených důkazů dovodit. K přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem dochází tehdy, jestliže do děje vstoupí nová okolnost, která jako výlučná a samostatná příčina vyvolá vznik následku bez ohledu na původní jednání pachatele. O takový případ se však v posuzované věci nejednalo. Škoda vznikla právě v důsledku protiprávního jednání obviněného, zatímco nedobrzdění a následný náraz vozidla řízeného svědkem S. byly pouze důsledkem jím vytvořené nepředvídatelné dopravní situace. Motivaci obviněného k uvedenému manévru soudy dovodily z předchozí dopravní situace na křižovatce, přičemž osádka vozidla Mazda popsala, že obviněný na jejich vozidlo najížděl a troubil poté, co podle jeho vnímání nestačili dokončit průjezd křižovatkou.

42. Nejvyšší soud proto uzavírá, že posouzení příčinné souvislosti v nyní projednávané věci nevybočuje ze standardních hmotněprávních východisek a je určeno především konkrétními skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Soudy se otázkou příčinné souvislosti zabývaly výslovně a přezkoumatelně vysvětlily, proč nepovažovaly jednání řidiče poškozeného vozidla za okolnost přerušující kauzální vztah mezi jednáním obviněného a vznikem škody. Nejvyšší soud v těchto úvahách neshledal vnitřní rozpor ani deficit hmotněprávního posouzení.

43. I tyto námitky obviněného byly tudíž shledány neopodstatněnými. V.Závěr 44. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je převážně založeno na námitkách skutkových a důkazních, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rozsahu, v němž dovolatel namítá nenaplnění subjektivní stránky a absenci příčinné souvislosti, jde sice formálně o námitky hmotněprávní podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak tyto jsou zjevně neopodstatněné, neboť soudy nižších stupňů se uvedenými otázkami zabývaly a své závěry logicky a přezkoumatelně odůvodnily. Nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani jiná vada, která by odůvodňovala zásah dovolacího soudu. Skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, zejména v kamerovém záznamu a svědeckých výpovědích, a právní závěry z nich vyvozené nejsou v rozporu s hmotným právem.

45. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. 7. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu