7 Tdo 602/2026

Rubrum

7 Tdo 602/2026-578 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání obviněného M. N. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 55 To 228/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 56/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 1 T 56/2024, byl obviněný M. N. uznán vinným jednáním pod body 1–4 zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a jednáním pod bodem 5 přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Za jednání pod body 1–4 mu byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 5 T 176/2021-64, jakož i další rozhodnutí na něj navazující. Za jednání pod bodem 5 mu byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Uvedeného trestného činu se dopustil v podstatě tím, že dne 30. 4. 2021 v XY vylákal od poškozené M. P. pod záminkou návratné zápůjčky částku 150 000 Kč, ač již od počátku jednal v úmyslu peníze nevrátit; v období od 1. 6. 2020 do 18. 5. 2021 ve XY pod smyšlenými legendami o své činnosti pro tajné služby vylákal od poškozeného J. B. nejméně 550 000 Kč; v období od 6. 1. 2017 do 31. 10. 2019 v XY pod nepravdivými tvrzeními, že pracuje pro Policii České republiky a Armádu České republiky a disponuje majetkem v zahraničí, získal od poškozené P. N. finanční prostředky a další plnění v celkové hodnotě 532 035 Kč; v době od dubna 2020 do listopadu 2021 v XY pod záminkami souvisejícími s údajnou službou u ozbrojených složek a existencí zlaté cihly uložené v Anglii vylákal od poškozené M. H. částku 100 000 Kč; a v době od 1. 7. 2021 do 1. 9. 2022 v XY a jinde pod různými smyšlenými záminkami, zejména o své účasti na bojových akcích na Ukrajině a očekávané finanční odměně, vylákal od poškozené B. P. finanční prostředky nejméně ve výši 374 000 Kč, přičemž ve všech případech jednal v úmyslu se na úkor poškozených obohatit a způsobit jim majetkovou škodu.

3. K odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 55 To 228/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, přičemž ve vztahu ke skutku týkajícímu se poškozené P. N. věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 jednak ve formě pokračujícího trestného činu spočívajícího v jednáních vůči poškozeným M. H., K. Z., M. P. a J. B., jednak samostatným přečinem podvodu vztahujícím se k jednání vůči poškozené B. P. Za tato jednání mu uložil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a současně zrušil výrok o vině, trestu a náhradě škody z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 5 T 176/2021. Současně nově rozhodl o náhradě škody vůči jednotlivým poškozeným.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný M. N. podal prostřednictvím obhájce dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, a napadl jím výrok o vině i navazující výroky o trestu a náhradě škody. Dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění určující naplnění znaků trestného činu jsou podle něj ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ve vztahu k nim nebyly bezdůvodně provedeny navržené podstatné důkazy a rozhodnutí současně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, zejména pokud jde o závěr, že již při převzetí jednotlivých plnění jednal v podvodném úmyslu. Obviněný namítl, že dlouhodobě popírá trestněprávně relevantní podvodný úmysl a připouští pouze některé civilní dluhové vztahy, nikoli to, že by od počátku vylákal peněžní prostředky podvodně.

5. Podle dovolací argumentace obviněného soudy založily závěr o vině převážně na výpovědích poškozených, které považovaly za věrohodné, aniž by tyto výpovědi byly v podstatných znacích podpořeny takovým řetězcem přímých či nepřímých důkazů, jenž by bezpečně vylučoval jinou verzi skutkového děje. Rozhodující skutkový závěr, že již v okamžiku převzetí peněz jednal v přímém úmyslu uvést poškozené v omyl a peníze jim nevrátit, podle něj nebyl založen na přímém důkazu, nýbrž na zpětné interpretaci jeho pozdějšího jednání, osobních poměrů, zadluženosti a problematického životního stylu. Takový postup považuje za nedostatečný zejména proto, že mezi ním a poškozenými existovaly osobní, partnerské nebo přátelské vztahy, probíhala dlouhodobá komunikace, část plnění byla poskytována neformálně bez písemné dokumentace a obviněný od počátku tvrdil, že nešlo o podvodné vylákání peněz, ale o pomoc, půjčky nebo plnění v rámci osobních vztahů a zamýšlených společných aktivit.

6. Soudům obviněný vytkl, že skutkové závěry o subjektivní stránce vystavěly na tom, že neměl stabilní příjem, byl zadlužen a peníze následně nevrátil, což podle něj samo o sobě nemůže prokazovat, že již při převzetí jednotlivých částek věděl, že svým závazkům nedostojí. Dovolatel zdůraznil, že samotné nesplnění závazku ani špatná finanční situace dlužníka nejsou bez dalšího důkazem podvodného úmyslu při převzetí plnění, a uzavřel, že soudy podle něj nahradily důkaz o subjektivní stránce domněnkou odvozenou z pozdějšího vývoje vztahů a platební neschopnosti.

7. Ve vztahu k výpovědím poškozených namítl, že v situaci, kdy tvoří rozhodující usvědčující podklad, bylo třeba jejich věrohodnost a přesnost hodnotit mimořádně pečlivě. Poukázal na to, že poškození mezi sebou následně komunikovali, někteří se navzájem kontaktovali, existovala společná iniciativa vůči jeho osobě a skutkové děje se odehrávaly v dlouhém časovém úseku v rámci osobních vztahů, což podle něj zvyšovalo požadavek na obezřetné hodnocení jejich výpovědí. Pouhá podobnost tvrzení více poškozených podle dovolatele nedokazuje jejich pravdivost, jestliže jejich poznatky mohly být ovlivněny vzájemným kontaktem a dodatečným sdílením informací. Výslovně poukázal na to, že u poškozeného J. B. nebylo podle něj zjištěno, zda vůbec disponoval částkou 550 000 Kč, neboť z toho, že zasílal prostředky na účet v Anglii, nelze dovodit, že měl k dispozici takovou částku, a ve vztahu k poškozeným M. H. a B. P. namítl, že soudy jejich výpovědi převzaly nekriticky bez dalšího prověřování.

8. Dovolatel dále uplatnil výhradu k neprovedení jím navržených důkazů, jimiž chtěl prokazovat své soužití s dotčenými osobami a zejména harmonický charakter vztahů s jednotlivými partnerkami. Odvolacímu soudu vytkl, že tyto návrhy odmítl s tím, že se nevztahují k projednávané trestné činnosti, ačkoli podle dovolatele mohly objasnit celkový charakter vztahů a význam plnění poskytovaných v jejich rámci. Takový postup označil za selektivní hodnocení důkazů v jeho neprospěch a za nedostatečně odůvodněné odmítnutí důkazních návrhů.

9. Zároveň namítl rozdílnou intenzitu dokazování u jednotlivých skutků, které se lišily časově, povahou vztahu s konkrétní poškozenou nebo poškozeným, formou předání prostředků i mírou listinného podložení. Soudům vytkl, že přesto učinily souhrnný závěr o jednotném podvodném modelu a přenesly jej i na skutky, v nichž podle něj neexistovala písemná smlouva nebo jiný jednoznačný doklad o právním důvodu plnění, poškození připouštěli blízký či partnerský vztah, část peněz měla být poskytována postupně, neformálně a v hotovosti a některé nároky vznikaly v rámci soužití nebo plánovaných obchodních aktivit.

10. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu, neboť skutkové okolnosti podle něj nejvýše prokazují, že vystupoval nepravdivě, vytvářel nereálné legendy o své práci a majetkových poměrech, vedl neuspořádaný život a své závazky následně neplnil, nikoli však to, že by při každé majetkové dispozici již neměl v úmyslu dostát svému závazku. Část jednání měla být podle něj posouzena nanejvýš jako občanskoprávní závazkový vztah, případně jako jednání neetické či sociálně nepřijatelné, nikoli bez dalšího jako trestný čin. Ve vztahu k poškozené M. P. zvláště namítl, že soudy nezohlednily jeho následné jednání spočívající v zaslání splátkového kalendáře, jež mělo být doloženo podacím lístkem.

11. K bodu 5 výroku uvedl, že i zde soud vycházel z podvodného úmyslu od počátku, ačkoli část jednání probíhala v rámci osobního vztahu, s opakovaným dobrovolným poskytováním prostředků, užíváním platebních karet a průběžným soužitím; podstatnou otázkou podle něj bylo, zda byl prokázán podvodný úmysl v době jednotlivých majetkových dispozic, nebo zda soud pouze zpětně kriminalizoval rozpad soukromého vztahu a následné nesplnění slibů. K dovolání obviněný označil jako nový důkaz nahrávku pořízenou dne 18. 3. 2026 po jednání odvolacího soudu, na níž má být zachycen hovor mezi ním a poškozeným B., který měl podle obviněného uvádět, že tvrzení ohledně ostatních poškozených jsou nesmysly.

12. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný namítl, že pokud neobstojí výrok o vině, nemohou obstát ani navazující výroky o trestu a náhradě škody; nadto uvedl, že úvahy o trestu vycházejí z výrazně negativního hodnotícího obrazu jeho osoby vytvořeného na podkladě skutkových závěrů, které podle něj neobstojí. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, v odpovídajícím rozsahu také rozsudek soudu I. stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, který ve věci rozhodoval v předcházejícím stupni, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

13. Státní zástupce ve vyjádření k dovolání nejprve rekapituloval, že obviněný podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 55 To 228/2025, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 1 T 56/2024. Uvedl, že obviněný formálně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., avšak argumentoval podle státního zástupce shodně jako v předchozích stadiích trestního řízení, když popřel existenci podvodného úmyslu a připustil pouze některé civilní dluhové vztahy. Státní zástupce zdůraznil, že dovolání je vystavěno na opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy podle jeho názoru dostatečně a správně vypořádaly, a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě námitky již uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

14. Dále připomněl povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., přičemž nestačí dovolací důvod pouze formálně označit, ale konkrétní námitky mu musí odpovídat i obsahově. V této souvislosti odkázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 5 Tdo 225/2003, podle něhož je v dovolacím řízení možné přezkoumávat jen ty výroky, proti nimž bylo dovolání podáno, a pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.

15. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný jej uplatnil v první a třetí alternativě, tedy jako tvrzení, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a jako tvrzení vady opomenutých důkazů. Podle státního zástupce však dovolání neobsahuje skutečnou námitku, kterou by obviněný fakticky rozporoval konkrétní skutková zjištění soudů a tvrdil jejich nesoulad s některým provedeným důkazem. Námitky, jimiž obviněný zpochybňuje subjektivní stránku a tvrdí, že výpovědi poškozených jsou nevěrohodné a nedostatečné pro dovození podvodného úmyslu, podle státního zástupce pod první alternativu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

16. Naproti tomu připustil, že pod třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu lze podřadit námitku bezdůvodného neprovedení některých navržených důkazů, které měly podle obviněného význam pro objasnění jeho vztahů s poškozenými a subjektivní stránky, avšak tuto námitku považoval za zjevně neopodstatněnou. K tomu uvedl, že dokazování není určováno přáním stran a soud není povinen provést každý důkazní návrh, nýbrž musí objasnit skutkový stav v rozsahu nevzbuzujícím důvodné pochybnosti; odkáže-li na nadbytečnost nebo nedostatek důkazního potenciálu navrženého důkazu, musí to přesvědčivě odůvodnit. Podle státního zástupce soudy v této věci žádný důkazní návrh nepominuly, nýbrž jej posoudily z hlediska důležitosti a nezbytnosti a jeho neprovedení odůvodnily zjevnou nadbytečností a chybějícím důkazním potenciálem.

17. To se podle něj týkalo zejména požadavků na čtení listinných důkazů, fotografií, dokladů týkajících se spotřebního zboží a komunikace. Státní zástupce se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že vztahy mezi obviněným a jednotlivými poškozenými byly v míře potřebné pro posouzení subjektivní stránky objasněny dostatečně a že případné drobné dary nebo nákupy ve prospěch poškozených byly marginální a nemohly obviněného zbavit trestní odpovědnosti, naopak podle něj zapadaly do způsobu jednání, jímž u poškozených vzbuzoval důvěru, aby od nich následně pod různými legendami vylákal další prostředky.

18. Námitku zpochybňující existenci podvodného úmyslu státní zástupce podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; s velkou dávkou tolerance pod něj podle něj lze podřadit i tvrzení, že šlo jen o civilní dluhové vztahy, které vnímal jako poukaz na zásadu subsidiarity trestní represe. Obě námitky však považoval za neopodstatněné. K subjektivní stránce uvedl, že se jí již přiléhavě zabývaly oba soudy a že existence podvodného úmyslu je prokázána výpověďmi svědků a listinnými důkazy vztahujícími se k půjčkám, osobě obviněného a jeho poměrům.

19. Podle státního zástupce poškození poskytovali obviněnému finanční prostředky pod vlivem jím tvrzených nepravdivých a zatajovaných údajů o jeho skutečné finanční situaci a postavení, případně i pod vlivem předstírané náklonnosti. Záminky, jimiž obviněný žádosti o peníze odůvodňoval a jimiž sám sebe vykresloval jako hodnověrnou osobu se stabilním postavením, byly podle státního zástupce v naprosté většině smyšlené a nereálné, přičemž vylákání prostředků bylo usnadněno citovou náklonností některých poškozených. Státní zástupce připustil, že někteří poškození nemuseli vždy označovat poskytované prostředky jako půjčku a že s výjimkou poškozené P. nebyla stanovena přesná splatnost, avšak z jejich výpovědí podle něj plyne, že očekávali vrácení poskytnutých peněz, obviněného k tomu vyzývali a on je utvrzoval, že jim peníze vrátí. To vše se mělo odehrávat za situace, kdy obviněný nepracoval, nepodnikal a nedisponoval reálnými prostředky, z nichž by dluhy uhradil, přičemž nenabídl rozumné vysvětlení, z čeho by závazky mohl splnit. Závěr soudů, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, proto státní zástupce označil za přiléhavý.

20. K námitce soukromoprávního charakteru vztahů odkázal na odůvodnění odvolacího soudu a dodal, že zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, existuje-li norma jiného právního odvětví umožňující nápravu. Uplatnění této zásady je podle něj namístě jen výjimečně, pokud čin z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu; v této souvislosti odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1401/2015. Jednání obviněného za takový výjimečný případ nepovažoval, protože podle něj odpovídá typově obdobným případům přečinů podvodu spáchaným srovnatelným způsobem a stejnou formou zavinění.

21. K výrokům o trestu a náhradě škody již státní zástupce nepovažoval za nutné se blíže vyjadřovat, neboť obviněný k nim podle něj neuvedl nic konkrétního kromě tvrzení, že neobstojí, pokud bude nesprávně posouzena vina. Uzavřel, že některé námitky nelze pod uplatněné dovolací důvody podřadit a ostatní postrádají opodstatnění, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal přípustnost dovolání. Dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti těm výrokům rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 55 To 228/2025, jimiž bylo pravomocně nově rozhodnuto o vině, trestu a navazujících výrocích ve vztahu k jednáním vůči poškozeným M. H., K. Z., M. P., J. B. a B. P. Naopak v části, v níž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně skutku týkajícího se poškozené P. N. a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k novému projednání a rozhodnutí, nejde o pravomocné rozhodnutí ve věci samé způsobilé dovolacího přezkumu. Tato část řízení tedy nebyla předmětem meritorního dovolacího přezkumu.

23. Dovolání v přípustném rozsahu podal obviněný jako osoba oprávněná prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], ve lhůtě a na místě stanovených zákonem (§ 265e tr. ř.) a splňuje obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

24. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

26. Úvodem je potřeba akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

27. Z uvedeného vymezení přípustnosti dovolání současně plyne, že Nejvyšší soud se v dovolacím řízení nezabýval námitkami vztahujícími se k části skutku, která se týká poškozené P. N., neboť v této části odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a řízení zde dosud neskončilo pravomocným rozhodnutím ve věci samé. Pokud dovolací argumentace obviněného dopadala i na tuto část věci, nemohla být v tomto řízení předmětem věcného přezkumu.

28. Nejvyšší soud z podaného mimořádného opravného prostředku seznal, že pod uplatněné dovolací důvody jsou formálně podřaditelné zejména námitky směřující proti právnímu závěru o existenci podvodného úmyslu a proti posouzení věci jako trestného činu podvodu, včetně výhrady, že šlo jen o civilní dluhové vztahy; tyto námitky spadají pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou formálně podřaditelné námitky zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s důkazy a námitky nedůvodně neprovedených podstatných důkazů, zejména pokud se vztahují k prokázání výše škody, předání peněz, věrohodnosti zásadních výpovědí a okolnostem významným pro subjektivní stránku.

29. Naopak mimo rámec dovolacích důvodů stojí ty části dovolání, v nichž obviněný pouze polemizuje s hodnocením důkazů, prosazuje vlastní skutkovou verzi, obecně namítá porušení zásady in dubio pro reo bez vazby na konkrétní vadu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předkládá nový důkaz k prosazení jiné skutkové verze nebo brojí toliko proti přiměřenosti uloženého trestu a navazujícím výrokům bez samostatné hmotněprávní argumentace. Dovolací soud se proto postupně k uvedeným výtkám vyjádří. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v obecné rovině podřadit ty námitky obviněného, jimiž tvrdí zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, a dále výhrady, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, které měly být významné pro posouzení subjektivní stránky a povahy vztahů mezi obviněným a poškozenými. Obviněný v tomto směru namítl zejména to, že závěr o jeho vině byl založen převážně na výpovědích poškozených, že tyto výpovědi nebyly dostatečně podpořeny dalšími důkazy, že poškození mezi sebou komunikovali a mohli se vzájemně ovlivnit, a že soudy neprovedly důkazy dokládající jeho soužití s poškozenými, harmonický charakter vztahů, komunikaci, fotografie a doklady o spotřebním zboží.

31. Při posuzování takto uplatněné námitky Nejvyšší soud vycházel z toho, že zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není dán již tím, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, případně že z provedených důkazů dovozuje jinou skutkovou verzi. O takovou vadu by šlo tehdy, pokud by rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu neměla žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, byla by jejich zjevným opakem, postrádala by logickou návaznost na výsledky dokazování, anebo by byla založena na úvahách zjevně svévolných či vnitřně rozporných.

32. Taková situace v projednávané věci nenastala. Skutkové závěry soudů nižších stupňů mají obsahovou oporu v provedených důkazech, zejména ve výpovědích poškozených hodnocených ve spojení s listinnými důkazy a dalšími objektivizujícími podklady. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrné, z jakých důkazů vycházely, proč považovaly výpovědi poškozených v podstatných částech za věrohodné a jak tyto výpovědi zapadaly do ostatního důkazního rámce. Nejde proto o případ, kdy by rozhodná skutková zjištění byla bez důkazní opory nebo byla v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů.

33. Z těchto východisek Nejvyšší soud posoudil jednotlivé výhrady obviněného a dospěl k závěru, že tvrzený zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů dán není. Z rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu vyplývá, že soudy nevycházely pouze z osamocených výpovědí poškozených. Výpovědi poškozených byly hodnoceny ve spojení s listinnými důkazy, zejména s bankovními výpisy, potvrzeními o platbách, uznáním dluhu, čestným prohlášením, smlouvou o úvěru, pokladním dokladem o výběru hotovosti, komunikací, údaji o finančních poměrech obviněného a dalšími listinnými podklady. Soud I. stupně tyto důkazy hodnotil jednotlivě i v souhrnu a odvolací soud následně přezkoumal, zda skutkové závěry mají v provedeném dokazování dostatečnou oporu.

34. Odvolací soud přitom nepostupoval mechanicky. Naopak tam, kde považoval skutková zjištění soudu I. stupně za nedostatečně podložená nebo předčasná, zasáhl ve prospěch obviněného. Ve vztahu ke skutku týkajícímu se poškozené P. N. věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, u poškozené B. P. korigoval rozsah prokázané škody a u poškozené M. H. upravil časové vymezení dokonání činu. Tento postup svědčí o tom, že odvolací soud jednotlivé skutky hodnotil diferencovaně a zohlednil odlišnou důkazní situaci u jednotlivých poškozených.

35. Námitka, že poškození spolu komunikovali a jejich výpovědi mohly být vzájemně ovlivněny, byla odvolacím soudem výslovně posouzena. Odvolací soud uvedl, že tvrzení o konspiraci poškozených nebo jejich domluvě není provedeným dokazováním podloženo, přičemž výpovědi poškozených nejsou jediným usvědčujícím důkazem, neboť jsou podporovány dalšími, zejména listinnými důkazy. Takový postup odpovídá požadavkům judikatury k § 2 odst. 5, 6 tr. ř., podle nichž musí soud hodnotit důkazy jednotlivě i v souhrnu a odsuzující závěr musí spočívat na důkazním stavu vylučujícím rozumné pochybnosti.

36. Ve vztahu k jednotlivým poškozeným je přitom třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů neposuzovaly jejich výpovědi izolovaně, nýbrž ve vazbě na konkrétní podpůrné listinné důkazy a na zjištěný způsob jednání obviněného vůči každé z těchto osob. Výpovědi poškozených byly pokládány za věrohodné právě proto, že v podstatných bodech korespondovaly s objektivními podklady, zejména s bankovními výpisy, potvrzeními o platbách, smlouvou o úvěru, pokladním dokladem, uznáním dluhu, komunikací a dalšími listinami, které soudy hodnotily ve vzájemné souvislosti.

37. Za zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů nelze považovat ani námitku týkající se poškozeného J. B., podle níž nebylo prokázáno, že disponoval částkou 550 000 Kč. Obviněný touto výhradou fakticky zpochybňuje skutkový závěr o rozsahu plnění poskytnutého tímto poškozeným, avšak nepoukazuje na takový obsah provedených důkazů, který by byl s tímto závěrem v přímém a zjevném rozporu. Soudy nižších stupňů nevycházely pouze z izolované výpovědi poškozeného B., ale hodnotily ji ve spojení s listinnými důkazy, zejména bankovními výpisy, potvrzeními o platbách, doklady o nákupech a dalšími listinnými podklady, které podle jejich závěrů potvrzovaly, že poškozený obviněnému poskytoval finanční prostředky postupně a různými formami. Právě proto nebylo podstatné, zda poškozený v určitém jediném okamžiku disponoval celou částkou 550 000 Kč najednou, nýbrž zda provedené důkazy v souhrnu umožňovaly závěr, že v uvedeném období obviněnému prostředky v této celkové výši skutečně poskytl.

38. Odvolací soud se s touto otázkou nevypořádal pouhým odkazem na věrohodnost poškozeného, ale vyšel z toho, že jeho výpověď nachází oporu v objektivizujících listinných důkazech dokládajících jednotlivé peněžní dispozice a okolnosti jejich uskutečnění. Dovolací námitka obviněného tak nesměřuje k existenci zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž k tomu, aby Nejvyšší soud znovu hodnotil důkazy a přijal odlišný skutkový závěr o rozsahu poskytnutých prostředků. Takový postup však dovolacímu soudu nepřísluší, jestliže skutkový závěr soudů nižších stupňů má obsahovou vazbu na provedené důkazy, není jejich opakem, není výsledkem zjevně nelogického hodnocení a není bez důkazní opory.

39. Pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je formálně podřaditelná také námitka tzv. opomenutých důkazů. Ani ta však není důvodná. Judikatura k opomenutým důkazům vyžaduje, aby soud důkazní návrh nepominul a v případě jeho neprovedení vysvětlil, proč jej považuje za nadbytečný, nerelevantní nebo bez potřebného důkazního potenciálu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, zejména nálezu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, odpovídá procesnímu právu obviněného navrhovat důkazy povinnost soudu o těchto návrzích rozhodnout a v případě jejich neprovedení vyložit důvody takového postupu. Neakceptování důkazního návrhu lze založit především na závěru, že tvrzená skutečnost nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, že navržený důkaz není způsobilý tvrzenou skutečnost ověřit ani vyvrátit, anebo že jde o důkaz nadbytečný, neboť daná skutečnost již byla bez důvodných pochybností objasněna jinými důkazy.

40. Odvolací soud těmto požadavkům dostál. Výslovně uvedl, proč nepovažoval za potřebné provádět další fotografie, komunikaci, doklady o spotřebním zboží a obdobné materiály. Vysvětlil, že vztahy mezi obviněným a poškozenými byly v potřebném rozsahu objasněny a že případné dary, nákupy nebo projevy osobního vztahu nemohly zvrátit závěr o podvodném charakteru jednání, neboť mohly naopak zapadat do způsobu, jímž si obviněný u poškozených budoval důvěru. Nejde tedy o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury, nýbrž o řádně odůvodněné neprovedení důkazů, které odvolací soud považoval za nadbytečné.

41. Je třeba dodat, že dovolatel těmito důkazními návrhy nesměřoval primárně k přímému vyvrácení konkrétních majetkových dispozic poškozených, nýbrž k prokázání širšího osobního kontextu vztahů mezi ním a některými poškozenými, zejména jejich soužití, harmonického charakteru vztahů, průběžné komunikace, případných darů, nákupů či jiných projevů osobní blízkosti. Takové okolnosti ovšem soudy nižších stupňů v obecné rovině nezpochybnily; naopak z jejich rozhodnutí vyplývá, že existenci osobních, přátelských nebo partnerských vazeb mezi obviněným a poškozenými vzaly v úvahu. Sporné však nebylo samo navázání či trvání osobního vztahu, nýbrž to, zda obviněný v rámci těchto vztahů poškozené uváděl v omyl, zamlčoval jim podstatné skutečnosti o svých majetkových poměrech a schopnosti závazky splnit a zda právě v důsledku tohoto jednání poškození učinili majetkové dispozice ve svůj neprospěch. Ani případné potvrzení toho, že vztahy mezi obviněným a některými poškozenými měly po určitou dobu osobní, partnerský či důvěrný charakter, by proto samo o sobě nebylo způsobilé vyvrátit rozhodná skutková zjištění o uvedení v omyl, existenci podvodného úmyslu a příčinné souvislosti mezi klamavým jednáním obviněného a poskytnutím peněžních prostředků. Odvolací soud výstižně uzavřel, že drobné dary, nákupy či jiné projevy náklonnosti nemohly obviněného zbavit trestní odpovědnosti, neboť mohly tvořit součást způsobu, jímž si u poškozených budoval důvěru a vytvářel předpoklady pro následné získání dalších finančních prostředků. Důkazy navržené obhajobou tak směřovaly k okolnostem, které byly pro rozhodná skutková zjištění buď již dostatečně objasněny, anebo neměly potenciál změnit závěr o naplnění znaků trestného činu podvodu.

42. V rozsahu, v němž se tyto důkazní návrhy mohly vztahovat ke skutku týkajícímu se poškozené P. N., je navíc třeba připomenout, že tato část věci nebyla předmětem meritorního dovolacího přezkumu, neboť odvolací soud ji vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ve vztahu k pravomocně skončeným skutkům však odvolací soud neprovedení navržených důkazů odůvodnil způsobem odpovídajícím požadavkům vyplývajícím z judikatury k tzv. opomenutým důkazům, neboť vysvětlil, že se jedná o důkazy nadbytečné, popřípadě bez potřebného důkazního potenciálu ve vztahu k rozhodným znakům skutkové podstaty.

43. Pokud obviněný spojoval své skutkové výhrady se zásadou in dubio pro reo, ani v tomto směru Nejvyšší soud neshledal pochybení. Zásada in dubio pro reo nebyla v projednávané věci porušena, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplývá, že by po provedeném dokazování zůstaly důvodné, neodstraněné pochybnosti o rozhodných skutkových okolnostech, které by soudy vyložily v neprospěch obviněného. Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, zdůraznil, že presumpce neviny vyžaduje, aby důkazní břemeno nesl stát, a že odsuzující výrok může obstát jen tehdy, je-li vina prokázána mimo rozumnou pochybnost, současně však z této zásady neplyne povinnost soudu přijmout libovolnou alternativní verzi obviněného, pokud byla dokazováním vyvrácena nebo se jeví jako nevěrohodná. V nyní posuzované věci soudy vycházely nejen z výpovědí poškozených, ale také z listinných důkazů, zejména bankovních výpisů, potvrzení o platbách, smlouvy o úvěru, pokladního dokladu, uznání dluhu, komunikace a dalších dokumentů, které podle jejich závěrů podporovaly výpovědi poškozených a zapadaly do celkového skutkového obrazu.

44. Za podstatné je třeba považovat i to, že odvolací soud nepřevzal skutkové závěry soudu prvního stupně mechanicky, nýbrž jednotlivé skutky posoudil diferencovaně podle jejich konkrétní důkazní situace. U skutku týkajícího se poškozené P. N. dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou neúplná a předčasná, a proto věc v této části vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tato část věci sice není předmětem meritorního dovolacího přezkumu, avšak dokládá, že odvolací soud nepřistoupil k dokazování paušálně. Ve vztahu k poškozené B. P. odvolací soud částečně korigoval rozsah prokázané škody a vycházel pouze z těch částek, které považoval za dostatečně podložené provedenými důkazy. Tato korekce je významná právě z hlediska námitky porušení zásady in dubio pro reo, neboť ukazuje, že tam, kde odvolací soud nepovažoval skutkové závěry soudu prvního stupně za dostatečně důkazně podložené, nepřevzal je v neprospěch obviněného. Pokud jde o poškozenou M. H., odvolací soud provedl toliko zpřesnění časového vymezení dokonání činu. Tuto úpravu nelze chápat jako samostatný argument pro závěr o absenci pochybností ve smyslu zásady in dubio pro reo, nýbrž pouze jako další projev toho, že odvolací soud přezkoumával jednotlivé skutky konkrétně a nepřebíral závěry soudu prvního stupně bez vlastního posouzení. Rozhodné pro závěr, že zásada in dubio pro reo porušena nebyla, zůstává to, že ve vztahu k pravomocně skončeným skutkům soudy opřely skutková zjištění o vzájemně se podporující výpovědi poškozených a listinné důkazy a neshledaly neodstraněné důvodné pochybnosti o rozhodných skutkových okolnostech.

45. Samotná existence obhajoby obviněného, podle níž šlo o civilní dluhové vztahy, partnerskou pomoc nebo dobrovolné poskytování prostředků, ještě neznamená existenci rozumných pochybností ve smyslu zásady in dubio pro reo. Soudy tuto verzi konfrontovaly s výpověďmi poškozených, listinnými důkazy a zjištěními o způsobu jednání obviněného, zejména o smyšlených legendách, zatajování jeho finančních poměrů a opakovaném získávání peněz od více osob. Nejde tedy o situaci srovnatelnou s tou, kterou Ústavní soud řešil v nálezu sp. zn. I. ÚS 3741/11, kde odsouzení spočívalo na jediném problematickém usvědčujícím důkazu, jenž nebyl způsobilý vyloučit rozumné pochybnosti. V projednávané věci tvořily provedené důkazy podle závěrů soudů vzájemně se podporující celek, přičemž odvolací soud současně eliminoval ty části skutkových závěrů, které za dostatečně podložené nepovažoval. Proto lze uzavřít, že soudy zásadu in dubio pro reo neporušily.

46. Lze tedy dospět k závěru, že nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

47. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že skutková zjištění soudů neumožňují závěr o naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, zejména subjektivní stránky, tedy podvodného úmyslu již v době převzetí jednotlivých plnění. Obviněný namítl, že soudy podle něj dovodily podvodný úmysl nepřípustně zpětně, pouze z následného nevrácení peněz, zadluženosti, nepravdivých legend a jeho problematického životního stylu.

48. Ani tato námitka není důvodná. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu samotné nesplnění závazku nebo nevrácení půjčených peněz nepostačuje bez dalšího k závěru o trestném činu podvodu. Rozhodné je, zda pachatel již v době převzetí plnění jednal v úmyslu peníze nevrátit, popřípadě zda byl srozuměn s tím, že vzhledem ke svým skutečným poměrům závazku nedostojí, a tuto skutečnost poškozenému zamlčel nebo mu předstíral opak. Tento princip odpovídá rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 194/2001, uveřejněný pod č. 47/2002 Sb. rozh. tr., podle něhož je pro závěr o podvodu třeba prokázat, že pachatel již při vzniku závazkového vztahu věděl nebo alespoň mohl předvídat, že nebude schopen plnit základní podmínky závazku, a byl s tím srozuměn.

49. Soudy nižších stupňů však v této věci nedovodily podvodný úmysl pouze z pozdějšího neplnění. Vyšly ze souhrnu okolností, které podle jejich skutkových zjištění existovaly již před majetkovými dispozicemi poškozených nebo při nich. Obviněný poškozeným opakovaně uváděl nepravdivé údaje o práci pro armádu, BIS či jiné bezpečnostní složky, o tajných misích, zahraničním majetku, zlatě, očekávaných odměnách a působení na Ukrajině, přičemž současně zamlčoval svou skutečnou finanční situaci, předlužení a absenci stabilních příjmů. Odvolací soud výslovně uvedl, že obviněný již při přebírání peněz věděl, že svým závazkům nebude moci dostát, a tuto skutečnost poškozeným zamlčel. Takový závěr odpovídá právní doktríně k § 209 tr. zákoníku. Ta vychází z toho, že uvedení v omyl může spočívat nejen v aktivním sdělení nepravdivých údajů, ale také v zamlčení podstatných skutečností, zejména údajů o majetkových poměrech, existenci dluhů, exekucí či reálné schopnosti splnit převzatý závazek, pokud takové skutečnosti byly významné pro rozhodnutí poškozeného učinit majetkovou dispozici. Úmysl musí existovat již v době jednání, avšak může být prokazován konkrétními okolnostmi provázejícími získání plnění. Z hlediska § 209 tr. zákoníku je rozhodné podvodné jednání předcházející transferu majetkové hodnoty z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo jiné osoby. Tento závěr vyplývá též z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. V projednávané věci soudy vycházely právě z jednání obviněného, které poskytnutí peněz předcházelo nebo je doprovázelo, nikoli pouze z jeho pozdějšího jednání po vzniku dluhů.

50. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani dílčí námitka dovolatele vztahující se k poškozené M. P., podle níž soudy dostatečně nezohlednily jeho následné jednání spočívající v zaslání splátkového kalendáře, doložené podacím lístkem. Tato okolnost, i kdyby byla přijata v podobě tvrzené obviněným, se týká až jeho jednání po převzetí peněžních prostředků, nikoli okolností existujících v době, kdy poškozená učinila majetkovou dispozici. Pro právní posouzení trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku je však rozhodné, zda podvodné jednání a podvodný úmysl existovaly již při vylákání plnění, tedy před transferem majetkové hodnoty nebo nejpozději při něm. Následná deklarace ochoty splácet, popřípadě zaslání splátkového kalendáře, proto sama o sobě nevyvrací závěr o podvodném úmyslu, byl-li tento závěr soudy dovozován z okolností předcházejících poskytnutí částky a provázejících její převzetí. V posuzované věci soudy nevyšly pouze z toho, že obviněný dluh později neuhradil, ale zejména z toho, že při získávání peněz vystupoval vůči poškozené v kontextu širšího klamavého jednání, zamlčoval svou skutečnou finanční situaci a vytvářel nepravdivý obraz o svých možnostech závazku dostát. Splátkový kalendář tak mohl mít význam nejvýše pro posouzení následného postoje obviněného k dluhu, nikoli však pro vyvrácení skutkového a právního závěru, že již při převzetí plnění jednal v podvodném úmyslu.

51. Pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dále podřadit námitku obviněného, že šlo nanejvýš o občanskoprávní závazkové vztahy, nikoli o trestný čin. Tato námitka rovněž není důvodná. Existence civilněprávního rámce trestní odpovědnost nevylučuje, pokud je tento rámec pachatelem zneužit jako prostředek k vylákání plnění. Soud I. stupně i odvolací soud vysvětlily, že posuzované jednání se od běžného nesplnění závazku liší tím, že obviněný poškozené cíleně uváděl v omyl smyšlenými legendami, zamlčoval rozhodné skutečnosti a využíval jejich důvěru.

52. Samostatně je třeba reagovat na námitku vztahující se k poškozené B. P., podle níž soudy měly zpětně kriminalizovat rozpad osobního vztahu, v jehož rámci poškozená obviněnému prostředky poskytovala dobrovolně, umožňovala mu užívání platebních karet a s obviněným po určitou dobu žila. Taková argumentace však neobstojí, neboť osobní, partnerský či důvěrný vztah mezi pachatelem a poškozeným sám o sobě nevylučuje naplnění znaků trestného činu podvodu. Rozhodné je, zda poškozená činila majetkové dispozice při znalosti skutečného stavu věci, anebo pod vlivem nepravdivých tvrzení či zamlčených podstatných skutečností obviněného.

53. Odvolací soud ve vztahu k této poškozené nevyšel z pouhé skutečnosti, že obviněný později nesplnil své sliby nebo že vztah mezi ním a poškozenou skončil. Podstatné bylo, že i v tomto případě podle skutkových zjištění obviněný využíval důvěru poškozené, vystupoval vůči ní pod smyšlenými záminkami, zejména v souvislosti s údajnou účastí na bojových akcích na Ukrajině a očekávanou finanční odměnou, a současně zamlčoval svou skutečnou finanční situaci a neschopnost dostát převzatým závazkům. Skutečnost, že poškozená poskytovala prostředky v rámci blízkého vztahu, proto nevyvrací závěr o omylu, ale naopak podle závěrů soudů vysvětluje, proč byla ochotna obviněnému důvěřovat a majetkové dispozice v jeho prospěch činit.

54. Nelze přehlédnout ani to, že odvolací soud právě u této poškozené nepřevzal závěry soudu prvního stupně bez dalšího, nýbrž korigoval rozsah prokázané škody a uznal pouze ty částky, které považoval za dostatečně podložené provedenými důkazy. Tím odlišil otázku rozsahu prokázané majetkové újmy od otázky samotného podvodného charakteru jednání. Závěr o naplnění znaků podvodu tak nebyl založen na pouhém rozpadu soukromého vztahu ani na následném nevrácení prostředků, nýbrž na zjištění, že poškozená poskytovala obviněnému plnění v důsledku jím vyvolané důvěry, nepravdivých tvrzení a zamlčení rozhodných skutečností.

55. V této souvislosti lze připomenout judikaturu k požadavku opatrnosti poškozeného v soukromoprávních vztazích. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, akcentuje, že trestní postih nemůže nahrazovat elementární opatrnost poškozeného při ochraně jeho majetkových zájmů. Tento závěr však v nyní posuzované věci nevede k vyloučení trestní odpovědnosti obviněného. Soudy totiž nezjistily prostou neobezřetnost poškozených v rizikovém soukromoprávním vztahu, ale cílené klamavé jednání obviněného, které spočívalo ve vytváření nepravdivých legend, předstírání zvláštního postavení, zamlčení skutečných finančních poměrů a zneužití osobní důvěry.

56. Pouze podpůrně lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018, publikované pod č. 19/2019 Sb. rozh. tr., podle něhož může uvedení v omyl spočívat také ve vytvoření situace záměrně navozující u poškozeného pocit důvěry, kterou pachatel následně zneužije k tomu, aby poškozený při nedostatku potřebných informací provedl majetkovou dispozici na úkor svého majetku. Nejvyšší soud si je vědom, že citované rozhodnutí bylo přijato zejména v kontextu ochrany osob zranitelných, starších, méně zkušených či jinak oslabených, a proto je nelze na nyní posuzovanou věc přenášet mechanicky. Pro tuto věc je významný pouze jeho obecný závěr, že klamavé jednání pachatele může spočívat i ve vědomém vyvolání a následném zneužití důvěry poškozeného.

57. V projednávané věci však závěr o podvodném jednání nestojí pouze na samotném zneužití důvěry poškozených, nýbrž především na konkrétních skutkových zjištěních, že obviněný poškozeným sděloval nepravdivé údaje o svém postavení, majetkových poměrech, očekávaných příjmech či okolnostech, pro něž žádal o peníze, a současně jim zamlčoval svou skutečnou finanční situaci a neschopnost převzaté závazky splnit. Odkaz na výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu 8 Tdo 97/2018 je proto třeba chápat jen jako podpůrný argument k povaze zneužití důvěry, nikoli jako rozhodující oporu právního závěru o vině.

58. Nedůvodná je také námitka související se zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud se touto otázkou výslovně zabýval a jeho závěr odpovídá stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle něhož společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, ale uplatňuje se jako korektiv při posuzování, zda je namístě trestní odpovědnost. Trestní odpovědnost je vyloučena jen tehdy, jestliže vzhledem k nízké společenské škodlivosti postačí odpovědnost podle jiného právního předpisu. O takový případ podle skutkových závěrů soudů nejde, neboť obviněný se dopustil opakovaného jednání vůči více poškozeným, spojeného s promyšleným vytvářením nepravdivých legend, zamlčováním rozhodných skutečností a způsobením větší škody.

59. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v širším smyslu zahrnout také posouzení právní konstrukce pokračování v trestném činu a uložení společného trestu, pokud by obviněný namítal jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Odvolací soud nepochybil, pokud jednání obviněného vůči části poškozených posoudil jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění plyne, že obviněný po delší dobu uskutečňoval obdobný způsob jednání, spočívající v navazování osobních vztahů s poškozenými, vytváření nepravdivých představ o svém společenském postavení, majetkových poměrech či budoucích finančních možnostech a následném získávání peněžních prostředků od osob, které mu na základě těchto tvrzení důvěřovaly. Jednotlivé útoky tak byly spojeny nejen stejnou právní kvalifikací, ale i obdobným způsobem provedení, obdobným předmětem útoku a společným cílem spočívajícím v získávání finančního prospěchu na úkor poškozených. Právě existence takového jednotného záměru je jedním ze základních znaků pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že pokračování v trestném činu předpokládá nejen naplnění stejné skutkové podstaty a podobný způsob provedení, ale také jednotný záměr pachatele směřující již od počátku k opakovanému páchání obdobné trestné činnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 5 Tdo 645/2017 publikované pod č. 26/2018 Sb. rozh. tr.).

60. Odvolací soud současně správně zkoumal i naplnění požadavku blízké časové a předmětné souvislosti jednotlivých útoků, přičemž správně vyhodnotil, že mezi jednotlivými útoky byla zachována i blízká časová souvislost ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Posouzení tohoto znaku nelze redukovat pouze na délku časového odstupu mezi jednotlivými útoky, nýbrž je třeba hodnotit všechny okolnosti případu v jejich vzájemné souvislosti. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 405/2020, publikovaném pod č. 46/2020 Sb. rozh. tr., výslovně uvedl, že ani časový odstup přesahující několik měsíců nemusí být překážkou závěru o pokračování v trestném činu, svědčí-li ostatní okolnosti o jednotném charakteru posuzované trestné činnosti (byť v tomto případě se jednalo o sexuální delikty). V projednávané věci byly jednotlivé útoky spojeny obdobným způsobem provedení, společným cílem opatřovat si finanční prostředky podvodným jednáním a jednotným záměrem obviněného. V tomto směru lze odkázat též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 5 Tdo 645/2017, publikované pod č. 26/2018 Sb. rozh. tr., které zdůrazňuje význam jednotného záměru jako stěžejního znaku pokračování v trestném činu. Na tuto judikaturu navazuje i rozhodovací praxe, podle níž nelze otázku pokračování v trestném činu redukovat na mechanické posuzování časových odstupů, nýbrž je nutné sledovat, zda útoky tvoří součást jednoho dlouhodobého kriminálního záměru. V projednávané věci byly jednotlivé skutky spojeny nejen časově, ale především stejným mechanismem podvodného jednání, obdobným okruhem poškozených a totožným motivem získávání finančních prostředků prostřednictvím smyšlených legend a zneužívání důvěry poškozených. Za těchto okolností lze závěr odvolacího soudu o existenci pokračujícího trestného činu považovat za plně souladný s požadavky § 116 tr. zákoníku.

61. Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, že pozdější jednání vůči poškozené B. P. již netvořilo součást tohoto pokračování a muselo být posouzeno jako samostatný trestný čin. Odvolací soud vycházel z toho, že k tomuto jednání došlo až po sdělení obvinění v dřívější trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci, které představovalo rozhodný procesní předěl mezi předchozí a následnou trestnou činností obviněného. Právě proto útoky spáchané do tohoto okamžiku zahrnul do pokračujícího přečinu podvodu, zatímco pozdější jednání posoudil samostatně. Na tento závěr pak logicky navázal aplikací § 45 odst. 1 tr. zákoníku o společném trestu za pokračování v trestném činu. Takový postup odpovídá i aktuální judikatuře Nejvyššího soudu k ukládání společného trestu za další dílčí útoky pokračujícího trestného činu, (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 5 Tdo 391/2024, publikované pod č. 6/2025 Sb. rozh. tr.), podle něhož má soud rozhodující o dalších dílčích útocích pokračujícího trestného činu posoudit celý pokračující skutek jako jednotný celek a tomu odpovídajícím způsobem upravit výrok o vině i trestu. Proto nelze přisvědčit případné námitce obviněného, že odvolací soud právní konstrukci pokračování v trestném činu nebo ukládání společného trestu použil v rozporu se zákonem.

62. I tyto námitky obviněného byly tudíž shledány neopodstatněnými. K námitkám pod uplatněné dovolací důvody nepodřaditelným 63. Mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů stojí ty části dovolání, v nichž obviněný pouze polemizuje s hodnocením důkazů, prosazuje vlastní skutkovou verzi a namítá, že poškození poskytovali peníze dobrovolně v rámci osobních, partnerských nebo přátelských vztahů, případně v rámci zamýšlených společných aktivit. V této podobě nejde o námitku nesprávného právního posouzení skutku, nýbrž o snahu nahradit skutková zjištění soudů vlastní verzí skutkového děje. Taková argumentace neodpovídá § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a není podřaditelná ani pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není-li současně doložen zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem důkazů.

64. Nepodřaditelná je rovněž obecná námitka, že soudy měly uvěřit obhajobě obviněného a nikoli výpovědím poškozených. Samotný nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily věrohodnost svědků a poškozených, není dovolacím důvodem. Pod dovolací přezkum se může dostat pouze tehdy, pokud by skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Takový zjevný rozpor však v této věci zjištěn nebyl.

65. Pod uplatněné dovolací důvody nelze podřadit ani námitku založenou na nově označené nahrávce hovoru s poškozeným J. B., která měla být podle tvrzení obviněného pořízena dne 18. 3. 2026, tedy až po jednání odvolacího soudu. Nejvyšší soud ověřil, že dovolatel k dovolání připojil nosič se zvukovým záznamem označeným jako nahrávka hovoru s poškozeným J. B. ze dne 18. 3. 2026. Tato skutečnost však nemění povahu námitky, neboť jde o důkazní prostředek vzniklý až po rozhodnutí odvolacího soudu.

66. Rozhodné je, že taková nahrávka nemohla být soudy nižších stupňů hodnocena, neboť v době jejich rozhodování neexistovala, popřípadě jim nebyla předložena. Její uplatnění v dovolání proto nemůže založit závěr, že napadené rozhodnutí spočívá na vadě podle § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. Dovolací řízení není určeno k doplňování dokazování za účelem vytvoření nového skutkového základu věci, nýbrž k přezkumu pravomocného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů vymezených v § 265b tr. ř. Případná obecná procesní použitelnost zvukového záznamu pořízeného soukromou osobou proto není v této fázi řízení určující; určující je, že obviněný se jeho prostřednictvím domáhá nového hodnocení skutkového stavu, což pod uplatněné dovolací důvody nespadá.

67. Nepodřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. je konečně i námitka proti výroku o trestu, pokud obviněný pouze tvrdí, že úvahy o trestu vycházejí z negativního hodnocení jeho osoby založeného na nesprávných skutkových závěrech. Takto formulovaná výhrada je akcesorická k námitkám proti výroku o vině, které Nejvyšší soud neshledal důvodnými, a sama o sobě nesměřuje proti žádné samostatné hmotněprávní vadě výroku o trestu. Podle aktuální systematiky dovolacích důvodů by námitka proti výroku o trestu mohla být relevantní zejména podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy tehdy, pokud by obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takovou námitku však obviněný neuplatnil. Obviněný nenamítá, že by uložený nepodmíněný trest odnětí svobody byl druhem trestu zákonem nepřipuštěným, ani že by byl uložen mimo zákonnou trestní sazbu. Jeho výhrady směřují toliko proti skutkovému a hodnotícímu základu úvah o trestu, popřípadě proti přiměřenosti trestu, což pod jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. nespadá. V.Závěr 68. Lze tedy shrnout, že část dovolacích námitek obviněného byla pod uplatněné dovolací důvody formálně podřaditelná, zejména námitky týkající se tvrzeného zjevného rozporu, neprovedení důkazů, právního posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu a hranice mezi trestním a civilním právem. Tyto námitky však nejsou důvodné. Ve zbývající části dovolání představuje pouze skutkovou a důkazní polemiku, popřípadě uplatnění nových skutkových tvrzení, která pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. podřadit nelze.

69. Napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Rozhodná skutková zjištění nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a nelze dovodit ani to, že by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolání obviněného je proto zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. 7. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu