7 Tdo 904/2002

Rubrum

7 Tdo 904/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 11. 2002 o dovolání obviněné V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2002, sp. zn. 4 To 115/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 10/2000 t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné

V. K. o d m í t á .

Odůvodnění

: Obviněná V. K. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2002, sp. zn. 4 To 115/2002, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto její odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 34 T 10/2000. Dovolání podala v rozsahu odpovídajícím výroku o trestu. Odkázala na dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že jí byl uložen trest na spodní hranici zákonné trestní sazby, ačkoli tu byly podmínky pro to, aby jí byl s použitím ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. uložen pod touto hranicí. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci nové projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud shledal, že jde o dovolání, které bylo ve skutečnosti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud jde o tu část citovaného ustanovení, která se týká „nesprávného právního posouzení skutku“, je zákonný dovolací důvod naplněn takovými námitkami, v nichž je vytýkáno, že skutek zjištěný soudem byl chybně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nešlo vůbec nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V každém případě musí jít o výhrady proti tomu, jak byl právně kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Žádné takové námitky obviněná v dovolání podaném v posuzovaném případě neuplatnila. Její námitky nemají žádný vztah k právní kvalifikaci skutku, kterým byla uznána vinnou. Pokud jde o tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“, nevztahuje se na výrok o trestu, i když otázka použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody jinak je otázkou aplikace hmotného práva. Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Pokud ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nefunkční, nadbytečná a nelogická, protože uložení nepřípustného druhu trestu, uložení trestu mimo trestní sazbu a upuštění od potrestání bez zákonných podmínek by nutně vždy muselo být považováno právě za porušení hmotného práva a tudíž za nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pak by ovšem bylo nutné stejně posuzovat případné porušení jakýchkoli ostatních ustanovení trestního zákona jako předpisu trestního práva hmotného při rozhodování o trestu, např. ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu, ustanovení § 31 odst. 1, 2 tr. zák. o hlediscích přiměřenosti trestu, ustanovení § 58 odst. 1 tr. zák. o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení § 59 odst. 1 tr. zák. o stanovení zkušební doby při podmíněném odsouzení atd. Logicky důsledně vzato by to znamenalo nutnost připustit dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestu i při jejich obecné přípustnosti. To by bylo ve zcela evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších a nejkřiklavějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl oproti odvolání, které je podkladem pro zrušení samotného výroku o trestu, jestliže uložený trest je nepřiměřený, a dovolání by znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. V této spojitosti nelze pominout, že ani stížnost pro porušení zákona jako další mimořádný opravný prostředek nelze proti výroku o trestu podat pro pouhou nepřiměřenost trestu, nýbrž proto, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§ 266 odst. 2 tr. ř.). Stejně jsou omezeny možnosti pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, pokud takový návrh směřuje proti výroku o trestu (§ 278 odst. 1 tr. ř.). Z logiky důvodů, o které se mohou opírat mimořádné opravné prostředky, jasně vyplývá, že pokud tyto opravné prostředky směřují proti výroku o trestu, musí být založeny na podstatně užších a přísněji vymezených důvodech než odvolání jako řádný opravný prostředek, u kterého postačí pouhá nesprávnost výroku o trestu, jak je zřejmé z ustanovení § 246 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Tyto úvahu nevyhnutelně vedou k závěru, že má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jedině v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebo dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v takovém případě nepřichází v úvahu. V posuzovaném případě byla obviněná V. K. uznána vinnou trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a dále za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jimiž byla uznána vinnou v jiných trestních věcech, jí byl uložen podle § 140 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na pět roků (při současném zrušení dřívějších výroků o trestech za trestné činy podvodu a dalších obsahově navazujících rozhodnutí). Pro výkon trestu odnětí svobody byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Obviněné byl tedy uložen přípustný druh trestu v rámci příslušné trestní sazby. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tedy nepřichází v úvahu a obviněná na žádný z nich ani neodkazovala. Deklarovala sice dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tím, že vytkla nepoužití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. při rozhodování o trestu, opřela své dovolání o námitku, která deklarovaný dovolací důvod obsahově nenaplňuje. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 7. listopadu 2002 Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec