7 Tdo 580/2026

Rubrum

7 Tdo 580/2026-857 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 5. 8. 2026 dovolání obviněného D. H. podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2026, sp. zn. 13 To 20/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 176/2024 a rozhodl takto:

Výrok

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2026, sp. zn. 13 To 20/2026. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 22. 10. 2025, č. j. 8 T 176/2024-765, byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu pěti let a dále podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem tedy 200 000 Kč. Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy, a to poškozenému J. S. ve výši 200 000 Kč a poškozené L. S. B. ve výši 500 000 Kč.

2. Výše uvedených trestných činů se obviněný D. H. podle výroku rozsudku dopustil tím, že dne 30. 7. 2023 v podvečerních hodinách vnikl na oplocený uzamčený pozemek, na němž stojí rodinný dům č. p. XY, v ulici XY v obci XY, okres XY, ve vlastnictví poškozených J. S. a L. S. B., kteří nemovitost výlučně obývali a měli v ní svou rodinnou domácnost, ačkoli k tomu neměl jejich souhlas a nesvědčil mu pro takový svémocný postup ani jiný právní důvod. Obviněný v době jejich nepřítomnosti a za pomoci blíže nezjištěné osoby nejprve rozlomil zámek vstupních dveří domu, aby do něj zjednal možnost vstupu, přičemž tak sledoval vlastní majetkový prospěch a chtěl se svémocně domoci svých pohledávek vůči poškozeným, respektive svého práva z věcného břemene k této nemovitosti na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 12. 9. 2013, kterým byly tyto pohledávky zajištěny. Obviněný nemovitost poškozených pronajal na základě smlouvy o pronájmu ze dne 28. 7. 2023 nájemci M. Z., kterému s rodinou nemovitost takto dne 30. 7. 2023 zpřístupnil k obývání. Uvedeného jednání se dopustil, aniž by před tím využil ochrany práv ze služebnosti u civilních soudů podle § 1259 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a takto jednal, přestože si byl vědom toho, - že nemovitost obývají jako celek poškození J. S. a L. S. B. od roku 2012 a mají v ní rodinnou domácnost a že již v roce 2017 a v roce 2021 odmítli na jeho výzvu opuštění nemovitosti, - že v nemovitosti neměl obviněný vyčleněnou žádnou část, kterou by sám užíval nebo mohl užívat se svolením poškozených, ani neměl od nemovitosti vlastní klíče, - že smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 12. 9. 2013 sloužící k zajištění jeho pohledávek vůči poškozeným obsahuje neurčitou odkládací podmínku v čl. III.3.3 ohledně možnosti užití práva plynoucího z věcného břemene tak, že obviněný se zavázal, že nemovitost nebude užívat po dobu, po kterou budou poškození bezproblémově plnit své závazky plynoucí ze vzájemných smluvních vztahů, přičemž posouzení splnění této odkládací podmínky v případě sporu je oprávněn řešit pouze civilní soud, - že řízení vedené před Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 10 C 234/2022 o žalobě ze dne 15. 6. 2022 obviněného jako žalobce proti poškozeným jako žalovaným na vyklizení předmětné nemovitosti bylo zastaveno usnesením soudu ze dne 29. 7. 2022, č. j. 10 C 234/2022-17, které nabylo právní moci dne 24. 8. 2022, pouze z důvodů na straně obviněného, neboť jako žalobce neuhradil soudní poplatek, - že stanovisko policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního oddělení Beroun, ze dne 27. 8. 2022, č. j. KRPS-216403-17/Čj-2021-0100210, jej jakkoli neopravňovalo k použití síly za účelem vstupu do obydlí poškozených nebo ke svémocnému nastěhování třetích osob do obydlí poškozených, kteří zde dlouhodobě bydleli, načež když na místo dne 30. 7. 2023 přišli kolem 17:40 hodin poškození, na pozemku domu stáli již M. Z., T. K., M. L., S. L. a M. P., kteří se pohybovali v domě i jeho okolí a kterým dal obviněný i telefonicky pokyn, aby šli do domu a nevycházeli ven. Obviněný na místo obratem přijel, a když mu poškozený svým tělem bránil ve vstupu do domu, obviněný do něj strkal a snažil se ho vtlačit do domu, což se mu za pomoci další nezjištěné osoby podařilo, přičemž mu i blíže nezjištěným způsobem hrozili napadením a v rámci strkání poškodili sklo vnitřních dveří domu. Následně přivolaná policejní hlídka situaci vyhodnotila chybně, neposkytla ochranu poškozeným ani pokojnému stavu a odkázala přítomné na vzájemnou dohodu s tím, že noví nájemci poskytli poškozeným dobu jednoho týdne na vystěhování, která jim však byla obviněným ještě zkrácena. Obviněný tak docílil zamýšleného výsledku, chopil se svémocně svého práva z věcného břemene a vynutil si na poškozených, aby mu užívání nemovitosti skrze třetí osoby umožnili, neboť poškození se po této události ze strachu o život a zdraví z domu od 31. 7. 2023 odstěhovali. Dne 2. 8. 2023 došlo dále bez svolení poškozených k výměně zámků a M. Z. a členové jeho rodiny v nemovitosti pobývali do přesně nezjištěné doby patrně do konce roku 2023 s tím, že i v blíže nezjištěné době v průběhu roku 2024 užívaly nemovitost z vůle obviněného další neztotožněné osoby.

3. K odvolání obviněného do výroků o vině, trestu i náhradě nemajetkové újmy rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2026, č. j. 13 To 20/2026-809, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a náhradě nemajetkové újmy. Při nezměněném výroku o vině nově rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného odsoudil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří let a podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve stejné výměře jako soud prvního stupně. Dále rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy, a to každému z poškozených ve výši 100 000 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy a na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních (pozn. Nejvyššího soudu: odvolací soud zde zmínil i náhradu škody, byť o takovém nároku soud prvního stupně nerozhodoval a odvolací soud se k tomu, proč nově rozhodl i o nároku na náhradu škody, v odůvodnění svého rozsudku nijak nevyjádřil).

4. Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Nemohl reagovat na vyjádření státního zástupce k jeho (v pořadí druhému) odvolání. Soud prvního stupně toto vyjádření obhajobě vůbec nezaslal, v rámci veřejného zasedání státní zástupce na jeho znění pouze odkázal. Obhajoba se tak s jeho zněním vůbec neseznámila. V souvislosti s tím obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 3397/23. Napadený rozsudek odvolacího soudu dále označil za překvapivý ohledně rozhodnutí o přiznání náhrady nemajetkové újmy poškozeným. Soud prvního stupně neprovedl v novém řízení žádné další dokazování ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy a přesto o tomto nároku rozhodl. Obhajoba tak důvodně očekávala, že odvolací soud takové rozhodnutí zruší a poškozené odkáže na občanskoprávní řízení. Obviněný nesouhlasil ani s dodatečnou specifikací nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy. Až v novém řízení poté, co soud prvního stupně vyzval poškozené k upřesnění jejich nároku, změnili charakter nároku tak, že namísto náhrady „společně a nerozdílně“ ve výši 700 000 Kč nově požadovali každý zvlášť částky ve výši 500 000 Kč a 200 000 Kč. Tím došlo ke znevýhodnění obviněného. Dále dovolatel namítl, že soudy nesprávně posoudily otázku podjatosti soudu prvního stupně, zejména předsedy senátu, jenž v rámci ústního i písemného odůvodnění rozsudku dával najevo, že se závaznými pokyny odvolacího soudu nesouhlasí a respektovat je nehodlá. Kromě toho podjatost předsedy senátu měla vyplývat i z toho, jakým způsobem přistupoval k hodnocení výpovědi svědka F. J. Úvahy soudu v tomto směru označil obviněný za naprosto excesivní a nepřátelské s tím, že přístup soudu prvního stupně byl zjevně zaujatý, vedený snahou jej za každou cenu odsoudit.

5. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soudy hodnotily důkazy izolovaně a v jeho neprospěch, proto dospěly k nesprávným skutkovým závěrům. Vymezil se proti tomu, že soudy označily jeho obhajobu, že chtěl jen pomoci rodině Z., za nelogickou. V řízení nebylo podle obviněného žádným důkazem prokázáno, že by došlo k odvrtání zámků nebo že by bylo popsané vniknutí násilné, přičemž tuto skutečnost nelze dovodit ani z výpovědí svědků J. H. či tam přítomných policistů.

6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily otázku právního omylu a naplnění subjektivní stránky činu, jelikož zcela ignorovaly obsah policejního stanoviska, jakož i jednání obviněného, které jeho vydání předcházelo. Pokud ani policejní hlídka přivolaná k nemovitosti poškozených nebyla ve dvou případech schopna posoudit, zda je možné proti vůli poškozených přistoupit k výkonu práva z věcného břemene a zda může být vstup obviněného protiprávní, vyvstává otázka, jak to mohl vědět obviněný. Závěr odvolacího soudu, že předmětné stanovisko bylo aplikovatelné pouze na případy, kdy s takovým jednáním poškození souhlasí, označil dovolatel za iracionální a nepřiléhavé, jelikož v případě pokojného stavu nebylo nutné takové stanovisko vydávat. Má proto za to, že jeho jednání nebylo protiprávní. Obviněný nechtěl porušit zájem chráněný zákonem, což vyplývá z jeho kroků učiněných před skutkem (vyžádání si stanoviska). Jeho jednání mohlo být kvalifikováno maximálně jako nevědomá nedbalost. Kromě toho ve skutkové větě absentuje popis, ze kterého by bylo možné naplnění subjektivní stránky dovozovat.

7. Soudy se podle obviněného sice zabývaly otázkou aplikace zásady subsidiarity trestní represe, posoudily ji však nesprávně. Na podporu svých argumentů odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13. Na tuto zásadu mělo být nahlíženo v kontextu okolností případu, konkrétně že poškozené nejprve vyzýval k vystěhování, přičemž nepřekročil hranici pozemku, řídil se pokyny policie zažádat si o stanovisko, kterým se následně i řídil.

8. Dovolatel namítl také nesprávnost závěru soudů o naplnění znaků zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uvedl, že takový závěr nemá oporu v provedených důkazech. Skutkový stav byl ustálen pouze na základě výpovědi svědka J. S., jeho manželka incident neviděla. Svědci mluvili o tom, že agresivní byl naopak poškozený, nikoli obviněný. Ani kdyby soudy vycházely ze skutkového děje, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, není možné jeho jednání kvalifikovat jako vydírání, neboť „strkanice“ nenaplňuje znaky násilí. Ani pro závěr, že obviněný jednal se dvěma osobami, nesvědčí žádné důkazy, naplnění tohoto znaku nelze dovodit ani z popisu skutku.

9. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby sám rozhodl o zproštění obžaloby a odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že pouhé formální pochybení spočívající v nezaslání vyjádření státního zástupce k jeho odvolání samo o sobě nemohlo porušit právo obviněného na spravedlivý proces. Kromě toho dovolatel ani nekonkretizoval, v jakém směru byla jeho práva zkrácena. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou údajné překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a s výhradou ohledně uplatnění nároků poškozených na náhradu nemajetkové újmy. Pokud obviněný namítal údajnou podjatost předsedy senátu soudu prvého stupně, státní zástupce i přes ne zcela profesionální vyjádření předsedy senátu neshledal nic, co by představovalo důvod pro vyloučení předsedy senátu z projednávání věci. Za zcela neopodstatněnou označil státní zástupce námitku, že obviněný jednal v právním omylu. Zmiňované stanovisko Policie České republiky jej nemůže vyvinit. I bez jakýchkoli právních znalostí lze považovat za samozřejmé, že násilné vniknutí do obydlí jiného rozlomením zámku pod zjevně účelově naaranžovanou zástěrkou realizace práva odpovídajícího služebnosti proti tehdejším vlastníkům nemovité věci nemůže požívat jakékoli právní ochrany. Státní zástupce nesouhlasil ani s tím, že by ve výroku o vině absentoval popis subjektivní stránky. Soudy se podle státního zástupce rovněž správně zabývaly i principem subsidiarity trestní represe, přičemž násilný vstup do obydlí a nucení dosavadních uživatelů k jeho opuštění nelze redukovat na soukromoprávní spor o výkon věcného břemene. Odkaz obviněného na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13 je nepřípadný vzhledem ke zcela odlišné povaze tam posuzované věci. Neopodstatněná je i námitka týkající se naplnění znaků zločinu vydírání. I kdyby bylo možno připustit, že přímo násilného jednání se s obviněným dopustila pouze jedna další osoba, nemění to nic na skutečnosti, že vniknutí do obydlí a působení na vůli poškozených se účastnily též osoby další (z okruhu deklarovaných nových „nájemníků“), jejichž přítomnost na místě činu umocňovala dojem poškozených o nevyhnutelnosti podvolení se takovému nátlaku a opuštění obydlí. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

11. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. a nelze ho odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř.

12. Poté Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné.

13. Námitka, že obviněný byl zkrácen na svém právu být seznámen s vyjádřením státního zástupce k jeho odvolání a případně na něj reagovat, obsahově neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř., nicméně Nejvyšší soud se jí přesto zabýval, jelikož se týkala porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces.

14. Obviněný podal proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 22. 10. 2025, č. j. 8 T 176/2024-765, odvolání, ke kterému se vyjádřil státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Berouně podáním ze dne 16. 1. 2026. Krajskému soudu v Praze bylo vyjádření doručeno dne 19. 1. 2026 (již po předložení spisu s odvoláním). Dne 27. 1. 2026 nařídila předsedkyně senátu veřejné zasedání o odvolání, a to na 17. 2. 2026. Vyjádření státního zástupce k odvolání nebylo doručeno obhájci ani obviněnému. Následně se dne 17. 2. 2026 konalo veřejné zasedání o odvolání obviněného, v němž obhájce přednesl odvolání a poté přítomný státní zástupce odkázal na znění písemného vyjádření k odvolání. Nato předsedkyně senátu již udělovala slovo k závěrečnému vyjádření obviněnému, avšak obhájce namítl, že vyjádření státního zastupitelství k odvolání neobdržel, nezná jeho obsah, tudíž se k němu nemohli a nemohou vyjádřit a na jeho obsah reagovat (pro úplnost lze zmínit, že obhájce hovořil nepřesně o vyjádření státní zástupkyně, ač se jednalo o vyjádření státního zástupce). Ze zvukového záznamu dále vyplývá, že předsedkyně senátu projevila určité překvapení, ale pak uvedla, že vyjádření státního zástupce „v podstatě kopíruje“ rozsudek (soudu prvního stupně) a udělila slovo obviněnému k závěrečnému vyjádření.

15. Popsaný procesní postup předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze není možné akceptovat. Obviněný i jeho obhájce sice byli přítomni u veřejného zasedání odvolacího soudu, tím však nebyla namítaná vada zhojena, neboť argumenty žalující strany (státního zastupitelství) zde nezazněly a obhajobě tak bylo znemožněno na ně reagovat. Byla tak zásadním způsobem porušena – kromě zásady ústnosti – zásada kontradiktornosti řízení, tedy právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán včetně práva být seznámen s každým podáním nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a možnost se k nim vyjádřit, plynoucí ze zásady rovnosti stran v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedená zásada vyžaduje, aby strany měly možnost vyjádřit se ke stanoviskům, námitkám a důkazům předloženým stranou druhou. Zmíněné ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení a v trestním řízení bezpochyby i na řízení o odvolání, tj. i na možnost obviněného (a jeho obhájce) seznámit se s argumenty obsaženými ve vyjádření státního zástupce k jeho odvolání. Pokud takové vyjádření obsahuje relevantní argumentaci (zde navíc podrobně rozvinutou a zčásti novou), není třeba zkoumat, v čem a do jaké míry bylo touto argumentací ovlivněno rozhodnutí odvolacího soudu. Nic na tom nemění, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na vyjádření státního zastupitelství výslovně neodkazuje, nereaguje ani z něho necituje. Podstatné je, že nemožnost seznámit se s vyjádřením protistrany a reagovat na ně mohlo mít vliv na výsledek řízení. S prohlášením předsedkyně senátu ve veřejném zasedání, že vyjádření státního zastupitelství v podstatě kopíruje rozsudek, nelze zcela souhlasit (viz níže) a navíc by to ani nebylo možné, neboť v některých částech vyjádření reaguje na procesní situaci vzniklou vydáním rozsudku soudu prvního stupně a podáním odvolání (viz například odvolací námitky, že rozhodl vyloučený soudce, nebo že se soud prvního stupně v rozsudku nezabýval námitkami obhajoby). V posuzované věci bylo tudíž porušeno základní právo obviněného na spravedlivé řízení.

16. Je ostatně možno poukázat i na ustanovení § 263 odst. 5 tr. ř., které provádí zásadu ústnosti stanovenou v § 2 odst. 11 tr. ř. a které upravuje přednesení vyjádření ve veřejném zasedání o odvolání stranami, nahraditelné za určitých podmínek přednesením jejich obsahu některým ze členů senátu, nikoli však pouhým odkazem na podání založené ve spise a ostatním stranám neznámé.

17. V souvislosti s touto problematikou je možné odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 3397/23, na který ostatně upozornil i dovolatel a ve kterém byla řešena otázka vyloučení obhajoby z možnosti reagovat na vyjádření státního zastupitelství. K takovému pochybení sice ve zmiňovaném případě došlo v řízení o dovolání, nicméně tam uvedené zásady, jež mají za úkol chránit základní principy kontradiktorního řízení, je bezpochyby nutno dodržovat i v řízení o odvolání jako řádném opravném prostředku. Ústavní soud se zde vyjádřil v tom smyslu, že obviněný má právo reagovat na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání. Nedostane-li takovou možnost, může jít o porušení jeho ústavních práv, a to za splnění dvou podmínek. Zaprvé musí vyjádření státního zástupce obsahovat relevantní argumentaci, která není jen opakováním odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí. Druhou podmínkou je neúspěch obviněného v dovolacím řízení. V tomto případě projednávaném Ústavním soudem navíc byla obviněnému, resp. jeho obhájci – na rozdíl od nyní posuzované kauzy – formálně dána možnost se s vyjádřením státního zastupitelství seznámit a reagovat replikou. Vzhledem ke krátké době od zaslání obsáhlého vyjádření obhájci do konání neveřejného zasedání o dovolání (necelý týden) a vzhledem k tomu, že k replice nebyla stanovena žádná lhůta, shledal však Ústavní soud porušení základního práva obviněného na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

18. Z obsahu protokolu o veřejném zasedání je zřejmé, že předsedkyně senátu nepovažovala argumentaci státního zástupce obsaženou v předmětném vyjádření za takovou, která by obsahovala nějaké nové relevantní skutečnosti, s nimiž by bylo nezbytné obhajobu seznamovat. S tím však nelze souhlasit. Je nutno jednak poukázat na nezanedbatelný rozsah tohoto vyjádření (9 stran), kromě toho obsah vyjádření zjevně není jen nějakým plochým opakováním odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (navíc není shodný ani s vyjádřením okresního státního zastupitelství k prvnímu odvolání, resp. shoduje se s ním jen v některých částech). Státní zástupce se například v bodech 11-14 podrobně vyjadřoval k nedůvodnosti návrhu obviněného na vyloučení celého senátu nalézacího soudu, rozvedl svůj názor ohledně promlčení nároků plynoucích ze smlouvy o zřízení věcného břemene (bod 18), konstatoval nepřenositelnost právních závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, na který dovolatel odkazoval, na nyní posuzovanou věc. Dále rozvedl své úvahy stran zavinění obviněného poukazem na nově provedené důkazy (předchozí stanoviska policejního orgánu) – viz bod 26 – a zabýval se motivací činu obviněného a s poukazem na komentářovou literaturu právní kvalifikací skutku, zejména naplněním skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku (viz např. body 29, 33 a 34 vyjádření). Lze tak shrnout, že toto vyjádření významným způsobem přesahovalo rozsah toho, co uvedl ve svém odůvodnění soud prvního stupně, případně co bylo již jednou konstatováno k dříve podanému řádnému opravnému prostředku obviněného. Pokud jde o druhou podmínku formulovanou Ústavním soudem, i tu lze považovat za splněnou. Formálně sice nebylo rozhodnuto výrokem podle § 256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného, nicméně rozhodnutí odvolacího soudu rozhodně neznamenalo jednoznačný úspěch obviněného v odvolacím řízení, mimo jiné proto, že výrok o vině zůstal i přes odvolací námitky obviněného nezměněn.

19. Jak bylo výše konstatováno, obviněný nebyl s vyjádřením státního zástupce vůbec seznámen, tudíž na něj nemohl ani patřičně reagovat, což – jak vyplývá z kontextu protokolu o veřejném zasedání o odvolání i z obsahu dovolání – obhajoba považovala za potřebné. Za situace, kdy písemné vyjádření okresního státního zastupitelství patrně omylem nebylo včas zasláno obhájci a státní zástupce ve veřejném zasedání na toto vyjádření pouze odkázal a obhájce vznesl shora zmíněnou námitku, měla předsedkyně senátu buď požádat státního zástupce o ústní přednesení vyjádření k odvolání, anebo vyjádření krátkou cestou doručit obhájci a obviněnému a přerušit veřejné zasedání na dostatečnou dobu, během níž se budou moci obviněný a obhájce s obsahem vyjádření seznámit, případně veřejné zasedání na potřebnou dobu odročit. Nic z toho však učiněno nebylo a odvolací soud rozhodl, aniž měl obviněný a jeho obhájce možnost seznámit se s obsahem vyjádření k odvolání a reagovat na ně.

20. S ohledem na výše uvedené bylo povinností Nejvyššího soudu vyplývající z čl. 4 a čl. 90 Ústavy zasáhnout, neboť bylo porušeno právo obviněného na spravedlivé řízení podle čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto nezbylo než napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušit.

21. Vzhledem k tomu, že bude o odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 22. 10. 2025, č. j. 8 T 176/2024-765, rozhodováno znovu, bylo by předčasné se podrobně vyjadřovat k jednotlivým dovolacím námitkám obviněného.

22. Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné již v této fázi řízení upozornit na některé zjevné vady v právní kvalifikaci skutku v návaznosti na popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

23. Soud prvního stupně shledal obviněného vinným mj. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle právní věty rozsudku soudu prvního stupně se obviněný měl zločinu dopustit tak, že jiného násilím, pohrůžkou násilí a pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal a trpěl, a spáchal takový čin nejméně se dvěma osobami. Dále jej shledal vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, což bylo v právní větě vyjádřeno slovy, že neoprávněně vnikl do obydlí jiného a neoprávněně tam setrval, užil při činu násilí, pohrůžky bezprostředního násilí a překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, a takový čin spáchal nejméně se dvěma osobami. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil.

24. Z rozsudků není zřejmé, jakým konkrétním jednáním, jakými skutkovými okolnostmi byly naplněny některé jednotlivé v právních větách deklarované znaky objektivní stránky skutkové podstaty shora uvedených dvou trestných činů.

25. Pokud jde o zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku v odstavci 34 stručně vyjádřil, v čem mělo spočívat naplnění znaků „užití násilí“ a „nejméně se dvěma osobami“. K naplnění dalších znaků, jež byly konstatovány ve výroku o právním posouzení skutku (konkrétně „pohrůžka násilí“ a „pohrůžka jiné těžké újmy“), však jakékoli odůvodnění chybí. Pochybení soudu druhého stupně pak Nejvyšší soud spatřuje v tom, že tento soud tuto vadu navzdory odvolacím námitkám nenapravil, resp. naplněním předmětných znaků skutkové podstaty zločinu vydírání se sám dostatečně nezabýval (stran právní kvalifikace řešil téměř výlučně možný souběh všech přisouzených trestných činů). Nezabýval se ani námitkou týkající se spáchání trestného činu vydírání v součinnost nejméně se dvěma dalšími osobami. Soudy patrně mínily, že poškození byli nátlakovým jednáním nuceni k opuštění předmětné nemovitosti. Pokud ale jde o vlastní nátlakové jednání jako samostatný znak skutkové podstaty, pak ze skutkové věty ani z odůvodnění rozhodnutí není jasné, v čem měla spočívat pohrůžka „jiné těžké újmy“. Pokud bylo míněno přistěhování rodiny Z. do nemovitosti, pak to ale ve výroku rozsudku není dostatečně vyjádřeno. Zejména pak vůbec není jasné, v čem měla spočívat pohrůžka násilím. Soudy si tento znak zjevně neujasnily. Pokud jej má vyjadřovat údaj ve skutkové větě, že „blíže nezjištěným způsobem hrozili napadením“, nelze to akceptovat pro naprostou neurčitost takového skutkového závěru.

26. Je nutno upozornit i na další obdobné pochybení stran naplnění znaků objektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty u přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku. Soud prvního stupně se naplněním znaků objektivní stránky skutkové podstaty tohoto přečinu zabýval jen částečně, když se v odůvodnění v odstavci 34 vyjádřil pouze k tomu, v čem spatřoval naplnění znaku „překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí“ (viz kvalifikovaná skutková podstata uvedená v § 178 odst. 2 tr. zákoníku). Nicméně ke kvalifikované skutkové podstatě podle třetího odstavce odůvodnění chybí. Není tak zřejmé, v čem měla spočívat „pohrůžka bezprostředního násilí“. Kromě toho z odůvodnění není zřejmé ani to, zda znaky „užití násilí“ a „užití pohrůžky bezprostředního násilí“, které byly konstatovány v právní větě, považoval soud za naplněné ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle odstavce 2 nebo podle odstavce 3 (byť formulace právní věty napovídá, že tyto znaky vztahoval ke kvalifikované skutkové podstatě uvedené v odstavci 2).

27. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se neztotožnil s dovolacími námitkami ohledně vyloučení členů senátu Okresního soudu v Berouně (v tomto směru se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu) a popsané vady mohou být odstraněny v řízení před soudem druhého stupně, rozhodl pouze o zrušení napadeného rozsudku a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze, který bude moci uvedené vady napravit.

28. V posuzovaném případě tedy Nejvyšší soud zjistil výše popsané zásadní procesní pochybení v postupu odvolacího soudu a pochybení spočívající v tom, že dostatečně nereagoval na námitky obviněného uplatněné v jeho odvolání stran právní kvalifikace skutku. Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Zároveň tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Praze v rámci nového projednání řádného opravného prostředku bude respektovat všechna ústavou zaručená procesní práva obviněného včetně jeho práva seznámit se s argumenty protistrany a práva vyjádřit se k nim. Poté se vypořádá s odvolacími námitkami a rozhodne o odvolání obviněného, přičemž v úvahu připadá jak možnost vrácení věci soudu prvního stupně, tak v případě závěru o vině obviněného nově rozhodnout rozsudkem tak, aby jasná skutková zjištění popsaná ve výroku rozsudku odpovídala všem jednotlivým uznaným (a v právní větě vyjádřeným) znakům přisouzených trestných činů, pokud jejich spáchání v jednání obviněného soud opětovně shledá. Tím ovšem Nejvyšší soud budoucí rozhodnutí odvolacího soudu nijak nepředjímá a v otázce viny a právní kvalifikace nevyslovuje žádný závazný názor.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 5. 8. 2026 JUDr. Josef Mazák předseda senátu