8 Tdo 1015/2024-18471

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2025 o dovoláních obviněných 1) P. H., 2) T. J., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, 3) M. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, 4) M. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, a 5) K. Ř., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 2 To 44/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 3/2022, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. H., T. J., M. P., M. P. a K. Ř. odmítají.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 63 T 3/2022, byli obvinění T. J., M. P., M. P. a K. Ř. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, a obviněný P. H. i P. K. (posledně jmenovaný dovolání nepodal) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, všichni ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jichž se dopustili (zkráceně) tím, že se společně s již odsouzenými J. V., a D. S., ve zdaňovacích obdobích minimálně od listopadu roku 2014 do prosince roku 2015 každý svým dílem podíleli na fungování víceúrovňového řetězce obchodních společností, prostřednictvím něhož pod krycí legendou podpory malých a středních tuzemských exportérů, s využitím daňových dokladů, dodacích listů, CMR listů, příkazních či rámcových smluv a potvrzení o převzetí plnění, deklarovali opakovaná fiktivní plnění, jejichž předmětem byly zejména elektronické součástky Photo Fast, sluchátka, psí pelíšky, elektronické cigarety a hardwarová zařízení firewall Juniper různých typů (SRX 5400, SRX 5600, SRX 5800), od deklarovaných prvotních tuzemských dodavatelů Wlaxiv international, s. r. o., se sídlem Lidická 700/19, Veveří, Brno (dále jen „společnost Wlaxiv“), RESTGroup, s. r. o., sídlem Jaselská 268/33, Praha 6 - Dejvice (dále jen „společnost RESTGroup“), Pumerton, s. r. o., sídlem Koldínova 1145/4, Praha 3 - Žižkov (dále jen „společnost Pumerton“), World Development Institute, s. r. o., sídlem Pařížská 68/9, Praha 1 (dále jen „společnost WDI“) a Gra-Lygia, s. r. o., sídlem Husitská 502/36, 0 Praha 3 - Žižkov (dále jen „společnost Gra-Lygia“), plnících v řetězci roli chybějících obchodníků („missing trader“) pro odběratele iConsulting 4 Companies, s. r. o., sídlem Plzeňská 3217/16, Praha 5 - Smíchov (dále jen společnost „iC4C“) a iCompanies, s. r. o., sídlem Plzeňská 3217/16, Praha 5 - Smíchov (dále jen „společnost iCompanies“), obě na pozici vyrovnávacích společností („buffer“), které měly totožné zboží obratem dodávat tuzemským společnostem Somnium, s. r. o., sídlem Lužná 591/4, Praha 6 - Vokovice (dále jen „společnost Somnium“), TENDRUM, s. r. o., sídlem Vinohradská 2396/184, Praha 3 – Vinohrady (dále jen „společnost TENDRUM“), FJL spol. s r. o., sídlem V Kapslovně 2761/6, Praha 3 - Žižkov (dále jen „společnost FJL“), Virtuse Energy, s. r. o., sídlem Na Strži 1702/65, Praha 4 - Nusle (dále jen „společnost Virtuse Energy“), UNOCOM, spol. s r. o., sídlem Šmilovského 274/2, Mladá Boleslav III (dále jen „společnost UNOCOM“), ATYF, s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město (dále jen „společnost ATYF“), zapojeným v řetězci na pozici zprostředkovatelských společností („broker“), a současně zajistit, aby bylo od těchto společností (Somnium, TENDRUM, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF) totožné zboží fiktivně odebíráno předem určenými subjekty se sídly v jiných členských státech Evropské unie, konkrétně společnostmi K-SECURITY, s. r. o., sídlem Podlučinského 5/A, Bratislava, Slovenská republika (dále „společnost K-SECURITY“), Barkley‘s Diamond Export, s. r. o., sídlem Bratislavská 9, Senec, Slovenská republika (dále „společnost Barkley‘s“), EP - REAL company, s. r. o., sídlem Prievozská 18, Bratislava, Slovenská republika (dále „společnost EP – REAL“), PF Metal, s. r. o., sídlem Popradská č. p. 68, Košice, Slovenská republika (dále „společnost PF Metal“) a SOLOBAUM GmbH, VAT: ATU 690 69 517, sídlem Heiligenstädter Strasse 32/TOP 302, Vídeň, Rakouská republika (dále „společnost SOLOBAUM“), čímž záměrně a s cílem získat podíl na zisku v podobě zkrácené daně, úmyslně umožnili společnostem Somnium, TENDRUM, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty (dále „DPH“) neoprávněně navyšovat nároky na odpočet DPH na vstupu a současně tak snižovat (zkracovat) jejich vlastní vysoké daňové povinnosti na DPH vzniklé dodáním jiného druhu zboží v tuzemsku, které bylo pořízeno z jiného členského státu EU, a pro uvedený účel k zaúčtování do daňové evidence DPH opatřili dále ve výroku rozsudku jednotlivým tam uvedeným společnostem faktury konkretizované čísly, datem uskutečnění zdanitelného plnění, druhem a množstvím zboží a částkou odpovídající základu daně a 21% sazbě DPH, kterými bylo v rozporu se skutečností deklarováno, že výše uvedené společnosti Somnium, TENDRUM, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF v příslušných, zde rovněž konkretizovaných zdaňovacích obdobích, odebraly uvedené zboží od dodavatelů, a následně na základě předchozí vzájemné dohody vykázaly dodání totožného zboží obchodním společnostem registrovaným k DPH v jiném členském státě EU, čímž těmto tuzemským společnostem obvinění umožnili v daňovém přiznání k DPH, podaném místně příslušnému správci daně, za dotčená zdaňovací období neoprávněně navýšit nárok na odpočet DPH na vstupu, když v návaznosti na neplnění daňových povinností ze strany prvotních tuzemských dodavatelů uvedeného zboží zařazených do řetězce obchodních společností na pozici „missing trader“, které v daných obchodních případech neuhradily DPH, dosáhli zkrácení DPH celkem prostřednictvím společností Somnium, TENDRUM, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF o částku ve výši 28.753.593,95 Kč, a tím způsobili ve stejné výši škodu České republice, přičemž každý z obviněných se na výše popsané činnosti a způsobené škodě podílel tak, že obviněný K. Ř. minimálně spolu s již odsouzeným J. V. a s obviněným P. K. inicioval a dále i s obviněnými T. J., P. H. a M. P. zajišťoval fungování popsaného řetězce společností, přičemž sám jako jednatel obchodních společností WDI (od 7. 3. 2014 do 17. 7. 2015) a RESTGroup (od 17. 8. 2011 do 3. 2. 2016), zařazených v řetězci v různých obdobích na pozici „missing trader“, případně na pozici „buffer“, vědom si, že tyto jím ovládané společnosti shora popsanou ekonomickou činnost neuskutečňovaly a níže uvedeným zbožím v deklarovaném množství a kvalitě nedisponovaly, nechal po vzájemné dohodě s uvedenými spoluobviněnými do účetní a daňové evidence těchto společností zaúčtovat daňové doklady, ač si byl vědom, že tyto neodpovídaly skutečnosti a jimi deklarovaná zdanitelná plnění nebyla uskutečněna, a to společností WDI pro společnost iCompanies, konkrétně tedy s DPH v celkové výši 366.650,55 Kč, společností WDI pro společnost iC4C, konkrétně tedy s neuhrazenou DPH ve výši 2.230.773,30 Kč, RESTGroup pro společnost iC4C, konkrétně s neuhrazenou DPH 5.300.348,13 Kč, RESTGroup pro společnost iCompanies, konkrétně DPH v celkové výši 5.666.010 Kč, a následně nechal uvedená fiktivní pořízení a dodání uvedeného zboží s místem plnění v tuzemsku zahrnout do daňového přiznání k DPH, čímž minimálně v uvedených zdaňovacích obdobích vědomě pro daňové účely poskytoval účetní doklady, které měly v rozporu se skutečností prokazovat uskutečnění zdanitelných plnění dodáním shora uvedeného zboží v deklarovaném množství a kvalitě, které mělo být odběrateli, společností iC4C, ovládanou již odsouzeným J. V., a společností iCompanies, ovládanou obviněným T. J. a samotným obviněným K. Ř., obratem dodáváno dále tuzemským společnostem Somnium, TENDRUM, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF, jejichž prostřednictvím byly neoprávněně uplatněny nároky na odpočet DPH podle § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), a následně, s úmyslem převést trestní odpovědnost ze skutečných pachatelů a znemožnit řádné prošetření předmětných obchodů ze strany státních orgánů, převedl společnost WDI ke dni 17. 7. 2015 na obviněného M. P., a společnost RESTGroup ke dni 3. 2. 2016 na L. N., a tímto jednáním, s cílem získat finanční prospěch, úmyslně umožnil neoprávněně navýšit nároky na odpočet DPH na vstupu společnostem Somnium, TENDRUM, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF, a v návaznosti na neplnění daňových povinností ze strany prvotních tuzemských dodavatelů uvedeného zboží zařazených do řetězce obchodních společností na pozici „missing trader“ se tak na způsobené škodě podílel nejméně částkou ve výši 13.563.781,97 Kč, obviněný T. J. minimálně spolu s již odsouzeným J. V., obviněnými K. Ř., M. P. a P. H. zajišťoval fungování popsaného řetězce společností, přičemž sám jako jednatel obchodních společností Pumerton (od 2. 8. 2013 do 9. 6. 2015) a iCompanies (od 1. 2. 2013 do 27. 4. 2016), zařazených v řetězci v různých obdobích na pozici „missing trader“, případně na pozici „buffer“, vědom si skutečnosti, že tyto jím ovládané společnosti shora popsanou ekonomickou činnost neuskutečňovaly a níže uvedeným zbožím v deklarovaném množství a kvalitě nedisponovaly, nechal po vzájemné dohodě s uvedenými osobami do účetní a daňové evidence těchto společností zaúčtovat daňové doklady, ač si byl vědom, že tyto neodpovídaly skutečnosti a jimi deklarovaná zdanitelná plnění dále ve výroku o vině konkretizovaná nebyla uskutečněna, čímž minimálně v uvedených zdaňovacích obdobích vědomě pro daňové účely poskytoval účetní doklady, které měly v rozporu se skutečností prokazovat uskutečnění zdanitelných plnění dodáním shora uvedeného zboží v deklarovaném množství a kvalitě, které mělo být v případě zapojení společnosti Pumerton dodáno společnosti WDI ovládané obviněným K. Ř. a společnosti Somnium ovládané obviněným P. H., a v případě zapojení společnosti iCompanies, nejprve pořízeno od společnosti Wlaxiv ovládané obviněným M. P. a od společností RESTGroup a WDI ovládaných obviněným K. Ř., a obratem dodáváno dále tuzemským společnostem Somnium, UNOCOM a ATYF, jejichž prostřednictvím byly neoprávněně uplatněny nároky na odpočet daně podle § 64 ZDPH, a dále od 24. 7. 2013 do 2. 11. 2015 a následně opětovně od 11. 1. 2016 do 27. 4. 2016 jako jediný jednatel společnosti ECO Lights, sídlem Koldínova 1145/4, Praha 3 - Žižkov (dále jen „ECO Lights“) plnící roli poskytovatele půjček v systému fiktivně vytvořených pohledávek a závazků společností zúčastněných na předmětných fiktivních obchodních transakcích, kterými docházelo ke krácení DPH, a po celé projednávané období jako jediný disponent bankovního účtu této společnosti č. XY, prováděl v období od 15. 6. 2015 do 11. 11. 2015 bezhotovostní převody finančních prostředků na účty v řetězci zapojených společností, aby tak deklaroval řádnou úhradu ze strany zahraničních odběratelů za nákup předmětného zboží dodaného z České republiky, když tyto prostředky společnosti ECO Lights bezprostředně předtím zapůjčila společnost iC4C, čímž podpořil předem připravenou legendu o tom, že zahraniční odběratelé disponují finančními prostředky na zakoupení zboží, a tyto prostředky byly podle dohod o vzájemných zápočtech třístranných či čtyřstranných obchodů převáděny zpět do České republiky na účty společností iCompanies či iC4C, odkud byly v případě společnosti iC4C vybrány v hotovosti již odsouzeným J. V., a následně přerozdělovány podle předem určeného klíče, a následně, s úmyslem převést trestní odpovědnost ze skutečných pachatelů a znemožnit řádné prošetření předmětných obchodů ze strany státních orgánů, převedl společnost Pumerton ke dni 9. 7. 2015 na obviněného M. P., a společnosti iCompanies a ECO Lights ke dni 27. 4. 2016 na L. N., a tímto jednáním, s cílem získat finanční prospěch, úmyslně umožnil neoprávněně navýšit nároky na odpočet DPH na vstupu společnostem Somnium, UNOCOM a ATYF, a v návaznosti na neplnění daňových povinností ze strany prvotních tuzemských dodavatelů uvedeného zboží zařazených do řetězce obchodních společností na pozici „missing trader“, které v daných obchodních případech neuhradily daň ve výši 11.622.928,82 Kč, se tak na způsobené škodě podílel nejméně částkou ve výši 11.622.928,82 Kč, obviněný M. P. minimálně spolu s již odsouzeným J. V. a obviněným K. Ř. zajišťoval fungování popsaného řetězce společností, kdy jako zaměstnanec společnosti iC4C zajišťoval vzájemnou koordinaci a komunikaci osob zastupujících zúčastněné společnosti, a to v souvislosti s vedením skladů a zajištěním veškeré logistiky související s dopravou zboží, kdy takto současně opatřoval související doklady jako objednávky, faktury, potvrzení o uskladnění zboží, dodací listy, CMR listy a servisní protokoly k diagnostice zboží firewall Juniper, a tímto vědomě pro daňové účely zajišťoval dokumentaci, která měla prokazovat existenci předmětného zboží v deklarovaném množství a kvalitě, jeho uskladnění a přepravu od tuzemských dodavatelů fiktivním odběratelům do Slovenské a Rakouské republiky, tedy dokumentaci zakrývající fiktivní obchodování se shora uvedeným zbožím, zejména s firewally Juniper různých typů, které bylo společností iC4C podle faktur a dodacích listů pořízeno od společnosti Wlaxiv ovládané obviněným M. P., od společnosti RESTGroup ovládané obviněným K. Ř., od společnosti Pumerton ovládané obviněným T. J. a od společnosti Gra-Lygia zastoupené L. M., a obratem dodáváno dále tuzemským společnostem Somnium, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF, uplatňujícím neoprávněně nároky na odpočet daně ve smyslu § 64 ZDPH, a následně dodáno zahraničním společnostem SOLOBAUM či PF Metal, a dále s úmyslem převést trestní odpovědnost ze skutečných pachatelů a znemožnit řádné prošetření předmětných obchodů ze strany státních orgánů, společně s již odsouzeným J. V. zajišťoval administrativní úkony nutné pro udržení účelově vytvořené legendy o existenci L. N. jako osoby budoucího vlastníka společností, především na počátku a konci předmětného řetězce, tedy společností na pozici „missing trader“ a odběratelů zboží z jiného členského státu EU, a tímto jednáním, s cílem získat finanční prospěch, minimálně v období červenec 2015, srpen 2015, září 2015, říjen 2015 a prosinec 2015, úmyslně umožnil neoprávněně navýšit nároky na odpočet DPH na vstupu společnostem Somnium, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF, a v návaznosti na neplnění daňových povinností ze strany prvotních tuzemských dodavatelů uvedeného zboží zařazených do řetězce obchodních společností na pozici „missing trader“, které v daných zdaňovacích obdobích neuhradily daň ve výši 19.840.328 Kč, a to v případě dodavatelů společnosti Somnium ve výši 3.199.350 Kč, společnosti FJL ve výši 1.888.950 Kč, společnosti Virtuse Energy ve výši 5.621.247,03 Kč, společnosti UNOCOM ve výši 1.885.445,10 Kč a společnosti ATYF ve výši 7.245.336 Kč, a tím se na způsobené škodě podílel nejméně částkou ve výši 19.840.328 Kč, obviněný M. P. po dohodě minimálně s již odsouzeným J. V., svědkem T. M. a obviněnými K. Ř. a T. J. vědomě zajistil zapojení tuzemské společnosti Wlaxiv do popsaného řetězce fiktivně obchodujících společností, a to na pozici „missing trader“, a vědom si, že tato jím ovládaná společnost reálnou ekonomickou činnost neuskutečňovala a níže uvedeným zbožím v deklarovaném množství a kvalitě nedisponovala, nechal po vzájemné dohodě s uvedenými osobami vystavit daňové doklady prokazující dodání fiktivního zboží, na základě uvedených faktur, čímž minimálně v uvedených zdaňovacích obdobích vědomě pro daňové účely poskytoval dokumentaci, která měla v rozporu se skutečností prokazovat uskutečnění zdanitelného plnění dodáním předmětného zboží v deklarovaném množství a kvalitě, které mělo být odběrateli, společností RESTGroup ovládanou obviněným K. Ř., společností iC4C ovládanou odsouzeným J. V. a společností iCompanies ovládanou obviněnými T. J. a K. Ř., následně obratem dodáváno tuzemským společnostem Somnium, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF, uplatňujícím na základě těchto fiktivních obchodů neoprávněně nároky na odpočet daně ve smyslu § 64 ZDPH, a následně, s úmyslem převést trestní odpovědnost ze skutečných pachatelů a znemožnit řádné prošetření předmětných obchodů deklarovaných ve shora uvedených zdaňovacích obdobích společnostmi WDI, Pumerton a ECO Lights ze strany státních orgánů, převedl tyto společnosti postupně formálně na svoji osobu, a to společnost WDI ke dni 17. 7. 2015, společnost ECO Lights ke dni 27. 4. 2016 a ve společnosti Pumerton působil na pozici jednatele v době od 9. 6. 2015 do 26. 1. 2016, kdy došlo k převedení společnosti na L. N., aby za stejným účelem ve spolupráci se svědkem T. M. zinscenoval fiktivní odcizení účetních dokumentů společností Wlaxiv, WDI, Pumerton a ECO Lights z vozidla v obci XY, Slovenská republika, které následně na jeho pokyn a za slíbenou odměnu svědek T. M. dne 12. 11. 2015 oznámil Policejnímu sboru Prešov – Sever, a tímto jednáním, s cílem získat finanční prospěch, úmyslně umožnil neoprávněně navýšit nároky na odpočet DPH na vstupu společnostem Somnium, FJL, Virtuse Energy, UNOCOM a ATYF, a v návaznosti na neplnění daňových povinností ze strany prvotních tuzemských dodavatelů uvedeného zboží zařazených do řetězce obchodních společností na pozici „missing trader“, které v daných obchodních případech neuhradily daň ve výši 20.342.656,53 Kč, se tak na způsobené škodě podílel nejméně částkou ve výši 20.342.656,53 Kč, obviněný P. H. minimálně spolu s již odsouzeným J. V. a obviněnými T. J. a P. K., jako ovládající osoba společností Somnium a TENDRUM, se podílel na fungování struktury popsaného řetězce tím, že pro zaúčtování do daňové evidence DPH společnosti Somnium, po vzájemné dohodě s uvedenými osobami, zajistil daňové doklady, kterými bylo v rozporu se skutečností deklarováno, že společnost Somnium ve zdaňovacích obdobích listopad 2014, prosinec 2014, srpen 2015, září 2015 a říjen 2015 odebrala elektronické součástky, sluchátka, psí pelíšky a hardwarová zařízení firewall Juniper různých typů od společností Pumerton a iCompanies, ovládaných obviněným T. J., od společnosti iC4C ovládané odsouzeným J. V., které následně obratem dodala dále předem určeným subjektům registrovaným k DPH v jiném členském státě EU, konkrétně společnostem Barkley´s, EP – REAL a PF Metal, registrovaným k DPH ve Slovenské republice, čímž společnosti Somnium úmyslně umožnil v daňovém přiznání k DPH, podaném místně příslušnému správci daně, v pěti případech navýšit nárok na odpočet DPH na vstupu s neuhrazenou DPH na počátku řetězce ve výši celkem 4.511.357,55 Kč, a dále pro zaúčtování do daňové evidence DPH společnosti TENDRUM, po vzájemné dohodě s uvedenými osobami, zajistil daňové doklady, kterými bylo v rozporu se skutečností deklarováno, že pro společnost TENDRUM ve zdaňovacích obdobích duben 2015 a květen 2015 odebrala vestavné spotřebiče Baumatic, sluchátka, klávesnice a sudoku od dodavatele společnosti iC4C, které následně obratem dodala dále předem určeným subjektům registrovaným k DPH v JČS, konkrétně společnosti K-SECURITY, registrované k DPH ve Slovenské republice, čímž společnosti TENDRUM úmyslně umožnil v daňovém přiznání k DPH, podaném místně příslušnému správci daně ve dvou případech navýšit nárok na odpočet DPH na vstupu nejméně s neuhrazenou DPH na počátku řetězce ve výši celkem 1.935.248,27 Kč, a tímto svým jednáním, s cílem získat finanční prospěch, úmyslně umožnil neoprávněně navýšit nároky na odpočet DPH na vstupu společnostem Somnium a TENDRUM, a v návaznosti na neplnění daňových povinností ze strany prvotních tuzemských dodavatelů uvedeného zboží zařazených do řetězce obchodních společností na pozici „missing trader“, které v daných obchodních případech neuhradily daň ve výši 6.446.605,82 Kč, se tak na způsobené škodě podílel nejméně částkou ve výši 6.446.605,82 Kč.

2. Za tento zločin byli odsouzeni: Obviněný P. H. odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Obviněný T. J. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkonu byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva, kontrolního orgánu nebo člena kontrolního orgánu obchodní společnosti či družstva, nebo funkce prokuristy, a to včetně jejich zastupování na základě zvláštní plné moci na dobu pěti roků. Obviněný M. P. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. P. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný K. Ř. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva, kontrolního orgánu nebo člena kontrolního orgánu obchodní společnosti či družstva, nebo funkce prokuristy, a to včetně jejich zastupování na základě zvláštní plné moci na dobu pěti roků. Rovněž bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněných k náhradě škody a o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody spoluobviněného P. K.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 2 To 44/2023, odvolání, která proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění T. J., M. P., M. P., K. Ř. a P. H., jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Z dovolání obviněných

4. Obviněný P. H. dovolání založil na důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., protože vytýkal závěr soudů, že neexistovalo zboží uváděné na předmětných fakturách. Považoval za důkazně nepodložené zjištění soudů, že by obchody byly prováděny s fiktivním zbožím nebo stále tímtéž zbožím. Neztotožnil se ani se závěrem soudů, že obvinění fiktivnost obchodů v zásadě nezpochybňovali, protože obviněný M. P. uvedl, že zboží vozil, krabice byly velké či těžké a pokaždé jiné a zboží u příjemce vždy vyložil, nevracel se s ním zpět. Jestliže soudy fiktivnost zboží dovodily mj. z nahrávky, ta není jako důkaz procesně použitelná. Nepostačovalo závěry o vině opírat jen o výpovědi již odsouzeného recidivisty J. V. a nevycházet z výpovědi svědka L. H., zástupce provozovatele skladu v XY, jehož soud neoznačil za nevěrohodného, který při hlavním líčení dne 5. 9. 2022 uvedl, že probíhaly četné nakládky a vykládky zboží, čímž dosvědčoval, že obchody reálně fungovaly. Podle obviněného, i kdyby neexistovala část ze sumy zboží uvedeného v obžalobě, nebylo prokázáno, že u obchodů, jichž se účastnila společnost SOMNIUM nebo TENDRUM, docházelo k fiktivním obchodům, což připustil i soud prvního stupně v bodě 293. rozsudku, kde uvedl, že „nemá pochyb o tom, že obvinění vždy nějakým zbožím v omezeném rozsahu disponovali“. Proto nemůže obstát závěr, že všechny obchody, které byly předmětem posuzování, jsou fiktivní.

5. Nelogickými jsou podle obviněného závěry vztahující se k subjektivní stránce, jíž soudy dovozovaly z nahrávek pořízených až dva roky po spáchání posuzované trestné činnosti a nevypořádaly se s případnou možností, že se dovolatel mohl až po nástupu odsouzeného J. V. do výkonu trestu nebo po jeho propuštění dovědět o podstatě jím organizovaných aktivit, což znamená, že v době pořizování nahrávky již takovou informaci mohli mít. Z nahrávky samotné nelze tyto skutečnosti dovodit. V případě dovolatele byla nahrávka pořízena až v době, kdy věc již byla šetřena finančním úřadem i policejním orgánem a obviněný o tom věděl. S ohledem na to, že byla pořizována cíleně, svědčí i soudem postřehnuté tendenční vedení rozhovorů odsouzeným J. V., a proto z ní nelze činit žádné relevantní závěry o tom, jaké povědomí o povaze obchodů se společnostmi J. V. dovolatel měl. Z nahrávky je patrné, že si hovořící osoby domlouvají způsob obhajoby, z toho však nelze dovodit, kdy se dozvěděl o tom, že má být krácena DPH.

6. Obviněný vytýkal, že mu soudy uložily povinnost k náhradě škody ve výši uvedené v příslušném výroku, i když podle skutkových zjištění nikoli všechno zboží bylo fiktivní. Pokud tedy minimálně část obchodů byla podle zjištění soudu skutečná, vznikají pochybnosti o správnosti těchto výroků.

7. Výhrady obviněný zaměřil i proti použitelnosti pořízených nahrávek s poukazem na výpověď spoluobviněného J. V., podle níž k jejich pořizování docházelo s podstatnou ingerencí Policie České republiky, což sice svědci z řad policistů (M. Š., V. S.) popřeli a tvrdili, že žádné zařízení J. V. nedávali a nahrávky převzali již nahrané na flashdisku nebo na CD, což je skutečnost svědčící o jejich nepoužitelnosti, obzvláště když soudy na tento nedostatek či rozpor nereagovaly a v této části výpověď J. V., kterého jinak považovaly za věrohodného, zcela ignorovaly. Tuto skutečnost považoval za nerespektování judikatury ESLP, z níž plyne, že absolutně neúčinným je takový důkaz, kterým se orgány činné v trestním řízení snaží obejít ustanovení trestního řádu upravující vyšetřovací metody, zejména se nemohou policejní orgány zprostit své odpovědnosti tím, že zajištěním svých úkolů pověří soukromé osoby (srov. rozsudek ESLP ze dne 8. 4. 2003 ve věci M. M. proti Nizozemí, stížnost č. 39339/98). V posuzované věci přitom nahrávky nepořizoval poškozený či oběť trestné činnosti, ale její pachatel za účelem „usvědčení“ jiných, a proto by bylo třeba se zabývat i pro případ, že by ji pořídil J. V. z vlastní iniciativy, tím, zda by takto pořízený důkaz nebyl nepřípustný se zřetelem na zájem na ochraně soukromí nahrávaných osob. Dovolatel upozornil též na to, že podle jeho názoru nahrávka, na níž má hovořit, je zjevně upravovaná, a tedy jde o důkaz neúplný a procesně neúčinný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 580/2019).

8. Uloženému trestu obviněný vytýkal, že pro jeho výměru se soud opíral o závěr, že ke spáchání trestného činu zneužil svého zaměstnání či funkce, což hodnotil jako přitěžující okolnost i přesto, že nekonkretizoval, o jakou funkci či zaměstnání má jít a jak mělo dojít k jejich zneužití.

9. Protože se obviněný P. H. s výroky o vině i trestu, které se ho týkají, neztotožnil, navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal věc odvolacímu soudu v rozsahu, v jakém se řízení tohoto dovolatele týká, k novému projednání a rozhodnutí.

10. Obviněný K. Ř. podal dovolání s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), m) tr. ř.

11. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítal, že rozsudek soudu prvního stupně vydal senát 63 T složený z předsedkyně senátu Mgr. Ing. Kateřiny Hayes a přísedících Bc. Lenky Rudolfové a Hany Veinertové, který je podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen, neboť rozhodl o vině a trestu původně spoluobviněného J. V. tak, že schválil dohodu o vině a trestu, čímž současně rozhodl i o vině ostatních spoluobviněných, tedy i obviněného K. Ř. Má za to, že ani konstatování tohoto soudu, že jejich vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána a řízení je vedeno pod sp. zn. 63 T 3/2022, nemůže nic změnit na závěru, že soudci uvedeného senátu byli v dalším řízení podjatí. Tuto vadu dovolatel namítal již v řízení před odvolacím soudem, odůvodnil ji ve shodě s ostatními dovolateli, kteří tento dovolací důvod uplatnili, a svou argumentaci podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, jakož i rozsudky ESLP ze dne 22. 4. 1994 ve věci Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, stížnost č. 15651/89, nebo ze dne 20. 5. 1998 ve věci Gautrin a další vs. Francie, stížnost č. 21257/93, 21258/93, 21259/93 a 21260/93, též rozsudek SDEU ze dne 5. 9. 2019 ve věci C-377/18. Ačkoli ESLP uznal, že ve složitých trestních řízeních, která se týkají více podezřelých, kteří nemohou být souzeni společně, je možné, že za účelem posouzení viny obviněných je nezbytné zmínit účast třetích osob, o jejichž vině může být rozhodováno samostatně, i nadále trval na tom, že soud by neměl uvést více informací, než je nezbytné k analyzování právní odpovědnosti osob, o nichž aktuálně rozhoduje, aby se zabránilo možnému předčasnému rozhodnutí o vině dotčených třetích osob, což by později mohlo ohrozit spravedlivé posouzení obvinění vznesených proti nim v jiném řízení (srov. rozsudky ESLP ze dne 27. 2. 2014 ve věci Karaman proti Německu, stížnost č. 17103/10, ze dne 23. 2. 2016 ve věci Navalnyj a Oficerov proti Rusku, stížnost č. 46632/13 a 28671/14, ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63073/19).

12. V posuzované věci podle obviněného postačovalo v řízení o dohodě o vině a trestu uvést účast spolupachatele se specifickým postavením nebo úlohou, aniž by byli jmenováni. Formulace „jejich vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána“ není schopna požadavkům na nestrannost soudce vyplývajícím z výše citované judikatury vyhovět, o čemž svědčí i další vymezení skutku v rozsudku týkajícím se obviněného J. V. zmiňující konkrétní zapojení ostatních obviněných do trestné činnosti, jejich vědomou spolupráci s obviněným J. V. a jejich vzájemné dohody. Správně by neměl být vymezen způsob, jakým se další osoby, o jejichž vině není rozhodováno, podílely na trestné činnosti. Nesplnil-li soud tuto povinnost, předjímal naplnění subjektivní i objektivní stránky i u těchto ostatních obviněných, o nichž v dané věci nerozhodoval. Výpověď J. V. byla přitom v zásadě jediným důkazem proti dovolateli. O vnitřním přesvědčení rozhodujícího senátu soudu prvního stupně o trestnosti jednání dovolatele ještě předtím, než v jeho věci bylo vůbec provedeno dokazování, svědčí to, že povšechným a zcela nedostatečným odůvodněním zamítal všechny jeho návrhy na provedení či doplnění dokazování, jež měly prokázat jeho verzi skutkového děje, a naopak vyvracely často měněnou verzi J. V., u nějž ignoroval zásadní rozpory v jeho výpovědích i rozpory jeho výpovědi s dalšími objektivními důkazy.

13. Za příklad podjatosti soudu dovolatel zmínil nespravedlivý přístup k jeho postojům a požadavkům v průběhu dokazování s poukazem na důkazy, které, ač řádně provedené, soud do rozsudku nepojmul a nehodnotil je, případně svědky, kteří hovořili ve prospěch dovolatele, považoval za nevěrohodné. Uvedená podjatost vyplývá i z neprovedení listinného důkazu dopisem J. V. adresovaným policejnímu orgánu (sv. 8 č. l. 2161, 2229) nebo obsahem trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 2/2022 atd. Soud zamítnutí těchto důkazních návrhů nijak blíže nerozvedl, vyjma obecného odůvodnění v bodě 287. nebo 299. jeho rozsudku. Naproti tomu jako důkaz prováděl listiny navržené obžalobou, a to v řádech tisíců stran, navíc zjevně nesouvisející s projednávaným skutkem. Tento postup svědčí o nepřípustné selekci důkazů prvostupňovým soudem v neprospěch dovolatelů. Stejně tak soud rezignoval na doplnění dokazování k důkaznímu návrhu na obstarání trestního spisu vedeného u Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, OHK KŘPU, pod sp. zn. KRPU-224844/TČ-2018-040080-KL a provedení v něm obsažených listinných důkazů. Obdobně tomu bylo u obviněným navrhovaném důkazu (srov. bod 287. rozsudku soudu prvního stupně). Všechny tyto obhajobou navrhované listinné důkazy byly přitom způsobilé jednak přispět verzi dovolatele, že byl v zásadě pouze investorem. Tím by soudy vyloučily či zpochybnily závěry soudu o věrohodnosti obviněného J. V. Za projev podjatosti uvedeného senátu považoval neprovedení výslechu D. S., který se v přípravném řízení v plném rozsahu přiznal, formou procesně použitelné výpovědi, k trestné činnosti, jež je předmětem obžaloby, a to ještě před „přiznáním“ J. V. Dovolatel navrhoval provedení konfrontace obou jmenovaných, neboť jejich výpovědi jsou v podstatných skutečnostech odlišné zejména v tom, kdo byl organizátorem projednávané trestné činnosti, kdo, jak a v jakém rozsahu byl do činnosti zapojen, z jakého důvodu, při jakém vědomí a další.

14. Ze všech popsaných důvodů obviněný shledal, že v jeho trestní věci rozhodoval v prvním stupni senát, jehož členové, o jejichž nestrannosti vznikají pochybnosti, protože rozhodli o schválení dohody o vině a trestu původně spoluobviněného J. V., následně rozhodovali meritorně o vině dovolatele, u nějž tento postup vyvolává ve smyslu § 30 tr. ř. Proto je podle dovolatele naplněn důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

15. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že při ukládání trestu soud k jeho osobě nepoužil § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby, ačkoli dovolatel podmínky pro jeho užití splňuje. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 5 let a 6 měsíců považuje za nepřiměřeně přísné a neakceptovatelné z hlediska ústavněprávní povahy zásady proporcionality trestních sankcí, z níž plyne povinnost Nejvyššího soudu zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z tohoto hlediska a respektovat tak právo obviněného na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Za nutný považuje výjimečný zásah dovolacího soudu do výroku u trestu, jenž je v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky principu proporcionality trestní represe (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 a další), a to s ohledem na okolnosti, na něž již v odvolacím řízení s odkazem na splnění podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku podrobně poukazoval. Odvolací soud na jeho požadavky nereagoval a důkazy vztahující se k výroku o trestu, byť je provedl, nehodnotil, tzn. že tyto důkazy tzv. opomenul. Místo toho jen poukázal na blíže nespecifikovanou škálu rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz bod 20. usnesení), v čemž lze předmětné rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné. S odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu s ohledem na své osobní a rodinné poměry poukázal zejména na význam nejlepšího zájmu dítěte jako faktoru svědčícího pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, aj.).

16. Uvedené požadavky obviněný opíral o své tvrzení, že soudy nebraly při ukládání trestu do úvahy situaci jeho nezletilého dítěte. Kromě toho ani nezvážily všechny ostatní výrazně polehčující okolnosti, zejména, že k trestné činnosti došlo v období let 2014 až 2016, a způsobená škoda cca 13 mil. Kč je blízko hranice škody velkého rozsahu, a že do doby posuzované trestné činnosti i po ní vedl řádný život. Soud nepřihlédl k tomu, že od roku 2011 prochází mimořádně náročným insolvenčním řízením, které ve svém důsledku vedlo až k prohlášení konkurzu, v roce 2023 přišel i o svou nemovitost, která je nabízena k prodeji v dražbě, byl nucen se vystěhovat do pronájmu (viz řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 7499/2011), což se odrazilo i na jeho zdravotním stavu, v současnosti je v částečném invalidním důchodu a jeho zdravotní stav se nelepší. Nadto pečuje o svoji matku V. Ř. (85 let), jejíž zdraví se od počátku trestního řízení stále zhoršuje, je osobou s narůstající stařeckou demencí vyžadující výraznou péči, a obviněný na ni pobírá příspěvek na péči (viz rozhodnutí o přiznání nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením ze dne 14. 9. 2016 a rozhodnutí MPSV o příspěvku na péči ze dne 10. 6. 2021). Dodal, že od posledního zkoumání se zdravotní stav jeho matky opět zhoršil, přičemž nemá jinou osobu, která by péči zajišťovala. Obviněný se stará o druha své matky R. T., kterého rovněž považuje za blízkou osobu (86 let) let, jehož zdravotní stav je v zásadě shodný jako stav jeho matky. Dovolatel má v péči své 3 nezletilé děti AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym), nar. XY, tj. až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, na jejíž výchově se podílí i jeho družka L. H., s níž sdílí společnou domácnost, avšak je třeba přihlížet k tomu, že obviněný je vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, věku a časovému vytížení péčí o matku a jejího druha ve své podstatě nezaměstnatelný. Kvůli konkurzu má rovněž omezené možnosti výdělku, a proto se s družkou L. H. dohodli, že materiální potřeby pro rodinu bude zaměstnáním zajišťovat ona ihned po skončení mateřské dovolené, zatímco obviněný se bude v plném rozsahu podílet na péči o dítě. Družka má přitom v péči další 3 děti ve věku 15, 13 a 8 let, na jejich výchově se obviněný rovněž podílí. Celá rodina v důsledku výkonu trestu odnětí svobody obviněného v současnosti strádá. Zejména syn je na něm značně emocionálně závislý, neboť je ve věku, kdy vyhledává společnost otce. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v jeho případě navíc není nevyhnutelné, když je trestně stíhán pro majetkovou trestnou činnost, která nepředstavuje žádnou hrozbu pro společnost, pokud by byl ponechán na svobodě. I přesto všechny jeho argumenty, které uváděl v řízení o odvolání, zůstaly ze strany soudu bez reakce, v čemž lze spatřovat porušení práva na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Na základě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytýkal i vadné posouzení objektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným, což přičítá mimo jiné i tendenčnímu způsobu vedení dokazování soudem prvního stupně, který provedené důkazy nehodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., když řadu z nich ani neprovedl, skutková zjištění neprovázal s důkazy, nýbrž se svými domněnkami, čímž se skutková zjištění nalézacího soudu dostala do extrémního rozporu s provedenými důkazy, případně k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Odvolací soud na uvedená pochybení soudu prvního stupně v návaznosti na konkrétní argumenty vznesené v odvolání v podstatě nijak nereagoval, když pouze stručně odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, což vedlo k tomu, že soudy porušily zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo.

18. Ohledně závěru, že měl iniciovat trestnou činnost, obviněný soudům vytýkal neobjektivnost a paušální posouzení zjištěných skutečností, a to především s ohledem na preferenci výpovědi spoluobviněného J. V., u které nerespektovaly, že ji opakovaně měnil a vykazuje podstatné rozpory, a to mimo jiné i ohledně páchání posuzované daňové trestné činnosti, která podle jeho tvrzení měla započít počátkem roku 2014, přestože z obsahu trestního spisu vyplývá, že obchody se společností Somnium probíhaly již po celý rok 2013. Společnost WDI byla do obchodního rejstříku zapsána dne 7. 3. 2014, a tedy vznikla až více jak půl roku poté, co se mělo započít s krácením DPH prostřednictvím společnosti Somnium. Taktéž příkazní smlouva uzavřená mezi IC4C a L. N. je datována až ke dni 30. 6. 2014, a též u ostatních společností jsou první smlouvy s L. N. datovány až k uvedenému datu. Ani další příkazní smlouvy, které jsou obsažené v trestním spisu, časově nezapadají do verze J. V. (srov. bod 151. rozsudku). Dále poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. 30 T 6/2016 (č. l. 2999), z něhož vyplývá, že obviněný P. K. byl odsouzen za jiný trestný čin krácení daně až v roce 2017, resp. pravomocně až v roce 2018, tudíž těžko mohl na schůzce v Praze v OC Smíchov vykládat obviněnému J. V., že byl za trestný čin krácení daně odsouzen. Z přehledu odsouzení P. K. se nabízí, že ostatní jeho odsouzení se týkala pouze trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Z uvedeného dovolatel vyvodil, že výpověď obviněného J. V. z přípravného řízení stran důvodu i časového vymezení zahájení údajného krácení DPH, jakož i dalších podstatných okolností, byla v příkrém rozporu s řadou listinných důkazů, z nichž některé soud nezahrnul do svých hodnotících úvah, ačkoli je provedl. Z účetního deníku společnosti Somnium je zjevné, že v červenci 2013 již existovala společnost IC, jíž obviněný J. V. využíval k obchodování se společností Somnium. Není možné akceptovat jeho tvrzení, že obviněný K. Ř. organizoval trestnou činnost ostatních. Vadné skutkové závěry vycházejí z toho, že soudy všechny důkazy řádně provedené nehodnotily, a proto v nich lze spatřovat existenci tzv. opomenutých důkazů. Pokud je soud řádně neposuzoval, nemohl se dobrat spravedlivého rozhodnutí, a jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný.

19. Dovolatel s odkazem na konkrétní skutečnosti zdůrazňoval, že výpověď obviněného J. V. je zcela lživá, protože sám krátil DPH i v roce 2013 prostřednictvím společnosti Parnella Commerce, kterou ovládal a převedl ji na další jím ovládanou společnost IC4C. V roce 2016 tuto činnost převáděl na společnost Fun 4 All, přičemž rozvoji krácení DPH prostřednictvím této společnosti bylo zabráněno pouze nástupem J. V. do výkonu trestu. Uvedené skutečnosti podle dovolatele vedou k závěru, že byl obviněným J. V. k trestné činnosti pouze zneužit. Tento stav se projevil v chování obviněného J. V. ve věci Městského soudu v Praze, v níž bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 46 T 2/2022, jejž soud do svých hodnotících úvah v posuzované trestní věci vůbec nezahrnul, ačkoli tento se zabývá obdobím páchání trestné činnosti J. V. již v listopadu 2012, přičemž při této trestné činnosti byly využity masážní přístroje zn. Maxiwell, které J. V. využíval i v následujících letech. Bylo prokázáno, že nápad krátit DPH vznikl u obviněného J. V., jenž již v roce 2012 přišel s návrhem použít fiktivního dodavatele, v posuzované věci L. N. Na podporu tohoto svého tvrzení dovolatel odkázal na některé listinné důkazy založené ve spise, případně jím navržené k provedení, avšak odvolacím soudem zamítnuté. Ocitoval rovněž některé pro něj podstatné pasáže z výpovědi J. V. učiněné v hlavním líčení, na nichž demonstroval nepravdivost jeho tvrzení. Též poukázal na důkaz fotokopií vizitky R. K., tiskové mluvčí Unie malých a středních podniků České republiky, která byla k návrhu dovolatele jako listinný důkaz provedena v hlavním líčení dne 16. 1. 2023, ale kterou rovněž soud do svých hodnotících úvah vůbec nezahrnul.

20. Obviněný rovněž zmínil, že v době, kdy byla založena a vznikla společnost IC, byl v úpadku a nemohl tak být jejím statutárním orgánem. Naproti tomu v době, kdy byla založena a vznikla společnost WDI, již v úpadku nebyl a stal se statutárním orgánem. Tyto důkazy prokazují jeho tvrzení, proč nebyl statutárním orgánem společnosti IC, ale byl jím místo něj obviněný T. J. Soud však zamítl i další navržené listinné důkazy, zejména z šanonu č. 27, předložené obviněným M. P., a to faktury, emailovou komunikaci a další listiny vztahující se k obchodům společnosti IC s pneumatikami v roce 2013. Citoval i obsah výpovědi spoluobviněného P. K. ze strany 39 protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 6. 2022, která má rovněž potvrzovat verzi dovolatele.

21. Nesprávným s odkazem na konkrétní výpovědi jím uváděných svědků je i závěr soudů, že měl společně s obviněnými J. V., P. K., T. J., P. H. a M. P. zajišťovat fungování řetězce společností zapojených do trestné činnosti (viz výpovědi svědkyně I. Ř. B. a strany 2, 3, 27 protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 9. 2022). Poukázal i na další výpovědi, podle kterých nelze vycházet z výpovědi obviněného J. V. (srov. sv. 4, č. l. 714 až 786, strany 2 až 3 protokolu o výslechu obviněného D. S. ze dne 18. 6. 2019).

22. Podle dovolatele soud neobjasnil, že v kancelářích či mimo prostory kanceláře zařizoval či prováděl úkony manažerského typu, které by měly souvislost s krácením DPH, a že měl v kancelářích či mimo kanceláře jednat s J. V. ohledně krácení DPH. U těchto jednání nikdo nebyl, resp. z žádné výpovědi nevyplývá, že by přítomen byl. Důvod případných schůzek s J. V. vysvětlil tím, že po něm požadoval peníze či se vymlouval, proč mu je nemůže vrátit. Za naprostou deformaci své výpovědi označil tvrzení pod bodem 299. rozsudku, že bylo vyvráceno, že se v kancelářích po roce 2013 nevyskytoval, když soud deformoval i další provedené důkazy, např. výpověď svědkyně I. Ř. B. v bodě 299. svého rozsudku, svědkyně B. A. tamtéž, a to vždy výrazně v neprospěch dovolatele, což svědčí o jeho podjatosti. Pokud byl dovolatel o něčem spoluobviněným T. J. informován, bylo to pouze v obecné rovině a řadu věcí zjistil až v průběhu trestního řízení. Pouhá skutečnost, že byl v předmětné době jednatelem společnosti WDI a Restgroup, které měly zaujímat v řetězci obchodních vztahů jakési pozice, nemůže bez dalšího založit závěr, že zajišťoval chod jakéhosi řetězce společností zapojených do trestné činnosti. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že pakliže se v předmětném období v kancelářích na XY či v rámci nějakých společností vyskytoval, jeho postavení bylo investor, který deleguje další činnosti na další osoby, a to při absenci jakéhokoliv vědomí ohledně nějakého nelegálního konání kohokoliv. Jeho obhajoba nadto nebyla vyvrácena.

23. Nedostatky obviněný spatřoval i v závěrech soudů o zaúčtování daňových dokladů a jejich zahrnutí do přiznání k DPH, protože není zřejmé, na základě čeho dospěl soud k uvedenému závěru, popř. jakým způsobem, kdy a za jakých okolností měl obviněný nechat zahrnout tyto doklady do daňového přiznání k DPH. Jestliže soud jeho odpovědnost dovodil toliko z jeho postavení jednatele v uvedených společnostech, nepostačuje to, protože faktury společnosti WDI, které jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně specifikovány, obsahují z poloviny jeho podpis zfalšovaný nebo na nich není podpis vůbec, přičemž nikomu k vystavení těchto faktur nedal pokyn. Tato skutečnost nevyplynula dokonce ani z výpovědi jinak zcela nevěrohodného J. V. V této souvislosti poukázal na účast svědka A. D., který sice aktivní účast popíral, avšak z výpovědi svědkyně L. J. se podává, že tento svědek, ač v přípravném řízení popíral, že by si chodil do kanceláří pro doklady k zaúčtování, chodil do kanceláří na XY pro doklady, a tyto si odnášel, účtoval řadu společností v rámci projednávané trestní věci a jako účetní také podával daňová přiznání. S ohledem na nepravidelnou a nahodilou účast dovolatele v kancelářích na XY není vyloučeno, že uvedené faktury společnosti WDI se zfalšovanými podpisy se dostaly do rukou účetního A. D. zcela bez jeho vědomí, stejně jako faktury společnosti Restgroup. Provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by předmětné faktury vystavil, nechal je zaúčtovat či zahrnout do daňového přiznání a takové přiznání podal, nebo že by věděl, že se v případě těchto zdanitelných plnění má jednat o plnění fiktivní.

24. Vady vykazují podle něj rovněž úvahy soudu týkající se převodu společnosti WDI na obviněného M. P. s úmyslem převést trestní odpovědnost ze skutečných pachatelů a znemožnit řádné prošetření ze strany státních orgánů, neboť nevyplývají z provedených důkazů. Existence společnosti WDI jako servisní organizace pro projekt ES DRK ztrácela již nejméně od dubna roku 2015 své opodstatnění. Do 19. 6. 2015 byla jejím společníkem společnost IC a jedním ze společníků IC do 19. 6. 2015 byla společnost Dolenor Ltd., kterou ovládal přes H. V. (H.) obviněný J. V., tudíž jeho tvrzení, že s ní neměl nic společného, může jen stěží obstát. Pokud jde o převod společnosti Restgroup na L. N. ke dni 3. 2. 2016, ani zde nejsou skutková zjištění správná a odpovídající výsledkům dokazování. Navíc smlouva o smlouvě budoucí o převodu podílů ve společnosti Restgroup mezi dovolatelem a L. N. byla uzavřena již dne 15. 9. 2015, tj. ještě předtím, než měla být společnost Restgroup využita v rámci projednávaného řetězce společností. Obviněný k těmto výhradám však nenašel v rozhodnutí odvolacího soudu dostatečnou odezvu, když zásadně nepostačuje paušální odkaz odvolacího soudu na hodnocení důkazů prvostupňovým soudem jako na správné a bezchybné, což obviněný označil za alibistický postoj (srov. nález Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 2280/22 a sp. zn. II. ÚS 2564/12). Uvedené nedostatky se promítly i do vadnosti závěru o naplnění objektivní stránky trestného činu dovolatelem, a proto soudy svými postupy založily dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný přiřadil výhrady o nesprávném závěru o naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jež opíral rovněž o nedostatky v provedeném dokazování. Zdůraznil, že vše považoval za zcela legální, vždy hovořil o obchodování pod záštitou Unie malých a středních podniků, čemuž také věřil. Jeho jediná aktivní účast byla v rámci ES DRK, což ani nepopíral, v ostatních společnostech byl investorem, choval se naprosto standardně. Neměl důvod ani povinnost mít pochybnosti a tyto odstraňovat dalším šetřením a prověřováním, jak nesprávně dovodil soud, když navíc ani na bankovních účtech společnosti IC neprobíhaly žádné velké finanční transakce nějakému velkému rozsahu odpovídající, a v kancelářích na XY měly být i vzorky zboží, a tedy obviněný nemusel vědět, že v dotčených obchodních případech nešlo a nemohlo jít o reálně vykonávanou ekonomickou činnost cílenou na legální dosahování zisku. Není zřejmé, podle čeho soud dovodil, že věděl, kolik měl obviněný T. J. vybírat z účtů nějakých společností. Společnost IC se zabývala i likvidacemi, zakládáním a převody společností, což vysvětluje, proč byly v kancelářích na XY i razítka těchto společností.

26. Při existenci výše uvedených důvodů dovolání obviněný poukázal i na naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., protože odvolací soud plně nedostál své zákonné přezkumné povinnosti uložené mu v § 254 odst. 1 tr. ř., a z těchto důvodů v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 2 To 44/2023, a současně i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 63 T 3/2022, jakož podle § 265k odst. 2 tr. ř. též všechna další rozhodnutí na rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil do doby rozhodnutí o dovolání výkon trestu odnětí svobody, který ode dne 15. 7. 2024 obviněný vykonává, neboť výkon tohoto rozsudku zásadním způsobem zasahuje do jeho práv.

27. Obviněný M. P. opřel dovolání o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť soud prvního stupně kopíroval obžalobu a opíral se o výpověď samostatně odsouzeného J. V., kterou doplnil prázdnou proklamací o tom, nakolik obezřetně k ní přistupoval a jak pečlivě ji hodnotil, přičemž oba soudy přehlížely podstatné skutečnosti a nezabývaly se tím, jakým způsobem a za jakých okolností byly dotčené faktury zahrnuty do účetnictví společnosti Wlaxiv. Tím si soudy neopatřily dostatek podkladů pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného a nesprávně dovodily, že mu jsou právě tyto faktury známy, viděl je, disponoval s nimi. I kdyby předmětné faktury obviněný M. P. „nechal zahrnout“ do účetnictví, nebylo objasněno, zda měl následně vliv na to, zda budou skutečně použity k uplatnění nároku na daňový odpočet. S ohledem na uvedený nedostatek nelze spolehlivě prokázat ani jeho zavinění (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 202); též nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. III. ÚS 377/01).

28. V uvedeném směru napadená rozhodnutí nemohou obstát, protože tvrzené protiprávní jednání obviněného M. P. je v odsuzujícím výroku vymezeno a popsáno zcela vágně, nadto v následném odůvodnění absentuje označení důkazů, z nichž má toto jednání vyplývat, s výjimkou výpovědi samostatně odsouzeného J. V. či výpovědi svědka T. M., u nějž soud právně významné skutečnosti svědčící o účelovosti a nepravdivosti jeho výpovědi přehlíží.

29. Závěr o naplnění subjektivní stránky rovněž nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování, protože soud ho nemohl dovodit z údajů obchodního rejstříku společnosti Wlaxiv, podle nichž tato společnost vznikla dne 30. 10. 2014, a tudíž jen těžko mohla být prvním dodavatelem v době, kdy se mělo údajně započít s krácením DPH, jak vypověděl obviněný J. V. Zdůraznil, že soudy pominuly, že si tento obviněný protiřečí. Na jedné straně tvrdí, že obviněného M. P. měl o zajištění dodavatelské společnosti požádat společně s obviněným K. Ř., zatímco jindy uváděl, že ho sám oslovil, aby mu zajistil společnost, která by mu fiktivně dodala zboží, aby zase jinde vypověděl, že se s obviněným M. P. zeptali M. P., jestli by měl nějakou takovou společnost, která by uměla toto zboží dodávat (srov. obsah protokolů o hlavním líčení s výpovědí J. V.). Logicky se tedy obviněný M. P. se svojí společností Wlaxiv mohl na scéně objevit nejdříve po datu jejího vzniku, tj. po 30. 10. 2014, a proto nemohl být prvním dodavatelem v předcházející době. Z důkazů předložených obviněným M. P. (viz např. šanon č. 31, č. l. 390 až 395) vyplývá, že společnost Parnella Commerce byla dodavatelskou fiktivní společností, k níž bylo v trestním řízení vedeném proti obviněnému J. V. prokázáno, že jejím jednatelem byla fiktivní osoba bulharské národnosti, a tedy nemůže být pochyb, že fiktivní byla i tato dodavatelská společnost, a to ještě před vznikem společnosti Wlaxiv. Obviněný poukázal i na jiné rozpory ve výpovědi spoluobviněného J. V. a v podrobnostech i na jednotlivé části spisu, z nichž následně dovodil, že nešlo o nahodilé obchody, nýbrž o soustavné zapojování fiktivních společností do obchodů. Zdůraznil i postoje a tvrzení uváděné obviněným J. V., které neodpovídají prokázaným skutečnostem, což soudy ponechaly bez potřebné reakce, přestože nezapadají do časového sledu rozhodných událostí.

30. Za významné obviněný rovněž považoval listiny vztahující se k obchodům mezi společnostmi Parnella Commerce, IC4C, Maracan Czech, MP1, Renia, Yesplus a Market Express svědka T. M., k nimž došlo bez jeho účasti, čímž dokládal, že obviněný J. V. zahájil spolupráci s tímto svědkem před tím, než do celé záležitosti vstoupil dovolatel, který navíc považoval za vymyšlenou historku obviněného J. V., že bylo v zájmu ostatních spolupachatelů páchat trestnou činnost krácením DPH, protože toto tvrzení soud prvního stupně odmítal objasnit, o čemž svědčí zamítání otázek směřujících na předchozí trestnou činnost obviněného J. V. Poukázal na odsouzení obviněného J. V. ve věcech Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 2/2022 a sp. zn. 41 T 2/2017, v nichž rozvedl skutkové i právní skutečnosti a odkazoval na konkrétní pasáže, ze kterých dovozoval souvislosti s projednávanou trestní věcí. Zdůraznil, že ve věci sp. zn. 41 T 2/2017 byly součástí fakturačních řetězců též faktury od společnosti Market Express pod vedením jednatele T. M., a že to byl právě obviněný J. V., který přímo organizoval trestnou činnost. Připomenul, že J. V. je nyní trestně stíhán Krajským ředitelstvím Policie hl. m. Prahy pod sp. zn. KRPA-403846-1537/TČ-2016-000091-BU pro skutkově obdobnou trestní věc, kde se po zahájení trestního stíhání doznal s tvrzením, že byl toliko dalšími osobami k trestné činnosti osloven a zlákán, a proto má zájem na postavení spolupracujícího obviněného a uzavření dohody o vině a trestu.

31. Podle dovolatele je proto za rozvedené situace neudržitelný závěr soudů v projednávané věci o věrohodnosti obviněného J. V. Rovněž namítal, že ani snaha odvolacího soudu o doplnění dokazování obsahem shora označených trestních spisů, z nichž uvedené skutečnosti vyplynuly, nevedla k nápravě nedostatků v dokazování a neodstranila neúplnost podkladů pro správný závěr o vině obviněných, když nepostačuje vysvětlení v bodě 16. přezkoumávaného usnesení, v němž soud pouze použil obecnou floskuli o tom, že soudy nejsou povinny odůvodnit každý nedoplněný důkaz a vypořádat se se všemi uplatněnými námitkami a že rozsah dokazování před nalézacím soudem byl dostačující a nebyl důvod pro doplňování dokazování.

32. V závěru dovolání proto obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 2 To 44/2023, a též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 63 T 3/2022, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Dále požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu, případně přerušení výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 63 T 3/2022, do doby rozhodnutí o podaném dovolání.

33. Obviněný T. J. podal dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a vytýkal, že soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly zejména s jeho zaviněním. Odvolací soud se k němu vyjádřil jen velmi stručně v bodě 19. napadeného usnesení, kde automaticky dovozoval úmysl z jeho postavení jednatele v obchodní společnosti, což odporuje usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, podle něhož je třeba opatřit nezbytné důkazy, ze kterých vyplývá volní složka úmyslu. Dosud nebyl nikdy trestán a neměl potřebné zkušenosti s podnikáním, neboť se věnoval realitní činnosti, která s posuzovanou trestnou činností vůbec nesouvisí, nepřišel do styku s takto složitými obchodními modely, které jsou projednávány v dané věci. Jednatelství v dalších společnostech souviselo pouze s běžnou praxí zakládání tzv. ready made společností, což byla činnost, které se věnovala společnost iCompanies. Tyto společnosti nevyvíjely žádnou činnost, a v souvislosti s jejich prodejem končilo zpravidla i jeho jednatelství. Obviněný poukázal na řadu důkazů, které vyvracejí, že o nelegální činnosti měl povědomí. Uvedené společnosti minimálně po určitou dobu prokazatelně obchodovaly zcela legálně s existujícím zbožím. Na to, že nejde o fiktivní obchody, ukazovaly pronajaté a existující sklady v XY, kde byly složené například zmíněné pneumatiky, které dovolatel osobně viděl. Rovněž v kanceláři na XY se objevovaly pravidelně nové vzorky zboží. Existenci zboží ve skladech potvrdila i řada svědků a spoluobviněných, a zboží ve skladu v XY prošetřovala například i středočeská policie se závěrem, že je vše v pořádku, Ke stejnému závěru dospěl i finanční úřad, a že byly doloženy doklady o přepravě zboží. Neměl tedy důvod předpokládat, že by se jednalo o fiktivní obchody, jejichž účelem mělo být krácení DPH.

34. Skutečnost, že nebyl obeznámen s pácháním trestné činnosti, obviněný dokládal poukazem na ústřední roli obviněného J. V. v celé věci, že některé svědky neznal, případně neznali oni jeho, nebyli schopni popsat, co v kancelářích na ulici XY přesně dělal, s nikým o ničem nejednal. Poukázal na to, že prostřednictvím obviněného K. Ř. se dostal k podnikání s obviněným J. V., který na něj působil jako velmi schopný obchodník, hrál zcela klíčovou roli při realizaci obchodů. Svou nevědomost o trestné činnosti dotvrzoval výpovědí obviněného J. V. v přípravném řízení i v pozici svědka v hlavním líčení, že obviněný T. J. na rozdíl od ostatních spoluobviněných o nelegálním charakteru obchodů podle jeho názoru nevěděl, což měl soud, jenž jeho výpověď považoval za věrohodnou, vyložit obdobně i ve prospěch dovolatele, k němuž obviněný J. V. potvrdil, že nebyl u žádných jednání, kde by se domlouvalo krácení DPH, přičemž navenek se obchody jevily zcela legálně. O realizaci obchodů rozhodoval obviněný J. V., případně obviněný K. Ř., což jsou skutečnosti, které vedou k závěru, že dovolatel skutek nespáchal úmyslně, o čemž svědčí i útržky výpovědí některých svědků, které konkrétně citoval, a dovodil, že hodnocení provedených důkazů, pokud jde o subjektivní stránku, je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, případně tvrdil, že soudy svůj závěr učinily na základě spekulace a obecných představ nemajících podklad ve výsledcích provedeného dokazování.

35. Obviněný vytýkal, že závěr učiněný soudem o jeho jednání, jímž měl v rámci společné trestné činnosti po vzájemné dohodě s dalšími obviněnými nechat do účetní a daňové evidence „zaúčtovat daňové doklady“, ač si měl být vědom, že tyto neodpovídaly skutečnosti a jimi deklarovaná zdanitelná plnění nebyla uskutečněna, je odlišný od obžaloby, podle níž měl po vzájemné dohodě nechat „vystavit daňové doklady“ prokazující dodání zboží. Soud tím potvrdil, že nebylo prokázáno, kdo fakticky vystavoval faktury a kdo je podepisoval, ani kdo dával pokyny k jejich zaúčtování, resp. pokud se tak dělo, zda v tom byl zainteresovaný obviněný J. V., jak plyne z řady výpovědí, na něž dovolatel opět poukázal.

36. Námitky obviněného směřovaly i proti úplnosti dokazování, protože požadoval provést další důkazy, které by doložily nesprávnost soudy určené výše škody mající význam pro znak kvalifikované podstaty trestného činu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Soud podle něj měl podrobněji zkoumat okolnosti, za nichž byly jednotlivé faktury vystavovány a zejména kým byly podepisovány, a proto navrhoval provedení znaleckého zkoumání z oboru písmoznalectví, jenž byl nesprávně zamítnut jako údajně nadbytečný. Obdobně soudy rezignovaly na prokazování, zda se faktury skutečně váží ke zboží, které mělo být dodáváno pouze fiktivně za účelem krácení daní, nevyjádřily se k namítaným nedostatkům v dokazování, a neobjasnily rozhodné skutečnosti, čímž porušily zásady volného hodnocení důkazů plynoucí z § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy v takové situaci, kdy nebyly zásadní otázky řádně objasněny, měly vycházet ze zásady in dubio pro reo minimálně v otázce hodnocení rozsahu způsobené škody.

37. Protože jeho vina nebyla řádně zjištěna, obviněný T. J. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil přezkoumávané usnesení i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 63 T 3/2022, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Byly dány důvody pro rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu o přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, a proto požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu uloženého mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 63 T 3/2022, a to až do doby rozhodnutí o podaném dovolání.

38. Obviněný M. P. v dovolání prostřednictvím důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. namítal podjatost soudů rozhodujících v senátu 63 T Městského soudu v Praze. Pro stručnost lze uvést, že důvody, jimiž k této skutečnosti argumentoval, vycházejí z obdobných výhrad, které ke stejné problematice vznesl obviněný K. Ř., a proto pro podobnost a shodnost argumentů není třeba je znovu opakovat, nýbrž postačuje na to, co vytýkal obviněný K. Ř., v této souvislosti jen odkázat s tím, že obviněný M. P. uvádí okolnosti vedoucí k tvrzení o podjatosti uvedeného senátu, které dovozuje i z průběhu řízení u Městského soudu v Praze a z přístupu soudu k obviněnému J. V., jehož význam zveličil a zcela se o jeho doznání opíral a „odměnil“ ho jako spolupracujícího obviněného po schválení dohody výrazně mírnějším trestem. Výpověď J. V. byla v mnohých ohledech pro Městský soud v Praze „darem z nebes“ a leckdy jediným důkazem proti ostatním odsouzeným, přestože výpovědi J. V. a D. S. byly buď v rozporu s ostatními provedenými důkazy, či tyto osoby nepravdivost svých původních tvrzení přímo prezentovaly. Přístup uvedeného senátu k osobě J. V. dokládá jeho apriorní a předsudečné vnitřní přesvědčení o trestnosti jednání všech zúčastněných ještě předtím, než byla jejich věc projednána a rozhodnuta. O nutnosti vyloučení uvedeného senátu Městského soudu v Praze z rozhodování posuzované trestní věci obviněných nemá proto dovolatel pochyb.

39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. P. spatřoval naplněným postupem soudů při dokazování s tvrzením, že skutečnosti uvedené v popisu skutku neodpovídají jeho výsledkům. Poukazoval na to, že není možné, aby se účastnil jakékoli společné schůzky na začátku roku 2013, kde mělo dojít k dohodě ohledně krácení DPH, neboť ta se nejenže nekonala, ale v teoretické rovině se ani konat nemohla k časové následnosti událostí a vzniku a fungování jednotlivých zainteresovaných obchodních subjektů, což se podává z listinných důkazů, jež soudům předložil. Podle nich v letech 2013 až 2014 probíhala obsáhlá obchodní činnost, což je dokládáno i svědeckými výpověďmi, z nichž plyne, že hlavní osobou v celém jednání byl právě obviněný J. V. Jako příklad uvedl, že společnost UNOCOM obchoduje se společností obviněného J. V. Funn4All dokonce i po výzvě k jeho nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Poukázal na to, že s žádnou ze zainteresovaných společností neměl nic do činění, ale bez pochyb bylo prokázáno, že obviněný J. V. prostřednictvím jím ovládané společnosti Parnella Commerce, spolupracoval s J. M. a M. S. již v době, kdy nikdo nevěděl o existenci spoluobviněných P. K., P. H., T. J., K. Ř., D. S. a dalších. Proto nemohli J. M. s M. S. oslovit dovolatele v roce 2013 prostřednictvím společnosti UNOCOM, protože ta se objevuje na scéně až v roce 2015.

40. Provedeným dokazováním bylo spolehlivě vyvráceno, že by uvedené osoby přivedl a seznámil s obviněným J. V. dovolatel, neboť spolu obchodovali již mnohem dříve. Prokázáno naopak bylo, že obviněný J. V. byl za krácení DPH spáchané prostřednictvím společností Parnella Commerce, Nelium SE, YES a Stavlet odsouzen již dříve Městským soudem v Praze rozsudkem ve věci sp. zn. 46 T 2/2022. Ze všech uvedených důvodů časové zapojení jednotlivých subjektů do páchání trestné činnosti, jak je dovodily soudy, neodpovídá realitě ani výsledkům provedeného dokazování. Dovolatel proto nepřivedl a nezajistil neexistující osobu L. N., neboť ten se objevuje poprvé až v roce 2016. To učinil svědek P. I., který je kamarádem obviněného J. V. již od roku 1996. Proto je zcela lživé tvrzení obviněného J. V., že po jakési schůzce v Ostravě na začátku roku 2013 měl obviněný M. P. oslovit svědka P. I. s žádostí o nedohledatelnou osobu, kterou měl zajistit pro vytvoření zdání, že založení a činnost celého řetězce tuzemských a zahraničních obchodních společností objednává a ovládá jediná osoba vystupující pod jménem L. N.

41. Důkazy předloženými dovolatelem a provedenými vrchním soudem bylo prokázáno, že výpověď obviněného J. V. je lživá a nemůže obstát, neboť k dohodě o krácení DPH nemohlo dojít na schůzce, která měla proběhnout v Ostravě na počátku roku 2013. Svědek T. M. byl jako jednatel společnosti Wlaxiv zapsán dne 30. 4. 2015, tedy více než dva roky poté, co měly proběhnout inkriminované schůzky, na kterých mělo dojít k dohodě o zajištění společnosti Wlaxiv obviněným M. P. Do společnosti Wlaxiv je zapsán příslušným rejstříkovým soudem L. N. jako jednatel až dne 1. 3. 2016, tedy až tři roky po údajné dohodě, o které hovoří obviněný J. V., čímž je jeho výpověď zcela vyvrácena, stejně i ohledně tvrzení, že nejprve měl zboží dodávat T. M. a následně L. N., protože oba v době, kdy měli být údajně zařazeni v řetězci krácení DPH, tak činit nemohli, protože ve společnosti Wlaxiv ani jeden z nich nebyl. K dohodě ohledně krácení DPH tak v uvedené době ani později nemohlo dojít.

42. Obviněný brojil i proti závěru soudů o svém zavinění, neboť závěr o úmyslu přímém nemá oporu v provedeném dokazování a je objektivními důkazy zcela vyvrácen, protože dokazováním bylo prokázáno, že žádné dodávky firewallů Juniper nezajištoval, ale požadoval provést diagnostiku zařízení, které bylo dodáno jiným dodavatelem, jak inicioval obviněný J. V. Nezajištoval dodávky přístrojů Juniper od svědka A. L., protože je měl obviněný J. V. již dodány od jiné společnosti. Soudy se však těmito rozpory a rozhodnými skutkovými zjištěními nezabývaly, a proto je jimi učiněné hodnocení důkazů ve zjevném rozporu s jejich obsahem. Soudy nekriticky hodnotily výpovědi svědků J. M., M. S. a J. S. a odsouzeného D. S., neboť se u nich soustředily na jejich zpochybňování bez opory v provedeném dokazování, i když všichni jmenovaní popsali shodně působení dovolatele tak, že ho brali jako sekretářku či skladníka obviněného J. V., jenž vše vymyslel, organizoval, a když cokoliv řešili, posílal obviněného M. P. pryč. V tomto směru odvolací soud podle obviněného dezinterpretoval výpověď obviněného D. S.

43. Soudům obviněný vytkl, že ohledně něj neuvedly, jakým konkrétním způsobem se měl podílet na údajném páchání trestné činnosti, protože jeho trestní odpovědnost nebyla konkretizována ani doložena provedenými důkazy a nebylo objasněno, čeho se měl konkrétně dopustit. Takové závěry neplynou ani z popisu činu ve výroku odsuzujícího rozsudku.

44. Za důkaz, o který se nemohl soud opírat, obviněný označil nahrávky pořízené obviněným J. V., u nichž se soudy nevypořádaly s jejich pořízením. Pochybnost budí tvrzení tohoto obviněného, že je pořizoval na záznamové zařízení, které mu bylo instalováno Policií České republiky, konkrétně svědkem V. S. a svědkem M. Š., což oba jmenovaní svědci popřeli v rámci svých výpovědí před soudy. Obviněný vytkl, že záznamové zařízení nebylo podrobeno znaleckému zkoumání za účelem vyloučení manipulace s nahrávkami, protože je zcela zřejmé, že došlo k jejich přerušování v nahrávání, což o manipulaci svědčí, když navíc J. V. „tlačil“ aktéry schůzek do souhlasu s jeho monologem pořízeným v nahrávce, nahrávací zařízení v průběhu nahrávek vypínal a zapínal tak, že nahrávky nejsou kompaktní od začátku do konce schůzky. Obviněný J. V. v nahrávkách ovlivňuje osoby na nich zachycené, vnucuje jim okázale své názory a na nahrávkách více než spoluobvinění a svědci hovoří on sám, a vkládá svá slova a závěry do úst zúčastněným osobám. Je s podivem, proč policejní orgán v souvislosti s vydáváním nahrávek nesepisoval protokoly o jejich převzetí bezprostředně po jejich vyhotovení. Není zřejmé, proč policejní orgán nedokumentoval i schůzky s L. N., o jehož fiktivní existenci nemohl mít dovolatel žádnou povědomost. Z toho vyvodil, že orgány činné v trestním řízení podstatným způsobem přispěly k realizaci soukromého odposlechu s vidinou jeho využitelnosti v trestním řízení, a tedy jde o důkaz absolutně neúčinný (viz rozhodnutí ESLP, ze dne 8. 4. 2003 ve věci M. M. proti Nizozemsku, stížnost č. 39339/98, či ze dne 25. 10. 2007 ve věci Van Vondel proti Nizozemsku, stížnost č. 38258/03), protože je zjevné, že se tímto způsobem pokusily obejít ustanovení trestního řádu.

45. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje dovolatel za naplněný závěrem soudů o jeho úmyslu, protože DPH krátit jako zaměstnanec nemohl, a v napadených rozhodnutích ani učiněných skutkových zjištěních soudy neuvedly, proč shledaly, že jednal v úmyslu, byť nepřímém, daň zkrátit. Soudy provedené dokazování podle obviněného není objektivní, neboť při hodnocení důkazy stranily obviněnému J. V., při hodnocení jeho výpovědi je nezarazila ani v kanceláři na XY přítomnost razítek různých společností, a tato skutečnost nevzbudila podezření o jeho nelegální činnosti. Dovolatel zdůraznil, že plnil v rámci platně sjednaného pracovního poměru u společnosti Parnella Commerce a následně iC4C zadané pracovní úkoly, vesměs při zajišťování logistiky, za což pobíral mzdu, tedy nijak neparticipoval na výnosu z projednávané trestné činnosti. Z jeho mzdy byly řádně hrazeny odvody na zdravotní a sociální pojištění a placena daň. Nevyvíjel žádnou vlastní iniciativu a nemohl jakkoli ovlivňovat chod společnosti, nemohl vystavovat faktury ani jiné listiny, nic nemohl zaúčtovat, nepodával daňová přiznání, to vše dělal obviněný J. V. Na jeho výslovnou žádost pouze dojel do skladu naskladnit či vyskladnit zboží, nebo doručil dokumenty, které mu byly předány, na místo a lidem, jež určil.

46. Závěrem dovolání obviněný M. P. požadoval, aby Nejvyšší soud zrušil jak dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 2 To 44/2023, tak i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 63 T 3/2022, a aby věc vrátil Městskému soudu v Praze a přikázal mu, aby ji v novém složení senátu v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Též požadoval, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. na dobu, než bude rozhodnuto o podaném dovolání odložil nebo přerušil výkon trestu.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním a reakce dovolatelů na ně

47. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) ke všem dovoláním konstatoval, že dovolatelé v nich opakují obhajobu, kterou uplatnili již před soudy nižších stupňů, s níž se u všech soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se ztotožnil a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal. Kromě tohoto obecného shrnutí lze z jeho vyjádření ke konkrétním dovoláním stručně uvést, že výhrady obviněného M. P. o porušení zásady in dubio pro reo nepovažoval za uplatněné v souladu s uvedeným principem, když tato výhrada nemůže být předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího soudu. Přesto však zdůraznil, že nic z průběhu dokazování nenasvědčuje tomu, že k takovému porušení došlo. S rolí a zaviněním tohoto dovolatele se soudy dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (viz bod 300. rozsudku a bod 9. a násl. usnesení).

48. K námitce podjatosti podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítané dovolatelem M. P. státní zástupce poukázal na rozhodnutí č. 10/2024 Sb. rozh. tr. a uplatněnou námitku označil za absurdní. Pro úplnost zmínil body 58. až 76. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 11 Tdo 486/2023, které obsahují jak shrnutí české i evropské judikatury, tak i rozbor komunitárního práva Evropské unie (dále „EU“) k otázce, jakým způsobem může soud popsat jednání dosud neodsouzeného spoluobviněného, aby tím nepředjímal své přesvědčení o jeho vině. Vysvětlení odvolacího soudu v bodě 14. jeho usnesení ke shodné odvolací námitce spoluobviněného M. P. považuje za přiléhavé a správné a zcela aplikovatelné i na obviněného M. P.

49. Ohledně skutkových výhrad dovolatele M. P. státní zástupce odkázal na své vyjádření k obdobným tvrzením dovolatele M. P. s tím, že obsáhlý výčet námitek zaměřený na přehodnocení výkladu svědeckých výpovědí žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle něj dovolatel odůvodnil jen opakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním, k výhradám proti závěru o svém zavinění však žádnou hmotně právní námitku neuvedl. Když nebyly naplněny uvedené důvody, nebyl splněn zákonný předpoklad ani podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. K oběma těmto dovoláním proto shrnul, že námitky obviněných M. P. a M. P. podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, u dovolatele M. P. k výhradám podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. shledal, že jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a dovolání M. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním obou těchto dovolání v neveřejném zasedání.

50. K dovolání obviněného K. Ř., pokud odkazoval na důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., státní zástupce nad rámec předchozí argumentace uvedl, že u vytýkané podjatosti je podstatné, že ve věci samostatně odsouzeného J. V. soud uvedl v popisu skutku ohledně dalších spolupachatelů jen takové okolnosti, které byly pro porozumění věci nezbytné. Pokud dovolatel požaduje, aby nebyl vymezen způsob, jak se v době rozhodování soudu neodsuzované osoby na skutku podílely, neuvedl, jak by taková formulace zněla a zda by vystihla spolupachatelství, které je v této věci i pro trestnou činnost obviněného J. V. podstatné.

51. V reakci na nesouhlas dovolatele s uloženým trestem, resp. nepoužitím § 58 odst. 1 tr. ř. státní zástupce odkázal na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07 a další, s názorem, že obecně přiměřenost trestu, včetně podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a nepřísluší mu hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku. Mohl by však přiměřenost trestu posoudit jednak v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by nastaly výjimečné podmínky (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, nebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, a další).

52. Uvedené okolnosti však v posuzované věci neshledal, protože obviněný K. Ř. popsal svou rodinnou situaci, která s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 7 Tdo 1587/2019 a sp. zn. 8 Tdo 45/2020, není tak tíživá, protože obě děti z manželství se blíží prahu dospělosti a péči o ně je schopna zajistit dovolatelova manželka. Dítě, které má dovolatel se svou družkou, je v natolik nízkém věku, že je zatím plně odkázáno na matku a péče obviněného o ně není rozhodující. S přihlédnutím ke staré matce obviněného, o kterou rovněž pečuje, byť u ní již není možno argumentovat „nejlepším zájmem dítěte“, lze za rodinnou životní situaci považovat ve smyslu uvedeném ve srovnávaných trestních věcech. Soud prvního stupně tyto okolnosti v části odůvodnění rozsudku věnované výroku o trestu nezmínil, protože v té době je dovolatel ani neuplatňoval, doplnil je až v odvolání, když na jejich podkladě požadoval mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a argumentoval větším počtem osob na něj odkázaných a na povinnost soudu přihlížet k nejlepším zájmům dětí, jejichž věk soudu uvedl. Podle názoru státního zástupce odvolací soud v bodě 20. usnesení však tyto skutečnosti nezhodnotil, ale uvedl jen obecné úvahy shodné s těmi, které uvedl k možnosti snížení trestu u ostatních dovolatelů, a tedy se konkrétními námitkami dovolatele proti výroku o trestu nezabýval, ani neprověřil, zda jsou uváděná tvrzení pravdivá a do jaké míry (viz bod 52. odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 45/2020, nebo srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17).

53. K ostatním námitkám státní zástupce znovu připomenul, že Nejvyšší soud není povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Jelikož i obviněný K. Ř. své námitky v tomto směru založil na zásadě in dubio pro reo, připomenul, že ta žádný dovolací důvod v zásadě založit nemůže. V této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

54. Pokud dovolatel uvedl, že nepřímý úmysl byl dovozen z jeho pasivity, jde o tvrzení neodpovídající bodu 302. rozsudku soudu prvního stupně ani popisu skutku, podle něhož jednal zcela aktivně. Státní zástupce proto shrnul, že se plně ztotožnil s odůvodněním rozsudku, podle něhož jednali všichni obvinění v úmyslu přímém. U obviněného K. Ř. proto dospěl k závěru, že v této části dovolání tvrzenému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá. S ohledem na nedostatky ve výroku o trestu u obviněného K. Ř. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil ve výroku, jímž byl ponechán beze změny rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu odnětí svobody a o způsobu jeho výkonu, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

55. Státní zástupce k dovolání obviněného T. J., jímž brojil proti skutkovým zjištěním soudů, na jejichž základě tyto shledaly na jeho straně úmyslné zavinění, odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, jež se s touto obhajobou vypořádaly v bodech 299. a 284. rozsudku, a proto považoval v tomto směru dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

56. Ve vztahu k dovolání podanému obviněným P. H. státní zástupce zdůraznil opakovanost námitek již dříve uplatněných, s nimiž se též vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (viz body 96., 168., 241., 247. 289., 290., 294. až 296. rozsudku soudu prvního stupně). Poukázal na věcnost a logičnost užitých argumentů i obsahovou ucelenost vysvětlení soudu, proč tímto dovolatelem uváděné obhajobě neuvěřil, a to včetně poukazu na vědomí všech zúčastněných o nelegálnosti obchodů. U namítané procesní nepoužitelnosti nahrávek státní zástupce rovněž neshledal objektivní důvodnost, protože k tomuto problému se již obsáhle vyjádřil v bodě 13. odůvodnění svého usnesení odvolací soud se závěrem, že je obviněný J. V. pořídil z vlastní iniciativy, a proto procesně použitelné jsou. V tomto směru důvodně soudy vyšly z výpovědí policistů, že šlo o záznamy pořízené soukromou osobou mimoprocesním způsobem (srov. bod 40. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 86/2024), ovšem v posuzované věci nešlo o důkaz jediný. V této části dovolání sice odpovídá druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

57. K dalším skutkovým námitkám tohoto dovolatele státní zástupce odkázal na své vyjádření k dovoláním obviněných M. P. a K. Ř. s tím, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, stejně jako mu neodpovídá ani tvrzení o nepřiměřenosti uloženého podmíněného trestu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, a další).

58. Námitky proti výši škody považuje státní zástupce za účelové, neboť nerespektují, že ve výroku rozsudku jsou uváděny pouze obchody fiktivní, tedy týkající se fiktivního zboží. Nic tak nenasvědčuje úvaze dovolatele, že byl odsouzen i za obchodování se skutečným zbožím. I z hlediska náhrady škody je proto zcela bezpředmětné, zda vedle jednání, za které byl odsouzen, obchodoval také se skutečným zbožím. Takové jednání předmětem této trestní věci není. Z hlediska dovolání jde o další námitku proti skutkovým zjištěním, v daných souvislostech neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů.

59. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. H. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

60. Na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství reagoval pouze obviněný K. Ř., jenž prostřednictvím obhájce k němu podal nesouhlasné stanovisko, v němž setrval na svých tvrzeních učiněných v dovolání.

61. Další obvinění svého práva repliky nevyužili.

IV. Přípustnost dovolání a jeho formální podmínky

62. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že všichni obvinění dovolání podali jako osoby oprávněné podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., jejich dovolání směřují proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., jsou přípustná a byla podána v zákonné lhůtě i na místě, kde lze učinit podání ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř.

63. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění dovolacích důvodů nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést takové výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

64. Tyto zásady je možné prolomit jen, když nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

65. Dovolání podali všichni dovolatelé shodně podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., obvinění K. Ř. a M. P. rovněž podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., obvinění K. Ř. a P. H. též podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda takto zvolené důvody svými výhradami také skutečně naplnili, protože jen na základě dovolání opřeného o námitky obsahově způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání. V. K důvodům dovolání a) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

66. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jejž v dovoláních uvedli obvinění K. Ř. a P. H., lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Jestliže obvinění na tento dovolací důvod poukázali, učinili tak s odkazem na jeho druhou variantu, a to s ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu, jenž rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněných podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a podle § 256 tr. ř. je jako nedůvodná zamítl. Z obsahu jejich dovolání je současně zřejmý odkaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., u obviněného K. Ř. též podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Z uvedeného plyne, že obvinění tento důvod uplatnili v jeho druhé alternativě, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda byly obsahově naplněny další zvolené důvody dovolání. b) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

67. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. použili obvinění K. Ř. a M. P., kteří k němu uvedli v zásadě obdobné výhrady, a to že rozsudek soudu prvního stupně soudu vydal senát 63 T Městského soudu v Praze složený z předsedkyně senátu Mgr. Ing. Kateřiny Hayes a přísedících Bc. Lenky Rudolfové a Hany Veinertové, ač byl z rozhodování podle § 30, odst. 1 tr. ř. vyloučen, neboť rozhodoval jako soud prvního stupně ve věci původně spoluobviněného J. V. (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022), u nějž schválil dohodu o vině a trestu. K tomu shodně odkázali na judikaturu ESLP, jejíž porušení v posuzované věci v postupu soudu prvního stupně spatřovali, protože byly v dohodě o vině a trestu týkající se obviněného J. V. podle jejich názoru příliš konkrétně popsány osoby spolupachatelů a jejich role v posuzovaném jednání, přičemž formulace, že „jejich vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána“ z hlediska nestrannosti soudce nepostačuje, jelikož soud již v tento moment předjímal způsob, jakým se dovolatelé, o jejichž vině nebylo v danou chvíli rozhodováno, podíleli na trestné činnosti, a tím i naplnění subjektivní a objektivní stránky u těchto ostatních obviněných. Za druhý nedostatek svědčící pro vyloučení soudců označeného senátu 63 T Městského soudu v Praze považovali absenci jejich nestrannosti při posuzování věrohodnosti obviněného J. V.

68. Vzhledem k tomu, že výhrady obou obviněných jsou obsahově shodné, neboť se týkají téže problematiky, lze k nim společně v obecné rovině uvést, že důvod podle § 265 odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z jeho dikce je patrné, že zákon možnost podle něho podat dovolání spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich je, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, tedy jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Druhou z těchto podmínek je, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jestliže se o ní však dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl-li ji namítat předtím, lze v ní spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).

69. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že obvinění na uvedené nedostatky upozorňovali již v řízení před soudem druhého stupně, konkrétně v obsahu svých odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, avšak odvolací soud tuto námitku neshledal důvodnou z důvodů, které podrobně rozvedl v bodě 14. napadeného usnesení.

70. Z uvedeného je zjevné, že obvinění zákonem předepsanou formální podmínku, že již byla předmětná námitka dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, splnili, protože postačí, že takovou okolnost namítli. V této věci na ni i odvolací soud reagoval, jak z bodu 14. jeho usnesení vyplývá. S odkazem na předmětnou argumentaci odvolacího soudu lze ve stručnosti uvést, že je třeba přisvědčit, že jde o velice citlivou problematiku týkající se porušení principu presumpce neviny, jejž měl odvolací soud na paměti, avšak v posuzované věci neshledal důvod pro závěr, že rozsudek soudu prvního stupně vydal senát, který byl podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen. Důvodnými odvolací soud neshledal ani námitky obviněných k chování a k postupu senátu soudu prvního stupně, byly-li jím zamítány návrhy na doplnění dokazování apod.

71. Nejvyšší soud k námitkám obviněných uvedeným v nyní posuzovaných dovoláních, jež se týkají téže problematiky, se kterou se již vypořádal odvolací soud, poukazuje ve shodě s jeho argumenty na to, že obvinění namítali podjatost soudců, předsedkyně senátu Mgr. Ing. Kateřiny Hayes a přísedících Bc. Lenky Rudolfové a Hany Veinertové (senátu 63 T Městského soudu v Praze), kteří byli podle nich ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. z rozhodování v jejich nyní posuzované trestní věci vyloučeni. Důvod spočíval v tom, že ve stejném obsazení rozhodli rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022 o vině spoluobviněného J. V., jehož trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání poté, co tento soud umožnil spoluobviněnému sjednat se státním zástupcem dohodu o vině a trestu, kterou posléze v samostatném řízení schválil, a uznal je vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s dovolateli K. Ř. a M. P. K porušení zásady presumpce neviny došlo podle nich tím, že skutek ohledně viny tohoto spoluobviněného byl naformulován v zásadě shodně s tím, jak o jejich vině rozhodl uvedený senát v jejich věci, z čehož plyne, že již při rozhodnutí o vině spoluobviněného J. V. předjímal své budoucí rozhodnutí o jejich vině. Obvinění se v rámci svých argumentů opírají o judikaturu evropských soudů [viz rozsudek SDEU ze dne 5. 9. 2019 ve věci C-377/18 a rozsudky ESLP ze dne 27. 2. 2014 ve věci Karaman proti Německu, stížnost č. 17103/10, ze dne 23. 2. 2016 ve věci Navalnyj a Oficerov proti Rusku, stížnost č. 46632/13 a č. 28671/14, nebo ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63073/19, aj.] a tvrdí, že uvedený senát nemohl v jejich věci rozhodovat proto, že byl vyloučen pro podjatost všech svých členů, a tudíž považovali jím učiněná rozhodnutí za nezákonná.

72. Nejvyšší soud se s výhradami obviněných neztotožnil, protože zejména poslední uvedené rozhodnutí ESLP ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63073/19, nelze vykládat tak, že když soud rozhodne ve věci, kde je více obviněných, o některém z nich dříve než o ostatních spoluobviněných uvedených v popisu skutku (např. tím, že schválí dohodu o vině a trestu), o dalších obviněných později, nemohou stejní soudci rozhodovat proto, že jsou pro podjatost vyloučeni. Takové závěry z předmětných rozhodnutí bez dalšího a automaticky neplynou. Z jejich obsahu plynou kritéria, která je třeba dodržet, aby k takové situaci nedošlo, a pro ten případ poukazují na určitá úskalí, jimž je třeba se vyhnout, a to zejména vhodnými formulacemi, kterými lze vyjádřit součinnost dalších osob na společném jednání tak, aby jejich vinu ve smyslu uvedených zásad soudy nepředjímaly dříve, než o nich rozhodnou. Lze zmínit, že ESLP v rozsudku ze dne 11. 6. 2024 ve věci Nealon a Hallam proti Spojenému království, stížnost č. 32483/19 a č. 35049/19, jako již i dříve ve svých předchozích rozhodnutích, specifikované podmínky rozvedl tak, že tyto osoby jsou z pohledu práva nevinné a musí s nimi tak být i zacházeno, čímž poukazuje na to, že je třeba jejich vinu prokázat v řízení vedeném proti nim na základě konkrétně provedených důkazů, a to bez ohledu na to, jak byla vina určena v předchozím rozhodnutí ohledně dříve odsouzených spoluobviněných. V tomto rozsahu tedy zůstává presumpce neviny zachována i v průběhu trestního řízení, a v případě zproštění obžaloby dokonce i po jeho skončení, tak aby bylo zajištěno, že pokud jde o obvinění, které nebylo dosud nebo vůbec prokázáno, bude respektována nevina dané osoby. ESLP tento zájem označil za prvořadý a základní z hlediska přístupu k použitelnosti čl. 6 odst. 2 Úmluvy v obdobných případech.

73. Se zřetelem na vymezená kritéria je zejména z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu zřejmé, že soudy v posuzované věci dostály svým povinnostem, protože vinu obviněných prokazovaly a své rozhodnutí o ní opřely o výsledky dokazování, které obstály z hlediska rozsahu prokazovaných skutečností i způsobu, jakým především soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil. Z tohoto pohledu je třeba zdůraznit, že nic nenasvědčuje tomu, že by rozhodnutí o vině dovolatelů záviselo na tom, jak soud rozhodl v předcházejícím rozsudku ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022, o vině spoluobviněného J. V., a tedy objektivně ani tomu, že by o jejich vině rozhodli vyloučení soudci.

74. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. K tomu je nutné doplnit, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout, a je tak vyloučena i odůvodněná pochybnost o existenci takového vztahu. K vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných, či účastníků řízení. Pochybnost o nepodjatosti zmíněných osob musí být založena na opodstatněné obavě, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak.

75. Pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci nesvědčí bez dalšího ani zjištění, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu. Nejde ani o porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), jestliže v takovém svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento rozsudek se jej netýká. Přitom jsou významné především použité slovní formulace a také kontext, v němž byly učiněny, a to jak ve výroku takového předcházejícího rozsudku, tak i v jeho odůvodnění (srov. rozhodnutí č. 10/2024 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů je vhodné jen připomenout, že základní teze o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v návaznosti na porušení principu presumpce neviny a nestrannosti soudce vychází, jak je patrné i z textu porovnávaného rozhodnutí ESLP ve věci Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63073/19 (viz body 49., 51., 52., 55., 58., 60., 61. a další), i jiných, ať již dříve či následně vydaných, ohledně těchto otázek uvedených rozhodnutí ESLP nebo SDEU, na něž bylo poukázáno výše. Ani v českém právním řádu nejde o situaci neznámou, protože zásadu presumpce neviny zakotvuje již tradičně ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. Za této situace Nejvyšší soud posuzoval postup soudů nižších stupňů z hlediska zachování zásad spravedlivého procesu (čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 38 odst. 2 Listiny).

76. Vyjádřeným názorem se řídil v posuzované věci i odvolací soud, který na identické námitky obviněných reagoval v bodě 14. napadeného usnesení, kde mj. poukázal na způsob, jakým se jmenovaný senát Městského soudu v Praze coby soudu prvního stupně v rozsudku ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022, jímž rozhodoval o vině spoluobviněného J. V., vypořádal v popisu jemu za vinu kladené trestné činnosti se skutečností, že se jí dopustil s dalšími obviněnými.

77. Podstatné totiž je, že tento soud nepředjímal vinu ostatních obviněných, ale sám, vědom si tohoto úskalí, avšak současně při nemožnosti odtrhnout jednání společné pro všechny spoluobviněné, musel postupovat tak, aby zdůraznil, že rozhoduje o vině jen jednoho z nich, kdežto u ostatních takový závěr nečiní. Tuto skutečnost v rozsudku vyjádřil u obviněného J. V. jasně a srozumitelně Městský soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022, tak, že když obviněného J. V. uznal vinným v rámci schválené dohody o vině a trestu, v úvodu učiněných skutkových zjištění výslovně konstatoval, že odsuzovaný se činu dopustil „společně se samostatně stíhanými obviněnými P. H., T. J., P. K., M. P, M. P., K. Ř., a D. S., jejichž vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána a jejich řízení je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 3/2022“. Soud tedy zjevně respektoval požadavek, že vinu obviněných, o nichž nebylo dosud rozhodnuto, nelze předjímat. Za postačující ve smyslu výše uvedených podmínek plynoucích ze zmíněných rozhodnutí ESLP lze považovat, že v návětí výroku rozsudku ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022, uvedl, že o vině ohledně ostatních osob, jež jmény označil, nebylo prozatím pravomocně rozhodnuto, což podle odvolacího soudu bylo dostatečným a průkazným ujištěním, že rozhodující senát předpojatý není a je si vědom, že skutek ve vztahu k těmto osobám bude teprve v jiném řízení, nezávisle na výsledku předchozího rozhodnutí, projednávat a posuzovat na základě výsledků následně provedeného dokazování.

78. Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud na obdobné námitky obviněných o porušení zásady o nestrannosti jmenovaných soudců reagoval důsledně a v zásadě správně. Jen pro úplnost považuje za vhodné, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 11 Tvo 18/2023, ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tvo 6/2023, nebo ze dne 4. 1. 2021, sp. zn. 11 Tvo 29/2020, zejména však na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2759/16, doplnit, že je třeba mít na paměti všechny rozhodné zásady týkající se jak presumpce neviny, tak i důvodů, pro které je soudce z vykonávání úkonů konkrétního řízení vyloučen. Nestranností soudce je rozuměna nepodjatost rozhodujícího subjektu ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení a rozlišujeme u ní subjektivní a objektivní rovinu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, rozsudky ESLP ve věci Saraiva de Carvalho proti Portugalsku ze dne 22. 4. 1994, stížnost č. 15651/89, nebo ve věci Gautrin a další proti Francii ze dne 20. 5. 1998, stížnost č. 21257/93, 21258/93, 21259/93 a 21260/93). Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04).

79. Pochybnost o nestrannosti soudce vyvstává tam, kde dřívější rozsudek již obsahuje podrobné posouzení úlohy osoby následně souzené pro trestný čin spáchaný několika osobami (srov. rozsudky ESLP ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, § 56, § 59, ve věci Rojas Morales proti Itálii ze dne 16. 11. 2000, stížnost č. 39676/98, § 33, ve věci Rudnichenko proti Ukrajině ze dne 11. 7. 2013, stížnost č. 2775/07, § 116, a další), a to zejména tam, kde dřívější rozsudek obsahuje konkrétní kvalifikaci účasti stěžovatele, neboť je třeba mít za to, že souzená osoba následně naplnila všechny znaky nezbytné pro závěr o spáchání trestného činu. V okolnostech konkrétního případu lze takové prvky považovat za předjímání otázky viny projednávané v následném řízení, což může vést k objektivně oprávněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má předpojatý názor na podstatu případu a osoby souzené v následném soudním řízení. Z výše citované judikatury vyplývá, že objektivně odůvodněné pochybnosti byly shledány zejména v případech, kde vnitrostátní soudy kromě toho, že vylíčily skutečnosti týkající se později souzené osoby, rovněž vyslovily právní závěry o spáchání činů, jichž se měla dopustit (srov. rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021 stížnost č. 1128/17, bod 44.). O takovou skutečnost v posuzované věci nešlo, protože žádné z těchto závěrů Městský soud v Praze ve smyslu viny dovolatelů ve zkoumaném rozsudku neučinil, naopak zdůraznil, že o jejich vině žádné předčasné nepodložené závěry nečiní. Nutno je rovněž zdůraznit, že pouhá skutečnost, že soudce prvního stupně učinil předchozí rozhodnutí týkající se stejného trestného činu, nemůže vyvolávat sama o sobě důvodné obavy ohledně jeho nestrannosti týkající se rozhodnutí v přípravném řízení. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodl o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již spoluobviněného soudil v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje ke zpochybnění nepodjatosti tohoto soudce v následné věci. Zejména ve složitém trestním řízení, jehož se účastní několik osob, které nemohou být souzeny společně, mohou být odkazy nalézacího soudu na účast třetích osob, které mohou být později souzeny odděleně, nezbytné pro posouzení viny těch, kdo jsou souzeni (srov. rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 1128/17, bod 47.). Z výše citované judikatury vyplývá, že objektivně odůvodněné pochybnosti byly shledány zejména tam, kde vnitrostátní soudy kromě toho, že vylíčily skutečnosti týkající se později souzené osoby, rovněž vyslovily právní závěry o spáchání činů, jichž se měla dopustit (srov. rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 1128/17, bod 48., obdobně již dříve ve věci Karaman proti Německu ze dne 27. 2. 2014, stížnost č. 17103/10, či ve věci Navalnyj a Oficerov proti Rusku ze dne 23. 2. 2016, stížnost č. 46632/13 a č. 28671/14).

80. V posuzované věci není možné odhlédnout ani od obsahové stránky nyní přezkoumávaných rozhodnutí, z níž plyne, že závěry soudů o vině dovolatelů jsou založeny na výsledcích provedeného dokazování, nikoliv jen na presumovaných názorech odvíjejících se od viny jiného spolupachatele. Soud prvního stupně do svého rozhodnutí ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022, zahrnul pouze věcné a objektivní argumenty podávající se z učiněných důkazů. Z žádného objektivního podkladu nelze shledat, že by se senát 63 T tohoto soudu jakkoli nad míru nezbytně nutnou k vyjádření skutkových okolností vystihujících jednání obviněného J. V., a tím i skutkovou podstatu trestného činu kladeného mu za vinu, která tento obviněný v rámci dohody o vině a trestu doznal a učinil nespornými ve vztahu ke své osobě, zmiňoval o postavení anebo vztahu dalších obviněných k tomu, co je jim nyní kladeno za vinu. Z rozsudku, jímž soud prvního stupně rozhodl ohledně obviněného J. V. a schválil dohodu o vině a trestu sjednanou mezi ním a příslušným státním zástupcem, rovněž neplyne žádné hodnocení týkající se dovolatelů coby obviněných, ani ohledně nich nebyly učiněny právní a skutkové závěry kromě nutných zjištění, byť jsou v nich tito jako aktéři označeni i jmény a rolí, avšak pouze z důvodu nutnosti co nejpřesnějšího vymezení činu obviněného J. V., protože bez toho by jeho trestná činnost nedávala smysl (viz vyžádaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022).

81. Z tohoto důvodu, pokud jde o faktické a formálně zaznamenané zapojení dovolatelů do posuzovaného jednání, mohl se s ním soud seznámit a učinit poznatek, že v dané trestné činnosti J. V. vystupují, avšak bez toho, že by současně předjímal jejich trestnou činnost a již v této fázi řízení je považoval za vinné (neboť jejich trestní stíhání již bylo zahájeno a bylo jim i sděleno obvinění, dokonce již proběhlo první hlavní líčení ještě za účasti J. V. coby spoluobviněného v něm). Rozhodné v této věci je, že městský soud výslovně všechny dovolatele označil za samostatně trestně stíhané osoby, jejichž vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a je ohledně nich vedeno samostatné, dosud neskončené řízení, z čehož je zcela zřejmé, že trestní věc proti nim stále běžela a soud nerozhodoval v daném řízení (při schvalování dohody o vině a trestu spoluobviněného J. V.) o jejich vině. Ani podle Ústavního soudu v takových případech neexistuje žádný vztah mezi oběma trestními řízeními, který by se týkal předpojatosti soudu nebo porušení presumpce neviny. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3329/24). Pro tento závěr se Nejvyšší soud kromě principů uvedených ve výše citované judikatuře českých soudů vyjadřujících se k vymezení podjatosti soudce zabýval i tím, do jaké míry mohla být uvedená skutečnost týkající se schválení dohody o vině a trestu ohledně J. V. porušením nestranného pohledu soudce podle judikatury ESLP.

82. Pokud obvinění zmiňovali ve svých dovoláních i komunitární právo, konkrétně Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (dále „Směrnice“), je třeba uvést, že tato Směrnice stanoví minimální pravidla týkající se některých aspektů presumpce neviny a vztahuje se na fyzické osoby podezřelé nebo obviněné v trestním řízení, použije se ve všech stadiích trestního řízení od okamžiku, kdy se určitá osoba stane podezřelou až do okamžiku nabytí právní moci konečného rozhodnutí. Podle jejího čl. 3 členské státy Evropské unie zajistí, aby byla podezřelá nebo obviněná osoba považována za nevinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Podle čl. 4 mají zajistit přijetí opatření nezbytných k zajištění toho, aby do doby prokázání viny podezřelé nebo obviněné osobě zákonným způsobem nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutích jiných než o vině, označována za vinnou. Ve vztahu k této Směrnici již rozhodoval SDEU v rozsudku ze dne 5. 9. 2019 ve věci C-377/18, anebo v rozsudku ze dne 6. 6. 2019, ve věci C-440/19, Pometon proti Komisi, v níž vyložil v bodech 62. až 66. s odkazem na judikaturu ESLP, že zásada presumpce neviny je porušena, jestliže soudní rozhodnutí či úřední akt týkající se osoby obviněného v případě, že nebyl vydán pravomocný odsuzující rozsudek, jasným způsobem konstatuje, že dotčená osoba spáchala předmětný trestný čin. SDEU trval na tom, že soud by neměl uvést více informací, než je nezbytné k analyzování právní odpovědnosti osob, o nichž aktuálně rozhoduje. Odůvodnění soudních rozhodnutí musí být formulováno tak, aby se zabránilo možnému předčasnému rozhodnutí o vině dotčených třetích osob, což by později mohlo ohrozit spravedlivé posouzení obvinění vznesených proti nim v jiném řízení (srov. bod 63. cit. rozhodnutí).

83. Ve způsobu, jakým rozhodující senát v rozsudku ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022, ohledně J. V. pojal postavení a úlohu dovolatelů, nelze spatřovat důvody pro obviněnými nastíněnou pochybnost ve vztahu k rozhodování o jejich vině, protože v předmětném rozsudku nejde o vztah, který by zakládal důvod pro podjatost soudců, a to ani přesto, že z hmotněprávního hlediska jde o spolupachatelství. V tomto směru je totiž třeba mít na paměti, že spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku) je možné a vždy směřuje ke konkrétnímu trestnému činu spáchanému společným jednáním s dalšími (spolu)pachateli, avšak není rozhodné, jaký k sobě spolupachatelé mají vztah (např. rodinné, přátelské, kamarádské nebo sociální či jiné vazby), ani to, zda se navzájem znají či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 807/2015, nebo rozhodnutí č. 23/2022 Sb. rozh. tr.; též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 532, marg. č. 2.). Ve spolupachatelství lze tedy jednat i ve vztahu k trestnému činu spáchanému dosud neustanoveným (spolu)pachatelem, aniž by zásady, na nichž je spolupachatelství budováno, byly jakkoli dotčeny, a proto zmínka o určitém zapojení dovolatelů do posuzovaného jednání J. V. nutně neznamenala, že budou posléze shledáni vinnými a v jakém postavení.

84. Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud v nyní projednávané trestní věci shledal, že v posuzované věci nedošlo k porušení či nerespektování zásady presumpce neviny a že by byla porušena pravidla spravedlivého procesu, protože soudci v této věci rozhodující dodrželi kritéria určující objektivní postup při zachování nestrannosti soudního rozhodování. Pokud titíž soudci rozhodli ve věci Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 63 T 6/2022, nezaložili důvod pro své vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení (§ 30 odst. 1 tr. ř.) ve věci dovolatelů. Ani výhrady proti způsobu vedení řízení a dokazování soudem prvního stupně, které uplatnil obviněný K. Ř. (viz výše bod 13. tohoto rozhodnutí), nemohou uvedený dovolací důvod doložit. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. proto nebyl těmito argumenty naplněn. c) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

85. Všichni dovolatelé brojili proti nedostatkům ve skutkových zjištěních, a proto dovolání opřeli o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž se uplatní, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

86. V souladu s tímto zákonným vymezením uvedeného důvodu všichni obvinění poukazovali na nedostatky v dokazování, zejména na nesprávné hodnocení svědecké výpovědi D. S., a zásadně všichni vytýkali vadné posuzování věrohodnosti spoluobviněného J. V., procesní nepoužitelnost jím pořízených zvukových nahrávek a jeho nevěrohodnost s poukazem na jiná proti němu vedená trestní řízení, v nichž jeho chování bylo srovnatelné s tím, jak postupoval v rámci řízení i v této věci (tzn. že se přiznal a vinu svaloval na ostatní spolupachatele). Rovněž shodně popírali závěr o fiktivnosti obchodů a faktur, brojili proti porušení zásady in dubio pro reo a tvrdili, že v dané věci jde o tzv. opomenuté či nedůvodně neprovedené důkazy a že důkazy, jež soud provedl, v rámci svých úvah deformoval a vyvozoval z nich jim neodpovídající skutkové závěry, mimo jiné ohledně výše škody. Tyto námitky korespondují s vymezením všech tří alternativ důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že obvinění těmito námitkami splnili formální podmínky uvedeného důvodu, Nejvyšší soud na jejich podkladě posuzoval, zda je dovolání důvodné s přihlédnutím k tomu, že když jde o opakování výhrad, na něž soudy nižších stupňů již reagovaly a v průběhu trestního řízení se s nimi vypořádaly, pokud se neobjeví skutečnosti, které soudy opomněly a soudy se v rámci svých úvah nedopustily extrémních vad nebo nedostatků či závažným způsobem neporušily pravidla spravedlivého procesu (viz č. l. 6 Úmluvy), jde o dovolání zjevně neopodstatněné (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, nebo ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

87. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že vady ve skutkových zjištěních posuzuje s ohledem na soudy zjištěný skutkový stav, protože není povolán k tomu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, neboť v rámci dovolání jako mimořádného opravného prostředku je povinen o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat pouze v těch případech, kdyby byl dán extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Z uvedeného plyne, že úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není hodnotit či přehodnocovat důkazy provedené soudy nižších stupňů, ale je jeho povinností zabývat se správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Proto posuzuje, zda proces, z něhož učiněná skutková zjištění vzešla, a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle.

88. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud v přezkoumávané věci zkoumal, zda dovoláními napadená rozhodnutí vykazují extrémní excesy, a na jejich podkladě i obsahu připojeného spisu shledal, že jejich odůvodnění představují dostatečný popis všech rozhodných důkazů, které byly podkladem pro závěr o průběhu skutku, jež má odraz v popsaných skutkových zjištěních ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jenž se jednotlivými důkazními prostředky i důkazy z nich plynoucími zabýval, a postup jejich hodnocení rovněž dostatečně vyjádřil. Podle komplexu takto provedených a zhodnocených důkazů mohl Nejvyšší soud učinit závěr, že rozsudek neobsahuje žádné extrémní nedostatky, naopak že důkazy korespondují se spisovým materiálem a že soud věnoval obhajobě obviněných potřebnou pozornost. Pokud jde o strukturu rozsudku soudu prvního stupně vztahující se k prováděnému dokazování a učiněným skutkovým zjištěním, lze pro přehlednost zmínit, že závěry plynoucí z provedených důkazů popsal a vysvětlil v bodech 3. až 283. rozsudku, přičemž u každého z nich též vyložil, jak ten který důkaz jednotlivě a posléze i v návaznosti na ostatní provedené důkazy hodnotil, včetně úvah na tyto závěry navazujících (srov. body 3. až 283. rozsudku). V bodech 284. až 287. relativně podrobně ke každému důkaznímu návrhu, jemuž nevyhověl, vyložil důvody, jež jej k jeho zamítnutí vedly. Pod body 288. až 300. vysvětlil, na základě kterých důkazů která konkrétní skutková zjištění, jež souhrnně popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku, učinil. Pokud jde o přezkumnou činnost odvolacího soudu, zabýval se z hlediska uplatněných odvolacích námitek rozhodnými skutečnostmi, k nimž vysvětlil, z jakých důvodů v postupu soudu prvního stupně vytýkané nedostatky neshledal, přičemž své úvahy k tomu podrobně rozvedl v bodech 9. až 18. svého usnesení.

89. Nejvyšší soud po tomto shrnutí považuje za vhodné ke konkrétním výtkám směřujícím proti postojům obviněného J. V., jehož výpověď, protože o trestné činnosti dovolatelů rozhodoval v jiném řízení, již považoval za svědeckou výpověď, jejíž obsah podrobně rozvedl v bodech 30. až 42. svého rozsudku, uvést, že pokud jej soud jako svědka považoval za věrohodného, dostatečně vysvětlil, z jakých skutečností a důvodů k tomuto závěru dospěl. Nelze shledávat nedostatek v tom, že uzavřel, že jeho výpověď v podstatných bodech koresponduje s obsahem dalších ve věci provedených důkazů, a to jak s výpověďmi svědků, tak i listinnými důkazy a časovými souvislostmi jednotlivých fází posuzovaného činu a konkrétních činností pachatelů v rámci posuzované trestné činnosti, jimiž se soud důsledně zabýval a na základě výsledků provedeného dokazování, jež vycházely z celého řetězce důkazů a důkazních prostředků, dospěl k závěrům, které s verzí průběhu činu udávanou J. V. v podstatných rysech korespondují. Neopomněl vycházet ze zapojení každého z obviněných do trestné činnosti a fiktivního obchodního řetězce k době vzniku jednotlivých obchodních společností. Rovněž vysvětlil své úvahy, na jejichž základě vzal za vyvrácené tvrzení dovolatelů, že vše vymyslel a realizoval bez jejich přispění výlučně J. V., že přistoupili k jeho jednání až později a o fiktivnosti jím vykonstruovaných obchodů, smluvních dokumentů a účetních dokladů nevěděli (viz např. bod 40. rozsudku soudu prvního stupně, z něhož plyne, že obviněný T. J. i K. Ř. o všem podstatném věděli a s tímto vědomím jednali, dokonce pokračovali v trestné činnosti i po nástupu J. V. do výkonu trestu). Soud rovněž vyložil, proč jejich obhajobě neuvěřil. Poukázal na skutečnosti, z nichž dovodil, že od samého počátku každý ve své roli vstupovali do obchodního vztahu s J. V. s vědomím, že se budou dopouštět podvodného cíleného a plánovaného podvodného jednání.

90. Soud prvního stupně dostatečně přesvědčivě rozvedl, proč vzhledem k postojům J. V. v průběhu trestního řízení dospěl k závěru o jeho věrohodnosti, a posuzoval v tomto kontextu i to, že se nevyhýbal vlastní trestní odpovědnosti. Nepominul, že přistoupil na uzavření dohody o vině a trestu (§ 314r odst. 4, § 206b odst. 3 tr. ř.) se zřejmým cílem vyváznout s co nejnižším trestem, avšak s tím, že splnil její podmínky (§ 175a a násl. tr. ř.). Stejnou možnost však měli i ostatní obvinění, kteří jí, vyjma D. S., jenž prohlásil vinu, nevyužili a svou vinu neprohlásili. Soud se v tomto kontextu zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi i výhradami obviněných, a to v návaznosti na jednotlivé důkazy i celý jejich vzájemně propojený řetězec a vyjádřil se i k případným rozporům a nejasnostem, které se v této výpovědi vyskytly. K námitkám obviněných rovněž konfrontoval jimi uváděné výhrady se všemi rozhodnými skutečnostmi významnými z hlediska jimi páchané trestné činnosti, mimo jiné zvažoval i ekonomickou situaci obviněných a jimi ovládaných společností i společností dalších, jež byly zapojeny do fiktivních dodavatelsko-odběratelských vztahů, včetně jejich historie v návaznosti na údaje dostupné v obchodním rejstříku a pozici v rámci předstíraných obchodů. Neopomněl ani okolnosti jednotlivých předstíraných obchodních transakcí, finanční toky a pohyb zboží, včetně informovanosti obviněných o podstatných okolnostech jich se týkajících, a v neposlední řadě i způsob realizace podvodných transakcí na základě fiktivně uzavíraných smluv. Protože se soud dostatečně zabýval v daných souvislostech výsledky provedeného dokazování, vše nasvědčuje tomu, že výpověď J. V. hodnotil obezřetně a s vědomím, že se i u dovolatelů v rámci jejich námitek projevují případné osobní zájmy. Posouzením rozvedených úvah učiněných soudem prvního stupně k věrohodnosti tohoto klíčového svědka nebylo možné seznat, že by se soud prvního stupně zpronevěřil zásadám plynoucím z § 2 odst. 6 tr. ř., protože vysvětlil, podle jakých skutečností jeho výpověď hodnotil, co bral do úvahy a s jakými závěry.

91. K výhradám o procesních nedostatcích v postupech soudu při provádění výpovědi J. V. Nejvyšší soud podotýká, že neshledal excesy ani v tomto směru, protože ji obviněný učinil za splnění všech procesních podmínek, po řádném poučení s vědomím všech následků vztahujících se k schválení dohody o vině a trestu. Nejvyšší soud neshledal ve způsobu, jakým soud prvního stupně vedl hlavní líčení, žádné zásadní nedostatky, neboť zákon na soudy neklade konkrétní požadavky při výslechu obviněného, který hodlá uzavřít takovou dohodu. Všechna procesní pravidla v posuzované věci byla dodržena, obviněného J. V. soud vyslechl procesně správným způsobem jako svědka po předchozím poučení o následcích křivé výpovědi poté, co v samostatně vedeném trestním řízení schválil dohodu o vině a trestu, kterou tento spolupracující obviněný uzavřel se státním zástupcem. Popsaný postup ani dovolatelé nezpochybňují, ostatně pro závěry o vině a trestu dovolatelů nejsou tyto procesní postupy rozhodné, protože soudy se při svých úvahách zabývaly tou výpovědí, kterou J. V. uvedl v pozici svědka v posuzovaném řízení, a tedy nepřihlížel k obsahu a okolnostem dohody o vině a trestu uzavřené obviněným J. V. s příslušným státním zástupcem. Hodnotil výlučně výpověď, kterou jmenovaný učinil v procesním postavení svědka v nyní posuzovaném trestním řízení, a tedy pod přísahou, kdy byl povinen vypovídat pravdu. Soud dodržel zásady spravedlivého procesu i na straně dovolatelů, kteří byli osobně, včetně nebo prostřednictvím jejich obhájců, tomuto jeho výslechu trvajícímu tři dny přítomni, přičemž každému z obviněných dal soud prostor na výpověď J. V. reagovat (srov. bod 43. rozsudku soudu prvního stupně). Je současně třeba mít na paměti, že obviněný J. V. vystupoval v trestním řízení v pozici spolupracujícího obviněného (§ 178a tr. ř.), tedy osoby, která byla sama obviněna ze spáchání trestného činu, avšak rozhodla se aktivně spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a usnadnit jim objasnění závažnějších, složitých a organizovaných trestných činů, u níž tento status navrhl státní zástupce a obviněný s tím souhlasil. Přístup i následné postavení spolupracujícího obviněného je založeno na principu vzájemné výhodnosti. Obviněný poskytne důležité svědectví nebo informace výměnou za možnost mírnějšího trestu či jiných výhod, avšak jeho spolupráce musí být pravdivá, relevantní a přínosná pro trestní řízení. Tím je dostatečně vysvětlen postoj a motivace J. V. v tomto trestním řízení, kdy spolupráce s orgány činnými v trestním řízení mu mohla zajistit výhodnější postavení při rozhodování o jeho vině a usnadnit cestu k uzavření dohody o vině a trestu, při uložení trestu podstatně mírnějšího, než kdyby tyto instituty nebyly využity, jak se také stalo. Nejvyšší soud neshledal, že by soudy při hodnocení a posuzování výpovědi J. V. v tomto řízení jako svědka zavdaly důvod k závěru, že jejich úvahy jsou neobjektivní, založeny na nesprávných premisách, nebo z jiných důvodů vykazují známky libovůle nebo nerespektování zásad při hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). V tomto smyslu námitky obviněných neshledal důvodnými.

92. Soudy obou stupňů věnovaly pozornost i námitce obviněných P. H. a M. P., že zvukové nahrávky pořízené J. V. v rámci schůzek s ostatními obviněnými jsou procesně nepoužitelné, a zabývaly se jí z hlediska i nyní v dovolání vytýkaných výhrad. Soud prvního stupně použitelnost těchto záznamů jako důkazu v trestním řízení vysvětlil, a to i z hlediska obecných zásad vztahujících se k ochraně soukromí a dalších podstatných zásad zakotvených Listinou i Úmluvou (viz body 241. až 248. rozsudku). Odvolací soud k obsahově shodným výhradám obviněných své úvahy rozvedl v bodě 13. napadeného usnesení, přičemž ani on překážky bránící v provedení J. V. pořízených nahrávek jako důkazu nezjistil.

93. Nejvyšší soud soudy nižších stupňů uvedená vysvětlení i závěry shledal správnými a s odkazem na ně doplňuje, že braly do úvahy jak obsah nahrávek, tak okolnosti jejich vzniku i způsob jejich předložení jako důkazního materiálu soudu. Zvažovaly povahu původně spoluobviněným J. V. předložených zvukových záznamů, jenž se k jejich způsobu i době vzniku vyjádřil. Když vysvětlily, že jim nic nebrání v tom, aby je braly za důkaz ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., postupovaly při jejich hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Po posouzení obsahu těchto záznamů orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že zachycují jednání obviněných a jejich obsah svědčí o tom, jak hlavní aktéři zrealizovali celou posuzovanou trestnou činnost. Pokud soud prvního stupně (viz body 241. až 248. rozsudku) podrobně své závěry k tomuto důkazu rozvedl, odvolací soud, byť stručně na jeho úvahy, s nimiž se ztotožnil, navázal a konstatoval, že na tento případ nedopadají hlediska § 88 a § 158d odst. 2, 3 tr. ř., protože nešlo ve smyslu uvedeného ustanovení o sledování osob ani o odposlech a záznam telekomunikačního provozu a pořizování obrazových a zvukových záznamů v rámci operativně pátracích prostředků orgány činnými v trestním řízení, ale o soukromou nahrávku hovorů mezi J. V. a dalšími fyzickými osobami (obviněnými), na kterou dopadají zcela jiné procesní podmínky, což soudy braly v potaz a se zřetelem na ně své úvahy a závěry také ohledně jejich použitelnosti posuzovaly. Navíc zdůraznily, že uvedené zvukové záznamy nejsou klíčovým ani jediným usvědčujícím důkazem, ale toliko dotvářejí zjištění plynoucí z výsledků celého dokazování (srov. bod 241. rozsudku soudu prvního stupně).

94. Takto vyjádřené závěry vytýkanými nedostatky netrpí, protože soudy postupovaly v souladu s procesními pravidly pro tento důkazní prostředek stanovenými. Na podporu jejich závěrů Nejvyšší soud pouze pro úplnost zmiňuje, že nahrávky pořízené soukromou osobou, byť jedním ze spoluobviněných, nepodléhají režimu stanovenému v § 88 a násl. tr. ř., jenž dopadá na odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděného v rámci trestního řízení orgány činnými v trestním řízení, a tedy zcela správně soudy zdůraznily, že ustanovení § 88 tr. ř. se zde neuplatní, a to ani analogicky. Z hlediska použitelnosti takové nahrávky, jejíž původ je jasně soukromé povahy, protože byla opatřena pro osobní účely pachatelem trestné činnosti, je třeba zvažovat, zda byly splněny podmínky stanovené v § 89 odst. 2 tr. ř. Přípustnost takového důkazu je nezbytné posuzovat s ohledem na respektování práva na soukromí zakotvené v čl. 8 Úmluvy, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a 10 odst. 2 Listiny, resp. podle čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech i z hlediska ochrany osobnosti člověka podle § 81 odst. 2 a dalších, zejména § 89 a § 90 obč. zákoníku, jak správně soudy v této věci poznamenaly a ve smyslu judikatury Ústavního soudu i rozhodnutí č. 7/2008 Sb. rozh. tr. se zabývaly tím, zda lze tuto nahrávku použít jako důkaz v trestním řízení, tzn. zda jde o takový zájem na ochraně demokratické společnosti před trestnými činy, který převáží nad zájmem na ochranu soukromí osoby, jíž se nahrávka týká. Nedošlo k narušení ochrany soukromí obviněných ani jiných zaznamenaných osob, protože nad hlediskem ochrany soukromí zde převažuje veřejný zájem státu na odhalování trestné činnosti, a proto uvedeným způsobem pořízený zvukový záznam nemůže být a priori vyloučen jako důkaz v trestním řízení, neboť jde o situaci, kdy zásah do soukromí je odůvodnitelný převažujícím veřejným zájmem, jenž se dostal do kolize s ochranou soukromí. V případě této kolize je při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do základního práva druhého. Při střetu základních práv, které stojí na stejné úrovni, je na soudech, aby s ohledem na konkrétní případ zvážily všechny rozhodné skutečnosti a minimalizovaly zásah do těchto práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05). Základním kritériem, které by mělo v konečném důsledku vést k rozhodnutí o použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřené informace jako důkazu v příslušném řízení, bude poměřování chráněných práv a zájmů, jež se v této soukromé sféře střetávají, a kde se stát stává arbitrem (zpravidla prostřednictvím soudu) rozhodujícím o tom, který z těchto zájmů bude v daném konkrétním střetu převažujícím, přičemž hodnocení použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřených (a státu tím či oním způsobem předložených, předaných) informací se bude provádět podle norem procesních, které však jen vymezují pravidla pro to, jak zjistit náležitým způsobem skutkový stav a nalézt „materiální“ právo, tedy rozhodnout o vlastním předmětu sporu. Kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, soudy měly na zřeteli i význam posuzovaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 143/06, nebo ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14), protože v posuzované věci jde o závažnou vnitřně propracovanou a koordinovanou činnost, která vedla k nezákonnému odčerpání státních prostředků, což se mimo jiné i na základě předmětných nahrávek podařilo objasnit.

95. S ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. lze za důkaz použitelný v trestním řízení pokládat též obsah obrazového záznamu z kamerového systému, který nainstalovala soukromá osoba, protože to zpravidla nepředstavuje nepřípustný zásah do soukromí zaznamenané osoby, který by znamenal neúčinnost takového důkazu, i když instalaci záznamového zařízení a jeho provoz takový soukromý subjekt neoznámil Úřadu pro ochranu osobních údajů podle § 16 odst. 1, odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat i s přihlédnutím k právu na soukromí zakotvenému v čl. 8 Úmluvy a na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 593/2009).

96. V posuzované věci soudy uvedenému hledisku vyhověly, protože dokazováním objasnily, že nešlo o situaci, že nahrávky byly pořizovány na základě iniciativy policejního orgánu (srov. výpověď svědka M. Š.), nýbrž, že orgány činné v trestním řízení od J. V. jím pořízené nahrávky pouze převzaly. Pokud soud tento důkazní prostředek a důkazy z něj plynoucí hodnotil, ze všech jím rozvedených úvah a závěrů v odůvodnění rozsudku plyne, že respektoval povinnost nezasahovat do soukromí osob až na ústavně stanovené podmínky, jimiž jsou: a) zákonný základ omezení práva na respektování soukromého života, b) legitimní cíl tohoto omezení a c) přiměřenost omezení ve vztahu ke sledovanému legitimnímu cíli (viz např. rozsudek ESLP ze dne 18. 5. 2010 ve věci Kennedy proti Spojenému království, stížnost č. 26839/05, § 130). Soud se těmito hledisky pro použitelnost předmětného důkazu zabýval a vysvětlil, že nestojí osamocen, jak již bylo výše uvedeno (viz body 1. až 37. jeho rozsudku). O vytýkané vady nejde i proto, že svá zjištění z nich plynoucí vyložil v bodech 38. až 52. rozsudku, a rovněž vyloučil, že by nastaly důvodné překážky, z nichž by bylo možné dovodit porušení čl. 6 Úmluvy, které by bránily v použití tohoto důkazu (srov. k tomu rozsudek pléna ESLP ze dne 12. 7. 1988 ve věci Schenk proti Švýcarsku, stížnost č. 10862/84, Series A č. 140, § 45; obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 4201/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 803/2009, aj.). Jak bylo výše rozvedeno, soudy právo obviněných braly do úvahy, avšak měly též na paměti v trestním řízení legitimní cíl předcházení zločinnosti, který předvídá Úmluva v ustanovení čl. 8 odst.

2. Zvukové záznamy byly použity jen v rámci trestního řízení, ve kterém díky nim byly prokázány rozhodné skutkové okolnosti, tzn. zcela přiměřeně vůči uvedenému legitimnímu cíli. Orgány činné v trestním řízení včetně obecných soudů dbaly, aby při použití audionahrávek bylo soukromí na nich zaznamenaných osob omezeno v nejmenší možné míře a tyto nahrávky nebyly využity nebo zneužity pro jiné účely než právě ke zjištění skutkového stavu věci. Šlo tedy o ústavně souladné omezení práv podle čl. 8 Úmluvy a čl. 10 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 4201/16). Soud rovněž vysvětlil úvahy, jež jej vedly k závěru o potřebě upřednostnit zájem na odhalení trestné činnosti, jehož byli obvinění (zejména P. H., M. P. a M. P.), jakožto nahrávané osoby součástí, před zájmem na ochranu osobnosti jedné z osob, která sice souhlas s nahrávkou nedala, byla však jedním z aktérů této trestné činnosti. Nahrávka proto byla zcela přípustně důkazem v této trestní věci, protože sloužila v trestním řízení jako důkaz na základě zákona a postupů, které jsou upraveny trestním řádem (§ 89 odst. 2 tr. ř.).

97. Ze všech skutečností v posuzované věci zjištěných nic nebránilo připuštění provedení důkazu i kamerovým záznamem pořízeným soukromě bez vědomí osoby na něm zachycené, ačkoliv tím bylo zasaženo do sféry osobnostních práv takové osoby, a jde o přípustný důkaz. Z těchto důvodů je třeba námitky obviněných P. H. a M. P. směřující proti závěru o věrohodnosti výpovědi J. V. a použitelnosti jím pořízených audionahrávek považovat za nedůvodné.

98. Jestliže obvinění P. H. a T. J. brojili proti způsobu, jakým soudy objasňovaly výši jimi způsobené škody, resp. daňového úniku, je třeba zdůraznit, že ani v této části nejsou jejich námitky důvodné, protože soudy vysvětlily, z jakých podkladů pro své závěry vycházely, a nic nenasvědčuje tomu, že by postupovaly vadně, když se opíraly o účetní doklady, které důsledně porovnávaly se závěry znaleckého posudku č. 031/003/2020 z oboru ekonomika, odvětví daně, zpracovaného znalcem Ing. Ondřejem Burianem, jehož závěry jsou shrnuty v bodech 109. až 124. rozsudku soudu prvního stupně (též č. l. 10771 až 10819, 10846 až 10850 spisu). Správně za škodu považovaly výši částky, která jako daň nebyla odvedena do státního rozpočtu společnostmi vystupujícími v daných obchodních vztazích na pozici A – missing trader. Nepovažovaly za ni daň, která byla společnostmi zařazenými v obchodních vztazích na pozici C - broker neoprávněně skutečně nárokována (viz bod 288. rozsudku soudu prvního stupně). Podle všech učiněných poznatků mohl soud výši škody relativně přesně určit, přičemž do ní zahrnul výlučně a jen částky z fiktivních faktur, nikoli též z faktur vztahujících se ke skutečně realizovaným obchodním transakcím, pokud obchodní činnost konkrétní společnosti provozovaly, přičemž u každé ze společností zapojených do řetězce společností participujících na podvodném daňovém jednání tuto škodu detailně vyčíslily, a popsaly okolnosti jejího vzniku (viz body 125. až 150. rozsudku soudu prvního stupně).

99. Vady posuzovaných rozhodnutí nespočívají ani v neprovedení navrhovaných důkazů (znalecký posudek z oboru písmoznalectví, obstarání trestního spisu vedeného u Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, OHK KŘPU pod sp. zn. KRPU-224844/TČ-2018-040080-KL a další), protože soud prvního stupně se s těmito návrhy obviněných v potřebné míře vypořádal (viz body 284. až 287.) a v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč důkazním návrhům nevyhověl, a to převážně pro jejich nadbytečnost a nemožnost přispět více než důkazy dosud provedenými k objasnění skutkového stavu věci. Lze přisvědčit jeho závěru, že pro vinu obviněných nebyly potřebné, a jak soudy uvedl „nemají žádný potenciál prokázat jiné, než dosud známé skutečnosti (viz bod 285. rozsudku soudu prvního stupně). Na námitky obviněných o vadnosti postupu soudu prvního stupně reagoval rovněž odvolací soud, jenž rozvedl, proč tento závěr potvrdil jako akceptovatelný a správný, a doplnil jej s vysvětlením, které podal v bodě 16. svého usnesení. Vzhledem k této konkrétní reakci na uvedené návrhy obviněných lze v souladu se soudy obou stupňů konstatovat, že nejde o tzv. důkazy opomenuté, o něž by se jednalo jen tehdy, kdyby o návrhu na doplnění dokazování nebyla v rozhodnutích soudů zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Soudy poměrně podrobně na veškeré důkazní návrhy obviněných reagovaly a své postoje k nim vyložily. Pojem tzv. opomenutých důkazů je totiž třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů zásadně neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí, čemuž soudy v posuzované věci dostály.

100. Jestliže obviněný M. P. zpochybňoval věrohodnost výpovědi svědka T. M., je třeba v této souvislosti odkázat na bod 300. rozsudku soudu prvního stupně, kde tento soud relativně podrobně vysvětlil, která jeho tvrzení a proč vzal za pravdivá a kterým případně neuvěřil, nicméně jeho výpověď ve všech podstatných bodech považoval za věrohodnou a souladnou s dalšími provedenými důkazy, mimo jiné i s výpovědí J. V., aniž by tyto dvě osoby měly jakýkoli zájem na tom si vzájemně pomáhat, stranit si a naopak uškodit dalším spoluobviněným. Vzal především za prokázané, že obviněný M. P. svědka T. M. využil k tomu, aby jej dosadil do vedení společnosti Wlaxiv, kterou přes něj (po dohodě s K. Ř. a T. J.) skrytě ovládal.

101. Pokud jde o výhrady M. P. směřující proti míře jeho zapojení do organizovaného řetězce subjektů páchajících posuzovanou trestnou činnost, je třeba s odkazem na body 192. až 201. rozsudku soudu prvního stupně konstatovat, že pro jeho zapojení i objasnění jeho formy a rozsahu nesvědčily jen svědecké výpovědi jím znevěrohodňovaných obviněných a svědků, nýbrž zejména množství listinných důkazů zajištěných u něj při domovních prohlídkách v bytech užívaných tímto obviněným (č. l. 2558 až 2604, 2659 až 2700 spisu), z nichž vyplynulo mimo jiné i to, že on byl tím, kdo zplnomocňoval k řadě úkonů a jednání J. V. Dále byl zajištěn např. originál příkazní smlouvy uzavřené mezi společností iC4C v pozici příkazníka a L. N. v pozici příkazce ze dne 30. 6. 2014, která představuje základní pilíř účelově vymyšlené legendy o osobě, která diktuje jednotlivé obchody zájmových společností, jakož i fotokopie osobního dokladu L. N. a mnoho dalších, jimiž byla vyvrácena obhajoba obviněného M. P., že byl pouhým zaměstnancem, který o ničem nevěděl, případně jen plnil pokyny bez znalosti všech výše popsaných souvislostí.

102. Po posouzení shora uvedených závěrů a postupů Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod ke zpochybňování skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a tudíž ani možnost do nich zasahovat. Může konstatovat, že je považuje za správné a odpovídající obsahu provedených důkazů (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, a další). V dané situaci lze uvést, že zde nestály proti sobě toliko výpovědi dovolatelů a samostatně stíhaného spoluobviněného J. V., ale byly zajištěny i další, byť nepřímé důkazy, dokládající průběh a vývoj činu. Soud prvního stupně při posuzování věrohodnosti svědků i obviněných bral všechna učiněná zjištění v úvahu a vypořádal se s nimi podle zásad ovládajících proces hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), protože vyložil, které důkazy spolu vzájemně korespondují, a které se naopak většině z nich vymykají a proč. Způsob, jakým soud provedené důkazy hodnotil, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, nevykazuje žádné disproporce nebo libovůli a není zatížen ani jednostranným hodnocením důkazů či neobjektivním přístupem ke skutečnostem, které vzešly z výsledků provedeného dokazování. Jeho postup je transparentní a dostatečně vyjádřený v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování soudy učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125, resp. § 134 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, včetně toho, kterým důkazům uvěřily a kterým nikoli (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).

103. Při závěru, že rozsah provedeného dokazování byl dostačující pro zjištění rozhodných skutečností majících podstatný význam pro závěr o naplnění znaků zločinu, jímž obvinění byli uznáni vinnými, je třeba k námitkám obviněných K. Ř., M. P. a T. J., kteří uváděli, že soudy nedodržely zásadu in dubio pro reo, případně presumpci neviny, uvést, že ty přicházejí do úvahy jen tehdy, není-li dostatek důkazních prostředků pro závěr o vině obviněných, což není případ projednávané věci, jak bylo dosud vysvětleno, protože soudy ve věci dovolatelů objasňovaly všechny rozhodné skutečnosti týkající se jak viny obviněných, tak i výše jimi způsobené škody. I na tu se při prováděném dokazování soustředily a své závěry k ní dostatečně vyložily. Vysvětlily, že pro ni vyšly, právě při vědomí zásady in dubio pro reo, z nejnižší možné a prokázané částky a rozsahu zkrácení DPH. Z uvedeného lze uzavřít, že nic v postupech soudů nesvědčí ani o tom, že by se zpronevěřily principu in dubio pro reo či dalším zásadám, jimiž je ovládáno trestní řízení, protože nedostatky obviněným zmiňovanými toto řízení netrpí. Tato zásada má místo tam, kde není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. Jen v takovém případě je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08).

104. Nejvyšší soud po posouzení rozhodných skutečností, výhrad obviněných i závěrů soudů shledal, že dovolatelé zcela v rozporu s výsledky provedeného dokazování poukazem na tuto zásadu in dubio pro reo bez ohledu na její smysl a podstatu pouze neakceptovali soudy učiněná skutková zjištění v jejich celistvosti a návaznosti na veškerý obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. Zejména pominuli obsáhlé pasáže odůvodnění především rozsudku soudu prvního stupně, v nichž tento soud s odkazem na popis obsahu důkazů a jejich hodnocení podal vysvětlení ke zjištěním z nich plynoucím, zahrnujícím jak časové souvislosti vzniku a zapojení jednotlivých obchodních společností, tak jejich hospodářské aktivity a finanční toky v rámci předstíraného obchodování za účelem zkrácení DPH. Zdůraznil, z jakých důvodů byla účelová obhajoba obviněných bez důvodných pochybností vyvrácena, a to se zřetelem na její osamocenost a izolovanost bez respektu ke zjištěním podávajícím se z většiny provedených důkazů.

105. Nedostatky všemi dovolateli v zásadě shodně vytýkané nelze spatřovat ani v postupu odvolacího soudu, který se námitkám obviněných uvedeným v odvoláních věnoval a věcně se s nimi vypořádal, jak bylo poukázáno výše. Je třeba připomenout, že i když má odvolací soud povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, nevyžaduje se od něj podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59., 60.), jak učinil odvolací soud například ve vztahu k námitce obviněného K. Ř. týkající se nedostatečného objasnění a vyložení převodů obchodních společností, zejména společnosti Restgroup. Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17), čemuž odvolací soud v posuzované věci dostál, neboť úvahy soudu prvního stupně v návaznosti na výsledky provedeného dokazování, které buď sám doplnil nebo jehož výsledky převzal od soudu prvního stupně, včetně zhodnocení důkazů, doplnil a podrobněji rozvedl (v podrobnostech viz zejména body 13. až 17. napadeného usnesení).

106. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů ke zmíněným dovolacím námitkám, ale i se zřetelem na obsah a rozsah provedeného dokazování neshledal, že by výhrady dovolatelů proti nevěrohodnosti J. V. a též učiněným skutkovým zjištěním byly důvodné. Naopak konstatuje, že dokazováním soudy vyčerpaly důkazní možnosti, dostály svým povinnostem a obhajobě obviněných věnovaly potřebnou pozornost. Zejména soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Nejvyšší soud nezjistil ani případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Z dokazování nevyplývá žádné, natož extrémní porušení zásad a pravidel obsažených v trestním řádu, které by vedlo k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v čl. 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Věnovaly se jak obhajobě obviněných, tak i jejich námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, neboť ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).

107. V posuzované věci je tedy možné k dokazování uzavřít, že výhrady obviněných uplatněné na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou důvodné, protože bylo dostatečně zjištěno, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (T. J., M. P., M. P., K. Ř.) a podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku (P. H.), u všech formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jsou souladu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech, přičemž ve vztahu ,k nim navrhované důkazy nebyly podstatné a byly důvodně zamítnuty jako nadbytečné. Učiněné skutkové závěry byly řádně objasněny a jsou dostatečné pro posouzení správnosti právních závěrů, neboť vyšly z procesu, který není zatížen libovůlí, jednostranným hodnocením důkazů ani neobjektivním přístupem ke skutečnostem podávajícím se z výsledků provedeného dokazování.

108. Takto dostatečně a bez zjevných a podstatných vad provedeným dokazováním bylo najisto postaveno, že obviněný J. V. a K. Ř. se znali už od roku 1992, v letech 2007 až 2009 spolupracovali na neúspěšném podnikatelském záměru na Ukrajině, následné společné podnikání bylo vedeno i snahou o pokrytí těchto ztrát. Začínali legální činností, avšak posléze započal obviněný K. Ř. vymýšlet (s J. O. a P. K., kterého do té doby J. V. neznal) možnost, jak jinak by se daly peníze vydělat. Obviněný P. K. uvedl, že má zkušenosti s krácením DPH z minulosti, dovoz realizují společnosti Somnium a TENDRUM, které obě řídil obviněný P. H., jehož se rozhodli rovněž do řetězce zapojit. Připravili na základě informací a „know-how“ od P. K. sofistikovaný systém, jak krátit DPH dlouhodobě, aniž by to finanční správa odhalila. Obviněný J. V. nápad na projednávaný systém krácení DPH a jeho propracované krytí pomocí legendy o podpoře malých exportérů a systému zápočtů a příkazních smluv získal při činnosti společnosti Parnella Commerce, kde bylo sice obchodováno reálné zboží, ale ukázalo se, jak snadno může zboží zmizet, což odsouzený následně v projednávané věci cíleně využil. Již ve společnosti Parnella Commerce zajišťoval logistiku obviněný M. P. Následně oslovili J. V. s K. Ř. obviněného M. P. se žádostí, zda by zajistil dodavatelskou společnost pro tento řetězec za odměnu 1 % z obratu, což se také stalo, když první, jakož i mnohé další, doklady o fiktivní dodávce zboží podepsal T. M. Obviněný T. J. se zapojil do celé činnosti poté, co na majetek obviněného K. Ř. byla vedena insolvence, a proto do vedení společností iCompanies, RESTGroup, ECO Lights, Pumerton a WDI místo sebe dosadil právě T. J. na místo jednatele. Tím bylo vysvětleno a dostatečně podrobně popsáno fungování celé této skupiny osob i principy, na nichž byl řetězec společností a fyzických osob páchajících posuzovanou trestnou činnost založen.

109. Na základě těchto závěrů svědčících o správnosti zjištěných skutkových okolností v rozsudku soudu prvního stupně popsaných Nejvyšší soud proto dále posuzoval důvodnost hmotněprávních výhrad, jimiž obvinění svá dovolání rovněž podložili. d) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

110. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž svá dovolání opřeli všichni dovolatelé, spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Je tedy skrze něj vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodní nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně.

111. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že na podkladě tohoto důvodu soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

112. Vymezené zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

113. Výrok o náhradě škody je možné podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovoláním napadat, týkají-li se námitky nesprávného hmotněprávního posouzení, tj. porušení hmotného práva, jako například porušení ustanovení upravujících odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady apod. V takovém případě má výhrada povahu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974).

114. Nejvyšší soud, aniž by opakoval to, co již k otázce právní kvalifikace v odůvodnění správně rozvedly soudy obou stupňů (srov. zejména body 301. a 302. rozsudku soudu prvního stupně a bod 19. usnesení odvolacího soudu), zdůrazňuje, že oba soudy se naplněním znaků skutkových podstat posuzovaných zločinů u všech dovolatelů dostatečně zabývaly, a to jak po objektivní i subjektivní stránce, tak i z hledisek materiálního korektivu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), a též v potřebné míře reagovaly na námitky dovolatelů a svá zjištění promítly do závěru, že směřují proti správnosti použité právní kvalifikace, k níž je třeba připomenout, že zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (T. J., M. P., M. P., K. Ř.) se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá tento čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Týž zločin podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku (P. H.) spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá tento čin nejméně se dvěma osobami a ve značném rozsahu. Všichni se předmětného zločinu dopustili ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, což soudy rovněž v potřebné míře vysvětlily.

115. Obvinění hmotněprávnímu posouzení v zásadě toliko nekonkrétně vytýkali nesprávné závěry ohledně naplnění objektivní i subjektivní stránky uvedeného zločinu, aniž své námitky podložili argumenty, jež by měly hmotněprávní charakter. Podstatné totiž je, že dovolatelé své pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace dovozovali nikoliv ze skutkových okolností, jak je soudy zjistily a popsaly v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale založili je na jejich vlastní interpretaci výsledků dokazování a stavěli je na odlišných skutkových závěrech, než ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Takto podané výhrady však zásadně s označeným dovolacím důvodem nekorespondují, protože s odkazem na něj nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. rozhodnutí č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)]. Uvedené zásady plynou z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Na tyto výhrady, pokud splňují zákonné požadavky, lze použít pouze důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž Nejvyšší soud reagoval již ve shora uvedené části tohoto rozhodnutí.

116. Nejvyšší soud však i přesto mimo uvedený důvod dovolání pro úplnost považuje za vhodné uvést, že ani z hlediska hmotněprávního soudy v přezkoumávaných rozhodnutích, jak se snažili naznačit zcela nekonkrétně všichni dovolatelé, nepochybily, protože se i správností právního posouzení zabývaly a na základě výsledků provedeného dokazování, jímž skutkovou stránku dostatečně objasnily, rozvedly, jaká byla role každého z obviněných v rámci společně páchané trestné činnosti, v čem jeho jednání spočívalo a čím znaky konkrétního trestného činu, jenž mu je kladen za vinu, naplnil (viz body 301. až 302. rozsudku soudu prvního stupně).

117. Vhodné je v tomto směru v obecné rovině zmínit, že zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v jehož důsledku je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). Tato alternativa skutkové podstaty posuzovaného zločinu představuje jednání pachatele, v jehož důsledku je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.]. Není podstatné, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně pachatel vystupoval, ale to, že jeho jednání jednoznačně směřuje ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012). Jde-li o DPH, lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod. Za vylákání daňové výhody se považuje fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně plnění tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí.

118. V daném případě šlo o vylákání nezákonného nadměrného odpočtu DPH (viz bod 301. rozsudku soudu prvního stupně), pro nějž platí, že jde o fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně plnit tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. Smyslem zde totiž je postihnout případy, kdy pachatel nezkracuje plnění vůči státu, ale naopak od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty uvedením nepravdivých tvrzení vyžaduje [srov. § 4 odst. 1 písm. c), d), § 13 až 20, a § 72 a násl. zákona č. 325/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty]. Nadměrný odpočet DPH na výstupu podle § 4 odst. 1 písm. c) a § 72 a násl. citovaného zákona je uplatňován zejména při vývozu zboží do zahraničí, tedy do třetích zemí ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) téhož zákona, popř. mimo území Evropské unie ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) tamtéž, plátcem této daně (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3116). Skutečnost, že fiktivní (neuskutečněné) plnění nemůže založit nárok na odpočet této daně, potvrdil opakovaně i SDEU s ohledem na to, že fiktivní nabytí zboží nebo služby nemůže mít žádný vztah k plněním osoby povinné k dani, která podléhají dani na výstupu (viz např. rozsudek ve věci C-459/17 a C-460/17 SGI a Valériane). Podle právního názoru SDEU, vyjádřeného v rozsudku C-712/17 EN.SA. Srl, platí tento závěr i v situaci, kdy je osoba povinná k dani současně jak příjemcem, tak poskytovatelem fiktivního plnění a odvedla odpovídající DPH na výstupu. Neutrality DPH nemůže být v tomto případě docíleno tím, že by byl umožněn odpočet DPH z fiktivně přijatého plnění, ale naopak opravou nesprávně přiznané daně na výstupu, pokud vystavitel faktury prokáže dobrou víru nebo pokud tento vystavitel včas zcela odstranil nebezpečí ztráty daňových příjmů (viz BRANDEJS, T. Zákon o dani z přidané hodnoty. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2010, podle právního stavu v právním informačním systému ASPI ke dni tohoto rozhodnutí).

119. V posuzované věci soudy řádně objasnily, o jaká plnění, která vůbec neproběhla (byla fiktivní), avšak byla daňovým úřadům na základě faktur jako faktická obviněnými tvrzena, se jednalo, což soudy, pokud jde o průběh činu a návaznost jednotlivých kroků u obviněných, zjistily a roli každého z obviněných a míru jejich podílu na vzniklém následku, tj. vylákaní nadměrného odpočtu DPH, podrobně popsaly, včetně toho, že jejich úlohy nebyly pouze pasivní či formální, jak se oni snažili naznačit, ale že se aktivně podíleli na všech úkonech rozhodných z hlediska jejich směřování k zahrnutí fiktivních faktur do daňových přiznání, případně k vyvolání zdání o reálnosti tvrzených, leč toliko předstíraných, obchodů, ačkoli věděli, že v žádném takovém či minimálně jimi tvrzeném objemu neprobíhají, k čemuž řada zainteresovaných společností nedisponovala ani dostatečným kapitálem a personálním obsazením (viz zejména body 126., 127., 128., 138., 139., 144. aj.) Ve stručnosti lze na popis průběhu jednání a rolí jednotlivých obviněných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a vyčerpávající závěry k nim tímto soudem rozvedené v odůvodnění jeho rozsudku plně odkázat. Postačí kromě již uvedeného toliko dodat, že podle nich je zapojení se každého z dovolatelů dostatečně jasně vymezené, a protože je pro právní závěry, které na základě nich soudy učinily, určující, je i dostatečné.

120. Soudy obou stupňů přijatelně vysvětlily, že obvinění popsaný čin spáchali ve formě spolupachatelství, což je v posuzované věci podstatné, protože právě konkrétně stanovené úlohy každého z nich vedly k vylákání daňové výhody, zde nadměrného odpočtu DPH. Pro úplnost, ve shodě s tím, jak již uvedl i odvolací soud v bodě 53. přezkoumávaného rozsudku, je třeba zdůraznit, že o spolupachatelství jde, když se společným jednáním podílí na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem a za podmínek § 23 tr. zákoníku, podle kterého byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. V posuzované věci vše nasvědčuje tomu, že čin obviněných jako spolupachatelů je založen na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. V této věci jde o variantu, kdy jednání spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Byl dostatečně zjištěn i společný úmysl spolupachatelů, který musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. V posuzované věci soudy řádně dovodily, že dohoda vyplývá jak z výsledků všech důkazů, tak je zřejmá i z provedení činu s tím, že není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Každý z obviněných si byl přitom vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i druhého ze spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a byl s tím pro tento případ srozuměn.

121. Nejvyšší soud rovněž podotýká, že pro spolupachatelství u trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byli všichni spolupachatelé (fyzické nebo právnické osoby) či jen někteří z nich, anebo zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby), a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). Proto i u těchto obviněných, kteří nevyvíjeli svou trestnou činnost na konci jimi uměle a účelově vytvořeného řetězce, není pro závěr o jejich vině rozhodné, že nebyli, resp. jimi řízené společnosti, plátci DPH.

122. Soudy dostatečně vysvětlily, v čem spočíval společný úmysl, a proto k němu lze jen ve stručnosti zmínit, že ho dokladuje samotná povaha posuzovaného jednání každého z obviněných v rámci trestné činnosti, vyjádřená vědomým chováním každého z nich, o čemž svědčí nejen svědecké výpovědi, ale i listinné důkazy a zvukové nahrávky, jakož i e-mailová komunikace. Trestné jednání v této věci bylo založeno na zneužití jednotného systému DPH, kdy stát vrací formou zákonem přiznaných odpočtů daně na vstupu to, co na předchozím stupni obchodního/fakturačního řetězce vybere jakožto přiznanou daň na výstupu. V podvodném řetězci zde byly zapojeny společnosti na pozici, kterou soudy označily jako „A – missing trader“, které z deklarovaných fiktivních plnění řádně nesplnily svou povinnost (buď vůbec nepodaly daňové přiznání, nebo přiznání sice podaly, ale s nepravdivými údaji), a v důsledku toho státu neodvedly z předmětné transakce daň na výstupu [srov. § 4 odst. 1 písm. c), d), § 13 až 20 a § 72 zákona č. 325/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], stát o tuto částku daně přišel, a tato nebyla nikdy žádným ze subjektů ani na jiných úrovních řetězce uhrazena, což bylo následně po deklarovaném vývozu do jiného členského státu EU zpeněženo na úrovni „C“ řetězce, kde společnosti na pozici „broker“ doklady o těchto zdanitelných plněních využily k vylákání nezákonného nároku na odpočet DPH, čímž na ně byla předmětná nezákonná daňová výhoda fakticky přenesena. O sofistikovanosti a promyšlenosti celého podvodného jednání do nejmenšího detailu svědčí i zapojení mezičlánku „B – buffer“, jehož cílem bylo tvořit konspirativní legendu o podpoře exportérů a vyvolávat tak zdání skutečně realizovaných dovozů a vývozů zboží, tedy obchodování s jinými členskými státy EU, k němuž ovšem fakticky vůbec nedocházelo, anebo za zcela jiných nežli tvrzených podmínek. Obvinění tudíž po vzájemné dohodě a souhře jednali tak, aby mohla být simulována obchodní spolupráce, přičemž věděli o všech skutečnostech rozhodných pro to, aby nedošlo ke správnému vyměření DPH, ale aby nadměrný odpočet na této dani od státu vylákali. K tomuto cíli směřovaly veškeré dílčí kroky činěné obviněnými ve vzájemné koordinaci a kooperaci, s přesným rozdělením úkolů (zejména iniciace a zajištění fungování popsaného řetězce společností a jednatelství některých z nich na pozici „missing trader“ či „buffer“, včetně zaúčtování fiktivních daňových dokladů do jejich účetnictví obviněným K. Ř. a T. J.; fungování popsaného řetězce společností z pozice zaměstnance, který zajišťoval vzájemnou koordinaci a komunikaci osob zastupujících zúčastněné společnosti v souvislosti s vedením skladů, zajištěním veškeré logistiky související s dopravou zboží, opatření fiktivní dokumentace pro daňové účely a vytvořené legendy o existenci L. N. jako osoby budoucího vlastníka společností na pozici „missing trader“ a odběratelů zboží z JČS EU ze strany obviněného M. P.; zapojení tuzemské společnosti Wlaxiv do popsaného řetězce fiktivně obchodujících společností na pozici „missing trader“ a vědomé vystavení fiktivních daňových dokladů a jejich uvedení v daňovém přiznání ze strany obviněného M. P.; zajištění fiktivních daňových dokladů ze strany P. H.; obvinění na pozicích jednatelů pak následně k znemožnění dohledání a prošetření daňových úniků zainteresované společnosti převedli na jiné subjekty – nedohledatelného L. N. a zinscenovali fiktivní odcizení účetních dokumentů; atd.) tak, aby na sebe jednotlivé jejich činnosti navazovaly a ve svém souhrnu vedly k dosažení vytčeného cíle, jímž bylo zkrácení DPH a vylákání daňové výhody.

123. Není důvodné ani tvrzení dovolatelů o nedostatku zavinění, vůči němuž brojili (především K. Ř., T. J. a M. P.), které zejména soud prvního stupně dostatečně objasnil na základě výsledků provedeného dokazování, a své závěry k němu vysvětlil zejména v bodě 302. rozsudku, s nimiž se důvodně ztotožnil i odvolací soud (srov. bod 19. napadeného usnesení). Pokud jde u obviněného M. P. o jemu prokázaný přímý úmysl vylákat od státu nadměrný odpočet, ten vyplývá z toho, že se osobně podílel na zajišťování podkladů, dokumentace na fakticky ničím nepodložené faktury. Obvinění T. J. a K. Ř., vědomi si, že jimi ovládané společnosti popsanou ekonomickou činnost neuskutečňovaly a konkrétním deklarovaným zbožím nedisponovaly, nechali předmětné doklady dozanést do účetnictví pro daňové účely, i když věděli, že zdanitelná plnění nebyla uskutečněna.

124. Nejvyšší soud pro úplnost, k již soudy nižších stupňů uvedeným závěrům dodává, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě.

125. Při posouzení závěrů učiněných soudy je zjevné, že o tom, že všichni obvinění jednali úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, soudy opatřily dostatek podkladů a objasnily, že všichni dovolatelé konali cíleně se záměrem vylákat nadměrný odpočet DPH, postupovali koordinovaně se znalostí a plným vědomím všech rozhodných skutkových okolností, když v rámci celé skupiny fiktivní doklady vytvářeli a aktivně tvořili podmínky pro úspěšnou realizaci tohoto společného záměru, čímž směřovali k předem vytčenému cíli spočívajícímu ve zkrácení DPH a vylákání výhody na dani, což také od počátku způsobit chtěli. Soudy subjektivní stránku dovozovaly, jak bývá obvyklé, nepřímo ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněných, a to jak před vlastním činem, tak i v jeho dalších fázích, opíraly se tedy zcela důvodně i o další výsledky dokazování, z nichž logicky závěr o zavinění dovolatelů vyplývá (srov. obdobná situace v rozhodnutích č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). K námitkám obviněných, že jim úmysl nebyl prokázán, lze jen zmínit, že soudy na úmysl každého z obviněných usuzovaly z komplexu všech učiněných důkazů, jak popsaly a jak se jimi zabývaly, když braly do úvahy i všechna zjištění plynoucí z účetnictví i podkladů, jež obvinění předkládali správci daně (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3122). K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 240 odst. 2, 3 tr. zákoníku zásadně postačí nedbalost [§ 16 ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku].

126. Rovněž při stanovení výše podvodně vylákaného nadměrného odpočtu, tzn. škody vzniklé státu, soudy zjištění správce daně převzaly v rámci svého procesního postupu pouze jako důkazní podklad pro skutkové závěry, a tedy se chovaly způsobem plně respektujícím pravidla stanovená § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť pro závěr o vině obviněných z nich nevycházely jako z důkazu jediného. Jak je patrné z rozsudku a jemu předcházejících postupů odvolacího soudu, závěry o výši škody včetně podkladů pro adhezní výrok vzešly z procesu dokazování před obecnými soudy, jež závěry daňových kontrol doplnily o vlastní zjištění, provedly jejich vzájemné porovnání, jakož i porovnání s obsahem dalších listinných důkazů, které měly k dispozici (kontrolní hlášení a účetní doklady jednotlivých společností, a to včetně stanovení procentní sazby DPH, čímž dostály požadavkům kladeným na jejich postup ustálenou judikaturou k této problematice (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr., aj.). Pokud soudy dospěly ohledně výše způsobené škody ke shodným závěrům jako správce daně i znalec, svědčí to pouze o správnosti zvolených postupů i objektivnosti při objasňování všech rozhodných skutečností. Důvodné je proto zjištění, že každému z obviněných soud přisoudil pouze způsobení daňového úniku (škody) v té výši, na které se svým jednáním přímo podílel. Tento postup je v souladu s uvedenými podmínkami pro spolupachatelství a zároveň plně respektuje i zásadu in dubio pro reo, neboť obecně platí, že soud v případě, že odsuzuje obviněné pro trestný čin, kterým byla způsobena škoda jejich společným jednáním (mezi něž je nutné podřadit i spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku), zpravidla zaváže obviněné nahradit tuto škodu společně a nerozdílně podle § 2915 odst. 1 obč. zákoníku. Soud však v posuzované věci zvolil postup pro obviněné příznivější, kdy v rámci adhezního výroku u každého z nich zohlednil skutečnost, zda škodu poškozenému subjektu způsobil sám nebo ve spolupachatelství s jinými obviněnými, neboť jen v takovém případě ukládal povinnost k náhradě škody jako solidární (§ 2915 odst. 1 obč. zákoníku). Je zřejmé, že každým z nich způsobená výše škody odpovídá ustanovení § 138 odst. 1 písm. d), případně písm. e) tr. zákoníku (ve znění novely zákonem č. 333/2020 Sb., účinné od 1. 10. 2020, což je plně v souladu s podmínkami trestnosti činu vymezenými v § 2 odst. 1 tr. zákoníku).

127. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že stručně formulované námitky obviněných proti správnosti použité právní kvalifikace nejsou důvodné, a ztotožnil se se soudy obou stupňů, že obvinění po všech stránkách naplnili znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v té podobě, která každému z nich byla přisouzena, i s tím, že všichni jednali jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku.

128. Správným je rovněž výrok o povinnosti obviněných k náhradě vzniklé škody. V tomto případě se soud plně řídil pravidly stanovenými v rozhodnutí č. 39/2014-II. Sb. rozh. tr., podle něhož nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Proto je třeba, aby soud rozhodl na počátku hlavního líčení usnesením podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam, že tento nárok na náhradu škody nemůže uplatňovat v trestním (adhezním) řízení. V rozsudku pak soud již o takovém uplatněném nároku nerozhoduje ve smyslu § 228 a § 229 tr. ř. Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Uplatnění nároku na náhradu škody by mohlo přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku) za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.). Zejména odvolací soud se touto skutečností zabýval a správnost tohoto výroku vyložil v bodě 21. svého usnesení, kde kromě jiného poukázal i na situaci týkající se obviněného K. Ř., jenž v podaném odvolání výhrady proti tomuto výroku o povinnosti k náhradě škody uplatnil. Lze dodat, že v případě uložení povinnosti k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. dvěma či více spolupachatelům, jako tomu bylo i v posuzované věci, jsou k plnění z tohoto právního titulu povinni oba (všichni zavázaní) společně a nerozdílně, když dělená odpovědnost podle § 2915 odst. 2 obč. zákoníku je výjimkou z obecného pravidla a musí vyplývat ze zvláštních okolností konkrétního případu (viz rozhodnutí. č. 25/1993-II. Sb. rozh. tr.). Tzv. solidární odpovědnost je charakterizována tím, že poškozený může žádat náhradu škody na kterékoli z odpovědných osob nebo může žádat, aby mu náhradu škody všichni či někteří odpovědní poskytli společně a nerozdílně, přičemž odpovědnostní právní vztah zaniká splněním závazku kterýmkoliv z odpovědných. Vzájemné vypořádání solidárně odpovědných osob upravuje § 2916 obč. zákoníku, podle kterého se ten, kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody. V případě, že bylo plnění z odpovědnostního vztahu poskytnuto jedním z odpovědných, zaniká tedy odpovědnostní právní vztah a osoba, která poskytla plnění z tohoto vztahu, může na základě posledně uvedeného ustanovení požadovat vypořádání s osobami spoluodpovědnými podle účasti na způsobení vzniklé škody. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že použití ustanovení o dělené odpovědnosti je věcí úvahy soudu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1439/2005, aj.).

129. Nejvyšší soud ze všech shora popsaných a rozvedených důvodů výhrady obviněných proti výroku o vině neshledal, a skutkové i právní závěry k němu se vztahující považoval za správné. Obdobně za správný považoval i výrok o náhradě škody, a tedy dovolání proti těmto výrokům směřující jsou nedůvodná. VI. K námitkám obviněného K. Ř. proti výroku o trestu 130. Námitky obviněného K. Ř. proti výroku o trestu, jimiž vytýkal nepřiměřenost a tvrdost uloženého trestu odnětí svobody, nekorespondují s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) ani písm. h) tr. ř., které uplatnil [důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jenž k nápravě vad při ukládání trestu primárně slouží, nikoliv však ve vztahu k nepřiměřenému trestu, neuvedl]. Výhrady obviněného proti přílišné přísnosti trestu, kterou shledával v tom, že soudy nedostatečně hodnotily jeho osobní a rodinné poměry a nepřihlédly k nejlepšímu zájmu jeho dětí, nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, protože důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě jen skutkových nedostatků a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku je možné za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud však jde o výrok o trestu, lze za něj považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

131. Z těchto důvodů je zřejmé, že obviněný výhradami proti nepřiměřenosti a přísnosti trestu žádný z dovolacích důvodů nenaplnil. Nejvyšší soud však výrok o trestu musel přezkoumat ve vztahu k námitkám obviněného založeným na tvrzení, že soudy nedůvodně nepoužily v jeho prospěch moderační ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23). Nejvyšší soud proto zkoumal, zda jsou v tomto směru jeho výhrady opodstatněné, a to mimo jiné i s ohledem na vytýkané porušení zásady proporcionality trestní represe, k němuž zdůrazňoval, že jeho uvěznění bude mít nepříznivý vliv na jeho nezletilého syna, čímž poukazoval na porušení zásad spravedlivého procesu. Nejvyšší soud se zřetelem na nutnost vyloučení možných excesů se uvedenou věcí zabýval též na podkladě čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny, a to zejména z hlediska principů proporcionálního a spravedlivého ukládání trestu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, a usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, atd.) těmito výhradami obviněného na základě těchto pravidel zabýval, avšak s tím, že zásah dovolacího soudu je výjimečně možný jen tenkrát, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.

132. Obecně lze uvést, že zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je nutné posuzovat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Pro posuzování přiměřenosti a humánnosti ukládaného trestu, případně jeho proporcionality je třeba mít na paměti, že trest vymezený za konkrétní trestnou činnost pachateli je vždy trestem individuálním, jejž nelze nekriticky posuzovat s jinými tresty ukládanými, byť za obdobnou trestnou činnost, protože nikdy nejsou dva případy shodné natolik, aby bylo možné pouze jejich porovnáním dojít ke zcela stejným kritériím. Naopak je trest vždy určen ve vztahu k osobě pachatele v konkrétní věci, při jehož výměře v daném případě musí soud zvážit – a to při vědomí principu ultima ratio – čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/2012). Princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby. Váže obecné soudy též k tomu, aby dokonce i uvnitř tohoto rozmezí (tedy bez aplikace ustanovení o mimořádném snížení či zvýšení trestu) zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů – typicky ukládáním exemplárních trestů anebo jiným nepřiměřeným zostřením represe – ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces. Co je však nejdůležitější, křiví cit pro spravedlnost ve společnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 25., 26.).

133. Z těchto hledisek Nejvyšší soud v případě trestu uloženého obviněnému K. Ř. posuzoval, zda soudy zkoumaly všechny podstatné skutečnosti, které k jeho osobě, rodinným poměrům i s ohledem na okolnosti, za kterých byl čin spáchán, jakož i se zřetelem na jeho škodlivost pro společnost ve smyslu podle § 39 a násl. tr. zákoníku zjistily, a stejně tak bral do úvahy všechny rozhodné okolnosti významné ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Posuzoval zejména to, zda dostatečně zhodnotily rozhodné okolnosti. K tomu je třeba zdůraznit, že použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je fakultativní možností pro soud, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje řešit situace, kdyby trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné trestní sazby neodpovídal okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele a jestliže dolní hranice tohoto trestu stanovená v zákoně by byla důvodně pociťována jako překážka, která brání uložení přiměřeného trestu v intencích § 39 tr. zákoníku. Jde proto o mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby. Trestní zákoník sice neváže postup podle § 58 odst. 1 na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Rovněž tak mimořádné snížení trestu odnětí svobody nemůže odůvodnit jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. II/1967 Sb. rozh. tr.). Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. rozhodnutí č. I/1965 Sb. rozh. tr.). Soud toto ustanovení může využít pouze v případě existence mimořádných okolností, a tedy nejde o pravidelný postup soudu, na nějž by měl obviněný jakýkoli nárok. Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska § 58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/1968-I. a č. 21/1970 Sb. rozh. tr.), vážnou nemoc pachatele (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 35/1963 Sb. rozh. tr.), stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 19/1967, č. 52/1967 a č. 3/1970 Sb. rozh. tr.), psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle § 26, 47 a § 360 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul (srov. B 3/1987-38), (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 791).

134. Soud prvního stupně své úvahy k uloženým trestům rozvedl v bodech 303. až 308. svého rozsudku, kde zejména zdůraznil, že zvažoval všechna hlediska pro ukládání trestu pramenící z ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku, pečlivě hodnotil veškeré prokázané okolnosti jednání každého obviněného, tedy i obviněného K. Ř., jenž jediný výrok o trestu v dovolání napadá, jeho osobu, poměry i trestní minulost a přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, všem shledaným polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k mezitímní změně situace a k délce trestního řízení. V rámci individualizace trestu vážil i podíl každého z nich jako spolupachatele a přihlédl k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život. Jako přitěžující okolnost u všech hodnotil to, že spáchali trestný čin po předchozím uvážení a pokračovali v něm po delší dobu. U obviněného K. Ř. soud prvního stupně (viz bod 306. rozsudku) zohlednil, že ke spáchání trestného činu zneužil svého zaměstnání či funkce. Nepominul však v jeho prospěch přihlížet k tomu, že je na něj třeba hledět jako na osobu trestně bezúhonnou. Soud rovněž vyložil význam doby, která od spáchání posuzovaného trestného jednání uplynula, neboť trestní stíhání bylo zahájeno až v roce 2019, a jeho celkovou dobu sedmi let bral při ukládání trestu do úvahy. Soud zdůraznil subsidiaritu nepodmíněného trestu, kterou nepominul, naopak se jí plně řídil, což vedlo k uložení trestu při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, přestože za jiných okolností by, jak sám výslovně uvedl, ukládal tresty okolo poloviny zákonné trestní sazby. Jestliže obviněného K. Ř. odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku v rámci jeho zákonného rozpětí trestní sazby odnětí svobody od 5 do 10 let odnětí svobody k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku, přestože patřil mezi hlavní pachatele „operující v jádru celého systému“, a tedy byl vůdčí osobou v rámci celé hierarchie všech obviněných. S přihlédnutím k povaze trestného jednání, které mělo povahu organizované skupiny, jež však právně vyhodnocena ve smyslu přísnější právní kvalifikace nebyla [viz § 240 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], jde o trest, který je spíše mírnější, a to zejména vzhledem k délce doby, po kterou byla trestná činnost páchána (více než rok), počtu zapojených organizací a jejímu celkovému rozsahu. Pro výkon trestu jej zařadil do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Současně uložil tomuto obviněnému i trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva, kontrolního orgánu nebo člena kontrolního orgánu obchodní společnosti či družstva, nebo funkce prokuristy, a to včetně jejich zastupování na základě zvláštní plné moci, na dobu 5 roků, protože se trestné činnosti systematicky dopouštěl v souvislosti s postavením statutárního orgánu – jednatele společností s ručeným omezením. Pro obviněného je rozhodné, že soud vedle těchto dvou druhů trestů již nepřikročil k uložení peněžitého trestu, který by se s ohledem na charakter trestné činnosti a vzhledem k tomu, že se na jejím základě obviněný na úkor státu obohatil, přicházel do úvahy (viz § 67 a násl. tr. zákoníku). Přestože jej státní zástupce navrhoval, soud mu nepřisvědčil s ohledem na osobní a majetkové poměry obviněného K. Ř. v kombinaci s uloženou povinností k náhradě škody, ačkoli neměl pochybnosti o tom, že se obviněný trestné činnosti dopouštěl za účelem získání finančního prospěchu, případně umožnění získání takového prospěchu jinému, což se všem obviněným dlouhodobě dařilo.

135. Ze všech těchto hledisek, pokud jde o závěry soudu prvního stupně, vyplývá, že respektoval rozhodné skutečnosti významné pro ukládání trestu a zvažoval je z hledisek § 39 tr. zákoníku. Nezabýval se podmínkami podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, protože takový požadavek obviněný v řízení v prvním stupni nevznesl, neboť této možnosti se domáhal až v rámci odvolacího řízení, kde na ni upozorňoval ve svém odvolání. Odvolací soud obviněnému nevyhověl, protože se plně ztotožnil se správností trestu, jak ho uložil a důvody pro něj vyložil soud prvního stupně v rozsudku, kde na rozhodné skutečnosti reagoval. Odvolací soud sám učinil poznatek, že soud zohlednil všechny důležité skutečnosti, a to jak závažnost spáchané trestné činnosti, tak i osobu obviněného K. Ř., u něhož, jakož i u ostatních odvolatelů, tresty neshledal nepřiměřeně přísné. Přesto že se odvolací soud nevyjádřil výslovně a konkrétně k požadavku obviněného K. Ř., podmínkami pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody v této trestní věci se zabýval se závěrem, že hlediska stanovená v § 58 odst. 1 tr. zákoníku nepřicházejí do úvahy u žádného z odvolatelů, což se zjevně týká i K. Ř., u něhož mimořádnost v osobních ani rodinných poměrech ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku neshledal rozhodnými proto, aby mu trest snižoval pod zákonnou spodní hranici (viz bod 20. usnesení).

136. Jestliže se odvolací soud poměry u tohoto dovolatele, byť své úvahy podrobněji a konkrétněji neodůvodnil, zabýval a posuzoval je, není pochyb o tom, že vyměřený trest považoval za plně odpovídající všem učiněným zjištěním, a tedy shledal, že není u obviněného K. Ř. důvod pro jeho výraznější snížení pod spodní hranici zákonné sazby, protože se zřetelem na osobní, rodinné a majetkové poměry obviněného neshledal takové okolnosti, které by bylo možné výrazněji v jeho prospěch hodnotit ve smyslu kritérií daných § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů se všem rozhodným okolnostem při ukládání trestu obviněnému K. Ř. věnovaly a trest se zřetelem na ně vyměřily.

137. Nejvyšší soud k dovolací námitce obviněného K. Ř. považuje za nutné s ohledem jak na důkazy provedené a zhodnocené soudy nižších stupňů, tak ty, které obviněný předložil v rámci dovolacího řízení (lékařské zprávy a informace vztahující se k matce obviněného i obviněnému samotnému z č. l. 17656 až 17672 spisu a č. l. 223 až 225 pomocného spisu Nejvyššího soudu) a Nejvyšší soud je v neveřejném zasedání provedl, uvést, že se se závěry soudů obou stupňů shoduje a v jejich způsobu hodnocení a posuzování okolností ve smyslu § 39 a násl tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku neshledal žádné podstatné nedostatky, natož extrémní vady, jak se snažil v dovolání nastínit obviněný, protože vyměřený trest odnětí svobody plně koresponduje s obecnými zásadami pro ukládání trestu a respektuje jak okolnosti, za kterých byl čin spáchán, tak i osobní poměry obviněného, neboť právě ty jsou důvodem, pro něž se obviněný zmírnění trestu domáhal.

138. Přes tento závěr lze ke konkrétním zmíněným skutečnostem, o něž obviněný své dovolání opíral, uvést, že pokud poukazoval na to, že rodina vyžaduje jeho osobní účast na řešení rodinných poměrů a že se musí podílet jednak na výchově nezletilé dcery CCCCC, která se narodila v průběhu trestního řízení dne 7. 7. 2023, tj. až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i dětí z prvního manželství a dětí, které má v péči jeho partnerka, a jednak pečovat o svou starou a nemocnou matku a jejího stejně postiženého druha, kterého vnímá jako otce, jde sice o skutečnosti, které mohou být pro obviněného významné, avšak z hlediska podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku nejsou dostatečně opodstatněné.

139. Jestliže obviněný poukazuje na svou nezletilou dceru, která se mu téměř v šedesáti letech narodila, a to prakticky v závěru trestního řízení, z ničeho neplyne, že by právě ona byla přímo na výchově obviněného závislá, neboť její výchovu zajišťuje její matka. K tomu je nejprve vhodné obecně uvést, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Z toho plyne nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02, ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, bod 29., ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3305/13, ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10, či ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3226/16). V této souvislosti je také třeba zmínit, že Výbor pro práva dítěte v návaznosti na článek 9 Úmluvy o právech dítěte vydal pod bodem 30 doporučení o právech dětí uvězněných osob (dostupné na https://goo.gl/MdQ7jN), podle kterého při „ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům mělo být všude, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, včetně předsoudní a soudní fáze řízení. Alternativy k odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s plným zvážením možných dopadů různých trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí.“ Obdobné postoje vyplývají i z judikatury ESLP, která zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, stížnost č. 76240/01, § 135; ze dne 26. 6. 2014 ve věci Mennesson proti Francii, stížnost č. 65192/11, § 93; ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo proti Německu, stížnost č. 20578/07, § 71; ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm proti Turecku, stížnost č. 4789/10, § 50-51; či ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12, § 71). Z hlediska těchto pravidel je však v této konkrétní věci i s ohledem na výhrady obviněného zřejmé, že se v jeho případě nejedná o možnost uvedené zásady přímo promítnout do ukládaného trestu, protože je lze aplikovat tehdy, má-li odsouzení rodiče na děti přímý dopad, jak tomu bylo např. ve věci, v níž byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, v níž otec usmrtil při dopravní nehodě matku dětí, a pokud by byl uvězněn, byly by děti svěřeny do ústavní výchovy.

140. V posuzované věci však takové okolnosti na straně nezletilé dcery obviněného dány nejsou, protože ani obviněný je v dovolání uvedeným způsobem nepředkládá. Jak se z obsahu spisu i důkazních návrhů a k tomu předložených listin ze strany dovolatele podává, pečuje o své tři nezletilé děti (CCCCC, AAAAA, BBBBB). O nejmladší dceru CCCCC, pečuje sice společně se svojí družkou L. H., s níž sdílí společnou domácnost, avšak vzhledem ke zdravotním i majetkovým indispozicím obviněného měla po mateřské, resp. rodičovské dovolené materiální potřeby pro rodinu zaměstnáním zajišťovat partnerka a on se měl starat o děti. Ta sice má v péči další tři děti, ty však již nejsou přímo na obviněném závislé, protože mají otce, jenž má vůči nim rodičovské povinnosti. Přestože se obviněný snaží své rodinné poměry předkládat uvedeným způsobem, jejich objektivní posouzení snese srovnání s jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu vydanými v obdobných případech, kde se rovněž zvažovalo užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to např. usneseními ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1711/2016, ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1769/2016, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1753/2016, ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 610/2017, nebo ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 559/2019), v nichž Nejvyšší soud důvody k mimořádné nápravě přiměřenosti trestu cestou dovolacího řízení neshledal. Nejinak je tomu i v případě dovolatele, u něhož v případě tří dětí nejde o jeho děti, k nimž by mu plynula ze zákona rodičovská odpovědnost a s tím související povinnosti, neboť jde o děti sice nezletilé, avšak není jejich rodičem, jsou to děti jeho družky z předchozího vztahu, které nemá osvojeny. Další dvě jeho děti z prvního vztahu (manželství), jsou již vyššího věku (starší 15 let), nadto jsou v převážné péči jejich matky, a tudíž i vzhledem k tomu, že s obviněným trvale nesdílí společnou domácnost, nejsou na něm existenčně závislé. V tomto případě u nich výkon trestu obviněného nebrání v plnění vyživovací povinnosti. Pokud jde o nejmladší z dětí obviněného, dceru CCCCCC, která se narodila XY, je třeba vzít v úvahu, že k zajištění materiálního zázemí slouží například i systém sociálních dávek, které mohou pomoci postiženým rodinám pomoci překonat dočasné finančně složité období. Navíc nelze přehlédnout, že i nejmladší dítě je již ve věku téměř dvou let, a tedy bude schopno v brzké době nastoupit do systému předškolního vzdělávání, čímž se jeho matce uvolní prostor pro návrat do zaměstnání a výdělečnou činnost. Rozhodně tedy v uvedeném smyslu nejde o skutečnost, která by mohla nalézt odraz ve splnění mimořádné podmínky pro snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

141. Za takový mimořádný důvod není možné považovat ani péči o staré rodiče, neboť obviněným uváděné skutečnosti nemají oporu v principech, na jejichž základě by mohla být porušena zásada proporcionality nebo přiměřenosti trestní sankce. Je sice politováníhodné, že se obviněný do takové situace vlastní vinou dostal, avšak je třeba zdůraznit, že ustanovení a ústavněprávní principy vztahující se na nezletilé děti a jejich nejlepší zájem na péči o staré rodiče nedopadají, protože v tomto případě existují i jiné osoby, které mohou dočasně péči o ně převzít (byť na základě placených služeb), ať již v rámci širší rodiny, rodiny matčina druha či orgánu sociální péče. Nutno však podotknout, že obviněný měl dostatek času na řešení těchto otázek sebe i své okolí připravit.

142. S ohledem na všechna učiněná zjištění lze uzavřít, že soudy při aplikaci trestu výše popsaná kritéria respektovaly (§ 58 odst. 1 a § 39 odst. 1 tr. zákoníku), a nelze mít za to, že by v důsledku uvěznění obviněného došlo u jeho dětí, včetně nezletilé dcery CCCCC, k závažným porušením jejich nejlepšího zájmu, když soudy i tuto námitku při ukládání trestu měly na zřeteli, byť ji výslovně nezmínily, avšak zvažovaly rodinné poměry, včetně mimořádných okolností v daném nižším stadiu řízení předestřených obviněným K. Ř., kdy odvolací soud provedl všechny jím v tomto směru v odvolacím řízení předložené důkazy (viz č. l. 17944 spisu) a Nejvyšší soud důkaz těmito listinami rovněž v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných provedl, a uvedeným způsobem posoudil.

143. Uložení trestu obviněnému K. Ř. se proto neocitlo mimo rámec ústavní konformity a nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva či svobody obviněného. Rozhodnutí o trestu není nepřezkoumatelné, netrpí absencí odůvodnění, je založeno na skutkovém stavu zjištěném bez extrémního rozporu s provedeným dokazováním a všechna zjištění byla objasněna zákonným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). Přezkoumávané rozhodnutí nevykazuje extrémní nepřiměřenost a nerespektování základních zásad pro výměru trestů. Byť se obviněnému uložený trest může zdát tvrdý, je pro jeho nápravu nezbytný (viz § 58 tr. zákoníku). Rozhodné bylo zejména to, že při jeho ukládání soud dodržel kritéria pro správnou výměru trestů, a to i z hlediska zásady předvídatelnosti jeho postupu.

VII. Závěr

144. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněných nejsou důvodná. Takový závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a že právo obviněných na spravedlivý proces nebylo v této věci porušeno. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání všech dovolatelů odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. S ohledem na způsob rozhodnutí nebyl dán důvod pro obviněnými T. J., M. P., M. P. a K. Ř. navrhované přerušení výkonu trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř.