7 Tz 67/2016

Rubrum

7 Tz 67/2016-47 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jindřicha Urbánka projednal ve veřejném zasedání dne 22. 11. 2016 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněných P. S. a J. M., proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 3. 11. 1954, sp. zn. T 48/54, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto :

Výrok

Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 3. 11. 1954, sp. zn. T 48/54, byl porušen zákon v ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) v neprospěch obviněných P. S. a J. M. Tento rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvinění P. S., nar. .... v J., okr. S., Slovenská republika, zemř. ......., naposledy bytem J., okr. S., Slovenská republika, J. M., nar. ........ v Z., okr.

V. K., Slovenská republika, zemř. ........., naposledy bytem Z., okr.

V. K., Slovenská republika, zprošťují se podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon), jehož se měli dopustit tím, že ačkoli jim byl řádně doručen povolávací rozkaz k nástupu vojenského cvičení, toto dne 25. 8. 1954 řádně nenastoupili a neučinili tak ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze, přičemž se odvolávali na svoje náboženské přesvědčení, tedy že v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nenastoupili službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

Odůvodnění

Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 3. 11. 1954, sp. zn. T 48/54, byli obvinění P. S. a J. M. uznáni vinnými trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) a odsouzeni podle § 265 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody obviněný P. S. na jeden a třičtvrtě roku a obviněný J. M. na dva a čtvrt roku a oba obvinění podle § 43 tr. zák. k trestu ztráty čestných práv občanských a ztráty práv uvedených v § 44 odst. 2 tr. zák. na tři roky. Zároveň bylo podle § 68 odst. 1 písm. a) tr. ř. zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), rozhodnuto, že oba obvinění jsou povinni nahradit náklady trestního řízení každý jednou polovinou. Podle zjištění býv. Nižšího vojenského soudu v Brně spáchali obvinění trestný čin tím, že ačkoli jim byl řádně doručen povolávací rozkaz k nástupu vojenského cvičení, toto dne 25. 8. 1954 řádně nenastoupili a neučinili tak ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze, přičemž se odvolávali na svoje náboženské přesvědčení. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 3. 11. 1954. Ministr spravedlnosti podal dne 18. 10. 2016 u Nejvyššího soudu ve prospěch obou obviněných stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně. Odkázal na to, že ve věci nebylo konáno řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Namítl, že obvinění svým jednáním uplatňovali právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou 9. května a že toto jednání nelze považovat za trestný čin. Vytkl nepřiměřenou tvrdost rozsudku také ve výroku o trestu s tím, že pokud jde o trest ztráty čestných práv občanských, bylo jeho uložení obviněnému P. S. v rozporu s ustanovením § 43 odst. 1 tr. zák. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obou obviněných a v ustanovení § 43 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného P. S., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl zprošťujícím výrokem podle § 226 písm. b) tr. ř., příp. aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen. Trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Zjištění uvedené ve výroku o vině, podle něhož se obvinění odvolávali na svoje náboženské přesvědčení, bylo v odůvodnění napadeného rozsudku blíže specifikováno tak, že oba obvinění byli nejprve kalvinisty a později se stali Svědky Jehovovými. Z tohoto zjištění ale býv. Nižší vojenský soud v Brně nevyvodil odpovídající právní závěry, které by navazovaly na tehdejší Ústavu 9. května (ústavní zákon č. 150/1948). Ústava 9. května v ustanovení § 15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle § 16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Těmto právům ovšem samotná Ústava 9. května neposkytovala reálné záruky a naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními § 15 odst. 2, § 34 odst.

2. V ustanovení § 15 odst. 2 bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení § 34 odst. 2 bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nepřipouštělo a nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby, např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 18/1992 Sb., a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. V důsledku toho byl výrok o vině obviněných trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. v rozporu s ustanoveními § 15 odst. 1 Ústavy 9. května a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Obvinění byli ve skutečnosti odsouzeni za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněných, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska jsou stanovena v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. I když v posuzované věci nejde o řízení podle zákona o soudní rehabilitaci, mají uvedená hlediska interpretační význam ve vztahu k ustanovení § 265 tr. zák. o trestném činu nenastoupení služby v branné moci. V konfrontaci s těmito hledisky nemůže výrok o vině obviněných jako nezákonný obstát. Tento závěr má oporu také v právních názorech vyslovených v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01. Pokud býv. Nižší vojenský soud v Brně posoudil skutek jako trestný čin, porušil tím zákon v ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněných. Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a zprostil obviněné obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Nejvyšší soud nepokládal za nutné v rámci výroku podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovit namítané porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Toto ustanovení obecně upravovalo otázku, co je úkolem soudů v trestním řízení, a nemá přímý vztah k tomu, že podstatou porušení zákona v dané věci bylo vadné právní posouzení skutku. Výrok o trestu byl ohledně obou obviněných zrušen již v důsledku toho, že byl zrušen nezákonný výrok o vině. Nejvyšší soud tudíž nepovažoval za nutné zvláště vyslovit u obviněného P. S. namítané porušení zákona v ustanovení § 43 odst. 1 tr. zák., tj. v ustanovení, které upravovalo podmínky pro uložení trestu ztráty čestných práv občanských. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 22. listopadu 2016 JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu Soud: Nejvyšší soud Spisová značka: 7 Tz 67/2016 Datum rozhodnutí: 29.11.2016 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Náhrada nákladů za obhajobu Dotčené předpisy: § 151 odst. 2,3 tr. ř. Kategorie rozhodnutí: D 7 Tz 67/2016-63 U S N E S E N Í Předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl dne 29. 11. 2016 v řízení, konaném na podkladě stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v trestní věci vedené u býv. Nižšího vojenského soudu v Brně pod sp. zn. T 48/54, o návrhu JUDr. Vojtěcha Steiningera, advokáta se sídlem v Praze 1, Maiselova 3, na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného obhájce takto: Podle § 151 odst. 2, 3 tr. ř. se JUDr. Vojtěchu Steiningerovi, advokátu, se sídlem v Praze 1, Maiselova 3, jako ustanovenému obhájci obviněného J. M. přiznává vůči státu odměna a náhrada hotových ve výši 6 064,80 Kč. O d ů v o d n ě n í Ministr spravedlnosti podal u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněných J. M., a P. S., stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 3. 11.1954, sp. zn. T 48/54, jímž byli oba obvinění pravomocně odsouzeni pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon). Obviněnému J. M., který dne 9. 7. 2016 zemřel, předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle § 39 odst. 1, 2, 3 tr. ř. ustanovil obhájce, a to JUDr. Vojtěcha Steiningera. Tento obhájce převzal obhajobu obviněného J. M. a dne 22. 11. 2016 se dostavil k veřejnému zasedání, v němž bylo o stížnosti pro porušení zákona rozhodnuto a které se konalo u Nejvyššího soudu v jeho sídle v Brně. Mezitím syn obviněného J. M. udělením plné moci zvolil jako jeho obhájce JUDr. Lubomíra Müllera, advokáta, se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, který již předtím byl zvoleným obhájcem obviněného P. S. JUDr. Lubomír Müller tedy byl ve veřejném zasedání zvoleným obhájcem obou obviněných a v celém rozsahu vykonával jejich obhajobu. Poté, co předseda senátu Nejvyššího soudu při zahájení veřejného zasedání konstatoval, že místo ustanoveného obhájce byl obviněnému J. M. oprávněnou osobou zvolen jiný obhájce (§ 37 odst. 2 tr. ř.), odešel JUDr. Vojtěch Steininger z veřejného zasedání a obhajobu obviněného J. M. ve veřejném zasedání vykonával JUDr. Lubomír Müller. JUDr. Vojtěch Steininger podáními ze dne 23. 11. 2016 a ze dne 25. 11. 2016 navrhl, aby bylo rozhodnuto o výši jeho odměny a náhradě hotových výdajů s tím, že požadoval celkovou částku 6 790,83 Kč (po zaokrouhlení 6 790,80 Kč). Z toho připadalo na jeho odměnu 1 800 Kč, na náhradu hotových výdajů včetně náhrady za ztrátu času 3 812,26 Kč a na daň z přidané hodnoty 1 178,57 Kč. Předseda senátu Nejvyššího soudu po přezkoumání návrhu a připojených podkladů dospěl k následujícím závěrům. Výše odměny ustanoveného obhájce se odvíjí od ustanovení § 10 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se za tarifní hodnotu považuje částka 10 000 Kč, neboť v dané věci šlo o trestný čin, na který zákon stanovil trest odnětí svobody od jednoho roku do pěti let. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby tak podle § 7 bod 4 adv. tarifu činí 1 500 Kč. Tato sazba se podle § 12a odst. 1 adv. tarifu snižuje o 20%, tj. o částku 300 Kč, takže po tomto snížení činí 1 200 Kč. Jediným úkonem právní služby v dané věci bylo převzetí a příprava obhajoby podle § 11 odst. 1 písm. b) adv. tarifu, a to bez „první porady s klientem“, což na přiznanou výši odměny za uvedený úkon právní služby nemá vliv (viz č. 31/2012 Sb. rozh. tr.). Požadovaná odměna za převzetí a přípravu obhajoby proto ustanovenému obhájci náleží ve výši 1 200 Kč. Požadovanou odměnu za „účast na veřejném zasedání 22. 11. 2016“ nebylo možné přiznat, protože ustanovený obhájce se sice k veřejnému zasedání dostavil, ale obhajobu při něm nevykonával, neboť po zahájení veřejného zasedání se vzdálil, jakmile bylo zjištěno, že místo něho byl obviněnému zvolen oprávněnou osobou jiný obhájce. Podle § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu mimosmluvní odměna náleží za účast na jednání před soudem. Tuto podmínku nesplňuje advokát, který se sice jako ustanovený obhájce dostavil k jednání před soudem, avšak nevykonával obhajobu. Úkonem právní služby tu není již samotný fakt, že se ustanovený obhájce dostavil k veřejnému zasedání, nýbrž skutečná účast na jednání před soudem, která spočívá ve vykonávání obhajoby při tomto jednání. Ustanovenému obhájci tudíž nenáleží mimosmluvní odměna podle § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu, ale jen náhrada hotových výdajů vzniklých v souvislosti s tím, že se dostavil k veřejnému zasedání. Pokud jde o náhradu hotových výdajů, především náleží ustanovenému obhájci podle § 13 odst. 3 adv. tarifu požadovaná paušální částka 300 Kč, která připadá na jeden úkon právní služby (převzetí a příprava obhajoby). V souvislosti s cestou ustanoveného obhájce z jeho sídla do místa konání veřejného zasedání, kterou vykonal svým motorovým vozidlem zn. Škoda Rapid registrační značky … a při které ujel vzdálenost celkem 418 km, náleží podle § 13 odst. 4 adv. tarifu, § 156 odst. 1 zák. práce náhrada cestovních výdajů, a to náhrada jízdních výdajů, přičemž podle § 157 odst. 3, 4 písm. b) zák. práce sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí 3,80 Kč, tj. 1 588,40 Kč za 418 km jízdy, a dále v souladu s ustanoveními § 157 odst. 3, § 158 odst. 3, 4 zák. práce náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu, přičemž při ujetí vzdálenosti 418 km a tzv. kombinované spotřebě vozidla 5,1 litru/100 km doložené technickým průkazem jde o 21,3 litru benzínu Natural v průměrné ceně 29,70 Kč za 1 litr, tj. celkem 633,14 Kč. Jako náhrada cestovních výdajů náleží ustanovenému obhájci také náhrada parkovného v prokázané výši 20,66 Kč za parkování v místě konání veřejného zasedání jako nutný vedlejší výdaj podle § 156 odst. 1 písm. e) zák. práce a částka 70 Kč jako náhrada zvýšených stravovacích výdajů (stravné) podle § 156 odst. 1 písm. d), § 163 odst. 1 písm. a) zák. práce. Náhrada cestovních výdajů tak představuje částku 2 242,20 Kč. Hotové výdaje, které lze v souladu s návrhem ustanoveného obhájce přiznat, tak představují částku 2 612,20 Kč. Ustanovenému obhájci náleží rovněž požadovaná náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) adv. tarifu, a to za čas strávený cestou z jeho sídla do místa konání veřejného zasedání a zpět. Délka promeškaného času je 6 hodin a podle § 14 odst. 3 za ni náleží náhrada ve výši 1 200 Kč (tj. 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu). V souhrnu náleží ustanovenému obhájci odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za promeškaný čas ve výši 5 012,20 Kč. Ustanovený obhájce předložil podle § 14a odst. 1 adv. tarifu osvědčení, podle něhož je registrován jako plátce daně z přidané hodnoty. Uvedenou částku je proto nutné v souladu s jeho návrhem zvýšit o daň z přidané hodnoty (viz č. 64/2013 Sb. rozh. tr.). Podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, je sazba daně 21%, takže částka náležející ustanovenému obhájci se zvyšuje o 1 052,60 Kč. Celková částka přiznaná ustanovenému obhájci na odměně, náhradě hotových výdajů a náhradě za promeškaný čas je včetně daně z přidané hodnoty 6 064,80 Kč. O výši odměny a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce rozhodl na jeho návrh předseda senátu Nejvyššího soudu, třebaže podle § 151 odst. 3 tr. ř. v řízení před soudem toto rozhodnutí jinak přísluší předsedovi senátu soudu prvního stupně. Předseda senátu Nejvyššího soudu vzal v tomto kontextu zřetel na to, že Nižší vojenský soud v Brně jako soud, který byl v dané věci soudem prvního stupně, již neexistuje a že není k dispozici původní trestní spis, neboť podkladem stížnosti pro porušení zákona byly zachované samostatné písemnosti z Vojenského historického archivu. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. V Brně dne 29. listopadu 2016 JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu