7 Tdo 589/2026

Rubrum

7 Tdo 589/2026-12724 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 8. 2026 o dovolání obviněných 1. Radka Škrovánka, 2. R. Š., 3. P. H. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 2 To 47/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 2/2019, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. Š. a P. H. odmítají. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Radka Škrovánka odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné shrnutí dosavadního řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 28 T 2/2019, byli obvinění shledáni vinnými ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Společně s obviněnými byly odsouzeny další tři osoby, které nepodaly v této věci dovolání.

2. Podle skutkových zjištění se obvinění Radek Škrovánek, R. Š. a P. H. trestné činnosti dopustili zkráceně a zjednodušeně tím, že v období od 8. 6. 2012 do 25. 10. 2012 po předchozí vzájemné dohodě organizovali nákup, přepravu, skladování a distribuci univerzálních technických olejů dovážených z Rakouska, které byly deklarovány jako výrobky určené pro technické účely podléhající zvýhodněnému daňovému režimu, ačkoli byly následně v České republice uváděny na trh a prodávány jako motorová nafta. Přestože touto změnou účelu použití vznikla povinnost přiznat a odvést spotřební daň v plné výši, obvinění tak neučinili a zastírali skutečný charakter obchodů. Radek Škrovánek zajišťoval obchodní a organizační stránku celého systému, R. Š. organizoval přepravu a logistiku dodávek a P. H. se podílel na skladování, distribuci a vystavování souvisejících dokladů. Tímto jednáním zkrátili na úkor České republiky spotřební daň obvinění Radek Škrovánek a R. Š. ve výši 20 080 344 Kč a obviněný P. H. ve výši 11 703 186 Kč, přičemž Radek Škrovánek se současně podílel i na zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši nejméně 7 149 509,52 Kč tím, že prostřednictvím společnosti Pinacle, s. r. o., nepřiznal a neodvedl daň z přidané hodnoty z obchodů uskutečněných na území České republiky a před správci daně zastíral skutečný pohyb zboží tvrzením, že bylo dodáváno odběrateli registrovanému na Slovensku. K úplnému popisu skutku, který je značně rozsáhlejší, Nejvyšší soud odkazuje na výrok o vině prvostupňového rozhodnutí.

3. Za tento trestný čin a sbíhající se trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněnému Radku Škrovánkovi podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 6 let a 6 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou, podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb o jednotlivé výši 10 000 Kč, tedy celkem 700 000 Kč, podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti výroba a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot na dobu 5 let, a konečně podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to ve vztahu k věcem blíže uvedeným ve výroku o trestu prvostupňového rozhodnutí. Pokud jde o obviněného R. Š., tomu soud prvního stupně uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 5 let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou, podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti ve stejném rozsahu a trvání jako obviněnému Radku Škrovánkovi, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci opět blíže specifikovaný ve výroku o trestu prvostupňového rozhodnutí. Nakonec obviněnému P. H. soud prvního stupně uložil za spáchaný trestný čin a za sbíhající se trestnou činnost podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 5 let a 6 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou, a opět i podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku stejný trest zákazu činnosti ve stejném rozsahu a trvání jako předchozím obviněným. Kde soud prvního stupně ukládal souhrnné tresty, tam postupem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně rušil výroky o trestu stran sbíhající se trestné činnosti.

4. Obvinění, stejně jako jeden ze spoluobviněných, který však nevyužil práva na dovolání, a státní zástupce, podali proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 2 To 47/2025, byl z podnětu odvolání obviněných zrušen výrok o trestu ve vztahu k obviněným a jednomu spoluobviněnému, a nově bylo, pokud jde o obviněné, jejichž dovolání je projednáváno v tomto řízení, rozhodnuto tak, že obviněnému Radku Škrovánkovi byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 5 let a 6 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou, dále shodně jako dříve tresty zákazu činnosti a propadnutí věci a nakonec podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty opět ve výši 700 000 Kč. Obviněným R. Š. a P. H. byly uloženy mírnější tresty odnětí svobody nově ve výměrách 4 roky a 6 měsíců, tedy pod dolní hranicí zákonné trestní sazby postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k jejichž výkonu byli zařazeni do věznice s ostrahou, obviněnému R. Š. byl k tomu uložen shodně jako předtím trest propadnutí věci a obviněnému P. H. pak byl v rámci souhrnného trestu uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb o jednotlivé výši 500 Kč, tedy celkem 50 000 Kč. Naopak odvolání státního zástupce a jednoho ze spoluobviněných byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

II. Obsah dovolání a vyjádření k nim Dovolání obviněného Radka Škrovánka

5. Obviněný Radek Škrovánek podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

6. Namítl, že jeho činnost, jejíž popis jinak nepopírá, nesměřovala k páchání trestné činnosti, zejména k prodeji minerálních olejů jako motorové nafty, jak je mu kladeno za vinu. Protože však, jak sám uvedl, dovolání nemá mířit na otázky skutkové, namítl v rovině právní, že rozhodnutí soudu prvního stupně je ztíženo absencí řádného odůvodnění, což mimo jiné omezuje prostor obviněného pro vedení obhajoby v rámci opravných řízení. Není totiž zřejmé, z jakého důkazního podkladu soud prvního stupně vycházel při formulaci svých závěrů o vině. Podle obviněného tento nedostatek neodstranil ani odvolací soud, který se naopak pokusil absentující odůvodnění soudu prvního stupně nahrazovat vlastními úvahami. Tím měla být zároveň omezena možnost obviněného účinně brojit proti těmto závěrům a podrobit je plnohodnotnému dvouinstančnímu přezkumu. Taková situace je podle něj protiústavní, k čemuž odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Zdůraznil také, že vady odůvodnění byly již dříve podkladem pro kasační zásah odvolacího soudu v této věci.

7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odvolací rozhodnutí zrušil a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání obviněného R. Š.

8. Obviněný R. Š. podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

9. V rovině skutkového zjištění obviněný namítl, že rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně jsou zatížena extrémním rozporem mezi provedeným dokazováním a závěrem o jeho aktivní, resp. vědomé účasti na trestném činu. Obviněný totiž sám neuzavíral žádné smlouvy, nevystavoval ani nepodepisoval žádné doklady, nepodílel se na obchodním rozhodování a podle svého tvrzení vykonával pouze administrativní a logistické činnosti podle pokynů spoluobviněné J. Ř. Současně podle něj nebylo nijak prokázáno, že by věděl o trestní povaze posuzované obchodní činnosti, zejména o účelové změně určení univerzálního technického oleje na motorovou naftu. Tyto závěry podle obviněného nevyplývají z důkazů provedených v této věci, a to ani z důkazů plynoucích z odposlechů. Upozornil také na obsah výpovědi spoluobviněné J. Ř., z něhož podle něj rovněž plyne, že se na samotné trestné činnosti nepodílel. Nelze ani dovodit, že by měl z trestné činnosti jakýkoli majetkový prospěch nad rámec běžné mzdy.

10. Obviněný rovněž v rámci svého dovolání upozornil na nedostatek odůvodnění skutkových zjištění a navazujících hmotněprávních závěrů, které nebyly individualizovány ve vztahu k jeho osobě a zůstaly souhrnné a zobecňující. Dovozoval i nedostatečné odůvodnění zejména soudu prvního stupně a měl zato, že tyto nedostatky nebyly v odvolacím řízení řádně odstraněny.

11. V rovině hmotného práva obviněný namítl, že nebyly naplněny znaky subjektivní stránky trestného činu, který mu je kladen za vinu, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. S tím souvisí i to, že nemohl být spolupachatelem ve smyslu § 23 tr. zákoníku, neboť zejména nemohl jednat ve společném úmyslu s dalšími osobami; nepodílel se tak na společném jednání a soudy ani nevysvětlily, jak měl spoluutvářet rozhodnou část skutkového děje spočívající ve zkrácení daňové povinnosti. Odvolací soud přes existenci těchto vad ponechal výrok o vině v platnosti. Vzhledem k okolnostem případu pak označil výrok o trestu za nepřiměřený, a to zejména s ohledem na svou podřízenou roli, nízký věk v době skutku, dosavadní bezúhonnost a značný časový odstup od spáchání trestného činu.

12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odložil, resp. přerušil výkon napadeného rozhodnutí a následně zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání obviněného P. H.

13. Obviněný P. H. podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. ř.

14. Především namítl, že rozhodnutí zejména krajského soudu je zatíženo nedostatečným odůvodněním. Připojil vlastní srovnání odůvodnění tohoto rozsudku s prvním jeho rozsudkem vydaným ve věci, který byl odvolacím soudem zrušen právě pro nedostatky v odůvodnění. Na podkladě tohoto srovnání dospěl k závěru, že odůvodnění soudu prvního stupně neprodělalo žádnou podstatnou změnu, která by odstranila vady dříve vytýkané odvolacím soudem a objasnila, jakým konkrétním jednáním se měl trestného činu dopustit a na základě jakých důkazů k takovému závěru soud dospěl. Současně vytkl odvolacímu soudu, že navzdory svým dřívějším závěrům nově považoval takto odůvodněné rozhodnutí za přezkoumatelné a akceptovatelné.

15. Dále obviněný namítl, že z provedeného dokazování nelze dovodit závěr o jeho vědomé účasti na trestném činu, přičemž takový podklad není dán ani ve výpovědích svědků, na které odkazuje zejména odvolací soud. Z dokazování se podle něj podává pouze to, že pracoval jako skladník a obsluhoval stáčiště, což nezpochybňoval, avšak samo o sobě to nevypovídá nic o jeho účasti na trestné činnosti. Důkaz o jeho vině neplyne ani z komunikace se spoluobviněným M. L., na kterou odvolací soud odkázal, aniž by konkrétně vyložil její obsah a význam pro závěr o vině.

16. V hmotněprávní rovině obviněný zdůraznil, že se vytýkaného trestného činu nedopustil, neboť nebyly prokázány skutečnosti odůvodňující závěr o jeho vědomém zapojení do trestné činnosti ostatních osob. Nebyly proto naplněny zejména znak zavinění ve formě úmyslu ani podmínky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

17. Obviněný také namítl, že soud prvního stupně rozhodl v senátu, který měl být vyloučen z projednávání věci ve smyslu § 30 tr. ř., neboť tentýž senát již dříve pravomocně odsoudil společnost Lapuška, s. r. o., která měla jednat právě prostřednictvím obviněného a spoluobviněného M. L. Podle obviněného tak vznikaly důvodné obavy o podjatosti senátu při následném rozhodování o trestní odpovědnosti obviněného.

18. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vyjádření státního zástupce k dovolání 19. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s žádným z dovolání neztotožnil.

20. Na prvním místě státní zástupce zdůraznil, že námitky směřující proti podobě a kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí samy o sobě nejsou způsobilé naplnit žádný dovolací důvod, neboť dovoláním lze brojit pouze proti výrokům rozhodnutí, nikoli proti jejich odůvodnění. Současně připomněl, že dovolání není určeno k revizi skutkových zjištění ani k novému hodnocení důkazů a že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nelze založit na pouhém nesouhlasu obviněných s tím, jak soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené dokazování. Podle státního zástupce obvinění ve skutečnosti prosazují vlastní verzi skutkového stavu a předkládají vlastní hodnocení důkazů, aniž by prokázali existenci extrémního rozporu mezi skutkovými závěry soudů a obsahem provedených důkazů.

21. Státní zástupce dále shrnul skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, jejich důkazní podklad i mechanismus posuzované daňové trestné činnosti. Uvedl, že z provedeného dokazování podle soudů vyplynulo, že univerzální technický olej byl dovážen do České republiky s deklarovaným průmyslovým využitím, fakticky však byl distribuován jako motorová nafta bez odpovídajícího zdanění. Současně připomenul skutkové závěry vztahující se k jednotlivým dovolatelům, tedy zejména zjištění o zapojení R. Š. do organizace přeprav, komunikace s dopravci a přípravy podkladů, P. H. do činnosti související s fungováním skladu v XY a následnou distribucí pohonných hmot, a Radka Škrovánka do nákupu, přepravy a distribuce minerálních olejů. Na tomto základě se státní zástupce ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, tak s jejich závěry o úmyslném zavinění, spolupachatelství a naplnění všech znaků trestného činu.

22. Ve vztahu k námitce P. H. o rozhodování vyloučeným senátem státní zástupce uvedl, že předchozí odsouzení společnosti Lapuška, s. r. o., samo o sobě nezakládalo podjatost členů senátu rozhodujícího následně o trestní odpovědnosti fyzických osob. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a uzavřel, že ani tento dovolací důvod naplněn nebyl.

23. Stejně tak státní zástupce odmítl argumentaci založenou na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť neshledal existenci žádné z vad, které obvinění vytýkali řízení před soudy nižších stupňů.

24. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

25. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájcům obviněných k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Důvodnost dovolání

26. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

27. Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

28. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Dovolací důvod pak nemůže být naplněn, pokud tato okolnost byla dovolateli již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

29. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka obviněného P. H. týkající se členů senátu soudu prvního stupně, podle které tito měli být vyloučeni z projednávání této věci, neboť dříve v této věci rozhodli o vině spoluobviněné právnické osoby, za kterou měl jednat stejným skutkem, pro který je souzen podle pozdějších rozhodnutí ve věci. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.

30. Nejvyšší soud nejprve pro úplné objasnění podstaty uplatněné námitky uvádí, že obviněný P. H. byl společně s obviněnou společností Lapuška, s. r. o., za kterou měl přičitatelným způsobem (§ 8 odst. 1, 2 t. o. p. o.) jednat, odsouzen rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. 28 T 2/2019. Tento odsuzující rozsudek byl následně usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 2 To 51/2022, částečně zrušen, mimo jiné i ve vztahu k obviněnému P. H., nikoli však ve vztahu k obviněné právnické osobě (stran které ani nebylo podáno žádné odvolání). Část odsuzujícího rozsudku týkající se obviněné právnické osoby tak nabyla právní moci, zatímco ohledně obviněného P. H. a dalších obviněných, kteří v této fázi trestního stíhání svého procesního práva podat odvolání využili, pokračovalo řízení před soudem prvního stupně. Obviněný proto namítl, jak již bylo uvedeno výše v tomto rozhodnutí, že v této další fázi trestního řízení neměl o jeho vině rozhodovat soud prvního stupně ve stejném složení senátu.

31. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že procesní situace, ve které se v jediné věci rozhoduje o obvinění právnické osoby a fyzické osoby, která za ni měla přičitatelným způsobem (viz § 8 odst. 1, 2 t. o. p. o.) jednat, sama o sobě nezakládá důvod pro vyloučení orgánu činného v trestním řízení z provádění úkonů vůči některé z těchto osob. Opačný závěr by zásadně vedl k absurdním závěrům, podle kterých by nešlo o těchto osobách vést společné řízení, ačkoli takový postup trestní zákon obecně předpokládá (viz § 31 t. o. p. o.). Je totiž standardní, procesně hospodárné a především logické, že se vina těchto osob má posuzovat v co především důkazně nejbližší souvislosti, k čemuž společné řízení vedené společnými orgány činnými v trestním řízení poskytuje nejvhodnější podmínky.

32. Uvedené zásadně platí i v situaci, kdy ve vztahu k jednající fyzické osobě dojde ke kasačnímu zásahu odvolacího soudu, v jehož důsledku musí soud prvního stupně o její vině rozhodnout znovu, zatímco část původního rozhodnutí týkající se viny právnické osoby, za kterou měla tato fyzická osoba jednat, již nabylo právní moci. Je pravda, že pravomocná část rozhodnutí může v takovém případě do určité míry předjímat skutkové okolnosti podporující závěr o vině fyzické osoby, nicméně tato situace není důsledkem pochybení soudu prvního stupně, který v době formulace výroku o vině nemohl předpokládat, že bude o vině některé z osob znovu rozhodovat. Pravomocné rozhodnutí o vině právnické osoby navíc soud prvního stupně nijak nezavazuje k tomu, aby o vině fyzické osoby rozhodl shodně. Při novém rozhodování je soud naopak vázán právním názorem odvolacího soudu a jeho závěry týkajícími se pochybení, k nimž došlo v předchozím řízení (viz § 264 odst. 1 tr. ř.).

33. Nakonec podobně se s námitkou obviněného vypořádal již odvolací soud, který uvedl, že tato procesní situace neznamená, že by stejný senát nebyl oprávněn rozhodovat v původní věci, neboť by to vedlo k paralyzaci trestního řízení ve skupinových trestních věcech a k popření zásady zákazu odnětí zákonnému soudci vymezenému v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz bod 49 odvolacího rozhodnutí), s čímž se Nejvyšší soud v obecné rovině ztotožňuje.

34. Protože pak podstata dovolací argumentace spočívala pouze v poukázání na tuto procesní situaci, je tato námitka zjevně neopodstatněná.

35. Nad rámec dovolací argumentace, a tedy i nad rámec přezkumu, Nejvyšší soud uvádí, že posuzovaná situace se liší od případů, v nichž o vině určité osoby rozhoduje orgán činný v trestním řízení, který již dříve uznal vinnou jinou osobu rozhodnutím, typicky souvisejícím se schválením dohody o vině a trestu, a v tomto rozhodnutí se vyjádřil k zapojení či obecně k vině následně souzené osoby, aniž by současně zdůraznil, že o její vině bude teprve rozhodnuto (srov. rozhodnutí č. 10/2024 Sb. rozh. tr.). V nyní projednávané věci totiž soud prvního stupně rozhodoval o vině obou osob současně. Jestliže pak obě osoby uznával vinnými, neměl při formulaci výroku o vině ani v odůvodnění svého rozhodnutí důvod vyjadřovat presumpci neviny jedné či obou z nich, neboť takový postup by postrádal smysl. Uznává-li soud určitou osobu vinnou ze spáchání trestného činu, musí výrok o vině i odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyjadřovat a vysvětlovat závěr, že se tato osoba trestného činu dopustila, a to v souladu se zákonným požadavkem, podle něhož musí být skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Soud proto nemohl v daném rozhodnutí uvést, že vina obviněného není spolehlivě prokázána, neboť v takovém případě by jej logicky nemohl uznat vinným. Stejně tak nemohl konstatovat, že o vině fyzické osoby bude rozhodnuto později, neboť v době vyhlášení a odůvodnění svého rozhodnutí nemohl předvídat kasační zásah odvolacího soudu, nadto omezený pouze na tuto fyzickou osobu. Z uvedených okolností tedy nelze bez dalšího dovozovat, že by orgán činný v trestním řízení byl v následném řízení podjatý. S výjimkou vad vytknutých odvolacím soudem totiž postupoval řádně a v souladu s požadavky trestního procesu.

36. Tato námitka tak je zjevně neopodstatněná.

37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl naplněn. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

38. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, na kterou také odkázali obvinění v dovoláních, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily.

39. Pod uplatněný dovolací důvod nebyly podřaditelné žádné námitky, a to ani námitky obviněných R. Š. a P. H., podle kterých je dán extrémní rozpor mezi obsahem provedeného dokazování a skutkovým závěrem o jejich vědomé účasti na trestném činu. Tyto námitky totiž nepřesáhly rovinu pouhé polemiky s hodnocením důkazů a skutkovými závěry učiněnými soudy v předchozím řízení.

40. K tomu Nejvyšší soud blíže vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Na existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. současně nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Tedy, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný (včetně hodnocení věrohodnosti svědka), neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022 a další). V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by věrohodnost svědka neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.

41. Jen nad rámec přezkumu tak Nejvyšší soud uvádí, že zapojení obviněných R. Š. a P. H. do skutkového děje se soud prvního stupně věnoval především v bodech 199 a násl. svého rozhodnutí, přičemž poznatky o jejich trestné součinnosti čerpal zejména z učiněných odposlechů telefonních hovorů. Odvolací soud pak toto odůvodnění, a to i s odkazem na výpovědi vybraných svědků, rozšířil v bodech 57 a 59 svého rozhodnutí. Na citované části rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně tak Nejvyšší soud jen ve stručnosti odkazuje s tím, že z poznatků plynoucích z důkazního řízení tak, jak je do souvislostí postavily soudy v předchozím řízení, vyplývá dostatečný skutkový podklad pro hmotněprávní závěr o trestné součinnosti obviněných, resp. o jejich účasti na trestném činu. Odvolací soud tak uvedl, že na tam uvedeném důkazním podkladu je zjevné, že obviněný R. Š. musel vědět o prodeji minerálních olejů jako motorové nafty, což vyplývá především z jeho telefonních hovorů se spoluobviněnou J. Ř. a obviněným Radkem Škrovánkem (bod 57 odvolacího rozhodnutí). Stejně tak odvolací soud uvedl, že obviněný P. H. musel vědět o záměně minerálních olejů, neboť jeho úlohou bylo přijímat a vydávat zboží včetně potřebné dokumentace, jak vyplynulo například z výpovědi svědka J. K. (body 102 až 103 prvostupňového rozhodnutí), nebo i z telefonních hovorů mezi ním a spoluobviněnými M. L. a Radkem Škrovánkem (viz bod 204 prvostupňového rozhodnutí). Není tak pravda, jak uvádí obviněný P. H. ve svém dovolání, že by soudy dovodily jeho trestní odpovědnost pouze z jeho pozice a bez vazby na trestnou činnost, neboť je zřejmé, že o trestné činnosti věděl a svou činností v rovině skladování a dokumentování k této činnosti přispíval.

42. Pokud pak obviněný R. Š. odkazuje na výpověď spoluobviněné J. Ř., která měla relativizovat jeho roli na trestné činnosti, Nejvyšší soud uvádí, že z rozhodnutí soudů v předchozím řízení je zřejmé, že skutková zjištění tyto soudy čerpaly především z důkazů plynoucích z pramenů mimo výpovědi samotných obviněných, kteří totiž většinově svou vinu popírali, a tedy logicky zkreslovali jakékoli zmínky o trestné činnosti, stejně jako logicky o svém zapojení nebo zapojení dalších osob. Proto, i pokud by tuto část dovolací argumentace Nejvyšší soud pod uplatněný dovolací důvod podřadil, což však nemohl, nezakládala by závěr o extrémním rozporu mezi skutkovými závěry a obsahem provedeného dokazování, a to navíc za situace, ve které se ani nejeví, že by tato obviněná skutečně uváděla něco, co by bylo v rozporu se skutkovými závěry o zapojení obviněného R. Š. Jeho zapojení totiž skutečně mělo mít jen „dílčí, servisní a logistický charakter“, jak sám obviněný uvádí v této části své dovolací argumentace.

43. Pokud pak oba shora uvedení obvinění upozornili na jejich „podřízenou“ roli, nelze než připomenout, že tato povaha jejich účasti nebyla soudy v předchozím řízení nikdy popřena. Obviněný R. Š. skutečně jednal především podle pokynů spoluobviněné J. Ř. (body 199 až 201 prvostupňového rozhodnutí), stejně jako P. H. figuroval „pouze“ v roli skladníka, což však nevylučuje trestněprávní relevanci jejich zapojení do trestné činnosti.

44. Uvedená nepodřaditelnost dovolací argumentace odpovídající pouhé polemice se skutkovými závěry platí i v případě argumentace obviněného R. Š. týkající se obsahu telefonních hovorů. Obviněný totiž ve svém dovolání netvrdí, že by soudy v předchozím řízení vycházely z něčeho, co by v těchto telefonních hovorech nebylo řečeno, ale argumentuje, že soudy obsah těchto hovorů vykládají mylně, že jde o „selektivní a předem hodnotově orientované interpretace“, o „nepřípustně přepjatý významový posun“ apod., což jsou vše kategorie hodnocení důkazů, která vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů náleží především soudu prvního stupně, jak Nejvyšší soud přiblížil shora. Jde tak opět jen nad rámec přezkumu uvést, že ze spisového materiálu, konkrétně ze souvisejícího protokolu o záznamu telekomunikačního provozu, skutečně plynou poznatky uváděné soudy prvního a druhého stupně, přičemž se lze ztotožnit s odvolacím soudem v tom, že samotný obsah této komunikace a její inkriminující charakter je ještě širší, než jak s ním pracují soudy (srov. bod 61 odvolacího rozhodnutí).

45. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, neboť pod něj ani nebylo možné podřadit žádnou dovolací námitku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

46. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí druhého stupně spočívalo na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.

47. Pod zmíněný dovolací důvod, v jehož rámci je Nejvyšší soud vázán skutkovým zjištěním soudů v předchozím řízení, byla podřaditelná námitka R. Š. a P. H. týkající se hodnocení jejich zavinění a vědomosti o zapojení do trestné činnosti, což souviselo i s naplněním znaků jejich trestné součinnosti (konkrétně spolupachatelství). Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.

48. Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že hmotněprávní závěr o zavinění obviněných ve formě úmyslu vyplývá z okolností skutkového zjištění, kterým je Nejvyšší soud v rámci uplatněného dovolacího důvodu, a to i vzhledem k neúspěšným námitkám obviněných do hodnocení důkazů. Z těchto skutkových zjištění, k čemuž Nejvyšší soud odkazuje na shora obsaženou část tohoto rozhodnutí věnovanou dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyplývá, že oba obvinění museli vzhledem k jejich zapojení a roli v trestné činnosti vědět o tom, že dochází k prodeji deklarovaných minerálních olejů jako motorové nafty, přičemž současně věděli, že se na takové činnosti podílejí s dalšími osobami, a to přinejmenším s těmi, které je instruovaly (bod 219 prvostupňového rozhodnutí).

49. V hmotněprávní rovině se tak jako správné jeví učiněné hodnocení, se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje, podle něhož tito obvinění jednali v úmyslné formě zavinění, a to přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Stejně tak lze z uvedených okolností bez obtíží vyvodit, že jednali i v tzv. společném úmyslu, což je podmínkou spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Obvinění totiž skutečně museli být přinejmenším srozuměni s trestněprávní povahou jejich jednání (společného více osobám), stejně jako o jeho možných následcích pro zájmy chráněné trestním zákonem, a přesto ve svém jednání setrvali.

50. Lze dodat, že pro zmíněný závěr (hmotněprávní posouzení) je nerozhodný způsob dělení případného zisku (viz tvrzení obviněného R. Š., podle níž neměl z trestné činnosti nad rámec mzdy žádný majetkový prospěch), neboť takový znak ani není součástí aplikované skutkové podstaty.

51. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná, což ve velké míře souvisí i s tím, jak nicméně již Nejvyšší soud zmínil, že v podstatě navazovala na uplatněné procesněprávní námitky týkající se důkazního řízení, se kterými se však Nejvyšší soud neztotožnil, resp. je ani nemohl podřadit pod žádný zákonný dovolací důvod.

52. Pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod naopak nebyla podřaditelná námitka nedostatečného odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, která byla společná všem obviněným.

53. Jen nad rámec přezkumu tak Nejvyšší soud shodně s odvolacím soudem (viz bod 50 odvolacího rozhodnutí) uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně splňuje zákonné požadavky na jeho kvalitu podle § 125 odst. 1 tr. ř. Zejména je třeba uvést, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, jakým jednáním obvinění naplnili znaky trestného činu i ze kterých důkazů tyto závěry plynou. Nelze se tak zejména ztotožnit s názorem obviněného P. H., jenž ve svém dovolání tvrdil, že je „zcela nejasné, jakým konkrétním jednáním se měl právě on trestného činu dopustit“. Stejně tak je třeba v rozporu s tvrzením obviněného Radka Škrovánka uvést, že rozhodnutí soudu prvního stupně poskytlo dostatečný prostor pro obviněné, aby se vymezili vůči skutkovým i hmotněprávním závěrům, čehož nakonec i využili zejména v řízení o odvolání, avšak vrchní soud (alespoň pokud jde o jeho poslední rozhodnutí) jejich námitkám nevyhověl. Stejně jako jim v míře, ve které byly opakovány v dovoláních, nevyhovuje ani Nejvyšší soud.

54. Současně s tím lze mít zato, že zmíněné zákonné požadavky byly naplněny spíše v nižším potřebném rozsahu, jak nakonec důrazně naznačil i odvolací soud (opět bod 50 odvolacího rozhodnutí). Zvláště část odůvodnění, která staví skutková zjištění do souvislostí a vyvozuje z jejich řetězce hmotněprávní závěry, by jistě mohla být rozpracovaná šířeji, k čemuž v této věci přispěl až odvolací soud ve svém bližším odůvodnění při vypořádávání odvolacích námitek. I tak však je třeba hodnotit, že z hlediska zákonných požadavků je odůvodnění soudu prvního stupně dostačující.

55. Pod uplatněný dovolací důvod nakonec nebylo možné podřadit ani námitku nepřiměřeného trestu uplatněnou obviněným R. Š.

56. K tomu Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod, který však obviněný ve svém dovolání ani neuvedl, přitom může být naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Takové tvrzení ovšem obviněný nepředkládá (a ani by pro něj nebyl dán podklad), resp. o tento dovolací důvod svoji argumentaci neopírá. S odkazem na (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom ve vztahu k výroku o trestu namítat jen pochybení v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Ani uvedené vady však obviněný netvrdí (a opět by pro to ani nebyl dán podklad). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, resp. § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak není možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015). To nakonec i sám obviněný uznává v textu svého dovolání.

57. Lze dodat, že zásah dovolacího soudu by ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným tak, že by to již představovalo porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku, jímž je v nejkoncentrovanější podobě právě uložený trest. Podle čl. 4 Ústavy jsou přitom základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, což platí tím spíše, jde-li o základní ústavně zakotvená práva. Nejvyšší soud proto musí vykládat ustanovení trestního řádu – včetně ustanovení o dovolacích důvodech – způsobem, který nevyvolává kolizi s ústavním pořádkem a při kterém je dán průchod mimo jiné ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 736/2022). Společně s tím Nejvyšší soud není lhostejný k vytýkaným vadám délky trestního řízení, a v tomto smyslu přiměřenosti trestu, které byť formálně nemohou naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů, jsou s to zasáhnout do práva na spravedlivý proces obviněného.

58. Nicméně ani při zohlednění výjimečně možného postupu v dovolacím řízení není namístě dovodit jakékoli pochybení. Odvolací soud, který obviněnému v konečném důsledku ukládal trest, totiž řádně odůvodnil své úvahy při stanovení druhu a výměry trestu, přičemž zohlednil jednak to, že se obviněný trestného činu dopustil v podřízeném postavení, jednak i to, že dosud nebyl soudně trestán, na což obviněný upozorňoval především. Stejně tak odvolací soud zohlednil i délku trestního řízení, kterou obviněný také zdůraznil a pro kterou odvolací soud použil označení „subjektivní průtahy“, zřejmě neboť měla vyplývat z činnosti obecných soudů (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 296/04, uveřejněný pod č. 107/2004 Sb. n. a u.). Nakonec v daném směru odvolací soud podrobil postup prvostupňového soudu kritice ve svém rozsudku v této věci ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 2 To 84/2025. V návaznosti na to i další okolnosti odvolací soud přistoupil stran (mimo jiné) tohoto obviněného k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve výměře 4 roky a 6 měsíců. Podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku mu přitom hrozil trest odnětí svobody v sazbě od 5 do 10 let. S úvahami odvolacího soudu, na které lze v tomto rozsahu plně odkázat, se pak Nejvyšší soud, byť jen nad rámec přezkumu, plně ztotožňuje. Uložený trest, a to ani v kombinaci s trestem propadnutí věci, v této podobě vzhledem k okolnostem případu nelze považovat za nepřiměřeně přísný, natož natolik přísný, že by zasahoval do ústavních práv obviněného.

59. Pokud pak obviněný namítal, že nedostal mírnější trest než obviněná J. Ř., která jeho činnost řídila, pak Nejvyšší soud jen stručně poukazuje jednak na to, že trest je vždy nutné individualizovat podle podmínek uvedených zejména v ustanovení § 39 a násl. tr. zákoníku, což zjednodušený náhled prezentovaný obviněným vylučuje, a jednak, resp. návazně na to, že trest byl této obviněné ukládán zvláště mírný vzhledem k jejímu závažnému zdravotnímu postižení (viz body 18 a násl. rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 2 To 84/2025).

60. S tvrzením obviněného, nepodřaditelným pod uplatněný dovolací důvod, by tak ani nebylo možné se ztotožnit.

61. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

62. Obvinění R. Š. a P. H. ve svých dovoláních odkázali i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo protože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

63. Protože obvinění v textu dovolání nenamítli žádné procesní vady při přijetí odvolacího rozhodnutí a všechny další námitky jsou buď nepodřaditelné, nebo zjevně neopodstatněné, je neopodstatněné i tvrzení tohoto dovolacího důvodu, neboť je evidentně vázaný na zbylé námitky v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 Tdo 369/2022, bod 24.), jejichž naplnění Nejvyšší soud neshledal.

64. Ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tak nebyl naplněn.

IV. Závěr

65. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud odmítl dovolání všech obviněných, a to dovolání R. Š. a P. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání Radka Škrovánka podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

66. S ohledem na přijaté závěry a současně s ohledem na časový průběh dovolacího řízení před Nejvyšším soudem (dovolání obviněných byla Nejvyššímu soudu předložena dne 24. 6. 2026) nebylo důvodu vyhovět podnětu obviněného R. Š. na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.

Poučení

Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 5. 8. 2026 JUDr. Radek Doležel předseda senátu