8 Tdo 1189/2025-3544

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2025, č. j. 10 To 33/2025-3485, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 34/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

1. Obviněný V. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2024, č. j. 3 T 34/2024-3434, uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, účinného od 1. 10. 2020 (ad I. a II. výroku rozsudku). Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle 228 odst. 1 tr. ř. Týmž rozsudkem byl spoluobviněný Z. P. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby a o náhradě škody ve vztahu k tomuto spoluobviněnému bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 3 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný a státní zástupce v neprospěch spoluobviněného Z. P. odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2025, č. j. 10 To 33/2025-3485, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně poukázal na rozpory ve skutkových zjištěních, na hodnocení důkazů v jeho neprospěch a na neprovedené důkazy. V této souvislosti uvedl, že v řízení nebylo vyvráceno, že by nedocházelo ke zprostředkovatelské činnosti, kterou vykonávala společnost PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r.o., plně v souladu s uzavřenými smlouvami na reklamu, obdobně nebylo vyvráceno tvrzení, že zákaznici společnosti VENDITORE Finance, s.r.o., požadovali reklamu na velkoplošných obrazovkách, což společnost PRAGOMAGNU Praha spol. s r.o., zajistila prostřednictvím společnosti TOP CZECH Partners Commercial s.r.o., a že vše bylo řádně smluvně zajištěno, fakticky realizováno a též řádně fakturováno. V této souvislosti obviněný také poukázal na to, že obdobnou činnost dříve provozovala společnost WOLF Invest LTD, jejíž činnost byla převedena na PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r.o., ale k trestnímu stíhání společnosti WOLF Invest LTD a ani osob statutárního orgánu této společnosti nedošlo. Obviněný má také za to, že soudy obou stupňů postavily svá rozhodnutí na několika domněnkách a spekulacích, přičemž poukázal na některé ve věci provedené důkazy, na některé pasáže z odůvodnění rozhodnutí s tím, že soudy nehodnotily důkazy samostatně a ve vzájemných souvislostech, a že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná. V rámci své argumentace stran skutkových zjištění, hodnocení důkazů a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí poukázal na originály faktur včetně příjmových dokladů, CD nosiče s videozáznamy reklamních spotů, [ne]věrohodnost svědka M. B., na jeho zapojení ve společnostech a na daňovou povinnost jednotlivých subjektů. Rovněž má za to, že soudy fakticky neřešily, kdo státu řádně neodvedl DPH, a nebyl vysvětlen ani samotný způsob určení škody a její výše. Podle obviněného byla také porušena zásada vyhledávací a zásada zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vzhledem k výše uvedeným pochybením navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který se po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání podrobně vyjádřil k přípustnosti námitek obviněného a jejich podřaditelnosti pod jím uplatněné dovolací důvody. Státní zástupce má za to, že dokazování realizované Krajským soudem v Praze bylo úplné a bezvadné, byly provedeny všechny klíčové důkazy pro ustálení skutkového stavu, přičemž uvedl, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. V této souvislosti uvedl, že pokud již některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy tento návrh neopomenuly a jeho připuštění či odmítnutí řádně odůvodnily. Ve vztahu k argumentaci obviněného uvedl, že pro závěr o vině obviněného je zcela bezpředmětné, jestli se ještě někdo další mohl předmětné trestné činnosti dopustit. Věrohodností osoby svědka B. se soudy řádně zabývaly a nebylo tak nutné v tomto směru doplňovat dokazování. Za bezpředmětný považuje také požadavek obviněného na další dokazování ohledně vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, pro určení výše škody, jelikož tento důkaz byl u hlavního líčení řádně proveden, když obviněný, zastoupený svým obhájcem, souhlasil s jeho čtením. Státní zástupce má také za to, že soudy neopomněly specifikovat ani důvody, pro které byly výpovědi J. K. a dovolatele označeny za lživé a data zachycená na CD nosičích za neodpovídající reálnému stavu, přičemž státní zástupce v této souvislosti v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to, že společnost PRAGOMAGNUM Praha spol. s r. o. vykonávala činnost vždy v souladu s uzavřenými smlouvami; vše bylo řádně smluvně zajištěno, fakticky realizováno a řádně fakturováno; poukazoval na ve věci provedené důkazy, jakožto video záznamy a faktury s tím, že nebylo prokázáno, že by faktury či plnění byla fiktivní; poukazoval na nevěrohodnost svědka B.; na návrh výslechu znalce k výši způsobené škody atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se odvolací soud řádně zabýval v bodech 34. – 42. a následně v bodech 89. – 124. svého rozhodnutí. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V této souvislosti s ohledem na to, že obviněný ve svém dovolání brojí proti tomu, že odvolací soud ve svém odůvodnění odkazoval či citoval z odůvodnění soudu nalézacího, z čehož obviněný mj. dovozuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, lze uvést, že nejen z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz níže také bod 17.), ale i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, např. z rozsudku ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59. – 60., vyplývá, že se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Lze také poukázat na judikaturu ESLP, ze které vyplývá, že není vyžadována podrobná odpověď na každý argument předložený v opravném prostředku, strany soudního řízení mohou očekávat, že dostanou konkrétní a výslovnou odpověď na námitky, které jsou zásadní pro výsledek řízení (např. rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, Moreira Ferreira proti Portugalsku, č. 19867/12, bod 84., rozsudek ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Yildiz proti Turecku, č. 39407/03, bod 42., nebo rozsudek ze dne 29. 1. 2019, Orlen Lietuva Ltd. proti Litvě, č. 45849/13, bod 82.), z čehož mj. vyplývá, že rozsah, resp. obsah, odůvodnění odvolacího soudu odpovídá odůvodnění opravného prostředku, přičemž obsahuje-li odvolací prostředek pouze opakování námitek vznesených v předcházejícím řízení, případně námitky, na které lze najít odpověď v odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně, není povinností nadřízeného soudu, aby se k těmto opakovaně vyjadřoval (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 511/2023). Lze tedy uzavřít, že v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze spatřovat obviněným vytknutá pochybení stran odůvodnění a přezkoumatelnosti rozhodnutí.

11. S ohledem na argumentaci obviněného, která nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za vhodné v obecné rovině také uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry [na porušení těchto ustanovení poukazuje dovolatel již v bodě 2) svého dovolání]. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.

12. V reakci na námitky obviněného stran hodnocení důkazů, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

13. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud ve vztahu k argumentaci obviněného za vhodné, byť opětovně, uvést, že obviněný v rámci námitek stran hodnocení důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedenému dokazování a předkládá vlastní verzi skutkového děje, zásadně odlišnou od skutkového zjištění, které učinily soudy nižších stupňů. Poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů s tím, že se měly dopustit nepodložených úvah, domněnek či spekulací, což Nejvyšší soud neshledal, přičemž sám obviněný spekuluje nad tím, že právě on sám mohl být uváděn v omyl. Nalézací soud provedl obsáhlé dokazování, důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a náležitě zjistil skutkový stav (také viz výše). Obviněný je přitom usvědčován nejen svědeckou výpovědí svědka M. B., jehož věrohodnost a postavení v celé trestní věci obviněný rozporuje, ale také ostatními svědeckými výpověďmi, listinnými důkazy a v neposlední řadě i samotným obchodním fungováním společností, které fakticky ovládal, tedy jejich podezřelou historií, nedostatečným personálním a technickým zázemím, toky finančních prostředků, totožností fakturačních částek a absencí cenotvorby atd. Oba soudy nižších stupňů se také řádně zabývaly věrohodností výpovědi obviněného a výpovědi svědka J. K., která podporovala verzi obviněného, přičemž řádně odůvodnily, proč ji shledaly nevěrohodnou (soud prvního stupně poukázal na to, že výpověď uvedeného svědka byla mj. v přímém rozporu s vypovědí svědkyně K. M., jeho asistentky; stejně tak považoval výpověď zmíněného svědka za nepřesvědčivou v porovnání s výpovědí jeho bratra P. K., který měl zajišťovat nahrávky proběhlých reklam). Pokud pak obviněný poukazuje také na provedené dokazování stran faktur, tak lze uvést, že fiktivnost faktur vyplývá mj. ze svědecké výpovědi M. B., jednatele společnosti TOP CZECH PARTNERS COMMERCIAL s. r. o., který potvrdil, že žádné doklady nepodepisoval, neproplácel, obviněného nezná a nikdy se s ním nepotkal. Jeho výpověď je pak potvrzována i provedenými rekognicemi a znaleckým posudkem znalkyně PhDr. Václavy Musilové z oboru kriminalistika, specializace jazyková expertíza, obor expertíza písma, která uvedla, že faktury nejsou opatřeny pravými podpisy M. B., a to s výjimkou faktur označených č. 225-228/2569, potvrzení pro FÚ pro Středočeský kraj a smlouvě o zajištění reklamy ze dne 27. 3. 2017, u nichž jsou kopie podpisů pro účely znaleckého posudku nezpracovatelné. V této souvislosti lze také poukázat na výpovědi svědků, a to D. D., M. K., M. M., K. P., J. Š., L. V., D. V., F. V., L. Ch., spojených s provozem ,LED panelů na Václavském náměstí či v Brně, kteří potvrdili, že neprobíhala žádná spolupráce se společnostmi PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r. o. ani s TOP CZECH PARTNERS COMMERCIAL, s. r. o., přičemž neznaly ani jméno obviněného, ani nikoho, s kým měl obviněný jednat v řetězci zainteresovaných společností. Nalézací soud tak správně uzavřel, že nastrčené subjekty vystavovaly faktury za reklamní služby, přestože k poskytování služeb nedocházelo, přičemž společnost, která si daňovou povinnost řádně neplnila, byla společnost TOP CZECH PARTNERS COMMERCIAL s. r. o., zatímco společnosti ovládané obviněným si uplatňovaly odpočet DPH na základě fiktivních faktur. S ohledem na argumentaci obviněného lze také uvést, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v celém řetězci bylo nastrčeno vícero tzv. „bílých koní“, stejně tak je možné, že trestnou činnost páchalo vícero subjektů, nicméně skutečnost, že se předmětné trestné činnosti mohl dopustit někdo další, nemá žádný vliv na závěr o vině obviněného. Obviněný také soudům nižších stupňů vytýká, že dospěly k závěru, že fakticky jednal za společnost TOP CZECH PARTNERS COMMERCIAL s. r. o., a bez jediného důkazu tak převzaly skutečnost obsaženou v obžalobě (str. 5 odvolání obviněného). Toto tvrzení dovolatele ovšem nemá oporu v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Z rozhodnutí soudů nevyplývá, že by obviněný měl fakticky ovládat danou společnost. Z provedeného dokazování vyplynulo, že společnost TOP CZECH PARTNERS COMMERCIAL s. r. o. byla zastoupena svědkem M. B. v pozici tzv. „bílého koně“ a obviněný jakožto osoba fakticky ovládající společnosti PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r. o. a Fire Service 06, s. r. o. zahrnoval do účetnictví a následně do daňových přiznání k DPH u PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r. o. a Fire Service 06, s. r. o. fiktivní faktury o přijatých zdanitelných plněních společnosti TOP CZECH PARTNERS COMMERCIAL s. r. o. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

14. Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněného ohledně neprovedení navrhovaných důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.

15. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i obviněným učiněné důkazní návrhy a oba soudy nižších stupňů dostatečně odůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrhy dovolatele bylo řádně reagováno (bod 45. rozhodnutí soudu prvního stupně, bod 20. rozhodnutí odvolacího soudu). Přes výše uvedené lze uvést, že obviněný námitku neprovedených či tzv. opomenutých důkazů staví primárně na tom, že v řízení nebyl vyslechnut znalec Mgr. Vladimír Lein, MBA, z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, vzhledem k čemuž nebyla řádně zjištěna způsobená škoda. S ohledem na uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze uvést, že znalecký posudek znalce Mgr. Vladimíra Leina, MBA, byl u hlavního líčení po poučení přečten se souhlasem státního zástupce a obviněných (spoluobviněného a obviněného, který byl zastoupen advokátem) ve smyslu § 211 odst. 5 tr. ř. a až následně obviněný navrhl, aby byl znalec osobně vyslechnut. Takový návrh ovšem nezakládá námitku tzv. opomenutých důkazů (viz výše). Nejenže nalézací soud řádně odůvodnil, proč návrh na výslech znalce zamítl, ale takový důkaz byl také řádně proveden, jelikož důkaz znaleckým posudkem se buď provede osobním výslechem znalce nebo přečtením se souhlasem stran, jak bylo v této trestní věci učiněno.

16. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.