8 Tdo 1172/2025-158

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2025, č. j. 5 To 234/2025-119, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 173/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

1. Obviněný Pavel Březina (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 18. 6. 2025, č. j. 14 T 173/2024-90, uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve 100 denních sazbách ve výši 500 (pět set) Kč, tedy v celkové výměře 50 000 (padesát tisíc) Kč. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 (třiceti) měsíců.

2. Proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 18. 6. 2025, č. j. 14 T 173/2024-90, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 9. 2025, č. j. 5 To 234/2025-119, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek uvedl, že se soudům nepodařilo vyvrátit jeho obhajobu, a to i přes množství provedených důkazů. Zdůraznil, že před nehodou nepil alkohol. Napil se až po hádce s bratrem, kdy vypil půlku půllitrové lahve vodky, kterou vozí jako dezinfekci ve vozidle. Soud se však jeho výpovědí nezabýval a odmítl pověřit znalce přepočtem jím udávaných hodnot. Obviněný dále uvedl, že úřední záznam sepsaný před sdělením obvinění nelze použít podle § 158 odst. 3, 4 tr. ř. jako důkaz s tím, že v dovolání poukázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 268/03. Podle názoru obviněného došlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces, a to tím, že byl použit nezákonný důkaz a bylo odmítnuto doplnění dokazování propočtem vycházejícím z procesně použitelné výpovědi učiněné před soudem. Stejně tak označil za bezcenný posudek a výpověď znalce MUDr. Zeleného, který pracoval s údaji (vstupy), které podle ústavního pořádku ČR nelze pro trestní řízení použít, tj. nezákonně pořízeného úředního záznamu (viz shora). Podle dovolatele se soudy dopustily deformace důkazů a necitlivě vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení (v dovolání uvedeno rozsudek) Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2025, č. j. 5 To 234/2025-119, a všechna navazující rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby soud věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém stručném vyjádření konstatoval, že soud prvního stupně se vypořádal v odůvodnění svého rozsudku s otázkou opomenutých důkazů, když reagoval na návrh obhajoby na provedení dalších důkazů. Vzhledem k tomu, že obviněný neoznačuje vady týkající se hmotně právních otázek navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

III. Důvodnost dovolání

10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou především v odvolání, ale částečně i v řízení před soudem prvního stupně [uvedl, že alkohol nepil před nehodou, ale požil jej až poté, co se pohádal s bratrem; zpochybnil závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství aj.]. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

11. V návaznosti na tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k otázce porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal.

12. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že konstrukce dovolacích námitek představuje především prostou obecnou polemiku dovolatele se skutkovými zjištěními soudů, přičemž se pokouší o jejich změnu, kdy předkládá vlastní verzi skutkového děje (požil alkoholický nápoj až po dopravní nehodě a v menším množství než z jakého vycházel znalec), zásadně odlišnou od skutkového zjištění, které učinily soudy nižších stupňů (řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu) s argumentací, že alkoholický nápoj požil až po předmětné dopravní nehodě v souvislosti se svým rozčílením, kdy mu bratr odmítl pomoc (s odtahem poškozeného vozidla). Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 9), je třeba opětovně zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry, ale posuzuje, zda existuje zjevný rozpor ve smyslu tohoto dovolacího důvodu.

13. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud dále za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).

14. Pokud jde o provedené dokazování, Nejvyšší soud musí konstatovat, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně v neprospěch obviněného, jak z jeho dovolání vyznívá. Soud prvního stupně v bodě 10 svého rozsudku velmi srozumitelně vysvětlil, jak ke svým závěrům o vině obviněného dospěl. Především vzal v úvahu výpověď svědka J. K., který popsal „nestandardní“ styl jízdy obviněného, který nejenže vyjížděl opakovaně s vozidlem do protisměru, což je nepochybně styl jízdy ohrožující ostatní účastníky silničního provozu, ale po nehodě spočívající v bezdůvodném najetí vozidla na obrubník, což způsobilo významné poškození předmětného vozidla (podle skutkových zjištění poškození pravých kol předmětného vozidla), pokračoval v jízdě, aniž by se přesvědčil o rozsahu možné škody. Výpověď uvedeného svědka pak podporují i videozáznamy z kamerového systému města XY, které soud prvního stupně velmi pečlivě hodnotil a vysvětlil, proč považoval jízdu dovolatele za „přinejmenším nestandardní“. Nad rámec uvedeného si dovolí Nejvyšší soud poznamenat, že pokud pak obviněný hovořil o své únavě (nikoli o požití alkoholu), což bylo příčinou jeho „nestandardní“ jízdy, pak je s podivem, že při tak závažné dopravní nehodě, kdy se mu podařilo prorazit pneumatiky na pravé straně vozidla, s takto poškozeným vozidlem dále v jízdě pokračoval, což svědčí pro závěr, že své počínání a ovládání vozidla neměl pod kontrolou nikoli v důsledku únavy, ale v důsledku předem požitého alkoholu, jak správně dovodily soudy nižších stupňů. V tomto ohledu lze rovněž poukázat na konstantní judikaturu, podle níž platí, že důkazem o míře ovlivnění řidiče alkoholem a vyloučení jeho způsobilosti řídit motorové vozidlo mohou být i další skutečnosti, např. svědecké výpovědi spolujezdců, zasahujících policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi jiných osob o chování řidiče, eventuálně o jeho způsobu jízdy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, uveřejněné pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů nelze považovat za pochybení, pokud soud prvního stupně s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že obviněný byl v okamžiku dopravní nehody významně ovlivněn alkoholem a zcela nezpůsobilý pro bezpečné ovládání motorového vozidla, což navíc podporují i příslušné znalecké závěry.

15. Ve vztahu k námitce, že soud odmítl doplnit dokazování propočtem vycházejícím z výpovědi obviněného je vhodné zmínit, že z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu soud prvního stupně v bodě 8 rozsudku srozumitelně odůvodnil, proč důkazní návrhy dovolatele neakceptoval. Bylo tomu tak především z důvodu, že neuvěřil tvrzení obviněného, že alkohol konzumoval až po jízdě, neboť to považoval na základě provedeného dokazování za vyvrácené. Soud zcela důvodně nemohl akceptovat obhajobu dovolatele, že až na polní cestě, co mu bratr odmítl pomoc s odtahem vozidla, požil alkoholický nápoj – vodku, kterou vozil ve vozidle pro případ dezinfekce zranění dětí, přičemž uvedená láhev (značku obviněný nevěděl, ani, kde ji měl zakoupit atd.) se ve vozidle nenašla (tomu odporuje styl jízdy obviněného – viz shora). K takto učiněným závěrům tak nemá Nejvyšší soud důvod již cokoliv dodávat.

16. Pokud jde o námitky dovolatele vůči znaleckému posudku zpracovaného MUDr. Michalem Zeleným, Ph.D., znalec uvedl, že vycházel především z výsledků odběrů krve a hladiny alkoholu, které byly při odběrech zjištěny (bod 6 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se navíc shoduje se závěry odvolacího soudu, že „provedené důkazy nalézací soud zhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu a při hodnocení důkazů nedošlo k logické chybě“ (bod 6 usnesení). Nad rámec uvedeného tak Nejvyšší soud konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.).

18. V souvislosti s podaným dovoláním nad rámec již výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést rovněž následující. Dovolání poukazuje na skutečnost, že postupem soudů nižších stupňů byla krácena práva obviněného na spravedlivý proces, když soud použil nezákonného důkazu „úředního záznamu před sdělením obvinění a na druhou stranu odmítnul doplnit dokazování propočtem vycházejícím z procesně použitelné výpovědi obviněného před soudem“. Na tomto místě je nutno uvést, že navrhovaným důkazem – doplněním dokazování o znalecký posudek, se soudy nižších stupňů zabývaly (viz bod 8 rozsudku, či bod 7 usnesení odvolacího soudu, kde odkazuje na logické úvahy soudu prvního stupně, při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného), tudíž ve světle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nelze hovořit o nedůvodném neprovedení navrhovaných podstatných důkazů [Nejvyšší soud sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, 8 Tdo 545/2014, Ústavní soud sp. zn. I. ÚS 904/14, IV. ÚS 251/04, III. ÚS 3320/09]. Vhodným se jeví rovněž zmínit, že patrně nedopatřením se v dovolání opakuje v bodě II. celá jedna strana textu, čímž jej činí obsažnějším. Obviněný odkazem na úřední záznam ve spojitosti s nálezem Ústavního soudu namítá mj. zákonnost zpracovaného znaleckého posudku. K této části je potřebné uvést, že způsob obhajoby je výslovně v kompetenci obviněného a jeho obhájce. Obviněný se poprvé k trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu a pro kterou byl uznán vinným vyjádřil až u hlavního líčení, tedy až poté co mu byly známy výsledky znaleckého posudku a tehdy uplatnil obhajobu, že vypil nikoli půl litru vodky, ale pouze asi 0,25 litrů vodky a že posudek byl zpracován na základě úředního záznamu, který tímto údajem disponoval a je s ohledem na nález Ústavního soudu nepoužitelným důkazem. K otázce zvoleného způsobu obhajoby považuje Nejvyšší soud za potřebné v souvislosti s následným způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které považuje za logické uvést, že z ústavního práva zaručeného čl. 40 odst. 4 Listiny [Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.)] mimo jiné vyplývá, že obviněný má právo hájit se způsobem, jaký považuje za vhodný; může vypovídat pravdivě, ale i nepravdivě a tato okolnost mu nesmí být k tíži. Jestliže má obviněný právo uvádět nepravdivé informace, tím spíše má právo mlčet a neposkytovat orgánům činným v trestním řízení žádné informace. Obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nucen, a to ani výhružkou či nátlakem, že neuvede-li nic na svou obhajobu, bude obžaloba považována za pravdivou. Na druhou stranu je však třeba se ptát, zda-li je tento princip absolutní a do jaké míry může mlčení obviněného hrát roli v rozhodování soudu. Touto otázkou se opakovaně zabýval Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; Averill proti Spojenému království ze dne 6. 6. 2000), kdy Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí vypovídat na otázky nebo nevypovídat. Dále však také Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy [viz - rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 457/05]. Nad rámec uvedeného je vhodné obviněného upozornit, že jeho argumentace není objektivní, neboť ze znaleckého posudku vyplývá, že znalec mj. vycházel ze záznamů o dechových zkouškách a „úředního záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před nebo během jízdy a protokolem o lékařském vyšetření (viz str. 19 spisu). Z úředního záznamu, je pak zřejmé, že 11. 8. 2024 obviněný policistům uvedl, že po deliktu vypil nikoli 0,25l vodky, jak se začal obviněný hájit až po zpracování posudku u hlavního líčení, ale uvedl množství 0,5 l vodky. Ve vztahu k výhradě dovolatele ke zpracovanému znaleckému posudku, respektive jeho závěrům označených za „bezcenné“ je vhodné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 676/2017, ze kterého mj. vyplývá, že znalec při zpracování znaleckého posudku se může opírat i o informace obsažené v neprocesních záznamech. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že bezpochyby nebylo v rozporu s již výše zmíněným rozhodnutím Ústavního soudu, když znalec bral v úvahu dovolatelem uváděné množství 0,5 l vodky, neboť tento údaj vyplýval mj. také z „úředního záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů“– viz č. l.

37. V rámci hodnotících závěrů o vině obviněného se Nejvyšší soud ztotožnil s hodnotícími závěry soudů nižších stupňů, zejména pak soudu prvního stupně, které jsou logické a slučitelné mj. také se shora uvedenými závěry Ústavního soudu i ESLP. Tolik považoval Nejvyšší soud za nezbytné uvést nad rámec hodnotících úvah soudů nižších stupňů.

19. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení

I. Dovolání a vyjádření k němu II. Přípustnost dovolání III. Důvodnost dovolání Poučení: