7 Tdo 613/2026

Rubrum

7 Tdo 613/2026-233 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání obviněného L. J. podanému proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2026, sp. zn. 5 To 329/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 88/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. J. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2025, sp. zn. 74 T 88/2024, byl obviněný L. J. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin mu byl podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, přičemž podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozenému Statutárnímu městu Ostrava, Městský obvod XY, škodu ve výši 51 336 Kč a se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. K odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2026, sp. zn. 5 To 329/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl. Obviněného uznal vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil v podstatě tím, že v době od 23. 9. 2022 do 10. 5. 2024 v Ostravě – XY na ulici XY XY bez právního důvodu a bez souhlasu majitele bytu užíval byt č. XY, ačkoli byl nejpozději dne 23. 9. 2022 seznámen s výpovědí z nájmu bytu ze dne 16. 3. 2022, v níž mu byla stanovena tříměsíční výpovědní lhůta, a byt měl vyklidit nejpozději dne 30. 6. 2022. Za tento trestný čin mu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců; současně rozhodl rovněž o nároku poškozeného na náhradu škody. II.Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2026, sp. zn. 5 To 329/2025, a to do výroků o vině, trestu i náhradě škody. Dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Především namítl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a nezabývaly se věcně tím, zda nebylo možné danou věc řešit prostředky občanského práva. V této souvislosti poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16, z něhož dovozoval, že trestní právo představuje prostředek ultima ratio a soudy jsou povinny zvažovat existenci a efektivitu jiných právních prostředků ochrany a odůvodnit, proč nebyly dostačující. Podle obviněného se však odvolací ani nalézací soud otázkou subsidiarity trestní represe nezabývaly.

4. V rámci této argumentace obviněný zdůraznil, že poškozený proti němu dne 6. 9. 2022 podal žalobu o vyklizení bytu, o níž probíhalo občanskoprávní řízení, jež bylo následně po dobrovolném předání bytu dne 11. 3. 2025 skončeno procesním rozhodnutím o zpětvzetí žaloby. Uváděl, že mu nikdy nebyla pravomocným a vykonatelným rozhodnutím stanovena lhůta k vyklizení bytu, nebylo vedeno vykonávací řízení, kterému by nevyhověl, a civilní spor skončil bez meritorního rozhodnutí. Z toho dovozoval, že úlohou trestního soudu není nahrazovat činnost soudu civilního a samostatně posuzovat platnost výpovědi z nájmu podle občanskoprávních předpisů. Podle jeho názoru nelze předjímat, jak by občanskoprávní spor dopadl, ani předpokládat, že by v něm nemohl být úspěšný. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 413/04, podle něhož je otázka vyklizení bytu primárně otázkou občanskoprávní a trestní právo má nastoupit až tehdy, kdy jsou jiné prostředky ochrany práv vyčerpány, neúčinné nebo nevhodné. Uvedl, že jako osoba, která byla původně oprávněným nájemcem bytu, se nacházel právě v situaci předpokládané uvedeným nálezem.

5. Dále zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že od počátku občanskoprávního sporu tvrdil neplatnost výpovědi z nájmu a v civilním řízení uplatňoval procesní obranu směřující k závěru, že podmínky pro ukončení nájmu splněny nebyly. Poukázal rovněž na procesní komplikace v občanskoprávním řízení, zejména na původní zastavení odvolacího řízení, které bylo později zrušeno odvolacím soudem. Podle jeho názoru tato skutečnost dokládá, že věc nebyla jednoznačná a že se svých práv domáhal zákonným způsobem. Tvrdil proto, že existují závažné pochybnosti o tom, zda jednal v úmyslu protiprávně zasáhnout do cizího práva. Zdůraznil, že trestný čin podle § 208 tr. zákoníku je činem úmyslným a úmysl se musí vztahovat i k protiprávnosti zásahu. Namítal, že z provedených důkazů nevyplývá, že by měl spolehlivou vědomost o tom, že užívá byt bez právního důvodu, a nelze podle něj vyloučit, že jednal v přesvědčení, že mu nadále svědčí oprávnění byt užívat. Tuto okolnost podle něj potvrzuje právě jeho procesní obrana v občanskoprávním řízení.

6. V další části dovolání rozvedl námitku subsidiarity trestní represe s tím, že v jeho případě byly naplněny jak reparační, tak preventivní funkce odpovědnosti. Byt předal vlastníkovi dobrovolně, byl podroben občanskoprávnímu i trestnímu řízení a další preventivní působení prostřednictvím trestního postihu proto považoval za nadbytečné. Trestní sankce podle něj plní již pouze represivní funkci, což je v rozporu se zásadou ultima ratio. Odkázal rovněž na judikaturu Ústavního soudu, podle níž prostředky trestní represe nemají sloužit k uspokojování subjektivních soukromoprávních nároků, nejsou-li splněny všechny předpoklady trestní odpovědnosti. Uvedl dále, že vlastníkem bytu bylo město, takže zásah do vlastnického práva nedosahoval intenzity zásahu do práv fyzické osoby, která by nemovitost chtěla osobně užívat. Ve spojení s jeho přesvědčením o oprávněnosti užívání bytu podle něj tyto okolnosti významně snižují společenskou škodlivost skutku. Zdůraznil svou dosavadní bezúhonnost a dovozoval, že se jeho jednání pohybovalo na spodní hranici trestněprávně relevantního jednání. Závěrem shrnul, že odvolací soud pochybil tím, že neaplikoval hmotněprávní korektiv podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a nezprostil jej obžaloby.

7. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, zrušil i další navazující rozhodnutí, podle § 265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. a poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání formálně vychází z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž z jeho obsahu je podle něj patrné, že tento důvod dovolatel vztahuje k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, zatímco rozhodnutí odvolacího soudu měl zřejmě na mysli ve vztahu k § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Podle státního zástupce dovolatel uplatňuje v zásadě dva okruhy námitek, a to námitku nedostatečné společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a námitku absence zavinění.

9. Pokud jde o subsidiaritu trestní represe, státní zástupce uvedl, že tato námitka odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak je zjevně neopodstatněná. Podrobně rozvedl judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a zdůraznil, že neuplatnění trestní odpovědnosti z důvodu subsidiarity přichází v úvahu pouze ve zcela mimořádných případech, kdy konkrétní čin z hlediska své závažnosti neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům dané skutkové podstaty. Uvedl, že samotná existence občanskoprávních prostředků ochrany nevylučuje použití prostředků trestního práva. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůraznil, že trestní odpovědnost nelze vyloučit jen proto, že určitého výsledku lze dosáhnout i prostředky jiného právního odvětví. Podle jeho názoru čin obviněného nevykazuje žádné mimořádné či atypické okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť šlo o neoprávněné setrvání v bytě po skončení oprávnění k jeho užívání.

10. Státní zástupce dále odkázal zejména na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1170/2022, v němž byla řešena obdobná situace neoprávněného užívání bytu po skončení nájemního vztahu. Zdůraznil, že v uvedené věci Nejvyšší soud neakceptoval obhajobu založenou na tvrzení o subjektivním přesvědčení pachatele, že byt užívá po právu, a konstatoval, že povinnost byt vyklidit není třeba deklarovat zvláštním rozhodnutím civilního soudu. Připomněl rovněž, že odvolací soud se otázkou společenské škodlivosti zabýval, když poukázal na délku neoprávněného užívání bytu od 23. 9. 2022 do 10. 5. 2024. Podle státního zástupce je významné právě to, že v projednávané věci neoprávněné užívání trvalo více než jeden a půl roku, zatímco v judikovaných případech šlo o podstatně kratší období. K odkazu dovolatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 413/04 státní zástupce uvedl, že byl vydán za odlišné právní úpravy a za specifických skutkových okolností a nelze jej mechanicky aplikovat na každý případ setrvání bývalého nájemce v bytě. Poukázal také na novější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž je rozhodující, zda si pachatel mohl vzhledem ke konkrétním okolnostem oprávněně myslet, že jedná po právu.

11. Ve vztahu k námitce nedostatku zavinění státní zástupce uvedl, že dovolatel ve skutečnosti předkládá alternativní skutkovou verzi spočívající v tvrzení, že jednal v přesvědčení, že je oprávněn byt užívat. Takovou námitku označil za skutkovou, neboť směřuje proti skutkovému zjištění o psychickém vztahu obviněného k jeho jednání. Zdůraznil, že dovolatel neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani netvrdí existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, procesní nepoužitelnost důkazů nebo existenci opomenutých důkazů. Vyjádřil názor, že dovolatel ve skutečnosti namítá porušení zásady in dubio pro reo. K tomu uvedl, že tato zásada se uplatní pouze tehdy, pokud po vyhodnocení všech důkazů soudu zůstávají pochybnosti o skutkovém ději. Pokud soudy pochybnosti nemají a své závěry logickým způsobem odůvodní, důvod pro její použití neexistuje. Současně zdůraznil, že otázka dodržení zásady in dubio pro reo má procesní povahu, týká se skutkových zjištění a sama o sobě nezakládá žádný dovolací důvod, nevede-li k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy. Podle státního zástupce nic nenasvědčuje tomu, že by v projednávané věci k takovému extrémnímu rozporu došlo.

12. Státní zástupce uzavřel, že námitky směřující proti právnímu posouzení skutku jsou zjevně neopodstatněné a námitky proti skutkovým zjištěním neodpovídají žádnému zákonnému dovolacímu důvodu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

14. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

16. Úvodem je potřeba akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

17. Nejvyšší soud z podaného mimořádného opravného prostředku seznal, že dovolací argumentace obviněného byla založena primárně na rozporování hmotněprávního posouzení ve specifikovaných znacích, potažmo nepřímo ve vztahu k zavinění na zpochybnění skutkových zjištění učiněných v rozporu s principem in dubio pro reo, jednak Dovolací soud se proto postupně k uvedeným výtkám vyjádří. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. Námitky obviněného směřující k tvrzení, že nebylo prokázáno jeho vědomí o neoprávněnosti užívání bytu, že mohl být v dobré víře o trvání nájemního práva a že soudy měly z provedených důkazů dovodit jiný závěr o jeho psychickém vztahu ke skutku, jsou svou povahou převážně skutkové. Obviněný jimi nezpochybňuje právní výklad pojmu úmyslu, nýbrž skutkový závěr soudů o tom, co věděl a s čím byl srozuměn. Takové námitky by mohly být relevantní toliko v rámci § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by bylo tvrzeno, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný však takto dovolání nekoncipoval; neoznačil konkrétní rozhodné skutkové zjištění, konkrétní důkaz, s nímž by mělo být ve zjevném rozporu, netvrdil procesní nepoužitelnost některého důkazu ani neoznačil opomenutý podstatný důkaz. Judikatura k § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyžaduje právě konkrétní vymezení takové vady, nikoli jen prosazování alternativní skutkové verze. Pouze uvádí, že „nelze vyloučit“ jinou skutkovou verzi, totiž že jednal v dobré víře. To je klasická polemika se skutkovým hodnocením, nikoliv námitka zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. Obviněný sice obsahově napadá rozhodná skutková zjištění týkající se subjektivní stránky trestného činu, nevznáší však námitku v podobě, která by odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť netvrdí konkrétní zjevný rozpor mezi rozhodným skutkovým zjištěním a obsahem důkazů, netvrdí existenci procesně nepoužitelných důkazů, netvrdí existenci nedůvodně neprovedených podstatných důkazů, pouze prosazuje alternativní skutkovou verzi založenou na své údajné dobré víře. Proto je nutné uzavřít, že obviněný fakticky napadá rozhodná skutková zjištění o zavinění, avšak nevznáší námitku odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

20. Mimořádný opravný prostředek dále obsahoval výtky obviněného, které bylo možné podřadit pod upotřebený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vadnost hmotněprávního posouzení dovolatel konkrétně spatřoval v nesprávném právním posouzení především s ohledem na subsidiaritu trestní represe (podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku), neboť obviněný směřuje proti závěru, že zjištěný skutek je trestným činem.

21. K vlastní námitce nesprávného právního posouzení podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že podle tohoto ustanovení se trestného činu dopustí ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného. Objektem tohoto trestného činu je ochrana vlastnických a užívacích oprávnění k domu, bytu nebo nebytovému prostoru, zejména práva vlastníka nebo jiné oprávněné osoby prostor užívat a disponovat s ním. Komentářová literatura i judikatura vycházejí z toho, že neoprávněným užíváním může být i setrvání v bytě po zániku právního důvodu jeho užívání.

22. Odvolací soud zjistil, že obviněný po zániku nájemního vztahu a po prokazatelném seznámení s výpovědí z nájmu byt nadále užíval bez souhlasu vlastníka. V návaznosti na tato skutková zjištění správně dovodil naplnění objektivní stránky přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů se přitom otázkou existence právního důvodu užívání bytu zabývaly jako předběžnou otázkou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Takový postup je v souladu s procesním předpisem. Otázku platnosti či skončení nájemního vztahu, existenci právního titulu k užívání bytu a oprávněnost užívání prostoru posuzuje trestní soud samostatně, je-li tato otázka významná pro posouzení viny. Civilní rozhodnutí, existuje-li, musí být zhodnoceno jako důkaz, trestní soud jím však v otázkách viny zásadně není vázán, nejde-li o otázky osobního stavu nebo jiné výjimky podle § 9 odst. 2 tr. ř.

23. Nelze proto přisvědčit dovolací námitce, že trestní soud nebyl oprávněn otázku ukončení nájmu samostatně posoudit a že měl vyčkat meritorního skončení civilního řízení. Je pravda, že starší judikatura Ústavního soudu zdůrazňovala zdrženlivost trestní represe v případech probíhajících sporů o vyklizení bytu, zejména v nálezu sp. zn. II. ÚS 413/04, na který obviněný odkazuje. Tento závěr však nelze vykládat jako obecné pravidlo, že trestní odpovědnost podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku může nastoupit až po pravomocném civilním rozhodnutí o vyklizení nebo po marném uplynutí soudem stanovené lhůty. Samotná skutečnost, že poškozený uplatnil nebo mohl uplatnit ochranu svého práva prostředky civilního práva, nevylučuje bez dalšího trestní odpovědnost obviněného. Tento závěr plyne zejména z obecné judikatury k § 12 odst. 2 tr. zákoníku, především z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016, publikovaného pod č. 50/2017 Sb. rozh. tr. Vždy je však třeba posoudit konkrétní okolnosti věci, zejména zda čin při naplnění formálních znaků skutkové podstaty dosahuje potřebné společenské škodlivosti a zda použití mimotrestních prostředků postačuje k ochraně dotčených práv. Ve věcech podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku je třeba pečlivě odlišovat situace, v nichž existuje skutečně nejednoznačný civilněprávní spor o právní titul k užívání bytu, od situací, kdy pachatel po prokazatelném seznámení se zánikem právního důvodu byt po delší dobu dále užívá. K § 208 odst. 1 tr. zákoníku lze odkázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1170/2022, publikované pod č. 7/2023 Sb. rozh. tr., a podpůrně na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1077/2025, byť skutkově vycházelo z existence pravomocného civilního rozhodnutí o vyklizení.

24. V této souvislosti je přiléhavé připomenout hlavě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1170/2022, publikované pod č. 7/2023 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud posuzoval neoprávněné užívání obytného prostoru po skončení právního důvodu k jeho užívání. Ačkoli skutkové okolnosti nebyly totožné s nyní projednávanou věcí, rozhodnutí potvrzuje závěr, že setrvání v prostoru sloužícím k bydlení po skončení oprávnění k jeho užívání může naplnit znaky § 208 odst. 1 tr. zákoníku a že samotné tvrzení pachatele o přesvědčení, že právní titul trvá, nepostačuje bez dalšího k vyloučení trestní odpovědnosti.

25. Závěr odvolacího soudu o subjektivní stránce je rovněž v souladu s judikaturou a komentářovým výkladem. Přečin podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž postačí úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Podle ustálené judikatury však nepřímý úmysl nelze pouze předpokládat, nýbrž je třeba jej dovodit z konkrétních skutkových okolností; závěry o zavinění nesmějí mít povahu presumpcí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09). Současně platí, že pachatel je srozuměn s následkem i tehdy, jestliže ví, že jeho jednání může vést k porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu, nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by tomu zabránila, a přesto od svého jednání neustoupí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004, č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). K námitce absence subjektivní stránky Nejvyšší soud uvádí, že u přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku postačí i úmysl nepřímý, který lze dovozovat z objektivních okolností případu, zejména z vědomosti obviněného o zániku právního důvodu užívání a z jeho následného pokračování v užívání prostoru. Obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1414/2018.

26. V projednávané věci odvolací soud nedovodil zavinění obviněného z pouhé fikce doručení výpovědi ani z pouhého faktu nevyklizení bytu. Závěr o nejméně nepřímém úmyslu založil na tom, že obviněný byl nejpozději dne 23. 9. 2022 seznámen s výpovědí z nájmu bytu, přesto byt dále bez souhlasu vlastníka užíval až do 10. 5. 2024, a tím byl srozuměn se zásahem do výkonu vlastnického práva vlastníka. Takto vymezená skutková zjištění poskytují dostatečný podklad pro závěr o srozumění ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.

27. Odvolací soud nevyvodil zavinění obviněného pouze z formálního závěru o skončení nájemního vztahu. Naopak korigoval závěr soudu I. stupně o okamžiku doručení výpovědi a za rozhodný vzal až okamžik, kdy bylo podle jeho závěru prokázáno, že obviněný o výpovědi věděl, tj. nejpozději dne 23. 9. 2022. Toto datum stanovil na základě jeho e-mailové komunikace ze dne 23. 9. 2022, kterou obviněný adresoval pracovnici Statutárního města Ostrava, Úřadu městského obvodu XY, L. S., s níž ve věci nájmu bytu jednal. Odvolací soud výslovně uvedl, že okolnost, že obviněný byl s výpovědí skutečně obeznámen, „potvrzuje až jeho následná emailová komunikace ze dne 23. 9. 2022“. Teprve od tohoto okamžiku dovodil, že obviněný věděl, že byt užívá bez právního důvodu, a musel být srozuměn s tím, že zasahuje do vlastnického práva vlastníka. Tento závěr má oporu ve skutkových zjištěních odvolacího soudu a odpovídá požadavku, aby úmysl nebyl jen předpokládán, ale vyplýval z konkrétních okolností věci.

28. Pokud obviněný namítá, že byl v dobré víře o trvání nájemního práva, případně že se mohl nacházet v právním omylu, ani tato argumentace nemůže obstát. Dovolání výslovně neuplatňuje konstrukci právního omylu podle § 19 tr. zákoníku, avšak i kdyby byla jeho argumentace takto obsahově posouzena, šlo by nejvýše o omyl neomluvitelný. Právní omyl je omluvitelný jen tehdy, pokud se mu pachatel nemohl vyvarovat; nepostačí pouhý subjektivní nesouhlas s právním stavem nebo s uplatněným nárokem jiné osoby. Obviněný byl s výpovědí z nájmu seznámen, věděl o požadavku vlastníka na vyklizení bytu, a přesto byt po dlouhou dobu nadále užíval. Za těchto okolností není závěr o jeho srozumění s neoprávněností užívání v rozporu s pravidly o zavinění ani s úpravou právního omylu.

29. Hlavní hmotněprávní námitka obviněného směřuje k subsidiaritě trestní represe. Nejvyšší soud k ní uvádí, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jak již bylo uvedeno, společenská škodlivost není znakem trestného činu, nýbrž materiálním korektivem. Podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 se úvaha o neuplatnění trestní odpovědnosti z důvodu subsidiarity trestní represe uplatní zejména tehdy, pokud posuzovaný skutek neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům dané skutkové podstaty. U neoprávněného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru je přitom třeba pečlivě zvažovat okolnosti konkrétního případu, zejména tehdy, pokud pachatel prostor dříve užíval po právu; trestní odpovědnost však zpravidla bude namístě tehdy, trvá-li neoprávněné užívání dlouhou dobu a je-li jím způsobena škoda nebo jiný závažný následek, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 539/2014.

30. Obviněný akcentuje, že šlo o spor nájemní, že poškozený měl k dispozici civilní žalobu, že byt byl následně dobrovolně předán a že poškozeným bylo město. Tyto okolnosti však ve svém souhrnu nevedou k závěru, že by projednávaný skutek ležel pod spodní hranicí trestnosti § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný totiž po prokazatelném seznámení se zánikem právního důvodu užívání bytu setrval v bytě po dobu přesahující jeden a půl roku. Tím po významnou dobu omezoval vlastníka ve výkonu jeho dispozičního a užívacího oprávnění. Nešlo o krátkodobé, marginální či skutkově atypické jednání, které by neodpovídalo ani nejlehčím běžným případům této skutkové podstaty.

31. Na uvedeném závěru nic nemění ani dobrovolné předání bytu v pozdější době. Podle judikatury shrnuté ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012) k § 12 odst. 2 tr. zákoníku a navazující rozhodovací praxe není následná snaha pachatele odstranit škodlivé následky činu zpravidla důvodem k vyloučení trestní odpovědnosti, nýbrž může mít význam zejména při úvaze o druhu a výměře trestu, případně o procesním postupu. Totéž platí o existenci civilních prostředků ochrany; souběžné uplatnění trestní a civilní odpovědnosti není vyloučeno, pokud samotné mimotrestní prostředky nepostačují ke splnění funkcí odpovědnosti.

32. Nejvyšší soud nepřehlédl ani aktuální judikaturní akcenty Ústavního soudu k zásadě subsidiarity trestní represe, včetně požadavku, aby soudy konkrétně hodnotily intenzitu jednání, jeho následek, motiv, okolnosti případu a možnost účinného řešení mimotrestními prostředky. Tyto závěry jsou zřejmé i z novější judikatury Ústavního soudu, zejména z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 455/26. Ten však vycházel ze skutkově odlišné situace, v níž šlo o konfliktní incident nízké intenzity, bez závažnějšího následku a s významnou rolí provokujícího jednání poškozené. V nyní posuzované věci naproti tomu nejde o jednorázový konflikt nízké intenzity, nýbrž o dlouhodobé setrvání v bytě bez právního důvodu po prokazatelném seznámení s výpovědí z nájmu. Tato judikatura proto nevede k závěru, že by trestní odpovědnost obviněného měla být vyloučena.

33. Pokud dovolatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 4/04, nález ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04 a nález ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16 - subsidiarita trestní represe, Nejvyšší soud připomíná, že z nich plyne obecný požadavek zdrženlivého použití trestního práva v soukromoprávně založených vztazích. Tyto závěry však nelze mechanicky přenášet na každý případ neoprávněného užívání bytu. V nyní projednávané věci odvolací soud vymezil trestněprávně relevantní jednání až od okamžiku, kdy bylo prokázáno, že obviněný o skončení nájemního vztahu věděl, a toto jednání následně trvalo dlouhodobě. Za takových okolností nelze uzavřít, že by šlo pouze o spor, jehož řešení mělo zůstat výlučně v rovině občanského práva.

34. Tyto námitky obviněného byly tudíž shledány neopodstatněnými. V.Závěr 35. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitka subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku byla sice podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněná. Námitky směřující proti závěru o vědomosti obviněného a jeho úmyslu jsou převážně skutkové a neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu; současně nebyly uplatněny způsobem odpovídajícím § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěry soudů nižších stupňů jsou v rozhodných otázkách v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a právní doktrínou. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. 7. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu