Nejvyšší soud · Rozsudek

7 Tz 4/68

Sbírka: R 34/1968

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 1968-03-27 · ECLI:CZ:NS:1968:7.TZ.4.1968.1

Právní věta

I. Spolupachatelství je možné jak ve stadiu pokusu, tak i ve stadiu spáchání trestného činu. Nejde však již o spolupachatelství, byla-li společná činnost uskutečněná až po dokonání trestného činu, tzn. po naplnění jeho znaků, třebas skutek ještě pokračoval ve stadiu, které lze zahrnout pod pojem dokončení činu.

Plný text

I. Spolupachatelství je možné jak ve stadiu pokusu, tak i ve stadiu spáchání trestného činu. Nejde však již o spolupachatelství, byla-li společná činnost uskutečněná až po dokonání trestného činu, tzn. po naplnění jeho znaků, třebas skutek ještě pokračoval ve stadiu, které lze zahrnout pod pojem dokončení činu. Č. 34/1968 sb. rozh.

I. Spolupachatelství je možné jak ve stadiu pokusu, tak i ve stadiu spáchání trestného činu. Nejde však již o spolupachatelství, byla-li společná činnost uskutečněná až po dokonání trestného činu, tzn. po naplnění jeho znaků, třebas skutek ještě pokračoval ve stadiu, které lze zahrnout pod pojem dokončení činu. (Rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 1968, 7 Tz 4/68 .) Nejvyšší soud zrušil pro porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. rozsudek okresního soudu v Karviné z 8. července 1966 sp. zn. 5 T 95/66, jímž byl obviněný A uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil ve spolupachatelství s obviněnou B, zrušil i usnesení krajského soudu v Ostravě ze 4. srpna 1966 sp. zn. 4 To 371/66, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného A proti zmíněnému rozsudku a soudu prvního stupně uložil, aby ohledně tohoto obviněného věc znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění: Podle pravomocného rozsudku spáchali obviněný A a B trestný čin loupeže jako spolupachatelé tak, že obviněná B úderem do obličeje srazila poškozeného C na zem a za pomoci obviněného A, který poškozeného na zemi otočil, mu prohledala kapsy a odcizila peněženku s doklady a s částkou nejméně 100,- Kčs. Čin byl spáchán po 22.00 hod., když obviněný A s družkou, spoluobviněná B s manželem a poškozený C odcházeli po požití většího množství alkoholu z restaurace. Vpředu šel manžel obviněné B s družkou obviněného A a za nimi obvinění A a B s poškozeným C, kterého B zvala k další zábavě do svého bytu. C se však nechtěl v této společnosti zdržovat, a proto cestou odbočil do slepé uličky. B však za ním přiběhla a přemlouvala jej, aby s nimi šel do bytu, což C odmítal a to i před obviněným A, který za nimi v tu chvíli přišel. Když C stále odmítal jít do bytu B, obviněný A odešel z tohoto místa. Když byl vzdálen asi 25 m, B jej zavolala zpět. Obviněný A se tedy vrátil a když poškozený C znovu odmítal jít s ostatní společností do bytu, obviněná B ho udeřila silně pěstí do oka. Po tomto úderu spadl C na zem a obviněná B mu zasadila do tváře další tři rány. Na to B zvolala na spoluobviněného A „dělej něco, co čumíš“. Obviněný A proto obrátil ležícího C naznak tak, aby umožnil spoluobviněné B prohledání jeho kapes. Obviněná B pak odcizila poškozenému náprsní tašku s různými doklady a částkou nejméně 100 Kčs. Na to A i B nechali poškozeného ležet na zemi a odcházeli. Cestou dala B náprsní tašku poškozeného spoluobviněnému A, který v ní našel 100 Kčs. Když přišli oba do bytu družky obviněného A, předal ještě na chodbě A peněženku opět B a ta ji uschovala na záchodě za potrubím. Třetího dne navštívil obviněný A byt spoluobviněné B a zde byli zadrženi příslušníky VB. Okresní soud neuvěřil spoluobviněné B, že se dopustila násilí na poškozeném C proto, že ji obtěžoval; rovněž hodnotil jako nevěrohodnou další část obhajoby obviněné B, že udeřila poškozeného jen jednou. Okresní soud považoval tuto obhajobu za vyvrácenou svědeckou výpovědí poškozeného C i výpovědí obviněného A. Pokud B tvrdila, že byla navedena obviněným A, aby vzala poškozeného stranou, považoval okresní soud tuto obhajobu spoluobviněné B jednak za neprokázanou a jednak za nerozhodnou. Lze souhlasit se závěry okresního soudu, pokud hodnotil výpověď spoluobviněné B jako nevěrohodnou, resp. jako nespolehlivý důkaz k objasnění skutkového stavu věci, protože její výpověď se ukázala být v podstatných směrech nepravdivá. V rozporu s takovýmto hodnocením výpovědi spoluobviněné B považoval okresní soud za prokázané, že obviněný A převzal od B po odchodu z místa činu tašku, že v ní nalezl 100 Kčs, a že později tuto tašku opět předal spoluobviněné B. Přestože obviněný A tuto okolnost se vší rozhodností popíral, opíral okresní soud toto své zjištění při nedostatku jiných důkazů jen o výpověď spoluobviněné B. Tento skutkový závěr však není založen na důsledném hodnocení výpovědí spoluobviněné B. Nebyla-li výpověď této spoluobviněné spolehlivým důkazem k vyvrácení obhajoby obviněného v jiných směrech se zřetelem na ostatní výsledky dokazování, tj. při nedostatku jiných usvědčujících důkazů, pak nemohly být její údaje ani v posléze uvedeném směru hodnoceny jako věrohodné a odpovídající skutečnosti. Spoluobviněná B potvrzovala i to, že také obviněný A prohledával na zemi ležícímu poškozenému C kapsy; okresní soud, který se o této okolnosti nezmiňuje, zřejmě ani zde spoluobviněné B nevěřil, když sám poškozený C nemohl tuto okolnost před soudem potvrdit. Z hlediska účasti obviněného A na útoku proti poškozenému nelze považovat za nerozhodné, zda tento obviněný naváděl již po opuštění restaurace spoluobviněnou B k odlákání poškozeného C do ústraní. Obviněný A tuto okolnost popíral a jeho tvrzení v tomto směru nebylo spolehlivě vyvráceno, když výpověď spoluobviněné B, jak správně okresní soud dovodil, nelze považovat za spolehlivý důkaz. Krajský soud považoval navíc za prokázané z výpovědi poškozeného C, kterou hodnotil jako věrohodnou, že obviněný A v době, kdy B přemlouvala poškozeného, aby s ní šel do jejich bytu, prohlásil, aby poškozeného C nenutila, že to nemá cenu a z místa odcházel. Opakovanou obhajobu obviněného A ve veřejném zasedání v řízení o odvolání krajský soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, která vyplývají z výpovědi poškozeného C a spoluobviněné B. Tento odkaz na výpověď spoluobviněné je však příliš povšechný a nelze z něj posoudit, jakými úvahami se krajský soud řídil při hodnocení její výpovědi, v jakém směru považuje tuto výpověď za spolehlivý podklad pro skutkové zjištění a zda věří spoluobviněné B – na rozdíl od okresního soudu – že A již po odchodu z restaurace nabádal B, aby vzala poškozeného stranou, a pozvala ho do bytu, a že jí dále naznačil, aby šla pomalu, že on ji dojde a ostatní zařídí, jak to krajský soud uvádí ve svých zjištěních. Takový závěr krajského soudu, z něhož pak tento soud dovozuje vědomí obviněného A o úmyslu spoluobviněné B napadnout poškozeného a násilným způsobem se zmocnit jeho peněz, je v rozporu jednak se správným hodnocením věrohodnosti výpovědi spoluobviněné B okresním soudem, jednak s objektivní skutečností, jak je prokázána samotným poškozeným C. Ze svědecké výpovědi poškozeného C, kterou oba soudy hodnotily jako věrohodnou, plyne, že poškozený nebyl cestou z restaurace žádným z obviněných vylákán nebo odveden stranou na starou cestu, ale že sám odbočil na tuto vedlejší cestu a odcházel domů. Krajský soud tedy v rozporu s touto svědeckou výpovědí zjistil, že na odlehlé místo činu zavedla poškozeného spoluobviněná B a dále, že na tomto místě vyčkávala příchodu obviněného A a zaútočila na poškozeného když viděla, že A je v bezprostřední blízkosti. Okresní soud v souladu s provedenými důkazy dovodil, že není pravdivé tvrzení obviněného A, že na zemi ležícího poškozeného pootočil z polohy na břiše do polohy na záda jen proto, aby se podíval, zda není zraněn, ale že naopak si byl v této situaci vědom, že B ho ve skutečnosti vyzývala pronesením zjištěného výroku k pomoci při útoku proti poškozenému. Tento útok se mu nemohl jevit jinak, než že násilí použité spoluobviněnou B jí bylo prostředkem ke zmocnění se jeho peněz příp. věcí a že tedy spoluobviněná uskutečňovala svým jednáním loupežné přepadení poškozeného. Obviněný A k výzvě spoluobviněné B „dělej něco, co čumíš“, této spoluobviněné v dalším jednání nezabránil a nezachoval se ani pasivně, ale naopak vyvinul aktivní jednání spočívající v tom, že ležícího poškozeného otočil na záda. Obviněný A se k tomuto jednání plně přiznal. Nelze však spolehlivě prokázat, že by v tomto kritickém okamžiku také prohledával kapsy poškozeného. Obviněný tuto skutečnost popřel a jeho obhajoba zůstala nevyvrácena, když svědek C se v tomto směru odchýlil v řízení před soudem od svých dřívějších svědeckých údajů učiněných v přípravném řízení. Zatímco ve své výpovědi před vyšetřovatelem uvedl, že obviněný A k výzvě B „ať něco dělá a nečumí“ přistoupil k němu a že oba obvinění společně mu prohledávali kapsy, v řízení před soudem uvedl, že sice cítil, že jsou mu prohledávány kapsy, že však nemůže uvést, zda tak činila B, či oba společně. O spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. jde tehdy, jestliže trestný čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob. Ke spáchání trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje, aby pachatel proti jinému užil násilí (nebo pohrůžky bezprostředního násilí) v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž čin je dokonán použitím násilí a nezáleží na tom, zda pachatel se cizí věci skutečně zmocnil. Od dokonání trestného činu nutno rozlišovat dokončení trestného činu, k němuž u trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. dochází v okamžiku, kdy se pachatel zmocnil cizí věci. Spolupachatelství po objektivní stránce nevyžaduje společné jednání v tom smyslu, že každý ze spolupachatelů provede jednání rovnocenné povahy a naplní tak všechny znaky trestného činu, nýbrž stačí, když trestná činnost spolupachatelů ve svém souhrnu představuje jednání naplňující příslušné ustanovení zvláštní části trestního zákona; po subjektivní stránce však předpokládá úmysl společným jednáním spáchat trestný čin. Tento úmysl jako psychický vztah pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně, tu musí být v době činu. Vzhledem k tomu, že trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. byl v daném případě spoluobviněnou B dokonán okamžikem vykonání fyzického násilí na poškozeném C, nebylo by lze činit obviněného A zodpovědným jako spolupachatele za trestný čin loupeže podle § 324 odst. 1 tr. zák. ani tehdy, kdyby bylo zjištěno, že tento obviněný byl nápomocen až při dokončení tohoto trestného činu, tj. odnětí náprsní tašky poškozenému. Nejde o spolupachatelství, jestliže pachatel využije stavu, který bez dorozumění s ním vyvolala jiná osoba. Z uvedeného plyne, že v daném případě by nebylo lze spatřovat v jednání obviněného A spolupachatelství na trestném činu loupeže podle § 234 odst. 1, § 9 odst. 2 tr. zák., když bylo zjištěno, že tento obviněný svým jednáním přistoupil k činu spoluobviněné až v okamžiku, kdy jejím samotným jednáním byl již následek trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. uskutečněn a tento trestný čin byl jí již dokonán. Spolupachatelství je možné jak ve stadiu dokonání trestného činu, tak i ve stadiu pokusu; v prvém případě však jde o stadium před dokonáním trestného činu, tzn. před uskutečněním následku uvedeného ve zvláštní části trestného zákona. Spolupachatelství však není možné ve stadiu následujícím, byť i bezprostředně následujícím po dokonání trestného činu případně ve stadiu, které lze zahrnout pod pojem dokončení trestného činu. Okresní soud musí znova hodnotit provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení a pečlivě uvážit všechny okolnosti případu v tomto rozhodnutí uvedené, které dříve pečlivě nehodnotil. Dospěje-li soud k závěru, že obviněný neučinil žádné jednání směřující k dokončení loupeže, kterou spáchala obviněná B, zejména uvěří-li soud obhajobě obviněného A, že obrátil poškozeného, aby se podíval zda není zraněn, pak musí uvážit, zda se A nedopustil trestného činu nepřekažení trestného činu podle § 167 odst. 1 tr. zák. Poznámka redakce: Pokud by bylo prokázáno, že obviněný A po výzvě B, aby něco dělal, obrátil poškozeného v úmyslu účastnit se dalšího jednání B, spočívajícího ve zmocnění se věcí poškozeného, tedy že po dokonání znaků trestného činu loupeže jednáním B podporoval svým vlastním jednáním realizaci úmyslu, směřujícího k dalšímu následku trestného činu loupeže, bylo by třeba čin A posoudit jako pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 písm. c), § 234 tr. zák. (srov. Solnař: Účastenství v československém socialistickém trestním právu, ČSAV 1959, str. 75). Přihlásit k odběru Přihlášením k newsletteru souhlasíte se zpracovaním osobních údajů. Tisk RSS ©2026 Nejvyšší soud Na našich webových stránkách používáme soubory cookie, abychom vám poskytli co nejrelevantnější zážitek tím, že si zapamatujeme vaše preference pro opakované návštěvy. Kliknutím na „Přijmout vše“ souhlasíte s používáním všech souborů cookie. Můžete však navštívit „Nastavení souborů cookie“ a poskytnout kontrolovaný souhlas. Nastavení cookies Akceptovat vše Správa souhladů Zavřít Přehled ochrany osobních údajů Tento web používá soubory cookie ke zlepšení vašeho zážitku při procházení webem. Z nich se ve vašem prohlížeči ukládají soubory cookie, které jsou kategorizovány podle potřeby, protože jsou nezbytné pro fungování základních funkcí webu. Používáme také soubory cookie třetích stran, které nám pomáhají analyzovat a porozumět tomu, jak tento web používáte. Tyto soubory cookie budou ve vašem prohlížeči uloženy pouze s vaším souhlasem. Máte také možnost odhlásit se z těchto souborů cookie. Ale odhlášení některých z těchto souborů cookie může ovlivnit váš zážitek z prohlížení. Nezbytné Nezbytné Vždy povoleno Nezbytné soubory cookie jsou naprosto nezbytné pro správné fungování webu. Tyto soubory cookie anonymně zajišťují základní funkce a bezpečnostní prvky webu. Cookie Délka Popis cookielawinfo-checkbox-analytics 11 months This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookie is used to store the user consent for the cookies in the category "Analytics". cookielawinfo-checkbox-functional 11 months The cookie is set by GDPR cookie consent to record the user consent for the cookies in the category "Functional". cookielawinfo-checkbox-necessary 11 months This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookies is used to store the user consent for the cookies in the category "Necessary". cookielawinfo-checkbox-others 11 months This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookie is used to store the user consent for the cookies in the category "Other. cookielawinfo-checkbox-performance 11 months This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookie is used to store the user consent for the cookies in the category "Performance". viewed_cookie_policy 11 months The cookie is set by the GDPR Cookie Consent plugin and is used to store whether or not user has consented to the use of cookies. It does not store any personal data. Výkonnostní Výkonnostní Výkonnostní cookies se používají k pochopení a analýze klíčových výkonnostních indexů webových stránek, což pomáhá při poskytování lepší uživatelské zkušenosti pro návštěvníky. Analytické Analytické Analytické soubory cookie se používají k pochopení toho, jak návštěvníci interagují s webem. Tyto soubory cookie pomáhají poskytovat informace o metrikách počtu návštěvníků, míře okamžitého opuštění, zdroji návštěvnosti atd. Ostatní Ostatní Další nekategorizované soubory cookie jsou ty, které jsou analyzovány a dosud nebyly zařazeny do žádné kategorie. ULOŽIT A PŘIJMOUT Tyto stránky využívají Cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s používáním Cookies. Zjistit více OK, rozumím

Dotčená ustanovení

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (2)