7 Tdo 600/2026

Rubrum

7 Tdo 600/2026-1015 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný Milan Johanides proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 13 To 197/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 67/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Milana Johanidese odmítá.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 T 67/2024-885, byl obviněný Milan Johanides uznán vinným přečinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 4 tr. zákoníku (pozn.: ve znění účinném do 31. 12. 2025), za který byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, celkem tedy 100 000 Kč. Dále byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Jako přečin dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 4 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Ústí nad Orlicí spočíval v podstatě v tom, že obviněný v České Třebové jako jediný jednatel obchodní společnosti JOHAN-CZECH, spol. s r. o., získal dotaci pro jmenovanou obchodní společnost ve výši 4 500 000 Kč ze státního rozpočtu na výstavbu osmi podporovaných bytů, na základě čehož byla ve dnech 17. 10. 2017 a 5. 12. 2017 na bankovní účet jmenované obchodní společnosti vyplacena část dotace ve výši 248 528,70 Kč a ve výši 147 348 Kč, tj. celkem 395 876,70 Kč na úhradu daně z přidané hodnoty za přijatá zdanitelná plnění, obviněný vědomě nezajistil v rámci přenesené daňové povinnosti podle § 92a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2017 řádné splnění této daňové povinnosti, čímž porušil podmínku dotace uvedenou v rozhodnutí o poskytnutí dotace, a dále nedodržel stanovený termín ukončení financování akce ze všech zdrojů stanovený do 28. 2. 2019, přičemž finanční prostředky získané účelovou dotací si ponechal a využil je blíže nezjištěným způsobem, čímž způsobil České republice zastoupené Ministerstvem pro místní rozvoj škodu ve výši 395 876,70 Kč.

3. Odvolání obviněného podané proti všem výrokům bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (odvolací soud) ze dne 30. 9. 2025, č. j. 13 To 197/2025-962, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

4. Obviněný podal dovolání proti usnesení odvolacího soudu, a to s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nesouhlasil se závěry soudů, že bylo prokázáno jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu a že jeho obhajoba stran subjektivní stránky činu byla vyvrácena. Vyjádřil se k odůvodnění usnesení odvolacího soudu s tím, že v odstavcích č. 17-20 se vůbec netýkalo skutku, za který byl odsouzen. Konstatoval, že obchodní společnost SELLA, spol. s r. o., odpovídala za řádný průběh procesu plnění dotačních podmínek a přitom fatálně selhala. Daňové a účetní povinnosti za něj řešil daňový poradce, kterému plně důvěřoval a za tím účelem mu dodával podklady. Obviněný se tak oprávněně spoléhal na to, že pokud pověřil plněním daňových povinností odborníka, budou jeho povinnosti vyřízeny s odbornou péčí. Své daňové povinnosti plnil podle toho, jaké pokyny od odborníka obdržel. Jeho pochybení tak nespočívá v úmyslném jednání, nýbrž v omylu při aplikaci daňových předpisů, jelikož vycházel z odborného výkladu daňových norem prezentovaného jeho poradcem. Uvedl, že nebylo ani zjištěno, která konkrétní osoba podklady dodané obviněným ke zpracování daňového přiznání zpracovala. Kromě toho z těchto podkladů měl daňový poradce jakožto odborník zjistit relevantní informace (především že šlo o dotaci), které byly důležité pro řádné daňové podání. Obviněný se proto mohl spolehnout na to, že přijal dostatečná opatření pro to, aby nezpůsobil následek relevantní z hlediska trestního práva. Jeho jednání je tak kryto nanejvýš nedbalostním zaviněním. Na správnost takového závěru má ukazovat i fakt, že obviněný měl finanční prostředky z dotace v době splatnosti daně z přidané hodnoty stále k dispozici, neměl tedy žádný důvod daň nezaplatit. V závěru s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe uvedl, že za své nedbalostní jednání byl již opakovaně sankcionován, neboť musel zaplatit zákonné penále a sankční odvod za porušení rozpočtové kázně. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že účetnictví obchodní společnosti JOHAN-CZECH, spol. s r. o., zpracovávala obchodní společnost AGENTURA SOMA, v. o. s., za kterou jednal svědek V. S. Ten mj. vypověděl, že o dotaci v rozhodné době nevěděl, a proto nebyla zaúčtována. Obviněný dotyčného svědka vůbec neinformoval o poskytnutí dotace. Současně však obviněný věděl o tom, že v souvislosti s dotací musí vyřešit otázku zaplacení daně z přidané hodnoty, neboť ho o tom informovali svědci I. M. a J. Š., kteří vystupovali za obchodní společnost SELLA, spol. s r. o., jako administrátora dotace. Těmto svědkům obviněný dokonce tvrdil, že jeho účetní má na otázku zaplacení daně z přidané hodnoty jiný názor, což nebyla pravda. Jestliže za této situace použil dotaci účelově poskytnutou na zaplacení daně z přidané hodnoty jiným nezjištěným způsobem, nemůže se zbavit trestní odpovědnosti za žalovaný přečin. Obviněný věděl o podmínkách poskytnutí dotace včetně toho, že musí řádně splnit své daňové povinnosti ohledně daně z přidané hodnoty, což úmyslně nesplnil a vyplacené dotační prostředky použil jinak. Rozhodná skutková zjištění tak svědčí o tom, že obviněný jednal přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu Nejednal ve skutkovém omylu, jelikož znal všechny skutkové okolnosti významné z hlediska zákonných znaků žalovaného přečinu dotačního podvodu. Státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř. i s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Na úvod je třeba uvést, že dovolací námitky obviněného z převážné části opakují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval v předchozích fázích trestního řízení a s níž se soudy bezezbytku vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat.

8. Dále je namístě připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen ze zákonem striktně vymezených důvodů, zejména k nápravě závažných hmotně právních vad rozhodnutí. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předmětem posouzení je zde skutek a jeho rozhodné okolnosti, jak je zjistily soudy, nikoli jak je prezentuje dovolatel.

9. Obviněný nezpochybňoval naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 4 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), jehož se dopustil ten, kdo použil v nikoli malém rozsahu prostředky získané účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený účel a způsobil takovým činem větší škodu.

10. Námitku nenaplnění subjektivní stránky trestného činu obecně lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný ji však stavěl na jiné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy. V rozporu se závěry soudů namítal, že se svědky J. Š. a I. M. odvod daně z přidané hodnoty neřešil a že vycházel z informací svého daňového poradce, kterému dodal veškeré relevantní podklady a informace, a že jednal v omylu, protože nevěděl o povinnosti odvést daň z přidané hodnoty. To vše bylo provedenými důkazy vyvráceno, jak soudy vyložily. Při akceptaci jejich skutkových závěrů je zřejmé, že obviněný jednal zaviněně, a to minimálně v nepřímém úmyslu.

11. Nejvyšší soud připomíná, že podle zjištění soudů obviněný věděl, že má shora uvedené finanční částky vyplacené na účet obchodní společnosti JOHAN-CZECH, spol. s r. o., v nejbližším zdaňovacím období týkajícím se daně z přidané hodnoty odvést finančnímu úřadu, na tuto povinnost jej opakovaně upozorňovali pracovníci obchodní společnosti SELLA, spol. s r. o., I. M. a J. Š., kteří měli na starosti administraci dotace. Obviněný se však úmyslně rozhodl daň neuhradit, což také těmto svědkům sdělil, a to s nepravdivým odůvodněním, že jeho účetní má na věc jiný názor než oni. Tomuto „účetnímu“, resp. obchodní společnosti AGENTURA SOMA, v. o. s., která obchodní společnosti JOHAN-CZECH, spol. s r. o., v této době spravovala účetnictví a daně, se přitom o dotaci ani o s tím související povinnosti odvést daň z přidané hodnoty vůbec nezmínil. Jeho následná obhajoba, že myslel, že si účetní z poskytnutých dokladů tuto povinnost sám dovodí, a že k neodvedení předmětné daně došlo v důsledku pochybení účetního (nevynaložení odborné péče), byla provedenými důkazy vyvrácena jako účelová. Obviněný tuto zásadní informaci svému účetnímu vědomě zatajil, což vyplynulo z kontextu všech provedených důkazů, především z výpovědi svědka V. S. i z výše zmíněné reakce obviněného na upozornění ze strany pracovníků administrátorské obchodní společnosti. Soudy tak dospěly k logickému závěru, že obviněný věděl, za jakým účelem byly obchodní společnosti JOHAN-CZECH, spol. s r. o., částky v celkové výši 395 876,70 Kč zaslány a že má tato jeho obchodní společnost povinnost odvést daň z přidané hodnoty. Navzdory tomu záměrně neposkytl účetnímu obchodní společnosti relevantní informace potřebné k tomu, aby tato povinnost mohla být splněna. Pro posouzení celkového kontextu jednání obviněného z hlediska subjektivní stránky (i z hlediska subsidiarity trestní represe) odvolací soud v odst. 17 a násl. svého rozhodnutí správně připomněl některé okolnosti nakládání s předmětnou dotací, z nichž vyplynulo, že významná část dotace zřejmě byla použita na správci daně neznámý účel a nikoliv na úhradu dodavatelských faktur, tedy že se získanými finančními prostředky bylo manipulováno v rozporu s podmínkami udělené dotace, na čemž se obviněný vědomě podílel.

12. Při znalosti všech rozhodných skutečností tedy obviněný věděl, že neodvedením daně může způsobit porušení či ohrožení zájmu chráněného zákonem, konkrétně zájmu na ochraně poskytování dotací a jejich účelového určení, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Soudy správně uzavřely, že subjektivní stránka byla obviněným ve vztahu k základní i kvalifikované skutkové podstatě uvedené v § 212 odst. 2, 4 tr. zákoníku naplněna přinejmenším v eventuálním úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], byť z hlediska kvalifikované skutkové podstaty by postačovalo i nedbalostní zavinění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby [§ 17 písm. a) tr. zákoníku].

13. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že skutečnosti, že obviněný měl v době splatnosti daně z přidané hodnoty stále peníze z dotace k dispozici a že nebylo zjištěno, která konkrétní osoba v rámci obchodní společnosti AGENTURA SOMA, v. o. s., zpracovávala účetní podklady za účelem daňového přiznání, jsou ve vztahu k otázce zavinění nepodstatné.

14. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byla relevantně uplatněna námitka týkající se zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen i princip použití trestního práva jako ultima ratio, z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech zásadně společensky škodlivých mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Neuplatnění trestní odpovědnosti z důvodu subsidiarity trestní represe je možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). S ohledem na způsob, jakým obviněný v posuzované věci jednal, i na výši způsobené škody je zjevné, že nejde o skutek, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti, naopak se jedná o standardní trestněprávně relevantní protiprávní jednání.

15. Skutečnost, že obviněný byl již postižen finančním úřadem, přičemž mu kromě povinnosti uhradit zkrácenou daň bylo uloženo i penále, nemůže na výše uvedeném nic změnit. Jen z důvodu sankce uložené v jiném řízení nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně společnosti prostředky trestního práva. Dále je nutno uvést na pravou míru, že penále bylo obviněnému stanoveno nejen za porušení povinnosti, jež byla předmětem posuzovaného skutku, nýbrž především za řadu dalších pochybení, v jejichž důsledku bylo konstatováno porušení rozpočtové kázně a vyměřen odvod (penále) do státního rozpočtu. Kromě toho uložení penále je předvídatelný následek porušení norem finančního práva, které se vztahuje jednak na situaci, kdy nedošlo k spáchání trestné činnosti, ale i situaci, kdy došlo ke spáchání trestné činnosti. Jedná se tedy o sankci sui generis, která primárně postihuje porušení norem finančního práva bez ohledu, zda došlo ke spáchání trestné činnosti či nikoliv. Lze tak uzavřít, že ani zaplacení penále nebylo důvodem pro to, aby nebyla uplatněna trestní odpovědnost obviněného.

16. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. 7. 2026 JUDr. Josef Mazák předseda senátu