8 Tdo 1161/2025-1387

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněné M. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 4 To 66/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 4 T 153/2024, takto:

Výrok

Podle § 265l odst. 2, § 265m odst. 2 tr. ř. per analogiam za přiměřeného užití § 265 tr. ř. se poškození J. V., společnosti Bohemia Faktoring, a. s., IČO 27242617, se sídlem Praha 1, Letenská 121/8, Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/23, ČEZ Prodej, a. s., IČO 27232433, se sídlem Praha 4, Duhová 1/425, Raiffeisenbank, a. s., IČO 49240901, Praha 4, Hvězdova 1716/2b, Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., IČO 49099451, se sídlem Teplice, Přítkovská 1689, TARAKAN, a. s., IČO 29056039, se sídlem Vršovice, Kodaňská 1441/46, a UNIPRA, spol. s r. o., IČO 44568282, se sídlem Krupka, Višňový sad 363, a Česká republika – Generální finanční ředitelství, IČO 72080043, se sídlem Praha 1, Lazarská 15/7, odkazují s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 4 T 153/2024, byla obviněná M. S. uznána vinnou v bodě 1) přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, kterých se dopustila ve stručnosti tím, že ad 1) po dohodě s již odsouzeným D. P., jenž usiloval o to, aby mu exekutoři a insolvenční správce nevzali veškeré finanční prostředky, a proto v období od července 2018 do ledna 2023 nechal veškeré odměny za provedenou práci vyplácet na účet č. XY patřící již odsouzené A. R., tento účet obviněná M. S. spravovala a s finančními prostředky na něm nakládala pro to, aby se odsouzený D. P. jako dlužník vyhýbal uspokojení svých věřitelů, jejichž pohledávky byly vymáhané exekučně a v insolvenčním řízení. Na tento účet tak byla zaslána částka 227. 403,10 € (tj. 5.798.779 Kč), 1.785.800 Kč, i 626.088,42 Kč z prodeje jeho nemovitosti v insolvenčním řízení. Obviněný neuvedl, že tento účet užívá, ani při podání insolvenčního návrhu na svou osobu dne 11. 12. 2018. Dne 24. 4. 2019 bylo schváleno oddlužení formou plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, a neuvedla to ani obviněná M. S., která obviněného na základě plné moci v insolvenčním řízení zastupovala. Nedocházelo tím k úhradám předepsaných splátek, ačkoli by bylo možné z uvedených zatajených příjmů uspokojit veškeré jeho věřitele. Tím obvinění způsobili škodu poškozeným M. P., škodu ve výši 37.274,54 Kč, J. V., škodu ve výši 64.815,17 Kč, společnostem Bohemia Faktoring, a. s., 433.438,43 Kč, Mgr. Lence Černoškové – soudní exekutorce, ve výši 4.629,41 Kč, České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, ve výši 3.003,68 Kč, České republice – České správě sociálního zabezpečení, IČO 00006963, ve výši 26.736,77 Kč, společnosti ČEZ Prodej, a. s., škodu ve výši 27.241,61 Kč, České republice – Generálnímu finančnímu ředitelství, ve výši celkem 7.063,57 Kč, Mgr. Petru Jarošovi – soudnímu exekutorovi, ve výši 4.629,41 Kč, JUDr. Lukáši Jíchovi – soudnímu exekutorovi, ve výši 4.842,44 Kč, Kooperativě pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, ve výši 7.455,55 Kč, Mgr. Marcelu Kubisovi – soudnímu exekutorovi, ve výši celkem 13.888,21 Kč, společnosti O2 Czech Republic, a. s., ve výši 2.114,01 Kč, Raiffeisenbank, a. s., ve výši 52.646,63 Kč, Mgr. Pavlu Preusovi – soudnímu exekutorovi, 5.481,54 Kč, Severočeským vodovodům a kanalizacím, a. s., 6.624,22 Kč, JUDr. Ingrid Švecové – soudní exekutorce, 5.055,48 Kč, společnostem TARAKAN, a. s., 1.742,21 Kč, UNIPRA, spol. s r.o., 173.067,03 Kč, Vodafone Czech Republic, a. s., 29.316,75 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky 36.983,48 Kč, Mgr. Ing. Jiřímu Proškovi – soudnímu exekutorovi, 6.655 Kč. Neuhrazené dluhy přestavují škodu v celkové výši nejméně 954.705,14 Kč, ad 2) v rozporu s povinnostmi vyplývajícími odsouzenému D. P. jako dlužníku z insolvenčního řízení zahájeného dne 11. 12. 2018, vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 23 INS 20188/2018, ve kterém bylo schváleno řešení úpadku formou oddlužení se zpeněžením majetkové podstaty, zatajili obviněný D. P. a obviněná M. S., která ho v insolvenčním řízení na základě plné moci zastupovala a výlučně komunikovala s insolvenčním správcem, insolvenčnímu správci, že disponují bankovním účtem č. XY, a veškerými finančními prostředky na něm, a obviněná deklarovala nižší příjmy D. P., než mu byly v době probíhajícího insolvenčního řízení na bankovní účet připisovány, čímž oba znemožnili nejvyšší možné uspokojení věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení.

2. Za tyto přečiny byla obviněná M. S. odsouzena podle § 225 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiadvaceti měsíců.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 4 To 66/2025, odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě podané v neprospěch obviněné proti výroku o trestu a náhradě škody jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně

4. Nejvyšší státní zástupkyně podala z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l), m) tr. ř. dovolání, neboť soud prvního stupně rozhodl podle § 206 odst. 3 tr. ř. o nepřipuštění poškozených výše uvedených k hlavnímu líčení, ač šlo o nesprávný postup, a odvolací soud napadeným usnesení zamítl odvolání státního zástupce, přestože v něm výrok o náhradě škody chyběl. Poznamenala, že ačkoli dovolání souvisí výlučně s otázkou (chybějícího) výroku o náhradě škody, považovala ho v dané věci za přípustné, neboť odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce v neprospěch obviněné směřujícího i proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně, tyto oba napadené výroky přezkoumal. Proto šlo o rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1 písm. h) tr. ř.

5. V obsahu dovolání zmínila, že již v obžalobě bylo navrhováno, aby obviněné byla uložena povinnost nahradit škodu celkem devíti poškozeným, kteří se se svými nároky vůči její osobě řádně a včas připojili k trestnímu řízení (J. V., společnostem Bohemia Faktoring, a. s., Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., ČEZ Prodej, a. s., Raiffeisenbank, a. s., Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., TARAKAN, a. s., UNIPRA, spol. s r.o., a České republice - Generálnímu finančnímu ředitelství (dále „poškození“), avšak samosoudkyně při hlavním líčení dne 15. 1. 2025 po přednesu obžaloby vyhlásila usnesení podle § 206 odst. 3 tr. ř., jímž tyto subjekty k hlavnímu líčení jako poškozené nepřipustila. Důvody tohoto postupu soud prvního stupně rozvedl v bodech 11. až 13. svého rozsudku, avšak nejvyšší státní zástupkyně tyto důvody považovala za povrchní a neurčité, a proto rozhodnutí podle § 206 odst. 3 tr. ř. o nepřipuštění poškozených k hlavnímu líčení je vadné a nesprávné.

6. Nedostatek spočívající v tom, že o nároku poškozených nebylo rozhodnuto, nenapravil ani odvolací soud k odvolání státního zástupce, jehož argumenty sice považoval za relevantní, avšak nahradit poškozeným způsobenou škodu údajně nemohl pro překážku představovanou usnesením podle § 206 odst. 3 tr. ř.

7. Za prvotní pochybení dovolatelka označila postup soudu prvního stupně, který poškozené k hlavnímu líčení usnesením ze dne 15. 1. 2025 nepřipustil, avšak bez toho, aby byly pro tento postup splněny důvody podle § 206 odst. 3 tr. ř. Poukázal na to, že se poškození řádně a včas připojili k trestnímu řízení, a tudíž bylo nutné o jejich nárocích rozhodnout (§ 43 odst. 3 tr. ř., § 228 nebo § 229 tr. ř.) ve výrokové části rozsudku.

8. Pokud soud výrok o náhradě škody do rozsudku nezahrnul, jde v jeho rozhodnutí o chybějící výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože za splnění dalších zákonných podmínek o něj může jít i tehdy, když bylo postupováno podle § 206 odst. 3 tr. ř., neboť jde o rozhodnutí procesního charakteru, které nenabývá právní moci, a v důsledku toho kupříkladu nemůže zakládat překážku věci rozhodnuté. Jestliže v důsledku tohoto vadného postupu nebylo rozhodnuto o nároku poškozeného podle § 228 nebo § 229 tr. ř., bylo možné tento nedostatek odstranit v odvolacím a eventuálně i dovolacím řízení, a to doplněním chybějícího výroku.

9. K možnosti vydat rozhodnutí podle § 206 odst. 3 nebo odst. 4 tr. ř. státní zástupkyně připomenula, že přichází do úvahy jen tehdy, uplatňuje-li právo poškozeného osoba, které takové právo zřejmě nepřísluší, případně brání-li poškozenému v účasti některá z okolností uvedených v § 44 odst. 2, 3 tr. ř. Žádná z takových okolností však v posuzovaném případě nenastala, a dokonce ani soud prvního stupně žádnou nedovodil.

10. Dovolatelka se neztotožnila s tvrzením soudu prvního stupně, že poškození neuvedli, vůči komu a z jakého důvodu se k trestnímu řízení připojují a komu má soud uložit povinnost nahradit škodu. Naopak shledala, že uplatněné nároky byly odpovídající formou doloženy. Rozhodné bylo i to, že poškození, jichž se dovolání týká, byli v závěru přípravného řízení opakovaně poučeni o možnosti uplatnit svá práva v trestním řízení a všichni nárok na náhradu škody konstatovali a doložili v souladu s podmínkami podle § 43 odst. 3 tr. ř., a to i vůči obviněné. Jejich připojení tudíž bylo řádné. Škoda, která je uvedena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, v této věci vznikla právě v důsledku protiprávního jednání vymezeného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, a proto nemůže obstát názor soudu prvního stupně uvedený v bodech 11. a 13. rozsudku. Neztotožnila se s tím, že pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebyly předloženy žádné podklady, které by umožňovaly nárok na náhradu škody přiznat, protože specifikace poškozených a výše způsobené škody byly řádně vymezeny i v popisu skutku. Jestliže soud dospěl k závěru, že obviněná popsaným jednáním (společně se spoluobviněnými) způsobila poškozeným škodu v konkrétní v rozsudku konstatované výši, tento závěr vycházel z podkladů založených ve spise.

11. Z těchto důvodů dovolatelka rozhodnutí soudu podle § 206 odst. 3 tr. ř. označila za vydané v rozporu se zákonem, neboť v případě devíti výše uvedených subjektů uplatňovaly práva poškozených osoby, jimž zjevně příslušela. Soud prvního stupně byl povinen o nárocích poškozených postupem podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnout (srov. např. rozhodnutí č. 34/1963 Sb. rozh. tr.). Neučinil-li tak, zatížil svůj rozsudek vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v té alternativě, že v odsuzujícím rozsudku tento výrok chybí.

12. Odvolacímu soudu státní zástupkyně vytkla, že ačkoli přisvědčil odvolacím námitkám státního zástupce a shledal postup soudu prvního stupně nesprávným, zjištěnou vadu nenapravil právě pro překážku tkvící ve vydání usnesení podle § 206 odst. 3 tr. ř. S tím se však neztotožnila (viz např. usnesení ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015, nebo ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 Tdo 667/2023). Proto, když uvedené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, ač mělo být rozhodnuto o nároku poškozeného podle § 228, resp. § 229 tr. ř., mohl nadřízený soud učinit závěr o chybějícím výroku. Jestliže odvolací soud takto nepostupoval, zatížil své rozhodnutí vadou, která naplnila druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

13. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby rozhodl o chybějícím výroku z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. 4 T 153/2024, jímž by byly vypořádány řádně uplatněné nároky poškozených na náhradu škody. Vyslovila přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání podala nejvyšší státní zástupkyně, která je oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., a učinila tak ve lhůtě stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř.

15. Přípustnost dovolání posuzoval Nejvyšší soud podle jeho obsahu. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle § 265b odst. 2 tr. ř. je ve věci samé rozhodnutí uvedené v písmenech a) až h), přičemž s ohledem na obsah podaného dovolání i způsob rozhodnutí je zjevné, že jde o rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, což koresponduje s alternativou uvedenou v písmenu h) § 265b odst. 2 tr. ř. Byly tak splněny všechny uvedené podmínky, protože v posuzované věci rozhodoval odvolací soud o odvolání státního zástupce, které směřovalo jednak proti výroku o trestu a jednak proti neexistujícímu výroku o náhradě škody, jež odvolací soud přezkoumal postupem podle § 254 tr. ř. a o odvolání rozhodl usnesením podle § 256 tr. ř. Překážkou přípustnosti uvedeného dovolání není ani to, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, které podle dovolatelky trpí tím, že v něm není výrok, jenž měl být vydán. Jde tedy o vadu spočívající v chybějícím výroku podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejde o případ, že by dovolání směřovalo pouze proti důvodům rozhodnutí (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

16. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že jde o přípustné dovolání.

IV. Obecně k důvodům dovolání

17. Dovolání po obsahové stránce splňuje i další náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř., zejména je opřeno o konkrétní dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. l), m) tr. ř., jimiž je Nejvyšší soud v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán.

18. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda argumenty v dovolání dopadají na označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení Nejvyšší soud při vázanosti uplatněnými důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

19. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je možné uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Protože je zjevné, že odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. a dovolatelka současně poukázala i na důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., hlediska tohoto důvodu naplnila v alternativě, že byl v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda své výhrady uplatnila v souladu s vymezením tohoto dalšího důvodu dovolání.

20. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dopadá na situace, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to případně i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (např. státní zástupce navrhl uložit ochranné opatření, poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení – poškozený ovšem není oprávněn podat dovolání; učinit tak může v jeho zájmu nejvyšší státní zástupce). Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním atd. (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3173).

21. Vzhledem k tomu, že dovolatelka vytýkala, že chybějícím výrokem je rozhodnutí o nároku poškozených, které mělo být učiněno již v rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl tento nedostatek napravit a neexistující výrok doplnit, případně jinak v daném smyslu rozhodnout, Nejvyšší soud shledal, že po formální stránce touto argumentací dovolatelka naplnila oba označené důvody dovolání, a proto posuzoval, zda je v tomto smyslu dovolání důvodné.

V. Důvodnost dovolání

22. V posuzované věci je z obsahu dovolání zjevné, že námitka o chybějícím výroku v rozsudku soudu prvního stupně o náhradě škody a vadném postupu odvolacího soudu, jenž tento nedostatek nenapravil, vychází z vadného rozhodnutí o nepřipuštění poškozených k hlavnímu líčení podle § 206 odst. 3 tr. ř. Právě tento postup vycházející z nesprávného názoru soudu prvního stupně, že poškození nemohou být připuštěni k hlavnímu líčení, vedl k tomu, že o jejich nároku soud nerozhodoval.

23. Podle § 206 odst. 3, 4 tr. ř. uplatňuje-li práva poškozeného osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, vysloví soud usnesením, že onu osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Takové rozhodnutí nebrání uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení před příslušným orgánem. Podle odstavce 3 postupuje soud také tehdy, brání-li účasti poškozeného okolnosti uvedené v § 44 odst. 2 a 3 tr. ř.

24. Podle protokolu o hlavním líčení v posuzované věci soud prvního stupně při hlavním líčení dne 15. 1. 2025 (č. l. 1238) vyhlásil usnesením podle § 206 odst. 3 tr. ř., že se osoby (výše jmenovaní poškození) k hlavnímu líčení jako poškození nepřipouštějí. Z protokolu na č. l. 1230, jímž bylo nařizováno hlavní líčení, je zjevné, že poškozené soud o konání hlavního líčení nevyrozuměl, a tito ani hlavnímu líčení přítomni nebyli. Jako důvod uvedeného postupu soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že připojení uvedených poškozených s nárokem na náhradu škody nelze považovat za řádné, a to proto, že i když uvedli výši uplatněného nároku, nesdělili, vůči komu a z jakého důvodu se k trestnímu řízení připojují a komu má soud v případě vydání odsuzujícího rozsudku uložit povinnost škodu nahradit. Poukázal též na nutnost „doložit závazkový právní vztah, ze kterého vyplývá povinnost k určitému plnění“. Za tímto účelem by bylo třeba „provést důkaz“. Rovněž soud uvedl, že „pro vyslovení povinnosti k náhradě škody uplatněné těmito poškozenými nebyly soudu předloženy žádné podklady, a to ani v rozsahu, který by umožnil přiznat nárok na náhradu škody v modifikované výši. Strany nenavrhovaly, aby v tomto směru bylo provedeno dokazování. Další dokazování ohledně této otázky by ostatně přesáhlo potřeby trestního řízení…“ (srov. body 10. až 13. rozsudku soudu prvního stupně).

25. Nejvyšší soud v souladu s názorem dovolatelky a rovněž odvolacího soudu (srov. bod 13. usnesení) považuje za nutné zdůraznit, že uvedený závěr nemá oporu v ustanovení § 206 odst. 3, eventuálně odst. 4 tr. ř., ale neodpovídá ani obsahu spisového materiálu, nadto je v rozporu i s výrokem o vině.

26. Ustanovení § 206 odst. 3 tr. ř. vychází ze situace, kdy osobě, která uplatňuje práva poškozeného, toto postavení „zřejmě nepřísluší“. Zda půjde o tento případ, bude záležet na konkrétních okolnostech projednávané trestní věci, tj. zejména na vymezení skutku, který je předmětem trestního stíhání, včetně způsobu jeho spáchání, dále na vymezení následků, formy a míry zavinění obžalovaného, na právním důvodu, z něhož určitá osoba dovozuje svá práva poškozeného, na postavení této osoby, na jejím vztahu k žalovanému skutku a k obžalovanému a na tom, jaká práva uplatňuje, atd. Posouzení těchto okolností ponechává trestní řád na soudu. Pouze v ustanoveních § 44 odst. 1, 3 a § 206 odst. 4 tr. ř. výslovně uvádí důvody, které brání účasti poškozeného v trestním řízení, resp. uplatňování nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem. Při rozhodování podle § 206 odst. 3, 4 tr. ř. musí být už v této fázi hlavního líčení zřejmé, že práva poškozeného nenáleží takové osobě; při pouhých pochybnostech je nutno ji jako poškozeného připustit k hlavnímu líčení (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2591 až 2592).

27. Nejvyšší soud z těchto zásad vycházel a podle nich posuzoval skutečnosti vyplývající z obsahu spisu, z něhož je zcela zřejmé, že v daném případě jmenovaní poškození jsou osobami, jimž postavení poškozeného v tomto řízení přísluší. Tato skutečnost je zcela zjevná již z výroku o vině. Podle popsaných skutkových zjištění jsou tyto osoby uvedeny přímo ve výroku o vině v bodě 1), kde figurují v písmenech b), c), e), g), h), m), p), r), s) jako osoby, kterým byla popsaným činem způsobena škoda, přičemž u každého z nich je vedle jména nebo názvu této osoby uvedena i částka představující mu způsobenou škodu. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněná v bodě 1) byla uznána vinnou přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť zmařila uspokojení věřitelů (jmenovaných poškozených), protože zatajila, zcizila nebo odstranila část majetku odsouzeného D. P. jako jejich dlužníka, a tak na majetku poškozených způsobila jimi uváděnou škodu. Je tak zřejmé, že jde ve všech případech o osoby, jimž náleží postavení poškozeného ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř., protože jim byla trestným činem způsobena majetková škoda, a proto mají práva, která jsou v tomto ustanovení vyjmenovaná. Podle § 43 odst. 3 tr. ř. proto měly i tyto osoby právo navrhovat, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež jim byla způsobena.

28. Učiněná zjištění nepochybně svědčí o tom, že uvedené skutečnosti soud řádně neposoudil a poškozeným postupem podle § 206 odst. 3 tr. ř. upřel jejich práva. Je třeba poznamenat, že uvedené rozhodnutí vydal, aniž by poškozené o hlavním líčení vyrozuměl, čím jim neumožnil se hlavního líčení, kde o jejich postavení rozhodoval, zúčastnit a ke skutečnostem, které soud považoval za nedostatky, se vyjádřit a případně vady odstranit. Soud tak nerespektoval ani § 206 odst. 2 tr. ř., podle něhož po přednesení obžaloby se předseda senátu dotáže poškozeného, zda navrhuje, aby obžalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích způsobené trestným činem nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem a v jakém rozsahu. Nedostavil-li se poškozený k hlavnímu líčení a je-li jeho návrh obsažen už ve spise, předseda senátu přečte tento návrh ze spisu. Nutné je podotknout, že podle protokolu o hlavním líčení konaném dne 15. 1. 2025 (č. l. 1238) soud rozhodl podle § 206 odst. 3 tr. ř., aniž by tento postup dodržel, protože všichni poškození, kteří nebyli o hlavním líčení vyrozuměni, a tedy nebyli přítomni, se k trestnímu řízení se svými nároky připojili (viz níže), avšak tato jejich připojení soud nepřečetl. Protože obviněná prohlásila vinu a soud její prohlášení přijal (§ 206c odst. 4, 6 tr. ř.), nebylo k její vině dokazování prováděno, a soud se tedy ani později s obsahem těchto připojení neseznámil.

29. Všechna tato zjištění Nejvyšší soud konstatuje na zdůraznění toho, že soud prvního stupně postupoval vadně a nedůsledně a práva poškozených nerespektoval. Rozhodně však jím uvedené důvody pro postup podle § 206 odst. 3 tr. ř. neobstojí mimo již uvedeného i proto, že nemají podklad v obsahu spisu, z něhož plyne, že poškození se s nároky na náhradu škodu včas a řádně (§ 43 odst. 3 tr. ř.) připojili.

30. Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že již v přípravném řízení bylo všem poškozeným dáno poučení poškozeného pod sp. zn. KRPU-162475-112/TČ-2023, kde bylo uvedeno „v trestní věci proti D. P., M. S., A.,“, tedy bylo zřejmé, že pokud v závěru tohoto poučení prohlásili, že se připojují k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, že jejich nároky směřovaly vůči všem obviněným v této věci trestně stíhaným. Nelze se proto ztotožnit se soudem prvního stupně, jenž jim vytýkal, že neuvedli konkrétně, vůči kterému z obviněných jmenovitě jejich nárok směřuje. Ostatně tato skutečnost nemůže být důvodem k postupu podle § 206 odst. 3 tr. ř. Kdyby v připojení poškozených takový nedostatek skutečně existoval, měl soud postupovat podle § 206 odst. 2 tr. ř.

31. Pro úplnost Nejvyšší soud se zřetelem na obsah spisu uvádí, že společnost TARAKAN invest, s. r. o., svůj nárok uplatnila sdělením ze dne 27. 8. 2024 na č. l. 697 a násl. spisu. Jeho přílohou jsou i dokumenty dokladující výši a důvod vzniku pohledávky, součástí bylo i prohlášení poškozeného o připojení k trestnímu řízení (srov. č. l. 709). Jaroslav Veselý se vyjádřil k první žádosti policejního orgánu dne 4. 3. 2024, ke které doložil kopii směnky vlastní ze dne 31. 12. 2014, směnečný platební rozkaz a přihlášku pohledávky (srov. č. l. 1307 až 1308 spisu), dne 2. 9. 2024 a výslovně navrhl, aby byla obviněným v odsuzujícím rozsudku uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit způsobenou škodu (viz č. l. 762 až 763 spisu). Společnost UNIPRA dne 2. 9. 2024 se jako poškozený se svým nárokem připojila k trestnímu řízení a navrhla, aby všem obviněným byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit způsobenou škodu (srov. č. l. 785 až 788 spisu). ČEZ Prodej se připojila k trestnímu řízení s požadavkem způsobenou škodu uhradit po všech obviněných, a to ve vyjádření ze dne 9. 9. 2024 (viz č. l. 810 až 815 spisu). Severočeské vodovody se vyjádřily dne 14. 8. 2024 (viz č. l. 817 až 842 a násl. spisu), vznik škody doložily smlouvou o dodávce vody, rozsudkem a údaji o spotřebě. Obdobné vyjádření, jehož přílohou bylo rovněž poučení poškozeného, a obsahem připojení k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody vůči všem obviněným zaslali i zbývající poškození, konkrétně Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, tak učinila vyjádřením ze dne 15. 8. 2024 na č. l. 853 až 866 spisu, společnost Bohemia Faktoring, a. s., na č. l. 912 a násl. spisu. Náhradu škody žádaly výslovně vůči všem obviněným a svůj nárok doložily smlouvou o vydání kreditní karty, o postoupení pohledávky, rozsudkem a elektronickým platebním rozkazem. Připojení Raiffeisenbank, a. s., učinila dne 3. 9. 2024 vůči všem obviněným (viz č. l. 1030 a násl. spisu), a připojení Finančního úřadu pro Ústecký kraj doložené platebním výměrem je obsaženo na č. l. 868 až 888 a 1235 spisu.

32. Uvedená zjištění plně vyvracejí úvahy soudu prvního stupně a svědčí o nesprávnosti rozhodnutí podle § 206 odst. 3 tr. ř. Jen pro úplnost Nejvyšší soud opětovně zůdrazňuje, že pokud by měl soud nějakou pochybnost o náležitostech připojení se k trestnímu řízení, bylo jeho povinností postupovat podle § 206 odst. 2 tr. ř. a případné nejasnosti odstranit v hlavním líčení.

33. V tomto směru se důvody, které soud prvního stupně vedly k postupu podle § 206 odst. 3 tr. ř., jež rozvedl v bodech 10. až 13. rozsudku (i když nemají podklad v obsahu spisu), dotýkají důvodů dopadajících na možnost postupu podle § 229 tr. ř. Je totiž třeba rozlišovat usnesení, jímž soud (jak již bylo naznačeno shora) rozhodne podle § 206 odst. 3, 4 tr. ř. (nebo podle jeho analogie) na straně jedné, od postupu podle § 229 tr. ř. na straně druhé. V prvním případě soud osobu, které zřejmě nepřísluší žádná práva poškozeného, vůbec nepřipustí jako poškozeného k hlavnímu líčení, kdežto u § 229 tr. ř. není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad, nebo kdyby bylo pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež by protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popř. na řízení před jiným příslušným orgánem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2592).

34. Z těchto důvodů Nejvyšší soud přisvědčil dovolatelce, že postup soudu prvního stupně, jestliže rozhodoval podle § 206 odst. 3 tr. ř., byl vadný a toto rozhodnutí byla vydáno v rozporu s podmínkami, za kterých ho lze využít. Vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí o procesním postupu, a tedy vadu v něm nelze napravit žádným opravným prostředkem, tzn. že ho nelze zrušit, je třeba k tomuto nedostatku a zejména následkům z něj plynoucím přistupovat analogicky s důrazem na zajištění spravedlivého výsledku trestního řízení ve smyslu zásady plynoucí z § 2 odst. 15 tr. ř., a rovněž je třeba dbát, že řízení (před přezkumným soudem) by mělo poskytovat všechny procesní záruky zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (každý má právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem), jakož musí poskytovat i celkovou spravedlnost celého řízení (viz rozhodnutí ESLP ve věci Guiran proti Rumunsku, rozsudek ze dne 21. 6. 2011, stížnost č. 24360/04). Na základě tohoto obecného principu, i když Nejvyšší soud nemohl předmětné vadné rozhodnutí v rámci dovolacího řízení zrušit, mohl uvedenou procesní vadu řízení (vyloučení možnosti poškozených domáhat se náhrady škody v trestním řízení), zhojit tím, že poškozeným jejich procesní postavení ve smyslu § 43 tr. ř. fakticky přiznal, a tím o jejich nárocích v intencích dovolacího řízení rozhodnout.

35. Z těchto důvodů Nejvyšší soud mohl za použití analogie postupovat podle § 265l odst. 2 tr. ř., protože přiznal-li J. V., společnostem Bohemia Faktoring, Česká podnikatelská pojišťovna, Vienna Insurance Group, ČEZ Prodej, Raiffeisenbank, Severočeské vodovody a kanalizace, TARAKAN, UNIPRA a České republice postavení poškozených, lze dojít k závěru, že nerozhodnutí o jejich nárocích, které řádně a včas uplatnili, zakládá výrok, který v rozhodnutí soudu prvního stupně i v rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. chybí (srov. bod 20. shora). Tuto vadu může Nejvyšší soud postupem podle § 265l odst. 2 tr. ř. napravit tak, že záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může sám, aniž rozhodnutí zruší, přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. Analogicky zde totiž platí i to, co obdobně dopadá na řízení před odvolacím soudem, a to, že nemůže vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí jen ohledně části týkající se výroku o náhradě škody (viz přiměřeně rozhodnutí č. 36/1980 Sb. rozh. tr.).

36. Vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí týkající se výroku o náhradě škody (nikoliv výroku o vině a trestu), postupoval Nejvyšší soud současně podle § 265m odst. 2 tr. ř., podle něhož zruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, užije přiměřeně § 265 tr. ř. Jde o speciální ustanovení vztahující se na dovolací řízení, v němž ustanovení § 265m odst. 2 tr. ř. vyjadřuje pravidlo, podle něhož je neúčelné a nepřípustné, aby se vedlo řízení výlučně o nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení podle trestního řádu, které je jako adhezní řízení ve své podstatě řízením civilním nebo před jiným orgánem či soudem.

37. Přestože uvedený postup podle § 265m odst. 2 tr. ř. předpokládá, že byl zrušen výrok o uplatněném nároku poškozeného (§ 265k tr. ř.), což se v této věci nestalo, lze analogicky situaci, kdy takový výrok vůbec učiněn nebyl, k požadovanému stavu přirovnat, neboť obdobně je třeba napravit nesprávný a vadný stav řízení. Bylo proto vhodné podle § 265m odst. 2 tr. ř. postupovat i v této věci za přiměřeného užití § 265 tr. ř. Nejvyšší soud sice mohl ve věci sám rozhodnout o nárocích poškozených podle § 228 tr. ř., avšak s ohledem na stávající stav v této věci, zejména skutečnost, že poškození nebyli připuštěni k trestnímu řízení, a soud se tedy jimi uplatněnými nároky nezabýval, nebylo prováděno dokazování ohledně způsobené škody, protože obviněná prohlásila vinu a soud toto její prohlášení přijal (§ 206c odst. 1, 4 tr. ř.), a mimo jiné i s ohledem na dlouhou dobu, která uplynula od uplatnění nároků poškozených v trestním řízení, jakož i to, že jde o trestnou činnost vycházející z insolvenčního řízení, nebyly splněny podmínky pro to, aby Nejvyšší soud o nárocích obviněných rozhodl. Za vhodné a opodstatněné proto považoval využití další alternativy § 265 tr. ř., a to, že když sám ve věci nerozhodl, poškozené s jejich nároky na náhradu škody odkázal (srov. též § 229 tr. ř.) na řízení ve věcech občanskoprávních.

VI. Závěr

38. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně přisvědčil a s důvody v něm uvedenými se ztotožnil. V souladu s nimi shledal, že byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) a m) tr. ř. S ohledem na uvedené skutečnosti podle § 265l odst. 2, § 265m odst. 2 tr. ř. per analogiam za přiměřeného užití § 265 tr. ř. sám rozhodl tak, že se poškození odkazují s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Poučení

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně III. Přípustnost dovolání IV. Obecně k důvodům dovolání V. Důvodnost dovolání VI. Závěr Poučení: