7 Tdo 573/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 7 Tdo 573/2026 Datum rozhodnutí: 01.07.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia Dotčené předpisy: § 405 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C Tdo 573/2026-201 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 7. 2026 o dovolání obviněného P. K. podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 2. 2026, sp. zn. 14 To 1/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 72/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.

Odůvodnění

I.Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 11. 2025, č. j. 1 T 72/2025-156, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Na základě § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud dále uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to mikiny blíže specifikované v odsuzujícím rozsudku.

2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že se dne 2. 4. 2024 minimálně v době od 13:35 do 13:50 hod. pohyboval po území města Pardubice, zejména po pěší zóně na ulici XY , oděn do černé mikiny s velkým bílým písmenem „Z“ natištěným na přední straně mikiny v oblasti hrudníku, doplněným textem „?? ??????“, tj. v českém jazyce „za vítězství“, čímž vyjadřoval podporu ozbrojeného útoku sil Ruské federace na nezávislou a svrchovanou Ukrajinu vedeného od 24. 2. 2022 za účelem zničení její územní celistvosti a politické nezávislosti.

3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 4. 2. 2026, č. j. 14 To 1/2026-175, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného P. K., směřující proti výroku o vině i trestu napadeného rozsudku.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. K. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť vyslovil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

5. Obviněný úvodem vytkl odvolacímu soudu, že se řádně nevypořádal s námitkami obsaženými v jeho odvolání a dostatečně neodůvodnil přijaté rozhodnutí. V návaznosti na uvedené posléze vyzdvihl význam práva na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí jakožto jedné z komponent práva na spravedlivý proces. Dále dovolatel brojil proti popisu skutku, když užité formulace označil za nesprávné a nesrozumitelné, jelikož zahrnovaly popis řady skutečností irelevantních z hlediska jeho trestní odpovědnosti. V nastíněném směru též akcentoval, že v popisu skutku absentují konkrétní okolnosti naplňující jednotlivé typové znaky skutkové podstaty jemu za vinu kladeného přečinu.

6. Zdůraznil, že znak „Z“ ani další symboly zachycené na inkriminovaném oděvu nejsou v evidenci znaků zákonem zakázaných a rovněž připomněl, že neexistuje žádný uzákoněný seznam zakázaných oděvů. Dovolatel dále konstatoval, že jej v rozhodnou dobu ani nenapadlo, že by svým oděvem mohl vzbudit pozornost, poněvadž svým oděvem nechtěl projevovat vlastní názor ani někoho podporovat či odsuzovat. Upozornil, že předmětný oděv náležel ke standardním výrobkům nabízeným v Čínské lidové republice, přičemž podobně jsou nabízeny i oděvy totožného typu se znaky Ukrajiny. Posléze namítl, že došlo k nepřípustnému zásahu do jeho svobody projevu, přičemž poukazoval na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24.

7. Dovolatel také kategoricky popřel, že by jednal v úmyslu, který je mu kladen za vinu napadeným rozhodnutím, poukazoval na svou minulost a nesouhlasil se způsobem, jakým soudy obou stupňů nahlížely na jeho předchozí vyjádření ve veřejném prostoru. V neposlední řadě akcentoval, že k naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 405 tr. zákoníku by musel vyvinout určitou aktivní činnost, k čemuž ovšem v posuzované věci nedošlo. Připomněl, že se skutek neodehrál na žádné veřejné akci na podporu Ruské federace či proti Ukrajině, současně ani obviněný nepodněcoval veřejnost ke spolupráci s ruskou armádou, nepronášel výroky uvádějící, že si určitý národ zaslouží smrtící útoky na civilisty, nepodporoval použití zakázaných bojových prostředků proti civilistům, nenabádal k rozšíření ozbrojeného konfliktu, nikoho přímo nepřesvědčoval ani nehaněl. Rozhodnutí soudů obou stupňů vyhodnotil z výše uvedených důvodů za nepřezkoumatelné a zmatečné.

8. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení krajského soudu, tak i jemu předcházející rozsudek okresního soudu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a současně, aby podle § 265l odst. 3 tr. ř. rozhodl, že věc bude projednána v jiném složení senátu.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání konstatoval, že obviněný v něm uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., avšak opomněl formálně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento nedostatek nemá zásadní význam. Dále zdůraznil, že dovolací argumentace obviněného se v podstatné části zakládá na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy správně a dostatečně vypořádaly. S ohledem na předestřenou skutečnost vyhodnotil za nadbytečné podrobně rozvádět a opakovat ty argumenty rozhodnutí soudů obou stupňů, s jejichž nosnými body se ztotožnil.

10. V rovině dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připomněl státní zástupce, že jej dovolatel uplatnil v jeho první alternativě, když tvrdil, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nicméně státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že v podaném dovolání absentuje jakákoliv námitka, která by vzpomínanému dovolacímu důvodu odpovídala. Zdůraznil, že obviněný fakticky žádná skutková zjištění soudů nezpochybnil a vznesené námitky tak zcela vybočily z rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., včetně výhrady směřující vůči skutkové větě, jelikož obviněný netvrdil, že by v ní uvedená fakta neodpovídala konkrétním důkazům.

11. Naopak námitky zpochybňující naplnění objektivní a subjektivní stránky přečinu podle § 405 tr. zákoníku, stejně jako tvrzení, že obviněný vytýkaným skutkem toliko realizoval svou svobodu projevu, vnímal státní zástupce jako podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak dospěl k závěru o jejich neopodstatněnosti. Upozornil, že dovolatel netvrdil svou neznalost stran vedení útočné války ze strany Ruské federace, existence spáchaných válečných zločinů a zločinů proti míru, přičemž poukázal na řadu soudních rozhodnutí týkajících se vytyčené problematiky. Stejně tak akcentoval časový odstup vytýkaného skutku od začátku ozbrojeného konfliktu na Ukrajině a připomněl širokou míru veřejného povědomí o závažných dopadech ruské vojenské agrese a s tím spojeným rozsáhlým porušováním norem mezinárodního humanitárního práva. Rovněž poukázal na míru obecné známosti symbolů užitých obviněným a nesporné povědomí dovolatele o jejich významu, i s ohledem na jeho vzdělání a politickou angažovanost. V odezvě na výše uvedené se plně ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že obviněný jednal v úmyslu přímém.

12. Otázky, za jakým účelem si obviněný předmětnou mikinu zakoupil či jaké názory projevoval před desítkami let, označil státní zástupce za bezvýznamné. Zavrhl též tezi dovolatele, podle níž může k naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 405 tr. zákoníku dojít toliko v případě, kdy pachatel vystupuje a projevuje se na konkrétních shromážděních konaných na podporu Ruské federace či Ukrajiny, popř. proti nim. V kontrastu vyzdvihl význam znaku v podobě spáchání činu veřejně, přičemž popsal způsob jeho naplnění v posuzované věci. Uzavřel tedy, že trestní odpovědnost pro výše zmíněný přečin není vyloučena ani v případě, kdy jednání obviněného spočívá výhradně v tom, že se oděl do zmiňované mikiny, v níž se procházel po centru Pardubic, aniž by pronášel určité doprovodné slovní projevy. Tento svůj závěr přitom opřel o odkaz na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Neztotožnil se pak ani s argumentem, že obviněný vytýkaným skutkem pouze realizoval svou svobodu projevu. Vyzdvihl fakt, že svoboda projevu není bezbřehá a lze ji limitovat za splnění požadavků čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž dospěl k závěru, že zde vytyčené podmínky byly ve zkoumaném případě naplněny. Nadto zdůraznil, že obviněný se vytýkaného jednání dopustil v centru města Pardubice, a to v době, kdy se zde vyskytovaly desítky lidí, tudíž jeho počínání mohlo mít poměrně široký dosah.

13. Státní zástupce rovněž odmítl poukazy dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24, poněvadž ve zmíněném rozhodnutí se Ústavní soud zabýval diametrálně odlišnými skutkovými okolnostmi, a otázkou trestní odpovědnosti za úplně jiný trestný čin, tudíž jeho závěry nelze vůbec přenést na aktuálně posuzovanou věc. V neposlední řadě se neztotožnil ani s výhradou obviněného, podle níž odvolací soud na jeho námitky dostatečně nereagoval a jen převzal argumenty soudu nalézacího. Konstatoval, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně, jestliže nadřízený soud skutečně rozhodnutí na podkladě vznesených argumentů přezkoumal, přičemž poukázal na závěry obsažené v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). V nastíněném směru prezentoval názor, že soud druhého stupně výše uvedeným požadavkům dostál.

14. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce shrnul, že výhrady obviněného dílem neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a dílem jim zjevně chybělo opodstatnění. Z této příčiny navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. Obviněný ve svém dovolání explicitně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, neboť tvrdil, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud však, ve shodě se státním zástupcem, dospěl k závěru, že se konkrétní argumentace užitá dovolatelem zcela míjí s podstatou daného dovolacího důvodu. Obviněný totiž ve svém podání fakticky nerozporoval skutková zjištění nalézacího soudu, natož aby vymezil, v čem spatřoval zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.

19. Z odůvodnění rozhodnutí, zejména soudu nalézacího, je přitom dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zcela zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Nelze tedy přisvědčit tezím obviněného o zmatečnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, ani o nesrozumitelnosti či nelogičnosti skutkových závěrů soudu nalézacího. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo a obviněný to ostatně ani netvrdil. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soud nalézací dovodil průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše.

20. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal, přičemž obviněný ani blíže nevymezil, v jaké konkrétní rovině by měl onen zjevný rozpor vyvstat. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité meritorní rozhodnutí. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.

21. Kritizoval-li dovolatel popis vytýkaného skutku, a to s argumentací, že zmíněná formulace zahrnuje zmínky o řadě skutečností, které postrádají z hlediska jeho trestní odpovědnosti význam, pak ani tuto výhradu není možno subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je nutno připomenout, že podle ustálené judikatury nelze ztotožňovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek představuje to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení má klíčový význam samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. Obviněný přitom fakticky vůbec nerozporoval skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho námitky se omezovaly toliko na kritiku právního posouzení vytýkaného skutku. Nad rámec uvedeného dovolací soud konstatuje, že ani v rovině popisu skutku či požadavků na náležité odůvodnění přijatých rozhodnutí žádná pochybení neshledal. Nezbývá proto než uzavřít, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil toliko formálně, aniž by však předložil jakoukoliv konkrétní argumentaci, jíž by vzpomínaný dovolací důvod naplnil. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

22. Dovolatel rovněž rozporoval správnost právního posouzení vytýkaného skutku, když zejména popíral naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu a poukazoval na ústavní garance svobody projevu. Předestřené námitky lze bezesporu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně zcela zjevně postrádají na opodstatněnosti.

23. V nastíněném směru se jeví vhodným nejprve v obecné rovině připomenout, že přečinu podle § 405 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru. Schvalování pak spočívá ve veřejném vyjádření souhlasu s výše uvedenými zločiny, přičemž pachatel tak dává najevo svůj souhlas se spáchaným činem, popř. činy, a tím se staví na stranu jejich pachatele (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník III: komentář: § 272-421. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4796). V zásadě se tedy jedná o libovolný způsob vyjádření souhlasu s některým z výše uvedených zločinů (viz ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. § 205 až 421. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 3244). Konkrétní zvolená forma vyjádření proto v zásadě postrádá na významu. Principiálně tak nepřichází do úvahy redukce znaku schvalování na případy verbálních projevů, jelikož objekt trestného činu může být stejným způsobem zasažen i v případě užití symboliky, grafiky, gest a dalších forem, způsobilých vyjádřit souhlas pachatele se zločiny zachycenými ve skutkové podstatě přečinu podle § 405 tr. zákoníku (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. 7 Tdo 194/2026). Opačný závěr by nutně odporoval samotnému smyslu a účelu rozebíraného ustanovení, neboť by jej bylo možno velmi snadno obcházet převedením jednoznačných sdělení do symbolické či jiné obdobné roviny, tímto způsobem dále zasahovat objekt trestného činu a nepříznivě ovlivňovat postoje společnosti k nejzávažnějším zločinům spáchaným v minulosti. Podstatné je tudíž toliko zjištění, zda projev pachatele nezpochybnitelně představoval formu vyjádření souhlasu s výše zmíněnými zločiny.

24. Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně si obviněný oblékl černou mikinu s velkým bílým písmenem „Z“ natištěným na přední straně mikiny v oblasti hrudníku, doplněným textem: „?? ??????“, tj. v českém jazyce „za vítězství“, přičemž v tomto odění se procházel v odpoledních hodinách rušnou částí města Pardubice. Popsaná činnost představovala aktivní formu jednání, při níž se obviněný vědomě rozhodl veřejně prezentovat symboly, o jejichž významu musel mít povědomí, což ostatně ani nerozporuje, a to takovým způsobem, že jednoznačně dával na odiv svůj kladný postoj k vojenským aktivitám Ruské federace v rámci ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, které naplňují znaky zločinů uvedených ve skutkové podstatě přečinu podle § 405 tr. zákoníku, zejména zločinu proti míru (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 8 Tdo 418/2023, uveřejněné pod č. 6/2024 Sb. rozh. tr.). O vyznění předestřeného jednání přitom nelze pochybovat, protože užitá symbolika a forma její prezentace nesporně představují způsob, jímž obviněný veřejně vyjadřoval své kladné postoje vůči zločinu proti míru a stavěl se tak na stranu jeho pachatele, k němuž se tímto způsobem hlásil. Problematikou interpretace a významu konkrétních symbolů se zcela správně zabýval odvolací soud (viz s. 4 odůvodnění jeho usnesení), přičemž Nejvyšší soud v tomto kontextu považuje za vhodné pouze připomenout, že rozsah přijatelného vyznění obecnějších symbolů může být zásadně zúžen kombinací více různých motivů, jejichž společné užití nepřipouští jiný způsob interpretace. Právě k takové situaci došlo v posuzované věci, jelikož inkriminovaný oděv nesl nejen stylizované písmeno „Z“, leč také výše zmíněný nápis v azbuce ve významu „za vítězství“, vlajku Ruské federace a pěticípou hvězdu s rukou držící samopal. Popsaná kumulace symbolů nepřipouští jiný způsob vyznění, přičemž reálně odlišnou formu interpretace nepředkládá ani sám dovolatel.

25. Souhlasit nelze ani s tezí obviněného, podle níž pro naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 405 tr. zákoníku ve formě schvalování, musí dojít k veřejné prezentaci symbolů v rámci veřejné akce související se schvalovanými zločiny. Žádné podobné omezení skutková podstata předmětného přečinu nezahrnuje a souběžně absentuje jakýkoliv důvod je dovozovat. Prezentace určitých vyjádření, včetně těch symbolických, na tematicky zaměřené veřejné akci pochopitelně může mít vliv na způsob interpretace zmíněného projevu, především za situace, kdy je samotné vyjádření nejasné a jinak by umožňovalo různé další způsoby výkladu, které kontext jeho užití na veřejné akci vylučuje. Reálně přitom platí, že vyznění určitých projevů je jednoznačné, zatímco jiných nikoliv. K naplnění objektivní stránky přečinu podle § 405 tr. zákoníku tak u první vytyčené kategorie vyjádření postačuje jejich samotná veřejná prezentace, kdežto v případě projevů druhé kategorie musí k jejich prezentaci přistoupit další okolnosti. V posuzované věci ovšem žádné pochybnosti o vyznění užité symboliky nevznikly, jak bylo ostatně popsáno výše, tudíž se vyjádření obviněného neslo v jednoznačné rovině, a to i bez dalších doplňujících okolností, jako je určité specifické místo a čas jejich prezentace.

26. Objektivní stránka skutkové podstaty rozebíraného trestného činu nevyžaduje ani, aby se pachatel v rámci svého schvalování vymezených zločinů snažil jiné osoby přímo pohnout ke změně jejich názorů, popř. aby určité skupiny osob haněl nebo pomlouval. Tato konstrukce vykazuje logickou stopu, jelikož v podobném jednání, napadajícím další chráněné zájmy, by mohly být detekovány též znaky jiných trestných činů, jejichž jednočinný souběh s deliktem podle § 405 tr. zákoníku není vyloučen. Opačný závěr by opět hrubě odporoval smyslu a účelu zkoumaného ustanovení, neboť by v zásadě bylo možno beztrestně veřejně oslavovat nejzávažnější zločiny spáchané v minulosti, pokud by přitom nedocházelo k přímé snaze strhnout k podobným glorifikacím další osoby, popř. k otevřenému hanění obětí daných zločinů, čímž by docházelo k drastickému narušování objektu předmětného trestného činu.

27. Za zcela bezvýznamnou vyhodnotil Nejvyšší soud také skutečnost, že neexistuje žádný oficiální seznam reprobovaných symbolů, či snad dokonce oděvů. Předně nutno ozřejmit, že neexistence seznamu zakázaných symbolů má své nesporné ratio, protože podobný soupis by se s ohledem na nezastavitelný vývoj společnosti a vynalézavost extremistické scény stal téměř okamžitě neaktuálním a nedostačujícím. Zásadní význam má proto naplnění znaků objektivní stránky primárně v rovině faktické způsobilosti projevu vyjádřit souhlas se zločiny zachycenými ve skutkové podstatě přečinu podle § 405 tr. zákoníku a stránky subjektivní z hlediska povědomí pachatele o významu symbolu a minimálně jeho srozumění s možností tímto způsobem zasáhnout objekt trestného činu. Obstát nemůže ani obhajoba dovolatele, že si inkriminovaný oděv zakoupil v Čínské lidové republice, kde je tento běžně distribuován, vedle pestré škály dalších oděvů opatřených různorodými motivy. Jsou-li totiž ve vzdáleném zahraničí vyráběny a distribuovány předměty s různými motivy, přičemž vyznění některých z nich může být problematické, zatímco jiných nikoliv, pak z této skutečnosti nelze vyvodit pro posuzovanou věc žádný použitelný závěr.

28. Z hlediska subjektivní stránky předmětného přečinu Nejvyšší soud připomíná, že i tímto aspektem věci se důkladně zabýval soud prvního stupně, přičemž dospěl k logickému a odůvodněnému závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém (viz odstavce 7. a 8. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil (viz s. 5 odůvodnění jeho usnesení) a ani soud dovolací mu nemůže ničeho vytknout. Pro úplnost se zdá vhodným na tomto místě zopakovat, že informovanost o ozbrojeném konfliktu na Ukrajině ve sdělovacích prostředcích dosahuje takové úrovně, že znalost základních informací o této problematice lze předpokládat u každého průměrně informovaného člověka, přičemž z ničeho nevyplývá, že by obviněný vytyčeného standardu nedosahoval, byl silně izolován od veřejné diskuze ve společnosti, dosahu sdělovacích prostředků atd. Nadto je obviněný vysokoškolsky vzdělaný, politicky angažovaný člověk s přímou zkušeností v aktivní politice, který v poslední době přispíval do internetových periodik, přičemž jeho příspěvky se týkaly rovněž otázek existence státu Ukrajina, jeho vztahů s Ruskou federací a podobných témat.

29. Obviněný přitom ani netvrdil, že by neznal význam symbolů nacházejících se na inkriminované mikině, kterou využil pro spáchání trestného činu, toliko tvrdil, že jej nenapadlo, že by jejím nošením mohl na veřejnosti vzbudit pozornost. Podobná proklamace zcela odporuje notorické známosti užitých motivů, významu a frekvenci debat o ozbrojeném konfliktu na Ukrajině, i samotnému počínání obviněného. K naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 405 tr. zákoníku plně postačuje i úmysl nepřímý, leč vzhledem k podstatě jednání obviněného a prezentaci jeho názorů skrze internet v době předcházející vytýkanému skutku, dospěly soudy nižších stupňů ke správnému závěru, že obviněný nejen věděl, že svým jednáním může zasáhnout zájem na ochraně společnosti před popíráním, zpochybňováním, schvalováním a ospravedlňováním genocidia, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů nebo zločinů proti míru, avšak chtěl daného následku docílit, tedy jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tvrzení dovolatele, podle něhož si předmětnou mikinu oblékl jako běžný oděv, aniž by jej napadlo, že jejím nošením na veřejnosti může zasáhnout objekt trestného činu podle § 405 tr. zákoníku, působí ve světle těchto skutečností zcela absurdně. Relevanci pak nelze přiznat ani poukazům na dávnou minulost obviněného a jeho tehdejší aktivity za jiného státního zřízení, neboť tyto evidentně nic nevypovídají o současných názorech a postojích obviněného, na rozdíl od jeho nedávných vyjádření ve veřejném prostoru.

30. Na závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné vyslovit se k námitce nepřípustnosti zásahu do ústavně garantovaného práva na svobodu projevu obviněného, byť se dovolatel v tomto směru vyjadřuje s jistou mírou ambivalence, když tvrdí, že veřejnou prezentací výše popsaných symbolů nemínil vyjadřovat žádný názor. Nejprve je nutno v obecné rovině připomenout, že svoboda projevu není a ani nemůže být v demokratické společnosti bezbřehá. Čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod připouštějí, že rozsah tohoto práva může být za splnění patřičných podmínek přiměřeně omezen. Musí se ovšem jednat o opatření stanovené zákonem, sledující některý z legitimních cílů a v demokratické společnosti nezbytné.

31. V posuzovaném případě došlo k aplikaci zákonného omezení vyplývajícího z § 405 tr. zákoníku, u něhož obviněný netvrdil, že by jeho podstatě neporozuměl. Vzpomínané ustanovení nesporně sleduje ochranu legitimních cílů, zejména z hlediska ochrany veřejné bezpečnosti, předcházení zločinnosti a ochrany práv a svobod jiných. Přijaté opatření rovněž představuje omezení v demokratické společnosti nezbytné, poněvadž jeho jádrem je ochrana před faktickým ospravedlňováním násilí, a to v podobě těch nejzávažnějších zločinů, jaké lidská společnost vůbec zná. Jak přitom správně připomněl státní zástupce, i z rozhodovací činnosti ESLP je patrné, že projevy podněcující k nenávisti či násilí, popř. násilí či nenávist ospravedlňující typicky, vybočují z mezí svobody projevu a lze je na zákonném podkladě postihovat i trestní represí (viz například rozsudek ESLP ze dne 14. 3. 2013, Kasymakhunov a Saybatalov proti Rusku, č. 26261/05 a 26377/06; nebo rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 1999, Sürek proti Turecku, č. 26682/95). Limitace svobody projevu skrze ustanovení § 405 tr. zákoníku tedy odpovídá ústavním předpokladům pro přípustné omezení svobody projevu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 4 Tdo 140/2025), přičemž uvedené se v plné míře vztahuje taktéž na projevy realizované formou užití symbolů (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 8 Tdo 180/2025, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. III. ÚS 2085/25).

32. Nad rámec výše konstatovaného se zdá vhodným doplnit, že ve zkoumané kauze se obviněný dopustil vytýkaného jednání za užití notoricky známé symboliky, v centru krajského města krátce po poledni, kdy se v předmětném prostoru vyskytovaly desítky lidí, což zvyšovalo potenciální dosah jeho jednání, přičemž nastíněný čin spáchal v úmyslu přímém. Při komplexním náhledu na jednání obviněného je tak zřejmé, že jeho počínání vybočilo z mezí ústavně garantované svobody projevu a důvodně si vyžádalo reakci v podobě uplatnění trestní represe, jak ostatně důkladně vysvětlil zejména soud odvolací (viz především s. 5 jeho usnesení).

33. Naopak poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24, nezbývá než vyhodnotit za zcela nepřiléhavý, jelikož aktuálně posuzovaná věc se od dané kauzy zcela zásadně liší, a to nejen podstatou vytýkaného jednání a dalšími skutkovými okolnostmi, avšak též užitou právní kvalifikací. Ostatně ani sám dovolatel nijak blíže nevymezil, v čem by měly být závěry Ústavního soudu ze vzpomínaného rozhodnutí pro projednávaný případ relevantní.

V. Závěr

34. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného P. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 1. 7. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu